 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 22. 4. 2022Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:0:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 0:43 – O působení (vlivu) nevtělených bytostí na vtělené – možnosti ochrany, správný přístup. 10:32 – 2x poděkování za slavnost na Řípu a v Soukenické ulici dne 30. 3. 2022. 27:38 – Mohl by se současný člověk dožít i 150 let? 1:02:43 – Rozloučení, duchovní obřad. Přepis videa:Tak ještě jednou vás vítám všechny, začínáme s naším… Aha, mnoho srdíček, děkuju. Dobře, tak to musím vzít jako první. Ptáte se (budu odpovídat na vaše otázky a pokusím se tedy odpovědi - budu říkat to, jak jsem byl učen, ale vy sami budete mít svůj názor zajisté. A tak se nad tím trochu zamyslíme.) DOTAZ: Není neviditelných bez viditelných a viditelných bez neviditelných. ODPOVĚĎ TP:. Od svého vzniku život prvním spojením hmoty a ducha anorganických vytváří živou bytost a ta bytost žije v cyklech, to znamená neustále vlastně střídá život vtělený a nevtělený - a to až do tří čtvrtin vývoje života ve vesmíru, nebo na Zemi. Po těch třech čtvrtinách již vývoj nepokračuje tímto způsobem, ale má jinou formu. Do té doby ovšem každý, který je viditelný, je i vzápětí neviditelný. Všichni to známe, život není navěky a přichází druhá polovina života, v kterém se objeví nové možnosti - a ztrácíme tělo. No a když jsme potvory, potvůrky, tak se chováme zase stejně, a když jsme andělíčkové, tak se chováme taky stejně. Takže jsme-li na druhé straně, tak vidět nejsme, říká se nám duch nebo nějak jinak, a projevujeme se podle svého nastavení. Takže ti, kteří by vás „žahali“ i ve vtělené části, se o to budou pokoušet i v té nevtělené. Máme tady širokou škálu lidských, jak bych řekl, zaměření - od temnoty až po světlo. A to, že zemřeme, zas tak mnoho nezmění. Smrt není zásluha, stejně jako rození. A tím pádem jsme vlastně svým způsobem vždy tak trochu dopředu přednastaveni. Jsou tu další souvislosti - je to naše vrozená citlivost, jestli se s tím vyrovnáme snadněji nebo méně, jsou lidé, kteří jsou jasnovidní, nadaní intuicí, jsou lidé, kteří velmi málokdy by vnímali podobné vlivy, a tak podobně. I my sami máme různou afinitu, tedy různou připravenost přijímat tyto vnější vlivy. Na jedné straně to může být až oblast nemoci, kdy jsou porušeny naše obranné obaly a ten přístup těch druhých je snazší. No a pak zase záleží na tom, jestli by to bylo spíše negativní nebo pozitivní. V podstatě ale i osvícení nebo setkání se s něčím velmi vysokým nemůže zpravidla vznikat na základě naší nemoci nebo oslabení, protože jsme-li oslabeni, pak jakoby ten náš přijímač přijímá velmi mnoho různých signálů - prostě je rozladěný - a je potřeba, aby se zase postupně sladil. Každopádně strach z té své vlastní nedostatečnosti, nebo že já za to můžu, nebo nějak jinak, je naprosto zbytečný. Nebojte se, ono se to vše vždy vyrovná ve správný čas. Někteří lidé vidí celý život nevtělené - jako vy vidíte vtělenou, řekněmež vtělenou část, tak jsou lidé, kteří vidí trvale a zcela bez třeba přestávky i všechny nevtělené, kteří se v daném prostoru vyskytují. Někdy tam může být docela prázdno a někdy zase přeplněno. Když se podíváme třeba na některé duchovní fotografie, pokud jsou skutečně jaksi uznatelné za hodné zájmu, tak vidíme, jak třeba mnoho těch útvarů v tom prostoru se nachází. Někdy jsou to desítky, stovky. Koneckonců i zde v sále může mezi vámi sedět poměrně mnoho dalších diváků. Dokonce můžete vy sedět v tom divákovi, aniž to víte, protože hmota a duch se snadno prostoupí a nic to nezpůsobí špatného. No, zase případ od případu. Musíme být důslední v tom výkladu. Čili patří to k životu, je to normální. Jsou tu možnosti – třeba v těch negativních případech - samozřejmě v první řadě je to otevírání se a to otevírání nemůže být úplně neřízené nebo bezbřehé, ale musí tu být také určitý řád. Jinak hrozí to, co bychom si nepřáli, tedy ti, co vás žahou – „žahouři“. Těch důvodů k tomu otevírání může být mnoho. Myslím těch mimo nadání a tak dále. A i ty včetně toho nadání, vlastně. Takže někdo vám něco řekne, projeví zájem nebo je to zajímavé, ale chybí tam základní cesta vzdělání v té oblasti - prostě každá věc se musí udělat řádně. A i tato velmi! Zvláště proto, že není vidět. Když uděláte něco špatně, no tak to máte na tom ponku a vidíte, že je to křivý, no tak to holt nějak připilujete, opravíte a dobrý. Když uděláte něco špatně v této oblasti, tak to tak moc vidět není - až na vaše tedy ty kontaktní zážitky. Lidé se někdy pouští do různých duchovních obřadů pochybné úrovně - magických obřadů či jinak - a tam opravdu může hrozit, protože také lidé tomu nevěnují pozornost, protože to není vidět, tak si tak trochu myslí, že snad (někteří) a taky tak trochu, že ne, že to není. Čili svým způsobem jsou hodně málo na tu zkušenost připraveni, zvláště proto, že i ta společnost těmto tématům věnuje ve vědecké části i v jiné, vzdělávací, minimum zájmu, a tak je to vlastně Terra incognita - pole neorané. I když zase i to má své výjimky. Zdaleka ne vždy můžeme prohlásit, že o tyto oblasti není zájem. Naopak je, veliký, ale není veřejný. Někdy je negativní, kdy tyto věci jsou odmítány a hanobeny, jindy jsou tajeny proto, aby výhoda nebo možná výhoda byla zachována. Je velmi vtipné dívat se na skupinu mladých mužů v uniformách, kteří jsou součástí výzkumného týmu nebo nějakého - jak to nazvat, no, jsou to špioni - a kteří pracují ve velmi standardizovaném výzkumném prostředí proto, aby dosáhli nějakých teda zjištění nebo výhod. Jejich úspěšnost byla mnohdy velmi, velmi vysoká, ovšem zprávy z těchto oblastí se možná dozvídáte po malých kouscích právě nyní, ale jen velmi malých. O tuto věc samozřejmě má zájem každý větší subjekt. Takže jenom klid, poprosit o pomoc, jsou-li tam „žahouři“, a také se bezhlavě nevrhat do těch věcí, počkat, až člověk dozraje, a zároveň to nezavrhovat, protože mnohé ztajené vlastnosti života jsou vlastně pohřbeny ještě dříve, než se mohly rozvinout. A je to logické - když něco vlastně popíráte, nechcete, nepěstujete, nevytváříte, tak se to samozřejmě nevytvoří. Takže jenom klid, opatrně, nepodléhat různým - třeba když se jedná o dětské kolektivy - tak nepodléhat té výjimečnosti, která je samozřejmá, protože je to, že jo, dráždivé, je to neznámé, a věci dělat řádně, to znamená jaksi nenechat se vést málo vědomým způsobem. PODĚKOVÁNÍ: Aha, poděkování za Říp. ODPOVĚĎ TP: Děkuju za poděkování. Dobře. PODĚKOVÁNÍ: Zase poděkování – říkáte, že výzdoba sálu, fotografie a tak dále, že vás to oslovilo. ODPOVĚĎ TP: Děkuju, je to potěšitelné. DOTAZ: Na Řípu jste říkal: „Cti ducha, který je bytím a duši, která je životem.“ Myslel jsem, že duše je část v nás lidech, která je nesmrtelná, nějakým způsobem se odděluje od pozemského života. ODPOVĚĎ TP: Víte, to je představa, která je přirozená z toho úhlu pohledu na svět, protože nám velmi často ty ostatní oblasti poněkud nejsou tak zřetelné, tak je máme tendenci rozdělovat - jako je tady hmota, ten náš svět, a je tady to druhé a tak dále. Ale je to přece úplně jinak. Nelze oddělit kteroukoliv část z celku. Je to nesmyslné. Stejně jako nelze oddělit hmotu od ducha a jejich silových projevů, tak to platí i pro ty další souvislosti. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Pokud by naše duše byla pouhým životem,dozajista by to muselo znamenat, že stejně jako náš život, i duše může být smrtelná a byla by tak naší smrtí společně… ODPOVĚĎ TP: Ale vůbec ne. Příroda je v podstatě duální - to je nejzákladnější poznání, které můžeme mít. Vychází z pochopení samotného tvoření časoprostoru, který nemůže vzniknout jinak než rozdělením tak, aby se vymezily nějaké krajní body nějaké skutečnosti - a to, co je mezi nimi, je čas. Je to samozřejmě ještě pravděpodobně jinak, než si dnešní často lidé představují. Oni nejsou schopni ještě domyslet, že by mohl být stav ZERO, který není ničím. Stále slýcháme od fyziků, astrofyziků představu, že původní stav vesmíru je něco jako absolutní imploze, kdy veškerá hmota vesmíru se smrskla, podobně jako se smrskne hmota černé díry, a že tedy na konci je něco, co má sice nekonečně malý prostor, ale je to „něco“. V tomto se věda zatím velmi mýlí. Na počátku není nic, protože aby bylo „něco“, musí se to nic vlastně projevit právě tím způsobem toho dělení. No a když se podíváme na tu mateční část, tak budeme docela blízko vědy - není nic, co by se mohlo ztratit. Vše se transformuje ve vše další, ostatní. Hmota i duch, zachování energie, zachování hmoty, zachování čehokoliv. Takže tady je to stejné. Z člověčího pohledu, kdy jen nedohlédáme do vzdálených konců, vychází představa, že by něco nemohlo být nebo mohlo být. Ale ono není kam to schovat. Stejně jako nemůžete zrušit produkty spalovacího procesu, kdy nějaká pevná látka se spálí a přemění se do energie, fotonu, tepelné energie a plynu a zbylých popelovin a je tady tedy něco, co je následníkem té věci a co je nezrušitelné. Stejně jako v zachování energie, kdy jakýkoliv energetický impuls se nikdy nemůže ztratit, ať už v oblasti, já nevím, hmotných sil nebo v oblasti záření nebo jinak. Tedy není kam něco ztratit, pokud je to absolutní. Není žádná část, která by patřila jen tomu a tomu druhému ne, která by byla nebo nebyla, prostě není žádný odkladný prostor. Tak je to i s duchem ve smyslu duality. Samotná logika vzniku tohoto útvaru, díky té duálnosti, se projevuje všemi směry. Je to velmi zajímavé přemýšlení, je to filosofie. A uvidíte, že jestliže hmota má z vašeho pohledu nějaký charakter, tak duch bývá často zrcadlově obrácen, má jiný charakter. A přesto jsou to stejné vlastnosti jednoho zákona dění, jen projevené ve svých opačných pólech. Ale je to pořád stejný zákon, úplně stejný. Je tedy zatím těžké o tomto mluvit, protože kritické myšlení doposud nedostoupilo do této úrovně. A je třeba doufat, že nám, lidem se to bude dařit stále lépe. Když třeba teď můžeme s jistým napětím očekávat výsledky práce teleskopu, který uvidí na svou hranici času, tak dost možná, že jako už mnohokrát, při dalších metodách se objeví nečekané. Náš horizont poznání, o kterém tady mluvíme už několik let, je s tím poměrně spojen, protože interval, který se zde projevuje, je již tak velký, že zakřivení časoprostoru musí mít naprosto reálné důsledky. Bylo to vlastně docela vtipné dívat se na to, jak v jisté fázi fyzika přijala nakonec toho Einsteina - relativitu a další - ale přitom je dále neaplikovala na svoji práci. Mluvila o samotném procesu, ale potom ve vlastních výpočtech a vzorcích se to neobjevilo. To bylo docela vtipné. Ale přirozené. Nyní tedy se pokračuje k dalšímu a dalšímu, ale tím vás nebudu obtěžovat. Je tedy naděje, že tu bude zásadní posun zase v poznání této oblasti - časoprostoru. Prosím. Posluchačka: Já si spíš myslím, že ten, kdo psal ten dotaz, tak má problém trochu s tím, že pan Zezulka zavedl pojmy hmota, duch a vitalita neboli duše. Ale dřív se jako duch říkalo duše, tak jestli to není tento fakt? POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI TP: Ano, já to chápu, k tomu bych se dostal za chvíli. Ten problém totiž spočívá v tom, že nic není náhoda, náhoda neexistuje a nemůže existovat, protože v systému, který je v podstatě čtyřrozměrný a nekonečný, nemůže ze své podstaty nastat hazardní stav. Stejně jako když vezmete Möbiovu pásku, tak nenajdete počátek povrchu i vnitřku, a to i když ji složíte do trojúhelníku, do víceúhelníku, což potom souvisí velmi s dalšími fakty jako jsou platónská tělesa a tak, takže myslím si, že ten pohled vychází z logického stupně poznání existenční podstaty reality. Ve své podstatě je hmota energie a energie je vibrace. A ve své podstatě žádná hmota neexistuje tak, jak si vy představujete, že existuje. Trošku vám to naznačuje třeba právě ta singularita. Ale ještě jinak - můžete jít bez konce do hmoty a budete vidět stále stejný obraz. Žádný atomos, tedy nedělitelný dále, neexistuje. Je to neustálé opakování, skládání partikulí - částí, které tvoří nějakou vyšší část. Když půjdete dostatečně dlouho, tak už to bude docela problém, protože kde máte tu hmotu? Už v prvním řádu je nesmírně prázdná. To všichni víte, že jádro atomu a první elektron obíhá někde támhle - už to je docela šílené, viďte - ta síla, která drží hmotu pohromadě. No, takže té hmoty moc není. Když se smrskne do té černé díry, tak je trošičku hmotnější, je to třeba milion nebo miliarda tun na centimetr, ale je to pořád strašně prázdné, víte o tom? I když se to takhle smrskne, tak je to pořád prázdné. Jenomže i to, co vnímáte jako části, které se smrskly, je ve své podstatě složeno z dalších částí, které jsou stejně prázdné. Čili je kam couvat. Jde to do nekonečna. Na konci vám v ruce nezbyde nic než myšlenka, energie. Odtud také ty nejrůznější, často hraniční projevy hmoty, kterým nerozumíme – zatím, a odtud také přeskoky mezi těmi hranicemi, které jsou jakékoliv, ať už je to chemická reakce, čas či prostor či něco jiného. To, co tvoří, není chaotický děj nárazů, ping-pong, ale myšlenka struktury vesmíru, která existuje před prvním atomem toho vesmíru a je součástí tvůrčího procesu. Existuje i potom, co vesmír opět přejde do stavu toho druhého, kdy čas a prostor zmizí. Přesto dále existuje v jiné formě. Tato představa je vlastně nepochopitelná. Jak může zmizet čas a prostor, a přesto existovat dál v jiné formě? Přesto podle filosofie, které jsem byl učen a kterou jsem poznal, je to tak. Když tedy chcete přemýšlet o čemkoliv, nakonec budete muset přemýšlet i o tom, co je vlastním důvodem té struktury. Ten vesmír potom žije svým životem, planety narážejí, ano, i to je součástí toho, prvky se mění - z lehkých původních v těžkých, velmi těžkých planetách a tak dále, Sluncích, do těžších forem, dochází k transmutaci vlastně. To všechno je pravda. Prvky se slučují, mají svůj život. Jistě. Ale to se nevylučuje s tím, co vám povídám. Takže tu máme živý organismus. V posledních letech se nemalá část vědců domnívá, že mohou chápat naše bezprostřednost také trochu jako život. Je to podivné, ale je to tak. Za mého mládí by všichni byli označeni za blázny. Dnes to není zcela. A proč? Výzkumy Země a dalších oblastí vesmíru ukázaly skutečnosti, které přesahují ten původní, tedy velmi primitivní názor. Takže jdeme dál. Dokonce ani hmota není smrtelná ve své podstatě, jen jinak - ani hmota nezaniká, jen duch si ponechává svoji formu, aniž by musel proběhnout v uvozovkách „procesem spalování“ nebo něčeho podobného, čili ta kontinuita je v obou dvou případech, jen má zase tu zrcadlově obrácenou formu. Nebojte se, vaše duše je nesmrtelná, ale je i nesmrtelná vůdčí tvůrčí síla duše, vývoje a je nesmrtelný každý produkt tohoto procesu - tedy hmota, duch i energie. Je to obrovský „stroj“, který vzniká, i když je vždy (což je další problém), který zaniká, i když je vždy, který je nekonečný, protože se skládá z nekonečného množství časoprostorů, který nemá žádné hranice, a přesto ty hranice nabízí - třeba díky teleskopu, kdy vašich 14 miliard let se zdá konečně tím pevným bodem počátku, a přitom je to omyl. Žádný počátek tímto způsobem nemůžete nalézt, protože žádný počátek neexistuje. Kdyby byl počátek, byl by i „nepočátek“, musela by být existence i neexistence. Ale pokud rozšíříme svůj názor na to, co je existence, dojdeme ke stavu, kdy existence je stálá. Čtvrtý rozměr je stav, kdy máte všechny rozměry naráz, bez projevení, všechny časy naráz, bez projevení, a tak není tímto kauzální způsobem pozorovatelný. Nelze tedy, vyjma přechodových stavů někdy, se dobrat k nějakému konkrétnímu pozorování ve smyslu současných představ. Zakřivenost prostoru můžete pozorovat, jistě. Horizont poznání můžete zařadit do svých výpočtů a najednou uvidíte jiný svět, než na kterém jste vyrostli. Je to trochu také šok, protože člověk má přirozenou potřebu spatřovat v něčem konkrétním svůj pevný bod, ukotvení. A pak najednou po něm chce ten vesmír, aby pochopil, že ten pevný bod je vlastně vše - ne nějaká věc konkrétní, tady a teď. No a to už je blízko konce vaší cesty. Tak. DOTAZ: Na internetu jsem četl zprávu o tom, že dnešní věci potvrzují, že současný člověk by se mohl čistě teoreticky dožít i 150 let za překladu, že by netrpěl zdravotními problémy. ODPOVĚĎ TP: No, původní názory - občas jsem slyšel i kolem 300 let. A pokud se týká zpráv historických, tak tady máme i 900 let a více set let. A nejenom, že by mohl, ale on se dožívá takového věku. Vždyť jsem vám povídal o Hunzích, což je etnikum žijící v horách. A jsou to dvě údolí strany: na jedné maso jedí – 65, na druhé průměr 120, naprosto bez civilizačních nemocí, velmi malá nemocnost, ženy rodí, já nevím v kolika? v šedesáti devíti nebo kolika ještě letech. Devadesátníci vypadají moc pěkně. No. Je škoda, že se tam moc gerontologů nevypravilo, byl by to docela šok. Ale vypravilo se - našel jsem dokonce ten ofocený časopis z toho letu z Londýna, kde o tom byl článek. U nás jsem nenašel zatím nějakou jinou zprávu. No, takže ano, můžete se dožít vysokého věku, možná i mnohem vyššího věku, než si myslíte, protože některé zkušenosti by to mohly ukazovat. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Osobně se domnívám, že pokud to někdy bude možné, je to o odpovědi na velmi vzdálené budoucnosti, která se bude nabízet diametrálně odlišné možnosti než doposud. ODPOVĚĎ TP: Ano, ale jinak, než si myslíte. Každý tvor, který žije v přírodě, je přesně nastaven a vybaven pro své životní prostředí, poslání a tak dále. Když se tomu tvorovi stane, že se s prominutím zblázní a vytvoří nepřirozené prostředí, pak samozřejmě to má drastické důsledky na jeho život. Kdesi v těch biblických textech se dozvídáte o Metuzalémovi a o dalších a s výrazem moderního myslitele, který nemá k úsměšků daleko, to smetete ze stolu. Dost možná, že to mohla být pravda. Dnes se vkládá mnoho nadějí do moderní biochemie a já nevím genetiky – telemery a další úpravy genomu a tak dále. To všechno je ale velký omyl. Je to vlastně tak, že jste ve stavu, kdy hoří nějaký požár průšvihu a vy se domníváte, že aniž byste ten požár uhasili, vymyslíte způsob, jak tu situaci přežít. To je samozřejmě absolutní nesmysl. Pokud byste chtěli opravdu dlouhý věk, museli byste zase žít přirozeně. Teď je ta otázka:“ Co je to přirozeně? protože v této chvíli naprosto drtivá většina lidstva se přirozenosti vysmívá, nechce ji, byla by jí dokonce odporná nebo nemožná. Asi jako já, když jsem zamlada byl s dědou v lese a říkal jsem si:“No, co já tady budu dělat? No – stromy, les.“ A věru jsem moc šťasten nebyl, rozumíte. Vždyť jsem mohl dělat tolik jiných věcí! A to ještě nebyly mobily, dokonce ani radiopřijímače do kapsy a ani televize ještě nebyly, představte si to! Dokonce ani tranzistory, ty začaly až později. A přesto ten mladý muž cítil potřebu - no to víte, kluci. Čili jiný slovy - když děláte něco špatně, nemůže být cesta v tom, že to budete dělat špatně ještě lépe. Takže v téhle chvíli žijete v naprosto nepřirozeném prostředí - působí na vás mnoho chemických vlivů, hluk z nepřirozených zdrojů - kdyby tady řvali ptáci, nezpůsobí to nic, když tady vržou dveře … to je zvláštní. Působí na vás i společenské vztahy. No prostě kdeco. No a v takovém prostředí nutně musí docházet k chybám. No a pak přijdou ještě ty horší věci. Dáte si malé pivo, zapijete „štamprdlu“, pak si zapálíte „čvaňho“ a dáte si k tomu řízek. Skvělá - a nejlépe grilovaný, ano, grilování je dneska móda. A tak tuto poživatinu vystavíte vysokým teplotám, odkapávající třeba tuk se znovu na žhavém uhlí přetransformuje, zpravidla do asi tak 900 povětšinou kancerogenních látek. A tak dále a tak dále. A tady působí až směšně představa, která je někdy vnucována, že ta „úžasná“ budoucnost bude o tom, že objevíte tu krásnou amarounskou piluli, kterou si každý pátek dáte a budete tady žít navěky. Což je ostatně dost hrozná představa. Zvláště v poslední době se mi to zdá. Ale to je zase jiná věc. Takže je to dobře, nebojte se, je to dobře zařízeno, je dobře, že všechno nevíme, protože kdybychom věděli všechno, tak bychom tu nebyli – a my jsme tu rádi. No a smysl v tom hledejte stejně, jako hledáte smysl chemické reakce nebo zákonu oběhu planet nebo cokoliv jiného. Vždyť věda dělá to samé vlastně stále - ona hledá v tom, co je, strukturu, řád – tedy nepředpokládá, že je to chaos, všimli jste si? Kdyby předpokládala, že to chaos, tak nemusí měřit, nemusí nic dělat, protože to nemá smysl. Dokonce i ten „chaos“, kterému se věnuje v posledních létech, občas, tak ve svém důsledku to není vůbec žádný chaos, viďte?! Když vidíte fraktální vývoje rovnic, no tak to v žádném případě není chaos. Jdeme dál. DOTAZ: Zajímá vás názor: zda vůbec je dobré chodit a vzpomínat na zesnulé k jejich hrobům? Osobně si myslím, že je lepší si na ně s láskou vzpomenout kdykoliv v průběhu života a přát jim vše dobré. Budou vůbec v budoucnosti ještě lidé stavět hroby? Nebo to bude jinak? ODPOVĚĎ TP: No, podívejte, lidé budou a nebudou stavět ty hroby, pokud to budou chtít a budou to považovat za důležité. A otázka zní spíše jinak - kolik z těch lidí bude to nebo ono považovat za důležité? Samozřejmě, že hmota našeho těla vlivem své dočasnosti - protože po skončení toho zapojení řídícího „šému“ začíná podléhat rozpadu ( většinou teda - u svatých lidí ne). A to znamená, že jaksi Stvořitel s tou hmotou dál moc nepočítá. Nakonec i ty mumie se jednou rozpadnou ve svém věčném životě egyptském. A tak dále. Čili je to věc názoru. Každý se zařídí podle svého. Vzpomínka se zesnulým je podle mého názoru i v konstruktivní podobě možná. Vždyť přece pohřeb nemusí být sebeničivý a drásavý proces. Kultury, které měly vyšší povědomí, to vyjádřily v různých formách - Kniha mrtvých a tak dále. A já jsem byl teď na pohřbu. Já na pohřby moc nechodím taky, ale umřel mi přítel a řekli, jestli bych tam nepromluvil - no tak jsem se vydal, je to dva dny. No, musím říct, že jsem tou vzpomínkou byl potěšen na něj. Byl to velmi dobrý člověk, jmenoval se Pátek - tak jsem mu na závěr řekl, že byl dobrým Pátkem nám všem. A to byl. Umřel ve spánku, velmi pěkně, zřejmě infarkt. Kdo ví, jestli nějaké další souvislosti. No, přišel jeho čas. A tak na něj vzpomínám s láskou, myslím si, že občas vnímám, že... a tak dále. No a v tomto případě - byl jsem na dvou pohřbech, které mě zasáhly velmi: první byl ženy, která se vracela při nádoru mozku a naprosto již při bezvědomém stavu - a ona se vracela na chvíli zpátky. Milující manžel jí vytvořil doma nemocnici, ve svém bytě, včetně plného ošetření. No a ta žena mu říkala, jak to je na druhé straně a tak dále, byly to zajímavé věci. A pak ten pohřeb - tam nebyli žádní řečníci. Usedli jsme, čekali jsme a najednou začali hrát bratry Nedvědy, které měl ráda, odehrálo se několik skladeb a pak jsme v tichosti odešli. Dokonce mu řekla, že si nepřeje, aby po ní truchlil, dokonce, že si přeje, aby si našel nějakou další životní družku a tak dále. No, to je na ženu výkon. To byl velmi silný okamžik. Ale i tady. Takže samozřejmě, že pro mě je vzpomínka kdekoliv, nemusím být hmotně kdekoliv, abych tam mohl být. Jsem duchovní bytost, jako všichni, a tak si můžu někdy namlouvat, že jsem přikován, anebo taky ne. Velmi důležité je ovšem vyjadřovat solidaritu, vzájemnost, lásku - to může být prvek, který pomáhá i tomu na druhé straně. Je to něco jako pohlazení, jako pomoc. A tak se pokouším, jsem-li toho schopen, abych to občas vytvořil. Ale neuslyšíte ode mě nějaké hřímání, že všechny hroby se musí rozvrátit a tak, to vůbec ne. DOTAZ: Čím vším musí projít člověk, který má v možnosti osudu, že se může dostat až na vrchol? Musí žít v odloučení a nesmí být jeho osud zatížen karmou? ODPOVĚĎ TP: No, možná jeden z miliardy nebo z deseti miliard vtělených skutečně dokáže dojít na konec té obvykle dlouhé cesty během života, musí být ale připraven již, to znamená, že nesmí být zatížen. Musí být v Osudu milost zrodit se do blízkosti velkého mistra - a takových mnoho není. Musí mít chuť, sílu, inspiraci a trpělivost a později i stále silnější pokoru, aby nacházel cestu, která je pro něj připravena. Je samozřejmé, že ve stavech, které popisuji, již nemůžete vypadat tak, jak je obvyklé. V těchto stavech dotyčný již dlí převážnou část svého života a - je tu sice jeho tělo, ale duch je velmi, velmi již jiný. Řekněmež, že je to tedy zakotvení, které dalo jemu vznik a on prostě nějak tak strašně utíkal, až, až, až… Je otázka, co myslíte, že to je vrchol? Ale jestli si rozumíme stejně, tak ta odpověď platí. Znamená dokončení všech částí, které musí být naplněny, aby bytost mohla splynout. Pokud byste dosáhli tohoto stupně rovnováhy, zmizeli byste hmotně. I to je možné. V takových případech již nelze počítat s nějakým osobním životem, protože ten váš osobní život je životem celku. A není to vyšší ani nižší, je to prostě, jaké to je. Cvičení, která jdou v praktikách k duchovní cestě, jsou vlastně velmi logická, strukturovaná a jen jediný problém je dosáhnout těch stavů a výsledků. V jisté fázi překročíte čas a prostor. V další fází překročíte další omezení. Nebude nic z toho, co je - a to je vše, čím byste nemohli být nebo čím nejste. Je to ale zatím jenom lidské žvatlání, protože podstata tohoto výroku je hodně rozdílná. Představte si, že stojíte nad Osudem, vnímáte všechny osoby, které jsou a můžete vstoupit kamkoliv, například. I to vás bude čekat na té cestě. Budete řešit Osud. A vy to neuděláte, protože byste přerušili kontinuitu, stejně jako neuděláte mnoho jiných věcí, které vám váš stav již nedovolí abyste je vykonali, přestože by to bylo možné. Je to lidsky daleko za hranou. Snad ani nemá smysl o tom mluvit, než ti, kteří tou cestou prošli. DOTAZ: Co může vést člověka k tomu, že ve svém životě chce dělat příliš mnoho věcí, které není schopný časově ani fyzicky zvládnout. V současné době studuji, pracuji a ve volném čase se věnuji několika koníčkům. Bohužel je to v kombinaci s přílišným perfekcionismem, tedy neumím se ničemu z tohoto věnovat jen napůl a výsledkem je, že se stresuji nejen prací, ale i koníčky, protože na sebe kladu příliš velké požadavky. Když jsem nějakou ze svých aktivit zrušila, hodně mě to mrzelo, nakonec jsem se k ní stejně opět vrátila. Nedokážu si vybrat jednu věc a na tu se plně soustředit a mám to vnitřně takto nastavené. Odráží se to na zdraví. Přijít na příčinu. ODPOVĚĎ TP: No popisujete - to je jistá forma hledačství, protože aby člověk vlastně zaostřil řekněme svůj životní proud, tak si musí postupně stále a stále a stále jakoby hledat pravou váhu a příčinu věcí. Když se díváte do svého okolí, tak vidíte, že to je vlastně hodně nečitelné. Velmi vyspělí lidé, kteří by podle vašeho názoru měli dělat něco šíleně, šíleně - v horším případě eso, eso… tak tito lidé se věnují tak přízemí činnosti, jakože otevírají dveře ve svém bytě potřebným a máchají kolem nich rukama – teď nemyslím na sebe, myslím na Zezulku, prosím, protože proti němu jsem ničím - a dělají to, stojí to hodně úsilí a všeho ostatního a oni namísto, aby fungovali na regulaci světa, dělají takové zdánlivé maličkosti. No tak napíšou potom ty knížky, ano, jistě. A tedy v každé životní fázi se naše zaměření trošku mění, ale v každém - celoživotních fázích se to zaměření mění. Je to dokonce nepřetržitý proud. Můžeme být taky vlastně někým, kdo miluje nějakou věc, je na ní vlastně závislý, a tak to může být workoholismus, může to být cokoliv jiného - můžete sbírat ...já radši neřeknu, abych někoho neurazil, kdo něco sbírá, ale prostě to, co sbírá jeden, je pro druhého tedy poněkud zvláštní, viďte. Někdo bude sbírat pivní tácky, teda promiňte mi sběratelé pivních tácků, ale pro jiného je to kolečko papíru, ještě s nápisem nějakého pivovaru, teda opravdu, ale opravdu za hranou jeho vědeckého rozměru chápání světa. No, tak to je. A tím je vlastně řečeno v podstatě všechno k vaší otázce. V téhle chvíli se snažíte nějakým způsobem se realizovat, naplnit. Někdy za tím může být snaha přehlušit se, to znamená zaměstnat se natolik, aby některé části vaší osobnosti se nedostávaly na povrch a - budou třeba bolestivé a nebudou příjemné a tak dále. Jindy jsou to stopy řekněme tlaku na vás v dětství, výchova:“Jsi k ničemu, nic neděláš...“ a tak dále a tak dále. A v tom člověku to zůstává jako v koze. Jindy... jindy... jindy… Těch možností je vždycky moc a já se ve svých odpovědích vždycky dotýkám nějaké části, ale vždycky vím, že ta odpověď jaksi pro tuto formu nemůže být úplně, úplně definitivně konkrétní. Mnohdy je vám pomoženo, něco vás zastaví. Jindy je vám pomáháno ještě jinak - třeba vás zastaví nemoc, rozumíte. Máte strašně moc práce, pak ležíte půl roku na „krovkách“ a nemůžete nic. A vyřeší to někdo za vás. Úplně krásně. Čili zase jindy vlastně ten člověk se něčemu věnuje a a dělá to a jestli to je špatně, já vám nevím - co třeba muž, který sázel stromy? Každý den vzal na záda ruksak a ty sazenice a tu motyku nebo co to měl a teď tam lítal po těch kopcích a sázel stromy. Z jistého pohledu je to poněkud monotónní, úmorná až šílená činnost. A když víte proč, hledáte smysl toho, tak potom třeba se vám stane životním posláním a radostí, protože vnímáte ne ve smyslu k sobě, ale k celku důsledky své činnosti. Ten člověk osázel hory tak, že se zazelenaly. Předtím byly pusté. Takže je to o té řekněme složité struktuře. A i koníčky patří do našeho života a zájem - přece bylo by to smutné - a zvědavost a zase i nezvědavost, viďte. Měl jsem rozhovor ve velmi krátké době s dvěma jedinci mužského pohlaví a byly to vědci. Jeden – oba dva byli tedy jaksi tak trochu v záporu k tomu, co dělám, ale to nevadí - jeden ale zastával postoj, že pro něj jaksi to, co není prokázané, ale nemyslím ve vztahu ke mně, vůbec, takové ty otázky, že to pro něj není. On má rád to, co už je jaksi ověřené a v tom se rád pohybuje. No a ten druhý zase naopak byl trochu více zvídavý, toho zajímalo to, co bude, nebude. Velmi krásná zkušenost je, když potkáte třeba člověka rozumu, který je, dá se říci, v této oblasti na špici, jeden třeba z předních vědců vůbec, které tu máme, a přitom je tam komplexní rozměr osobnosti. Když vám ukáže svůj stupeň poznání matematických souvislostí, které počínají už od Pythagorejců a...a...a…, tak je to velmi krásné vidět tu komplexně rozvinutou osobnost, která se zajímá o vše - a to ne bláhově, tedy ne fanaticky nebo tak, ale skutečně konzistentně. Přitom je schopen vám říct, že jeho projekt, který dokončoval, byl vlastně řízen boží milostí, protože ty podmínky se měnily - já to nechci precizovat – ale nakonec ti spolupracovníci a to všechno tak zázračně sedlo dohromady, že ten jeho projekt dneska krouží nad vašimi hlavami. Moc krásný příběh. A tak to funguje v životě často. Tak pojďme dál. DOTAZ: Jako pravidelný účastník vašich večerních působení se chci podělit o své zážitky a zároveň znát váš názor. Vždy mám mobil na polštáři, ležím, zhluboka dýchám a snažím se soustředit i přesto, že po celém dni se v člověku hlavě honí spousta myšlenek. Čtyřikrát až desetkrát do měsíce se mi stává, že se při působení dostanu do stavu, který připomíná spánek, ale vidím různé barevné vize, jako například francouzské vojáky v uniformách a podobné krátké problesknutí do různých času a dějů. ODPOVĚĎ TP: Tak já vám kazím to zasloužené usínání, protože když se člověk zastaví jen na chvíli a spočine, tak většinou už potom začíná „plašit tygry“, aby ho nesežrali - no, chrápou. :) POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Řekl bych, že jsem asi usnul a je to sen, ale tento sen vždy končí, když působení ukončíte. Já se opět vracím s pocitem, jako bych byl dlouho pod vodou se zadrženým dechem. Když otevřu oči, první nádech je vždy leknutí. Vtom působení končíte a loučíte se s námi. Nedávno mi v tomto stavu probleskl obraz pana Zezulky - byl v mlhavém oparu, hlava a ruce byly nejvíce hmotné, viděl jsem i jeho krátký přísný úsměv. Děkuji za odpověď. No, to je dobře, že vás nikdo nezná a že je to anonymní, protože tyto stavy by mohly někoho velmi zajímat. Když dochází k tomu propojení, tak se vystupuje z času a prostoru a je to to, o čem jsem zde povídal. A tak se může někdy stát to, co Zezulka ukazoval svým vědeckým přátelům, bylo jich tak 12-14, docent Suchý, antropolog, tuším, další a další - profesoři pražské Karlovky, medicíny a tak. No a on jim říkal:“Podívejte se.“ Postavil se – už jsem vám to říkal – před, tam byl závěs, před tou místností, kde se setkával s pacienty, tam byly prosklené dveře, byla tam čekárna, předsíň malinká. No a říkal:“Podívejte se na mě.“ A on se tam postavil a ti lidé viděli několik osobností - viděli ženu, muže, viděli různé, různé osobnosti. Čili ten Zezulka vlastně v tom okamžiku zapojení jakoby změnil vlastnost toho času a prostoru. Toto bylo u vědeckých pozorovatelů, kteří nutně nemuseli být v této oblasti velmi citliví, ale v běžné populaci se nachází určité procento lidí, kteří mají k těmto jevům poměrně blízko. Je samozřejmě třeba velmi, velmi tajit, aby se nestali obětí nějakých „zájmů“. Vlastně to k té věci patří, je to přirozené a pokud člověk nesklouzne do nějakého až fanatického následování, ale využívá těch stavů, tak mu to může i leccos ukázat. Byli lidé, kteří vnímali působení, ať bylo kdykoliv - byla to třeba ta Nova a jiné příležitosti – a oni aniž by věděli, že se něco takového děje, třeba při jim neznámých akcích, vždy přesně věděli začátek a konec. Byl to jistý druh napojení. Lidských vlastností máte hodně. Některé jsou hodně zajímavé. No. Takže jak je vidět, dodneška jste neuznal úhony, zaplaťbůh. Patříte k těm, kteří mají určitý druh nadání. V těch řekněmež nejvzácnějších a zároveň nej případech se může stát, že ten jedinec vlastně jakoby následuje to časoprostorovou stopu a zcela opustí tento prostor. To je možné a zase je to většinou vázáno na duchovní praxi toho jedince nebo vyspění, přesněji, prostě jak ten člověk pracoval, tak tuto schopnost nějakým způsobem získal. A tak se může stát, že třeba ten Zezulka zvedne ruce a ten člověk, ještě daleko výrazněji než popisujete, může – prostě může k něčemu takovému dojít. No. A to stačí. A máme 18:02. Když se vrací, tak je to opravdu zřetelné, protože ta zapojená mysl v tom časoprostoru zde je naprosto rozdílná od toho zapojení nebo od toho stavu, který je vygenerován. Zpravidla vlastně nějakou chvíli trvá, než se duše opět napojí do tohoto svého příbytku. Celý vesmír je připraven a nikoliv tak, abychom si dělali pocit výjimečnosti jako druh, ale celý vesmír je připraven přirozený vývoj následovat, pomáhat. Uvidíte sami za 500 let, za 1000 let, jaký bude v té době současné panující názor nebo realita. A je v celku jedno, co si o tom myslíme. Bude jen to, co má být a co bude. A na závěr poslední vzpomínku – je kongres psychologů, jedna z prezentujících vystoupí a sdělí svoji zkušenost, odvážně se přizná, že navštívila přednášku šarlatána a pak svým kolegům popisuje, co následovalo. Patřila totiž k těm nadaným. Jakmile došlo k nějakému akci, tak začala vidět velmi barevné úkazy v prostoru, a tak řekla jim - což bylo jistě beze smyslu - že tam asi opravdu k něčemu dochází. Spíš si myslím, že ji ale chápali kolegové jako člověka, který má poněkud nejisté zdraví duševní. No,takže třeba takhle. Ale to jsou takové legrácky, které jsou vtipné. Pro mě teda aspoň. Takže přestaňme teoretizovat a pojďme k praxi. Nezbývá, než se rozloučit. Musím přesunout svoji primitivní hmotnou složku zanedlouho do Ostravy a do Brna. No, takže jdeme na to. Takže s pomocí boží, ať jsou s námi síly dobra a prospěchu. Ať už máme jakýkoliv názor, je-li zde snaha po dobru, tak i omyl v dobru je podstatně lepší než omyl ve zlu. S pomocí boží. Tak, tolik na rozloučenou. Děkuji vám za pozornost, za vaše laskavé dotazy a jdeme domů. |
