Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 17. 6. 2024

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Já vás vítám na naší přednášce Duchovní university Bytí a těším se na vaše dotazy, které jste tentokrát poslali na internet, na naše stránky. No a pokusím se, jak nejlépe budu umět, vám odpovídat. A vy sami si uděláte vlastní názor, protože bylo by velmi nedobré myslet podle někoho a nezkontrolovat si to. Takže, můžeme začít. Já bych uvítal taky paní Lucii, která mi bude ty dotazy číst. A můžeme začít. Tak, poprosím o první dotaz. 

 

DOTAZ: Přibližně před 30 lety jste měl na rozhlasové stanici Frekvence 1 pořad, který běžel asi tři roky a který se jmenoval tuším Akvárium, kde jste odpovídal na dotazy posluchačů. Moderoval ho tehdy Vítek Pokorný. Zpřístupnil byste prosím tento pořad do Vašeho archivu? Děkujeme. 

ODPOVĚĎ TP: No, přiznám se, že už je to tolik let, že si téměř nevzpomínám. Ale vím, vzpomínám na Vítka a bylo to s ním krásné vysílání. Problém je v tom, že já ten pořad pravděpodobně ani nemám nahraný. Nevím, jestli Frekvence 1 má nějakou jaksi knihovnu nebo videotéku. A zkuste to zjistit a kdyžtak mi dejte vědět. Já se zeptám u přátel, jestli náhodou ten záznam nemají. Ale potřeboval bych k tomu jistě souhlas i Frekvence 1. 

 

DOTAZ: Mám takovou otázku. Jaký význam přikládáte ve svém životě barvám? Všimla jsem si, že nosíte pěkně sladěné oblečení pěkných barev. U mě se to poslední dobou mění do jiných odstínů. A vždycky, když si přečtu o barvě, která mě oslovila, tak ten popis sedí přesně na to, kterým směrem se ubírám. 

ODPOVĚĎ TP: Ano, jistá souvislost tady určitě je a každá z těch barev přináší určitou kvalitu, určitou vibraci, a tak dále. Takže, ptáte-li se na osobní jaksi postoj nebo osobní názor, tak mně nejlépe vyhovuje bílá barva, a proto v ní taky vlastně převážnou část svého dne chodím. Vidíte to třeba i v téhle chvíli, kdy jsem vlastně také v tom bílém. Ale není to podmínka, není to něco, co by mně jaksi znemožnilo pracovat kdekoliv a jakkoliv. Je pravdou, že se spíše vyhýbám tmavým barvám, ale to je osobní (omlouvám se za osobní věci). Bavme se tedy obecně. Každá z těch barev má nějaký vliv. A v případě řekněmež zdravotních souvislostí je také tady řekněmež souvislost, která bude jistě v budoucnosti více využívána. Když se podíváme na zdravotnictví, tak vidíme, že ono má základní barvu bílou. Ale pozor - některé obory jako třeba chirurgie, ty vás položí do zeleného. A je to tak správně, protože ta zelená barva klidní, což je právě potřeba v těch případech podrážděných tkání chirurgickým výkonem a tak podobně. Takže, ta medicína to zcela přirozeně takto vnímá. Jsou tu například nedostatečnosti, kdy jsou třeba orgány slabé ve své činnosti. A tam určitě bysme mohli použít to, co poznali už staří Číňané. Všimli jste si, že čínské restaurace jsou vždycky tedy nazlato, ale hlavně načerveno. A to má svůj důvod, protože ta červená působí stimulujícím způsobem, a tedy tam víc nakoupíte a víc utratíte v té restauraci. Nebo možná chtějí, aby vám bylo dobře a abyste si pochutnali na té nějaké prostě specialitě. Čili, to je třeba zase jiný případ. Když se podíváme do jiných souvislostí, tak třeba podívejme se na modrou barvu, ta má svůj význam jistě také. Máte jistě rádi barvu moře, vodstev a tak podobně. A například modré světlo způsobuje tou svojí rozpínavostí, odstředivostí nebo odstraňováním i jistou míru dezinfekce prostoru. Když třeba vymalujete tedy prostor, kde jsou potraviny, na modro, mohlo by to přinášet určitý prospěch. Jsou zde zase na druhé straně stavy, kdy bysme potřebovali protipól toho rozpínání (té odstředivosti) a je důležité, aby ten organismus dokázal koncentrovat nějaké živiny, působit podobným způsobem - a to zase by přinášelo spíše odstíny žluté (žluté barvy). Samozřejmě pokaždé, když něco příliš přeženeme, stane se to zároveň nemocí. Když budete příliš v té dostředivé části (v té žluté), tak se vám začnou tvořit konkrementy - to znamená slinné žlázy nebo žlázy z (no, teď mi to uteklo), no, ze slz, v slzných kanálcích. Nebo se vám udělají koprolity, kameny ve střevě nebo v žlučníku nebo v ledvinách či jinak v cévním řečišti. Čili, toto má své souvislosti a celé obory se zabývají tedy využíváním barev. Dokonce se vlastně používaly barevné filtry v minulosti (dneska je to zase jinak) a ten pacient byl tedy ozařován cíleně barevnými spektry. Platí to ale totéž pro ostatní frekvence, tedy například pro hudbu, kdy určité zvuky mohou podle názoru některých vytvářet tedy změny v zdravotní kondici organismu - může to být tedy zdravotní intervence. No a toho je ještě mnohem víc, protože tu jsou také... Máme tady další smysl, a to je tedy čichový smysl, vůně, které na nás můžou působit. A ty používáme od nepaměti v duchovní praxi, ale i jinak, kdy ne náhodou v mnoha tedy svatostáncích se užívá tu to kadidlo, tu jiné, které nejlépe odpovídá dané filosofii, kterou vlastně ten svatostánek nese a předkládá těm svým ovečkám. No, na co jsem ještě zapomněl? Čili - zvuk, zrak, potom je to ještě tedy ten nos. Pak tady máme ještě čití, to znamená, že můžeme používat také něco, k čemu se vlastně u nás nejvíc přiblížil muž jménem Kneipp a jemu podobní, kteří vlastně své pacienty někdy až docela trápili - studenou vodou, rosou či nějak jinak. A je to zase o působení na tento náš smysl. Jistě, že jsou i třeba jiné typy působení na naše vnímání (pokožkou a jinak), ale je to nepřeberné. Čili, tolik můj názor. Každý si najde svoje místo, to, co ho bude jaksi v jeho životě nejlépe jaksi provázet. A určitě uvidíte, že na to přijdete. Děkuji. 

 

DOTAZ: Na svých přednáškách občas předvídáte, že nakonec všechno dobře dopadne. To by mohlo naznačovat jediné - že se právě teď změním. Děkuji. 

ODPOVĚĎ TP: To skoro zní tak, že se domníváte, že Váš stav ovlivní svět jako celek a že tedy záleží na tom (jaký ten svět bude), jaký budete Vy. Což je jistě pravda, ale jako my všichni máme na ten svět jen velmi omezený vliv. Když nás bude mnoho, tak to jistě bude vliv velký. Jako jedinec ten vliv máme zase různý. Podívejte třeba na velké muže dějin, jako byl Ježíš nebo Mojžíš, Abrahám, jiní, kteří dokázali zasáhnout do chodu dějin opravdu významně - ale to je výjimka. No a pak jsme tu my, kteří mají ten svůj poměrný úsek. A je důležitý stejně jako každý jiný. A tak doufejte v lepší - jako my všichni - protože kde je naděje, tam je i cesta. Když budeme úplně jistě vědět, že to všecko bude špatně, no tak té dobré cestě se to asi moc... Nepomůže se jí nebo bude to těžké. Je pravdou, že naivita, to znamená jaksi nerozumné očekávání, je taky druhý pól. Ale na druhou stranu i očekávání rozumné má své místo. Jistě, že skeptik má jednu velkou výhodu. Skeptik to má totiž vždycky dobré. On myslí na to nejhorší, a ono to vždycky dopadne lépe. Natož ale na druhou stranu máme ty optimisty. A tam to dopadne zase vždycky trochu špatně, protože to nikdy nedopadne úplně tak dobře, jak bysme si mohli představovat. Takže, hledejte rovnováhu mezi skeptikem a tedy tím druhým pólem. Snažím se o to celý život, prosím pěkně. Děkuji. 

 

DOTAZ: Dobrý den pane Pfeiffer. Dovolil bych si Vás požádat o Váš názor na tuto věc. Před lety jsem zkolaboval při běžeckém závodě. Snažil jsem se to nějak rozdýchat, postupně jsem však upadal do bezvědomí. Hluk lidí kolem na mě působil strašně. Najednou mě drží za ruku hoch s černým plnovousem a říká mi, že vše bude dobré. Z lidí kolem jsem vnímal radost, že se něco děje. Tomu chlapci jsem však věřil. První co mě napadlo - Ježíš. Pak jsem se ocitl v hnědé krajině ticha a měl jsem strach, co bude. Říkal jsem si, že jsem zemřel a že bych se asi měl převtělit. Bál jsem se pohnout a čekal jsem, až si mě přijde vyzvednout nějaký můj zesnulý příbuzný a tak podobně. Pak jsem se vnímal vprostřed toho náměstí a pohupoval jsem se jako pírko k paprsku, který na mě shůry zářil. Nic krásnějšího jsem nikdy nezažil a cítil jsem, jak se bytostně nemohou dočkat, až tam budu. Byl jsem dotázán, zda nechci zpět za svou ženou a dcerou. Bylo to pro mě nepředstavitelné se vrátit. Pak jsem se probral v sanitce s přístrojem na obličeji. V nemocnici a dlouho poté jsem si několik hodin vůbec nevybavil, kdo jsem, kde jsem, a tak dále. V nemocnici mě navštívili dva muži, kteří mi sdělili, že vše bude dobré. Mluvili o mém životě, znali (zdálo se mi) o mně vše. Jak se objevili, tak také zmizeli. Prosím Vás tedy ještě jednou o Váš názor na tuto věc. Přeji Vám jen to nejlepší. A velké poděkování a vděk za Vaši práci, kterou děláte. 

ODPOVĚĎ TP: Děkuji za Vaše přání. Váš příběh je jistě zajímavý. A je to svým způsobem klasický příběh, kdy jste byl na cestě odchodu. Velmi pravděpodobně se jedná v takových souvislostech o srdeční selhávání. Samozřejmě, možná je i jiná varianta, ale toto je nejpravděpodobnější. Lékař Vám zachránil život. Ten kyslík, který jste dostal, a potom stimulancia Vám znovu nastavily srdeční akci. A doufejme (to Vám přeji), že dnes už je celá věc zhojena. Pokud se týká těchto průvodců, které zmiňujete, tak nejsou zcela jaksi unikátní, ale nejsou také běžní. Z nějakého důvodu tedy... I když z toho Vašeho dotazu vyplývá, že Vy už jste to měl zpracované. Vy už jakoby jste se zabýval v minulosti tím odcházením na druhou stranu do toho světa řekněmež duchů, a tedy jste něco očekával, a tak dále. Pravděpodobně tedy tento zájem o duchovní oblast světa nebo duchovní vědu umožnil, abyste mohl se v těchto stavech setkat s těmito průvodci. Bylo to pro Vás cílené. Protože člověk potřebuje (i když je jakkoliv sečtělý či podobně), tak člověk potřebuje také v tom životě ve správný čas správnou zkušenost. A toto velmi připomíná právě takovou věc. Od té doby víte, že ten svět toho přechodu existuje, že zde jsou řekněmež síly, bytosti, které mohou pomáhat. I když v té nemocnici je to jistě zvláštní, že se objeví dva mužové, kteří s Vámi mluví, viďte (ale bylo to zvláštní i předtím) - ale je to tak. Nejste sám. Těchhle zkušeností můžeme najít v literatuře mnoho, musíme se o to jen zajímat. A vlastně nejlepší je vlastní zkušenost, protože ty zprostředkované zkušenosti můžou být nějakým způsobem zabarvené nebo dokonce omylné nebo jinak. Ale když člověk toto prožije sám, tak mu nikdo nic nemusí vysvětlovat - tedy ani já ne. Tím bych svoji odpověď skončil. Myslím si, že to, co jste zažil, není úplně sdělitelné a je to nepřenositelné. A ti, kteří z nás toto zažili, tak rezonují řekněmež, vnímají, chápou. A to je vše. Děkuji. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Moc se těším, až napečete koláčky na přednášku. :-) Lidi si duchovní cestu asi pletou s volební kampaní. :-) Stalo se mi asi před 24 lety, že jsem se přestala přetvařovat a to taky moc lidí nechápalo. Musela jsem to úplně odbourat, protože mně to ničilo zdraví. Dneska už mně to přijde normální, že se nepřetvařuji. Stále se však najdou lidi, kteří se diví, že se například nezasměji něčemu, co není vtip a podobně. Já se ale cítím dobře sama v sobě i ve své samotě. :-) Přeji Vám hodně velký nadhled nad tím, co musíte kdy řešit a odpovídat, ale vím, že ho máte. Děkuji za poslední odvysílanou přednášku, šla přímo od kořenu podstaty. 

ODPOVĚĎ TP: Snad. Ale rád bych k tomu měl poznámku. A sice tu - je tu logos, je tu pravda, a je tu všechno to, co je navázáno na tu konkrétní situaci. Mnohdy musíme myslet, konat tak, jak odpovídá náš řekněmež kolega, s kterým komunikujeme. Musíme chápat, vnímat s láskou, nevyvyšovat se, kdybysme náhodou věděli v něčem o něco více. A tak je to o balanci. Svým způsobem tedy to, jestli jsme zcela svoji, nebo ne, rozhoduje potřeba, která před námi stojí. Mnohdy se musíme trochu uskromnit - a to v zájmu toho možného prospěchu, chcete-li dobra. A tak je to vlastně cesta ze dvou směrů. Na jednu stranu, samozřejmě, že většina v těchto diskusích cítí potřebu prosadit svůj názor. Jednak proto, aby si upevnili to poznání, že jsou správní a že to co hlásají, je to nejlepší. Vždyť přece jinak by to nehlásali, to by bylo velmi z toho pohledu trapné říci, že to tak není. No a z toho plyne i vlastně častá forma jakési evangelizace, která i při zcela nosných a krásných myšlenkách někdy způsobí pravý opak, protože ti lidé pod tím tlakem najednou cítí potřebu se mu jakoby vymanit, tedy někdy až být sami sebou. Vidíme to krásně u třeba duchovní sféry, kdy část těch, kteří chtějí jít za světlem (opravdu, často nadšeně), někdy se začínají domnívat, že oni sami jsou zdrojem, že oni sami jsou normou, aniž by pochopili, že jsou na cestě a že jsou žáci. Přestávají respektovat vlastně řád, který je v běžném životě naprosto samozřejmý. Začíná to mateřskou školou, pak přichází základní škola, pak nějaká další a všichni to chápou jako normální. Čili, vyvíjející se jedinec dostává informace, učí se zvládat ty obory, a tak dále. Nikoho by asi nenapadlo říkat, že každý je sám sobě učitelem, že Pythagorovu větu a Ludolfovo číslo si vymyslí sám (i když to někteří udělají, opravdu). Ale velkou milostí vzdělání je to, že pokud máte schopného učitele, tak vás naučí, jak to vzniklo, abyste to mohli si zkontrolovat, ale nemusíte to pracně hledat. Trvalo staletí, než lidé přišli na tu nebo jinou konstantu. A to je odpověď na tuto otázku. Čili, je to zkrácení cesty. Učitelé mají své místo jak ve světě hmoty, tak ve světě ducha - a to naprosto zásadní místo. V oblasti hmoty je to jasné, tam to chápou všichni, protože máme tady nějaké učebnice, soubory informací, vědomostí, dovedností, které se učíme ovládat. V oblasti ducha je to mnohem subtilnější, duch není vidět. A tak je velmi důležité, abysme začali vidět to, co je výšina, a co je nížina. Což je velmi obtížné, protože pokud neznáme zákony matematiky, tak se můžeme učit do aleluja, ale stejně to nebude fungovat. Musíme tedy pochopit, proč je - jedna a jedna jsou dvě, a tak dále. A pak už je pro nás jaksi jakýkoliv další příklad snazší. V oblasti ducha je to naprosto stejné. Učitelé v duchu tu nejsou proto, aby vám nutili nějakou cestu, ale jsou to vaši bratři (případně sestry, samozřejmě), kteří vám jen přinášejí cestu, kterou vy projdete a kterou oni mnohdy již procházeli v dávné minulosti. U těch nejvyšších jako jsou přinašeči to platí tisícinásobně. Ta vzdálenost mezi stavem dnešního člověka a stavem jejich vědomí "jsem" je nepopsatelná. Dokonce tak velká, že to běžný člověk nepochopí. Ale to je dobře, protože každý má svůj čas a své poznání. Takže, když začnete být příliš pyšní a přestanete ctít základní zákony světa, začnete si říkat, že žádné učitele nepotřebujete, protože vy máte... Jenomže i to naladění, které máte, má svoje kvality. Máme tady miliony a miliardy lidí. Každý je spojen s Bohem a s tím vyšším - někdo víc, někdo méně. Máme tady statisíce, možná miliony lidí s invencí duchovní. A přesto velká různost mezi nimi - od primitivních, základních, až po velmi vyspělé, dokonalé a geniální. A tak to musí být, je to správně. Jenom bych rád upozornil na tuto oblast, protože jak nahoře, tak dole - a jak ve hmotě, tak i v duchu. Takže, hodně štěstí vám přeji, hodně učitelů, kteří vás budou vést. Na mně nezáleží, já jsem malý pán. A přesto, když to vyslovím, tak je to jistá řekněmež myšlenka nebo hodnota, která je do toho celkového prostoru zanešena. Bůh vás provázej. 

 

DOTAZ: Proč i soudní systém souvisí se sílou nervů? Když člověka vše velmi stresuje, že již ten tlak nemůže ustát, raději se spravedlnosti nedožaduje. 

ODPOVĚĎ TP: No, to záleží na mnoha okolnostech - na době, na způsobu, a tak dále. Protože dlužno říci, že soudní systém je vlastně obrazem spravedlnosti té nejvyšší a člověk se snaží blížit k tomu cíli té pravdy a té správnosti. A jelikož je to člověk, tak se mu to někdy daří lépe, a někdy hůře. Soudní systém může nesmírně člověka semlít, samozřejmě. Navíc jaksi v té judikatuře vidíme někdy i vlastně řekněmež normy, které nemusí vždy odpovídat tomu, co chápeme jako zdravý rozum. Můžete třeba se dopustit nějakého činu, který je nezbytný, a přitom na to doplatíte. A naopak důvod toho vašeho činu je daleko méně zasažen. A je to proto, že zase ten soudce se bojí, aby třeba ten institut té nutné obrany nebyl zneužíván, aby nedocházelo k nadměrnému užití řekněmež těch radikálních způsobů. A tak se snaží to vyrovnávat - někdy lépe, někdy hůře. Všichni známe ty případy, kdy to bylo špatně, a i kdy to bylo dobře. Je tedy jaksi krásná vzpomínka na dobu, kdy soudce byl vázán nejenom literou zákona, ale také řekněmež svojí srdeční činností, svým intuitivním a jiným způsobem, který doplňoval tu racionální část. Když se díváme na ty judikatury třeba ze starého Řecka, tak určitě bysme tam našli něco, co by nás mohlo inspirovat. Ostatně, je to také svým způsobem předmět studia dnešních budoucích právníků. Takže tolik. Chápu Váš dotaz, je to tak. A jistě, že ten systém, pokud se zvrhne, tak začne být nástrojem proti člověku, místo aby ho chránil. A to v některých případech způsobí katastrofu, životní karambol - naprostý. No, bylo, jest a bude. Byly doby ještě mnohem horší než tyto, vždycky si to uvědomte. 

 

DOTAZ: Na přednášce 27. května jste prohlásil, že člověk je prvním zvířetem, které má rozum. A čím přemýšlejí ti před ním, rozum a cit má až člověk? 

ODPOVĚĎ TP: Ne, nikoliv, to je poněkud vlastně jinak. Jde o míru. Každé zvíře má v něčem přednost, v něčem může být slabší. Ale dlužno říci, že život animální jako celek je daleko před tím, co si člověk soudí o zvířeti. Protože zvíře dokáže počítat, dokáže kreslit, má svoji paměť, má svoje emoce, je schopno vyšších citů - jako ochrany potřebných. A to i mezidruhové ochrany potřebných, což člověk někdy dokonce nedokáže, viďte. A tak dále, a tak dále. Čili, v tom to není. Ten výrok se vztahoval k míře, co nás odděluje od nejbližšího nejvyššího zvířete, tedy od nějakých primátů. Jejich svět může se přiblížit do určité míry světu člověka. Když vzpomínám na onu velmi slavnou vědkyni, která zkoumala život opiček, tak ona nakonec dokázala tu svoji opičku naučit zhruba (snad to nezkreslím) 400 výrazům, které užívala dál jako řeč. Ale nejdůležitější v tom bylo to, že ta opička tyto výrazy začala užívat inteligentně v souvislostech. Když jí teda dala hrníček s krupicovou kaší, tak ona (já už si nevzpomínám, nezlobte se) - to kulaté s tím bílým nebo něco takového. Čili, popsala ten stav jinak než naučeným sledem třeba slov nebo výrazů. Užila je vědomě, což je naprosto důležité. Člověk ovšem nad tento stav vyniká samozřejmě mnohonásobně. Je to stejné, jako je rozdíl mezi nižším druhem živočišným a vyšším, a tak dále. Člověk začíná celou novou etapu vývoje života - tedy lidskou. Stejně jako označujeme to, co je pod námi, jako animální (zvířecí), tak to, co je od tohoto okamžiku, označujeme jako humánní (lidské). Jelikož nemáte ve svém okolí zatím téměř žádný příklad vyšších lidských bytostí, zdá se vám, že to tím skončilo - a to je zásadní omyl. Po tomto druhu, v kterém jsme my, přijde další vyšší. Rozdíl mezi ním bude stejný jako mezi primátem a námi. Bude to tedy opět generační skok, inteligenční skok. A uvidíme, jestli se ten proces neodehrává právě teď, je to velmi možné. Vidím tu vysoká nadání současných zrozenců. Ty malé dětičky, to už není, co bývalo. Mají obrovská nadání v emoční inteligenci a jinak. No tak uvidíme, jestli to bude pravda - počkejte si. Jestli máte dost času, ještě alespoň takových, no, 50 let, tak si na mě za těch 50 let (to už tady asi nebudu) vzpomeňte a porovnejte tento okamžik a okamžik za těch 50 let, jak celá tato věc bude v tom životě ztvárněná. Takže uvidíme. Tak snad jsem to vysvětlil. Zdaleka to není tedy o tom popření, ale je to o chápání skoků rozdílných - tedy vývojových. Děkuji, pojďme dál. 

 

DOTAZ: Je online možnost poslechu přednášek a čtení Vašich i JZ knih (osobní rozvoj, snaha) též možnost rozvoje ve jménu Vašeho učení? Či osobní přítomnost je vždy silnější? 

ODPOVĚĎ TP: Není to moje učení, protože to, co vlastně se zde děje, je předávání. Ani Zezulkovo učení to není v pravém slova smyslu, protože i když je autorem a zdrojem, tak nikdy by toto učení nevnímal jako svoji jaksi sebeprezentaci nebo jinak. Čili, darmo vzal, darmo dal. Je to pokus vlastně určité informace přenést ostatním k jejich vlastní úvaze. A v žádném případě tedy tady nemůže být taková ta někdy až sektářská podoba toho vlastnění nějakého směru. Vezmi kdo chceš a kolik můžeš. Bude-li to správné, bude to jistě dobré, bude-li to chybné, kříž nad tím, odejděte. A to záleží ovšem na všem, co dokážeme. Dokážeme hodnotit citem, rozumem, zkušeností, vším ostatním. Máme tady řekněmež zdroje historické, další. A tak je to velký úkol. Bude tady vlastně přednášena třeba ta duchovní cesta - praktika. A je to stejné jako cokoliv jiného. Je zde nějaký obsah myšlenkový, nějaký možná návod a ten návod můžete, a nemusíte následovat. Bude-li ten návod něčím jiným než jenom vlastně manipulací, tak postupně budete získávat i vlastní zkušenosti, protože ta cesta není popisem nějakého -ismu někoho, ale je cesta k tomu, co je základní částí toho světa. Ale to si musíte promyslet sami. Je-li tomu tak, tak to musí mít také konkrétní a zcela hmatatelné důsledky. A ono má. Čili, to je potom pro toho jdoucího svým způsobem také potvrzení té cesty. A samozřejmě, že to nemůže být jaksi potvrzení sama ze sebe - že se přesvědčím, že jsem správně a že dělám něco v pořádku a že teď už to mám dobrý, protože jsem... Tak to ne, to je jinak, snad mě chápete. Ptejte se dál, pokud vás to zajímá. 

 

DOTAZ: Je možné, že se člověk stane homosexuálem i po velmi špatném zážitku s mužem (a to v partnerství)? Je možné se tedy z toho vyléčit? Či zas jak u všeho ano, i ne. 

ODPOVĚĎ TP: Jako u všeho. Od doby kdy homosexualita byla na indexu a byla velmi odmítána a likvidována (děje se to ještě i dnes) jsme se dostali vlastně úplně na druhou stranu a někdy až řekněmež do velmi rigidních oblastí. Když řekneme, že tento stav je možno ovlivnit, tak to může vyvolat u některých lidí velmi negativní reakci. Přesto je to stejné jako třeba reoperace, kdy je reoperován muž nebo žena a je tedy změněna hmotná podoba jeho těla. A proč tedy nepřijmout i jinou možnost, kdy může být změněna i duševní podstata. Ty důvody, proč dochází k těmto stavům nebo k této normalitě, jsou mnohé. Některé z nich souvisí s duchovní nebo cestou životy, jiné souvisí také s prenatálním obdobím, a tak dále. Velmi jistě se příliš nejedná o přejatou vlastnost. Protože i když vidíme třeba v některých skupinách indukovanou homosexualitu (bývala to třeba společenství, kdy byla jen jedna pohlaví, a tak dále), tak to vlastně v té indukované části určitě někdy mohlo být, ale většinou nebyla to indukovaná. Takže uvidíme. Je tady všechno možné - napravo, nalevo, a tak dále. Pokud by někdo cítil potřebu se vlastně v této orientaci změnit, tak bude mít dnes velmi těžkou pozici, protože obory, které by se tímto zabývaly, prakticky neexistují. Snad kdysi jsem slyšel, že kdesi na východě (na Blízkém východě možná) se na toto téma jaksi kdosi vyjadřoval. A spíše bych tedy bohužel odkázal na velmi vzdálená léta, vzdálená staletí až tisíciletí spíš (spíše tisíciletí), kdy pravděpodobně se společnost jaksi zajímala více o některé obory, které dnes jsou poměrně Popelkou. A tam právě mohla být cesta k této řekněmež změně. Ale to by člověk musel chtít a musel by mít k tomu nějaký reálný důvod - stejně jako ho má, když se chce přeoperovat či podobně. Čili, je to otevřené. Děkuji. 

 

DOTAZ: Jaký je Váš pohled na kanonizaci Jana Nepomuckého? Bylo to lidmi vynucené, jak se v některých pramenech uvádí, či opravdu ty tři zázraky, které byly nutné k prohlášení za svatého, byly pravdou? Tady je teď: Zaprvé - tkáň z mozku se uchovala, po důkladném zkoumání a navlhčením tuším zčervenala a začala pulzovat. Druhý - jeho tělo viděli rybáři plout po Vltavě s hvězdami, které zářily kolem jeho hlavy. A třetí - uzdravení jisté dívky. Když jsem pochopila, že se tak stalo po již jeho smrti, kdy právě tímto viděním jeho těla ve Vltavě se k němu lidé začali modlit. 

ODPOVĚĎ TP: Ano. Ten příběh je už velmi historický a souvisel tedy s tehdejším královským rodem a se vším tím ostatním a těžko jej soudit. Ale pokud je to významná duchovní osobnost, tak k těmto ukazům někdy dochází. Není prvním ani posledním, kteréhožto tkáně se zachovaly. Vzpomínejme třeba na návštěvu Padre Pia, kterou jsem před nějakým časem učinil. A tento kněz italský dnes již po více jak 40 letech (tuším) je v lepší kondici než my tady - zapomněl se rozpadnout. Ale není sám. Když se podíváme na Františka, Bernadetu, když se podíváme na jiné, z Číny jsou zprávy i o tisíciletém řekněmež uchování, a tak dále. Čili, vidíme tu jakýsi fenomén, který se tady objevuje už od nepaměti, pro který nemáme vysvětlení, protože v běžném způsobu života jsou zde vlastně nastaveny mechanismy k zlikvidování jeho těla - a je to tak správně. Ať už jsou to dravé šelmy, mikroorganismy, plísně či cokoliv dalšího, tak výsledkem je, že tělo se rozpadá na své základní části a je tu prostor pro další život. Kdyby se tak dělo obecně, tak máme povrch Země pokryt do výše mnoha metrů těmi těly těch minulých živoucích a to by jistě nebylo dobře. Čili, koloběh je základ. Ale každý zákon musí mít i svoji výjimku, a tak se občas musí stát i to, že ten, kdo odešel, se nerozpadne. A je nápadné, že velmi často je to v souvislosti s nějakou duchovní oblastí. Není to také úplně vždy. Je znám případ, kdy se nerozpadl člověk, který by z vnějšího pohledu nebyl příliš vnímán jako svatý. Ale nedejte se mýlit. Vždyť my přece úplně nevíme, jak to je, my do toho nikdy nevidíme úplně na 100%. Někdy jsou to možná tedy i prosté důvody jakoby vzdělání lidí, aby pochopili, že je něco víc, než se doposud domnívali. Protože znovu zopakujme - každá tkáň, která přestane být živou (tedy původně živá tkáň), ztrácí schopnost odolnosti. Již tam nejsou ty fágy (požírači mikroorganismů), již tam nejsou ty obranné mechanismy. To znamená, že nastává vlastně fáze rozpadu. Zvlášť třeba když se podíváme na oblast dutiny břišní, viďte. To střevo je od přírody plné miliard mikroorganismů, které zde plní svoji funkci a jsou v jisté rovnováze. Když ta rovnováha se poškodí, tak máte problém - máte klisma nebo podobně. Ale když přestanete žít, tak není jediný důvod, aby to tak bylo. O čem by to tedy mohlo být? Znamená to, že tito lidé vlivem své řekněmež vyzářené kvality nedovolí, aby určitý typ těchto zástupců života zde pracoval. Znovu opakuji - Padre Pio byl exhumován po 20 letech (tuším, promiňte mi, jestli to už nevím přesně). A pak, znovu - ležel v obyčejném vlastně hrobu, který byl složen z kamenných desek a na něm kamenná deska, která jej přikrývala. Žádné mimořádné opatření, nic. Prostě naprosto - kamenná schrána, nic víc. A přesto ani známka po rozpadu. Já jsem ho viděl (tuším) po 40 letech, podruhé kdy byl exhumován. Nevím, zda-li je tomu tak i dnes. Jestli už jej nechali vlastně v tom kostele, v kterém sloužil, naproti nemocnici, kterou založil a kde se pomohlo stovkám, možná tisícům lidí. Tak tam je v podzemí vystaven ve skleněné schráně a je to velký zážitek. Člověk tam stál a cítil potřebu se usmívat nebo dokonce smát - takový to byl vliv. No. Takže, proč ne zde. A pravděpodobně ten osud byl také velmi vyhraněný, byl tedy obětí (pravděpodobně) i nějaké politické manipulace, kdoví. A svým způsobem splnil svoji vlastně úlohu. Protože úkolem bylo i obstát v těch nelehkých podmínkách, které zde byly, což ostatně vidíme v tom, jakou zanechal stopu na tomto území. Vždyť dneska ho vidíme v tisíci kopiích na kdekterém mostě, a tak dále. A to jistě ukazuje na ten dopad jeho života. Takže, ať je mu Bůh také milostiv. Děkuji. 

 

DOTAZ: Čím je to, že někoho přitahují oboje pohlaví? Jak si to přiznat, jak se za to nesoudit? Je to nemoc? Proč není o bisexualitě takové povědomí jako o homosexualitě? 

ODPOVĚĎ TP: No, to je dneska velmi, velmi vlastně obecně rozšířené téma. Mě například zrovna tento týden řekněmež svým způsobem ne pobavila, ale spíš... Nevím, chvilku jsem přemýšlel. Je třeba nějaký autor a on se cítí nebýt ani to, ani to. A tak vyžaduje určité specifické výrazy, jak má být titulován. A patří sem třeba i onen známý vtip, který mě velmi pobavil. Přijde pán na úřad a říkají mu, že musí zaplatit za svého psa. A on říká: "Nebudu vám dávat nic, můj pes se cítí jako kočka." No, ale to byl vtip. Trošku to sem nepatřilo, já to vím, ale pojďme teda k podstatě. Vždy cokoliv existuje v tomto vesmíru (v Tvůrčím díle), je tvořeno duálním systémem - napravo, nalevo a všechno mezi tím. Máte třeba stavy, kdy jsou pravděpodobnější nalevo, nebo pravděpodobnější napravo. Ale vždycky tam musí být dokonce ten protipól a vždycky tam musí být i to celé spektrum. Takže, je to často cesta životů. Když se podíváme třeba na historická období, tak v dobách starého Říma bylo naprosto běžné, že tento přístup k sexuální oblasti byl chápán jako normální. Tehdejší mocní měli své přátele, mladíky (a tak dále) a bylo to vnímáno jako prostě reálné. V podstatě se vyvíjí vztah už za posledních třeba 100 let nebo 150 let velmi výrazně. Od doby, kdy už jenom rozvod byl velkým problémem, někdy ho musel posvětit papež, když to byla královská rozluka, a tak dále. Ještě v polovině minulého století, když jste na vesnici byla rozvedená žena, tak to nebyla snadná situace, a tak dále. Dnes je to tak, že se nám rozvádí určitě polovina manželství. A stalo se to vlastně normalitou, svým způsobem samozřejmostí. I dnes tady máme některé opravdu velmi významné úspěchy - třeba 3 manželství, 4, 5, někdy i více. A ti lidé tedy zde plní tu statistiku velmi významně. Těch, kteří zůstávají monogamní po celý život, zase tolik není. A vidíme to i v přírodě, kde jsou některé druhy, které uzavírají vlastně spojení na celý život, někdy dokonce i při ztrátě partnera. Známé jsou tuším labutě (Říkám to dobře?) a někteří jiní tvorové. Na druhou stranu zase ten vztah k tomu mateřství je opět velmi různý. Máte matky, které pečují o svá mláďata rok i více (zvířecí matky), a máte matky, které prostě někde porodí vajíčko a už se o to nestarají. A jsou případy, kdy se o potomstvo stará sameček, kdy se o potomstvo stará samička, a tak dále. Vidíme tu velkou vlastně pestrost. Jsou tady i případy, které jsou velmi drastické. Když se objeví třeba nový samec, tak zpravidla sežere ta koťata těch předchozích vrhů, protože chce, aby ten rod byl pouze jeho. To je taková trošku až, no, jak se tomu říká, vlastnost, no. Čili, vidíme v té přírodě obrovskou pestrost. A člověk má do určité míry volbu, a do určité míry je i předurčení. No a jelikož celý náš život je cesta, tak se tou cestou měníme. A kdo ví, jestli to nakonec neskončí tím, že bude všechno jinak, kdo ví. Kdybych měl tady říkat hrozné věci, kterým se všichni vysmějí, tak v budoucnosti přes několik dalších vývojových stupňů lidských rodů dost možná, že bude opuštěna dualita. Tedy muž - žena. Kdo ví, uvidíme. Nechme se překvapit. Ale tohle bude ještě na dlouho. Tak, to se mi to káže, viďte, protože to ještě nikdo neví. A kdo to ví, ať tam jde, tak. Děkuji. Možná, že právě proto vám řekněmež někdy prosvítají informace, které jsou jistě zaručeně neověřené, které říkají, že mimozemšťané někteří nemají trávicí trakt, ale také pohlavní orgány, kdo ví. Třeba se budeme vypočítávat. Pojďme dál. 

 

DOTAZ: Prý je špatně, chtít být jako Ježíš. Proč? Prý je špatně, chtít usilovat o dokonalost. Proč? Tvrdil mi to jeden člověk. Přeci Newton, da Vinci, Beethoven ve svých dílech usilovali o dokonalost. Je špatně, mít něco jako vzor? Nebo je důležité, jak moc se budeme snažit, protože všeho moc škodí? 

ODPOVĚĎ TP: Takže, na jedné straně je tu fanatismus. Ten začíná tam, kde vlastně ten vzor zneužíváme, aniž bysme ho použili. K čemu slouží vzory? To není o tom, že budete stejní jako on a aplikovat naučené myšlenky, ale že se budete měnit. Dokud nebudete, já nevím, Newtonem, Ježíšem nebo někým jiným doopravdy, tak to bude pořád jenom něco jako hra. Něco jako by to bylo, kdyby to bylo. To jsou často konzumenti třeba filmových děl, kteří pak říkají, že to udělali jako ten v tom filmu, a tak dále. Lidé z tohohle ranku vždycky žijí sami za sebe. Jsou takoví, jací jsou - tím zanechávají stopu. A i vy - máte-li cestu, tak je to vždycky přece cesta od primitivnějšího k dokonalejšímu. Jenom je třeba říci, že nástroje jsou velmi různé a také chápání té cesty. Z mého pohledu je velmi slabé, jít po duchovní cestě proto, abych byl dokonalý, abych to všem ukázal, jak jsem..., a tak dále. Vždyť všechno je jedno, je to celek. Všechno vzniklo z jednoho, chcete-li - z Boha nebo Podstaty. Tedy všechno je sobě blíž, než si jen myslíme. A tak, cokoliv se děje, je společnou věcí. A je velmi důležité, jestli my jdoucí ve společné věci pracujeme, aby bylo lépe, abysme pomáhali, nebo proto, abysme byli ti duchovní mistři, no. Vždycky tam, kde se nachází to poměřování a vytahování duchovní, tam to vždycky zavání. Protože opravdu duchovní člověk ví, jak je malý. To jen malí vědí, že jsou velcí, víte? Když jste velký, tak víte, co nevíte. Když jste malý, tak si myslíte, že víte všechno. No a také pak se rádi přidružujete k nějaké lidské stopě, aniž byste pochopili, že člověk vždy koná jen pokus o přiblížení se k té velikosti, ale jelikož sám ještě jí nedosahuje, je to vždycky poměrné. No a tak my všichni jdeme tou cestou, vy, já, všichni ostatní. Není jiná možnost. Dokonce není ani účelné, nacházet řekněmež dokonalost skrze návody. Vy budete vědět, že něco nemáte dělat, něco máte dělat, a tak dále. To má svoji cenu, ale nesmí se to stát celou cestu, jinak se budete ukázňovat. Čili, protože vám někdo něco řekl, že se to osvědčilo či jinak, tak vy se trochu budete krotit. Vy byste sice chtěli, ale holt se ukázníte. No jo, ale ve vás ta snaha bude pořád, to je vlastnost. Aby se to vyřešilo, tak to musíte prožít, zpracovat, jinak to bude ve vás pořád. Tak se dobře ukázníte na jeden život, no, to je úžasné. Ale hned zítra máte nové jméno, novou rodinu, novou společnost - a tam se znovu ukáže, kdo jste. Čili to, co se za ten život nasbírá do té hloubky, do té hluboké roviny vědomí, která nepřemýšlí, nekalkuluje, ale je. Ty vlastnosti nemusíte promýšlet - nebudu kopat do psa, protože se to nemá. Ve vás nebude myšlenka, že byste nějakého tvora nakopli jen tak - tak potom to bude v pořádku. Pokud to bude ukáznění, tak to bude o tom, že byste rádi kopli, ale bohužel - vaše svědomí, etika či co dalšího vám to zakazuje. Čili, je to rozpor. Lidé někdy říkají, že si ti lidé duchovní něco odříkají: "Ty seš ale chudák, že si nemůžeš dát ten řízek nebo že si nemůžeš dát tu štamprdli." A podobně. Ale to je naprostý omyl. Tito lidé tím jsou, oni to žijí, oni si nic neodříkají. Proč by si proboha měli odříkat nervový jed alkohol, kterým se ničí při každé štamprdli 50 000 neuronů nebo kolik (každé pivo). No, proč by si odříkali účast na bolestivém zavraždění nějakého tvora, kdy pojídají jeho mrtvolu. Proboha, to přece není odříkání, to je naopak v opačném případě docela nepříjemné. Jsem býložravec 40 let. Kdyby mě někdo nutil jíst mrtvoly, tak to bude pro mě velmi nepříjemná zkušenost. Čili, nic si neodříkám. A tak dále. No, tak jsme se toho trochu dotkli. Děkuji. 

 

DOTAZ: Jaký impuls může vést člověka k tomu, aby se po smrti nechal spálit? Mě ta představa děsí, jako by mě měli pálit zaživa. V případě obživnutí mi přijde šetrnější se dusit hlínou pod zemí. :-) 

ODPOVĚĎ TP: To je otázka. Já bych tady byl velmi opatrný, protože případy katalepsie existují (tedy zmrtvýchvstání). A jeden případ, který mám téměř velmi dobře (téměř), velmi dobře ověřen, znamenal, že matka po pohřbu své dcery cítila velký neklid. Po dlouhé době nakonec vyvolala exhumaci. Ta dcera byla živá. Žaludek měla plný třísek, byly tam nějaké květiny, další věci. Ale je to nevysvětlitelné stejně jako zmrtvýchvstání. Protože často se jedná o stavy, kdy ten člověk je skutečně objektivně (a to i lékařsky) prohlášen za mrtvého. V čase, kdy víme, že srdeční akce už po pěti minutách absence způsobuje škody na mozku. Ale tady se jedná o hodiny, dokonce dny, a přesto ti lidé se probudí. My víme ještě o životě velmi málo. Takže, opatrně s tím jaksi hodnocením. Ano, je tady i ta druhá obava. To je ten řekněmež případ z jisté povídky Allana Edgara Poea. A koneckonců, vlastním dokonce i trubku, která se dávala mrtvým do hrobu, aby mohli zatroubit. V moderních dobách to potom byly různé elektrické zvonky či podobně, které se montovaly někde v minulém století u těch, kteří měli tento zájem. Je pravdou, že v některých rodech byla větší naděje na tu katalepsii. Jako by tam byla nějaká souvislost, no. A teď k Vaší otázce. V případě, kdy jsme skutečně odešli, tak tu zbývá po nás hmota - biologická hmota našich těl. Tato hmota má být vlastně nějakým způsobem, který často souvisí i s ovlivněním prostředí, z tohoto světa tedy odstraněna. Když to byli indiáni, dali mrtvolu na strom napospas supům. Jiní ta těla rozsekají - rovněž proto, aby je zvířata mohla... To dělají třeba v Indii. Nebo jinak a jinak. Je to velmi různé podle okolností, které jsou k dispozici. Jste-li indián, asi velmi těžko získáte plynovou kremační pec. A také se jedná o množství těch, kteří umírají. Když se podíváme na přirozený řekněme rozpad těla v zemi, tak je to proces, který trvá poměrně velmi dlouho a přináší i nechtěné dopady. I kremace je přináší. Je to samozřejmě tvorba kysličníku uhličitého, ale ten se vytvoří stejně, protože při tom rozpadu toho těla k tomu dojde. Čili, z tohoto pohledu je pohřeb žehem jakoby ekologičtější pro naše prostředí. Jsou třeba známy případy, kdy hřbitovy se dělaly často na vršku někde. A někdy pod tím vrškem kilometr byl rybník. A pokud ty vrstvy vedly tím směrem, tak by se mohlo stát, že koupající se v tom rybníku nemuseli mít úplně plné zdraví. Čili, to zatížení při větším množství těch řekněme nebožtíků je také významné. Čili, nechci soudit, každý ať udělá podle sebe. Ale mně osobně připadá ten žeh nejšetrnější z těch možností, které zde jsou. No a ještě abych tomu dodal teda korunu, tak mým přáním je, aby ten zbytek, který zbyde, se rozsypal na neznámém místě, aby nikde nebyl žádný náhrobek, žádný šutr a tak podobně. Protože to, co po nás zůstává, je vědomí, myšlenky, a tak dále. A ta hmotná část (dle mého soudu) má jít svojí cestou. Zrodila se, a odešla. Přišla, organizovala se, a odejde, rozloží se (rychle nebo pomalu). Kdežto duch je nesmrtelný. Takže, chcete-li konat nějaký hrobeček, tak nechť je to třeba ta knížka Zezulky. To je mnohem více, než kdybyste chodili na tu rozptylovou loučku, kde byl jeho popel vysypán. Takže, to je můj názor. 

 

A už budeme končit, je 19:05. Takže poděkuji paní Lucii za její pomoc při čtení těch dotazů a poprosím vás o řekněmež určitou míru chápání s mými odpověďmi. A i když se vám líbily, nebo nelíbily, tak mě šanujte. No a teď už zbývá než se rozloučit na závěr jako pokaždé, popřát vám všechno nej, nej. Myslím si, že je to poslední přednáška do prázdnin. 

A mám ještě jeden důležitý úkol, to mě nutí, ano. My připravujeme na září (přesněji 7. září) výlet (už jsme jich měli několik univerzitních) a z Prahy pojede autobus. Takže, pokud byste měli zájem, tak se přihlašte na stránkách DUBáckých (čili - www.dub.cz) a tam je formulář, který vyplníte. A bude to místo v Českém ráji, kde se Zezulka setkával s přáteli, s kterými vedl ty filosofické disputace - je to krásné místo. Do toho domečku, který už dneska patří někomu jinému, se nedostaneme, ale bude na dohled, nebojte, budeme hodně blízko. Ale i to místo, které tam je, stojí za to. A je to místo, kde on chodíval, takže můžeme trošku taky si na něj zavzpomínat takto. Takže - 7. 9. (7. září) je cesta do Českého ráje. Místo upřesníme někdy později, někdy asi v srpnu počítám. No a budeme se těšit. Bude to vlastně druhá cesta, kterou jsme měli v Universitě. Ta první šla na Blaník, to bylo moc krásné místo a všichni na to vzpomínáme s láskou. No a teď tedy ta zase Zezulkova tématika. 

Tak a teď s pomocí Boží bych se rád s vámi rozloučil. 

Krásné prázdniny, hodně sil nasbírejte, hodně Boží milosti, a tak dále. A hodně průvodců ať vás provází, a tak dále. Tak. Děkuji a na shledanou.