Přednáška Společenství Josefa Zezulky – Praha, 26. 9. 2022

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

16:15 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů.

16:37 – Zdá se mi, že vize pana Josefa Zezulky přibližující vjem nekonečna (o zrnku písku na mořském břehu) odkazuje zároveň i k myšlenkové podstatě světa. Připomíná mi to naši lidskou myšlenku, útvar, který se např. skrze počítačový program může nekonečněkrát naplnit a projevit. Uvažuji správně? Též o knize Horizont poznání.

26:45 – Má být člověk na duchovní cestě aktivní, nebo máme svým osudem jenom procházet a nezasahovat do dějů v něm? Citát Šrí Ramana Mahariši, vize pana Tomáše Pfeiffera…

41:22 – Změní se člověk, kterého vyléčíte z rakoviny, Vaším dlouhodobým působením a kontaktem tak, že se vlastně ocitne na duchovní cestě? Může z ní opět sejít dolů a onemocnět, když už jednou něco pochopil?

48:43 – O jasnovidnosti, jak se k ní stavět, jak s ní zacházet a jakým způsobem pomáhat.

59:20 – Doporučujete užití CBD nebo THC?

1:03:07 – Je možné se stát léčitelem, i když jsme byli zatíženi chybami?

1:04:21 – Žádost o pomoc při problémech s otěhotněním.

1:09:28 – Žádost o vstup do 1. stupně Duchovní university Bytí.

1:12:08 – Rozloučení, pozvání k duchovnímu obřadu ve 20:00 hodin.

---

Přepis videa:

Krásný den, pondělní den - začínáme s naší přednáškou online - přeji vám zde, z Biotronického centra sociální pomoci a v rámci Duchovní univerzity Bytí. Rád bych, abyste všichni chápali, že odpovím, jak nejlépe dovedu, jak jsem byl učen, a vy sami si uděláte vlastní názor a tak dále. Jinak to ani nejde. Tak pojďme k prvnímu.

DOTAZ: Zdá se mi, že vize pana Zezulky přibližující vjem nekonečna, tedy zrnko písku na mořském břehu, odkazuje zároveň i k myšlenkové podstatě světa. Možná je to tím, že žiji v době komputerů, to nekonečně se opakující prostupování všech nad- i pod- vesmírů a zároveň jeden a týž opakující se obraz zrnka písku v ruce mi připomíná počítačový program, naši lidskou myšlenku, útvar, který se skrze počítač může nekonečněkrát naplnit a projevit. Na základě této podobnosti dokážu podle svých možností trochu chápat, že vše je myšlenkové podstaty a také mi přichází na mysl představa nekonečné rezonance, neboť je zároveň nekonečně vesmírů, mnoho, kde se někdo možná právě rozhodl položit jedním gestem zrníčko písku na dlaň. Je to pro mě docela závratná představa. Uvažuji správně?

ODPOVĚĎ TP: V podstatě ano. Protože mě ve škole učili, že přírodní zákony platí vždy a všude. Sice to tak docela ne vždycky aplikovali na celé poznání, což je docela humorné, ale když se jaksi oprostíme od tohoto, pak musíme hledat vlastně podobnosti v čemkoliv, co je v tom vlastně našem okolí, v procesu pozorovatelné. Všechny ty přírodní zákony tedy jsou zdánlivě různé, ale ony jsou stejné, protože se jen projevují ve své oblasti. Já nevím, akce a reakce - tedy zákon chování hmoty, a zákon akce a reakce v duchu - tedy třeba to, čemu říkáme karma nebo jinak. Jsou to například i myšlenky, které tady uvádíte. Zezulka vykládal, jak ve své vizi mu bylo dáno chápat vesmír. A bylo to tak, že stál na břehu mořském a vzal do ruky zrníčko. A pak se do tohoto zrníčka začal jakoby zmenšovat. Najednou měl na dlani balvan, horu, obrovský útvar a začal vidět části, z kterých se to zrníčko písku skládá - tedy jednotlivé atomy a oběžnice kolem nich. Takže přistál na jednom tom elektronu a ejhle, byl tam zase mořský břeh. No tak se sehnul, vzal zrníčko písku a znovu se na něj podíval. A znovu se to opakovalo. Jakoby do něj letěl. A znovu skončil na mořském břehu. To se opakovalo mnohokrát, nekonečně mnohokrát, až došel tam, kde původně stál. Čili ty vesmíry jsou vlastně jakoby pohrouženy jeden v druhém, v sobě. Podobné to je i třeba v tom, co uvádíte, čili té počítačové logice, těch stromečcích a tak dále, ve zpracování informace. No. Čili je pěkné, že si to vlastně dokážete přetransformovat do oblasti, kterou znáte, která je vám blízká a že neskončíte velmi laciným tvrzením:"No, to je ale přece hloupost." A tak dále. Ono to platí všemi směry a jistě až budete později přemýšlet, tak budete vnímat stejnou analogii v mnoha jiných oblastech a oborech. A tak je dobré vždycky, když vidím vlevo, dívat se, kde je vpravo, a když vidím nahoře, tak kde je dole, anebo naopak. když najdu jedno řešení, mám se ptát i po té druhé stránce. No a pak budu hledat tu jednotu, to sjednocení. To je až na konci. Samozřejmě, že to je nesmírně závratné, je to lidsky běžně nepochopitelné, je to něco, co možná můžeme ucítit srdcem jako možnou pravdu, ale co můžeme zjišťovat teprve ve své duchovní cestě ve vyšších stupních, kdy je nám dáno v meditacích odstoupit od hmotného bezprostředního okolí a začít chápat třeba v té hmotě širší vjemy, které přesahují rámec třeba i našeho vesmíru. Takže ano, je to tak. A ta genialita Zezulky spočívá v tom, že my jdeme odspoda nahoru a šlapeme po těch schodech. Občas přijde někdo z druhé strany v ústrety - jako by nás přišel vítat nebo přesněji snaží se nám přinést to, co v těch dalších jaksi zákrutách té cesty je přítomno. Zpravidla mu řekneme, že nás to nezajímá, ať jde k šípku - to v lepším případě - anebo ho rovnou zabijeme, aby nás neobtěžoval. Přitom Zezulkova kosmologie, Zezulkovo chápání prostoru a času je nejvyspělejší, která podle mého názoru doposud zazněla. Zdaleka přesahuje všechny dohady, hádání z "křišťálové koule", které dnes provádí řekněmež i velmi úctyhodní vědci - někdy je to až úsměvné, z pohledu Zezulky. No uvidíme, kdo bude mít pravdu. I třeba "Horizont poznání", který byl vlastně stvořen ze Zezulkovy filosofie, kdy přišla myšlenka:"Jak že to tedy bylo, by to bylo v praxi - v té teorii měření a ve vjemu samotném - nám najednou ukazuje, jak jsme vlastně zatím uzamčení ve svém smyslovém poznání, které má své hranice. Čili tyto hranice jsou to nejdůležitější z tohoto poznatku. V této chvíli tedy věda nepokročila příliš daleko v boření těchto hranic. Jistě, je tu již teorie relativity, jsou tu teorie neurčitosti, další, další - ano, ale jsou vedeny z té prostoročasové představy, která je nám doposud nejbližší, tedy tomu "tady a teď". V podstatě i když uvažujeme relativitu, stále se chováme jako v přímkových euklidovských sítích, což samozřejmě nemůže být pravda. Je-li prostor a čas zakřivený, znamená to, že i veškerý výpočet, který budeme provádět, musí toto faktum respektovat. Čili žádný z těch faktů nemůže být lineární. Je to velký omyl a je to to, co nás uzamyká do naší bubliny poznání. Čili "Horizont poznání" je knížečka, která se tomuto tématu věnuje, a ten horizont jsem vlastně zveřejnil jako pokračování, ke kterému mě navedl můj milovaný duchovní mistr. On už to tenkrát věděl, že něco takového bude. No a přesto vlastně to nechal jako logický důsledek výuky, kterou jsem u něj měl. A tak jednoho dne přišlo to poznání, které se týká toho zrnka písku. Nejenom, že on se na každé z té planet cítil jako stejně velký - i zrnéčko písku bylo stejně velké, čili rozměr byl najednou relativní, protože ten, který byl v tom pod- vesmíru, byl nekonečně malý. A v tom dalším, no o tom už ani nelze mluvit. A co v tom padesátém, stém? To je nepředstavitelné. A tak dochází k určité relativizaci té lineární konstanty, kterou chceme předpokládat. Znamená to, že rozměr v atomu i jeho čas, rozměr v částici je jiný než zde. Ale my jsme doposud ve svém kritickém myšlení nedostoupili do toho stupně, aby jsme pochopili, že relativita jde napříč vším, tedy rozměrem a časem. Horizont poznání je tedy v pravdě vlastně pokračování myšlenky relativity do vlastně celovesmírového, ale i jiných oblastí. Takže tak.

 

DOTAZ: Mluvíte o tom, že má být člověk na duchovní cestě aktivní a nenechat vše tedy na té vyšší pravdě. A právě Ramana Maharši prý řekl:"Všechno, co se má stát, se stane, a to, co se nemá stát, se prostě nestane, a proto je lépe zůstat tichý." Neměli bychom tedy svým osudem jenom procházet a nezasahovat do dějů v něm? Přece čím více zasahujeme, tím více se zaplétáme do karmy. Nebo ne? Děkuji za vysvětlení a přeji Vám co nejvíce dobra, i když jak víme, dobro nad zlem zvítězí, až mu zatleskáme jen jednou rukou.

ODPOVĚĎ TP: No, milý tazateli, pokusím se vám odpovědět. Mnohokrát jsem vám vykládal filosofii - Zezulkovu filosofii - která mluví o duálním světě. Jistě byste mohli chápat ten problém jako duální - mezi tou geniální velkou osudovou rovinou a tou malinkou rovinou naší. Na jedné straně obrovský na druhé straně velmi nepatrný útvar. Jenomže to je jeden pohled. Pak jsou další. Tato rovina nepatrná - tedy my - můžeme zase duálně ve svém životě pokračovat buďto pasivně, nebo více méně aktivně. Pokud mluvíte o tom, že aktivita přináší spíše problémy a je nebezpečná, tak je to pravda pouze v tom případě, že je to špatně vedená aktivita. Zapomněla jste na druhou polovinu tohoto příkladu - vedle špatně vedené aktivity je i dobře vedená aktivita. Duchovní cesta je dobře vedená aktivita. A duchovní pád je špatně vedená aktivita. Už tohle by mělo stačit na odpověď, ale pokusím se to ještě rozvést. Když je tu nějaký impuls, který zcela zřetelně vede projev toho, čemu říkáme vesmír, i projev toho, čemu říkáme život (včetně nás samých), určitým směrem, znamená to, že součástí tohoto projektu je i určitá myšlenka, která takto je naznačena. Máme-li tuto myšlenku následovat, můžeme ji následovat zpočátku hledáním slepce - jdu, nevidím rygol, vyvrtnu si kotník nebo si nedejbože zlomím nohu, tak se zase zahojím a jdu dál a dál a dál... a klopýtám, nevědouc. To jsou nevědoucí. Nebo se můžu snažit začít získávat alespoň trochu vhledu, tedy zraku. Pak se těmto nástrahám jistě poměrně snadno vyhnu. Totéž platí i pro vaši vnitřní - jako by vaše vnitřní ustrojení nebo vaše duševní nastavení. Máte samozřejmě zase vše. Na jedné straně jsou tu lidé, kteří ve své patologické logice vždy přijmou negativní řešení jako to správné, budou za něj bojovat a budou to prostě nepřesvědčitelní - ani argumenty - jedinci. Vždy ale budou také lidé, kteří půjdou velmi čistě ke správným řešením, budou v tomto směru tedy geniální, budou duchovně geniální. Zčásti se to týká i nás v tomto druhu, ale plně se to týká Přinašečů. Tedy nezapomínejte, milý tazateli, že žijete v době, kdy nás po dvou tisících letech opět navštívil Přinašeč. A teď se musíme ptát, proč se to děje? Jaký to má smysl? Protože kdyby to bylo tak, jak se domníváte, že tedy je lépe věci nechat tak, jak jsou, a o nic se nesnažit, pak nemá ani smysl vstup někoho, kdo dává tedy tu cestu a tak dále - jak to říkal: "Já jsem cesta..." Čili zřejmě i ta nejvyšší podoba duchovní existence cítí potřebu přinášet nižším stupňům vývojovým, což jsme my, z těch vyšších stupňů informace k tomu, aby se mohli lépe a zdárně vyvíjet. Je to pomoc bratří, kteří šli stejnou cestou jako vy a dobrovolně, z lásky, která je nekonečná, se vrátí mezi ty lidi, tam trpí jako zvířata, protože je ti lidé ničí nebo zabijí, jako Ježíše, a přesto se snaží za těch nepředstavitelně krutých podmínek těm lidem něco předat. To znamená, že jim to za to stojí, že tedy se domnívají, že posun toho člověka... protože když někomu předáváte nějakou filosofii nebo nějakou myšlenku, tak vlastně způsobujete posun, který je více či méně vědomý, protože každý učitel předá nějakou řekněmež myšlenku, kterou ten žák potom následuje. No, takže i tohle, kdyby jsme vzali jako základ vaše tvrzení, by bylo vlastně popření řádu světa, popření smyslu příchodu - já nevím Ježíše a Zezulky a dalších, protože by to vlastně nemělo smysl. Samozřejmě, že do lidského bytí patří i zrody, kdy jste zcela pasivní. Ale zase by bylo chybou je generalizovat. Toto náleží určitému typu zrodů a pak jsou všechny ostatní, až po ty extrémně vývojové, které dokáží za jeden život ujít obrovskou cestu ke svému sjednocení s Podstatou. A tedy nemůžete vidět svět jenom z jednoho pólu. To, co naznačujete, je typicky monopólní chápání, kdy pominete vlastně všechny ostatní rozměry tohoto problému a věnujete se jen jedné myšlence. Tak to nikdy ale nefunguje. Svět je velmi milostivý a dává nám svobodu. Ta svoboda spočívá v tom nedělat nic, nebo dělat maximum. A každý z vás si vybírá svobodně tu cestu, anebo je to i tak, že je mu dávána - podle toho, v jaké situaci se nachází, jaký tedy zrod může anebo má ten zrozenec dostat. Je to vždy proto, aby mohl být co nejvíce úspěšný na té cestě. Někdy je to cesta bolesti a zla, jindy je to cesta osvícení a obrovských darů. Pokud se budeme bavit o Šrí Ramana Maharšim, tak to byl jeden z mých prvních učitelů, vlastně vůbec nejprvnější, aniž jsem věděl, že to je on. Je mi šest let a mám vizi - přicházím v obilném poli, nízké klásky, na vrchol pole a tam najednou sedí kdosi na křesle - takovým vysokým - a byl mladý a oholený na velmi krátko. No a já už na 50 metrů cítím z toho člověka obrovskou sílu. Blížím se dál a úplně to rozevírá hruď a musím sklonit hlavu, nemůžu se už ani dívat. Jdu ještě blíž, až pokleknu před tím člověkem a on se mnou rozmlouvá, nikoliv slovy. I on - to jsem desítky let netušil, že to byl on, a pak jsem stanul na místě, kde on pracoval a mluvil jsem nebo jsem spřátelil se s kněžími tam, kteří ho následují, a vlastně jsem netušil tenkrát vůbec, kdo to je. A on se mnou promluvil a bylo to nesmírně silné. A pročpak myslíte, že to udělal? No přece proto, aby pomohl nějakému ději, který bylo třeba vykonat. Totéž se děje u mnoha z vás, někdy občas někdo dostane pomoc, jak se říká "shůry", tedy na jeho mozek se nasadí nějaký obraz, zkušenost, či něco jiného - a on najednou ví, co by nikdy nevěděl. Jsou to vlastně zázraky. No, tak nevím, jestli jsem... takže všechno, co se má stát, se stane a to, co se nemá stát, se prostě nestane, a proto je lépe zůstat tichý - ano, jen do určité míry. Pokud to pochopíte správně, tak na 100%, ale musíte to pochopit v rovnováze. Je naprostou pravdou, že osud každého z nás existuje kdykoliv ve všech jeho podobách. Uvědomte si, že svůj osud v podstatě prožíváte jen v jedné rovině, ale ten osud má těch rovin často velmi mnoho a vy je vůbec nevnímáte, netknete se jich, a přesto jsou součástí vašeho osudu. Je tady svobodná vůle, která rozhoduje, kterým směrem se vydáváte, nebo vaše činy také - vycházející ze svobodné vůle. A ten osud tedy je svým způsobem hotov vždy. Svoboda spočívá v tom rozhodování. No. Pokud v osudu ale něco není, tak se to prostě nestane, když pomineme to, že jste v jiné části toho osudu, tak se taky pro vás mnoho věcí nestane, ale když se mluví o té generální podobě, tak tam jste za hranicí toho svého osudu a tam se to opravdu nestane nikdy, ať je tam, kdo je tam v tom osudu. To je pravda. Ta tichost v sobě je důležitá v tom, čemu se od věku říká pokora, ale co je často zneužíváno jako nástroj ovládání. Tak to nikdy ne. Ale jestliže tu je něco velikého, co jsem svým bytím, svým vědomím měl možnost pozorovat, zkoumat, co mne přesahuje o řády, pak zajisté je před tímto pokora na místě. A tak má člověk býti dobrým, má si klást ty cíle, které vedou ke zvýšení dobra, ne jen osobního, ale hlavně i celkového, a nejen lidí, ale i ostatních částí světa. A tím naplňovat smysl - smysl života. No, nevím, co bych k tomu ještě řekl. Čím budete starší, tím na vlastní zkušenosti zjistíte, že ten osud měl váš nějakou vnitřní logiku - když jste ho často žili, tak jste byli velmi ohňoví a nadšení a něco jste chtěli a násilím jste chtěli dosáhnout a po všech těch peripetiích letitých nakonec zjistíte, že to mělo logiku, že to často nevyžadovalo určitý typ agresivity a že tedy jsme-li tiší v sobě, můžeme od toho spoluhráče nebo našeho nejbližšího spoluhráče, tedy Boha, získávat velmi mnoho v nasměřování a pak pracovat samozřejmě na plné pecky, ale...vždycky tu je ten vtip: "Řekni Bohu, jaké máš plány, aby se zasmál." No, takže - ale i to patří k životu. Musíte mít i úspěchy i omyly, protože jinak byste nebyli kompletní. Šrí Ramana byl vyspělý jedinec, velmi vyspělý, a tak mu nepodsouvejte ty primitivně jednoduché výklady. Vždycky hledejte, co je za tím. Než jej použijete k tomu, abyste zdokladovali svou jednostrannost, tak se zamyslete, jak by to mohlo být.

 

DOTAZ: Napadlo mě se vás zeptat, jestli člověk, kterého vyléčíte z rakoviny, se vaším dlouhodobým působením a kontaktem změní tak, že se vlastně ocitne na duchovní cestě a tou uskutečněnou změnou sebe sama navazuje na tuto cestu i ve svých dalších životech? Nebo z ní může opět sejít dolů a onemocnět, i když už jednou něco pochopil? 

ODPOVĚĎ TP: Podívejte, to není takto zase opět jednoznačně - sejít a znovu onemocnět a tak dále - to je trochu zase jednostranné povídání. Jak kdo. Když vidím já pacienty, kteří byli léčeni Zezulkou, ještě dnes po létech, tak musím říci, že v nich je něco, co se těžko dá popsat, ale je to tam. U někoho více, u někoho méně. A tak si myslím, že má-li dojít například k úspěšné léčbě, například rakoviny, musí k tomu být důvody a to i osudové důvody. V tom osudu musí být tato možnost obsažena, aby mohla být zrealizována. Pak může nástroj, kterým je třeba ten Zezulka, zapůsobit a splnit svůj úkol, protože je součástí toho osudu, tam se to má stát. Je to v těchto těžkých souvislostech velmi často již ta "vyšší dívčí" osudová. Už je to mnohem dál než jenom když si já nevím zvrtnete kotník. I to může být nepříjemné. Je tu několik faktorů - zaprvé je to osud, jak už jsem naznačil, pak je to ale i svobodná vůle toho člověka, on k tomu napřed musí přijít - taky nemusí, nikdy - ale když k tomu přijde, tak ještě stále má svobodnou vůli, jak se k té možnosti postaví. Odmítne ji, nebo ji přijme? Za další, jak se postaví k vlastnímu průběhu - bude respektovat třeba v případě onkologie ta doporučení, která vlastně jsou nezbytná, aby vůbec byla naděje k tomu, aby se mohlo něco stát? Nebo je tak těžce zaléčen, že již tělo reaguje velmi špatně a už se mnoho nedá dělat? A tak dále a tak dále. Je to mnoho různých kritérií. No takže ano, jsou lidé, samozřejmě, kteří... my všichni totiž sbíráme - takhle to řeknu - my všichni sbíráme své duchovní světlo. A to se sbírá poměrně velmi jednoduše a sice tím, jak moc jste byli neplánovaně prospěšní světu, okolí - protože jste to vy - jak moc jste to pochopili, jak moc jste dokázali zrealizovat to, čemu se říká duchovní vztah nebo láska. Někdo má velmi silnou ochranu, opravdu velmi silnou. A i když třeba v tomto životě se zdá být poněkud takovým... tak přesto, myslím si, že by to vysvětlovalo, proč se ten jeho život odvíjí tak, jak odvíjí. Jiný zase se třeba v tomto životě (Máme kapesník?) chová velmi, velmi zhůvěřile a (Děkuju.) anebo naopak velmi dobře, no, ale to nic nevypovídá o té bance, kterou má. Mohl to být pěkný výlupek, mohl pracovat, až Bůh brání, ke zlu a teď, pod tíhou tohoto vědomí, podprahovou tíhou, seká dobrotu a říkáte si: "Ježišmarja, to je dobrý člověk." Ale on může mít velmi těžkou zátěž. V duchovní léčbě je to snad ještě výraznější než v hmotné, ale i v ní to tak je, samozřejmě. Člověk není stroj, člověk je biologie a jako takový se chová unikátně - každý jeden k nějakému léčivu, průběhu nemoci, u někoho nemoc končí smrtí, u jiného nemusí být ani zaznamenáno a tak dále a tak dále. čili to je velmi pestré. Souvisí to tedy s něčím, co bych nazval teorie léčby samé z hlediska, řekněmež, osobnosti pacienta. Ale to neznamená, že toto má rozhodovat o tom, zda budeme anebo nebudeme léčit. To jistě ne zcela. Když dostanete antibiotikum v infekčním stavu, taky se lékař neptá, jestli jste karmicky zatížení nebo ne, ale dá ten lék v dobré víře, že vám pomůže. Většině z vás pomůže a pak tu bude jistě procento, kterému už tak moc ne. V medicíně je to stejné. No. Duchovní léčby jsou o něco na toto citlivější, protože duch není hmota, jak jistě chápete, ale přesto je to i po příchodu toho pacienta, protože on, pokud bude přiváděn jaksi násilím nebo jinak a neuplatní se ten přirozený výběr, tak to nemusí být vždycky k dobru. Lidé jako já nebo Zezulka se nikdy nezveřejňují v nějakých seznamech a tak dále. To tedy rozhodně ne. Protože to by porušilo tuto zásadu - přijde ten, kdo má.

 

DOTAZ: Stává se mi, že jako zábleskem zahlédnu obraz, někdy i zvuk věcí, které se stanou. Na tom by asi nebylo nic špatného, ale budu konkrétní. Zahlédla jsem své dítě v nemocnici a do dvou dnů v nemocnici bylo a leželo na JIPce. Podobné vidění se mi stalo již vícekrát. Asi na něm není nic tak zvláštního, ale mohla bych vás požádat o duchovní navedení? Když něco takového zahlédnu, pokud se to týká mně blízké osoby, neumím se vzdálit a přestat na to myslet. Když pak situace nastane, kladu si otázku, jestli jsem to svými myšlenkami nepřivolala. Vlastně nevím, jak s tím zacházet. Nechat to pouze plynout? Ptám se často sama sebe, když něco takového zahlédnu: "Je to jen varování nebo se mu dá předejít?" Jak se ke schopnosti co nejzdravěji stavět?

ODPOVĚĎ TP: Někteří z nás mají poněkud posunutou jaksi zakotvenost vjemu, který samozřejmě v hmotě je stejný u nás u všech, ale tyto vjemy vznikají v myšlenkových nebo v mozkových centrech přesněji - ať už zrakových, sluchových nebo jiných - a jsou vlastně vytvářeny zvenčí. Vy nezažíváte to, co vidíte, nebo to, co slyšíte. Teprve se to naplní. Čili vidíte něco, co teprve bude. Aby to bylo dokonalé, musíte být zcela čistá tabule - a to nejenom myšlenkově, ale rovněž i emočně. Každé následování vašich osobních věcí tuto věc bude zakalovat, někdy dokonce manipulovat k obrazu vaší nátury, představ a tak dále. Čili první doporučení říká, že člověk, chce-li být dobrým nástrojem, musí na všechno zapomenout a jen být, nemít žádné očekávání, žádné přání, žádné tužby, které by se do toho měly zahrnout, ale má nechat tu věc proběhnout vlastně tak, jak je. Pokud se týká toho děje, že se stane, tak to napadne každého, že by tam mohla přijít na pořad taková ta obava, že jsem něco způsobil. No, v žádném případě. To, co se stane v tom vizuálním nebo slyšeném, není podpora toho, co se stane, ale pozor, na druhou stranu je tam i ten emoční závěs, který zmiňujete, a který už, svým způsobem, by neměl být. Je to něco jako profesionální vztah. Když jste doma, je to něco jiného, než když jste profesionál. A tak nastanou-li takové věci, nesmíte připustit, aby do toho zasahovalo vaše ego a vaše zase emoční stránky. Měli byste si zvyknout na to, že to je věc, která je, která trvá. Oa přichází teď bez jaksi vašeho zřejmě vědomého impulsu, je to jakoby náhodné, objeví se, zmizí, někdy déle, někdy kratší dobu. Poslouchejte své nitro i Boha. Mlčte, nesdělujte, je to nebezpečné. Pokud má někdo dary, musí být mezi lidmi velmi opatrný. Dobře, bude jimi sloužit - ano - tak je napřed musí rozvinout a potom tím darem lidem může sloužit. A zas ještě tam musí být ta nadstavba vnitřní, filosofická, aby člověk věděl, kam až a kam až ne. Nevím - třeba teď jsme slyšeli o jasnovidci, který přesně předpověděl odchod anglické královny, zcela přesně, a zároveň předpověděl prý také odchod nástupce, tedy Karla. To už je poměrně diskutabilní, protože říci tento údaj můžeme jen člověku určité duchovní úrovně. Věřím, že princ Karel, král Karel by mohl být takovým člověkem velmi snadno a dokonce si to myslím. Ale na druhou stranu je to poněkud riskantní, aby jsme svojí výpovědí nezpůsobili řekněmež nějaké zlo. Kdyby se třeba taková výpověď dostala k člověku slabému, duchovně nevyspělému, mohlo by to znamenat poměrně těžký zásah do jeho osudu, protože on by si začal vlastně tento termín přitahovat, on by na to myslel a tak dále, dokonce by mohl i zemřít v tento čas, protože by tu smrt mohl přivolat. Čili - no, když si vzpomenu na Lomikara, tak zase ten příběh byl o něčem jiném, protože ten zlotřilý šlechtic si z toho dělal legraci, že to nebral vážně, že?! No, takže asi by tam ten vliv toho vyřčeného by nemusel být tak velký. Ale když vám někdo, kdo je ověřený jasnovidec, třeba zatím jenom jedním případem, to je velmi málo, řekne, že umřete za 6 let, no tak to už přece jenom nám trochu vrtá v hlavě - pokud nejste člověk, který to dokáže zpracovat. No, takže odpovědnost, míra dobra, která se musí použít k tomu, co se děje. Proto mnozí jasnovidci nebo lidé varují vlastně jakoby v obrazech nebo nepřímo tak, aby nezasáhli do děje, protože to, čeho se vy bojíte, že děj vytvoříte, je ještě pořád - no a teď mi to uteklo, bylo to rozpojeno tím telefonem - takže... No, tak příště. Ano, už je to zpátky. Když pozorujeme ty opravdu velké jasnovidce, celosvětové, vidíme, že nikdy nemluvili přímou řečí, ale vždy použili nějakou formu analogie proto, aby nenaplnili ještě druhou formu strachu - vy se bojíte, že to přivoláte, ale je tu taky strach, že zasáhnete neprávem do osudu. Proto vždy ty výpovědi vypoví tak - jak to říkal Nostradamus? Že jeho veršům - on to řekl velmi tedy nactiutrhačně - že jeho veršům svině neporozumí. A jak to bylo s Čapkem? To byl vůbec největší jasnovidec našeho věku. Ten napsal hry, o kterých intelektuální svět básnil, že to jsou fantazie, že to jsou, řekněmež, smyšlené příběhy. On jen naprosto přesně a pregnantně popsal nebezpečí, kterým budou vystaveny společnosti, které přijdou po něm. A vše z toho, co napsal, se plní. Užíval jinotaje - on byl velmi hravý ve smyslu užití slova - a vše je v tom zakódováno. Ale holt jsou to ty "hry fantastické". Vyjádřil se ke všem základním problémům, které máme a ještě budeme mít. Z toho si vemte příklad. Byl tedy blízko vládnoucích, filosof na trůnu - Masaryk - a jeho Pátečníci nebo co to byli. A s kýmpak se to scházel? No s Čapkem a s dalšími. No, co myslíte? Myslíte si, že mu Čapek v tom, při těch setkáních, říkal přímé návody, co mám udělat? To bych se moc divil. Ale bylo to intelektuálně osudově velmi povznášející a vedoucí k dobru, tedy k cíli. No, takže nějak tak. Ještě je potřeba o tom mluvit dál. Třeba někdy příště.

 

DOTAZ: Doporučujete CBD? Já tedy můžu říct, že THC loni kvůli těžké migréně mi pomohlo a velmi. Vím, že THC není pro každého, ale CBD...(Prosím, položte to, ano.)... působí podobně, bez psychodelických účinků.

ODPOVĚĎ TP:Jedna věc je léčebné užití, druhá věc je užití jiné, samozřejmě. Tedy, mohlo by se stát... (Ještě mě napadlo, že chce někdo - Ivanko, prosím tě, běžte se na to podívat.)...že každá věc, která tu je, má své místo v léčebném procesu. Valná většina farmacie je na tom tak, že pokud by jsme nectili doporučené dávkování, tak by nás poškodila nebo dokonce zabila a bylo by velmi...ty telefony nám dneska dávají...a bylo by velmi tedy nesprávné říct, že třeba digitalis bych neměl užít při správné indikaci - ale jen při té indikaci. Tak to zřejmě bude i s THC nebo s dalšími látkami, které zde jsou. Takže většinou bývá sklon těch látek zneužívat. Čili já bych to rozdělil na dvě části - terapeutickou a tu zneužívající. Takže já jsem pro tu terapeutickou, je-li na místě, v tom čase dózy, čili množství, která je potřeba a která ulevuje. Pak je tu ještě výběr samotných strategií, jak na danou potíž působit. Můžeme jít jednou lékovou formou nebo jinou a tato léková forma může někdy způsobovat ty dopady, jindy zase jiné, u jiné formy. A proto je úkolem lékaře, aby vybral tu nejvhodnější formu, která má pro toho daného člověka co nejmenší vedlejší účinky.

Tak. Kolik máme? Ještě chviličku.

 

DOTAZ: Je možné se stát léčitelem, i když jsme byli zatížení chybami, o kterých víme a které se odstranily?

ODPOVĚĎ TP: Ne generálně. Protože chyby můžou být přilepeny na člověku tom, onom nebo jiném. Jestliže bude mít chyby kovář, tak to budou chyby kováře, protože to budou chyby - chyby řekněmež jiného člověka, s jiným nadáním nebo životním posláním, tak to budou chyby tohoto člověka. A když to budou chyby skutečně jaksi nadaného léčitele, tak samozřejmě to znamená, že ta brzda se uvolňuje. Čili musíte mít to nadání, které se vrozuje, a je-li, tak potom samozřejmě ta korekce je nutná.

 

DOTAZ: Kolegyně má problémy s otěhotněním. První menstruace u ní musela být vyvolána za pomoci hormonální léčby až někdy kolem dvacátého roku. Je šance, že by jí se mohlo pomoci, případně nasměřovat na biotroniku? A pokud ne, jak nasměřovat?

ODPOVĚĎ TP: To je velká otázka,protože nejsem gynekolog, a tu část řekneměž léčebnou...(Ještě vteřinku - až přijde ten telefon, tak ho zvedněte a poslouchejte, o co jde. Ne, zapojte ho a potřebuju vědět, kdo sem volá a proč. Ano? Tak. A pak domluvíme další podrobnosti.)...takže pak zamysleme se, čím se řídí vlastně ten cyklus? Vidíme pravidelné změny hladiny hormonální, vidíme i další souvislosti, vždyť celý svět a život se... (Oč se jednalo? Dítě? Dobře. Výborně.) Tak třeba když se zamyslíme nad tím... (Musíme to tady upravit nějakým způsobem, aby ta přednáška nebyla rušena.) Takže vidíme, jak vlastně ten celek spolu rezonuje - měsíční fáze například a jinak - a to jistě není náhoda. Každý systém v našem těle může být z nějaké příčiny oslaben nebo nedostatečný. Jestliže není nastartována tato rovina, bývají to nejčastěji právě nedostatky v hormonální oblasti. Teď jde o to, proč vznikly? Můžou být získány vlastně v tomto životě různým způsobem - je tu část chemická, jsou tu části jiné. Někdy má na hormonální stav poměrně značný vliv i třeba strava, a to nejenom na hormony, ale všichni jste slyšeli doporučení od lékaře, že třeba berete-li nějakou lékovou formu, tak si nemáte dávat grapefruit, protože mění účinnost léků. No. Platí to i pro fytohormony a pro další látky. V této věci by bylo třeba znát tedy detailní vyšetření této oblasti a ta naděje na to, že bych mohl odsouhlasit jaksi na první dobrou tuto věc, rozhodně není. V těchto případech často není se argumentačně nebo reálně čeho chytit a musí se v podstatě čekat na výsledky. Pokud jsou tam třeba v těch testech výchylky, tak to už může být vodítko, protože dochází ke změně - v tom dobrém případě - a to ukazuje nějakou úspěšnost. Takže těžko, těžko tady rozhodnout, opravdu těžko. Nehledě k tomu, že právě oblast tato bývá snad častěji než některé jiné zatížena i určitou částí osudového děje. A to je potom velmi velký soupeř. Bohužel. Přesto ne vždy je to ztraceno. Snad se to za těch 40 let už i párkrát podařilo.

No, máme poslední chviličku.

 

DOTAZ: Chtěla byste se zeptat, zda do jedničky univerzity a chápete to jako troufalost. A píšete, že některé ty věci, které člověk musí vyřešit před tím, než tam vstoupí, máte vyřešeny - což je dobře, je to vaše plus - ale že jste prostě - jak to píšete? - troufalost.

ODPOVĚĎ TP: No, proč troufalost? Podívejte, ještě je dost času. Slib do tého 1. stupně university je až v březnu, to ještě máme dost času si o tom promluvit. Je to věc tedy nasměřování. Jde o to, aby to nebylo proto, že člověk chce něco získat nebo aby mu něco neuteklo nebo jinak. Musí to být zralé odpovědné rozhodnutí a člověk potom tedy zase podle své svobodné vůle pokračuje dál, protože i v tom prvním stupni university není žádný předpis - duchovní university nemají pevné hodiny a nějaké pevné jaksi stanovené konkrétní dny a minuty, protože duchovnost musí být vyučována jinak. Je to osobní cesta, která nikdy není přímočará, jsou tam místa rychlejší, místa pomalejší, nejrůznější zákruty, takže v tom případě vlastně je to pro každého trochu jinak. Takže můžete tedy po zralé úvaze do toho řekněmež února se rozmýšlet, jestli by to bylo pro vás zajímavé. Má to také svoje podmínky a ty jsou zase jenom kvůli vám, ne kvůli tomu, že by někdo něco nepřál nebo že by něco chtěl násilím vnucovat, ale jsou to přirozené podmínky, které ostatně vidíme i u všech ostatních typů vzdělávání. Co jsou jiného třeba zkoušky na začátku studia, jestli budete přijati nebo nebudete přijati na to studium? A i tady vlastně si ta alma mater vlastně bere to právo vybírat vhodné adepty k tomu danému studiu. Stejné, úplně stejné je to i v biotronice. I naše alma mater si toto právo tedy vyhrazuje. Stejně jako elektrikáři a strojaři a chemici a kdokoliv další.

A to už je dneska všechno. Takže vám děkuji za pozornost, ať se vám hezky vede, ať vás všechno v životě provází a k tomu závěrečnému rozloučení, jestli budete mít čas, tak v osm večer, jako každý den, je to duchovní obřad a je to i všechno možné ostatní, čili i to rozloučení. Takže tam se sejdeme před tváří Boží. Hodně štěstí, mějte se krásně.