Přednáška Společenství Josefa Zezulky – Praha, 13. 6. 2022

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

15:58 - Uvítání.

16:22 - Dotaz na léčbu zděděných nemocí, polycystických ledvin například.

17:55 - Zaznamenali jsme velmi silné duchovní působení minulé dny, nezvyšujete sílu?

19:10 - Může se nevtělená bytost vtělit a pomoci svému blízkému vtělenému, když je to třeba?

23:29 - Pokud duše prožije určité karmické zážitky a události, s kým prožijí v příštích životech další události? Se stejnými či podobnými?

29:41 - Můžete, prosím vysvětlit, jaký má význam inkarnace do postiženého těla pro duchovní vývoj?

44:24 - Mohou být společnosti, kde budou přinašeče očekávat, a ne ho likvidovat?

55:49 - Může být někdo v této společnosti zcela zdravý?

01:08:35 - Jak nejlépe působit jako kladná složka světa? Jak zklidnit mysl.

01:14:37 - Duchovní rozloučení.

---

Přepis videa:

Dobrý den, vítám vás při naší přednášce online. Myslím si, že je to již poslední přednáška do prázdnin. A budu vám i dnes odpovídat na to, co jste mi jako podněty dali, a tak, jak jsem byl učen. A vy sami si uděláte samozřejmě vlastní názor.

DOTAZ: Tak, ptáte se na léčbu zděděných nemocí - polycystické ledviny například.

ODPOVĚĎ TP: No, každý rod má svoje zátěže a někdy jsou dosti silné. Odpověď bude stejná pro všechny případy. Není nic na světě, co by se nemohlo stát. Jde jen o to v jakých souvislostech a jak často. Neexistuje potíž, kterou byste nemohli překonat. Ale je otázkou, kdy je k tomu ta správná doba, kdy to osud dovolí. Čím více je nemoc vrozená (tedy získaná genetikou), tím bývá pomoc obtížnější. Ale nikdy ne zcela nemožná, a zároveň ne vždy možná zcela. Takže - ano, i ne. Záleží na tom, kdo se ptá, jaký má osud, jak se změnil od času zrodu, jak je nemoc rozvinutá, a tak dále. Většinou je to ale obtížnější, v některých případech méně možné.

DOTAZ: Dobrý den. S manželkou jsme zaznamenali velmi silné duchovní obřady - ve středu i ve čtvrtek ve 20:00 hodin, úplně nás brněla těla. Nezvyšujete sílu?

ODPOVĚĎ TP: No, tak byl dobrý den, přenos byl tedy o mnoho možnější a někteří z vás to cítí. V této chvíli se nacházíme poměrně v obtížném silovém prostředí. Je tu mnoho lidí, kteří mají strach, obavy - na všech stranách. Jsou tu pozorovatelné i reálné důvody těchto obav, a tak svým způsobem se nemůžeme divit. V takovém prostředí se působí obtížně. Dalo by se říci, že od času zahájení duchovních obřadů (což vlastně je důsledek covidu, neb jsem přemýšlel, jak lidem prospět bez možnosti se setkávat, a tak dále), takže vlastně celou tu dobu pozorujeme určité dozvuky Kalijugy.

DOTAZ: Může se nevtělená bytost vtělit a pomoci svému blízkému vtělenému, když je to třeba?

ODPOVĚĎ TP: Teďka je otázka, jak to myslíte - jestli se může zhmotnit, nebo jestli se může skutečně vtělit (tedy narodit se). Obojí je pravda. Můžete tedy sledovat zákon přitažlivosti a zákon vazeb, který je tak někdy silný - někdy přemůže i (v uvozovkách, to je taková parafráze) osud. Jsou lidé, kteří zažili takovou pomoc. A není jich málo. Většinou bývá ne moc zjevná. To je proto, abyste zas tak příliš... No, prostě - je to v tichosti. Něco se nestane a vy ani nevíte, proč se to nestalo. Dokonce nevíte ani, že se to mohlo stát. A ono se to přesto takto zachrání - ta situace. Nevím, takový nějaký názorný příklad - zdržíte se u pumpy z nějakého marginálního důvodu a v době, kdy budete projíždět daným místem, již to nebezpečí pomine. V opačném případě by se mohlo něco stát. Jsou bytosti, které se zjeví. Jsou většinou pozorovány tak, že se objeví, a pak náhle zmizí - a nikdo neví kam. A přesto dělají dojem bytostí z masa a kostí, prostě se zhmotní. Nevím, moji přátelé kdysi (to jsem už několikrát uveřejnil) vystupovali daleko v daleké zemi na Stolovou horu. A protože jsou dobrodružní, tak se rozhodli, že půjdou po těch stezkách. No, a ono to nedopadlo úplně dobře. Už se blížila noc a bylo to bludiště. A samozřejmě v džungli po setmění není úplně bezpečno. No tak začali mít obavy. A v tom se zjevil jakýsi starší muž. Oni se ho zeptali na cestu, on jim ukázal, vydali se. A pak jakoby měli dojem, že tedy nikam neodešel, že prostě zmizel. No, po nějakém čase (cesta byla dlouhá) zabloudili znovu. A představte si, že ten muž se tam objevil opět. A teď už si dávali pozor, jak je to s tím pánem. A tak se dívali, jestli odejde někam, nebo neodejde. A on skutečně po pár krocích doslova zmizel. Poradil jim, zachránili se a bylo všechno v pořádku. Někdy vám pomáhají ti, které znáte - to znamená příslušníci vaší rodiny nebo jinak svázaní přátelé, a tak dále. Jindy vám pomáhají úplně vlastně vám neznámé osobnosti, které jste nikdy neměli možnost poznat, protože žily třeba o 100 let, o 50 let v jiném čase. A přesto - ve vaší potřebě se objeví a pomohou vám. Takže, možné je vše. Pokud se týká toho zrozování, no tak to je přece normální běh života, máte-li k někomu vazbu. Tak čím silnější je ta vazba, tím více určuje také ty obrazce zrodů. A tak se vám stává, že jdete mnoho, mnoho životů vlastně v nějaké "spolucestě" v různých rolích, ale jste vlastně jedno hejno.

DOTAZ: Rád bych se zeptal. Pokud duše prožije určité události a prožitky specificky karmicky ve spojení s jiným dušemi, tak disharmonické tendence, které z těchto událostí vznikly, tak aby byly srovnány zpět k pochopení, musí být prožity v jiných životech s jinými dušemi, které mají k této duši vhodnou specifickou tendenci, nebo pravděpodobně se stejnými, se kterými si to dluží? Zdá se pravděpodobnější, že s podobnými (vzhledem ke složitosti událostí), ale nevím.

ODPOVĚĎ TP: Dnes vnímáte svou známost s někým a říkáte - s těmi, kteří jsou vlastně specifičtí si navzájem. Jenomže vaše specifičnost jde bez ohledu na čas a prostor. Čili - ano, i ne (opět). Není vůbec jisto, že musíte prožívat určité typy situací jen s těmi konkrétními lidmi, protože jiní zcela konkrétní lidé mají stejný obrazec své osobnosti, a tak zapadají do vlastně scénáře té dané události. Ale většinou ano. Tedy, jsou tu třeba staletími jdoucí vazby nějakých jedinců. Oni pak řeší ty životní úkoly v mnoha staletích, v mnoha životech. A dokud není vyrovnáno, není možné, aby celý proces byl ukončen. Někdy to trvá i stovky životů, někdy více, někdy stačí jeden. Všechno je to o milostivosti, moudrosti, upřímnosti, hlubokosti našich lidských prožitků, postojů. Čím větší síla v té emocionální části je uplatněna, tím větší stopa může být odmazána. Platí to třeba pro užší skupiny. Je-li tu rodina, tak ta je přesně definována a je všechno jasné. Ale totéž platí i pro velké celky. Čili, například celé skupiny obyvatelstva v té dané osudové situaci nebo celé země a koneckonců třeba i celý svět. Všichni tedy prožívají určitý obrazec, který nevzniká náhodou, ale je způsoben určitou podobností všech těch, kteří mají tu danou dobu žít. Tedy, je to prosté. Máte-li prožít zkušenost třeba první války, tak se musíte narodit do toho roku, který umožňuje, abyste v tom řekněme čtrnáctém nebo kterém roce mohli narukovat, a tak dále. Čili, osud vás přivede do tohoto místa. A pak už se dějí ty osudové události - tak nám zastřelili Ferdinanda paní Müllerová, a dále, a dále, povolávací rozkazy. A najednou tu máme vlastně určitý životní řekněmež obraz. Totéž platilo pro druhou válku nebo pro kteroukoliv jinou válku, pokud budeme chápat válku jako třeba velmi zásadní řekněmež okamžik lidských životů. Musíme si zvyknout přestat omezovat tu velikost, která se nazývá Bohem, osudem, životem. Protože je to tak veliké a tak široké, že naše omezené vjemy, které pořád počítají "odsud - sem", a tak dále, často nás v tom pochopení ne úplně naplní. Základ je ale pro všechny stejný - žijte tak, abyste nemuseli prožívat všechny ty nepěkné situace. Potíž je v tom, že když se objeví někdo, kdo by vám v tom mohl pomoci, tak podle zákona "paradoxie" většinou není přijat. Je zlikvidován lidskou společností. Snad jakoby i proto, že ona si volá po tom prožitku a cokoliv by ho mohlo reálně zrušit, je tedy takto nevědomě likvidováno. Nechcete-li být vražděni, nevražděte. Nechcete-li být postihováni, nepostihujte. Chcete-li, aby vám bylo přáno, přejte sami, a tak dále. Vedení chápejte jako službu a pomoc ostatním, nikdy ne jinak. Máte-li v sobě byť jen zlomek takové té snahy vyniknout či jinak, něco získat, ve vlastním zájmu se vzdalte. Jinak sobě nejvíc, ale i jiným uškodíte. Jdeme dál.

DOTAZ: Dobrý den. Mohl byste prosím vysvětlit, jaký význam pro duchovní vývoj má inkarnace do postiženého těla? Děkuji za odpověď.

ODPOVĚĎ TP: No, z pohledu postiženého je to těžko vysvětlit. Z pohledu osudu už to tak těžké nebude. Jednak jsou tady obecné příčiny, které se naplní z nějakého důvodu, ale i ony musí sledovat řád osudu, neb nic se neděje náhodně a nic není jen tak. Tento dotaz se bude velmi těžko odpovídat, protože je-li taková situace, budeme jen velmi těžko přijímat tuto odpověď. Jsou tu možnosti obé. Jak ta zákonná (to znamená - vytvořil jsi, dostaneš), tak i jiná, kdy jiný důvod vede k tomu, aby člověk byl vsazen do toho místa, času a prostoru. I včetně toho, že například získá omezení. Ať už tedy inkarnací, anebo jinak během života - úrazy, a tak dále. Jste mladý, je vám nějakých -cet nebo -náct a jste u bazénu, no, nebo u řeky. Je tam hezká skalka, tak si skočíte. No, ale vody není dost. A může z toho být třeba právě celoživotní omezení. Do té doby zcela plný život - žádná omezení, plné zdraví. Nebo dopravní nehoda nebo stokrát jinak - a najednou rázem všechno jinak. Ti, kteří zkoumají život (filosofové, mezi které se počítám i já), vidíme přes všechnu tíži v celém tom osudu hluboký smysl. A ten smysl, bude-li naplněn, může dát i tomu poškozenému velkou sílu. Ve své praxi, která je už mnohadesetiletá, jsem viděl jedince, kteří ani ne tak poškozeni, a přesto koncentrováni na svoji bolest, na svůj problém, zcela již téměř nežijící. Přitom jim tak mnoho nescházelo. Pak jsem viděl ty hrdiny nemocí, kteří byli těžce omezeni, a přesto někteří z nich dokázali rozdávat druhým sílu, radost a životní entusiasmus. Případ od případu to bude jiné. Můžou to být přímo zrcadlení. Působili jste nějaká zranění jiným lidem nebo zvířatům - sami budete prožívat, jak to je, když není na výběr. Jsou tu další a další možnosti, nejenom tyto. Vždy tedy musíme uvážit, že sám dárce osudu (tedy Bůh chcete-li, ale nebude to vousatý děda s holí, nebude to ani bytost, tedy ani někdo podobný člověku) - každý člověk je jeho částí. Takže, možná tak bysme to mohli chápat. Takže, není démon a zlo není podstatou řádu světa. Je-li kde jaká porucha, má svůj důvod, a to vede k vyrovnávání. Abyste byli moudří, krásní, majestátní, musíte provést změnu. A ta změna někdy vzniká i tou nemocí. Jako by někdy ta nemoc urychlila tu cestu člověka. Pak se zrodí znovu a je všechno v pořádku, není důvod. Trochu se to podobá obrazu Zezulky, který ve svém vidění to popsal takhle. Kolem řeky šel člověk. Byl krásně oblečen, měl frak, a tak dále. Ale co platné, pod tím oděvem byl špinavý. No tak co s tím udělat? Svlékl se, vstoupil do řeky, vykoupal se, umyl se. A pak na sebe vzal opět frak, který byl jako předtím - krásný, a tak dále. Rázem to byla vlastně symbióza - byl čistý a byl vyvinutý. Někdy musíme vstoupit do těžkých vod, abysme smyli nečistoty, které na nás ulpěly. Učí to pokoře - žít s tím, co člověk má. Dělám to, co mohu - ne víc. Nikde není psáno, že ve svém osudu musíme vše. To platí i pro zdravé. Ne každý z vás uběhne stovku za 8, 7, 6, 5. Ne každý z vás dokáže jiné věci - hrát hokej, bruslit jako Sáblíková nebo jinak. No, to vám tolik nevadí, já vím. Horší to bude, když budeme muset navštívit koupelnu na vozíku nebo nějak jinak omezeni. Když si budeme muset nohy tahat a přehazovat, abysme mohli vstoupit třeba na lůžko nebo jinak. A i tady platí ten zákon osudu. Někteří z vás dojdou pomoci lékařské, někteří z vás dojdou pomoci řekněmež zázračné. Nikdy se nemoc neuzdraví sama, to je mýtus. To jen vaši, kteří nejsou vidět, smějí a mohou zasáhnout do vašeho osudu tak, aby vaše potíže se zmenšily. A i když se to nestane, tak nebědujte. Jednak to nepomáhá a jednak to je to, co po vás není tak mnoho žádáno. Možná, že si řeknete: "Vám se to povídá." No, dobře. A jak víte, že Pánbůh někomu z vás nenadělil někdy alespoň na krátkou dobu takováto omezení - tak, aby ta bytost mohla lépe chápat svým vlastním prožitkem? Jak se říká: "Sytý hladovému nevěří." A je to pravda. Jen málo lidí s vysokou empatií a vnitřní láskou dokáže vždy pochopit stav druhého, třeba toho omezeného. I když to vnějškově chápe, popisuje, tak k úplnému pochopení často ani dojít snad nemůže. Musíte to prostě zažít. No, takže, víte, člověk se často váže k nějakým věcem, které nemá. To je pravda. Je to vidět třeba... Já nevím, co bych tak zmínil, třeba to, co je dosti silné emočně. Je to třeba schopnost mateřství. Máte bezdětné páry, které by rády zažily ten zázrak, a ono to z nějakého důvodu nejde. A tak často je vidět, jak mnoho to ten život vlastně omezí na toto téma nebo vůbec v tom prožitku toho života. Jindy je to právě třeba poškození hybnosti nebo jiná poškození. Některá si člověk ani nevnímá, ale u těch hybností je to velmi zřetelné. Čili, je tu několik hranic. Je tu vážnost onemocnění, je tu vaše vůle a snaha se s tím vyrovnat. Jsou lidé, kteří měli přerušenou míchu - ne, mají ji přerušenou. To znamená, že z hlediska fyziologie nikdy, nikdy nemohou chodit. A přesto - tito lidé chodit začli. Staří říkali: "Neříkej nikdy nikdy." A je to pravda. Takže zároveň - nemůžete si klást cíle, které se stanou vaším destruktorem. Je tedy třeba, aby ta přirozenost a pokora zde byla. A zároveň tam musí být (chcete-li) postup. Také touha, snaha, modlitba. Ale také vlastní přičinění, aby to být mohlo. Všichni nejsme stejní. A nelze očekávat od kohokoliv, že provede některé výjimečné úkony spojené s naší vůlí, touhou žít, či jinak. To jistě ne. Ale každý z nás má jisté rozmezí, v kterém může se pohybovat. Někteří (třeba karmisté) mají život, kdy vlastně samo a snadno nevychází skoro nic. Každá věc v jejich životě musí být určitým způsobem vytvořena, vyvzdorována doslova, vypracována. A jiným to ani nepřijde, že by to mohlo být jinak. Mají úspěch vždy. No, ale i tito lidé, pokud zvítězí nad svým řekněmež osudem nebo podobně, tak dokáží ujít velký kus cesty. Někdy dokonce víc než ti šťastnější, protože ti to mají jaksi samozřejmě, kdežto ten člověk si pak váží každého postupu a všeho co se podaří zlepšit. Je to jako po těžké nemoci. Napřed jste třeba na vozíku. Nemůžete se v podstatě vůbec moc hýbat a moc vám to nemyslí, třeba jste těžce zatíženi. A pak pozorujete během dalších dnů a týdnů, jak pomaličku přibývá té možnosti. Už snáze něco chápete nebo snáze hýbete končetinami. Pak dokonce vstanete, vrávoráte. No, a pak po čase už chodíte. A pak na to samozřejmě trošku zapomenete, protože to je přece normální. Čili, vývoj je hlavní řekněmež důvod věcí, které žijeme. Jsme tu proto, abysme byli kladnou složkou. A k tomu nás ten osud vede, protože jsme součástí jednoho celku, který vzešel z jednoho zdroje. A má zároveň svobodnou vůli. Může se tedy pohybovat ve všech zákonech, v jejich pólech. Dobro - zlo, nahoře - dole, a tak dále. A z toho plynou potom i ty korekce, které jsou potřeba. Ve zvlášť těžkých dobách (jako je konec Kalijugy) lidé zcela zapomenou na základní duchovní vědu a zcela zapomenou na základní životní zákony. Vidí z těch životních zákonů jen jednu úzkou rovinu a to všechno ostatní postupně popřou a zapomenou. Ti, kteří vidí, se pak mnohdy musí dívat na velmi těžké děje, které musí být následně v osudu vyrovnány. To je zákon, víte? A to vyrovnání opravdu bolí často po celé generace. Přitom to, co bylo získáno neprávem, je vlastně marginální, nemá to význam. Je to takové utrácení vlastních životů za drobné. No, ale i to musí být.

DOTAZ: Mohou být společnosti, kde budou přinašeče očekávat, a ne ho likvidovat?

ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě. Podle zákona duality velmi jistě. Zmíněná Kalijuga, která právě končí, není příliš vhodná pro to, aby lidé vyspívali ve své osobnosti, duchovnosti a jinak. Naopak, mnoho se snaží člověka odvést, zastavit. No, a to přece není navždy. Teď máme konec Ryb, začíná Vodnář - první znamení nového platónského roku. Je to jako jaro. Sníh pomalu taje, první rostlinky rostou, otepluje se, je více Slunce. Takže, po měsících tohoto platónského roku, měsících jara (už při prvním, ale při těch dalších), velmi přibývá v komplexnosti společnosti. Vrchol nastává kdesi v létě (tak někde kolem té Panny, Lva), kdy jsou tu největší prvky rozvoje, které čekají na své zhodnocení v období podzimu a zimy. Když všechno dopadne špatně, tak vědění je ztraceno. Společnost se propadá do bojovné hloupé podoby, která ničí všechno včetně sebe. A přichází opět další možnost řekněme začátku. I v plném létě je určité účtování. Je tam období, kdy kolem toho šestého měsíce (konce) se účtuje. No, to je od nás ale 6 000 let. To je daleko. Musíme doufat, že to bude v pořádku. V té době lidé pochopí význam jednoty světa, pochopí hodnotu rozumu, hmotné vědy, pochopí hodnoty emocí a duchovní vědy. Spojí tyto části dohromady a s neobyčejným nárůstem dynamiky vývoje pokračují k budoucnosti, která bude bezpečná, protože bude rovnovážná. Kdykoliv toto ztratíme, kterákoliv z částí se stává destruktorem - a to těžkým. Máte za sebou éru technické civilizace, právě ji končíte. Posledních 150, 200 (možná více) let se pracuje jen jedním způsobem, což způsobilo nutnost globální změny. Ještě dnes člověk nechápe, že hlavní důvod je lidské přemnožení. A tak, místo aby pracoval v míru k dobrovolnému omezení porodnosti, jako správný sobec a homocentrista se pokouší jakýmikoliv (i technickými) prostředky vyrovnávat škody, které kultura působí. To ale nejde. Je to ztracený boj. Nelze něčím, co jsme pokaňhali, důsledky tohoto pokaňhání stejným způsobem zlepšit. V této chvíli jsou změny všude, kam se podíváte. Tedy, v podstatě není jediná část naší reality v pořádku, jediná. A to je důsledek jednostranného myšlení, jednostranné cesty. Byly to hezké ideje. Zmizela dřina, přibylo páry, později elektřiny. Ale co je to platné, když ty způsoby, které byly zvoleny, byly (typicky pro současné lidi) destruktivní. Tedy takové, které těžce postihovaly celoplanetární systém. Skutečný stav se ještě dnes nedozvíte ze škamen universit, protože ještě pořád člověk nepokročil, aby to mohl pochopit. Ti, kteří pracovali v duchovní vědě (jako byl třeba přinašeč Zezulka), mě toto učili před desítkami let. A to včetně tedy důvodů, příčin, ale zejména i následků. Už před desítkami let při prvních přednáškách jsem vám sděloval, v jaké situaci se nacházíme, a tak dále. Díky tomu dnes můžete zkontrolovat, jestli z toho, co bylo před těmi lety (a to bylo z mé strany, ale pak tu byl ještě Zezulka), tak co z toho bylo chybně, nebo naopak správně. Zdali se musela někde sejmout byť jediná litera z toho, co bylo vysloveno, nebo nikoliv. A na druhé straně, zda by náhodou nemusela být vyňata celá část z toho, co tehdejší autority prohlašovaly. Z tohoto úhlu vás můžu ujistit, že současná představa o tom, co žijeme a co probíhá, je stále ještě nesprávná - nebo ne zcela správná. Mnohdy naivní a mnohdy ideologicky nebo logicky pochybená. Co je to platné, když zlepšíte sběr šrotu, plastů. To je jistě pozitivní a je to důležité dělat, ale vydávat to za řešení krize může jen člověk útlého ducha. Protože během dalších deseti let tu máme další miliardu producentů plastů, šrotu, či čeho dalšího. V téhle chvíli ubylo prostoru pro celkový život na planetě. Přitom na tom jsme životně závislí, víte? Ubylo mnoho jiných - ubývá producentů kyslíku, otepluje se klima samozřejmě, a tak dále, a tak dále. Já to nebudu opakovat. To, co bych rád zdůraznil, jest ale to, že ani v této chvíli (těsně před branou) nezaznívá odnikud základní myšlenka - je nás moc producentů, moc těch, kteří spotřebovávají energie, a tak dále. Čili, dva lidé - jedno dítě, dobrovolně. A když budou dvě, no tak se nedá nic dělat, viďte. Ale snaha se počítá. Protože populační exploze, kterou vidíme v některých zemích... Já jsem třeba navštívil mnohokrát Indii a velmi jsem si bolestně uvědomoval, kam směřuje tamější populační vývoj. Toto nejsou nějaké chiméry nebo představy, je to bohužel naprosto reálný děj. Nikdo lidem nedává určitou myšlenku nebo naději ve vlastní autoregulaci. Je to filosofie stáda, která si myslí, že má právo, že mu vše patří, že člověk vše dobývá. Dobývá kontinenty, dobývá planety, dobývá sebe navzájem, no. Čili, až bude společnost moudřejší a schopna řekněmež autoredukce (a to nemyslím jen v počtu, ale i v jiných oblastech), no tak potom to bude možné. Možná, že tedy i to, co žijeme nyní, je něco podobného jako stav člověka, který získal svým zrodem tělesné postižení, je vázán k nějakým omezujícím faktorům. A dost možná, že právě i tato zpětná vazba, která se vrací člověku v jeho nemyšlení, plní stejnou úlohu. Tedy, až tato léta přejdou, budou se objevovat první výhonky nové kultury, nové společnosti. Tato společnost se začne rozvíjet napřed jen opravdu málo, ale pak ten vývoj dostane svou dynamiku. Soudím, že za delší dobu byste společnost lidskou nepoznali. Někdy jsou ty děje v platónských přelomech velmi rychlé (relativně rychlé, jistě, historicky), jindy celá staletí se nic nemění. Myslím si, že před těmito rychlými změnami stojíme. No tak uvidíme.

DOTAZ: Může být v této společnosti někdo zcela zdravý?

ODPOVĚĎ TP: No, zcela zdravý jen velmi těžce, budeme-li mluvit o naší západní společnosti. My stojíme na ramenou předchozích generací. Podívejte se, jakou ony měly historii, jaké životní podmínky a životní styl. Dá se říci tedy, že my všichni zde neseme větší či menší genetickou zátěž. Nemluvím jen o zátěžích typu alkoholiků či jiných - ano, ty jsou značné, jsou to zátěže typu výživových prohřešků. Pokud se týká genetiky, všimli jste si, jak třeba někteří naši spoluobčané z jiných zemí jsou všichni podobní - jsou hubení, mají silné zdravé vlasy jako hřebíky. A tedy řekněme, že v poměru s populací tou evropskou se zdá, že jejich genom je mnohem méně poškozen. Mají své problémy, samozřejmě (abyste mě netahali za slovo), jistěže ano. No, jsou tu také významnou měrou spojnice mezi hmotou. Říkáte zdravý, ale tam patří i duševní zdraví. Kolik bylo v Evropě filosofů dobra a normálnosti? Často i ti velmi známí a silní pracovali i dost významně se svým vlastním egem či jinak. Kolik Evropanů docházelo hluboké moudrosti vnitřního základu, světa, vesmíru, přírody, Boha? Byli, ale byli nesmírně vzácní. Nemůžete nikdy postihnout všechny v nějaké kultuře, vždycky tam někdo zůstane. Když se podíváme na jiná místa, tak to není někdy o moc lepší, ale přece jen procentuálně ano. Takže, moje zkušenost třeba z toho východu. Tamní poznání funkcí těla, léčebných prostředků (které se nachází všude kolem nich) a dalších souvislostí jsou proti nám o 1 000% lepší. Ještě naše prababičky někdy v té lidové moudrosti (neměly lékařství, neměly žádnou jinou pomoc) věděly, jak pomáhat - bylinou či jinak. Já jsem vám na přednáškách teď třeba promítal vzpomínku na pátera Ferdu, který udělal výjimku (v té době, protože byl sledován policií, a tak dále) a ujmul se tříleté holčičky, která měla těžký zdravotní stav. A lékaři ji nakonec poslali domů, protože už se nedalo nic dělat - pravděpodobně by zemřela. Páter Ferda nejenomže, aniž by o tom cokoliv věděl, řekl (podle něj, pozor, podle něj) přesnou diagnózu. Kuriózní bylo, že to spojil s očkováním, tehdy to byla nějaká trojkombinace či co. Ale uvedl přesné datum, kdy k tomu očkování došlo, což ani maminka nevěděla a musela se podívat do očkovacího průkazu. A ono to skutečně bylo přesně tak. A teď je tu druhá věc. Často si hrajeme na vědeckost, na to, jak všechno musíme mít zdokladováno. To je jistě pravda, ale pokud to převýší jistou úroveň, stane se to kontraproduktivní. Proč to říkám? Diagnóza pátera Ferdy nebyla objektivně potvrzena, ale zdravotní stav holčičky se zlepšil a ona se uzdravila - pomocí procedur, které on předepsal. Lze tedy říci, že ten proces, který vedl k vyléčení, sám o sobě cosi řekl. Jistě, že v bylinářství máme desítky možných postupů. Ale on sdělil kdy nemoc vznikla (tedy očkováním) a zaměřil svoji pozornost tímto způsobem. A děvče se uzdravilo. Co je důležitější - vědecký důkaz, či zdraví? Obojí stejně, ale ne vždy. Když umíráte, je vám vcelku jedno, čím jste uzdraveni a jak a jestli je to vědou potvrzené, nebo ne. Pro vás je důležité, že dýcháte. Na to mnohdy věda zapomíná. Někdy stvořila jakési božstvo, které je více než samo zdraví. Sám jsem to zažil několikrát v diskusích i před televizní kamerou, kdy můj oponent říká: "Pane Pfeiffer, ten Váš výsledek - to je placebo, jenom placebo." Sice to není pravda, ale přece je to jedno. I kdyby to byla pravda, nic panu profesorovi nebránilo, aby stejného placeba užil k prospěchu svých pacientů a tím je uzdravoval. Zdůrazňuji, že to není placebo. A proto by i pan profesor, kdyby se o to pokoušel, neměl úspěch. Protože to, co bylo popisováno, v žádném případě nebylo možno chápat jako placebo. Už samo tvrzení o placebu je docela kuriózní, protože nemělo žádný vědecký podklad. Máte tu stav pacienta. Ten je objektivní. Máme předchozí nálezy, máme nálezy po léčbě - a to je naprosto objektivní. Abysme mohli vyslovit myšlenku, že je to placebo, museli bysme mít k tomu důkazy. A pokud je nemáme, tak je to stejně hodnověrné jako to, když řeknu já, že tam působila biotronická léčba, duchovní léčba, silová léčba. Je to na rovinu, jen osobnost je různá. Já nejsem profesorem, můj oponent profesorem byl, profesorem medicíny. Takže, v téhle chvíli naleznete úplně zdravé lidi jen výjimečně. Například mnohokrát zmiňovaní Hunzové. Je to etnikum, které žije vysoko v horách, a které se dožívá běžně v průměru přes 100 let - běžně. Jejich ženy rodí tuším kolem (já nevím) šedesáti, sedmdesáti let. Vzpomene si někdo z vás? 60, 65 let je běžná doba, kdy ženy zde rodí. Jejich devadesátníci by nás strčili do kapsy svým výkonem, svojí životní silou. Jsou tu třeba příslušníci některých specifických řekněmež komunit. Jsou to třeba lidé duchovních komunit. Někteří z nich jsou opravdu zcela zdrávi. Jsou to brahmanské komunity například nebo jiné. Na druhou stranu, pro pořádek je třeba říci, že v indické společnosti je naprosto drtivá většina těch, kteří patří do té druhé skupiny. Jejich životní podmínky nejsou příliš dobré. Ne, že by trpěli všichni masově hladem, jak si představuje evropan, to vůbec ne. Ale životní prostředí nebývá příliš příznivé. Špatná zkažená voda, infekce nebo další vlivy, které tam jsou. Pálí odpadky ve vesnicích, plasty - v posledních letech masově. A tak taková správná indická vesnice při příchodu soumraku se zahalí do dýmu dioxinu, fosgenu a dalších látek, které vznikají při špatném spalování plastů. No, jsou to i v posledních letech řekněmež důsledky industrializace zemědělství, užívání chemie, a tak dále. Na druhou stranu tam zase naleznete vyhraněné společnosti duchovních mistrů, kteří dokonce nepoužívají ani šlechtěné současné potraviny (i bez tedy agrotechniky), ale užívají prastaré původní odrůdy, které se dochovaly, a které jsou naprosto neovlivněny tím takzvaně moderním vývojem. Jsou tedy zcela čisté a zcela zdravé. Já vím, vy teď namítnete, že by neuživily tu miliardu lidí. To je jistě pravda. A já se vás zeptám, jestli tam musí být miliarda lidí a proč? Člověk si zrušil všechny hranice, jako by žádné nebyly. Protože je sobecký, nevidí důsledky svého rozmnožení, a tak se jimi ani nezabývá. Ale ty důsledky jsou. Jsou lidé, kteří jsou zcela odolní vůči většině agresorů, které známe. Jsou lidé, kteří žijí pravděpodobně velmi dlouho. No, někteří duchovní mistři prý žijí až několik set let. No tak kdoví. Kdo nevěří, ať tam běží. Můžete říct s jistotou, že ne? Kdoví. Už mnohokrát nás učili na fakultách různé stavy tehdy současného lidského poznání, a mnohokrát se to velmi změnilo. Takže, nikdy neříkej nikdy. No jo, to bych tady kázal zase obecné pravdy, ale to je lidská cesta, víte?

Ptáte se:

DOTAZ: Jak nejlépe působit jako kladná složka světa? Myslím si, že bez uklidněné mysli to ani není možné. I Mahátma Gándhí řekl, že zklidnit mysl je mnohdy těžší, než zkrotit vítr.

ODPOVĚĎ TP: Ale to má pravdu. Abyste mohli být kladnou složkou, musíte se změnit tímto směrem. Zbavit se některých svých nepřátel - jako je závist, agrese či jiné podobné vlastnosti. Tedy - probudit se. Člověk, který se zatěžuje, je vlastně hoden politování. Jeho život se stává horší a horší. Stačí jen třeba závidět, představte si. Sžíravá síla (oheň závisti) některé z lidí úplně pohltí. Udělají věci, které by normálně neudělali - ničí, kradou, udávají či jinak poškozují druhé. "Když to já nemůžu mít, tak ať to nemá ani on." To je klasika. A tak dále, a tak dále. Přitom by všichni chtěli žít v harmonické milující společnosti, všichni by chtěli zažívat dobro. Ale pak se jim najednou do cesty nastaví to zlo a oni se do něj zamilují. Začnou v něm vnímat tu smysluplnou cestu, která ovšem vždycky skončí špatně. Na myšlení samozřejmě máte dvě cesty. Jednu tu obecnou, a jednu speciální. V duchovních praktikách vám budou přednášeny způsoby, jak pracovat se svou myslí tak, abyste snáze dosáhli cíle. V běžném životě toho dosahujete často zaujetím - něco děláte a plně vás to pohltí. Najednou už nemyslíte na kdeco, jestli někde štěká pes nebo..., a tak dále. Máte před sebou jen tu myšlenku toho, co vykonáváte. Nebo třeba milovaný film Avatar. Trval tři hodiny. A po těch třech hodinách jste si řekli: "Ježišmarjá, to už je konec?" A v té době toho filmu jste neměli ani vteřinu čas přemýšlet o nějakých věcech jiných. Takže, to je v tom běžném životě. Je to učení se zaujetí pro nějakou věc. Je to vlastně podobné, jako když se snažíme zvládnout třeba DMO (dětskou mozkovou obrnu), kdy ta roztěkanost (neustále šup sem, šup tam) najednou musí být přetavena do schopnosti se věnovat nějaké konkrétní věci a vytrvat u toho. Nemějte mysl za otrokáře. Mysl je služebník a nesmí vás nikdy ovládat. Pokud se tak stane, no tak to je špatný stav potom, to se můžete i zbláznit. A tak je to úkol (jeden z mnoha úkolů tedy), který v životě máme. Je vidět, že Mahátma Gándhí s tímto měl svoji zkušenost, protože jako filosof musel nutně narazit na okruh otázek, které jsou právě s tímto problémem spojené. Myšlenky nemůžete likvidovat, ale vyměňovat. To znamená, že myšlenku musíte propustit, a ne na ní myslet, že ji nechcete. Čili, tak teď budete myslet já nevím na co. Na co by šlo myslet - třeba na tohohle anděla. A najednou budete myslet na ten mikrofon. No tak anděl není, myšlenka na něj zmizela nebo stále slábne, a já se koncentruji k tomuto problému toho mikrofonu. A budu o něm přemýšlet, budu přemýšlet o jeho zapojení nebo prostě cokoliv. Ale bude to o tom, a ne o tom předchozím. I když andělé, přiznám se, jsou mnohem zábavnější, no.

Takže, přátelé, to je pro dnešek všechno. Přeji vám, aby i vás andělé ochraňovali, abyste nacházeli svoje pomocníky (ať už vtělené nebo nevtělené) a přeji vám také hezké prázdniny. Nyní už v programu jsou pouze dva termíny. Je to v sobotu 18. 6., čili, v tomto týdnu tuto sobotu v 10:45 Ostrava, Dům kultury, Kino Art - to je ulice 28. října, takže tam bude přednáška. No, a potom v neděli v 14:45 v Brně v Sono Hotelu na Veveří. Takže, budu se na vás těšit. A v pátek je ještě živá přednáška tady v Praze. Ale já ji tady... Aha, už ji tady mám, vidím to, to jsem přehlédl. Takže, tento pátek 17. 6. od 17:00 hodin bude v Praze v Soukenické 21 přednáška zde v sále. No, a to už bude všechno. Pak už budou prázdniny, tak vám popřeji potom hodně, hodně odpočinku. Děkuji vám.

A teď se s vámi rozloučím jako pokaždé. Tak, s pomocí Boží, ať jsou s námi síly dobra a prospěchu. My to hodně potřebujeme, protože ne úplně všechno, co v našich životech a osudech probíhá, je jen naší věcí a naší zásluhou. Na to nikdy nezapomínejte. 

No, to je vše. A mějte se hezky, na shledanou.