 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 23. 9. 2024Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:13:30 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 21:40 – Zpráva posluchačky o napojení se k duchovnímu obřadu během letu z Turína do Prahy. 47:01 – Je něco, co není Bohem? 59:32 – Co je to ego? Můžeme my lidé žít bez ega? Máme ego i po projití spirituální krizí? Přepis videa:Krásný den vám přeji. Máme tady naši myslím první online duchovní přednášku zde z Prahy z Biotronického centra sociální pomoci, a tak se pokusím (tady pod stromem, který vidím za sebou) odpovídat poctivě na to, co vás zajímá, a vy si sami uděláte svůj názor a ty odpovědi budete brát jako návod nebo námět k vlastnímu přemýšlení. A to je velmi důležité. Protože naše duchovní cesta, kterou všichni jdeme, ať jí říkáme jak chcem - je to vzdělání, zkušenosti života, duchovní cesta - tak vždycky je to naše osobní a nemůže ji někdo za nás udělat a i ty nejhodnotnější přednášky nás neposunou, pokud sami nebudeme chtít a nevykročíme a nevěnujeme tomu nějakou vlastní energii. Tak já začnu prvním podnětem, který tady mám. A je velmi aktuální.
DOTAZ: Dobrý den, dotaz směřuji k povodním, které zasáhly také Českou republiku. Tady se zřejmě projevují probíhající klimatické změny. (TP: Ano, jistě.) Je možné, že může mít vliv i nižší duchovní ochrana Česka, která by souvisela se zapůjčením části Svatovítského pokladu na výstavu do Drážďan? Tam výstava skončila 8. 9. a v tomto týdnu spadl v Drážďanech most přes Labe. Čím ještě může být způsobena snížená duchovní ochrana a jak se může projevovat? Děkuji za odpověď. ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě, že když člověka potká něco, co je těžké, co ho řekněmež zasáhne emočně, a to rozhodně katastrofa přírodní je, tak přirozeně hledá chyby. Hledá chyby u druhých, někdy také u sebe a z toho se potom snaží najít poučení - někdy právem, někdy neprávem, protože zdaleka ne vždy musí jít o jaksi porušení duchovní ochrany - ale je-li to něco většího, co jaksi přesahuje už takový ten běžný rámec, tak se na to musíme ptát vždycky. Myslím si, že každá řekněmež skupina lidí, každé místo a tak dále, každá rodina mají něco, co lze nazvat jakýmsi duchovním účtem - kolik světla je provází. Jsme lidé, měníme se, jednáme, rozhodujem - někdy líp, někdy hůř - a potom vlastně zas přicházejí někdy ty karmické odrazy. A na to se ptáte. No, těžko říct, dost možná, že ta Česká republika mohla dopadnout ještě mnohem hůř. V tom minulém cyklu, kdy se jednalo o ty záplavy v roce 2002, to bylo velmi silné třeba tady v Praze, ale bylo to i po celém území republiky, ale letos to bylo velmi výrazně tedy na těch severních horách, které tady máme. Svým způsobem přesto, že to byly tak velké úhrny těch srážek, tak zase to bylo plus, mohlo to být mnohem, mnohem horší. Vždyť vzpomeňme na ten rok 2002. Tam podle mého názoru - je naprosto soukromý a nevědecký a...a...a... - tak bylo možné tu vlnu přece jenom trochu snížit, a to aktivnějším využitím těch retenčních kapacit přehrad. A tenkrát se to nestalo. Letos, poučeni z tohoto, jsme jednali mnohem rozumněji a také i proto tam, kde to bylo jen možné, tak ty škody byly přece jenom menší. Tam, kde to nebylo možné, tam už se nedá nic dělat, to je osud. Tam prostě nelze nějak tu masu vody zastavit, když máte půlmetr nebo víc jak půl metru vody na metr čtvereční, to je obrovské množství. A chudáci všichni lidé, které to postihlo a budou teď mít mnoho práce, mnoho starostí. Ale snad se ty rány zase zacelí. Pokud se týká toho kříže, tak já patříme k těm - protože máme svobodný názor - že ten kříž samozřejmě neměl opouštět Českou republiku, ale zda-li to má vazbu hlubší, to bysme se museli ptát spíše Boha než mě. Já sám tedy jsem velmi s velkou radostí konstatoval, že kříž je navrácen do České republiky, že tedy ta výstava skončila, že je opět zde - je součástí našeho pokladu a také sem patří. Pokud jej někdo bude chtít vidět, no tak nechť se na něj přijede podívat, až bude vystaven, a to k nám. Navíc ještě tady utratí fůru peněz za hotel, za jídlo a za mnoho jiných věcí a tím také pomůže naší republice. Je to unikátní soubor - ať už je to koruna nebo kříž - který je světově významný, a možná, že si ne úplně vždy uvědomujeme tu jeho naprostou unikátnost. No ale ta unikátnost souvisí nejenom s tou hmotnou podstatou, ale i s tím příběhem, který provází tyto předměty. Ať už je to Karlova koruna a její neuvěřitelná duchovní síla, která je hmatatelně cítit. Až se teď půjdete podívat na tu korunu, tak by bylo dobré, kdybyste zůstali objektivní. Čili nevnímejte to, co si myslíte, že máte vnímat, ale naprosto poctivě a exaktně, až vstoupíte do toho Vladislavského sálu, tak si uvědomte, co cítíte, jak to na vás působí. Emoční vjemy samozřejmě mnozí lidé nevnímají, prostě - oni je vnímají, ale prostě trochu je ignorují. Prostě oni jsou, oni to berou jako samozřejmost. Stejně jako někdy je teplo, někdy zima, někdy fouká vítr... No, tak to tak prostě je. Ale zkuste si toto vědomě. A pokuď budete jen trochu citliví, tak ucítíte přes celý ten sál - už při prvním vstupu a možná ještě dříve - ucítíte tu duchovní sílu tohoto předmětu. A totéž ale platí i o kříži, který je naprosto vlastně svým původem, svojí historií silovým předmětem a jako takový vás také může něčím oslovit. To záleží na vás. Nemusíte cítit vůbec nic - a to je také v pořádku. Nemusíte mít obavy, že jste nějací nedostateční, když to neucítíte. Stejně jako každý z nás má nějaké nadání - někdo líp maluje, někdo lépe počítá - no tak i tady vlastně v těchto případech se uplatňuje ta naše různost všech osobností, které zde jsou, a každý to může vnímat trochu jinak. Takže ano, jistá souvislost samozřejmě může být hledána vždy. Na to nezapomínejme. V dnešní hmotné době ovšem jen málokdo bude na tyto souvislosti hledět - a i to je v pořádku - protože ta doba se musí odžít, musí se projevit a musí získat svoje shrnutí. A z toho shrnutí pak musí přijít další pochopení. (Já poprosím tady paní spolupracovnici, aby mě ty dotazy četla a já se nemusel tolik namáhat.)
DOTAZ: Podařilo se mi napojit na duchovní obřad, když jsem letěla letadlem z Turína do Prahy, a to jsem vás vůbec neviděla. Tak jsem za to ráda a moc vás zdravím. ODPOVĚĎ TP: Dobře. Je to paradoxní, ale moderní výdobytek, tedy to letadlo, nás dostává do velmi vysokých vrstev atmosféry, těch 10, 11 km, což není ani jaksi výška Mont Everestu, ale tam je někdy možný i přístup. Sice letíte s těma dvěma sty, třemi sty lidmi v tom letadle, každý má svůj osud, svůj vliv a tak dále, ale nejsou to dva nebo tři miliony kolem vás, a tak je to někdy docela zajímavé. Sám osobně jsem zažíval mnohdy inspiraci v těchto případech, když jsem letěl letadlem, a tak jsem si to hned potom napsal nebo nakreslil, co mě napadlo. Takže těší mě, že i v letadle tedy ten duchovní obřad je vnímatelný a doufám, že to i dneska, zase za hodinu, v těch 20 hodin tady u nás budete moci kontrolovat. Takže zdravím Vás a přeji všechno dobré. Tak a pojďme dál, děkuju.
DOTAZ: Pane Pfeiffer, myslím na vaše slova: "A přijde, doba, kdy bude jedno, kdo je nalevo a kdo napravo, budou jiné starosti." Taková doba je tady. Je možné nějak pomoci, kromě dodržování doporučených pravidel a zachování klidu? ODPOVĚĎ TP: Ta doba tady ještě úplně není. Ta je pouze na začátku. Už ale můžeme tušit. To je pravda. No, ono to docela jen v pravidlech není. Každé pravidlo, které je přijato, je možná jistě lepší, než kdyby nebylo, ale na druhou stranu, pokud není naším vlastnictvím, tak tak trochu jako by nebylo. Proč přicházejí někdy dějinné zvraty, nebo...? Teď stojíme například před jedním z mnoha takových okamžiků dějinných - už jich bylo mnoho a bude jich ještě mnoho - a zažíváme určitý přerod, přechod. A v tomto přerodu každý z těch nás, kteří tady žijeme, si něco odnese. Také něco vytvoří. Bude rezonovat s tím, co mu odpovídá. Bude přijímat myšlenky, které jsou mu nějakým způsobem blízké, bez ohledu na to, jestli jsou správné nebo nesprávné, často. A tak se člověk vyjádří. No a pokud se všechno podaří dobře, tak je to něco jako zkouška, kterou jste složili, a jdete dál, a pokud ne, tak bude muset přijít reparát. Tak to funguje i v našem školství, že když nesložíte ten ročník, tak musíte si ho zopakovat. Je to jenom drobná, drobná jaksi nuance rozdílu, že tady musíte opakovat nekonečněkrát, pokud potřebujete. U nás, já nevím, kolik smíte opakovat ročník, ale asi víc než párkrát to nebude. Takže to je rozdíl mezi osudem a a tímto. Ale nevím, jestli jsem odpověděl zcela přesně na tu otázku ale, abych někam neutekl. ČÁST DOTAZU: Je možné nějak pomoci kromě... POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI: Ano, to je důležité. Ano, můžete pomoci všichni - úplně všichni, do jednoho - a to tím, že se v rámci svého stavu a svých možností budete pokoušet měnit. Protože to je jeden z hlavních smyslů vaší existence. Pročpak tady ten život pokračuje od toho mikroba, od nějakého elementára přes rostlinný svět a přes ten živočišný zpět až k člověku? Čili vlastně je to historie změny. Život tedy vznikal změnou. Docela klidně bysme tady mohli zůstat u jednobuněčných organismů, které by tady žily v miliardách a miliardách variací a dál by to nešlo. Ale my tu vidíme jakýsi tlak, jakousi cestu, je tu stále složitější a složitější životní projev, stále více těch životních dovedností a různých dovedností v různých druzích. To nám ukazuje, že ta změna je jedna z hlavních příčin existence života, protože ta změna musí skončit až na konci cesty, kdy stojíte před tím obrazně trůnem Božím a již není druhých, jste vše, co jest - a pak to bude ještě dál. Takže tím pomůžete nejvíce. Protože co je vlastně příčinou činů? Teď mluvím spíš o těch činech, které jsou z té oblasti zatěžující. No přece naše vnitřní poznání, pochopení a naše vlastní změna. Budou tady "velcí", kteří se nebudou chtít měnit, protože jsou "velcí". A budou tady ti, kteří vědí, že jsou ještě "malí". A ti mají naději na změnu. Vždycky to tak bude. Nemyslete si, že svět bude lepší nebo horší, když vy něco pochopíte, třeba i duchovně, když pochopíte nějaké duchovní pravdy. O to více budete vnímat vlastně i ty, kteří do tohoto stupně nedospěli a mají svůj obzor jiný a vy jim ho budete muset přát a chápat ho. To bude duchovnost. No a pakliže budete více duchovní, tak můžete i více pomoci. Každý člověk vysílá vliv a tento vliv působí na druhé, na svět, na všechno, co je kolem vás, a také moduluje podobu toho světa. Když budete ve své mysli plní agrese, závisti, násilí, plni nepřejícnosti a tak dále a tak dále, pak to, co kolem vás bude, bude také těmito myšlenkami ovlivňováno. Bude to prostě vliv. Budete mít strach třeba, existenční strach, abyste přežili, že bude válka nebo něco jiného, a to samo o sobě způsobí, že i jiní ve vašem dosahu budou moci jednat méně rozumně, více agresivně a tak dále. Sdílení vlivů můžete poznat, když třeba potkáte situaci, kdy se někdo velmi emočně rozčílí například nebo se hádá či podobně, a vy to nebudete vědět. A pak přijdete třeba k těm přátelům do té domácnosti a vám bude něco divně, budete vnímat jakoby nějaký vliv, budete najednou také trošku jako vibrovat, a přitom tam už se bude jenom plýtvat úsměvy a hezkými slovy, ale v tom prostoru probíhala třeba velmi tvrdá diskuse. No. Platí to obecně. Je tady i oblast jakési davové psychózy, je tu oblast reklamy a jiných podobných souvisejících oblastí souvisejících s psýchou, které tady hrají svoji roli. Má-li být tedy svět, v kterém žijeme, milostivý a má-li být pro nás přínosem a místo, aby nás srážel, tak nás má vést, tak musí tady také trochu být pracováno tím směrem k té celkové řekněmež vyváženosti. A to dělaly všechny v minulosti velké kultury v jistých dobách, pak se také zvrhly, já vím, a byly doby, kdy celá planeta žila v míru nejenom k sobě, ale k míru k všemu tvorstvu i k všemu rostlinstvu, kdy člověk vnímal svoje prostředí a vše to, co s ním žije, jako samozřejmou a důležitou a sobě vlastně až rovnou část. Čili člověk nebyl destruktor, člověk byl součást. Vnímal přírodu jako svoji matku a matka se nevraždí. Tak nějak to kdysi bylo. Ale to už je víc než řekněmež několik tisíc let. Pak přišly období mnohem horší, kdy se ta lidská společnost začala štěpit, docházelo ke schizmatům, docházelo k bojům, snaze něco ovládat, vlastnit. No a výsledek máme nyní. V podstatě jsme na konci tohoto období. Teď přichází období jara Platónského roku, které je přesně opačné. Čili za chvíli začnou kvést jako první pomněnky, rostliny, rostlinky jarní, začnou vykvétat první jakoby lidské usilování (body) o větší vzájemnost nejenom s těmi zvířaty, ale navzájem mezi sebou, no a to bude počátek tvorby vlastně nové kultury. A přijde to bez jaksi zásahu nějakého člověka, jsou to věci, které formuje sám vlastně proces existence. A je nádherné dívat se, když studujete minulé kultury, jak ony vyjadřovaly vliv, který v té době jejich života byl, jak ho vyjadřovaly v mnoha oblastech, ať už to byly oblasti umění, hudba a tak dále, ale i ve všech ostatních oblastech. A z toho je poznat, jak mnoho je ta lidská společnost ještě formována těmi vnějšími vlivy. Až budeme vyšší lidé, než jsme, dokonalejší, bude tento vliv již mnohem méně patrný. Nyní je dosti zásadní. Tak. Děkuju. Tak děkuji paní Lucii za její čtení.
DOTAZ: Dostala jsem odkaz na vaše večerní působení. Prosím o bližší přiblížení, jak se naladit, na co má člověk u toho myslet? Jak to přiblížit někomu, kdo o tom moc neví? ODPOVĚĎ TP: Začneme od toho myšlení. Ta myšlenka, kterou člověk v takovéto chvíli má, není myšlenka vztažená k sobě, protože vy nejste Bůh a nejste zdroj, není vztažená vlastně k ničemu hmotnému. Má to být vlastně rozevření. Když jdeme cestou životem v duchovní cestě, tak se nám rozevírá naše vědomí a my vnímáme svět vlastně méně omezeně, jsme vším. Když trošku odpadne slupka našeho egoismu, tak jsme možná schopni uslyšet rostlinu nebo zvíře nebo člověka. A tím pádem se dá říct, že jsme pokročili. Je-li tu duchovní obřad, má být veden tak, aby těm přítomným tuto zkušenost trochu usnadnil, aby - pokud budou schopni, zapomenou na své okamžité nálady a starosti a upnou svoji mysl k tomu, co je za světem, který vnímáme. My jsme lidé a vnímáme svět prostřednictvím smyslů. Narodili jsme se a přijali jsme osud, který prožíváme. Mimochodem ten osud prožíváte právě nyní, protože je tu chvíle, kdy jsem tu u mikrofonu, a je tu chvíle, kdy mě sledujete v televizi, no anebo v počítači. Tím se osudové části propojily tímto způsobem a to je propojení v rámci této přednášky. V případě duchovního obřadu je ten obraz ještě trochu jiný. Ten, který je v roli toho kněze, má se napojit k tomu, co vaše smysly nevidí. Vy se domníváte, že to, co je vaší realitou, je absolutně správné, jediné a naprosto reálné. Ale měli byste si uvědomit, že každý z těch tvorů, kteří jsou pod vámi, mohou mít stejný dojem, přesto, že jeho vnímání mohlo být úplně jiné. Někdo viděl lépe, někdo slyšel lépe, někdo viděl v jiném oboru spekter a tak dále a tak dále, tedy tam, kde vy vůbec nic nevidíte. Nemůžete tedy vyloučit, že ani váš vjem je ten poslední a jediný. Je to řádný vjem, je správný a patří vám. Jenomže není jediný. Je to vjem řekněmež částečný, který bude dál ve vašich životech a ve vyšších stupních života rozšiřován. A tak při tom obřadu se vlastně blížíme k tomu, co vám hmotný svět napojený na váš osud nemůže přinést, čemuž se můžete blížit později na své duchovní cestě, řekněmež těmi disciplínami, které budete procházet, později meditací a tak dále. Nakonec objevíte realitu, která bude reálnější než realita, která byla doposud, i když byste to v životě nepřiznali a neřekli, že je to možné - protože vy přece teď tady mě slyšíte a toto vidíte - a přesto to možné je. Je to stejné asi jako když se uložíte ke spánku a máte plný sen. I v něm chodíte, zpíváte - já nevím co - cítíte, i v něm zažíváte nějaký příběh v nějakém prostředí a kdybyste v té chvíli měli poznat, že je to sen, nevěřili byste. Byla by to pro vás naprostá realita. Ale i dnes se můžete probudit. Je to stejné. Čili z toho poznáte, že vaše vědomí je schopno přijímat vlastně realitu, která v jednom případě je pro vás reálná a v jiném případě je virtuální. Protože vždyť přece sen není realita. Tak to je bezesporu, že? Tak to každý vnímá. Ale ono je to všecko ještě úplně jinak. Čili má tam být pokora. Jsme "malí". Nedosahujeme ani takhle velké velikosti. A tak nezbývá, než abysme šli krůček za krůčkem. Musíme se pokusit dokázat v sobě otevřít tu bránu k tomu Božství. A ten, kdo vám k tomu pomáhá a slouží (tedy v tomhle případě nějaký mně blízký člověk, byl jsem k tomu vychován), tak ten se svojí schopností napojí - proto říkám: "Vkládám svoji mysli do velké a nekonečné pravdy". To je věc, která nemá nic společného s tím kupeckým počítáním tady a teď, rozměru a času, a z tohoto místa propojuje vás. Aby to bylo plné, tak nemůžete myslet na svoje nemoci, na svoje starosti, to byste mysleli třeba na bolavý koleno, ale to koleno vám nic nepřinese, vaše koleno, víte? To vás akorát bude bolet. Ale to, co je tady, je to propojení - a to je podstata toho obřadu. Ostatně každého obřadu. Kdykoliv v dějinách kněží pracovali tímto způsobem, vždy se jednalo o to, že někteří lidé měli vlastně za úkol, za svoji pracovní náplň se vlastně ocitnout tam, o čem mluvím, a druhým z toho zprostředkovat tedy ten vliv. Ten obřad není dlouhý, trvá tři minuty třeba a je to chvilička, ale na tom vůbec nezáleží, je to o vnímání. My běžně vnímáme rozumem, to je tady, ale existuje ještě druhé vnímání - a je stejně hodnotné, dokonce naprosto rovnocenné - a to je vnímání emoční, srdcem. V případě tedy duchovního obřadu potřebujete rozum, potřebujete také tu mentální část - přece se musíte k tomu postavit, naladit, přijít - ale pak to musíte nechat odejít a jenom jste, přijímáte, jste rozevření. To není o nějakém osobním průniku. Žádný kněz nepracuje pro sebe, nepracuje proto, aby někde manipuloval ty své ovečky a věřící, ale jeho cílem je těm lidem pomáhat, dávat jim prostě nějakou hodnotu. A ta hodnota, přestože není vidět, může být značná. V dějinách náboženství máme nesmírné množství negativních příkladů, kdy náboženství bylo zneužíváno a vlastně se obrátilo přímo proti smyslu svému, kdy z těch původních krásných myšlenek se nakonec v lidském podání objevila ta stará lidská vlastnost - tedy hrabivost, snaha něco znamenat a tak dále a tak dále, nebudu to opakovat. A to je svým způsobem malé vítězství zla, protože jestliže získáte nějaké množství takovýchto zkušeností, tak ti, kteří jsou slabší ve svém, ve své logice a ve svém uvažování, tak budou říkat:"No podívejte, vždyť to je takhle a takhle," a už si nedokážou ve svém malém rozumu zhodnotit, že například to nebo ono nemá vůbec nic společného s tím, co se někde stalo v nějaké sektě nebo v nějakém náboženském směru, který byl zneužit proti lidem, a byly tam prostě hrozné věci, protože všechno je takové, jaké je a vlastně jak se někdy říká jaksi:"Podle sebe soudím tebe." Máte-li jedince, kteří jsou ve své podstatě připraveni, čistí, dobré mysli a jaksi, já to řeknu prostě - jsou to dobří lidé, tak na ně ty negativní hrátky tolik působit nebudou a zároveň budou působit na čistotu okolí, v kterém jsou. To je zásadní. Já nevím, třeba vzpomínám na jednu ze svých cest, do Francie, kde jsem byl na nějaké takové konferenci a ta se konala v centru, které bylo plné nádherných lidí. To bych vám přál. Tam nebyl stín nějakého negativního myšlení na druhé. Nebylo takové to nucené usmívání, vůbec ne, ti lidé byli naprosto sami sebou, ale byli dobří ve své podstatě. Když se podíváme na televizi, vidíme, že člověk je zobrazován spíš z toho druhého pólu - vidíme samé vraždy, samé válčení, samé ničení, když už to ne, tak aspoň nějaké jaksi katastrofy nebo podobně. Protože z nějakých důvodů ten nízký stav té společnosti a těch lidí to dnes jakoby vyžaduje. Oni ti lidé potřebují, aby to měli jako vlastní duševní potravu. A taky je v tom hodně strachu, protože se obávají, aby se v budoucnosti mohli sami ubránit, aby měli dostatek jaksi vědomostí a tak dále. Nechápou, že tou první obranou, která tady je, je váš duchovní účet. No. Když tam nebude dost naspořeno, nepomůže vám vůbec nic. A když tam bude naspořeno, tak vás i ty nejhorší věci se netknou. Nevím, teď jsem třeba nedávno viděl - chlapec utíká z totalitního státu a tak prostě ho nenapadne nic lepšího, že pojíždějící letoun dopravní s lidmi doběhne a skočí do podvozkové šachty. Tam se schová, letadlo vzlétne a letí tisíce kilometrů. Když přistane, tak je totálně zmrzlý, z toho podvozkového prostoru vypadne a nejeví známky života. Pak ale obživne díky svým záchranářům a žije. A žije bez následků. A teď proč je to důležité říkat? On se ocitnul ve výši kolem 10 km, tam i cvičený horolezec již nebude schopen existovat - dojde k edému plic, k edému mozku a smrti. V tom podvozkovém prostoru tedy není přetlak, není tam kyslík. Zároveň je tam teplota kolem tak -55 stupňů. To znáte z mrazáku, viďte, ale tam máte tak -20 většinou. Takže mínus 55. A ten hoch tyto podmínky přežil. Z hlediska fyziologie a medicíny je to naprosto, ale naprosto nemožné. A přesto to prožil. A přežil. Takových příběhů je mnoho a učí nás to jednu věc - že o světě ještě nevíme nic. Jsme přesvědčeni, ve svém primitivním lidství, kdy jsme pár věcí vyzkoumali statisticky, že už máme tu pravdu v ruce, že ji držíme. A pak se vždycky ukáže nějaký zneklidňující příběh, který to všechno znovu posouvá někam dál. Takže uvidíme. Přeji vám tedy hodně úspěchů, ať ten duchovní obřad přijímáte v plnosti - protože to nemůže být takové to:" Já teď musím, já se ladím." Ne, ne, ne! Má to být svobodné, volné, přátelské. Máte se naladit k tomu kněžímu, který působí, stát se jím, doslova, jakoby se osobnosti prošly, prolnuly. A - pokud ovšem to bude v pořádku, pozor, abyste nepodléhali také někdy těm druhým zkušenostem, těm negativním. Ale pokuď vám to vyjde, že je to v pořádku, a uvidíte prospěch, tak to můžete udělat. Když jdete duchovní cestou, tak vám pomáhají ti, kteří jsou na té cestě před vámi. Jednak tím, že se někdy vrací, a také tím, že vám pomáhají třeba nějakým konkrétním způsobem. Udělí vám nějakou zkušenost mimořádnou, mystickou, jinou, kterou byste třeba ještě ani neměli prožívat jaksi ze své práce, ale ona se přesto objeví, protože má smysl. A vy najednou zažijete stavy změněného vědomí nebo něco jiného a tím vám umožňují, abyste se vymanili jen z toho bezprostředního vjemu těch svých smyslů, abyste pochopili, že je ve světě ještě mnohem víc, než toho, co vnímáte, co studujete. No. Ten duchovní obřad tedy je z tohoto ranku nebo může být z tohoto ranku a může tedy, pokud bude všechno na straně kněží a i na straně vaší v pořádku, může být pro vás určitou jaksi duchovní vzpruhou a pomocí. Takže ať to tak je, těším se, jestli se to bude dařit.
DOTAZ: Je něco, co není Bohem? ODPOVĚĎ TP: Ne!
DOTAZ: Proč má včelka z filosofického pohledu jen jednu možnost na obranu a to ještě tu, že za ni položí život. Přijde mi to nefér. ODPOVĚĎ TP: No, je otázka, na koho si troufnete. Myslím si, že s hrochem by to měla ještě těžší, tam je ta kůže mnohem silnější. Člověk ji má takovou, jakou má, a možná, že i při nižších životech třeba na její úrovni těch jaksi nějakých jejich nepřátel hmyzích nebo jiných, že tomu tak není a že tam nemusí umřít. Protože oni jsou tam háčky, myslím v tom bodélku, které způsobují, že ona svým způsobem asi pravidelně, když o tom přemýšlím, umírá. No. Ona splní, svým způsobem, něco pro své společenství. Když vás bodne včelka, tak velice pravděpodobně už nikdy nebudete něco dělat. To znamená, že nebude dráždit včely, že si na ně nebudete sedat, nebudete je pít s nápojem nebo s něčím takovým. I když to dělají spíše vosy. Tím splní určitou jaksi funkci varování tomu světu, i když za ni zaplatí. To je možná jeden z těch příkladů. Včela není dravec, to všichni víme. Včela neusmrcuje někoho jiného jen proto, že by s ním chtěla bojovat o prostor nebo potravu nebo něco jiného. Je velmi inteligentní, umí si sdělovat informace - včely si řeknou, kam se má letět pro ten nejlepší med, a to s pomocí tance, jak objevil jeden velmi chytrý pán, a jistě ještě jinou věcí, to nevíme, protože my zase tak chytří nejsme a nejsme schopni pochopit, jestli ty včely si nepovídají také ještě nějak jinak. Nedávno mi povídala známá zkušenost. Byla v Americe v nějakém mořském delfináriu a byly tam kosatky. A teď cítila, že navázala jakoby s tou kosatkou nějaký kontakt. Tak říkala: "No tak jestli to je, tak já to vyzkouším." A řekla: "Tak jestli chceš, tak teď dojeď tam k tomu místu, tam se zastav, otoč se zpátky a udělej kroužky a pak přijď ke mně. " A řekla jí to telepatií, myšlenkou. A ono se to stalo. Náhoda, já vím. Všechno je náhoda. Ale museli byste opakovat tisíckrát, a to ještě za standardních podmínek, a pak by nám to možná věda uznala. Ale věda už mnohokrát něco neuznala a pak uznala, počkáme si. Čili komunikace telepatií i u té včely není vyloučená. Jsou tu jiné mimořádné schopnosti u nižších organismů, které bysme nikdy, nikdy nepočítali za možné, a přesto jsou a jsou prokazatelné. Jak to, že rostlina, která nemá nervový systém, nemám mozek ani smysly v našem slova smyslu, vnímá, reaguje na vnější prostředí? Jak je to možné? A tak dále a tak dále. Je toho moc. Je tady příroda, která nám klade nesmírné množství otázek a my jsme si v těch, v tom minulém století vlastně některé otázky zakázali a tím jsme si tu přírodu velmi zjednodušili, protože pak byly témata řekněmež ta řádná a pak ta témata zakázaná. "Přece to není možné, jak by to mohlo být, když přece... A my víme, že..." A bylo! A tím pádem se ani nezkoumaly a všechny ty vazby zůstaly skryty a teprv vlastně řekl bych v posledních létech se začíná s rozvojem jednak metod výzkumu a jinak objevovat ten nečekaný svět té obrovské jemnosti vztahů, které v přírodě nacházíme. No, tak si počkáme, až to bude zase o kousek dál, a zeptáme se nějaké včely, proč to má zrovna tak, chudák. Prosím.
DOTAZ: Chtěl bych se zeptat - oddělení se části Podstaty a tedy vznik Tvůrčího díla je Velký třesk? ODPOVĚĎ TP: Dá se to tak chápat, je tu jeden problém. Naši astrofyzici a fyzici si Velký třesk spletli se stavem vesmíru, který kmitá, osciluje ve čtyřech fázích, a to nekonečně dlouhou dobu, než dojde ke stavu, kdy je ten proces dokončen a kdy se vesmír opět vrátí do svého původu, do toho bodu nula nebo jak bysme to nazvali, k Bohu, k té myšlence všeho, co jest. Když pozorujete relikty třeba v oblasti radioastronomie nebo jinde, tak si evokujete vesmír, který je plný žhavé plazmy, kde nikde není jediný atom, natož molekula, je to jen žár - a toto si spojujeme s okamžikem toho Velkého třesku. Ale to je jen poslední cyklus, kdy vesmír byl žárem, pak se začal konstruovat kolem silových center, která stahovaly hmotu do svých částí, pak začal vesmír chladnout, objevily se terestrické planety, plynné planety, došlo k dalším pochodům v tom vesmíru - tedy tvorbě velmi hmotných planet, syntéze těžších kovů, srážky a to všechno ostatní až k tomu dnešku, který my pozorujeme dnes a který bude pokračovat dál. Za mnoho miliard let vesmír zcela zchladne. Vyhasnou poslední Slunce a dojdeme do bodu, který bude fantastický, protože jakmile bude celá tato fáze dokončena, přijde do vesmíru nový impuls, tento naprosto chladný prostor, naprosto, se najednou rozežhaví a stane se plazmou. Pořád to ještě budou planety, ale už jen jako plazma. Bývalá hmota je stále součástí prostoru. Pak přijde další impuls, který uvolní z těchto jader tuto plazmu a vesmír se rozejde, aby se vzápětí konstruoval znovu, ty centra dostanou další impuls a začnou stahovat hmotu, začne chladnout - a celý proces se opakuje nesčíslněkrát. No a Velký třesk, to je samotný vznik časoprostoru. Tedy pořád existuje časoprostor, i když se zásadně mění. Ale ten Velký třesk je stav - kdybysme mohli, kdyby to bylo možné, protože čas není, ono je to ještě všechno složitější, ale kdybysme mohli pozorovat takto rozloženě po lidsku - tak je stav, kdy není žádný prostor, žádný čas a všechno je jakoby vdechnuto do stavu bez projevení. Abyste mohli něco vnímat, tak to musí existovat v té duální podobě, rozdělit se - napravo nalevo. To platí pro čas, rozměr a všechno ostatní. Čili dva body jsou první rozměr a další dva body dávají čtvernost a to je základ tvůrčí čtyřky a tvorby všeho, co je z hmoty, ducha i energie. Až to lidská kultura pochopí (našeho stupně), bude znovu stavět pyramidy, které jsou obrazem tohoto děje, a budou také vědět, proč je staví, k čemu slouží a jaký mají smysl. Zatím jsme příliš primitivní kultura. Naši přeci byli v mnoha ohledech daleko moudřejší a daleko vyspělejší, to je důležité. To, co nám zatím není možné v naší hmotně orientované řekněme snaze, oni již dokázali. A to i ve hmotě. No ale o tom někdy jindy. Vesmír je plný života, jsou tam myriády obydlených planet, miriády. Život je dokonce svým způsobem pravidlo. Jsou to kultury, které postoupily mnohem dál než my. Dokázaly již překonat ty bariéry, které jsou kolem nás, toho času a prostoru. Vždyť už jenom dostat se k Marsu nebo dál je pro nás velmi úkol velký. Komu by se chtělo letět v plechové krabici rok a pak vystoupit někde a tam... no hrůza, vždyť je to nesmysl. No. Mohli byste tam být hned, jenomže to by musela být ještě jiná fyzika a věda. Zatím je daleko od tohoto poznání. Ale jiní už to zvládli. Procházejí časoprostorem jako my jezdíme na víkend. Jsou schopni překonat - no, skoro to nemá ani smysl říkat. I čas je tedy veličina, kterou lze studovat a používat, stejně jako rozměr a další části. Čili odpověď zní - to, co dnes považujeme za Velký třesk, jím není. Myslím ve fyzikálním pozorování vesmíru. Přesto existuje - a je to čas vzniku a pak zase vdechu, zániku vesmíru. A to se neustále opakuje, a aby to bylo ještě složitější - já se omlouvám, já jsem si to nevymyslel, já jsem nevymyslel vesmír - tak je to tak, že roviny časoprostorové se prolínají v nekonečném sledu, kdy můžete jít směrem do hmoty i směrem do vesmíru nekonečněkrát a zase se vrátíte na své místo, protože prostoročas je zakřivený. Takže neexistuje zdaleka jen jeden vesmír, je nekonečné množství vesmírů. A to vám ještě komplikuje tady tu představu o té jediné obydlené planetě, která tady je, a my lidé teďka tady foukáme ty horké plyny z těch raket, abysme se dostali těch pár kilometrů nad Zem a myslíme si, kdoví jak jsme vyspělí. Kdybysme věnovali možná více energie přírodní vědám a - no ale to bysme zase museli být jiní, protože sama příroda nám brání - náš stav vědomí je příliš primitivním. Považujeme válku za samozřejmost života. My pořád s něčím bojujeme, ať jsou to zvířata, lidé a tak dále. No tak takový tvor přece nemůže dostat ty velké dary přírody. Vždyť by zničil tu planetu možná ještě dřív. No, stačí jenom ta atomovka. No, takže nějak tak. Už hledám další dotaz. Tak. Děkuju.
DOTAZ: Dobrý den, co je to prosím ego? Můžeme my lidé žít bez ega? Když projdeme spirituální krizi, co se v nás změní, jací potom jsme, když se srovnáme? Stav před a po spirituální krizi. Máme poté ego? ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě, že ano. Otázka zní jaké? V podstatě do počátku duchovní cesty je to ego spíše směřované směrem dovnitř - tedy já, pro mě a tak dále. Je to přirozené a dokonce nutné - musíte zachovat svoje životní podmínky ať už jako zvířata, rostliny, musíte mít možnost existovat. A jak se rozvine váš duch a vaše vědomí, začnete mít jiné úkoly. Zpočátku tak mnoho ne - dnešní společnost je tak na počátku nějaké další etapy - ale později se to ego začne měnit. Ono se mění stále, karmou samozřejmě, ale od počátku duchovní cesty se urychlí jeho změna. Stále je to ego, jenomže je to rozdíl mezi tím: pro mě - já, nebo já - vše. Když se podíváte na to, co je tvůrčí princip, tedy chcete- li Bůh, tak mu přiřkneme nějaké vlastnosti - je nekonečný, všudypřítomný, ničím omezený. Co to tedy v důsledku znamená? Že je vším! Že není nic, čím by nebyl. To byla ta otázka před chvílí. A jaké má tedy ego? Já vše, co jest (to znamená celé Tvůrčí dílo), i vše, co není (tedy já ve své podstatě). Takže to je druhý pól. Na počátku je to soustředěné kolem té jiskřičky toho Božího já, malinké, a kolem té bytůstky - nějaký virus, jednobuněčný organismus a tak dál. A pak to pokračuje v etapách a stále se rozšiřují ty možnosti. Ego má svůj protipól, protože všechno, co existuje, musí být v dualitě, tedy ve dvojnosti - napravo, nalevo. Takže na jedné straně je ego a na druhé straně je odstředivost, tedy altruismus. Cílem konečného vývoje je spojení těchto částí a trvání jich. Je to absolutní rovnováha. Toho dosáhnout není jednoduché, jak vidíte jistě kolem sebe. Kolik lidí na vás zapůsobilo tak, že zvýraznili svoji potřebu nebo svůj názor nebo svoje domnělé právo a třeba ho vůbec neměli - a přesto se vyjadřovali. Kolik lidí se pokoušelo něco naznačovat, nebo něco ukazovat z pohledu své velikosti a svého soudcovství, něco komentovali, něco kritizovali - bylo to jejich ego. No. A tak dále. Čili ego souvisí s bytostí. Každá bytost má své vědomí existence. Je to zase složitější. I celý vesmír i ta hmota, které říkáte, že je neživá, jelikož je projekcí toho nejvyššího vědomí, je také vědomá. Ale to je na dlouhé povídání. Takže bytost vzniká spojením nepatrné části Boží jiskry, kolem které se obalí duch a začne žít život bytostný - rodí se, umírá, rodí se, umírá, získává zkušenosti. Mění se v druzích - stále složitější a složitější. Kolik máte na Zemi rostlinných druhů, kolik hmyzích, zvířecích a jiných? A lidských vlastně také pár, viďte? I když jsme si hodně blízcí. Ale to je i u nižších stupňů života. Všechno to stvoření má vědomí své existence. Čili ono jsou tu vlastně dvě otázky: je tu vědomí svého trvání, svého bytí - a je tu projev toho, čemu říkáme ego, který může jít od toho absolutního tedy - s absolutním koncentrováním na sebe, pro sebe a až pro to absolutní pochopení sebe jako vše. A to je druhý pohled. Čili budeme jistě ve svých životech dál všichni pozorovat, jak se mění naše ego. Jiné bude, když budete mladí, -náctiletí nebo ještě děti, do tří let budete vnímat nebo do dvou jenom maminku a sebe a pak se ten svět začne rozšiřovat, pak budete mistr světa v té pubertě a bude to ego kapat na všechny strany, pak přijde čas aktivního života, kdy budete ještě také často velmi násilně prohlašovat nějaké myšlenky, které vám někdo nakukal do hlavy třeba, a pak budete stále více se měnit a chápat složitost světa a jeho rozdílnost a už nebudete říkat:"Nikdy, nikdy!", protože budete vědět, že někdy je "vždycky" a tak dále a tak dále. To se promítá třeba právě do té vědy, která mnohdy říká:"Nikdy, nikdy, to není možné!" A tak dále. A pak se to stane, víte?! A je to stejný projev, jako když se bavíme o třeba nějakém jiném názoru zcela nevědeckém. No a tak to půjde až ke svému konci a když budete na konci, tak had požírá svůj ocas, jak říkají naši předci, ten kruh se uzavře a nastane další cyklus. Nekonečno nemůže skončit nějakým koncem. Může mít miriádu druhů změn, ale ty všechny změny jsou součástí jednoho procesu. A ten nemůže končit někdy. Končit můžeme třeba my. My se narodíme, pak umřem a tím jakoby náš cyklus je skončen, ale není, protože naše duše, náš soul, zůstává stále a skončí vlastně až na konci u toho řekněmež nejvyššího stupně vědomí, a ani to není konec, protože se pouze transformuje do toho vědomí "jsem vše, co jest." Už mizí veškerá jaksi omezenost ve stavu té mysli. My jsme tady a třeba neovládáme hru na klavír nebo neovládáme něco jiného, třeba fyziku nebo matematiku nebo cokoliv, ale přesto ty vědy jsou. Když budeme v tomto stavu, tak je budeme ovládat všechny stoprocentně, ve všech podobách, které kdy v té zemi měli. Byli tu třeba lidé, kteří dokázali matematicky geniální výpočty, které mohly mít třeba já nevím kolik desetinných míst a zeptali jste se jich: "Kolik je 25,235678910 x 2823561820 a tak dále a oni vám to takhle napíšou. No. Jak je to možné? Není to výsledek intelektuální činnosti klasické, že tam přehazujete ten ščot a teďka ty čárky a že jste strašně takto chytří. Může to být i jinak, viďte? No. A to platí i pro všechny jiné lidské dovednosti. A je to krása a je to radost pozorovat tu vědu a pozorovat ten svět, když se vyvíjí správně a když ti lidé jsou moudří, jsou pokorní, vědí, že nic neví a snaží se to zlepšovat, snaží se vlastně se rozšiřovat ve svém vědění a dochází vlastně k tomu k té kultivaci toho člověka, stává se z něj člověk duchovní a to je člověk, který se trošku aspoň ohlíží na to, co je kolem něj, nevidí jen svůj osobní emoční zájem a stav a teďka - já jsem rozčilený, já jsem to, to, to, to... , ale je to člověk, který vnímá více celek. No, takže nějak tak. A tím pomaličku - ještě je tu možná čas na jednu otázku, tak to zkusíme. Honem, honem. Tak. Prosím.
DOTAZ: Jak je to prosím, když jsem na mobilu večer, ještě něco plánuji a lítá mi pořád na obrazovku maličká muška. I když mě neseje, ale ruší a nervuje mě to. Mám ji právo zabít, či v situaci, kdy mi nepije krev, prostě respektovat její život? ODPOVĚĎ TP: No pije vám krev, protože vás ruší při sledování mobilu, to je pravda. A řeknu jen řekněme svůj stav, který mám, a ke kterému jsem musel taky dojít. Ta muška je takový mladý život. Ona dělá, co pro ni ji poutá - jednak světlo, jednak frekvence toho světla, protože ten displej funguje s určitou frekvencí, a ona také vidí ještě možná i v trochu jiných oborech spektra, teď je otázka, co emitují ty diody nebo ty světelné zdroje toho displeje, to nevím, a tak jaksi, když mě nekousne, tak já osobně bych ji nezabil a snažil bych se nějak tomu vyhnout, stejně jako se vyhnul řekněmež něčemu jinému, co by mě třeba neohrožovalo, ale snažil bych se to vyřešit nějak jinak. No, možná, že by bylo dobré zavírat okno včas, než rozsvítíte, protože to způsobuje příchod mušek. Ještě lepší varianta je - můžete větrat a máte v okně síť. Tak to je krásné. I když některé ty potvory, mám podezření, by možná i tou sítí prolezly, já nevím. Takové muchničky, ty jsou "úžasné". No. Ale ti větší ne. Takže je to prevence, najít pro sebe prostor, který je můj, a nelze-li to, odejít. No a když by to nešlo a mělo to nějaké důsledky vážné pro vás, no tak ten prostor samozřejmě si - to je váš prostor, já vím, ale zas bych tak moc nehýřil tím zabíjením. Já jsem vegetarián, já se snažím nevraždit už 40 nebo více let a tak bych docela rád - a přesto můj život je provázen mnoha úmrtími, protože už jenom když jedu někam autem a ten hmyz naráží na tu přední část toho vozidla a zabíjí ho to a když nedej Bože nějaký poblázněný tvor, zajíček, vám vběhne pod kola na půl metru, s tím nemůžete nic dělat. No. Je pravdou, že ta příroda je jeho. I jeho. Je pravdou, že také je to trochu jeho osud. No ale proč by člověk měl naplňovat zrovna tuhle osudovou roli, být tedy tím ukončovatelem životů, když to není nutné? Čili se snažím tomu vyhnout. Máte třeba případy, jsem zažil mnoho za život, kdy přišly deště a deště a silnice byla plná žížal anebo šneků. No tak je z toho slalom. Snažíte se vyhnout co nejvíc, jak to jen jde. A ono to většinou docela jde. Zároveň nesmíte způsobit sobě újmu, protože na druhou stranu, kdybyste udělali náhlý manévr a někdo vás srazil, zabil, jiné auto nebo jinak, no tak by to asi nebylo úplně také v pořádku. Čili musíte najít tu rovnováhu a můžete-li odvrátit, odvrátit, pokud ne... Snažte se. Displej mobilu není jistě tak docela zásadní, tam to řešit můžete. Ten zajíček, který vběhne pod kolo z toho metru a vy ho nevidíte, tam už mnoho udělat nemůžete. Ať už řídíte automobil vy, nebo jedete vlakem, nebo jedete autobusem či jinak, tak to je bohužel i ta naše realita. Jiné tu bylo, když jsme tu měli povozy - i tam docházelo k neštěstím, například mezi zvířaty, ale rozhodně ta rychlost byla nižší, čili většina těch hmyzíků dokázala uhnout nebo podobně. Někdy pomáhá, když člověk také myslí na ty nižší a snaží se jim tuto skutečnost sdělit při té jízdě, protože i to je vliv a vy můžete tímto způsobem, tou telepatií, vlastně pomáhat. Některé zvířata už získala zkušenosti a když se podíváte například na můry - dokud tady ještě byly, nevzpomínám se, že by tu bylo teď mnoho můr, to už byla minulost - tak ony zpočátku létaly na světla, na reflektory, za světlem. Jako mnoho jiných hmyzíků. A v posledních letech jsem pozoroval, že můry, když uviděly reflektor, tak vystřelily nahoru. Mnohé ne všude, ne vždy, i v tom byla jistá taková velká různost, ale zpočátku to nebylo zdaleka tak časté. Čili zřejmě ty zrody a ty přerody byly nakonec součástí jejich kolektivního vědomí. Koneckonců člověk se vyrovnal už s kdekterou pandemií nebo s jakýmkoliv nebezpečím, tak i ostatní život. A to je vlastně - i přizpůsobivost je základ života, pokračování života.
No a to je pro dnešek všechno, tak vám děkuju za pozornost, držte se, zabíjejte pokud možno co nejméně, jenom tehdy, když je to nutné. Když se zažere mol do mého šatníku nebo nevím do mého papání, tak jsem poměrně nekompromisní, ale když ho potkám na ulici, tak vcelku je v bezpečí. Tak se mějte krásně a doufám, že to nám všem bude v životě dál nějak vycházet. Na shledanou. |
