 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 21. 10. 2022Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:0:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 0:22 – Žádost o vstupní pohovor do 1. stupně Duchovní university Bytí. 44:48 – Komentář pana Tomáše Pfeiffera k „ariánství“ (popírání božství Ježíše Krista). 48:43 – O minimalismu – vlastnění méně věcí. Také příklad etnika z Indie. 1:01:20 – Rozloučení, duchovní obřad. Přepis videa:Takže vítám vás na přednášce Duchovní university Bytí nultého stupně a… Je jich teď pomálu. Budu se snažit reagovat na to, co napíšete, jak jsem byl učen, jak znám, jak přijde. A vy sami budete také hledat jistě svůj vlastní názor.
DOTAZ: Zda může být pohovor do prvého stupně. ODPOVĚĎ TP: To je trochu brzo. No, ale uvidíme. Čas běží. Tak a budeme se věnovat panu Zezulkovi. Píšete...
DOTAZ: J. Zezulka - Bytí. Smysl života vnitřní bytosti strana 124. Vždy se jedná o to, jak přijatou nebo tvořenou myšlenku vtiskneme hluboko do svého vědomí. (TP: A teď asi je otázka.) Takže asi můžeme celé učení, všechny knížky pana Zezulky číst dennodenně a třeba dvakrát denně po dobu 20 let a víc, a přesto z toho našemu hlubšímu "já" nepředáme vůbec nic. Můžeme poctivě vymetat dvacet let všechny přednášky DUBU, a přesto si z toho do dalších zrodů nic moc neodneseme. Naše podvědomí si vezme jen ty pasáže z knížek a myšlenky z přednášek, nad kterými se hluboce zamyslíme? A hluboce znamená jít za hranice mozku? ODPOVĚĎ TP: Ta otázka je taková trošku bezbřehá všemi směry. Život není černý nebo bílý, a tak ta odpověď bude asi mnohem složitější, a nejsem si jist, že ji dokáži na jedno sezení zcela vám předat. Takže zaprvé nejsme všichni stejní. Každý z nás je jiný, prošel jinou cestou životní, má jinou duchovní a jinou i lidskou zkušenost, a to rozhoduje mimo jiné také o tom, jak to, co přijímá naše "já" z toho vnějšího prostoru i vnitřního, jak hluboce to dokáže přijmout a zažít. Neznamená to, že ten, který je na počátku cesty, je méně hodnotný nebo slabší, vše to je stav. Není tedy smyslem evangelizovat všechny do kulatého čtverečku tak, aby byly zcela jaksi Zezulkovští nebo nějací jiní, (TP: Promiňte, já si zkusím trochu přesednout - tak) ale přivézt každému to, co je pro něj potřeba a v dané chvíli, co je pro něj dostupné. V podstatě můžete slyšet jednu větu a budete ji 10x, 20x vnímat jinak, hlouběji a bude vám přinášet jiný stupeň poznání. Čili svým způsobem je tu vždycky tedy ten objekt a subjekt, a tedy to, jak v té chvíli je to pro něj možné, také, jak investuje svoji řekněme pozornost a všechno ostatní nadání a tak dále, a to je jeho svobodná vůle. Úkolem duchovního učitele není tedy jaksi naučit ty své žáky předepsaným formulím, ale předat pochopení. Když to dělali přinašeči v minulosti, dělali to různými formami. Někdy více tedy emočním výkladem, byly to hlavně příměry, různé analogie a tak podobně, jindy trochu více dané době odpovídajícím způsobem, a každá z těch zase rovin má svoje místo. Je doba, kdy je účelné a nutné pracovat symbolem, je doba, kdy zase ti žáci a diváci jsou schopni vnímat tím druhým pólem. Někdy vyčítali Zezulkovi, že je příliš racionální, příliš strukturovaný, a mnohým se zdálo, protože oni vycházeli z podhoubí určité zase druhé strany a takové jisté rozevlátosti, rozumíte, nebo jak to nazvat ještě hezky jinak? No a vlastně ta rozevlátost vychází z toho, že určitá část veřejnosti podléhá svým vlastním emočním a jiným osobnostním charakteristikám a vlivům, které vlastně nemají až tak vždy napojení na tu hloubku skutečného existenciálního poznání, ale je to věc lidštiny, ezoteričtiny, dalo by se říci doslova, která se vlastně podobá všemu tomu, co v lidské společnosti pozorujeme. Jak to funguje? Ve společnosti vytvoříte určitý řekněmež myšlenkový směr, a teď se ho určitá část naučí, začne ho používat a stane se tedy takzvaně in - ať už to bylo v ptydepe komunistického režimu, ať už je to něco jiného, a koneckonců je to mnohdy i v ptydepe ezoterním, které se velmi podobá vlastně všem těm ostatním, protože podstata není v tom předmětu, ale je podstata v lidské přirozenosti nebo nátuře, a tak velmi často hodnotíme spíš nikoliv podle předmětu, ale podle svého osobního řekněmež stavu, a pak vydáváme soudy a něco jaksi podporujeme, něco jaksi přijímáme. Je to přirozené, je to cesta vývoje. Já nevím, třeba sám jsem se s tím setkal velmi výrazně, když jsem pokračoval v té cestě, kterou nejenomže tedy nastavil Zezulka, ale on ji ještě ke všemu jako by precizoval. A tak všechny ty kroky jako vytvoření university a tak dále a tak dále, tak ty jsou vedeny tímto směrem, a teď přišlo to, co bylo těžko k pochopení - a já to chápu - protože Zezulka vám třeba zanechal myšlenky, které znáte z jeho děl i které nebyly vydány, a třeba to, že v podstatě mě pověřil, abych vytvořil strukturu, která v rámci společnosti bude funkční, tak to mnozí nechápou. Oč se jedná? O společenství Josefa Zezulky - společenství, pozor. Mnozí to vnímají jako ústup k tomu, co jim vychází jako historická zkušenost. My všichni známe války křižáků, všichni známe excesy jiných náboženství, a oni si automaticky spojují tuto zkušenost, která ovšem se společenstvím nemá nic společného, my s tím nesouvisíme. My jsme neukovali žádný meč. A vzniklo pouze pro to, aby bylo jako nástroj vhodný pro to předání. A Zezulka píše, že je to nové náboženství, které - a já to budu parafrázovat, protože to z hlavy neznám jako správný žák - a že je to nové náboženství, které jako jediné je schopné zachránit život na Zemi nebo lépe řečeno biologickou plazmu na Zemi. A význam těch slov možná zamítnete jako nesmysl nebo je bohužel budete žít. Protože k čemu vás vede Zezulka? K tomu, aby vaše vědomí stoupalo ve svém rozvoji, a tak se stávalo vším. Máte-li vztah k něčemu, tak to nemůžete ničit, protože to milujete, a tak se snažíte tomu pomáhat, dávat tomu za sebe nejlepší podmínky, a když to přeženete, tak budete stejně destruktivní, protože budete bláznivý altruista, který sebe zničí, tedy jednu z bytostí destruuje. Čili Zezulka vás učil rovnováze a říkal vám: "Nesmíte jenom věřit, musíte vědět a nesmíte jenom vědět, ale musíte i věřit." A pak všechno to ostatní. Čili učinil jsem tak v jeho jménu, pod jeho gescí a samozřejmě, že řadě lidí to třeba nepřipadá zcela správně. Oni se prostě rozhodnou, že to je špatně, ale já jsem k němu chodil těch 30, 40 let a já jsem byl učen. Kdo tedy, ptám se, má větší právo se k tomu vyjádřit než já. Byl jsem pověřen svým mistrem a učitelem, abych tímto směrem šel. A to, co bych chtěl říct, vám říct nemůžu, protože by to vypadalo příliš divně. No, samozřejmě, že kontroluji. A jak to dopadlo, vám říkat nebudu, hotovo, rozumíte? Takže tohle to všechno, co píšete, je sice pravda, ale nebuďte tak úplně - trošku z toho cítím jistou příkrost. Samozřejmě, že i za doby Zezulky přinašeče k němu chodila řada lidí a každý z nich - no, tak velká řada to nebyla zase - každý z nich si odnesl to, k čemu měl nějakou afinitu- někdo kousek toho, někdo kousek toho. Nikdo nepochopil celý blok a taky do jakého stupně. S některými se potkával po léta a oni pořád opakovali to, co nemohli pochopit. Já nevím, když si vzpomenu například na problémy času, bezčasovosti a podobně. A ti žáci, často vedeni i jinými směry, třeba jogín, viďte, svým základem, a jen málokdo, skoro nikdo nepřišel jako to dítě. Všichni porovnávali, rozumíte, což je na místě, ale jen v prvé fázi. Vy musíte napřed samozřejmě si vše kontrolovat, zjišťovat. Když to vychází, tak můžete věnovat důvěru, a pak urychlit cestu. Pak už občas kontrolujete, ale není to o tom, že stále jenom... A tenhle řekl tohle, a tenhle řekl támhleto a tohle to... místo, abyste meditovali a přemýšleli o tom, co bylo řečeno, aby se to stalo vaším pochopeným vnitřní majetkem. Takže samozřejmě, že mnoho z těch, kteří se přiblížili víc či méně, nepřekročili příliš tu mez osobního já, toho co... ve dvaceti slyšeli to, v jednadvaceti, dvaadvaceti to, a teď vlastně - byli to vlastně hledači, přehrabovači. Jste-li žákem duchovního Mistra, tak to vypadá tak, že ve vyšších stupních tohoto stavu se výuka odehrává trochu jinak než tak, že přehrabujete víte? Protože je o čem, a to o čem teprve se musí zjevit ve vašem pojmovém světě a emočním a jiném, protože do té doby vůbec ani netušíte, o čem. No, pak přistupujeme k tomuto jinak. Ti vyšší duchovní mistři jsou spojeni. Je to telepatie, jsou stále přítomni. Žáci jsou učeni celý den i ve spánku zejména, tam je tělo nejvíce v klidu i mysl a tak dále a tak dále. Zdá se to, že to je pohodlné, viďte. Nebojte není, protože dospět do těchto stavů je obtížné. Když nezkrotíte toho svého tyrana zvaného myšlení, rozum a všechny ty ostatní věci, tak to pravděpodobně nepůjde. Musíte také otevřít srdce, býti čistí jako děti. Nesmíte mít žádné ani stopy osobních aspirací, nějakých chtění, víte? O tom to je. To není o tom, že já jsem ten velký duchovní a tak dále. To je o tom, co jste doopravdy, a to se počítá. Čili samozřejmě, že můžete chodit na přednášky kterékoliv libovolně dlouho i mnoho životů, a přesto když padá kapka, a to je druhá pravda, tak ta kapka nakonec vyhloubí i kámen. Čili někdy je ta cesta přímá, někdy je pomalejší. Záleží také na vaší karmě, co je vám dovoleno, abyste pochopili v rozevření mysli. Já jsem redigoval Zezulkovy knížky snad stokrát. Dělal jsem korektury zpočátku. Psal jsem ty knihy jako samizdaty, přepisoval jsem je na stroji, a musím říci, že kdykoliv se to děje, vždy dochází k dalšímu a hlubšímu pochopení přesto, že se zdá, že ten text ovládáte, vždyť já ho znal v podstatě nazpaměť. Přesto se objevují další a další souvislosti, které rozšiřují to řekněmež vím nebo ten předávaný balík vím, a je to cesta, která zatím nemá konce. Čili zatím nemohu říct, že bych byl na konci své cesty. Společenství Zezulky je na jednu stranu technikálie, která nezaslouží až tolik pozornosti v tom smyslu negativním, a na druhé straně je to nesmírně důležitá věc, protože když už nám byl předán třeba znak Zezulkou nové duchovní cesty, ten je tady, tak ten znak je něco jako to společenství, rozumíte? On vás spojuje v duchu, o tom to je. V dnešní době, kdy jste naprosto nevzděláni v oblasti duchovní nebo jiné, vám to připadá jako hm, možná, snad. Většina lidí dnes nechápe vůbec význam děje, obřadu, prosby, modlitby, všeho ostatního, protože byla naučena jejich ega k postoji, ať už je myšlený nebo nemyšlený, vědomý či nevědomý, já pán ty pán. Čili modernistní člověk na podkladě poznatků DNA, všeho ostatního, co člověk zatím poznal z přírody, tak zpychnul, protože se domnívá, že je ten, kdo tvoří, ale není. On je pouhý pozorovatel něčeho mnohem většího, než je sám. Takže každý si odnese své, každý z vás. Už jen to, že přicházíte do blízkosti Zezulky - třeba zde na přednáškách - znamená, že tu existuje jistá afinita - jisté spojení. Mohli jste tuto filosofii řekněmež přinašečů přijímat i v minulých životech. Mohli jste se třeba jen přiblížit, a zase to dopadne tak, že se jen přiblížíte a zase půjde dál svojí cestou. Ale jsou tu i zrody, které jsou tvůrčí, budující. To znamená, že uchopí to, co je předneseno, a začnou v tom skutečně aktivně, velmi aktivně pracovat. Je to velmi vzácné. Bylo to vzácné za Zezulky, když žil, je to vzácné i kdykoliv jindy. No, tak bylo to k pochopení, co jsem vám tady povídal?
DOTAZ: Taky by mě zajímalo, když se tak poslední dobou rozhlížím kolem sebe, jestli se taky takhle do podvědomí může dostat panický strach. ODPOVĚĎ TP: No, já nechápu souvislost otázky. Cokoliv konáte ve svém životě na vás působí, a jestli myslíte, že universita vytváří panický strach pro panický strach, tak je to jen určitý způsob myšlení, který vidíme v poslední době a který se podobá člověku, který podlehne -ismu a přestane být reálný. Nikdy jsem vás nevedl v universitě - ani Zezulka ne - k tomu, abyste žili ve strachu, i když podstatou člověka je bohužel nekritický a neodůvodněný strach plynoucí ze slabosti, protože duchovní lidé stojí na svých nohou a jsou tam, ať přijde, co přijde. Jsou sami sebou, nebojují zbytečně, ale tam, kde je to - už ne kam uhnout - jsou naprosto pevní, a to i za cenu čehokoliv. Ostatně v historii jste viděli mnoho případů, jak to čehokoliv nastalo, protože lidská společnost, ta primitivní, je schopná vraždit a mučit jen pro naprosto marginální věci. Opět to souvisí s tím, že když vznikne nějaká fáma nebo nějaká móda nebo něco, tak všichni pak jdou stejným směrem, pak na tom náměstí stojí ty tisíce lidí, řvou: "Ukřižuj, ukřižuj," a jsou nadšeni, když jejich farizejové skrze římskou moc dokážou k smrti dovést jednoho z největších svých současníků. Dělali to... Prosím (reakce posluchačky). Ano, děkuji. Samozřejmě, že má jako všechno, co se děje v tom životě čili co silněji zažijete emočně, se stává majetkem té hlubší roviny, a to většinou vyrovnaně, ale tady se bavíme spíš nakonec o deformacích, protože v podstatě horší než negativní děj, často bývá strach. Jen ta představa, co se stane vnější, než potom vlastní prožitek toho, co se děje. Lidé mají být vedeni k samostatnosti, úsudku, logice, emocionalitě, aby své úkoly životní zpracovávali správně. V této době mě učili, že zlí znemožnili poddaným se učit, vzdělávat, ale musím konstatovat, že i v dnešní době je vzdělání mnohdy jednostranné. Máte vyhraněné odborníky, vyspělé odborníky v oboru, ale zbytek "utek". Zbytek chybí. Už jenom ve skladbě předmětů, které zde máme. Dokonce v první řadě by tu měla být výuka k lidství, k lidskosti, a pak odbornost a ne naopak. Čekat s tím, že to jaksi se nějak samo uštěrchá. Někdy ano, někdy ne. Takže rozvoj komplexní osobnosti v matematice jistě chápeme. Máme zde systém vzdělávání - chemii, historii, jinde. Zajímavé je, že stejný problém zcela nechápeme v oblasti toho lidského základu. Má-li žák štěstí a má skutečně vyspělého učitele, tedy Člověka s velkým Č, tato výuka se děje, i když není v osnovách. Nemá-li štěstí a má-li učitele, který je v podstatě zlý, nemá rád děti, chová se k nim, jak se chová, tak potom jistě se jen pokračuje často zákonem vlčí smečky v daném příběhu. Takže to vidím jako velký nedostatek v té otázce, kterou vnímáte. Strach jako takový je vždy rozdělen na dvě části. Jedna je negativní, jedna je pozitivní. Pozitivní strach nám brání sahat na rozpálenou plotnu, protože jsme si možná kdysi sáhli, anebo nedej bože věříme mamince, což se většinou neděje. A ten negativní strach je ten, který nám stěžuje životní vlastně průběh, ničí nás, často působí až onemocnění a tak dále. Vyčerpává naše životní síly a podobně, ale mezitím je mnoho odstínů. Někteří tyto věci svým způsobem nevnímají zcela přesně a dochází k tomu, že v podstatě proto, aby nevznikal strach, odmítají to, co je rozumné a racionální a co může zabránit ještě horší dějům, než je strach sám. Já to převedu na žhavou současnost. Jsem žákem Zezulky no opravdu desítky let a již tenkrát jsem byl učen o tom, v jakém stavu se nacházíme - to znamená přemnožení, čerpání zdrojů, změny vlastně tepelných poměrů a jinde. Zezulka to popsal před desítkami let zcela přesně na rozdíl od klimatologů a ostatních, a jeho výuka se přesně shoduje s tím, co pozorujeme dnes a co bohužel budete pozorovat dál. Stav je tedy stav klimatické katastrofy, přátelé, nazvěme to pravým jménem, kterou právě nyní žijete. A teď co s tím? Musíme najít cestu, jak to lidem sdělit, aniž bychom je přivedli do panického strachu, ale přesto tak, aby byli schopni o tom přemýšlet, a nedej bože něco udělat. Není to o tom, že budete mít Green Deal nebo jiné věci. Je to úplně o něčem jiném. Přitom na konferencích to neslyšíte, přitom je to tak logické. Důvodem zátěže planety je příliš mnoho lidských jedinců, přemnožení. Chcete-li toto změnit, nemůžete jen třídit odpad a zmenšit nároky na výrobu elektřiny či čeho, protože hned další miliarda nebo dvě vyčerpají, cokoliv získáte. Je to nesmysl, absolutní nesmysl. Samozřejmě, že se musíte chovat v tomhle marasmu, jak nejlépe můžete, ale to není řešení. To je jen brzda křivky. Nepůjde takhle, ale půjde takhle. A tak musíte přemluvit lidi dobrovolně a s argumenty, aby to pochopili jako svůj nejdůležitější úkol současnosti lidstva - dva lidé jedno dítě. Jsou tu kraje, které uživí milion, jsou tu kraje, které uživí pět lidí na kilometr. Ano, to je všechno pravda. A to všechno v tom řešení musí být. Zajímavé je, že tu modely trvale užitelného rozvoje a všechno to ostatní v čase, kdy překračujeme kapacitu této Země několikrát, jsou přesto prezentovány na vědeckých konferencích. To je nepochopitelné. Čili v této chvíli jste v neřešitelné situaci, kdy se vám hroutí technická civilizace, kdy docházíte na hranice možností, které se začínají projevovat v reálných dějích, které vás začínají obtěžovat. A zas, když se na to podíváte z dalšího vyššího patra, tak vidíte systém, který se nějak chová a který má zároveň samozřejmě jako vždy zpětnou vazbu. A teď ty vazby můžete mít dvě. Můžete mít kladnou nebo zápornou zpětnou vazbu, nikoliv ve smyslu výchylky, ale ve smyslu děje. Pakliže pochopíte, že se nemůžete dále množit a že musíte snížit svoje množství na tak dvě miliardy - dobrovolně zdůrazňuji - pak je to ta kladná cesta. Jestli to nepochopíte, pak důsledky nepochopení se vrací zpět a způsobují to, čemu říkáme rozvrat civilizace. Teď prý jsem slyšel reklamu, bude nějaký film v kinech dáván... a teď jak se to jmenuje... Dobrá zpráva o konci civilizace nebo tak nějak. No, myslím si, že jsem ten film neviděl ani neslyšel nic o něm, a přesto si dovedu představit, co tam bude. Ukážou vám, jak vlastně statisticky i jinak je možno hodnotit život kultury a civilizace od jejího zrodu až po destruktivní fázi, kde tyto pojmenované zcela reálné mechanismy, můžete potom aplikovat na chápání současnosti, minulosti či budoucnosti. Strach tedy tady moc nepomůže, přátelé, v žádném případě. Jistěže hraje svoji roli. Pakliže ale bychom vytvářeli sektářskou podobu strachu, to jako že my se zachráníme a že to bude úžasné a že ti, co věří Zezulkovi, že budou těmi jedinými... No, tak to je zase jen starý známý egoismus převlečený do nástroje strachu tak, aby vás mohl manipulovat. Informace ale například ve statice, že nosník, já nevím, podle Tetmajera, který počítáme, vydrží toto zatížení, není přece o strachu. Je to o realitě, a tak když v té statice počítám nějaké zařízení, tak vlastně se pohybuji mezi tou negací čili destrukcí, anebo tím pozitivním, to znamená daná struktura, daný systém vydrží. Totéž platí pro všechny oblasti, které jsou tedy pro historii, chemii, fyziku, společenské oblasti, medicínu, další. Když se budeme dívat na svět z tohoto patra, vidíme vlastně jednotu přírodního zákona, který se projevuje ve všech oblastech jen podle toho svého projevu jakoby jinak, přesto stejně. Nakonec uvidíte jednotu, jednotu, která se dá v těch nejvyšších patrech dál vyjadřovat i matematicky či jinak. Ne náhodou jste poslední léta mohli vidět tady fraktální obrazy či jinak, protože to s touto matematickou disciplínou velmi souvisí. No, takže musíme se pokoušet zpracovávat to, co jsme sami vytvořili. Co to je? Nedostatek vzdělanosti v populaci - nejen u nás, na celém světě. Leckdy domorodec v Amazonii má větší logiku, intuici i rozum než někdo někde jinde. On ještě pochopí, že se ničí, když udělá to. Taky ne vždy samozřejmě. Kdežto někdo jiný jde po cestě zmaru a ještě jásá. Stačí rozdat mávátka a fangle, nic víc není potřeba. Čili co s tím? Ano, nacházíte se v historickém přelomu. Technická civilizace dosáhla svého vrcholu a vidíte, jak se hroutí, kdeco. Jestli je to z toho nebo z jiného důvodu, je úplně jedno z jiného pohledu, víte, protože to je systémová záležitost. V tom systému dojde-li k určitým hranicí se vždy najde ten atraktor, který způsobí opticky více nějakou změnu než nějaký jiný. Ve skutečnosti ale je tomu úplně jinak, protože on sám o sobě není tou prvotní příčinou. To je soubor všech jevů a stavů, které ve společnosti můžeme vidět. Čili jak to zařídit? Jedině postupnou cestou. Lidé musí se učit myslet, cítit, vnímat. Podívejte, klasickým příkladem jsou třeba oblasti internetu. Tam vidíte to, o čem mluvím. Když se podíváme na řadu diskusí, tak vidíme, že určité procento našich bratří a sester současníků využívá zdánlivé anonymity k tomu, aby evakuovali svoji vlastní podstatu. Čili je to vylévání vlastně nesmyslných soudů o věcech, kterým nerozumí, a domnívají se, že mají právo se k tomu vyjadřovat. No to mají, ale alespoň ne slušně, že? Čili sprostota, špína, hnus. To je sociologická studie, rozumíte, protože to ukazuje na úroveň společnosti. Vlastně ti nejnižší jsou tím měřítkem. No, tak to je. Čili způsob prosazování vlastního ega, vlastních názorů, vlastních představ vidíme dneska na každém rohu. Diskuze už je velmi vzácná. Naopak boj a destrukce. Čili diskutéři dneska nepracují proto, aby diskutovali v zájmu hledání problému, ale přechází do likvidace protějšku, protože má jiný názor. To je typické pro totalitní systémy a bohužel je to často typické i pro dnešek. Bylo to ovšem vždy. S kým jseš, podobojí nebo..., viďte. Čili svět nám nabízí tu možnost se profilovat a v rámci své profilace bojovat, což je něco jiného než vlastně hledat sdílením pravdu. Takže tolik k tomu. Nevím, jestli jsem vám odpověděl přesně na tu otázku. Nejsem si jist, ale pokoušel jsem se, alespoň se přiblížit. Prosím... (reakce posluchačky). Mohou jako sklon, mohou, protože ta osobnost se deformuje. Ty deformace vidíme jak na úrovni hmotné, protože pokud vidíme třeba řadu životů jedince a vidíme třeba současný somatický stav, tak lze někdy dohledat tu příčinu, jak v té rodové linii, tak v té duševní, protože máme dvě historie. Máme historii rodu, to je ta hmota - DNA, máme historii ducha, který vstupuje do hmoty a ten vlastně utváří tu hmotu rovněž svojí částí stejně jako ta rodová linie. A tak můžete získat dokonce sklon k těmto věcem, jak po té rodové linii čili doslova jako DNA, a pokud byste nemysleli, že to možné, tak si vzpomeňte na příběhy, kdy křehká mladá dívka v ohrožení života dostává srdce motorkáře, který miluje, já nevím, co to miluje, hranolky a pivo, a poté, co tedy je zachráněna, tak získává některé vlastnosti tohoto muže, aniž by znala historii samozřejmě. Čili po té hmotné stránce existují jistě i určité možnosti přenosů - stejně jako po té duchovní. No, po té duchovní tam je to samozřejmě. Když budete například pěstovat nějakou magii třeba nebo něco podobného, no tak potom v těch dalších životech zase ty důsledky tady budou nějakým způsobem vidět - více či méně. A zase je to stejně složité v tom projevu, protože nic není černé, bílé znovu, a všechno... U každého je to jinak. Není jediný případ, který by byl stejný. Jako není stejné vločky, jako není stejné něčeho jiného, tak ta příroda je vlastně nesmírně, nesmírně tvořivá, přestože vychází ze čtyřech základních písmen, a je to vlastně zdánlivě velmi jednoduché, a přesto tyto čtyři základní prasíly, tvůrčí síly, a právě v tom je ta genialita, jak se projevuje ta mnohost prakticky bezbřehá, i když i ona má svoji obálku. Čili minimálně tu obálku, že ten systém se doposud nezničil, viďte, třeba jako vesmír, a že tu jsme, že vidíme nějakou svoji historii miliard let, a to nám říká mimo jiné i to, že tu existuje nějaký systém, který to umožnil. No, takže nebyli jsme zničeni včas. A nebudeme ani nadále, nebojte se. To, co bude následovat, je přirozený vývoj. Jsou tu cykly, které mají různou strukturu. Jsou tu cykly, které uzavírají nějakou obálku, a jsou tu cykly uvnitř těchto cyklů. Když třeba končí tato doba, která byla znamenána určitým typem silových vlivů, tak přichází opak. Je to polovina toho roku platónského a tato změna přinese zásadní změny do společnosti, do všech jejich atributů, kam se podíváte - od společenského zřízení nebo chápání společenských nějakých záruk, jistot, přes, já nevím, muziku a to, co budete jíst, a kdeco dalšího. A dá se to dopředu predikovat dokonce, když znáte tyto cykly, a můžete říci, jak ta společnost pravděpodobně bude vypadat a nebudete daleko od pravdy zvláště, když se budete učit z minulosti, kterou znáte - a kdo chce poznat budoucnost, musí poznat svoji minulost - a vy, když tedy dokážete přiřadit ty jednotlivé řekněmež silové komplexy určitým projevům v té společnosti, tak se můžete poučit a jít třeba do té budoucnosti. Takže čeká vás opravdu jen to nejlepší kupodivu, přátelé. Nečeká vás zmar úplný. Čeká vás něco jako prostě rekonstrukce. Musí zmizet zpětné vazby, které tu jsou a které udržují ten systém v určitém napětí, a ty mohou zmizet pouze tehdy, pokud zmizí důvod, proč vznikají. To znamená, je tu nutná změna nějaká. A teďka ta změna asi nebude podle mě nebo podle Zezulky, jakože teda zachráníme svět. Ta změna bude vycházet z celkového řekněmež... Já mám rád ty přírodní zákony nebo boží zákony nebo jak to říct, a ty jsou jednotné, platí vždy a všude v celém vesmíru. Takže nemusíte mít strach z budoucnosti, stejně bude jen to, co má být, a svým způsobem zase ta predikce toho budoucího vývoje, která nezaznívá jen z mých úst, ale je to součást mnoha poznání, je jen a jen vlastně dobrá. Bohužel ne zítra. Ještě chviličku vám to potrvá. No, my jsme silně determinováni tím, co konáme, takže rozdělme to na dvě části. Máme karmu, vytvořili jsme tvrdé, negativní děje, které se vlastně prominují do dalších dějových zážitků, nebo nemáme. Je-li karma, tak nás to v té životní cestě zdržuje. Jak se říká, padá nám to namazaným dolů často. Všechno jde ztuha, všechno musíme vybojovat. No, to je samozřejmě možné, a můžete tam udělat mnoho kladné práce. Ale pokud ji nemáte, pokud jste svobodni, pak můžete jít daleko volněji, ale to ještě neznamená, že půjdete, protože můžete být taky líní, rozumíte? Nemusí se vám chtít a tak dál. Čili vždycky sledujte každou otázku z více směrů. Není jenom plus mínus. Ta svoboda je nutným předpokladem vývoje, protože kdyby nebyla, pak byste vlastně se nevyvíjeli, ale pouze podřizovali, a to by nebylo něco, co by vás vlastně mohlo plně vývojově naplnit. Čili vy to musíte vyzkoušet, vy to musíte udělat, získat vlastně následky a případně i kladné následky, když to jde pěkně. Pak jsou tu ještě jiné otázky. Když už jste, koukáte, abyste byli, tak najednou zase sloužíte. A chodíte do té hrůzy... Člověk by rád nějakou odměnu, viďte. To on už je duchovní, to on už to bude mít dobrý, už nemá karmu. A hups tam. Teď je mezi těmi... Hm, hrůza. No, takže je to mnohem složitější. Řeklo by se, že je to karmista, viďte. Zažívá těžký osud, a přitom ani náhodou. Taková manželka, která má doma šíleného despotu, který nakonec onemocní, a stará se o něj - bezmocný třeba. No, a to vůbec nemusí být o tom, že ho dostala za odměnu. Také mohl dostat on ji za odměnu jako ochrannou bytost schopnou lásky. No, tohle to je trošku do jiné společnosti otázka. Ale dobře.
DOTAZ: Náš dech - pauza, výdech, pauza, nádech a tak dále - se liší od dechu vesmíru - rozežhavení, rozptyl, sejití a chlad - a proč? ODPOVĚĎ TP: No, tohle patří spíš na jedničku, ale jenom obecně. Je to proto, že každá ta oblast, kterou pozorujeme, může mít v tom řazení těch vlivů vzestupnou, sestupnou nebo jinou tendenci, která odpovídá dané oblasti. Příroda nemá ráda glajchšaltování a nakonec zjistíte, že je to důsledek duality. Prostě ten svět si z nás někdy dělá legraci. Vemte si, máte tři základní prvky existence - hmotu, duch a silovou část - a je tu čtyřka. Co s tím? A tak ta jedna část se dělí a oživuje, protože ona je vlastně tím motorem, ona je tím hýbatelem, oživuje část hmotnou i část z duchovní. Dává jí dynamiku, proces, pochod a zase tady máme tu čtyřku. No, někdy si to z nás dělá legraci. Pojďme dál.
DOTAZ: Ariánství, rok 325. Už v raných dobách (TP: Ale to mi nezáleží asi komentovat, není to mým cílem) docházelo zvláště proto, že ten počátek byl násilně přetržen. ODPOVĚĎ TP: V podstatě ta zvěst se nesla z úst v ucho více než písemně, i když se zachovaly některé svitky těch, kteří se o to pokoušeli. To byla svým způsobem výživná půda pro řekněmež osobní vstupy do přenášené informace. Viděli jste někde ten pokus, který je velmi vtipný? Vemte dvacet lidí, postavte je do řady. Prvnímu špitněte do ucha, já nevím: "To je krásný motocykl." A oni si to předávají. Špitne dalšímu, dalšímu, dalšímu. No, to co z toho vychází je poměrně vtipné. Musíme také počítat s Boží ochranou samozřejmě, s Boží vůlí, která se vší mocí snaží, aby ti lidi přece jenom aspoň nějakou tu pravdu dostali, a tak to není jedna k jedné, ale přesto to je. Když tedy se podíváme na ta první období, tak jsou tam dva velké proudy. Jeden z nich se nachází mimo tedy místo, kde vznikala ta zvěst a jedná se o koptskou část a tak dále, no a pak tedy ten základ, který procházel taky složitou cestou, ale myslím si, že mi nezáleží, abych to komentoval. Jsou tam jména jako Origenes, tak se na něj podívejte. Je tam konstantinopolský koncil a další události, které zasáhly do toho procesu velmi zásadně, a kdyby bývali tedy toho Krista nezabili, tak by pravděpodobně mohl jaksi více zajistit, aby ta mnohost potom nebyla až tak velká. Vemte si, že máme jednoho Krista, máme desítky až stovky náboženství na jeho podkladě a máme tisíce sekt - ale jen jednoho Krista. V nejlepším případě každá z těch částí obsahuje část pravdy. Většinou je to ale pomíchané, aniž bych to chtěl hodnotit, protože by mě zabili, co říkáte, asi co nejdřív, kdybych se dopustil názoru. Ostatně to není ani potřeba. Mám svého mistra, toho následuji a zatím jsem nic vyššího nenašel. A tak je tu hodně práce a na tohle není čas. Tak tohle to asi až potom. No, už nám to utíká.
DOTAZ: Minimalismus tedy vlastnění méně věcí. ODPOVĚĎ TP: Svým způsobem vychází z toho, co vidíme třeba u - jako ve zdroji - u některých etnik. Asi největší formu minimalismu bychom mohli spatřit, nejvyšší v Indii. Představte si zase v té Indii. Tedy mohli spatřit. To byste se museli hodně snažit, abyste mohli spatřit. To etnikum nefunguje jako skupina domorodých herců, na které se chodí dívat několik vědců. Funguje už staletí a tisíciletí. Je to plné souznění s džunglí, s přírodou - naprosto plné. Jejich struktury jsou nám v podstatě nepochopitelné. Jsou velmi čistí. Žijí v určitých oblastech, které jsou velmi nedostupné. Kde jsou, vám říkat nebudu. Jen velmi málo lidem se podařilo, aby byli přijati. Jde o to, že jejich kritéria výběru to nejsou dotazníky, které vyplníte, a ta čistota základu přináší i určité vlastnosti a schopnosti. Tedy hned tak by vás nepozvali na večeři. Tam je důležitá ta čistota. Vidíme části toho, co tu povídám, i v jiných místech světa. Často přece jen ale alespoň trochu deformovány, jak bych to nazval, řekněmež určitou domorodou přirozeností nebo jak to nazvat nevím, lidskou. Někdy je to krutost ke zvířatům, jindy něco jiného. Žijí v prostředích, které je pro nás dosti nepřátelské, a přežívat v něm je obtížné. Ale oni to zvládají naprosto na jedničku. Nemusí vážit a měřit ryby ve svých tocích. Oni je nejedí. Nemusí vážit a měřit semena či něco jiného. Oni jsou jakýmsi reliktem dob, kdy staří rišijové se pohoršovali nad tím, že vznikaly první vesnice jako nad něčím, co je vlastně nepřirozené, nepřirozená koncentrace a tak dále, což dnešku připadá jako velmi nepochopitelné. Myslím ne intelektuálně, ale myslím vnitřním pochopením a vnorem. To se nedá získat při čtení brožurky. Takže ano, existuje to - i v moderní době dnes se hlásí určitá část lidí k tomuto směru, a jistěže je to základ, který má svůj smysl. Každý jeden musí rozhodnout podle práva kam a kde a proč, jaký to má smysl? Pokud budete žít sami pro sebe, pak nepotřebujete mnoho věcí. Ale už v okamžiku, kdy budete třeba lékařem - to budete potřebovat všechny ty náležitosti - injekční stříkačky, Petriho misky, skalpely, kanyly, všechno to ostatní - a bez toho se neobejdete. Čili každá z těch rolí má svoji podobu. Každý z nás možná, co tu jsme, bychom občas nejraději odešli mezi ty nejmenované, kteří jsou nejčistší podobou prakultury, kterou tu máme. Když říkám "pra", tak to není staré a hloupé, ale naopak je to velmi nehloupé. Tak a poslední otázka dneska snad.
DOTAZ: Chtěla bych, prosím, objasnit slova pana Zezulky, a to, jak dát do rovnováhy své věřím a vím. Z mého pohledu to vidím tak, já přece mohu věřit, něco i intuitivně cítit, co je správnější pro mé rozhodování v životě, mohu přečíst mnoho dobrých knih, které mě navedou na jiný způsob myšlení, ale skutečně všechno vědět a pochopit, to přece může jenom osvícený člověk. TP ODPOVĚĎ: No, to je pravda, ale to se nevylučuje. Tak jak vyspíváte, tak se mění i jaksi to políčko, na kterém pracujete. Na konci není mnoho toho, co byste nebyli, co by nebylo vámi. No, a přesto může to být normální. Ovšem to už nejsou otázky vtělených jedinců. Ti, kteří jsou ještě dál, již nikdy vtěleni nejsou, nevtělují se. Je to stav. Hledání správnosti je přece přirozené. Pakliže nevíte, že máte pravdu stoprocentní, tak jste na dobré cestě, a když víte, že ta pravda nakonec existuje v syntéze všech těch hledisek, které jsou, protože napřed rozporujete tu pravdu a nepravdu, abyste ji nakonec pochopili ve všech jejich rozměrech a směrech jako to konečné poznání. Čili má to tento tvar. Z té nuly vzniklo vše, tvoření. Projev, život toho tvořeného a cesta zpět. Je to výdech a vdech. Ta cesta vede zas jen touto cestou. Tady je to takhle, tady už jenom takhle a tady už je to bod. Už není ani napravo ani nalevo. Ani to, ani ono. Je tam vše ve složení. Jste vším. To už jste blízko Božího základu. Čili je to nejvyšší forma vědomí, která již se blíží stavu, kdy poznané a nepoznané ztrácí smysl. Je tu jen "jsem". Už to není, já něco vím, ale je to sjednocení vašeho vědomí se vším. Na vašich duchovních cestách a v praktikách již ve střední části se budete dostávat do oblastí, kdy budete zpracovávat v meditacích tuto věc. Budete ji rozvíjet, ale ne rozumem. To nejde. Váš mozek je mozkem prvního tvora po zvířeti na této planetě. Je to velmi málo. Čili chcete-li překročit omezení, musíte vystoupit z těla a pracovat v meditaci. Jinak to nejde. Když se vracíte, zas ta zkušenost je převyprávěna vaším mozkem, někdy lépe, někdy méně, ale více to nejde, a proto všichni vaši bratři, co historie sahá, v určitých chvílích utíkali do samoty, hledali to osvícení a osvícení znamená, že na nás někdo nesvítí baterkou, ale že vy sami svítíte, že tedy vaše světlo stoupá. A to jde. Nevěřte tomu ani nevěřte nikomu, kdo říká, že to nejde. Jde to. A nemusí to být u každého, proč? Proč by všichni museli být osvícení, proboha. Každý má svůj vlastní úkol, kam má v tom životě dosáhnout. Tak abyste netrpěli komplexem méněcennosti, že nespíte na klasu, na špici klasu, nebo že neděláte jiné věci, protože proč, z jakých důvodů? Až to bude potřeba, tak to uděláte. Až tam dojdete, tak to bude. Pak přijdou ti velcí, kteří tam došli. Jsou tím. A občas se k vám vrátí. Vy pak budete handrkovat, přemýšlet, odsuzovat, chválit, fanatičnit či co dalšího. No jo, ale o tom to nebylo, rozumíte? Chválíte ceduli u své cesty, která vám říká kudy kam? Nechválíte, je to nástroj. Chápete? Zbožňujete ceduli, která vám říká kudy kam, asi moc ne, že jo. Ledaže by byla posázená diamanty, to byste si té cedule vážili víc. Takže asi tak. To je všechno, co bych k tomu měl. Děkuji vám za pozornost, a je to vývoj, takže co jsem neodpověděl v té otázce, tak se ptejte dál. Paní Hořká se u mě staví a půjdeme. Teď přijde rozloučení jako pokaždé. S pomocí Boží, ať jsou s námi síly dobra, prospěchu, a nebojte se, stojí při vás celý vesmír, všichni pořád, co to jde, a tak jste v dobrých rukou... No, tak tolik rozloučení. Děkuji vám. Mějte se krásně. A zase za nějaký čas. Jinak ještě ty... Co tady máme? V neděli přednáška v Brně v Sono hotelu 14:45 a v pondělí online přednáška tady na Biovidu. A to je všechno. Děkuji. |
