Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 22. 11. 2024

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Tak, dobrý večer nebo podvečer. Pěkně vás vítám a budu se věnovat tomu, co jste připravili. Pokusím se odpovídat, jak dokážu, a vy sami si uděláte vlastní názor, protože byste neměli myslet podle někoho, ale měli byste v tom být taky sami zapojeni. Tak, mám tu oznámení. 

 

OZNÁMENÍ: Tak, mám vám přečíst, že další přednáška v lednu (24. 1.) je změna času. Čili od 18:00 hodin - o hodinu později. Tak je to asi na všech přednáškách dalších. Jo. Takže od nového roku všechny přednášky od 18:00 hodin. 

Teď další oznámení. Pozvánka na koncert 13. 12., 18:30 - bude zde koncert "Společná věc" a hostem bude paní Martina Fryčová, která je harfenistkou, představte si. Takže tu zazní harfa. Takže toho 13. 12. kdo bude chtít, může na ten koncert přijít. Tak, to byla velká písmenka. Tak, a teďka jdeme... Aha, dobře. Tak, já to asi takhle vyřeším jednoduše, tak. A já poprosím o spolupráci a jdeme se pokoušet. Tak. 

 

DOTAZ: Dobrý podvečer. Prosím můžete pohovořit o kongresu v Madridu? Čím překvapil a jaký přínos měl pro alternativu? Přeji jen vše dobré. 

ODPOVĚĎ TP: No, Madridský kongres PSIO - to je jedna z největších organizací (lékařských organizací), které tu máme. A byli tam hosté z celého světa, z Brazílie dokonce a z dalších částí. A byli to samí lékaři v podstatě. Já na těchto kongresech jsem byl již potřetí. První byl (proboha) v Barceloně, pak ten další byl v Římě a tento rok se to konalo v Madridu. Bylo tedy pro mne potěšitelné, že vědecká rada kongresu přijala mé dva postery, takže jsem tam měl prezentaci. A myslím si, že i na ty obvyklé jaksi okolnosti prezentací posterových to nebylo zas až tak špatné. No a jinak tedy tam byla celá řada krásných přednášek. Jak jsem už řekl, jsou to lékaři, kteří užívají také ty metody TCIM. A bylo jich tam hodně - byl to největší hotel tohoto řetězce vůbec v Evropě, byl opravdu obrovský. A bohužel teda z Madridu jsem mnoho nezažil, protože jsem byl pouze v tom hotelu. A pak navečer tam byla (slavnostní večer, tak to byl nějaký golfový klub), tak tam teda byla slavnostní večeře. Ale to už byla tma, takže z toho Madridu opravdu mnoho nevím. Ale ty kontakty tam už jsou postupně navazovány řadu let. Čili, již mě ti, řekněmež kteří tam třeba i ten kongres řídí, poznali kupodivu. A bylo to vlastně chápáno jako další krůček k tomu základnímu - to znamená, najít i pro ty naše metody nějakou další cestu, která by byla smysluplná, aby to nebyl vlastně výstřel do tmy a tak. No, takže určitě to stálo za to. I ty kontakty, které byly navázány, byly velmi důležité. No a uvidíme, co z toho bude dál. Zanedlouho možná (to se uvidí) budu pozván na další kongres, kde... Pokud tedy organizátor splní ten rozhovor, tak vlastně tam bude velmi krásný prostor pro prezentaci - asi tak tři čtvrtě hodiny až hodinu, což je neobvyklé. Takže jsem zvědav. Ten organizátor se tam na mě vrhnul u mé prezentace a říkal: "Pane Pfeiffer, já se s Vámi léta už chci spojit, já vás sleduji (je to vzdálená zem), já Vás sleduji a jsem šťastný, že teda Vás potkávám." A tak dále, a tak dále. Takže tak třeba vypadá řekněmež ten kontakt. Tak jdeme dál, pojďme. 

 

DOTAZ: Je tady pak prosba - možnost promluvit si po přednášce? 

ODPOVĚĎ TP: Omezeně ano, neb odjíždím do Ostravy za chviličku, ale omezeně ano. 

 

DOTAZ: Totéž je i ten další dotaz - prosba o krátkou konzultaci k stavu zdravotnímu bratra tazatelky. 

ODPOVĚĎ TP: No, v podstatě je to tak, že tady vlastně jsou jednak ty řekněmež postupy medicíny, které nemůžou být kráceny. A některé například nejsou vlastně kompatibilní s tím postupem biotroniky. A některé ano, většina ano, jen některé ne. Takže se vždycky čeká, až ta medicína vykoná tu svoji práci. A pak tedy, pokud je k tomu prostor, tak se pokračuje. A pokud se týká toho, tak ten termínář se postupně připravuje do toho dalšího roku. Máme ještě asi tři týdny (myslím) do konce, takže z toho potom vyplyne, jak ta kapacita bude možná. Je tady vlastně... Koho to tady nevidím? Tady - ta zvednutá červená ruka tam je nešťastník, který koná tedy tu práci zdravotní sestry a který tedy je člověkem, který dojednává ty termíny, a tak dále. Ta kapacita není neomezená, je to prostě bohužel tak. A jaksi co k tomu říct víc? Pokud je něco na biotronice a pokud má nějaké výsledky (a ona má je doložené lékařskými zprávami, a tak dále), tak je prostě stav asi všude stejný. Dokud se něco jakoby nestane veřejným jaksi v přijetí, tak prostě nic - neznamená nic. Cokoliv uděláte, je náhoda nebo placebo, a tak dále. A když potom už jste zavedený obor, tak jaksi můžete vzít jednoho pacienta na kongres a na něm ukazujete nějakou kazuistiku a je všechno v pořádku. No, jak to říct jinak? Když se objevil penicilin, tak byl k dispozici napřed možná ke dvoum lidem, k pěti, k deseti. A pak se muselo pracovat na tom, aby ty reaktory ten penicilin začaly vytvářet, aby byl dostupný. Muselo se to vyzkoumat, musely se udělat studie. No a šlo to svojí cestou. Penicilin měl velkou výhodu - v Petriho misce když dáte na kulturu pár zrnek této plísně, tak vidíte hned, že chřadne. Přesto i v té době jistě byli lidé, kteří zpochybňovali tento proces. No, máte tady tisíce problémů. Jsou tu etické komise. Výzkum vůbec klasický dvojitě zaslepený je velmi obtížný, protože v tom případě musíte někoho neléčit, někoho léčit, a tak dále. A k tomu vede určitá cesta. Ale jednou se musí začít. Samozřejmě, že to první je nějaká observace, taková ta pozorování, kazuistiky. A když bysme byli normální, tak ty kazuistiky nás začnou zajímat a začneme je nějakým způsobem hodnotit. A když jich bude dost, tak postoupíme výš v tom výzkumu, do jaksi složitějších oblastí. No a tak se skončí až teda třeba u těch dvojitě zaslepených studií a RCT studií. Ale musí k tomu být nějaká vlastně jaksi doba, a tak dále. Nemyslete si, že jen obory naše jsou na tom obtížně, protože to platí obecně. Cokoliv se vlastně prošlapává, jde ztěžka. A to je i ve vědě klasické, takže nic nového pod Sluncem. No, je to škoda. Měli jsme tu 50 let Zezulku a měl úžasné výsledky - objektivně. Byly z toho zcela jasné zprávy, zkušenosti lékařů. Ale bohužel - prostě člověk o to neměl zájem, no, prostě ne. A to přesto, že těch 50 let výzkumu nádorové buňky přineslo nulový efekt v pochopení vlastního nádorového procesu. Vymyslelo se mnoho velmi dobrých způsobů, jak buňky likvidovat, zlepšila se účinnost onkologické léčby. Přestože díky absenci prevence nám nádory stoupají takhle, tak ta druhá křivka je víceméně stále stejná. To říká, že ta úspěšnost těch zásahů v tom jaksi prodloužení života nebo někdy i úplného odstranění nádoru a dalších recidiv je stále větší. Ale pořád to není... /Prý mi šustí mikrofon. No tak jestli to není hlava./ Takže pořád jaksi to není základní kauzální léčba. A proto bylo strašlivou škodou, že ta společnost neměla zájem o tak kuriózní zkušenosti, které poskytoval Zezulka, protože to pochází z úplně jiného postupu a přístupu k nádoru. Lékař se domnívá, že nádor je sám sobě příčinou a z toho vychází veškerá jeho akce. A přitom je to pravděpodobně nesmysl. Máme tady desítky, možná stovky druhů nádorů, které medicína eviduje - ve skutečnosti je tady pořád jenom jeden proces, který způsobí stále tytéž následky na buňce. A tak dále, a tak dále. Teď zrovna připravuji prezentaci na tohle téma na ten kongres, tak uvidíme. Bude to o nádorové buňce a bude se to hodně týkat taky možného pochopení, co nejlépe činit v oblasti vlastně zastavení té hrozivé vlny, která se zde objevuje. /Tak teď mi řekněte, co tady šustí. No tak já nevím, pardon. Možná, že je to lepší. Tak./ Takže co k tomu říct závěrem? O biotronice si můžete myslet co chcete, ale budete-li objektivní, tak se vás musí dotknout ty kazuistiky, které jsou k dispozici a které rozhodně překračují rámec. Člověk když něco nechce, tak to prostě shodí ze stolu - to není průkazné, to je náhoda, to je spontánní vyléčení. Co já jsem toho za svůj život 40letý už slyšel - moc, moc. To už jsem vám říkal, navštívil jsem nestora české onkologie pana profesora, už byl ve vysokém věku, už nebyl aktivní. Můj kolega se přišel zeptat: "A pane profesore, kolik Vy jste za svoji praxi (a to byly tisíce pacientů) viděl spontánního uzdravení?" No, bylo to zajímavé. Ale oponenti s tím operovali jako se samozřejmou věcí. Čili vždycky to je ten metr - jaký máme vlastně k tomu osobní postoj (bohužel) se promítá i do té vědy, bohužel. No a tak dále. Tak pojďme dál. 

 

DOTAZ: Jsou tu tři otázky k tématu schizofrenie. Jestli biotronika může pomoci při této nemoci, jestli se to dá zvládnout bez léků a čím je to způsobeno? 

ODPOVĚĎ TP: No tak těžší stavy samozřejmě vyžadují nějaký zásah (jakýkoliv - medicínský nebo jiný), protože tam hrozí akutní nebezpečí tomu pacientovi. Zvládnout se to dá, ale nevím, zdali v této době. Metody, které by to mohly zvládat nejsou příliš rozvinuty. V Evropě málo a v tomto čase vlastně i světově. Jaké jsou typy schizofrenií? No tak my "duchaři" máme jednu schizofrenii - jako to, čemu se říká posednutí, čili spojení cizího vědomí s vědomím živého vtěleného člověka. Tak to je jeden typ. Pak máte další typ - ten může vzniknout například úrazem mozku. Čili není to žádná duchovní příčina, ale důvodem těch vjemů pacienta jsou tedy chybné funkce mozku. No, pokud se díváme na tu současnou léčbu, tak zachraňuje pacienta (zvláště v těžkých stavech mnohdy), ale nepůsobí zcela primárně. To znamená, že pacienta například zatlumí (velmi), omezí jeho životní vjem, ale ten pacient vlastně má úlevu, což je důležité. Pokud bysme měli léčit příčinu u těch duševních schizofrenií, pak musíme působit silou ducha - duší. Čili hypnóza a hluboká sugesce. Hypnóza má řadu stupňů. A nevím, já v tom nejsem odborník, ale soudím, že ty opravdu hluboké stupně tady moc neuvidíme. Přesto i ty nižší stupně můžou přinášet úlevu. Ale koho doporučit? To musí si udělat ten obor sám. Je také možno vzdorovat jaksi osobně. Jestliže máte nějaké hlasy nebo něco, co vás obtěžuje, tak lze nevěnovat pozornost tomuto. Protože to, co tento stav vyžaduje často a co velmi odmítá, je, když se tomu chcete bránit. Čili vnímat to jako rádio někde v pozadí. Protože zásadní je to, kolik té osobní životní energie, síly člověk věnuje tomu procesu toho nějakého sdělení nebo jinak. Jsou kombinované poruchy samozřejmě, tam to platí o to víc. Biotronika není primární obor, který by měl zde jaksi stát v první linii, to v žádném případě. Snad jedině po té stránce duchovní prosby, modlitby nebo jinak. Ale pokud se týká té poškozené struktury osobnosti... Proč se vlastně něco takového může stát? Můžete třeba vykonávat z nerozumu nějaký duchovní obřad například. Nebudete si o tom myslet, že je to důležité, nebudete tomu rozumět, ale bude to špatně. A vám se může stát, že po tomto duchovním obřadu získáte to, čemu se říká vlastně schizofrenie (čili hlasy). A je to proto, že otevřete svoje vědomí, které se stane... Je to stejné, jako když jste v infekčním prostředí hmotných infekcí a nechráníte se a otevíráte se. To znamená - budete sahat na infekční materiál, budete se s tím blíže stýkat, a tak dále. Infekce je všudypřítomná, všimli jste si. A infekce duchovní je také všudypřítomná úplně stejně jako ta hmotná. A každý z nás dostává určitou míru osobní rezistence. Někdo za celý život neonemocní ani jednou chřipkou (to je patologická odolnost), někdo z chřipky nevyjde. A to platí i pro duchovní oblast. Někdo je prostě náchylný už jaksi zrodem k tomu, aby docházelo k těm průlivům, a jiný má tu obranu toho svého jsem (té osobnosti) velmi silnou. A tam i ve velmi nepříznivých prostředích nedochází k žádným efektům. No, souvisí to také to téma trošičku s oblastí vlastně interakcí mezi lidmi. A to zasahuje do oblastí, které třeba jsme viděli u britských lékařů v Orientu nebo jinde a jinde. Čili lidově se tomu říká prokletí - čili zaměření nějaké negativní myšlenky na člověka a s cílem jej poškodit, no, a tak dále, a tak dále. Čili bohužel, biotronika tady není úplně namístě. Používá biologické síly, může zčásti jakoby okrajově posilovat tu osobnost, ale zasahovat do té psyché přímo ne, bohužel. Proto také nemůže být placebo. A to proto, že nepracuje s psychickou silou, vůbec ne. Tak prosím. 

 

DOTAZ: Mohu přijít na pohovor do 1. stupně? 

ODPOVĚĎ TP: Jo, ale po Novém roce, ještě je brzo. 

PANÍ LUCIE: Tady je vlastně tentýž dotaz. 

ODPOVĚĎ TP: Ano. Zatím, pokud chcete a zajímá vás to... Protože duchovní studia a vůbec svět filosofie musí být založen na absolutní dobrovolnosti. Protože to není o tom, že vás někdo někam jaksi dotlačí, ale je to o tom, že vám někdo předloží řekněme možné myšlenky, pomoc, ale vy sami jdete - nikdo jiný. To byste jinak byli v nějaké sektě, kde byste museli něco opakovat, a tak dále, a prokazovat, jak jste správní věřící. Ale pravda nepatří nikomu, ani žádné organizaci. A stejně jako když vás učí učitel třeba statiku, tak to není jeho statika, ale vychází z obecných přírodních zákonů, které vtělí do svých vzorců, a učí vás, jak je užívat. A je to sekta? Není. Statická sekta? Ne. Takže tak. Čili tady jde o to, aby... Pokud o to máte zájem, tak napřed než člověk někam vstoupí, tak se má vlastně informovat co nejvíce o tom, kam jde. I tak se může stát chyba, ale už je to mnohem bezpečnější. Čili máte ty knížky Zezulky - čtěte, chcete-li, a přemýšlejte. Hledejte i chyby nebo hledejte otázky, které si budete klást, a hledejte ty odpovědi. Nebo se ptejte a pak hodnoťte, jak vám to štymuje s tím, co jste doposud získali zrodem nebo výchovou nebo vzděláním anebo jinak. Takže přiblížit se. Protože to je vlastně něco, co nevymyslel nějaký Pfeiffer. On je žák, on je pokračovatel. A snaží se - jak darmo dostal, tak aby taky to dál poslal. A u těch, kteří o to stojí. Nemusí vlastně ten Zezulka předělávat celý svět. Ale kdo má zájem a uslyší, no tak může tu filosofii využít, no. Od určité pozice na té cestě jste již mnohem jakoby samostatnější. Většinou na počátku jste velmi vhodným objektem, lovnou zvěří různým osobním tendencím nebo sektám nebo něčemu. Později už budete schopni sami si položit otázku: "A je to opravdu tak? A proč? A co pro to vede? A co pozoruji v tom životě a jak se to shoduje s tím, co tady je tvrzeno?" A tak dále, a tak dále. Čili je to již schopnost vlastního tvořivého tedy poznání, myšlení. Bohužel ta netvořivá část je člověku také vlastní. A tak člověk naposlouchá nějaké myšlenky a často se ani neptá, jestli by to tak mohlo být. No, takže snažte se to ještě do toho Nového roku nějak prošťárat, prozkoumat. A jinak, samozřejmě pokud to bude opravdové a pokud to budete chtít opravdu, tak mi bude velikou ctí vás provázet. Tak pojďme dál. 

 

DOTAZ: Mám syna (26 let) s autismem. Mluví, hraje na hudební nástroje, ale stále se trápí. Je často v úzkosti, pláče anebo křičí kvůli maličkostem. Myslíte, že mu je pomoci? 

ODPOVĚĎ TP: Je, ale není to snadné. Autismus je porucha samotného jádra osobnosti. A jako taká vzniká poměrně pravděpodobně (promiňte mi ten názor) dlouhou cestou, kdy v některých kulturách se prováděly určité cviky, také cviky na pozornost a jinak. Ne vždy se to zvládlo. A tak tady nejlépe vidíte, jak je těžké změnit osobnost. Běžná medicína složila zbraně. Chápe autismus jako v podstatě neřešitelný. Až jedna prostá dáma z lidu to nevěděla. A měla lásku, a tak začala se svým dítětem pracovat. Týdny, měsíce, roky. Výsledek? Prakticky zcela uzdravení. Ovšem každá minuta, každá hodina - neustále práce s dítětem. Od té doby nemůžete tvrdit, že autismus je neměnný. Jenom je potřeba nezměrné úsilí. To platí taky ale pro duchovní cestu, víte? Vzpomeňte na některé ty pašáky z té historie. Třeba, já nevím, ten co utek z toho bohatého domu přes plot a pak se snažil a hledal - a bylo to špatně. Až potom úplně téměř umřel, dostal se na samé dno. A když byl na tom konci úplném, tak přišlo osvícení. No, nebylo to snadné. No, dneska mu stavějí sochy všude možně. Však víte, o koho jde. Takže není to snadné, ale jde to. Ona ta podoba léčby kdy tu provedu diagnózu, pak řekněmež provedu nějaký zákrok, něco dám (třeba tu krabičku s lékem nebo něco jiného), tak v mnoha případech je velmi účelná, ale v těchto případech už tolik ne. Takže žádná krabička s lékem, ale opravdová trvalá snaha dokáže zlomit cokoliv. Čili kde je vůle, tam je cesta. Jste poškozeni, máte LMD, máte DMO, máte nějakou dys- (dysgrafii, dyslexii), neumíte hrát na kytaru nebo na didgeridoo? No, to nevadí, když to budete chtít, tak se to naučíte. Cokoliv na světě můžete zvládnout, když budete chtít. Někdy to bude první zkušenost, půjde to pomalu. Jindy jste třeba už to dělali, a tak v tom dalším životě je to mnohem snazší - jako byste se rozpomínali na něco, co už... No, a tak dále. Děkuji, pojďme dál. 

 

PANÍ LUCIE: Já poprosím ještě o nějaké dotazy. Poprosím ještě o dotazy, protože už...

ODPOVĚĎ TP: Aha, dotazy. Dobře. To jsme byli tak úspěšní? Podívejte. Tak prosím , tady jsou. 

 

DOTAZ: Děkujeme za možnost, že jsme byli přivedeni do míst, kde pan Zezulka pobýval, brouzdal a určitě psal. Klokočské skály - úžasné místo, má své genius loci. Byl tam velmi příjemný vliv a také Boží milost, že nepršelo. Mám takový odvážný dotaz. Procházel pan Zezulka mezi námi, snad jsme se setkali? Určitě se tam ještě vrátím. 

ODPOVĚĎ TP: No tak několik podivných jedinců tvrdilo, že ano. Tak kdo ví? Možná ano, možná ne. To je osobní a nikdo vám do toho nemá co mluvit. Buďto to je, nebo není. Všechno je možné. Čas není, víte? Ukazuje na to stále více i fyzikálních teorií a výzkumů. Říkali to vaši předci před tisíci lety (filosofové) a byli dál než my v tom 19. století nebo 20. století. No, takže tak. 

 

DOTAZ: Z knihy přednášek pana Zezulky jsem se dočetla, že polovinu života žije naše duše v těle, druhou polovinu bez těla - než jakoby usne a poté se opět zrodí v jiném životě (TP: Když usne, to je ještě dobré. Tak povídejte dál.) a v jiném těle. Zajímá mě, jak a kde duše žije v té druhé polovině života? První nám je jasná. Velice děkuji za případnou odpověď a velkou pomoc nám všem. 

ODPOVĚĎ TP: Aha. No, to je právě to, protože jsme se hodně zvykli vlastně orientovat ve svém životním vjemu na hmotné prostředí - na hmotu, na to, co nás obklopuje smyslově. A přesto i dneska používáme zcela běžně svého ducha, myšlenku. A přestože myšlenka není vidět, tak má svoji sílu. Viděli jste někdy ty záznamy, kdy člověk například (to bylo v Rusku) vzal čistý list papíru a šel do banky (jenom na zkoušku teda, nedělal to). A ten pokladník vyplatil sumu. Jindy, kdy ve vězení tomu bachaři ukázal papír, na kterém nic nebylo, a on ho viděl jako propouštěcí rozkaz. A jindy a jindy a jindy. Síla vědomí je stejně obrovská jako síla hmoty a jenom jsme ji nerozvíjeli. Tato kultura je založena na raciu a na hmotném raciu. Byly tu kultury jiné, které zase to měly opačně, byly spíše tedy intuitivní. Tam ty myšlenky byly spíše citové. Ale i oni měli ten svůj jaksi veliký obzor těch výkonů (stejně jako my), jen to bylo z té druhé strany. No a pokud bysme... Třeba vzpomeňte na třeba Uri Gellera. Víte kdo to byl? To už nikdo z vás asi nevzpomíná. Vzpomene si někdo? Ne, jezusmajra. Tak buďto stárnem, anebo stárnem. No, Uri Geller byl jistý muž, který přišel náhodou na to, že je schopen měnit strukturu kovů. Dokázal udělat uzel na vidličce, dokázal ohnout materiály, které byste normálně neohli. Stačilo ten materiál potřít, pohladit a už to bylo. V těch (já nevím kolikátých létech) 80., 90. létech tady dokonce byl. Byl jsem na jeho přednášce a viděl jsem tedy ty výkony. No a už jenom to je přece kuriózní. Jsou tu lidé, kteří dokázali myšlenku zhmotnit. Tak to byl třeba Sáí Bába v Indii, za ním jezdili až statisíce lidí. A on dokázal z prostoru vytvořit předmět. A z jeho obrázků, které si jeho žáci a věrní kupovali, se sypalo vibhúti, což byl takový zvláštní prášek A on se z toho sypal, doslova se materializoval. Nejlepšího člověka z této oblasti jsme měli u nás zase, jak jinak. V Nuslích. Starý pán dokázal pro chlapce dát takhle ruce k sobě a když je roztáhnul, tak tam byl vrabec. A byl zkoumán. Přijeli za ním lékař a novinář z Londýna. A tak měli tu seanci, seděli u něj a ono se nic nestalo. Tato oblast má taky smysl pro humor. A když odcházeli, tak do písku v cestičce před brankou spadly právě tisknuté Timesy a koulička - ozdoba z plotu toho lékaře. No ale to už je tak dávno, že si to nemůžete pamatovat, viďte. Nějaká -cátá léta (předválečná). No, takže jistě. Až se vzpamatujeme ze své lidské puberty, budeme otevřeni zvědavostí, lidskou zvědavostí, vědeckou zvědavostí ke všemu, co je kolem nás. Budeme říkat méně dopředu, co je možné, a co není - a budeme se o to vážně a upřímně zajímat. A potom není důvodu, proč by se ty věci neotvíraly. Někdy to vypadá, jako bysme chtěli strážit tu svoji zamilovanou pravdu jako halapartníci, kteří prostě nechtějí připustit žádnou jinou verzi, protože v ni nevěříme. Přece když to myslím já a mám to takhle, tak to je pravda. A kdyby tisíc jiných věcí bylo, to mě nezajímá. Ale platí to i pro standardní výzkum, často se to děje. Prosím. 

 

DOTAZ: Pokud je skutečně pravdou, že atlantská civilizace skončila před 12 000 lety, pak by musela skončit v samém závěru Platónského léta, čili po absolvování konstruktivního období Platónského roku. Jak je to možné? 

ODPOVĚĎ TP: No, to bysme se museli ptát, jak je možné, že zažíváme tu podobu lidštiny, která je nyní. Je to vlastně totéž. Podívejte, ona by to byla vlastně fráze, kdybysme to takto mysleli vážně. Platónská kultura byla pravděpodobně mnohem vyspělejší než ta naše. A právě proto, jak se rozvíjela, vznikala také možnost těch odstředivých tendencí určitých částí společnosti, které se začaly vnímat jako správnější než správné, a vznikalo tedy to schisma, boj. Prostě, ta společnost zpočátku byla zcela harmonická. Šla za tím lidským cílem, který je obecný pro všechny. A spolupracovali. Posléze začali spíše bojovat, soutěžit. Soutěž je veliké neštěstí, protože nahrazuje přirozenost. Přirozenost je pracovat srdcem, z radosti. Pracovat proto, někoho přečíslit, je boj. A tak tam měli určitě taky něco jako nobelovku, kdo ví. Byli tedy na vrcholu a v tom období... Víte, v tom Platónském roku máte dvě krize. Jedna je teď a druhá je po těch 12 000 létech. Pokaždé je to trochu jinak. Uplatňují se zde vlastně čtyři základní živly nebo síly, které zde v přírodě máme. Někdy je to spíše voda, jindy oheň, někdy je to spíše povahy jaksi implosivní, jindy explosivní. Tu řekněmež vodní sílu máme za sebou. A v místech, která byla prorokována, se nakonec (v tom čase, kdy proroctví tvrdilo) našly zbytky staveb. Je to tam, kde uváděl Platón. Čili žádné Střední moře a Středozemní moře nebo něco takového, vůbec ne. Skutečně tam v těch místech, kde se už po léta lidé handrkují, proč se tam dějí ty úkazy, jestli to je plyn v moři nebo něco jiného. Takže tato kultura byla smetena prakticky zcela a ti, kteří byli na kontinentu (na tom ostrově), zahynuli prakticky všichni. Přesto tu zůstala diaspora - tedy ti, kteří byli v té době rozptýleni. A možná, že zde jednou pochopíme (možná až také nalezneme více zdrojů), jak tahle diaspora ovlivnila tehdejší vývoj nových kultur, které se zde objevily. Je tu mnoho různých fejků a mnoho různých názorů. Jeden tvrdí, že ta knihovna, která byla zničena u toho majáku, nebyla jediná a že existují dochované jaksi zbytky tohoto vědění. Máme tu dva problémy. Každá kultura má svůj jazyk a svůj způsob myšlení. Porozumět atlantské kultuře by nebylo úplně snadné, kdybysme ji nyní v těch zdrojích dostali, stejně jako jim by nebylo úplně snadné porozumět naší kultuře. Přesto každá ta kultura naplňovala zcela reálný a skutečný obsah. Takže jednou za 12 000 let vždy zatřesení. A někdy je to více přírodní, jindy je to kombinace - přírodní a třeba lidské dopady. No, a tak dále. Čili my teďka jsme zřejmě v tom období přírodního cyklu, na kterém je nastaven i ten vliv toho člověka. Takže to budeme muset teď žít. A taky už vidíte, že to začínáme žít, tak. Pojďme dál. 

 

DOTAZ: Další dotaz je také prosba o osobní setkání kvůli zdravotnímu stavu. 

ODPOVĚĎ TP: No, okamžitě reagovat nemohu. Ale sejdeme se. 

 

DOTAZ: Co můžu dělat s tím, že mi nic jiného než malování nedává smysl? Je to porucha? Ale moje díla se neprodávají. Do ničeho jiného nemám vůli, když se přinutím, tak zvracím, nevstanu vůbec z postele. Co je to za stav prosím? 

ODPOVĚĎ TP: No, může to být až obraz určité závislosti samozřejmě, protože žádný dar, který máme, nás nemá svým způsobem jaksi životně jakoby likvidovat. I když zdá se, že všichni téměř, kteří byli nadáni, měli také určité vlastnosti a určité životní peripetie. Často vidíme u těch uměleckých zrodů, že tam je hlad a že tam jsou nejrůznější problémy. Ale i jiných. Podívejte na našeho Komenského třeba nebo na jiné. A ta cesta životní vlastně je nalinkována tím velkým dárcem osudem tak, aby během toho života ten člověk se co nejvíce posunul a pro tu práci nějak připravil, očistil. Ve smyslu - ne, že by byl špinavý, ale očistil se od toho svého egíčka, které by pak často jaksi zabarvovalo ty dary. Čili on musí stát jak tabula rasa, musí být zcela čistý, zcela neočekávající - a pak se ten talent může projevit naplno. Takže podívejte, každý je k něčemu a všechno má napravo, nalevo. Čili od nejlepších výsledků geniálních, až po ty řekněme výsledky druhé strany a všechno mezi tím. Tak je to i v pořádku, nemusíte mít obavy. Malování, to člověk technický nepochopí - svět umělce, svět toho, kdo je zvyklý prohlížet svým životem ten svět a přetavovat ho do nějakého jazyka toho uměleckého směru, a tak dále. Jsou to vlastně emoční stavy, které se tady užívají. Pokud jste umělec a jste rozumář, tak vaše umění nakonec nikoho neosloví (teda mimo rozumářů), protože budete vlastně využívat určité, jak to říct, nenapadá mě slovo. Prostě nebudete čitelní nebo... Nevím. Asi jen tak - když budete mít to nadání a budete umělec, tak ať uděláte cokoliv, tak každý, kdo to vaše dílo uvidí a bude jen trochu citlivý, tak zarezonuje a bude cítit "to něco". Běžte se podívat na Monu Lisu tam do Francie, běžte se na ni podívat. Máte o ní nějakou představu, něco si myslíte (Rudolf II., já vím). A pak před ní stojíte a to je víc než tisíc slov. Takže třeba tak. Tak ať vám malování jde. Snažte se ho uřídit, protože znovu - k tomu, má-li nějaký dar člověk, musí být i odpovědnost, aby mohl být použit. On vás nesmí ovládat, ale musíte ovládat jej a pak je to v pořádku. 

 

PANÍ LUCIE: Tak já poprosím ještě o další dotazy. 

ODPOVĚĎ TP: Dotazy. Já sáhnu do krabičky tady a... A to je dlouhé, no, uvidíme. Děkuji. 

 

DOTAZ: Jsem velmi vděčná osudu za milost setkávání se se vzácnými dušemi, jakou vidím i ve Vás, a děkuji za to prozřetelnosti každý den. (TP: Příliš mnoho chvály. Přeskočte a předmět.) A můj dotaz. (TP: Ano.) Máte informace o možnosti eliminace důsledků vakcinace proti covidu? Dočetla jsem se, že může pomáhat fermentovaná sója, používají ji například hodně v Japonsku. Doktorka Strunecká mluvila o dobrém vlivu vaječného žloutku. Bohužel jsem neměla možnost zabránit očkování mých dětí ani vnoučat. Dcery se o tom se mnou nechtěly ani bavit. Ale chápu, bylo to těžké, víceméně je k tomu stát donutil. Také jim nechci ani nemohu nic vnucovat, ale trápí mě to velmi, neboť obávám se, že vidím důsledky. 

ODPOVĚĎ TP: No, to je téma, které rezonuje. A dost těžko se na něj odpovídá. Faktem je, že svým způsobem ta vehemence, která tu byla pozorována, byla trochu nápadná. Člověk má rád hotové výsledky, které jsou úspěšné, jasné, čitelné. A tak v té první vlně se vlastně dozvídáme, že chráníme druhé, že chráníme sebe, že tímto aktem tedy snížíme (ne-li velmi snížíme) incidenci onemocnění a průběh. No, pak tedy přišly ty další stupně, vzpomínáte. A v tom reálném životě... Já nejsem statistik ani lékař, tohle patří do portfolia lékaře, protože to je jeho práce - očkování. Pak tam přišly vlastně ty další vlny, které pokaždé něco slibovaly. A pak je třeba říci, že to nikdy ne zcela (jak už to v životě bývá) bylo naplněno. Zároveň i představa, že něco je zcela jaksi neškodné, je také podezřelá. Protože každá věc na světě, každý lék, a tak dále, má své hranice a je tam to plus, i to minus. Ta řekněmež až někdy histerická konverzace kolem tohoto tématu jistě věci neprospěla. A jistě, že by mělo být pravděpodobně na každém z nás a jeho odpovědnosti, jak se rozhodneme. Faktem zůstává, že tedy ten prvotní cíl úplně dosažen nebyl. Mnoho očkovaných onemocnělo, mnoho, někdy dokonce záhy. Na druhou stranu zase z toho druhého tábora uslyšíme, že ty průběhy byly lehčí a že tedy těm lidem nehrozilo tolik nebezpečí. Sám bych rád někdy v budoucnosti, až se vášně uklidní, viděl jaksi hodnověrné a kompletní údaje z této oblasti. A nebyl by to zas takový problém. Ale rozhodně myslím si, že doba k tomu ještě nenazrála. Čili každý se rozhoduje sám podle svého vědomí a svědomí. Osobně bych tedy pečlivě volil zdroje, které mě v té věci orientují (já nejsem imunolog, nejsem lékař, a tak dále). Budu muset tedy nalézt v té množině informací to, co pro mne bude vykazovat známky. Samozřejmě, že to nebudou ani známky pozitivistického fanatismu, ani negativistického fanatismu, ale budu hledat pokud možno tu rovnováhu. Kolem toho je mnoho a mnoho dalších vlastně informací. A je třeba hledat jaksi odborníky, kteří mají z té vědecké části dostatečnou erudici a jméno, a ti potom můžou být lepším vodítkem v této věci, no. Takže dělejte, jak myslíte. I já tak udělám. Prosím. 

 

PANÍ LUCIE: Tenhle dotaz bych přenechala Vám. 

TOMÁŠ PFEIFFER: Ježiš majra, co je tak hrozného? No, jsou hezká velká písmena. 

 

DOTAZ: Asi před měsícem nebo dvěma jsem koukal na působení ve 20:00 hodin a stala se zvláštní věc. Řekl jste, že nastane zázrak telekinese. Jestli opravdu? Fakt se to stalo. 

ODPOVĚĎ TP: No, telekinese. Zvedla se televize? Možná ne. To je další oblast, kterou vlastně jsme zcela hloupě a bezprávně pominuli. Ty zkušenosti jsou. Já vám tady třeba promítnu film "A přece drží". Ten jsme natočili tamhle v rohu sálu. Ale jsou i jiné, je jich mnoho - notářsky, policejně ověřené skutečnosti, kdy docházelo k posunu i velmi těžkých hmotných předmětů, a tak dále, a tak dále (bez samozřejmě hmotné síly). To všechno je. Jen ten člověk některý se tváří, že to není, že to nechce. A to je hloupé, to je pštros, který strká hlavu do písku. 

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Další věc jsem nepochopil. Co mám dělat s tím, že se na mě napojila jiná osoba, která mě ovlivňuje? Je to dáma, která působí energií, ovládá mě. Co mám dělat? 

ODPOVĚĎ TP: No tak to už je trošku na pomezí právě toho průniku těch osobností. Může to tak být, nebo je to dojem, to nedokážu posoudit z tohoto popisu. A ani to není můj obor. A podívejte, vy jste v prostředí, které je plné vlivů, nemůžete se toho zbavit. Myšlenka kolem vás pluje, skupinová myšlenka, skupin a jednotlivců, vašich blízkých. Každá má nějaký svůj cíl. Když budete mít třeba období, kdy se všichni lidé něčeho bojí, tak to můžete pocítit určitým vlivem. Anebo ještě jinak. Půjdete po ulici a potkáte manželský pár. A oni právě dokončili nádhernou manželskou hádku, ještě v nich doznívá ten žár. A vy jdete kolem nich a není to vidět. A jenom kolem nich projdete a najednou cítíte, že jste trošku takoví... A předtím jste byli klidní. Co se to stalo? Vlastně jste přijali tento vliv - pouhým přiblížením. A tak dále. Čili pokud by to bylo takové... 

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jsem na psychiatrii, musím brát prášky, mám problémy se spánkem, léky mi ubližují, mám černé myšlenky, potřebuji... 

ODPOVĚĎ TP: No, v téhle chvíli je nejlepší cesta ta hospitalizace - vzhledem k tomu, co tu popisujete. Paranoidní schizofrenie je (zase podle závažnosti) určitě jaksi poukázka na určitou dobu. Nebude to hned, ale postupně se to zlepší snad. A pokud se týká těch názorů třeba i na řekněme ten vztah duší, které se dotýkají těch vtělených jedinců, tak ono to taky není tak jednoznačné, jak by vám ukazovala jenom jedna strana. Jsou i psychiatři, kteří s tímto pracují jinak. A tak toto je jejich obor, to musí oni. Čili je třeba, dokud se stav neupraví, zůstat zde a doufat a prosit, aby se to zlepšilo. V každé nemoci se počítá i jistá míra pokory a prosby. Jsou lidé, kteří se uzdravili pouhou myšlenkou. Existují dokonce studie, a to RCT studie - to je kvalita, kvalita studie, víte, RCT. A existují studie (myslím si, že jsou v PubMedu, což je velká databáze medicínská), které dokazují vliv modlitby na průběh onemocnění u pacienta. Jsou to standardní studie prosím pěkně. A takových studií je ještě mnohem víc různých, no. Takže proč ne. Vždyť v konečném důsledku, jak se směřujeme v tom vnitřním prostoru, tam také jdeme. A vybíráme z těch možností, které nám osud přináší, ty se nás spíše dotknou nežli jiné. A tak vlastně tvoříme svůj život, svůj osud, který vůbec není náš, ale je to prostor, o kterém na těch křižovatkách se rozhodujeme jako Sváťa Kuřátko v jistém dávném televizním seriálu. Jak se vždycky ten děj zastavil a teďka - co ty Sváťo, uděláš to tak, anebo tak. To byl velmi moudrý seriál, protože tak funguje život. Jen málo osudů nemá volbu. V tom je samotný smysl vývoje, abyste se vyjádřili svojí volbou. Tím vlastně ukazujete, kam jste došli, kdo jste a i to, co potřebujete v té další cestě. Takže tak. Jevy psychokineze jsou spojeny i s některými psychiatrickými diagnózami, o tom se mnoho nemluví. Je to vzácné, ale občas se to objeví. Každopádně ale je třeba taky rozlišovat, co vychází z naší osobnosti, a co přichází zvenku, protože to propojení těch entit (toho ducha cizího a vašeho) potom může způsobovat ty efekty. Poslední věta tohoto sesetkání. Jsou 30. léta. Jistý velmi známý a úspěšný sochař pořádá ve svém ateliéru seanci. Na tu seanci pozve zástupce tisku (tedy novináře), lékaře a začnou. V zápisu ze seance byla nádherná věta: "Jistá mladá dáma trvala na tom, abysme vyvolávali ducha Tutanchamona a nedala jinak." To je krásná věta. Výsledek? Zdemolovaný ateliér, vzduchem létaly předměty. Některé vylétly oknem až na ulici. Za bdělého stavu všech přítomných. Takže to byla vlastně třeba psychokineze, která byla způsobena tedy něčím, co asi nebylo moc příjemné nebo příliš světlé, že. Bylo to spíš temné. A taky to ukazovalo, že tento způsob konání asi není úplně rozumný, no. Takže tak. Těch zkušeností, které přesahují vaši dnešní zkušenost řekněmež v určité filtrem obsažené řekněmež stopě, je velmi omezená. A pokud máte zájem nebo to má přijít, tak ony k vám ty zkušenosti a informace vlastně přijdou - pokud to má být. No a pokud ne, tak příště. To přece není tak, že každý musí na svém těle udržet kovadlinu, že? A teď zkuste vymyslet, co to je za síly, které to dělají. Na vaší hrudi drží porcelán, plasty, železo, hliník, papír a... A drží, no. Jak to? Nejste mazlaví lepidlem, vůbec. Otřete se, nic tam není. Je to biologická síla (neznámá zatím). A kdybyste byli zvědaví, tak to začnete zkoumat. Ale potíž je v tom, že biologické síly nejsou anorganické síly, takže to, co doposud používáte v anorganice - všechny ty (já nevím) Geigerovy trubice a mikrofony a luxmetry a voltmetry a gravimetry a magnetometry - tak to se zde vůbec nehodí, protože je to jiný typ sil. Na to musí být vyvinuta příslušná metoda. Je to stejné, jako kdybyste chtěli, já nevím, s třeba gravimetrem sledovat nějakou veličinu, která zde nesouvisí. No, takže takhle. 

 

Tak jsem se dneska věnoval všem těmhletěm věcem nějak víc než jindy, nevím proč, ale jo. A takové zamyšlení nad tím a vy si sami udělejte vlastní názor. A kdyžtak si, když jste jako šťouraví, tak si to zkuste potvrdit z těch pokud možno ověřených a věrohodných zdrojů. Protože i tady je to velmi obtížné, protože jaksi tvořivost je všudypřítomná, a tak ty souvislosti potom trochu pomůžou. /Už zase chrastím./ 

Já se s vámi rozloučím, jako to dělám vždycky. Takže s pomocí Boží, ať jsou s námi síly tedy milosti a prospěchu a vůbec. Ať dostáváte to, co je třeba a to, co potřebujete. S pomocí Boží. 

Kdyby vás zajímala třeba ta psychokineze, tak příště můžeme promítat kousek z toho filmu A přece drží. A tam můžete vidět, protože dneska jsme hmotní, tak vidíte ty hmotné dopady, jak teda ta biologická síla působí na tu hmotu předmětů. Anebo si přineseme příbory, co říkáte. No, uvidíme, no. Ale to byste museli být taky nabráni na ty příbory. No a to je všechno. Tak s Pánem Bohem, mějte se krásně.