Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 26. 5. 2023

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Tak, přátelé, pěkně vás vítám na naší přednášce nultého stupně univerzitního a já se pokusím reagovat na to, co jste připravili, vy sami si uděláte vlastní názor. A - ano. Tak tohleto je dotaz - čili odpovím, jak jsem byl učen, jak znám, a vy sami budete také. 

 

DOTAZ: Mám zájem vstoupit do prvního stupně DUBu. Co je k tomu třeba? Děkuji s pozdravem...

ODPOVĚĎ TP: No, trpělivost, protože příští termín, to už je takový zvyk, je 30. března. A to je technikálie. A to, co je mnohem důležitější, je naše duše, naše připravení. Proč je to tak postaveno? Kdybyste přišli k Zezulkovi jako já, tak se vám to stane při první návštěvě. První, co mi řekl a vysvětlil, proč nemám kouřit (kouřil jsem jak fabrika), pak mi řekl, abych si promyslet i to jedení masa a pak mi řekl, jestli jsem ochoten dát slib. No a je v podstatě identický s tím slibem na Řípu. Takže tenkrát to bylo hodně zkratkou a on asi věděl proč - tak jsem slíbil, no. No a tak to začalo. A pak to šlo, ty léta a jde to stále, doufám. Víte někomu se zdá, že třeba ty podmínky, které jsou, jsou přílišné, ale přesně tohle po mně chtěl Zezulka. A po ostatních. Já jsem mu slíbil, že to tak povedu, že nepřipustím jako duchovní učitel, aby přistoupil k praktikům (praktikám) nepřipravený. On by se zničil. Je to jako když užíváte drogu, ale přitom normálně celkem myslíte, chodíte, konáte, není toho moc a zdá se, že je všechno v pořádku. A vy pak, když jednou prozřete, tak uvidíte, jak vám to ten váš kompas malinko odchylovalo od toho čistého příjmu. Když bude člověk praktikovat praktika v tom prvním stupni a nesplní tyto doslova podmínky - protože všechny dokonce velké kultury a kulty na světě měly stejnou. Proč? Je to naprosto jednoduché. Já vlastně to si můžu tady - mně to dali, abych vám to ukázal, tak já vám to ukážu. Vyšla tahle knížka, teď je nová úplně a jmenuje se Myšlenka. A je naprosto zásadní, protože mluví o věcech cesty od toho počátku až k tomu konci, před ten trůn. A když se tam někde stane chyba, protože každá doba má svoje normality - nemůžeme chtít po někom, aby tohle a po jiném, aby tohle, ale musíme to chtít, když dostoupí do roviny, kdy má nastoupit další krok. Když se stane, že to nesplní, no tak odstoupí, to může kdykoliv, ale kdyby to chtěl umíněně jaksi provádět dál, tak dojde k k disbalanci, která bude mezi stavem jeho světla, mezi jeho možnostmi - vytvářejí se víry kolem té jeho centrální soustavy a dochází postupně k cestě do duchovního pádu. Končí to černotou. Přesto, že cvičíte praktika od přinašeče. Jenom tehdy ovšem, pokud nejste dost pokorní a soudní. Takže první podmínka je promyslet maso, ale ne proto,že je to podmínka, ale proč? Čili promyslet, zdali jsem ustrojením - protože masem živíte svoje tělo, hmotnou potravou, takže jde o to, jestli vaše tělo odpovídá masožravci, zkontrolujte si, zda je to opravdu tak, že člověk, který nejí maso, je zdravější a žije déle, což je známka toho, že je to normální. Zkontrolujte si další věci. Ale to hlavní je v srdci. Duchovní cesta totiž spočívá v tom, že od svého počátečního egoismu, který je vázán na já, já, já tady a teď, se pomaličku rozšiřuje vaše vědomí, takže pro vás začínají být důležité věci, které jste předtím vůbec nevnímali. Začne být pro vás důležité, že támhle někde píchnou čuníka. Najednou jste to vy. Dojde k tomu, když tady někdo zničí keř nebo něco, už vám to nebude jedno, jste to vy. Protože vy, jak se blížíte po těch krůčcích... co je na konci? Vše. Absolutní vše. A to znamená, že je to vědomí všeho. Mezi tím je vývoj a to je vlastně postupné odkládání slupek vašeho ego-istického vědomí. Když jsem viděl vlastně toho svého učitele - nevím, třeba ukazovali záběr, jak vykládají někde skot z lodi. Oni ho přivázali za nohu a tím jeřábem ho prostě vykládali. Měl zlomenou nohu a viděl jsem, jak - a nebyla to hysterie - byla to upřímná jaksi soucítící láska. Člověk, který dělá věci, které nemusí, a nemá v sobě ještě dostatek lásky, aby dokázal to nedělat - láska znamená sjednocení. Konec cesty je nejvyšší sjednocení, protože jste vším, co bylo, jest a bude - kdekoliv a kdykoliv, v kterémkoliv z vesmírů - jste to vy a to je vaše vědomí. No a mezi tím je mnoho stupňů. Nám lidem, jako prvním zvířátkům, které mají trochu rozumu, bylo dáno, aby tuto cestu procházeli do svého stupně. A tak utrpení, které leží na mém talíři, utrpení, které jsem sice sám neudělal, ale svojí žádostí jsem ho vyvolal, je to první, co musíte promyslet. Duchovní člověk nevraždí. Zabíjíte mrkev, celer - něco jíst musíte, ale musíte si napřed promyslet (a já neříkám, jak to má dopadnout, to si musíte sami), jestli tedy jste opravdu tím dravcem nebo nikoliv. A z toho vyplývá i to, co v tom světě vám náleží a nezáleží. Až přijde čas, nebudete jíst nic, jistě, ale teď jste lidé a tak 99,99% z vás bude závislých na potravě. Později to opustíte. Tak to je první věc. Pak jsou to zákony života. Stejně jako nebudete mučit a ničit jiné tvory a zabíjet, nebudete ničit ani sebe. To znamená, že nebudete přijímat nervové jedy - alkoholy, drogy a další věci. Tedy to si musíte také ujasnit. Mně Zezulka řekl první návštěvu: "Kouříte? Kouříte. Tak si představte, že dáte na lžičku ty kapičky toho dehtu, ty další látky a dáte je tady kamarádovi. Uděláte to?" Říkám: "No ne, je to jed." "Tak proč to děláte sobě?" Takže to je stejná logika. Abyste mohli, musíte sami sobě být přítelem. No, tedy neničit sebe, zbytečně, ani druhé. Tak to máme tyhlety podmínky. Musí tu být také nadšení a touha a ne egoismus vlastních představ, protože už kdysi dávno bylo psáno, že cesta patří malým a ne velkým a také, že... no, bylo toho psáno hodně, viďte? Musíte být jako děti. Většina z žáků Zezulky přistupovala k němu jako trochu soupeři. Oni měli svoje duchovní zkušenosti, výchovu a další věci, a tak to nebylo často úplné rozevření. To musí přijít, až když to zkontrolujete, samozřejmě, nemůžete být naivní, ale od jisté fáze, abyste využili tu nekonečnou milost Boží, už nemůžete přemýšlet o tom: "Já to znám takhle, on to říká takhle," ale musíte se otevřít jako dítě, jako žák a přijímat toho učitele s vědomím, že je to neobyčejně zázračné. Vzpomínám přesně na dobu, kdy jsem si jednoho dne řekl - to bylo v počátku, tak po půl roce:"Tak tohle je to nejlepší, co jsem slyšel, viděl, četl, zažil, tak já tomu věnuji tento život a to s plným vědomím, že se můžu mýlit, že to celé je jinak, že to je špatně a já jsem připraven ztratit tento život tomuto omylu, ale budu od této chvíle jednat a myslet tak, abych získal co nejvíc. A tak se tak i stalo. V životě máte takové chvíli - jenom něco pomyslíte a už je to jinak. Vzpomínám na dobu, kdy jsem si řekl: A to je jedno!" Bylo to řešení mých velmi duchovních zážitků v mladém věku (a pak ta technika a všechno to ostatní) a přišlo takové období toho varování a pak: "A to je jedno!" No, tak jsem na dalších 10 nebo kolik let, možná víc, šel tou cestou. A přesně vzpomínám na to rozmezí. A pak se to najednou začalo šumelit a přišly ty věci. No a pak přišla teda ta zkušenost se Zezulkou, nakonec teda předání praktik a předání posvěcení k tomu, abych vás vedl v tom prvním stupni dál už tedy praktiky, duchovní cestou. No. A bylo to zcela nenásilné a mohl jsem se rozhodovat kdykoliv, stejně jako vy, nikdo vás nemůže vlastně... jinak by to bylo špatně - na zádech nemůžete být neseni. Vy musíte mít absolutní svobodu pro všechny svoje geniality i pro svoje manýry. Až tím vším projdete, tak se stanete připravenými. Takže promyslete, pročtěte Zezulku. Promyslete, jestli to je dobře, špatně, jestli to stojí za to se tomu věnovat vážně. Vážně znamená vážně. A pak vstupte. No, kdyby náhodou, nedejbože, to bylo dál pro vás špatně, no tak vystupte. Ale je škoda to udělat nezrale a zároveň jaksi nemělo by se stávat, že vstoupí nepřipravený v tom svém egoismu že tam bude prostě příliš toho... Toto jsou velké věci. To jsou věci, které přesahují dokonce celé lidstvo, které přesahují vše. Praktika vedou přímo až k trůnu božímu. Naprosto reálná cesta přinašeče, kterou tu dal pro budoucí dobu, ono ani ne pro tuto dobu, tady to je ještě strašně těžké, ale dal to pro budoucí dobu tak, aby to vydrželo po dalších 2000 let, než přijde znovu. A ti, kteří budou chtít, tak pokud se to zachová alespoň jakžtakž, tak budou mít možnost navštívit to, co už v posledních staletích neměl nikdo, protože se ty nauky velmi zakalily lidským smlouváním a tak dále. Je to svoboda. Není to vlastně - to, co vám čert namluví jako první, je zároveň dobře i špatně. On vám řekne:"Není to sekta? Je to správně?" No, ale to je výraz vaší slabosti, protože kdybyste byli silní a rozumní lidé, tak si to zjistíte a promyslíte sami a pak vědomě vstoupíte k tomu neobyčejnému světlu, které tu září. Je to neobyčejné, protože mít možnost setkat se s někým kdo přichází odsud (ukázáno shora), když my jedeme tudy (ukázáno zdola) a přichází se snahou pomoci, to je úžasné. Jenomže vždy narazí na tu rovinu toho tady, těch lidí naší úrovně, to je velmi obtížné. Mají 1000 různých nápadů, v nejhorším případě to zneužijí, přetaví do vlastních různých - a prostě je to vždycky hrůza. Člověk není ještě vyspělý tvor, ještě mu není dána velikost duchovní, a to i když se řadí do duchovních společností a myslí si o sobě kde co, je to pořád jenom první tvor lidský, nic víc. Nad vámi jsou hierarchie mnoha a mnoha vyšších stupňů života duchovních - lidských i již ne vtělených. Je to celý svět, je to celá struktura. Stejně jako se svět skládá z atomů a z hmoty, tak se tu skládá i oblast ducha ze všech těchto částí, které jsou vždy na svém místě. Každá pracuje tam, kde pracovat má. Vše, co se stane, je dáno volbou v Řádu. A ten Řád není tvořen člověkem. Nic nevytvoříte, co by nebylo - vše je. Jenom vy si v tom všem můžete různě široce vybírat, co přijmete, co odmítnete, čím se necháte vést, jak se necháte vést, jak hluboce, kolik ve vašem srdci zůstane čistoty a opravdovosti - jako u toho dítěte. O tom to je. Tahle knížka vlastně mluví o tom, jak jde ta cesta až na konec. A každý z ní přečte jen tolik, kolik mu bude dáno místem, odkud se do ní dívá. Ti nejvyspělejší z vás budou číst srdcem a budou vnímat. No. Ti nejméně vyspělí, na počátku stojící, možná řeknou: "Myšlenka, to je nějaká pitomost. Tady se furt jen mluví myšlenka, myšlenka, myšlenka - a co víc?" Tak je to správně. Nikdo vás nemá právo nutit, ale také vynést výš, než kam patříte. Bylo by to maximální zlo. Duchovní vyvýšení nebo postup není o tom, že si něco navrčíte, ale že se změníte. No a je tu strašně pestrá ta společnost lidská a tam přesně přijde přinašeč. Přišel i Ježíš třeba. A k čemu to vedlo? Mluvil stejně velké věci jako tento, stejně hluboké, stejně geniální, stejně posvátné - a oni ho zabili. Vůbec jim to nevadilo. Nechtěli poslouchat. Proč? Protože mluvil něco, co se těm lidem tak úplně nelíbilo. To je další lidská vlastnost. Když se objeví někdo, kdo říká čistou pravdu a ta pravda neodpovídá paradigmatu doby nebo výchovy či čeho nebo cesty životy daného jedince, tak to vždy odmítne, protože se mu prostě přirozeně nezdá býti dobrým nápadem se tím vydat. Je úplně jedno, jestli následuje jeden nebo 1000 nebo milion, je důležité, aby kultura ducha a světlo tady alespoň trochu hořelo, jinak svět ztratí poslední zbytky rovnováhy. A proto přicházejí přinašeči. V této chvíli v těchto oblastech pro vás pracují vaši bratři v Tibetu, jinde. Není jich mnoho, je to pár jedinců, a přesto vás duchovně podrží. Jsou to lidé, kteří vyspěli. No a pak jsou tu ti, kteří nejsou lidé, a to jsou přinašeči. Ti všichni ostatní, jakkoliv vyspělí, jsou lidé. Teď mluvím o těch, kteří se vydávají - jako že jsou z planety nějaké nebo že jsou úžasní duchovní mistři a tak dále - no tak tam, podle svého uvážení, se chraňte. Opravdový duch nemůže být závislý na maličkosti, na věcech současných, světských nebo jinak, nepotřebuje vzbuzovat váš obdiv nebo úctu a tak dále. Má to i své nevýhody - člověk vnímá jen to, často, co mu někdo řekne, jak to je. A když mu to nikdo neřekne, tak on to prostě neví. Takže ano, jistě, na jednu stranu, kdyby se to hlásilo troubama hlásnýma, tak by to jakoby mnoho jiných zaujalo, ale to by nebylo stálé, bylo by to mělké. Nebylo by to stejně k ničemu. A tak s vámi žil přinašeč a přijde za 2000 let. Tentokrát zanechal hodně velký odkaz. Nebyl zabit včas, to se zlu nepovedlo, i když na tom pracovalo, jak se jen dalo. No a je tu stopa. Každý si odnesl tu část, kterou unesl, každý má jinak velkou nůši - někdo má jenom mošničku, někdo má nůši až, až, až. Když do ní nenandá hmotu, tak je to dobré, tak to pomáhá cestě. Když tam nandá hmotu, tak upadne a hotovo. Takže o tom je 1. stupeň. Praktika tedy jsou vlastně geniální v tom, že dokud je neznáte, tak znáte všechno, jen to nevíte. Jakmile je začnete znát, tak pochopíte a později i z vlastní meditační zkušenosti, že to bylo všem u nohou a nikdo z lidí na to nepřišel. A to je další poučení - člověk není ještě schopen příliš sám. Proto jsou tady ti učitelé. Musí to tak být, protože ten člověk sobě dostane jen to, co mu náleží i stupněm. Máte třeba nevtělené učitele, máte vtělené učitele a to je zase celá hierarchie duchovní urozenosti. A musí tu být parita, čili to, co se vám zdá jako úžasné, je jenom takovýhle kousek a pak je to, co je opravdu úžasné, co je tady, na té špici - ale poznat to, je prakticky pro člověka vždy nemožné, protože je to tak daleko od úvahy, od jeho inteligence, jeho emocí, že prostě nezarezonuje. Někteří sem tam ano, alespoň trochu. Takže jestliže teď chcete jít cestou Zezulky, tak se napřed přesvědčte sám, po svém, jestli je to padlé, nebo jestli je to dobré, nebo jestli tam, nebo jinak, a pak se tomu věnujte zcela, celým srdcem, celou svojí bytostí. Přijde čas tedy, bude to správně. Jestli to ještě není, počkejte, nechte to dozrát, dojít v sobě. Ještě máte nějaké dojmy, že vám něco utíká nebo že někde něco? To jsou "hledači" - dneska tohle, zítra tamto a pozítří zase něco jiného. Opět nadšení, ale nejsou schopni ještě hodnotit právem a nejsou schopni - tedy musí si tím projít. Dokonce každý z nás tím projde, ať jste jakkoliv zrozeni. Buď je to váš stav, no tak tam je to na celý život, anebo jste to zažívali už i v minulosti, tak to prožijete si v části života a pak najednou se ustálíte v tom duchovním stavu a již jdete jaksi - je to jako když na začátku vidíte spoustu cest, teď chcete prostě: takhle bude lepší, tamhle a tamhle a pak si vědomě, rozumně a srdcem vyberete (z poznání) cestu, která vám vyhovuje nebo která je lepší z těch lepších, a pak se na ni dáte. A to už není o tom, že fabulujete, jestli možná, snad a kdyby a tamhleto já nemůžu, ale prostě po ní jdete. A třeba pomalu, ale jdete. Čili je to začátek duchovní cesty. U každého je to jinak - někteří v tomto životě, někteří v příštích, někteří už dávno. No a ten první stupeň university vás vede vlastně k zapálení další jakoby životní vývojové etapy vás jako lidstva, jako člověka. Protože trvá tak nejméně dva roky, než můžete usednout k první meditaci. Tolik budete pracovat na sobě. Až se vám to podaří a změníte se, vyrovnáte své vlastnosti, pak teprve to, co je vnořením do velké nekonečné pravdy, může být čisté a bez zkreslení. Jinak je to cesta do pekel, jak už jsem říkal mnohokrát. Vaše nevyváženosti vám vlastně vhled pokřiví. Proto jsou bytosti jako je Zezulka a přinašeči nesmírně vzácní, protože je to synonymum pro nejvyšší možnou rovnováhu. Takovou, kterou nenajdete jinak na celém světě u nikoho, absolutně u nikoho. No ale to musí každý tedy si promyslet sám, já to tady nenutím, je to vlastní cesta. A cokoliv byste ošulili, tak budete muset stejně dodělat, nedá se z toho utéct. Takže nemá smysl to urychlovat nebo jinak. Takže pak si uděláte se mnou pohovor, někdy před tím Řípem, to je 30. březen 2024. No a pak dostanete ten průkaz a budete chodit na přednášky prvního stupně a budete se se ptát na to, co vás zajímá z této oblasti. Jsou tam otázky různého rozsahu, ale je tam také to, co na nulkách není, čili to je přednášení praktik - tedy zanechané praktické cesty Zezulkou, co a jak činit, abyste šli lépe a rychleji k Bohu. To je vše. No.

 

DOTAZ: Lze bez obav pro fyzické, duševní i duchovní zdraví člověka dlouhodobě používat bezdrátová sluchátka, například ... TP: já nebudu jmenovat výrobce, nezlobte se, to ne.

ODPOVĚĎ TP: Řekněme jinak - každá nepřirozenost, s kterou se vaše tělo setká, ve všech oblastech myslitelných - tedy hmotné, duševní, duchovní a tak dále - přináší jisté mínusy. Jestliže tedy budou buňky vašeho mozku vystaveny vzrušující dráždivé energii bezdrátového přenosu, dokonce prakticky téměř uvnitř (ono je to z vnějšku), tak to způsobí změny v chování buněk. To, co se vám bude líbit, bude možná zkrácení reakční doby. Ony jsou excitovány, ony jsou vybuzeny a tedy jsou schopny reagovat rychleji - ale je to patologie. Působí to další změny pravděpodobně. Můžeme se domnívat o vlivu na imunitní systém, o vlivu na inteligenci a další vlivy. Teď zrovna mi na mobilu přistál takový krásný článek a týkal se rozsáhlé studie na mnoha mladých a starších, která se zabývala vlivem používání mobilu dětmi v závislosti na stáří prvního použití. Výsledek byl naprosto šokující - stoupaly všechny negativní ukazatele, tím víc, čím dřív dítě dostalo chytrý telefon. Byly tam třeba i statistiky suicidity, tedy sebevražednosti, která stoupala. Byly tam statistiky dalších potíží, které tedy byly takto vztaženy k tomuto faktu. A jistě, že vždy může skeptik namítnout, že nemáme skutečný důkaz, že sebevražednost se zvýší tím, že držím v ruce telefon, ale když to spojím s četností statistickou, tak už to je určitý údaj. Platí to i o zdravotních komplikacích. Tedy ano, sám za sebe se domnívám, četl jsem dokonce teď, ano, nedávno, že je to zničující v případě tomto. No a pokud se týká o jiné frekvence, mnohem nižší - nebo nižší, no, tak jen o něco - tak ty bezdrátové přenosy samozřejmě také nebudou příliš příznivé. Je to, je to mnohem nižší výkon, samozřejmě. Když se s vámi potřebuje domluvit váš mobilní telefon do vašich sluchátek, tak je to na metr, dva - na to stačí nějaké, já nevím pikowaty, mikrowaty. A zároveň ta sluchátka nemají za úkol vysílat, běžně teda. To znamená, že v nich jsou obvody, které - je tam přijímač, který dekóduje, pak je tam nějaký řekněmež ekvalizér, který nastaví kmitočtový rozsah a převod na tu membránu, kde elektromagnetickou silou se pohybuje membrána, která vybuzuje kmity vzduchu, tedy zvuk. No, takže to ano, ale celé to opět je řízeno vlastně kmitočtem taktovacím, který je přítomen u těchto obvodů - je to počítač, mikropočítač - a jako takový samozřejmě, nepatrně zcela, naprosto nepatrně, ale vyzařuje do okolí. Takže já sám se těmto sluchátkům vyhýbám. Ale noste si, co chcete. To proti gustu...

 

DOTAZ: Mohu coby vtělená bytost na své cestě pozemskou školou života, v rámci božích zákonů, vědomě komunikovat s nevtělenými, duchovně vyspělejšími bytostmi?

ODPOVĚĎ TP: Ano, můžete. Dokonce žijete v době technické, která preferuje intelekt, tedy rácio. Vedle racionalismu tu máme i přemýšlení citem - to je druhá polovina, my jsme ji prakticky celou udupali. A tak máme svůj vysněný svět trysek, vysílačů a tak dále, který nás ovšem posouvá jen částečně, protože dosah těchto technologií je směšný. Vy se ptáte na mnohem větší vzdálenosti a tam funguje zase pouze ta druhá strana. I ten nejrychlejší z nejrychlejších letí rychlostí světla, což je ve vesmírných podmínkách šnek. "Jak se máte?" Za milion let: "Výborně, a co vy?" No. "Úžasná" technika, skvělé to je. Přitom NASA provedla pokus, kdy jeden z astronautů byl přijímačem, na Zemi byl "vysílač" a měřilo se zpoždění komunikace těchto dvou jedinců. Bylo nulové. Čili bylo to nadsvětelnou rychlostí. Zdá se, že je nám tedy dáno v našich (ukázáno na mozek a srdce) komunikaci mnohem, mnohem rychlejší. Tedy teď. Možná jednou, až projdete tou duchovní cestou, se stanete součástí některých forem duchovního života a už pro vás nebude důležité, jestli tady nebo tam a jestli teď. Bude to vždy teď a tady. To bude bratrstvo - bílé bratrstvo. No. To je víc než naše OSN a všechny ty ostatní organizace, víte?! Takže má-li to být, bude to. Další otázka vlastně s tím souvisí:

 

DOTAZ: Mají vtělení přidělené duchovní průvodce z řad nevtělených vyspělejší bytostí, které jim mohu pomoci v jejich životě úkoly brilantněji zvládnout?

ODPOVĚĎ TP:  To je právě to, že se cítíte oddělení. Protože stupeň života, v kterém se nacházíte, je stále silně egoistický. Ono je to přesně naopak. Cokoliv je nad vámi, je stále více s vámi a je vaším bratrem. To, co je nad vámi, není odděleno obručí "já" a "ne já". To nejvyšší už vůbec. A tak celý vesmír, vše, co existuje, je prodchnuto v té Boží myšlence vzájemností. A máte na prvním stupni vtělence lidské, dnes umřelé (tedy "scíplé"), jako svoje blízké - maminku, tatínka nebo někoho, kdo vás měl rád - ti nad vámi bdí. Pak jsou taky ti, kteří vás neměli rádi, to je pravda. No a pak to dál a dál stoupá a výš, takže ti nadřazení hierarchičtí mají mnohem, jak bych řekl, širší portfolio, až ti nejvyšší mají vše. Je to jako na ministerstvu - máte tam referenty, sekční šéfy, ministra - a každá z těch úrovní, když se modlíte k Bohu, tak to řeší někdo třeba v té nevtělené části, který je blízko kolem vás a který v tomto prostoru ovlivňuje ty děje. Když má se něco stát, tak se to stane a vy vůbec netušíte, že to je řád. Já nevím - třeba klasický příklad ze života mého - jdu jednat na významné místo, mám dva kontakty v tomto místě, ale spletu se, vejdu do jiného baráku, zde zcela náhodou potkám první kontakt, s kterým promluvím, on mi sdělí informace, které nutně potřebuji pro ten druhý kontakt, a pak teda jdu do toho správného baráku a tam ... rozumíte? No a tak dále. Ale tohle je drobnost. Jsou třeba -teď mi psal kdosi svoji jaksi zkušenost s rodinou. Já jsem ho prosil, ať to napíše, tak vám to určitě řeknu v některé z přednášek příštích, ale bylo to příšerné - stejná data narození manželek, manželů, stejné osudy a tak dále - úplně všechno jak přes kopírák, víte?! A to všemi směry. Kdyby to byla jedna náhoda, prosím, dvě, tři, ale to byl celý soubor toho zrcadlení. No, tak to funguje, víte, nic není náhoda. Všechno, co vás potká, i to, že třeba sem přijdete, není náhoda. Stejně jako když přijdete kamkoliv jinam, třeba do hospody, to je jedno, tak to taky není náhoda, ale teď tady to je ta nenáhoda tohoto typu. A všichni o vás dbají. Máte ochranu nad životem, strachují se o vás a dělají, co můžou, ale všichni ctí Boha a jeho myšlenku - myšlenku řádu. Člověk ve své maličkosti se domnívá, že to nejlepší je to, co jemu je nejlepší. A to je hluboký omyl. Nejlepší je to, co je nejlepší všemi směry. A tak někdy se vám smí pomoci, jindy ne. Třeba moji známí, bohatí poměrně, jedou na svatební cestu na stolovou horu. Znáte ty stolové hory, že jo, takové ty krásné. A protože jsou trochu dobrodruzi, tak odmítnou se tam dopravit nějakou lanovkou nebo čím a jdou po úbočích spletitých, džunglí spletitou jaksi cestovní - cesty. No. Blíží se večer a oni zabloudí. Je to už docela špatný. No, tak potkají dědu, s tím se domluví, on jim řekne, kam jít, tak jdou, dobrý, a zabloudí znova. Tak už je jim to divný, no tak ten děda se tam objevil znova. Tak jim řekne, kam mají jít, a už jako jsou ostražití, takže se jakoby vydají a pak se honem podívají - a on tam není. Rozumíte? No. Zázraky se dějí, přátelé. Neustále, dokonce. Vy je nevidíte. Jsou tak jemňoučké, tak něžňoučké, že vy ani nevíte, že se stal zázrak. Připadá vám to samozřejmé. A to je právo všech nás jednoduchých. Nic z toho, co se odehrává, není náhoda, vše má nějaký svůj původ, nějaký mechanismus, vytvoření a tak dále - od pohybu molekuly plynu (teď tady lítá) až po cokoliv jiného. Je to myšlenka boží. Je tak dokonalá, tak obrovská, že o ní mluvit asi nemá cenu. Protože přesahuje vaše veškeré představy, které jen máte. Týká se to místa molekuly kyslíku teď, tady, v tomhle místě - a to bylo dáno už při zrodu vesmíru, že bude teď, tady. A proč je tady a tam je a tak dále. Vše, co existuje. Můj přítel kdysi v práci, mi říká:" Člověče, já jsem takhle kouknul ze svýho okna, tam mám ty stromy a mám tam ty slepice, tak na ně koukám. A člověče, mně se ti najednou stalo něco divnýho - já na ně koukám a najednou pochopím, nevím ti vysvětlit proč a jak, proč která slepice, který strom a který stvol je právě tam, kde je. A já to naprosto jasně chápám, tu myšlenku toho umístění." A tak mu to na chvilku docvaklo. Na malou. No, takže nebojte se. Je to krásné v tom, že máte svobodu, protože nebýt svobody, není vývoj. Nám se nabízí řešení v rámci dosažitelné vaší možnosti - to je takové to napravo, nalevo, trošku, pak je to i vaše magie nebo chtění, kdy prostě se někam nasměřujete a tak dále - no a vy máte právo si to projít i jako jedinec i jako lidstvo. Protože čas není, tak ve skutečnosti je to ještě všechno jinak. A vy to prožijete, zažijete, budete z toho vyvedeni, poučeni, no a zas se jde k dalšímu kolu. To, co řešíte dnes, je miliontina toho, co budete řešit zítra. A až budete na vrcholu té pyramidy, no, nepředstavitelné. Takže my dneska máme svoje lidství, máme svůj obzor, tak se s tím spokojme a splňme to, co nám náleží. Zezulka vždycky říkal, že nemůže vzít žáka na záda, to nejde. Stal by se destruktivní složkou. Neměl by vzdělání vývojové a jen by ničil, protože by ničil z nevědomí, z neznalosti. A tak jde se po dvou nohách, jde přes tu propast (to je tamhle) levá, pravá, levá, pravá - duch hmota - a to musí být v souladu. Vaše vyspění musí odpovídat tomu, jaké stavy ovládáte, co - proto nikdy nemáte volat po silách nebo jiných věcech ve smyslu, že je budete určovat nebo předurčovat. To byste dělali magii. Vlastně byste se protivili boží vůli. Boží vůle je ten Řád. A vy si najednou usmyslíte, že to chcete mít jinak. Místo abyste přijali Řád. No, to se vždycky vymstí. Ale i to se spraví, nebojte se, protože všichni nakonec do toho konečného bodu dojdeme - i ti nejhorší, i ti nejlepší, úplně všichni. Že to je nespravedlivý, viďte? :) To je v těch Dalskabátech nebo kde to bylo, víte, jak ten dostával od toho pána Boha tou nebeskou poštou ty pečeně a ten druhý, že by taky dostal to rozhřešení - no to přece ne, já jsem svatej. K tomu našemu stupně patří i nejistota a je přirozená. Ještě není dost vědomí, není dost inteligence, není dost zkušenosti. A tak je to často: "Ježišmarja, tady je to tak, tenhle říká tohle, co já s tím mám dělat, ono to jako... Je to přirozené. Nesmíte po sobě chtít víc, než co jste. A první vítězství vaší duchovní cesty je pochopit, kdo jste. Protože dokud si to neuvědomíte, tak jste zatíženi nejrůznějšími - ismy a mýty, které vás naučili, které jste přijali, které jste získali výchovou či jinak a které vás odvádějí od cesty, od toho stavu, z kterého byste měli vyjít. Pokora duchovní není modloslužebnictví, není to takové to:"Tak já udělám, abych něco..." a tak dále. Ne. Je to prostě poznání velikosti. Když lezu na horu a má - nemyslím nahoru jen, ale myslím na horu, velkou horu, tak si musí uvědomit, jak je velká, musím před ní mít respekt a pak mám naději, že na ni vylezu. Jinak to bude s obtížemi. Musím si vzít dost cepínů a maček a jídla a lan a čeho dalšího. Ale já ještě nevím, jaký to je, já to jenom pozoruju, ještě jsem to nezažil. A pak udělám první krok - a to je to nejtěžší, protože dokud ho neudělám, tak jsem ho neudělal, prostě ne. A přesto o sobě můžu myslet a mluvit, co chci. No a pak přijde ta zkušenost, té první délky, no, pak už je to lepší, většinou. Budete cvičit mnoho věcí, mnoho. Praktika mají několik oddílů, první stupeň končí u meditací, pak přijde prohloubení a pak přijde další úkol, který když dokončíte - už na počátku meditací jste dál než 99% všech duchovních lidí na Zemi. Představte si. A to jste ještě nezačali. "Já klidný, soustředěný, nadšený, vkládám svoji mysl do velké nekonečné pravdy". Ale abych to mohl udělat, tak musím být. No, takže nějak tak bych to asi shrnul.

Kolik máme hodin? Copak já vidím. Pomozte mi někdo. Kolik je? 59, 52, kolik? 53. No dobře. Máte k tomu něco, co by vás ještě zajímalo?

 

DOTAZ: Zda můžu pohovořit o normálnosti a přirozenosti duchovní doby a signálech (snad) přílišného tlaku, lenosti, případně nepřipravenosti.

ODPOVĚĎ TP: Ale to máme každý, že máme své lepší a horší vlastnosti, z toho se netrapte, to se spraví. A co se týče té doby? To je velmi modulováno, vlastně je to něco jako školní třídy. Jako školní třídy. Obrazně řečeno každá ta doba je nějakou školní třídou, která je připravena pro příslušný typ bytostí, příslušný typ jejich vyspělosti a zaměřenosti. Tato doba byla dobou racionální, nacionalistů, a tak zde nacházeli nejlepší podmínky pro svoji práci, kterou rozvíjeli, a jelikož se nesnažila v rámci odvěké kalokagathie, tedy snahy po rovnováze, no tak se deformovala, stala se primitivně racionální, sebe ničící, ničící planetu. Nnyní už víte, že to, co říkal Zezulka, je pravda, už se to dozvídáte i z odpovědných úst, všechny ty špatné zvěsti, které přichází, a vidíte to ostatně na vlastní kůži. Proč to je? No přece pro chybnou filosofii člověka, která na přírodní přirozené rytmy superponovala další, mnohem silnější tlaky, které už planeta nemohla vydržet. Tedy je to v podstatě lidská hloupost. No. A lidé, kteří potřebovali tento typ zkušenosti a výchovy, se tedy rodí sem. Ale všechny doby jsou. A tak tu byla doba opačná, kdy tu se rozvíjely spíše emocionální kultury. Byly stejně mocné jako naše, nemyslete, naprosto nebo dokonce více, protože dost možná, že je snazší pohnout 500 tunovým blokem jinak, než hydraulickým válcem, kdo ví? A tak dále a tak dále. Jsou to vlastně zdánlivě oddělené světy, ale ony spolu souvisí a ideálně mají kooperovat, mají být vyvážené. No takže hartusit na dobu nemá smysl, hartusíte tím na Boha. Ten řád je a je používán, exploatován. Musí být. Kde je vůle, tam je cesta. Kde je obraz nějakého, třeba i deformace, no tak tam musí být pro tu deformaci prostor, aby se mohla zpracovat. Teď začíná doba Vodnářská - odstředivost a tak dále a tak dále. Nejlepší doba, začíná jaro. Ještě teda moc ne, ale půjde to. No a tak dalších šest tisíc let, pak dalších šest tisíc let vrcholu léta. Nejvyspělejší vůbec období. Přál bych vám se zrodit do roku řekněmež, no za těch 12 000 let, tak to by bylo fajn. A pak potom, kdyby to dopadlo dobře, tak ještě krásnější je podzim a zima. Jenomže to musí dopadnout dobře. A to dopadlo skoro nikdy - nedopadlo dobře. Protože buď je to období zmaru, nebo návratu k Podstatě, k neprojevení, k nejvyšším formám. Ale to uvidíme. I když to nepovede, tak to budou tisíce jiných, miliony cyklů zde nebo jinde, které to naplní, protože to je cesta života. Není a nebude jiné cesty. Je to teda cesta vlastní změny, i když to bolí. No. Na těch přinašečích je úžasné, že jsou od nás vzdáleni světelné roky podstatou své bytosti. Doslova světelné roky. A přitom dokáží skrze lásku, kterou vším tím vypěstovali, býti trpělivými, pozornými, láskyplnými učiteli k těm zvířátkům, mezi které přišli, přesto, že je často nakonec zabijí, z naprosté hlouposti. Co provedl Ježíš? Proč to měl Zezulka tak těžké? Proč? Bylo a bude. Takže budiž vaší odpovědi zadost. Je pravdou, že zažíváte největší odklon od rovnováhy, který tu snad byl. Ještě nikdy nedošlo k této situaci v této rovině a je to příznak toho, že se blíží vlastně ten přelom vývojový, kdy ten život jde nějakou cestou až do té poloviny vývoje, a pak se to musí začít měnit v rámci lidství a jde dál. Čili to není jenom přelom doby astrologické teď, je to celkový přelom vývoje života na Zemi. No, nic světoborného, vesmír je plný života, plný dvounohých chodících bytostí a všechny si prošly těmito stádii, všechny, a to bez výjimky, protože toto je přírodní zákon, to není náhoda. Opět - náhoda je potrava nevědomců. No. Je to vlastně i krásné. Je krásné stát před tou horou, kterou zdoláváte, a je krásné stát na ní, je krásné ji zdolávat. No, takže vlastně všechno to nastejno. A pak přijdou ti Zezulkové a do té vaší zaběhlé, trošku zasmrádlé kuchyňky přinesou zase něco nového. No. Ale většinou to moc nechutná, protože je to jiné. Ale to nevadí. Oni nepotřebují být prosazováni, v žádném případě, proboha, vzýváni či jinak. Kdybyste znali celé Zezulkovo dílo nazpaměť, jako já skoro, tak by vás to neposunulo ani o jediný milimetr. Kdybyste chodili na tyhle přednášky 1000 let a nic se ve vás nezměnilo, nic se nestalo. A tak dále. Takže vzhůru. Jdeme dál.

Pojďme se rozloučit, jak je zvykem, a pak mě milostivě propusťte, protože mám před sebou další cestu do Ostravy. Tak s pomocí Boží. No. Hezký den. Na shledanou.