Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3)
Obsah:
0:00 – Úvod.
0:40 – Je škodlivé, když je v suterénu domu studna s vodou a člověk se v nadzemních podlažích pohybuje nebo spí nad touto studnou (něco ve smyslu geopatogenních zón)?
3:48 – Můžete prosím říci svůj názor k tzv. vstupu lidstva do páté dimenze? Časoprostorové dimenze, vývoj života, proměny vesmíru…
14:19 – O inteligenci, schopnostech, chování a moudrosti zvířat, postoji člověka k živým tvorům a přírodě, patologické lidské kultuře a technické civilizaci, počátku transformace…
21:58 – Mluvil jste někdy s Milanem Calábkem, který těsně po sametové revoluci založil v Praze Univerzitu Nové doby? Jaký máte názor na to, že jako vegetarián začal jíst ryby?
24:54 – Poděkování posluchače za každodenní večerní působení pana Tomáše Pfeiffera. O vzájemném vztahu matky a dítěte, o postoji Josefa Zezulky k Tomáši Pfeifferovi a způsobu jeho výuky.
41:49 – Když Vám Mistr předával sílu, byl ten proces automatický, anebo si to vyžaduje něco navíc?
48:18 – Na jakých místech planety nebo v jakých situacích jste pociťoval, že Vaše srdce hoří nejsilněji?
50:09 – Jak to funguje ve Společenství Josefa Zezulky? Navštívili jsme několikrát přednášku a vůbec nikoho nezajímalo ani jednou, že jsme přišli. U vás to není o pospolitosti, o propojení?
1:02:57 – „Neměli bychom promarnit vzácnou příležitost zrození přinašeče.“ Není to zbytečný strach pro bytost, která se snaží o poctivý duchovní směr, nebo je toto tvrzení něčím oprávněné?
1:10:33 – Duchovní obřad, rozloučení.
Přepis videa:
Tak vás pěkně vítám na přednášce naší university. Samozřejmě se pokusím odpovídat, jak jsem byl učen, jak znám, né proto, abych exhiboval sebe, ale abych vám předával to, co jsem před lety už získával. Jinak vítám taky paní Lucii, která mně bude číst vaše dotazy. A tak já jí hned první - tohlecto není dotaz, no dobře. Tak toho šimpanze až nakonec. Děkuji. A můžeme začít. Tak.
DOTAZ: Mohl bych se prosím zeptat, zda je škodlivé, když je v suterénu domů studna s vodou a člověk se v nadzemních podlažích pohybuje nebo spí nad touto studnou? V některých starých domech to tak je. Něco ve smyslu geopatogenních zón.
ODPOVĚĎ TP: Ano, je tu vážné podezření, že tam, kde se zejména prameny kříží, kdy vlastně jsou tu dva různé směry toku, tak nad tím místem se objevují jakési silové anomálie, které nemusí být zcela příznivé. Jinak podloží je zvodněno na mnoha místech a to bez ohledu na to, jestli tam máte nebo nemáte studánku. Většinou byly ty studánky i v místech (promiňte) v místech, kde bylo třeba tu vodu čerpat, udržovat hladinu, aby se vám nezatopil sklep. No. Čili horší by bylo, kdyby to bylo to křížení pramenů, pak jsou tu ještě další zóny, které mohou působit negativně. Každý pohyb té nějaké hmoty, která jde v tom podzemí, má své fyzikální nebo geofyzikální důsledky. A tak se odjakživa v Římě doporučovalo, než se stavělo, vyhnat krávy na pozemek a kde si kravička lehla, tam se stavělo. Moderní doba toto příliš nepřijímá, neuvažuje, ke své škodě, protože většinou ty anomálie nejsou až tak zničující, ale některé ano. A to znamená, že lidé, kteří se nacházejí v těchto silových vírech, skutečně objektivně statisticky jsou nemocní, dokonce umírají. Já znovu zopakuji práci, která byla v tomhle směru u nás asi nejlepší - doktor Andres, který dal vlastně dohromady jak zdravotní záznamy z daných míst, tak svoje měření, ať už to bylo měření radonu či další, a i svoje měření jaksi proutkem, on byl velmi dobrý citlivec. Výsledek byl jednoznačný. Čili našel v některých místech domy, které opakovaně jaksi jejich nájemníkům nepřinášely zdraví. No, uvidíme, já myslím že s rozvojem zkoumání a bádání opět objevíme tyto prastaré informace, které tady byly odjakživa - lidé žili těsněji spjatí s přírodou než dnes a nechápali ji tak technicistně jako my a měli z toho svůj prospěch. Ta doba se podle mého blíží. Děkuju.
DOTAZ: V současné době mnoho lidí mluví o takzvaném vstupu lidstva do páté dimenze. Mohl byste k tomu prosím říct svůj názor? Podle mne nejsme ještě ani v té čtvrté.
ODPOVĚĎ TP: Je otázkou, jestli jsme v té druhé. :) No. Jest otázkou, co tím autor myslí. A tak to nelze úplně komentovat s nějakou jistotou. Podívejte, pokud bysme se bavili velmi přísně, lingvisticky o tom termínu 5. dimenze, tak tady by bylo možno mít vážné pochyby. Když to vezmeme logicky - na počátku je nulový bod, to je prvý rozměr, pak ten bod se rozdělí a vzniká kluk z plakátu čili dvourozměrný prostor, pak k němu přidáme další rozměr a vzniká to, co známe důvěrně, tedy třírozměrný prostor, a pak přeskočíme do čtyřrozměrného prostoru, který je vlastně velmi zvláštní, ze své podstaty obsahuje všechny možné další rozměry, je to časo-bezčasovost a rozměro- bezrozměrnost, čili tento prostor obsahuje všechny časy a všechny rozměry naráz. Je to těžko k pochopení, a proto nám to taky jaksi trošku dělá problémy a lze tvrdit, že všechny vícenásobné prostory jsou pouze vlastně řekněmež variací, ne-li fikcí (vím dvanácti rozměrný prostor a tak dále), protože jestliže máte čtvrtý rozměr, který je vlastně podobný nekonečné bezrozměrné kouli, tak tam určitě najdete dostatek prostoru pro všechno, co je měřitelné, evidovatelné, počítatelné a tak dále. Čili z tohoto pohledu mám s jaksi pětirozměrným poněkud problém. Řekl bych, že i z hlediska vývoje života - máme tady řekněmež počátek, kdy život se může začít vyvíjet a jsou to nejjednodušší organismy, které jsou na úrovni buňky, jednobuněčné a tak dále, ty sbírají zkušenosti a složití. Mění se jejich kapacita, mění se vše. Vzniká svět tedy těch, kteří ještě nemohou ve svých životech se aktivně pohybovat a samozřejmě se nemůžou aktivně vyvíjet - jdou tedy cestou pokusu omylu, vnímají okolní svět velmi přesně, dokonce lépe než člověk někdy, jak ukázaly známé výzkumy, kdy rostlina, pokud vstoupí do místnosti člověk, který jí ublížil, reaguje velmi, velmi aktivně. Což je samozřejmě podivné, protože jaksi při vstupu toho člověka nemá dokonce ještě ani žádné řekněmež chemické nebo jiné impulzy, vyjma těch řekněme duševních. No. Pak tedy se objevuje první nejnižší život, který má vlastnost tedy toho pohybu - ty nejvyšší rostliny to také již začínají mít - no a pak jde život dál až k tomu člověku. Tak to máme druhou etapu. Čili máme věk rostlin, pak máme věk tedy řekněme těch animalů, kteří končí u toho člověka a člověk je první zástupce toho třetího velkého jaksi období, vývoje, je to dvounohý tvor vždy, má dvě ruce, dvě nohy, hlavu, chodí vzpřímeně - všude, kdekoliv - je to zákon přírodní. No a i když může vypadat různě, viďte. Viděli jste různé zobrazení třeba těch hypotetických našich bratří z kosmu a tak. No a teďka ten člověk jde svým životem a až skončí tuto třetí etapu, ve všech těch druzích lidských, stejně jako bylo nespočet zvířecích druhů, tak je bezpočet lidských druhů, a když skončí tuto etapu, tak dochází k dalšímu přerodu - stejně jako jsme se vlastně změnili z rostlin do zvířat a ze zvířat do lidského druhu, tak pak přijde teda ten poslední předěl, čtvrtý stav, kdy se člověk vlastně již přestává zrozovat a na konci tohoto je tam, kde byl na počátku, jen v jiné kvalitě. Na počátku byl něco jako kulovitý útvar a to byla ta buňka - na konci je rovněž kulovitý útvar, ale je to světlo, čisté světlo. Já vím, že to zní divně, viďte, hm, teď tady máme žárovky, já vím, ale je to vlastně světelná bytost, která stále více se blíží k tomu svému zdroji. Takže to bych viděl jako čtvrtý stav, který je nám ještě velmi vzdálený, a abysme se k němu dostali, tak proto se rodí ti Přinašeči, kteří vám přinášejí nějaké informace o tom, co činit a jak a jak to na tom světě je a jak se to vyvíjí a jak vzniká svět a vesmír a jak vlastně i vy se v tom prostoru měníte a proč a jak - no, aby vám pomohli nacházet cestu. Rozhodně si nemůžu odpustit poznámku, že tu cestu člověk sám o sobě není schopen nalézt, protože jeho inteligence na to ještě nestačí. (Ano, dále.) Takže ten děj je samozřejmě milostivý, nebojte se, všechno proběhne řádně, přes všechny katastrofy, které nastanou, ty se zase musí vyrovnat a jde se dál, ale ten základní pilíř toho vývoje, ta můžem tomu říct řekněmež samotná Podstata existence všeho, chcete- li boží vůle, tak ta je silnější než všechna chuť scházet z cesty a konat něco špatně a tak dále a tedy je tam i velká jakoby zásoba moudrosti a spravedlnosti, která všechno vede správným způsobem. I když se nám to nelíbí - komu by se líbila karma, komu by se líbilo, že musí prožívat nějaké někdy dost šílené životní peripetie, ale prožívá je v zájmu sebe, pro sebe, protože je třeba aby tuto zkušenost, ten život získal, protože na konci je ta zkušenost všeobecná a celková. Na konci té cesty, která nás všechny čeká,jsme zcela vyvážené bytosti, všemi směry, ve všech vlastnostech, které si jen lze představit, a jsme vlastně vším. Blížíme se počátečnímu stavu, tomu bodu zero, který je vším, ale ještě to nevíme, ještě se neprojevil a ještě se nevykrystalizoval čas, prostor, ještě se nevykrystalizovaly hmotné části, ani ty duševní, ani ostatní, všechno je to v něm, v tomto stavu, jako by složené. A pak nastává proces, pochod, začíná tvoření - vzniká vesmír, ten má svůj život, napřed anorganický, později organický, a různě jinak. A v nějaké té části se nacházíme my. Vesmír má svůj život, žije také ve čtyřech cyklech, a tak se vlastně svým způsobem v jisté fázi chladne, to je naše doba, až to skončí a bude tady vše v úplném mrazu, nebude žádného Slunce, tak se najednou tento prostor rozežhaví. No. A to je těžko pochopení - kde se sebere ta energie, viďte a najednou zmizí všechny atomy, molekuly, dojde tady k tvorbě toho, čemu říkáme plazma, a zase ty rotující silová centra budoucích planet na sebe začnou navazovat první části hmoty a ony samy pak budou žít podle svých zákonů a bude docházet ke srážkám a ke všemu ostatnímu, aby nakonec se ten útvar zase jednou vrátil do svého cíle. Ale mezitím tedy z toho rozežhavení se zkondenzuje, no a pak začíná chladnout - to je doba života, jaký znáte. No a pak zase to se celé opakuje nesčíslněkrát, to jsou neuvěřitelné časové údobí, aby nakonec i celý ten útvar sám byl vdechnut a zmizel jako celek do svého 4. rozměru, do svého základu. V této chvíli v časovém pojetí mizí prostor a čas - on nezmizí, to jenom naše pojetí, ale to je jiná věc. No a tak to jde pořád. Mimochodem v poslední době jsem viděl vlastně nějaký pořad, kde ukazovali snímky z družic a z teleskopů, které sledují Slunce, a světe div se, oni tam pozorovali nějaké objekty, které se blížily do Slunce nebo dokonce do něj vcházely. Což je samozřejmě "nesmysl", protože nic z toho, co známe, nemůže tento žár vydržet, viďte? I když na tom povrchu je to ještě docela chladné, toho sluníčka, to je pár tisíc stupňů, horší to bude v těch hlubších vrstvách. No, takže tolik k tomu, snad jsem nějak odpověděl, kdyby ne, ptejte se dál.
DOTAZ: Tohle je novinový výstřižek, rubrika Vítěz týdne. Šimpanz z Lecheletu. Šimpanzi jsou svou inteligencí proslulí, přesto se však jednomu primátovi v Číně podařilo překvapit i svou chovatelku. Opičák se totiž chopil mýdla a začal prát bílé tričko ve svém výběhu poté, co to od ženy odkoukal. Jeho snažení zachytila kamera.
ODPOVĚĎ TP: No ano, proč ne? Teď nevím, jestli to (ano, děkuji, vidím že jste pochopili) a teď tedy k té odpovědi. Naše druhová pýcha způsobila, že jsme se oddělili od přírody i od svých nižších bratří. Začali jsme je vnímat z pohledu vědeckého deprimujícího názoru, že zvíře je schopno pouze podmíněných reakcí, které nesouvisí s aktivní intelektuální činností a že tedy zvíře je něco hluboce pod námi, což je vždycky záležitost, která umožňuje, abysme cokoliv, čeho si nevážíme, začali ničit, strašlivým způsobem. Co si myslíte třeba o drůbežích chovech, kde kuře roste tak rychle, až mu to láme kosti? Umíte si vůbec představit, jaká je to hrůza pro to zvíře? Ale zároveň jaká je to hrůza pro toho chovatele, který toto vytvoří - to je totiž osudová záležitost - a je to velmi strašné. No a pak uslyšíme tu známou znělku a všechno je v pořádku, že? A teď tedy k tomu ostatnímu. Zvířata jsou schopna poměrně velkých intelektuálních výkonů, i když jsou mnohem nižší než člověk, a ty schopnosti jsou rozloženy po druzích - kdysi jsem vám promítal slona, který maluje, vzpomínáte, a maloval nádherně. Viděli jsme také případy, kdy kůň počítá, koni jsou dobře vypočítaví, kupodivu, a viděli jsme i vlastně schopnost empatických chování, což ani člověk nemá někdy, mezi námi. Vidíme, jak zvířata často jaksi opozitní, to znamená predátor a oběť se v čase nouze ochraňují - to znamená, že prostě já nevím pes by zachránil kočičku nebo něco podobného. Vidíme to ve všech druzích, ať už v moři nebo na souši. Vidíme paměť u těch zvířat. Příznačná je prý sloní paměť a jiné a to tedy nás často přesahuje velmi, viďte, protože, nevím kolik z nás tu má sloní paměť? A pokud mělo, tak už ji třeba taky nemá, že? No. Takže to všechno ukazuje na úplně jiný obraz toho nižšího života, který je mnohem pestřejší,mnohem inteligentnější, geniálnější - to zvíře dokáže beze slov a bez učebnic často v životě nacházet řešení, které je to nejvýhodnější pro zachování jejich života, zároveň je ale schopno také žít ten život s určitou mírou řekl bych pokory k tomu, co je a samozřejmě je i vybaveno v důsledku toho, co ten druh jaksi zažívá, viďte. Když vidíte zvířecí matku, která přijde o dítě, tak vidíte zřetelné stopy utrpení a tak dále. Ale ona potom nebude chodit v dalších 50 let na hrob, ona bude žít dál, protože život je vlastně důležitá posvátná věc, nemůže se tady jaksi toto opakovat. Jsou tu vlastně známky velké životní moudrosti i jasnovidnosti. Zvířata jsou schopna se mnohdy vlastně zachránit před vlivy, ději, které jsou třeba v blízkosti nebo i ne v blízkosti a to zvíře reaguje na ten děj a zachrání se. To člověk příliš nedokázal, viďte? Člověk ztratil intuici, člověk je pouze rozoumek a to je strašně málo, naopak je to až destruktivně zničující. Chvála rozumu tam, kde je v rovnováze, neštěstí rozumu tam, kde převládá vládu - pak je to ničící, velmi. No a tak tedy náš vztah k zvířatům vychází ze středověké představy, že zvíře nemá duši a když něco nemá duši, tak se s tím můžeme dělat, co chcem, že? Ať už to trpí nebo ne, je nám to jedno, protože my jsme zoufalí lidští egoisté a potřebujeme své, naplnit své potřeby, potřebujeme něco získávat, často jsou to i řekněme ty vztahy finanční, jiné. Jindy je to zvrácená zábava, kdy budeme střílet holuby pro zábavu nebo lovit jiné tvory, pokuď to nebude nutné. Vytvořili jsme podmínky, kdy zvíře samo je sobě nebezpečím, když se podíváme třeba na myslivost. Vidíme, že vlastně tu původní funkci predátorů musel převzít člověk, jinak by se vlastně ta zvířata zničila sama. Nakonec jsme je zničili i my, protože jsme odstranili lesy a odstraňujeme, zanedlouho jich až tak moc nebude, takže ten životní prostor pro ně bude zase zmenšen, ale oni také upravují svoje chování, viďte, takže vidíme, jak se mění etologie zvířat, jak se přibližují člověku, lidským obydlím - dřív nemyslitelné stavy, kdy kolem vás projde srnka nebo něco podobného, se děje stále častěji, medvědi se vám stěhují k popelnicím, no, to medvědi dělají, když mají hlad. Takže je to vlastně obžaloba člověka, který zklamal jako nejvyšší vývojový druh na Zemi, který měl být tomu všemu vlastně pomocí, měl si brát z toho světa to, co potřeboval doopravdy a co ho neničí, a místo toho se zvrhnul do patologické kultury, která zničila již skoro sama sebe. Dnes už myslím moje slova nemusíte příliš promýšlet. Když jsem začínal svoji přednášky před třiceti a více léty, tak jsem vám říkal totéž, že naše kultura, technická civilizace je před přerodem, že jsme na konci této éry a že budeme zažívat velký tlak na změnu. Čili jsme v krizi. Proto jsem vám taky říkal, že ten rok 2024 je začátkem, zase dalším milníkem bodu transformace. Proto byl nazván také Rokem Josefa Zezulky, protože tento muž tyto děje popsal naprosto přesně před mnoha desítkami let v čase, kde se ještě nikomu ani nezdálo o tom, co nás čeká, co čeká na člověka. Takže tolik. A vy nemáte co.
Ale to je osobní dotaz, no, přečtěte to, ale nebudu asi odpovídat. Tak.
DOTAZ: Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli jste někdy mluvil s Milanem Calábkem, který někdy těsně po Sametové revoluci založil v Praze Univerzitu Nové doby. Působil na mě vždy dobrým dojmem, byl dlouholetým vegetariánem, osvíceným a jeho práce i slova mi dlouhá léta dávala velký smysl. Teď o něm asi dva roky už není slyšet a naposledy v nějakém rozhovoru řekl, že začal jíst ryby. Tak už vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Jaký na to máte prosím názor? Jestli se k tomu vůbec chcete vyjádřit?
ODPOVĚĎ TP: Promiňte, moc nechci, protože to je naprosto jeho osobní věc, stejně jako každého z vás, a není to o tom, že něco musíte nebo nemusíte, ale je to o čistém krystalickém poznání, které můžeme mít každý různé. A mé poznání mi říká, že tedy ryby nejím, ani nezabíjím žádné jiné živé tvory, neb to považuji za kontraproduktivní, přináší to spíše zdravotní komplikace, než prospěch, i když jsem slyšel všechny ty letité názory výživových poradců, já se jim omlouvám, ale v podstatě, když se jen zamyslíte, už jenom kdyby ty ryby byly v pořádku, tak odkud jsou? Oni jsou z příbřežních oblastí a jsou z rybníků. No tak, mám říkat něco dál? No, tak dobrou chuť, a jinak si to vyřešte sami. Já nejsem vegetarián proto, že mi to řekl Zezulka, dokonce ani proto nejsem, že jsem měl ten velmi silný duchovní zážitek kolem těch šesti let, tu vizi, ta byla nesmírně silná, nebudu ji opakovat, pokud nebudete chtít, ale udělal jsem to proto, že mě na to navedl Zezulka v tom čase setkání a říkal mi: "No, podívejte, promyslete to, to, to a to - stavba těla, fyziologie, nemocnost, další a dejte si to dohromady. Dal jsem si to dohromady a vyšla z toho naprostá jistota, že člověk je býložravý a ty důvody, které mám, vám budu říkat, když budete chtít, ale jinak si jezte všichni, co chcete. Já už v tomto životě doufám tedy nic takového dělat nebudu, a to i kdyby - a to je fanatismus - mě to stálo život, víte? Když kůň nemá co žrát, tak určitě si nedá hovězí, víte? Tak prostě scípne. No, když nebudu mít co papat já, no tak ještě tu máme kůru a trávu, no a co dál? A pak už asi nic. No tak nějak to dopadne, co říkáte? Děkuju.
DOTAZ: Hezký večer, pane Tomáši, jste pro mě jako druhá máma, jako maminka, jestli si umíte představit, co můžete znamenat pro lidi, kteří cítí a vnímají každý večer při duchovním obřadě ve 20:00 (TP: A to mě přeceňujete, ale dobře. Necítím se být připraven k porodu.:) A rozhodně si vážím každé ženy, která tuto zkušenost učinila. Tak pojďme.)
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Každý večer, od počátku - již jak dlouho, asi tři roky - s láskou, díky a vděčností to nasáváme, šťastní, že můžeme a že vůbec jste. Tušíte to někdy vůbec? (TP: ALe o mně to není, proboha. No dobře, tak čtěte to dál. Lucie: je to dlouhé. TP: Čtěte to dál.) Tušíte, že jste jako matka, která večer přijde k dětem? To je totiž duchovní, to jste vy.
ODPOVĚĎ TP: Ale máme asi tendenci věci tak trošku zbožňovat a získávat. Ano, to je pravda, ale mým úkolem je jediná věc - desítky let jsem pravidelně chodil ke svému učiteli a mistru Zezulkovi Josefu a to několikrát týdně. Byla to příprava na to, co dnes činím, a tedy za to může on. Takže prosím pěkně všechno, co zde zaznělo, patří pan Josefu Zezulkovi. A čtěte dál. A zazní.
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: A na co děti čekají? Na pohlazení a na každé slovo, které jim maminka řekne, na to, že je i slovem zahřeje, na to že si všimne, že jsou třeba na přednášce. Všimne si "maminka", když jde o nultý stupeň? Všimne si "maminka, aby viděla skrze oči duši svých "dětí"? Zajímá ji to vůbec? Protože "děti" to vnímají, (TP: A pozor, tak to už...Pokračujte.) moc to vnímají, jestli o ně "maminka" stojí, nebo si řekne: "To je dítko tvoje věc, jestli tady u mě budeš nebo nebudeš, to je zkrátka jen tvoje věc a mně je to vlastně jedno, mám spoustu dětí." Ano, budu ráda.
ODPOVĚĎ TP: Tak teď to zase přeruším. Ano, jedno to není, ale je to jinak. Pokud dítě má všech pět pohromadě, tak po matce nežádá to, co chce ono, ale žádá to nejlepší, co matka může dát. Ani Zezulka mě nevedl tím, že mi mazal příslovečný žlutý mazlavý štof kolem pusy, a říkal mi:" Víte, kdo řekne lidem pravdu - vždyť oni jsou indoktrinováni, a to už po staletí - ten nikdy nedopadá dobře. Lidé chtějí slyšet v podstatě to, co zde zaznívá - jste úžasní. Někdy to dělám na přednášce: "Milí posluchači, jsem šťastný, že jsem se dnes s vámi mohl setkat na této planetě, v této době, jste nesmírně vyvinuté duchovní osobnosti, které září jak diadém v celém vesmíru, které jsou něčím, co přesahuje veškerou naši představivost. Musím vám jen poděkovat, že tu s vámi musím být anebo mohu být, a jsem šťasten." Akorát já tu nejsem proto, abych byl šťasten, já jsem proto aby byli šťastní všichni. A nebudou šťastni do té chvíle, dokud se nezbaví svého egoismu, dokud nezačnou vnímat svět reálně a nezbaví se svých - ismů získaných jakkoliv - životy, výchovou, historicky, jakkoliv jinak. Mým úkolem je předat způsob myšlení, chápání, způsob řešení otázek, které přichází, to je to nejcennější, co jsem dostal. Na druhé straně je past. A těch je mnohem víc, na jednu stranu. Je to past takzvaně racionálního myšlení. Vy se díváte na to, jak před vámi levituje nějaký předmět, ale vy víte, že to není možné, tak tomu nevěříte. To je jedna z těch pastí, kdy vytěsníte realitu z důvodu svého -ismu. Jiná past je zase v tom, že ten předmět nelevituje a vy tvrdíte, že ano. No, je to tak? (Kam jdeš, Terezko? Máme tady našeho mladšího, naši mladší bratřici - Terezku. Pamatuji si to dobře, je to Tereza? Ano.) Čili vždycky je to o tom, jak nacházet v daných podmínkách tu nejlepší shodu s realitou. Aby se člověk posunul, nemůže něčemu jen věřit, a nemůže taky jen vědět - musí být v rovnováze. A to se upřímně pokouším celý život předávat. Mně taky takhle se pokoušeli. S jakou mírou, to už posoudí jiní, ale prostě o to tady jde. Představte si, že máte to, co je pro mnohé nemožné - máte možnost být s bytostí, která je vším, která vám odpovídá na cokoliv, co se ptáte, a ještě ke všemu to má hlavu a patu a není to ani v nejmenším nějaký fanatismus. A navíc ještě ke všemu se to po letech všechno potvrdí a potvrzuje. Přestože mluví proti všem - tehdejšímu názoru vědeckému, jinému, tak nakonec každé slovo, které vysloví, se nakonec potvrdí, třeba i tím výzkumem a jinak. To je neuvěřitelná zkušenost - ale to je jenom to vnější. To hlavní je to srdce a to je mnohem těžší, než se něco naučit. A tak vlastně někdy dítě ani nepozná lásku rodiče, protože by chtělo to své, co ona si myslí že je to láska. Ale ono je to třeba ještě jinak. Zezulka mě nikdy neplácal po zádech, nikdy jsem neviděl řekněmež (jak to říct, abych to nepřehnal)- viděl jsem jeho velkou angažovanost a jeho práci, kterou směřoval, to všechno ano. Ale jeho skutečný vztah ke mně jsem poznal prakticky až po jeho smrti. Žádné mazání medu - nic, absolutně nic. Jen a jen práce - filosofie, další. A pak najednou člověk až vlastně někdy se slzou v oku se dozví, jak to vlastně komentoval. Ale mně nikdy ani slovo. Nikdy. To proto, aby mě neovlivnil jiným způsobem než vlastní cestou. Já jsem ani nevěděl, když třeba mi povídala jeho životní veliká pomoc, která mu ten život činila snazším, občas uvařila, uklidila, pomohla - po celou tu dobu, zcela nezištně - taková jaksi ochranná bytost. Já ji klidně můžu jmenovat, paní Měšťákovou. Když mu říkala svoje vidění a já vám ho nemůžu říct, protože se týkalo mě, ale proč to říkám - a jednou takhle mluvíme a já mu říkám, že jsem to, co čtu u něj, vlastně promýšlet jako šestiletej kluk, možná i dřív, kdy mě fascinovala schopnost hmoty měnit skupenství, kdy jednou může být kapalinou, jindy plynem, jindy plazmou, pevnou hmotou, že jsem o tom přemýšlel a jak a co jsem dělal, netušíc - nikdo mě nevedl, neměl jsem žádné zdroje informací, a přesto tam byly prvky jógy a další - a teprv po letech jsem se dozvěděl, jak, jakou odezvu to u něj udělalo - on se nesmírně zaradoval. A víte proč? Protože ten zdroj - který jsem popisoval o tom, který mu řekl, že bude uvězněn a kdy bude propuštěn, tam na něj čekali přesně v tu hodinu a minutu - ti přátelé z toho kroužku (a byly tam i jiná proroctví, která se plnila a plní), tak řekli přesně tohle - přijde k tobě ten, který toto má a to bude tvůj žák. A on tak dlouho čekal a měl z toho obrovskou radost. Protože čekal. Mnohokrát měl zklamání. Muselo to být strašné. Byl tady třeba žák z Plzně, tomu se věnoval nesmírně, všecko vypadalo nádherně, ale pak... On odešel k profesoru Makoňovi a celou tu věc, kterou získal, začal zavádět do... Tak ho musel opustit. Když odcházel, tak mně všechno tohlecto říkal, abych byl připraven, až přijdou ty vlny. A říkal mi: "Tomáši, už vás pomlouvají?" A já jsem nesměle souhlasil, ale úplně pravda to nebyla. "Tak si toho važte! Kdybyste nestál za nic, tak po vás pes neštěkne." No a tak i takhle mě připravoval. On byl geniální. Ale to už je dávno. Takže k těm dětem. Byl jsem dítětem, větším, než se umíte představit - ne hned, postupně. Nebyl jsem fanatikem, ale bylo to krok za krokem. Bylo to cesta i ověření, protože to, co bylo přednášeno nebo co bylo řečeno, bylo také možno pozorovat. Byli to pacienti - já jsem vždycky končil ten den a on potom si mě pozval na tu výuku. Takže já jsem ještě seděl mezi pacienty posledními v té předsíni (na těchhletěch židlích tady, co vidíte) no a když odešel poslední: "Tak pojďte dál, co máte?" No a já jsem měl. A tak to pokračovalo řadu let. Tedy strašná práce. Obdivuju ho. Takže takhle vypadalo to dítě. Samozřejmě, že jsem si ho velmi vážil. Později stále více. Při první setkání jsem se domníval, jestli je ten člověk v pořádku, tedy duševně, a tak. No, to víte, byl jsem technik. No a oni to různí lidé různě vykládají, ale podstata je zřejmá - to následování spočívá v tom, že kde nevíte, musíte věřit a čím víc víte, tím víc víte a pořád se to jakoby přesouvá. První setkání, to byly divné věci, viďte, první půlrok, rok, úplně nové, neznámé, nepředstavitelné. No. Pomalu se ten svět otvíral. Ono to není o tom, že nesmíte nikomu věřit, ani mně ne, jak mnozí rádi zneužívají této věty, ono je to myšleno jinak. A pak nakonec je to cesta srdce, je úplně jedno, jestli je to rozum nebo cit, obojí musí být, ale pak už je to spíše o práci, která přichází, než o nekonečném přehrabování. Když najdete ten vodovod, který funguje, tak jdete po něm a nechodíte někam jinam. A tak vždycky najdete ten kohoutek, ono se to otevře a voda teče - a je čistá. Takže nějak tak k těm dětem. Vždycky mi vykal, žádný "Pepíčku sem, Pepíčku tam". To je taková ta poněkud nízká lidská snaha si něco přivlastnit. Vždycky mi vykal. A přitom, jak jsem naznal později, to byla opravdu silná láska. A i to je síla. Měl nesmírně silnou lásku a nikdy to nedal znát. No. Nebýt těch vlastně hodnověrných vrstevníků, kteří šli s ním, tak bych se to vlastně asi ani nikdy nedozvěděl. On mě neovlivňoval, nemanipuloval. Prostě byl jsem chodec. Takže jdeme dál, pojďte. Já myslím, že jsem řekl k tomu všechno, co bylo třeba, a když tak to napište znovu.
DOTAZ: Dobrý děň prajem, zvedavá otázka - keď vám maister predával silu, ten proces bol automatický, alebo si to vyžaduje niečo viac?
ODPOVĚĎ TP: To je omyl. Žádný mistr vám nemůže předat sílu jinak, než že vás vede tam, kde smíte ten stupeň získat. Může samozřejmě - a stalo se to během těch let párkrát - například léčivě zapůsobit, to už jsem vám mnohokrát říkal, dvakrát, třikrát, jednou mi zachránil život pravděpodobně. Každé setkání vede k zvýšení potence vaší biologické podstaty, silové podstaty. Když jste se s ním setkali, tak se naplnil ten váš džbán, ale jen tak, jak byl velký. Když to byl koflíček, byl to koflíček. Pak se mohl zvětšovat. Do určité nádoby nenaliješ více vody než kolik pojme. A tak jeho práce spočívala v obém. Po každé návštěvě byl člověk jak znovuzrozený. Přicházel a byl ulepen životem a po té době strávené s ním odcházíte, skáčete do výšky, necítíte váhu těla ani duše. Ten vliv byl neobyčejně jakoby uzdravující, ale ne, to není úplně ono, jakoby vyrovnávající vaši duši. Takže to ano. Ale on spíš pracoval na tom, aby ten koflík se zvětšoval. Takovej hrnčíř to byl. A tak tu hlínu hnětl a ona se točila a možná, že někdy se dokonce jakoby zvětšila, to nevím, to musí posoudit jiní. Takže aby bylo jasno - lidské běžné představy jsou silové - síla, "něco" a tak dále. Víte, co je to pokora? Před Bohem, před světem? To je něco úplně jiného. A právě tohle je jednou z podmínek. Kdykoliv to uděláte jinak, tak se z vás stává v podstatě magik. Čili "mistr mu předal sílu" a on teď bude zářit. No, on musí předat tu cestu, to musí. Přesně tak, jak to dělám já nyní. Je to identické. Snažím se vám odpovídat na vaše dotazy, abych vám ukazoval řekněme pohled na ten svět, z tohoto úhlu. A jaký je to úhel, to už si musíte promyslet sami. Nikdy mě nevodil za ručičku, nikdy mi neříkal, co mám dělat. Vždy ale ve vhodné chvíli komentoval. To je další vlastně věc. Ten dotaz rezonoval trochu s tím, co by člověk rád. Hezky pěkně tlustou knížku a teď strana 58, budeš činit to a to, strana 70, zase něco jiného, v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek a budeš v pořádku. Nebudeš! Budeš jen vykonávat něco beze smyslu. Čili ta cesta nespočívá v tom, že se něco naučíte nazpaměť, že vás někdo vede za ručičku - vy musíte mít svobodu a ta svoboda vede k vašemu vyjádření a vaše vyjádření je něčím, co lze označit za vaše vysvědčení. Mluvíte, myslíte, konáte pouze jen tak, kam jste dospěli, a každá situace, kterou řešíte, otvírá a odhaluje ten váš stav. Někdy nemusíte ani dlouho poslouchat, stačí pár vět a z těch pár vět už můžete vědět v jakém jaksi stupni, v jaké oblasti se zrovna nacházíme. Tak třeba nějak tak. Proto mlčet je zlato, přátelé. :) No ale není. Protože vždyť třeba i ty otázky, které zaznívají, jsou vlastně dokladem a jakýmsi markantem toho, jak ne ten konkrétní tazatel - to je všelidská věc - každý člověk, každý tazatel a vedle něj se může zeptat tisíckrát někdo jiný a bude to stejné. Čili ukazuje to i celkovou úroveň myšlení lidstva a tak dále. Když jste Přinašeč, máte poněkud zvláštní stupínek, víte? A tak můžete chápat všechno do důsledků, a jelikož jste milující bytost, která je vším, tak se usmíváte. Co vám jiného někdy zbývá. Tak pojďme dál.
DOTAZ: Na akých miestach planéty alebo v akých situaciáchch ste pociťoval, že vaše srdce horí najsilnějšie?
ODPOVĚĎ TP: No, teď jsem měl na mysli nějaký vtip, to radši vynechám. Takže z vnitřních i vnějších pohnutek, několikrát za život i z vnějších, kdy to bylo vlastně jakoby přineseno. Když filmuju pannu Mariu v Lurdech pod skálou, tak to bylo takové. Je to velmi různé. Někdy to přichází z těch vnějších pohnutek jaksi bez varování, náhle, někdy si říkám:"Pozor, co to bude za průšvih?" Někdy se to stává, když přichází třeba těžší chvíle, kterou budu muset řešit, tak cítím to posílení. No a jindy je to z pohnutek vnitřních. To můžeme zažít i teď, klidně. Tak třeba právě teď. Takže teď.
Jdeme dál. Jej, to je dlouhé.
DOTAZ: Moc mě zajímá, jak to funguje ve Společenství Josefa Zezulky. Navštívili jsme několikrát přednášku a vůbec nikoho nezajímalo ani jednou, že jsme přišli. Nikoho nezajímají nové tváře. Při návštěvě křesťanských sborů před mnoha a mnoha lety, ještě v pubertě a ranném mládí se lidé ze sboru zajímali, kdo jste, komunikovali, byli družní a jejich duchovní též.
ODPOVĚĎ TP: Tak, začnu odpovídat, protože tohle je strašně dlouhé. Takže - toto je služba, která je svobodná pro každého, kdo chce. Není třeba chytat duše, ale pokud ta duše bude rezonovat, sama začne hledat, co jí to činění může přinést. Když se na to podívám z jiného pohledu, tak samozřejmě je cílem, protože k tomu jsem byl vychován, předávat tu filosofii dál a co nejvíce lidem. A také se to pokouším dělat. Dneska jsem musel trochu zmírnit množství přednášek, když budu osobní, byl to každý týden dvakrát a soboty neděle, mimo Prahu, mnoho kilometrů naježděných, žádný osobní čas. To byla moje odpověď. Dnes se snažím, jak vidíte i dneska, aby to tak bylo. A z mého pohledu je ta boží část a filosofická část osobně neosobní. Každý ji má trochu jinak, v tom je to osobní, ale mým úkolem je být prostředníkem. Napojeným. Ne napojený k vám. To by to dopadlo. Takže když Zezulka odcházel mi říkal: "Nic si nepřipravujte. Když přijde, zamyslete se a bude vám to dáno, jako bych tu byl já s vámi. No tak to dělám. Tak to je část na toto. Kdo chce, přijde. Studna se nenabízí, studna slouží pro ty, kteří mají žízeň a chtějí pít. Její povinností, pokud možno, je aby měla dostatek vody, ale není její povinností, aby z ní někdo pil, anebo nepil. Můžeme dál.
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Tak pokračuje to takto: Nemohla jsem tam zůstat, protože srdce se neztotožňovalo. Tato zkušenost u vás ve společenství mě opravdu překvapila. Každý u vás byl tak nějak sám za sebe, jen staří členové, ti ano, ti si povídali a zdravili se, komunikovali spolu, ale nikdo jiný je nezajímal. Člověk, který slyšel mnoho on-line přednášek, k vám nechodí kvůli novým informacím, neboť je nedostává - dotazy se stále opakují a odpovědi též - ale jde do sboru kvůli pospolitosti, protože má podobné vnímání světa, třeba i své duchovní zkušenosti.
ODPOVĚĎ TP: Ano, odpovím zase. Na stejnou otázku patří stejná odpověď. Tázající má úkol položit otázku tak, abysme se dostali do větší hloubky. Odpověď se snažím vždy dát více, než je otázka. Je otázka, jestli je to vždy slyšeno, ale to už zase nemůžu soudit, to je jiná věc. Pokud se týká toho společenství, tak to nemá za úkol být oddělenou skupinou nebo jakousi sektou, která spolu jaksi komunikuje, protože to, co nás spojuje, by mělo být spíše to v té nadstavbě, jestli rozumíte? Samozřejmě, že každý má nějaký stupeň svého pohledu. A často karikaturou svého učitele bývají žáci. Je to odvěká pravda, protože každý z nich vnímá to, co je řečeno, podle sebe (bylo to i u Zezulky, mimochodem). A tím pádem byste spíše měli poslouchat to, co vám říká učitel, než co přenášejí žáci. Anebo pokud jsou to roznašeči, no tak pak roznášejí, samozřejmě. Já jsem byl vychován jako s prominutím zcela - a teď už to nebudu dál říkat - pokračovatel. Cokoliv vám říkám, říkám přesně tak, jak jsem byl učen, nikdy bych si nedovolil do toho vkládat vlastní invenci, nějaký vlastní názor - poznání snad, ale rozhodně ne tak, aby se z toho budgetu, který byl, začalo tvořit něco jakoby... - je to velmi snadné, víte? Člověk sám není často nositelem základních myšlenek, na to prostě nepřijde. Ale pak si naposlouchá a začne bazírovat tu na tuto drobnosti, tu na této drobnosti a začne tam zanášet ty svoje poznání. Já jsem byl učen k tomu, abych to nikdy nedělal. To znamená, že nic z toho, co vám říkám po celá ta léta, není mimo řekněmež tu přesnou lingvistickou podobu, kterou jsem dostával. Je to velmi důležité. Samozřejmě, že se mi to nemusí dařit, souhlasím, na druhé straně já mohu říct, že se také nemusí dařit úplně plně posluchači pochopit. Takže jdeme dál.
DOTAZ POKRAČUJE: Jde kvůli sociálním vazbám neboť v uvozovkách "venku" s nevěřícími lidmi není uspokojena ta část člověka, ve které je láska k Bohu, a proto ty vztahy nejsou úplně plné. Pořád se člověk cítí mezi lidmi v určitém smyslu osamocen. U vás to není o pospolitosti, o propojení? Není to o jednotlivcích, z kterých se skládá celek?
ODPOVĚĎ TP: Dobře, budu odpovídat. Co vás vede k tomuto závěru? Opravdu si myslíte, že tu sedím proto, že se chci exhibovat? Opravdu si myslíte, že tu přednáším toho Zezulku - ono je velmi důležité, aby se vlastně ta nauka přednášela jakoby tím životem - ona se skládá, víte, ten způsob myšlení a způsob cesty. Samozřejmě, že duchovní člověk má všechny stejně rád. Jen ty nejbližší o trošku víc. A tak to není o tom, že by si měl vytvářet nějaké takové vztahy, po kterých voláte, ať už skupinové nebo jiné. Z celého srdce miluji život jako celek, tedy včetně - i když to dá práci, někdy, no. A ono to, co je nejsnazší, je s vámi manipulovat, nejsnazší je vám říkat to, co chcete slyšet a hezkými slovy jaksi naplňovat tuto potřebu. Každý je jiný. Samozřejmě, že mě mrzí, když třeba mojí bližší nevykazují úplně zrovna v té chvíli formu v tom chápání, že by taky rádi někdy měli účast na tom, že oni jsou něco blíž. Jakmile dáte člověku nějakou pravomoc, ne vždy to dopadne dobře, protože neslouží, ale začne ovládat. Takže tohle všechno ano, váš názor samozřejmě musím odmítat, a přesto na něj máte právo. Já samozřejmě vím, že kdybysme si tu po skončení hezky spolu zazpívali, (co říkáte?), že by to utužilo naše vzájemné vztahy, no. Obejmout se můžete i bez... a podat si ruku si nemusíte podávat doslova. (Pojď se posadit.) Čili na jednu stranu vám rozumím, chápu to a jaksi i tu potřebu chápu. Čím výš stojíte, tím víc jste sami. Ti nejdál jsou úplně sami. Je to odvěký zákon. Tak i Zezulka byl vlastně velmi sám, ale jen z jistého pohledu. Vše miloval, ale nikdy toho Tomáše, rozumíte - ť,ť,ť,ť,ť. Miloval ho víc než kdo jiný, možná, ale nikdy to nedal najevo, aby ho nezkazil. Svým způsobem ty věty se snaží dosáhnout na jednu stranu určité odměny, nebo jak bych to řekl, v rámci svého chtění, na druhou stranu si příliš neváží té skutečné lásky, která nevypadá tak, že jsme objímači a tak dále. To si opravdu myslíte, že ta léčba, která tady je a kterou nemusím dělat - ani Zezulka ani já - je něco jiného než praktický projev lásky? Když se staráme s vašimi starostmi, pomáháme vám, stojíme při vás? Ale váš postoj by nejradši, aby tady u dveří jsme rozdávali koláčky. Nezlobte se, náš způsob je jiný. Děláme, co můžeme. Ale slibuji, že se naučím v příštím životě péct koláčky. Pojďme dál.
DOTAZ: Dobrý den, hodně požehnání pro Společenství J.Z. Prosím pěkně, v některých východních naukách jsou psány některé myšlenky typu: Neměli bychom promarnit tuto vzácnou příležitost lidského zrození, která je po mnoha a mnoha milionech zrození, a taková příležitost už jen tak nemusí být. Není to zbytečný strach pro bytost, která se snaží o poctivý duchovní směr, nebo by se dalo říci, že je toto tvrzení něčím oprávněné?
ODPOVĚĎ TP: Takže - tohle je dotaz - vidíte jak jste mě přinutili, abych vám odpovídal určitým způsobem, před chvílí? A tohlecto je zase z jiného soudku a v podstatě to ukazuje zase jako vždy možné meze daného problému. Když budete lenoch línej, tak to bude třeba proto, že jste v minulých životech běželi jako o závod a v tomto životě jste ještě pořád udejchaní a tak sednete na pařízek a tam sedíte a čučíte. To je o nerovnováze vývoje, kdy člověk nikdy není schopen jít plynule, ale je to tak, že někdy spěchá víc, někdy zase trošku odpočívá. Tak to je jeden pohled. Ale je mnoho dalších. Je skutečně pravda, že je škoda každé minuty, protože v příštím životě tuto možnost, třeba konkrétně být v přítomnosti Přinašeče, mít nemusíme. A tak je to opravdu veliká šance a příležitost. A teď zase - když z té šance uděláme -ismus a prostě začneme střečkovat, tak dokonce uděláme ještě méně, než když půjdeme daleko volněji. Nejhorší na tom je, že sami sebe v podstatě nevidíme, nebo je to nejlepší, ono to tak musí být. Vy sebe nevidíte a nevidíte tedy kdo jste, jak se vyjadřujete, protože vyjadřujete svoje vlastní puzení, vlastní stav a často vás ani nenapadne v sebereflexi se zastavit a podívat sám na sebe a začít opravovat. To už je potom dobré, když se tohle stane. To přesvědčení, které není vědomé, ale je naučené generacemi, o vlastním právu a správnosti vlastního počitku a vlastního názoru a tak dále, je bohužel taky stavem, který je nutný, ale ne vždy. Čili zase - jste svobodné bytosti, můžete jít jakkoliv a můžete získávat na poušti čistou vodu, anebo žíznit a bude to ta samá poušť. Můžete se přimknout k nějakým -ismům, názorům, chytráctví, odmítání, skepticismu, čemukoliv. A bude to vaše právo a bude to mít svoje ovoce. No a tak i tady. Z té svobody plyne vaše připravenost, ale potom také je tu - vy můžete být připraveni a ještě tu musí být ochota, to nadšení, ten žár, protože co je to platné, když máte tu možnost, ale přitom nemáte dost sil a úsilí. No a tak to prostě chvilku... Kolik jen lidí potkalo Zezulku a vůbec si ho nevšimli, anebo si na něm cvičili své vlastní zacvičené -ismy a názory, filosofické i jiné, a všechno co jim říkal, oni porovnávali s tím, co v minulosti přijali, místo aby od určité chvíle pochopili, že mají nekonečně čistý zdroj a že mají tedy místo jaksi neustále... pohybovat musíte, o to ne, ale určitým způsobem. Jakmile skepse převáží nebo to rozlišování, tak už ztrácíte čas. A to ne vždy. Když potkáte fanatika a tak dále, no tak tam je to samozřejmě vrcholně na místě, ale když potkáte někoho, kdy si během třeba roku, dvou, tří, máte možnost to jakoby osobní zkušeností rozpoznat, no tak pak už to není na místě, pak už to není o vás. Někteří žáci dodnes mluví jen o sobě, to jsou "jájisti", ale je to tak v pořádku, protože je to jejich úkol, splňují tuto rovinu řekněme tohoto stavu. Mě Zezulka neučil o tom, abych mluvil o sobě. I když z jistých důvodů v posledních létech jsem přitvrdil, z jistých důvodů, abych ochránil tu nauku, a abych tak čelil některým řekněmež výrazům, které by se mohly zdát tak "pěkné". Není to pro mě snadné. Že je Zezulka Přinašeč jsem vám začal říkat až před chviličkou a celou dobu to bylo o něčem, ne o mně. Tak mi to promiňte, když dneska musím trochu i zosobnit, aby to bylo lidsky zajímavější. Filosofie je věda. Jako každá věda musí mít příslušný aparát. Jelikož se filosofie předává zpočátku hlavně lingvisticky, tak záleží na každém slově. Jediné slovo nesmí být mimo řád. A tak nemůžete říkat, co chcete, to není "cochcárna", musíte vždy užívat, stejně jako v matematice, přesných výrazů. Kdybyste to dělali v matematice stejně, jak si mnozí představují, no tak to bude jenom hromada načmáraných číslic, nic víc, nebude to mít řád. Takže proto i tak to vypadá, jak to vypadá. Ostatně i já jsem slyšel na své otázky stále stejné odpovědi. A pak jsem to pochopil, zase o kousek, protože ono je to všechno ještě jinak. A tak přeji hodně úsilí při hledání a hodně poznání. Snad jsem odpověděl. Děkuju.
Kolik máme hodin? Ježišmajra, my jsme se nějak - já mám strašný práce, promiňte. To je hrůza. Takže na závěr rozloučení, jako pokaždé, a budu se těšit na vaše další dotazy a budu se pokoušet na ně stále odpovídat. Tak s pomocí boží, nechť jsou s námi síly dobra, prospěchu, poznání, milost a tak dále.
Tak. Pámbu vás provázej.