www.biovidtv.cz
BIOVID TV - TELEVIZE NOVÉHO VĚKU
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
Přednáška Společenství Josefa Zezulky – Praha, 16. 6. 2023

Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 16. 6. 2023

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:


Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Tak, dobrý den, pěkně vás vítám na jedné z posledních přednášek do prázdnin. A tady jsou nějaké výstřižky z novin, snad to přečtu. A jdeme dál.

 

DOTAZ: Ptáte se na názor, na myšlenku, že člověka s čistým srdcem nelze zranit.

ODPOVĚĎ TP: No, ano, i ne, protože se bude asi lišit dopad. Ale přesto si myslím, že zranit lze i čistého člověka. Ne, že by byl příliš sebestředný nebo že by se vyžíval v sebelítosti, to určitě ne. Ale sám děj proběhne, a tedy vždy nějakou měrou zasáhne. Řekl bych, že by to mohlo být trochu jako fráze. Možná i fráze těch, kteří se chtějí postavit do roviny, která by se líbila - "to já už". A myslím si, že v případě, kdy není zraňování, je to lepší. Děkuji. Tak, a jdeme dál. 

 

DOTAZ: Podařilo se mi prostoupit do paralelního světa. Předcházelo tomu zážitku prudké ochlazení a mysl byla v absolutní přítomnosti. Byla jsem v šoku, neboť jsem viděla sama sebe v jiné zemi, kam se v reálném životě stále ráda vracím. Znám své některé minulé životy i budoucí v jiné formě bytí - beztělné. Kolik takových paralelních životů člověk může žít? Čím je to dáno? Koresponduje 1. ročník Duchovní university Bytí se střední mystickou cestou? Mnohokrát Vám děkuji.

ODPOVĚĎ TP: Asi se zajímáte o mystické cesty. No, když potíž je v tom, že já nevím, co je to střední mystická cesta, a tak Vám nemůžu odpovědět. Já znám jedinou cestu (mystickou, nemystickou), já znám cestu života. A ta cesta života samozřejmě má sterou podobu. Ale pořád je to jen ten obyčejný primitivní zákon vývoje - pokračování od jednoduššího ke složitějšímu, od nevyspělého k vyspělejšímu. A nějaké hodnocení, to tu nemá skoro ani místo, protože nemá význam. Všichni, ať jsme kdekoliv, tento zákon naplňujeme. Každá naše zkušenost, rozhodnutí, vše. A teď tedy jak dál? Já znám jen jednu cestu - změnit sebe. A teď přichází ta obtíž. Jakže to proboha udělat? Nějaká moudra, která se naučíme, ta jsou k ničemu, ale úplně. Můžete deklarovat stovky stránek učených knih (nebo možná učených), ale nebude se ve vás dít nic. A tak jsou tu dvě základní takové věci. Dokud se neprobudíte, tak jdete vlastně systém (metodu) pokus - omyl. A jelikož je tu velký univerzální zákon lásky, tak vás chrání před vámi samými karmou. To znamená, že když ten pokus nevyjde, tak po určité době dostáváte informaci. Sice to bolí, ale pomáhá to. Ta silně emočně zažitá situace vám pronikne hluboko do vašeho podvědomí a tím vás změní ve vašem jádru. Veškeré povídání tady nemá smysl. Jedině to, co je, je reálné. Lidé si vytvářejí nejrůznější představy společnosti, cokoliv jiného. Nikdy ale nezapomínejte, kdo to tvoří. Člověk je prvý tvor na té naší planetce, který má tu lidskou podobu - tedy prvé zvíře, které má trochu rozumu. A tak mnohdy by se mohlo zdát až velmi směšným to, co je předkládáno mnohdy jako to nebo ono, a tak dále. Skutečná hloubka tak moc nemluví, víte? Ani se neoznačuje, a tak dále. Skutečná hloubka se projevuje - a to je vše. Teď jsem se dotknul těch nejnegativnějších oblastí, kdy prostě lidé chtějí něco znamenat, a tak dále, a tak dále - "to já jsem už", esoterik, a tak dále. Ale přesto pro všechny z nás je připravena ta Boží milost v tichosti, kdy vaše duše a vaše vědomí může pronikat (buď svým přičiněním anebo častěji i pomocí vyšších), je-li to potřebné a má-li to být. Nikdy ale tehdy ne, když si sami ve své magii rozhodnete, že něco takového budete dělat. To je v podstatě výraz ještě malé úcty k té velké pravdě, k Bohu. A zas to není takové to..., vůbec ne. Je to jinak. Právě je to ten problém to vysvětlit v té společnosti lidské. No, myslím si, že nejenom Pánbůh, ale mnozí vyšší se dobře baví, když pozorují člověka. Takže, všichni musíme ujít cestu velmi různým způsobem. Některé cesty jsou rychlejší, jiné pomalejší. Jsou tu i cesty zpět, které nejdou dopředu - čili, vytváříte zlo, vytváříte brzdu. Ale i to nakonec musíte zpracovat, protože zákon vývoje je neoblomný, nelze se mu vyhnout. A tak čím více naděláte zla, tím více ho sami zase musíte zpracovat a tím se poučit a tím pokročit zase o krok dál. Čím více uděláte dobra (skutečného dobra, nejen toho dobra nedělní školy, ale skutečného dobra - a to je něco jiného), tak tím víc se stáváte součástí toho plánu, který přesně tím směrem jde. A nevím, jestli vás napadlo, proč to tak je a proč vlastně ten "velký" (to velké jsoucno) vlastně chce, aby ten život si pomáhal, aby se vytvářelo v této chvíli hlavně dobro a později rovnováha. Protože... Nemá smyslu to vyjmenovávat, ale páchalo se, páchá se a ještě se i páchat bude. To je lidské, protože člověk je nízký tvor. A tak to vraždění, mučení, střílení, zabíjení, všechno ostatní, okrádání, neúcta, necit ke všemu, k nižším, k rostlinám, zvířatům, k lidem, na co se podíváte. No tak to je projev toho stavu. Ten stav nemusí být tak hrozný jako nyní, to vůbec ne. To je jenom záporná vlna té Kalijugy a to přejde. No a tak nevím, nevím co je to střední cesta. Já znám jen jednu. A to ještě hrubší dělení - cestu ke světlu, anebo ke tmě, dobrou, nebo zlou. A pak ty odstíny. Každý řeší něco jiného, má své první zkušenosti řekněmež toho vnímání, které není běžné, kdy se začíná probouzet, kdy vidí věci jinak. A je tam mnoho nebezpečí, nebezpečí sebežerství, nebezpečí řekněmež špatných učitelů, kteří mají vývěsné štíty vždy vybarveny v těch nejrůžovějších barvách. Ale stačí odloupnout trochu laku a je tam stará známá dobrá černá. To všechno musíte projít. Různé systémy - něco ošetřuje to, něco to. Máte-li štěstí, tak narazíte na ty zdroje, které patří k těm nejvyšším - to jsou přinašeči. No a pod nimi celá hierarchie až k těm lidem. A v nich zase celá hierarchie těch služebníků - každý podle svého. Mně říkali, že učení mého učitele Josefa Zezulky (a to říkali ti, kteří k nám mluvili přes tisíce let) patří pod název "rychlá cesta". Může být, a nemusí, protože i ta nejlepší cesta... To je jako auto. Máte auto, ono by mohlo jet 300, ale vám se zrovna líbí jet těch 20. No tak jedete 20. Ale to auto by mohlo. A tak je to se vším. Někdy chcete popřít, že by bylo rychlé auto. Vadí vám to, protože vy přece chcete jezdit těch 20, a tak dále. Někdy nechcete jezdit vůbec, to je taky pravda. Takže nevím, jak Vám odpovědět. My všichni jsme na tom stejně - jsme ve stejném prostoru, vznikli jsme z jednoho bodu a do jednoho bodu se vracíme. Musíme ošetřit mnoho, mnoho různých dovedností, zkušeností, vlastností. A k tomu nám slouží desítky až statisíce životů, miliony možná. A záleží jen na naší vůli. Člověk má tendenci se posadit na pozici hýbatele vzoru toho základu, rozumíte - jak on to rozhodne, tak to je. No, to je ještě to nižší lidství, to primitivní. Čím víc budete poznávat v přírodních zákonech, ve vědě i jinde, v duchu, tím více budete žasnout nad stvořením, nad jeho řádem, nad jeho propojením, účelností, genialitou a tím více budete vidět svoji malost. Protože čím víc jste malí, tím více myslíte, že jste velcí - to je stará známá pravda. No tak pomaličku už to začíná rašit ta naše malost, protože ty poslední výzkumy a poznání jsou často velmi, velmi zásadní a velmi posouvající. A je to čistá věda (například). No, čili, snažme se. A Pánbu nám vlastně připravuje cestu, která odpovídá přesně nám samým. Čili, co se má stát, tak se stát může, když to dovolíme. A co se nemá stát, se nemá stát, i kdybysme to chtěli vyvzdorovat. Třeba budeme brát nějaké drogy nebo něco jiného a budeme vysoce negativní bytostí, která působí vlastně v temnotě (doslova v temnotě) a budeme si myslet, kdovíjak nejsme duchovní. To nám ten čertík vlastně podloží tu myšlenku. A to je vždycky malé vítězství zla, když se tohle povede. Takže, buďte opatrní, buďte normální, buďte takoví, jací budete chtít, protože já vám do toho nemám co mluvit. A když se vám podaří býti pokorní před tou velkou pravdou života, tak to bude jen dobře. Já jsem poznal velké osobnosti duchovní a musím říci, že nikdo z nich netrpěl vychloubáním, označováním či něčím jiným. Naopak. Ty záhony těch "duchovních velikánů", které tu máme, neudělali ani tisícinu z toho, co tito lidé provedli. A přitom o tom nemluvili. U svého Zezulky jsem se vlastně dozvěděl o těch výjimečných situacích, které se odehrály, až při sepisování jeho životopisu, kdy jsem mluvil s lidmi, kteří ho provázeli. A najednou jsem se začal dozvídat, co všechno se stalo. Ale sám (asi jeho velmi blízký) jsem o tom nikdy neslyšel. Žádné hodnosti, žádné "to já už" a tak dále, žádné "já jsem jediný" a podobně. Tak i to pro mě byla známka tedy velikosti. Protože každá věc, když se o ní přemýšlí, se vám nakonec zjeví. A tak se za můj život mnohokrát cos zjevilo. 

 

DOTAZ: Po stránce duchovní prodělává Kristovu dobu jeho lidské myšlení, které má přeorientovat na bratrství se vším a dále na pojem "jsem vše, co jest". Jak rychle nastane tato přeměna a jak rychle najde (snadno, nebo nesnadno) uplatnění nové vědecké náboženství? (TP: No, to by byla zase spíše... No, dobře.) To bude záležet na tom, kolik je mezi námi zrozeno vývojově nižších a vyšších jedinců?

ODPOVĚĎ TP: Každý řetěz je tak silný, jak je nejslabší jeho článek. A každá doba podléhá vlivům. Střídají se kultury v zásadě tedy na základě racionálním i tom emočním a každá z nich vytvoří často velmi významné pokroky a poznání. Ten proces lze vnímat jako celek. Čili, přes všechny vzlety a pády to lidstvo pokračuje ve svém vývoji stále, stále dál. Jsou tu hluboké propady Kalijug, a zase velmi krásná období druhá. A protože čas není, tak to vlastně ani není důležité. Vy se dostáváte tam, kam potřebujete, a je naprosto lhostejné kam. Máte-li zažít dobu temna, pak odpovídáte. Máte-li zažít zlatou dobu, pak odpovídáte. Máte-li zažít zlatou dobu, pak je to k vašemu poučení a neodpovídáte zcela. A máte-li zažít dobu temna, pak je to proto, že zde máte také držet určitou pochodeň. Všechno je složitější, než to vypadá. Jinak by to byla zase jenom řekněmež, jak bych řekl, no, fráze. Svět je založen na dvojnosti, a proto v každé odpovědi musí vždy zaznít duální pohled, protože žádný mono pohled neexistuje - bylo by to zrůdné a nesmyslné. Ano, rozdělíte třeba určité vlastnosti do jedné doby a jiné vlastnosti do druhé, ale platí v podstatě celek. A proto je důležité, jak ti, kteří se probudí, konají. I když neví o těch druhých nic, nemají kontakt, přesto jejich práce pomáhá v tom celkovém konečném cíli - tedy vyvážení. Jsou doby, kdy konáme mnoho zla. Jsou doby, kdy toto zlo vyrovnáváme, protože se cítíme být každým. Už to není zlo těch lidí, ale je to naše zlo. A potom začíná být logické, že pracujete. Protože většinou člověk se ptá: "A co z toho budu mít? Proč zrovna já, vždyť já s tím nemám nic společného. Já směřuji ke své svatosti, já budu ten úžasný." No, to je oblíbená ďáblova jaksi hříčka. Nikdy nemůžete být odděleni od všeho, i když to ještě nevíte. A podle toho vypadá potom i ten vývoj vyšších. Čili, je čas malin nezralých, je čas dozrávání. A ti vyšší tedy potom v určité fázi pracují tak, aby vyrovnávali, aby v konečné fázi pracovali ve vyrovnání. No, čili, kdy a co jak bude, není o tom, co my chceme, je to o tom, jak ten řád je postaven. Kdybysme chtěli to, co je v tom řádu nepřítomno, nikdy nebudeme úspěšní. Když budeme v pokoře pracovat k tomu, co se může zjevit (a nemusí), pak to bude v pořádku. Nechme na nejvyšším, kdy bude "co", protože všechno "co" má svůj smysl a důvod. Díváte se na těžké děje třeba a snažíte se je pochopit. Budete určitě úspěšní a jednou pochopíte, proč ty věci musely být tak, jak byly, a nebylo jiné cesty. Budou tu třeba těžké karmické doby. No, ano, jenomže žádná z těch dob nevzniká sama o sobě, ale vzniká proto, že někdo jiný vytvořil potřebu, aby vznikl takový způsob života. A ti, kteří potřebují tento způsob života, se do tohoto zrodu zrodí. Osud je absolutně spravedlivý, není tam jediné výjimky. Stěžujte si jak chcete, litujte se, dělejte co chcete - na konci stojí jen absolutní rovnováha, nic víc. No, čili, kdybysme si mysleli, že to musí být podle nás, no tak to by bylo jistě hezké, ale také by to nebylo úplně přirozené. Předělávat svět - můžeme jen sami sebe předělat, ale svět ne. Protože když uděláte ty nejlepší filosofie a dáte je lidem, tak zaprvé je nakonec zneužijí ke svému prospěchu (obohacení) a navíc se pouze ukázní. Čili, budou se tvářit, že něco, ale nebude to jejich vlastnost. Protože aby něco bylo vaší vlastností, musí to být v tom podvědomí. Jinak jste jenom natřeni na růžovo, a přitom ten vnitřek nemusí být úplně světlý. Takže opatrně, krok za krokem, pokorně. Nehledejte výjimečnosti, hledejte, kde můžete sloužit, protože svět - to jste vy. A to je mnohem důležitější milí duchovní mistři než všechny vaše úžasné... Rozumíte? No, tak nějak tak.

 

DOTAZ: Babička řekla větu, jejíž moudrost se vyrovná té Kissingerově. Dalece překonává ty zástupy šílenců s krví podlitýma očima na obou stranách: "Čert vám veme hranice, nestojí za ně jediný lidský život."

ODPOVĚĎ TP: No, dobře, k diskusi. Jistě. Teďka o to, jaké hranice, ale v podstatě je to jedno. Svým způsobem každá hranice je výrazem vymezování se. Což je věc, která nás zachránila při životě, když jsme byli zvířata a rostliny, protože jsme se museli vymezit. Ale zachrání nás i v lidské podobě. Pokud přijmeme myšlenku, že svět se skládá z různých lidí a každý je jiný, musíme přijmout i myšlenku, že tu jsou lidé dobří, ještě lepší, horší až nejhorší. A tak rozumný člověk přece nestrká tygrovi ruku do tlamy v přesvědčení, že ho nekousne, ale napřed si ho ochočí a skamarádí se s ním. A pak mu tu ruku tam klidně strčí, rozumíte. Jinak je to blázen, člověk, který není moudrý. A tak vlastně všechna ta řekněmež rádoby dobra, která tady často zaznívají, to je to naše, co bysme chtěli všichni - aby to bylo růžové, jasné, bezpečné, světlé. Ano, ale ono je to takové, jaké to je. A když to nepřijmeme, tak jsme vlastně poněkud bláhoví. Čili, to neznamená nedávat ruku, vůbec ne, ale znamená to nebýt naivní. A tak bych řekl, že ta babička sice má pravdu, ale pravdu, která je ve vývoji. Když budete žít mezi lidmi, kteří mají otevřené srdce, jsou schopni lásky všeho kolem sebe (od rostlin, přes zvířata, k lidem) - mají prostě otevřený vztah. To poznáte. Když potkáte člověka, tak na něm jasně vidíte, jak moc je zatížen. Někteří lidé si nesou tu svoji nůši a jsou úplně prostě... Někteří lidé jsou volnější. A občas narazíte i na člověka, který je zcela svobodný, myslí pozitivně. A teď zase ne ve smyslu esoterickém proboha. Myslí skutečně pozitivně. Protože já tady můžu dělat krásně... To už jsem vám několikrát takhle předved, že jo: "Jste úžasní, vaše duchovní aura, kterou tady vidím v tomto sále, ta mě naplňuje štěstím. Celý vesmír se chvěje, když vás vidím. Domnívám se, že už se nebudete zrozovat. Jste vysocí duchovní mistři." Ještě vás rozdělíme do různých kast jako 1. stupeň, 2. stupeň, 3., 4., 5., 6. A třeba barvičky k tomu - první oranžový. No, v judu je to černej? To je ten nejvyšší, že jo, no. No, a tak dále. To by se vám líbilo, že jo, já vím. To člověka pohladí po duši, když mu řeknu, že to dělá všechno dobře a že je fajn. No, a tak dále, a tak dále. No, samozřejmě, že na konci je to úplně jinak, než si umíte představit. Protože jak byste si to mohli představit, když tam nejste. Chtějte po psovi, aby obsáhnul výpočet nějakého statického nosníku. No, bude to problém. Tohleto není v psí jurisdikci, nemůže ani tušit. A tak ani my nemůžeme ani tušit, jak to je. No, samozřejmě, vždycky tu bude za korunu pytlík těch, kteří "už jo" - ušáků. Ale jak říkám, i to vysoké poznání (a čím vyšší) je zároveň tím nejmenším. Čím víc víte, tím víc víte, co nevíte. A čím víc víte, že víte, tím víc nevíte. Protože ta velikost toho stvoření je lidsky nepochopitelná. Nekonečné množství vesmírů, nekonečné množství času, čas který není, všechno je, a tak dále, a tak dále - jsou hezká slova, ale jestli to někdo tady chápe, tak se přihlašte a půjde si sem sednout místo mě. No a když někdo bude říkat, že to chápe, tak ho dobře poslouchejte a uvidíte, že po prvních pěti větách tam bude alogismus. No, to na těch velkých je úžasné. Vy nemusíte mnohdy ani moc přemýšlet. Samotné vyjádření, samotná řekněmež ta floskule toho sdělení je už všeříkající. No, takže, budeme se snažit, abysme postupně ty hranice skutečně ale přirozeně... Protože co z vás dělá tu hranici? To je to "já", tady jsem já, tady pocaď je to moje. To je můj stav, moje vědomí, moje vzdělání, moje cokoliv. A tady to je "ne já", to je to druhé, to jsou ti druzí. S tím nevystačíte. Až pokročíte ještě dál, začne se vám to nějak podivně ta hradba bortit. Na konci zmizí zcela. Budete vším kdykoliv, kdekoliv, bez jakýchkoliv omezení, jakýchkoliv osobních vazeb (to "já") - jste vším. A to má své zásadní důsledky. Ale jestli si umíte představit takový stav, no, nevím. Dneska máte co dělat, abyste si pamatovali, co jste měli včera k obědu, že. Tedy já rozhodně. A teď si představte, že vaším vědomím je každý život ve všech dobách. Tedy ne miliardy miliard - nekonečné množství životů. A to jste vy. A nekonečné množství vesmírů a tvoření - to jste vy. No, samozřejmě, že se občas objeví někdo, kdo bude říkat: "To já už, pojďte mě obdivovat." No, ale však on se taky sám odhalí. Tak.

 

DOTAZ: Beru léky na Parkinsona. Co ještě udělat?

ODPOVĚĎ TP: No, toť otázka. Občas jsme se o to pokoušeli i my - s různými výsledky, někdy i ano. Ale co je nejhorší, že ta možnost jaksi dalších a dalších prakticky je vyčerpána. Co s tím? Tak, koneckonců, jsou tu i různé jiné možnosti. Tak ve 20:00 hodin večer se můžeme vidět a tak. Víc se dělat nedá. Levodopa. Nebo pravodopa?

 

DOTAZ: Zeptal bych se, jak z duchovního hlediska, z hlediska filosofie pana Zezulky, je v dnešní době vhodné přistupovat k výchově a vzdělávání dětí. Děkuji. Co děláte, a tak dále.

ODPOVĚĎ TP: Děkuji. No, vzdělávat ty děti budete tam, kde je vzděláváte, to znamená v této lidské společnosti. Vaše děti narazí na učitele průměrné, lepší a geniální. A není to moje parketa, já to nebudu hodnotit. Ale samozřejmě, že asi všichni cítíme, že vzdělávání Komenského je poměrně daleko. Dokonce se dá říci, že pokud ze svého soukromého pohledu hodnotím, tak jsem viděl mnohdy mnohem lepší výsledky v jiných zemích. Ale i u nás jsou snahy. A jsou tady, já o nich vím. Takže, nechci to generalizovat. Dítě se podobá pejskovi (s prominutím). A víte proč to říkám? Už jste viděli páníčka, který jde se svým pejskem? Viděli? On buďto na té šňůrce nebo volně. A teďka ten pejsek pořád takhle kouká na toho pána, všimli jste si? Kouká, co ten pán a co ta smečka, a tak dále. No, a ono to dítě pořád na vás kouká. Kdykoliv - doma, ráno, večer, v poledne. A pořád takhle na vás kouká. Takže, to je ta první výchova. Čili, to, co jste schopni předat, to předáte. Jste-li vyvážení, moudří, nemoudří, hádaví či co jiného, tak to samozřejmě je to první, s čím se to dítě setká. Pak jsou to kolegové. To znamená, samozřejmě, že škola je vlastně zprůměrňování kvality rodin. Ty děti si to předávají samozřejmě. Jsou tam rodiny vyspělejší, jsou tam rodiny nevyspělejší, jsou tam rodiny katastrofické. Samozřejmě, že se častěji předává to poslední mezi těmi dětmi, ale nakonec se z toho dostanou, všimli jste si (i na svém příkladu). Takže, je to vliv kolektivu, je to vliv i společnosti celkově. Když dítě vidí ukřičené nesmyslné bojovné kreslené seriály či něco jiného, no tak jistě, že to v něm nastavuje taky určitý způsob myšlení. A co ty mobily nešťastné. Teď jsem viděl na mobilu (to vyskočilo) výzkum, jak je to s těmi novými sítěmi a... Nebo ne s novými sítěmi, jak je to s používáním chytrých telefonů u dětí a co to způsobuje. No a byla to velmi pěkná studie, žádné jedna paní povídala. Takže - zvýšená sebevražednost, snížení inteligence, a tak dále, a tak dále, nebudu to všechno vyjmenovávat. Tak i to třeba působí. Jestliže se oddalujete od světa do virtuálního světa (což je svět těch malinkých tlačítek a té myšky), tak se zároveň oddalujete od reálného světa, což vás může i někdy trošku odvádět od té schopnosti souznění s někým, s něčím. Také komunikace velmi vázne, viďte, protože dneska je velmi obtížné pro některé komunikovat jinak než přes nějaký chat nebo přes email nebo přes (já nevím) ty další sítě. Čili, je to jistá osamělost také a emocionální osamělost, protože většinou ty texty jsou spíše úsporné. Já třeba v kongresu mám jednoho výtečníka (já ho nemůžu jmenovat samozřejmě) a je to velký významný vědec, a tak dále, a my komunikujeme jednoslovně nebo jednovětně, rozumíte, prostě. A já už to dneska dělám taky schválně, protože co bych se rozepisoval, že. No, a je to vtipné. No, a pak je tu tisíc dalších vlivů, které jsou. Je to hlavně také osud toho dítěte, které se narodí s nějakou historií. A ta historii zase velmi rezonuje s tím, kam se narodí, komu se narodí. Takže, nebojte se, i to je zcela spravedlivé. A je to po všech směrech. Máte děti, které mají geniální historii a narodí se do strašlivých poměrů hrozných rodin. A máte do nádherných rodin rozené zase děti, které jsou pozadu, aby mohly se dodělat nebo vyspět rychleji, aby se mohly narezonovat v té lepší rodině, a tak dále, a tak dále. Vždycky tu má být vlastně schopnost říci nevím, ale také schopnost vysvětlit, jak ty věci vznikají a proč jsou věci, jak jsou. Protože jinak se stanete papouškem. Dokud nepochopíte tu logiku poznání, vývoje, vědy, jinak, tak prostě tu máte zlaté tele a vy papouškujete. Máte-li dobrou paměť, tak jste na tom dobře v téhle společnosti. Čím lepší paměť, tím jste lépe hodnoceni. Ale bylo by dobré se občas zeptat: "A řekni mi, to co jsi teď řekl, jak to vzniklo, jaký to má postup, proč je to tak. No, a tak dále, je toho moc, co by šlo zmiňovat. Ale je to zase ta veliká pestrost nás všech. Máte lidi, kteří mají inteligenci posazenou spíše do rozumu, matematiky, zase jiní do humanitních oborů. Další nemají inteligenci příliš vysokou - i to je správně, musí to tak být. A každý ten život přináší něco cenného. No, ty žebříčky kastovní, které jsme si tady vytvořili na tom západě (což je vyloženě kasta, to je kastovní systém), jsou poněkud odvádějící od soužití navzájem. Když uvidíte tedy někoho, kdo nemá příliš vysoké IQ (třeba IQ tykve například, to je speciální hodnota), tak vlastně ta společnost se k němu chová jako k něčemu, co je poruchou rušivou, a tak dále. A jen málokdo je schopen se na ně dívat s láskou k jeho životnímu projevu a s pochopením k jeho světu, k jeho životu, a tak dále. Většinou je tam taková ta snaha - "ty musíš prostě být jako vyšší". No, a tak dále, a tak dále. Určitě jsem na něco zapomněl, tak mi to kdyžtak dopište. Ale ve své podstatě každý ten život přináší posun a to je to nejdůležitější. 

 

DOTAZ: Co si myslíte o tom, když lidé jezdí k moři? Myslíte si, že to přispívá k jejich zdraví, či spíše ne? I kvůli velkému znečištění, které v mořích nyní panuje.

ODPOVĚĎ TP: No, ono v podstatě velké znečištění panuje všude. A teďka záleží taky k jakému moři. Asi jiné to bude, když pojedete do Itálie (nic proti Italům, ale v tom Benátském zálivu si smáčíte nožku) anebo do místně příslušného třeba Chorvatska, a něco jiného, když jedete někam na moře, které je někde na ostrově kousek od pevniny a není tam moc velká zástavba. Ano, všechna moře jsou dnes špinavá, ale všechna voda také. No tak pojďme se na to podívat jinak. Zpravidla u moře se věnujete základní činnosti, což je slunění. Tak to moc moudré není. Tím, že tam odpočíváte, ale to už je zase moudřejší, protože u moře se většinou toho moc dělat nedá. Teda vyjma návštěvy místního hradu, pekárny, zmrzlinárny a čeho ještě, jo půjčoven surfu, a tak podobně. Takže si tam trochu odpočinete. Takže, je to taková "úchylna" k odpočinku.

 

DOTAZ: Jak se dostávají škodlivé látky do těla?

ODPOVĚĎ TP: No tak samozřejmě jako vždy difundují. Ty látky jsou opět různé. V průmyslových oblastech, velmi průmyslových oblastech (jako je třeba Japonsko nebo pobřeží některé západní), no tak tam nacházíme koncentrace rtuti, kadmia a dalších látek, které rozhodně nejsou moc dobré. A je to vidět na rybí populaci. Čili, tyto ryby jsou všechny otrávené. Je to to samé jako o našem rybníčku, kam spláchneme z polí všechno, co jsme tam nasypali, a pak si jdeme pochutnat na chudákovi rybě. Ona se nám trošku pomstí za to. No, jdeme dál.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Mikroplasty, fenoly, fosfáty a mnohem..., a tak dále, a tak dále.

ODPOVĚĎ TP: No, ano. Náš svět už byl použit - a to velmi. Mimochodem třeba, víte, kde je dost významný zdroj mikroplastů? To byste neřekli, vyrábíte je všichni a poměrně dost. Kde? Napadne to někoho? Ano, v pračkách, protože zde dochází k otírání textilií a samozřejmě to nemůže mít jiný následek než nepatrné množství těch řekněme uniklých atomů a molekul. No, čili, dneska už máte tohle všechno ve vodách v Jižních Čechách (podzemních), všude prostě. Svět je zcela zamořen. Plasty - to byla skvělá myšlenka. Když jistý německý chemik poprvé vytvořil tuším bakelit (což byl fenol s nějakým plnivem), no tak to bylo dobrý, že, ale pořád ještě to bylo jako málo rozšířené. A pak přišly ty termoplasty, které se dají lisovat po milionech kusů během pár minut. A pak přišly ty láhve úžasné a přišly všechny ty další věci. A to nakonec působí v kombinaci třeba s mořskými podmínkami - vždyť ty vlny to je ideální mlejnek, tam to na sebe pořád naráží. No tak vidíte, jak jsme úžasně chytří, ale to ještě pořád nevíte. Protože nevíte, co se děje kolem vás, nevíte to. Takže, podívejte, když máte rybu, tak ta ryba žije v tom rybníku a nemá nic jinýho než to, co má. Je to tak? A tak i vy máte tento svět a nemáte žádný jiný svět, v kterém byste mohli nacházet něco čistého, lepšího (možná místy je to lepší, místy horší). Obávám se, že když to začmoudí v Číně, tak to k vám stejně v nějaké formě doleze, i když ta voda to trošku, a tak dále. Budiž vám poučením třeba Černobyl, kdy ten mrak vám ukázal, že dálkový přenos je možný a ten mrak oblez celou Evropu na čtyři směry. Nebo jiné případy, kdy sem dolehly atomové spady z jaderných zkoušek daleko a daleko na druhé straně planety. Nebo jinak a jinak. Čili, svět není nikdy oddělený ve smyslu, že co nevidím, to není - ono je to jednota. No, takže, nevím. Pánbu nás sem prsk, co říkáte. Tak tady žijem a dejcháme, protože další varianta vede ještě k rychlejší smrti. Takže dýchejte, koupejte se pokud možno v čistém moři, vždyť vás nikdo nenutí, abyste do toho šli všude. Řiďte se svojí intuicí. Byl jsem taky celou dovolenou u moře - ani jednou jsem se nevykoupal, ani jednou. Prostě jsem necítil. A bylo to tak, no. Samozřejmě čistší je chorvatské moře. A to výrazně, protože zvláště v tom zálivu, tam to bývá různé. No a kde je nejčistší, nevím. Budeme zřejmě taky uvažovat o tom, že ty masy jsou obrovské. Většinou jsou nejsilněji znečištěny příbřežní vody a tam dál to bývá o něco lepší. I když taky ne. Dneska plavou v oceánu celé ostrovy plastů, a tak dále, a tak dále.

 

DOTAZ: Regresní terapie ptáte se. Na vybavování svých minulých životů a zpracování charakterových problémů, které ani nevíme, proč je máme - související s traumaty z minulých životů.

ODPOVĚĎ TP: No, ano, ale já jsem pro mírumilovnější formy. Co to je regresní terapie? Může to být terapie zcela lege artis, to znamená, že tu bude člověk, který nalezne a povede vás (tu minulost třeba). Ale také bude odpovědný za průběh, protože výsledkem tohoto otvírání nemůže být poškozování. A tak mám jisté pochyby o holotropním dýchání, protože někdy se stává, že ten člověk se tam potom mlátí... To žijete doopravdy, víte, ty minulé životy, to není jenom jako. A někdy můžete dostat i duševní poruchu z toho, protože to neunese ta duše prostě, přetíží se. Moudrá příroda ví, proč vám zavřela vaše vědomí, proč nevíte. A o nic nepřicházíte. Až budete vědět, tak ono to přijde stejně - pro každého z vás. To rozhodnutí, že já to musím teď vědět, je zase jistou formou (podle mého názoru) až přílišné osobní snahy - tak trochu magie, víte. Takže, já sám jsem nikdy zvědavý nebyl, a stejně jsem se dozvěděl, i když jsem nebyl zvědavý, rozumíte? Dělejte co dělejte, prostě přišlo to. A ne, že bych si na tom zakládal. Prostě je to jedna z věcí, která v životě přichází a je normální. V mé době, doufám, mě již tyto věci neovlivňují. Ani předpovědi jasnovidné nebo jiné, ani palmové listy, ani nic jiného, protože moc dobře vím, která bije. Tedy, myslím si, že to vím alespoň do toho stupně, že se nenechám přimět k tomu, abych žil něco jako ve zkratce nebo jako na divadle. Čili, jsem jaký jsem. Ano, vezmu to v úvahu, ale na druhou stranu... Někdy vám pomůže vysvětlení, proč se chováte jak chováte. Nevím, třeba máte nějakou zátěž a tady už můžete třeba různými metodami se pokoušet. To už je mnohem volnější a je to mnohem správnější, než se tím násilím snažit zbořit tu zídku mezi svrchním vědomím a podvědomím. Ona má svůj důvod a dokud se nerozpustí sama, má být a musí být. Když už pro nic - kolik z vás, sáhněte si do svědomí, by změnilo ze strachu (pouhého strachu) svoje myšlení a chování, kdyby se dozvěděli, co předcházelo a spočítali si, co bude následovat. Čili, ne změna, ale strach, ukázněný. A to by bylo ještě horší než prožití té karmy, protože ta karma vás učí. Takže, to musíte sami. A jejej, tohleto je moje karma.

 

DOTAZ: V Brně jste nás informoval o čokoládě s označením žabky.

ODPOVĚĎ TP: Přátelé, to byl omyl. Můj dobrý známý mě natolik přesvědčil, že to je značka pro brouky a šváby a červy, že jsem to vypustil. Takže, za tohle se musím omluvit, není to tak. Speciálně ta žabička vtipně byla znakem spíš fair trade obchodu než čeho jiného. Takže, nemám ještě úplně jasno s tím označováním, nejsem si úplně jist. Uvidíme, jaká pravda z toho vyleze, ale ta zelená žabička to rozhodně není. Teď pozítří to tvrdě musím dementovat, už se na to těším. Nevěřte přátelům, zvlášť když jsou vehementní.

 

DOTAZ: Můžeme žít současně několik paralelních životů?

ODPOVĚĎ TP: Zas, na počátku... Jinak. Když jste na konci, tak jste vším. Dneska zvládáte jen toho svýho člověka, kterej se někde narodil, vyrost, a tak dále. A to je rámec toho, co je váš životní vjem. Teď tu sedíte tady v sále, posloucháte co já tady breptám a je to vaše osudová současnost. Představte si, že jste na konci cesty, že stojíte před trůnem Božím a už jste prakticky splývající s celým tvořením, s každým životemm ať je kdekoliv. To je docela..., co říkáte? No, úplně vším od Šumavy k Tatrám. No, je to život paralelních životů? Je, i není. Je v tom odstín. Tento život vnímáte svým egem. Přivlastnili jste si ho nebo vám byl přivlastněn, je to váš život. A povětšinou si ani neumíte představit, že byste žili nějaký jiný teď (vnímali). No tak jednou to bude. Je v tom jistý odstín. Zpravidla v tomto stavu vstupujete do těchto věcí jinak, než že je žijete způsobem, který vy považujete jako vhodný termín pro naplnění (tedy ten život). Je to plnější, ale je to jiné. Tak já čtu.

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Například jestli můžeme žít například život, který žijeme teď a současně život, který jsme žili před 40 lety - jakože dva životy vedle sebe, aniž o tom víme.

ODPOVĚĎ TP: Aha. To může být taky duševní porucha. Ale jinak. Životní realita v tom podání člověka se odvíjí od jeho řekněmež zkušeností, které jsou uloženy tady v hlavě. Když vás někdo praští, tak najednou ani nevíte, jak se jmenujete. A to je jeden stupeň. Další stupeň je sám fakt existence, protože vy svým životem neotvíráte ten osud svůj, on je. Vy jím procházíte a svobodně se v něm kormidlujete, ale on je. A kdykoliv je možno život, kterému říkáte dnes svůj život (tento život), vidět v minulosti, v budoucnosti, kdykoliv - on je. Takže, to je druhá forma. Je tu také zkušenost vašeho podvědomí, která sbírá (od prvního vzniku života nějakého viru až po vás) všechny životy, všechny zkušenosti. To je to, o čem jsme mluvili před chvílí. A pak je tu ještě ta zkušenost od té svobody (ještě také před chvílí) - a to je to nadvědomí. Podvědomí sčítá vaše životy, myriády - byli jste rostlina, byli jste šnytlík, byli jste veverka a co jiného. A vaše podvědomí to tedy sčítá, všechny tyto zastávky. Pak přichází stupeň nižší - podvědomí tohoto podvědomí. A to je vědomí, které sčítá podvědomí všech podvědomí. Čili, to je tam u toho už velmi vysoko, no, toho trůnu. Čili, jak odpovědět. Můžete dokonce žít ve stejné době v různých rolích, ale nikdy ne tím, kým jste byli. Už nikdy nebudu Pfeifferem, nikdy, to nejde. Každá vteřina života způsobuje změnu. A tato změna nedovoluje vstoupit do stejné řeky. Ale mohl bych být docela klidně tady třeba (já nevím) někdo jiný, třeba traktorista nebo co bych mohl dělat, nevím. Takže tak. Ale to moje vědomí bude nasazeno do jiné knihy osudu, jiného románu, bude mi říkat Lojzo třeba. A budu mít nějakou historii a budu žít "svůj" (v uvozovkách) život. To, že ten Pfeiffer tady sedí na verpánku a káže moudra, to mě nebude možná vůbec zajímat, protože dneska se vnímám někým jiným. Ale stále to bude jedno vědomí. Můžete žít ve středověku, starověku, budoucnosti - čas není. Nejenom, že se tam můžete podívat (někdy, někteří, možná, snad), ale vy tam budete kdykoliv žít v kterékoliv části osudu, na kterémkoliv místě. To jsou ti naši esoterní velikáni: "To já jsem se narodil na Alfa Centauri nebo na Venuši nebo někde." To máte jako s životem Ježíše. O tom se strašně krásně píše, protože nikdo o tom nic neví, rozumíte? Takže, třeba i tak. Tak snad jsem vám aspoň trošku odpověděl. Doufám, že ne, že bych zamlžil, ale snažil jsem se.

 

A poslední. To jsem si vybral poslední. Tak než ty komáry, to si necháme na příště, protože to nebude nic pozitivního pro ty komáry. Pojďme k tomu.

DOTAZ: Vítej. Má duše tě přivedla k tvému příbytku, který zde hovoří. Děkuj a vyprávěj nám o lásce. Děkuji a přeji oceán lásky.

ODPOVĚĎ TP: No, je to hodně květnaté, že? Člověk potřebuje nějakou formou to vyjádřit, ale ti vyšší většinou moc nemluví. Takže. Váš příbytek je všech všude. Jste na počátku, nyní na cestě, a před koncem. Vzešli jste z jednoho, jste Bůh v jiné formě (oproti té nerozdělené a nekonečné), tak dělíte to nekonečno na jakési kousky, kterým říkáte život. A přesto každý z těch kousků je součástí celku. Řekněmež tedy jiná forma existence, i když je to stále stejná. Není rozdílu mezi Bohem nerozděleným a Bohem rozděleným - je to jednota. To všechno, co se zde musí odehrát, je v něm. A nic z toho, co je před vznikem času a prostoru, není prosto toho, co vy vnímáte. Znovu - nic nevzniká, nic nezaniká, všechno, ale úplně všechno je. Já vím, že to není pochopitelné. Historie každého atomu třeba kyslíku - kolikrát už byl vdechnut, kolikrát byl vydechnut jako oxid, kolikrát hořel v plameni a kolikrát byl extrahován fotosyntézou. A to všechno, co se mu děje, je součástí věčného "jsem". Kolik jen životů žijete v těchto inkarnacích. A kolik životů jste žili v jiných inkarnacích v jiných místech, od počátku až do konce. V kolika vesmírech jste žili takto, protože ta částečka je vším, je všude. Nevím, jestli je to pochopitelné, ale to všechno je. Každý pohyb, každé slovo, vše. Vybíráte svobodně. I já vybírám teď svobodně, ale nevyberu nic než to, co ve velké pravdě je. Ne, že bych já měl pravdu, rozumíte, ale v tom velkém, čemu říkáme realita. Mohl bych mluvit jinak, mohl bych použít jiných slov - to všechno je součástí té reality. Až zanikne všechno, co můžete vnímat vy i cokoliv, ta slova pořád jsou, tento okamžik je, trvá, nic nezaniká, nic nevzniká. I to, že tu sedíte, bylo před stvořením vesmíru a bylo to tak, jak je to teď v souvislosti s naší vzájemnou interakcí. Vy všichni (s tím, co máte na sobě, co máte ve svých hlavách), vy jste se rozhodli přijít a poslouchat tohleto breptání. Ale také jste nemuseli - vy. Ale v tomto vláknu toho osudu vás to dovedlo sem. Čili, i v tom neustále je ta svoboda a ta volnost. Samozřejmě, že ten osud má hranice. Ty jsou obtížně překročitelné nebo nepřekročitelné. Když budete chtít něco, co v tom osudu není, budete se hrozně snažit, tak vám to nepůjde, nepůjde to. Ale když budete chtít něco, co v tom osudu je, tak to už je to, co je vaším právem - výběr. No a tak ještě nebyl velkej třesk a už jsme tu seděli, protože ta myšlenka (teďka jsme vydali tu Zezulkovu "Myšlenku"), tak ta myšlenka je nekonečně trvající, nemá žádné bylo, bude. Je to zvláštní stav, no. Už jenom to, jak se dívat... Kolik máme hodin, budeme končit. Už jenom to, že my tu uvažujeme o svém jednom jediném životu (protože to nás zajímá), ale máme tu i život v podvesmírech a nadvesmírech. A ty všechny jsou v souladu s tímto vesmírem. A jejich podvesmíry a nadvesmíry jejich jsou v souladu s těmi předchozími a tak do nekonečna. To je nepochopitelné. I to, kam se vám hýbá vaše sluníčko a sluneční soustava, má svůj odraz ve vyšším stupni vesmíru, kde právě tato část tvoří třeba nějakou hmotu a je nějakým způsobem funkční. A zase naopak - v této hmotě, která je z vašeho pohledu velmi malá, se odehrávají děje, které se směle podobají dějům třeba v našem vesmíru. A to všechno v souladu. Čili, myšlenka, která obsahuje veškerou existenci čehokoliv, kdykoliv a kdekoliv - to je Bůh. I když Bůh, no, to je docela zprofanované slovo. Podstata všeho co jest i co není. Takže, nějak tak.

 

A jdeme k rozloučení. Děkuji za ty články. To bysem špatně četl, takže, mám špatné brýle, no, příště. S pomocí Boží. Snažte se z toho nezbláznit. Hezké prázdniny, užívejte léta. A vězte, že postupně pro nás pro všechny přichází čas pochopení. A tak je to správně. S pomocí Boží. Jinak se můžeme vidět ve 20:00 hodin asi celé léto, pokud si nevezmu dovolenou. A pak po kongresu, který je 15. až 17. září, se zase rozběhnou naše přednášky. Tak držte palce, ať všechno dopadne dobře. No a těším se na naše další setkávání. Na shledanou.

  

      

 
        Linkedin  
 
© Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies