 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 12. 4. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:13:59 - Mám strašný strach ze smrti. Prosím, poradíte, jak se s tím vyrovnat? 35:37 - Je možné ukončit svoje bytí? 1:07:24 – Můžete, prosím říct něco o mediální léčbě? 1:12:27 - Rozloučení a pozvání na duchovní obřad ve 20 hodin. Témata: strach, smrt, sebevražda, vegetariánství, meditace, vzdělávání, mediální léčba Přepis videa:Krásné odpoledne vám přeji, Duchovní universita Bytí a její přednáška je zde. Začneme hned prvním dotazem. Ten je takový "optimistický". DOTAZ: Mám strašný strach ze smrti. Prosím, poradíte, jak se s tím vyrovnat? Když jsem byla mladší, hltala jsem Moodyho knihy, říkala si, že setkání s oním světlem musí být nádherné. Teď je mi už 42. Napadá mě, co kdybych umřela? Kazí mi to radost ze života, hlavně asi i proto, že mám malé dítě - teprve čtyřletou dceru. Prosím, poradíte, jak s těmito pocity pracovat? ODPOVĚĎ TP: No, v této době má tato oblast lidské psychiky opravdu velmi zvýrazněné období. Jsou mezi námi lidé, kteří se velmi obávají covidu, a smrti na covid. Zvláště proto, když vidí, že skutečně ti lidé v okolí umírají. A tak se vlastně dostávají do situace, kterou musí řešit, a každý řeší podle svého řekněme nastavení. Někdo přechází až do tedy panické ataky, nebo do psychózy, jiný to zvládne snáze, a jiný to nemá za problém. A teď tedy co s Vámi? Jak odpovědět? No podívejte, když jsme mladší, tak Moodyho knihy a oblast umírání je jaksi velmi vzdálená. To je asi tak, jako když v nějakých dvaceti vidíme každého třiatřicátníka jako starce, který už přece by mohl klidně umřít, protože má všechno svoje za sebou, a tak co by tady dál strašil. Pak vám je 33, a ono to je zase stejné, a pak je vám 40, 50, 60, já zatím můžu mluvit na skoro 70, a musím říct, že duch v mém těle je stále stejný. I tělo, občas, je docela slušné, a jindy zase je to na umření, to záleží kdy, a jak. Ale duch je stále stejný. Vyrovnat se se smrtí, to je předmět, který by byl vlastně správně součástí naší výchovy. Měl by být součástí jaksi běžné školní tematiky, a také tematiky rodinné. Jenomže u nás se po léta tabuizoval, a to už od středověku, a tak lidé vlastně na smrt pokud možno nemyslí. A když potom přichází, tak je to tak, že je to něco nového. Jak zase kdo, jaký druh smrti - jsou smrti těžké, jsou smrti lehké, může být smrt i za odměnu. Víte, že usnete ve spánku, ani nevíte, že jste umřeli. Jsou smrti, kde se ke smrti musíte propracovat poměrně dlouhým utrpením. No, takže nevím. Podívejte, smrt patří do života stejně, jako zrození. Není nic, co by bylo třeba tabuizovat. Je to stejně přirozené, jako se narodit, tedy i zemřít, odejít. Je to samozřejmost života jako celku. A to ať už umíráme za pár let svého života, nebo dokonce za staletí, možná někteří za tisíciletí. Stále je to opuštění hmotného těla v tomto konkrétním osudu, životě. Strach se rozvíjí stejně jako cokoliv jiného. Jestliže budeme ve své mysli rozvíjet strach, poutat se k němu, tak ho budeme posilovat samozřejmě - až někdy ovládne celý náš život. Jistě chápete, jak je to příšerné a nesmyslné, to co píšete: "Napadá mne, co kdybych umřela, a kazí mi to radost ze života". No to je úžasné. Ještě jste neumřela, a už jste skoro umřela. To je strašně inteligentní, rozumíte? Čili, co se takhle radovat z každého dne, který máme, a vědět v pokoře, protože na počátku těchto úvah je často veliká nepokora, nebo zmatenost. Mám-li totiž zemřít, zemřu a konec. Nemám-li, nezemřu, i kdyby kolem se dělo cokoliv. Já sám jsem se blížil ke smrti ve svém životě nejméně třikrát. Asi jsem to dostal od Pána Boha jako výučnou, aby člověk rozuměl téhle věci. No, jednou jsem zmrzl v horách, to bylo hodně velké zmrznutí. Pak mě trefil blesk, to nebylo na umření. Pak jsem onemocněl horečkou dengue a dalšími dvěma nemocemi, to už bylo hodně nepříjemné. No a teď před rokem naposled mě asi nejspíše něco kouslo v džungli vysoko v horách v Indii. No, tak to teďka pomaličku dořešuji. Trvalo to tentokrát celý rok. A přesto nežiji s hrůzou, že zítra zemřu. A do té Indie, nebo kamkoliv jinam, pojedu, kdykoliv pro to bude nějaký důvod. A ten důvod je většinou šíření Zezulkovy nauky, ukazování tohoto způsobu myšlení co nejvíce lidem tak, aby je to mohlo obohatit, pokud budou chtít, samozřejmě. Žádné ...ismy, žádné nucení, ale práce. Docela normální jaksi ukazování něčeho, co soudíme že jest cenné, stejně jako každý jiný z oborů lidské činnosti. No, takže zkuste si vzít příklad třeba z někoho mě blízkého. Ani jednou jsem nevnímal ty stavy ve smyslu nějaké ataky. Tak jsem prostě ležel, měl jsem velmi vysoké horečky, a čekal jsem, jak to dopadne. Ještě jsem zapomněl na jednu epizodu. A to byl stav po chřipce, kdy zřejmě došlo k poškození mozku. Tak teď máte radost, můžete říkat, že jsem praštěný od té doby, a jsem, určitě. A tenkrát to byly taky docela zajímavé chvíle. No tak tam to bylo asi nejvíc vnímatelné. Tak člověk je v křečích, má špatné vidění světla, různé vlastně barevné změny vidění, a kde co možného, hlavně ty křeče, a tak dále. Mluví cizími jazyky dokonce. Pak se ukázalo, že jedno slovo, které jsem tam používal, bylo slovo jakoby podobné pneumatice, ale z jiného starého nářečí, a pak se skutečně stalo, že můj vůz s tím měl problém. Tak zřejmě jsem tam v tom blouznění se dostal někam dál. No, a tak jsem si blouznil, byl jsem tam, koukal jsem na strom z okna, a říkal jsem: "Kamaráde, jestlipak já tě ještě zítra uvidím". A cítil jsem velmi silnou jakoby vazbu s tím stromem. Byl to můj přítel, kamarád. No, moc jsem se hýbat nemohl. A nakonec, jak vidíte, tady dnes opět plkám, a doufám, že to tak ještě bude chvíli, a když nebude, tak taky dobře. Víte, i ze smrti si můžeme dělat legraci. Smrt připadá všem strašně vážná, ale tak docela to není. Viděl jsem krásný vtip. Byla tam smrtka s kosou, a čistila si ruce dezinfekcí. A pod tím bylo: "Já jsem se tak nechala zmanipulovat, že jsem dostala strach i sama". No, takže přátelé jenom klid. Je to velká pravda - co se narodí, musí umřít. Jinak to nebude. A zkuste tedy získat nesmrtelnost, ať popřete to, co říkáte.
DOTAZ: Děkujete za duchovní obřady, vzdělávání JZ filozofie. Těší mě přednášky, posilují. ODPOVĚĎ TP: Děkuji. Tak a jdeme dál.
DOTAZ: Dotaz - týká se vitamínu B12 u dětí vegetariánů. Moje 9letá vnučka je od narození vegetariánka. Očkování, v pěti měsících dostala vážnou infekci, kdy byla nutná dlouhodobější hospitalizace. Léčila se několikrát i u Vás, léčba jí vždy pomohla posílit imunitu. Po prodělané nemoci bylo nutné aplikovat vitamín B12. Maminka vnučky velmi pečlivě připravuje stravu tak, aby byla všestranně vyvážená. Přesto lékařka u vnučky zjistila opět nízkou hladinu vitamínu B12. Vnučka je odnarození jiná. Velmi vnímavá na energie, zajímá se o filozofii života, odmalička, ráda si prohlížela Bytí v obrazech, a klade zvláštní filozofické otázky. :-) Moje nejmladší jedenapůlletá vnučka má málo vitamínu B12. V tomto případě se rodiče rozhodli, podávat jí maso. :-( (TP: Jak se říká opaku smajlíku? Dobře...) Byl u ní patrný opožděný vývoj, který podle lékařské zprávy souvisel s nedostatkem B12. Rovněž jemná, citlivá. Je možné, že dnešní děti nové doby mohu mít jiné krevní hodnoty, než stanoví současná lékařská věda u většinové populace lidí, kteří jedí masitou stravu? Myslím, že je vše i hodně duální, a že každý organismus má své hodnoty, které jsou pro něj optimální. Také jistě záleží na tom, jak si organismus dokáže své optimální hodnoty vytvářet a udržet. Chápu, že je nutné dětem vitamín B12 doplnit. Jaká je podle Vás vhodná forma doplnění, pokud by se neaplikoval injekčně? ODPOVĚĎ TP: Tak začnu od konce. Pokud je tu deficit, tak každá forma, která bude účinná. Samozřejmě, že to maso je asi vůbec nejhorší varianta téhož. V běžném případě se vitamín B12 vytváří v našem těle, a ve střevním traktu, a získáváme ho i jinak. Z těch běžných věcí mě napadá například, že jej obsahuje tuším pivovarská kvasnice, a jistě ještě vajíčka, možná, a další. Zkuste to najít v tabulkách. Co se týče těch hodnot. Stejně jako všechny naše fyziologické hodnoty - můžou být v normě, můžou být přehnané, ale nebo také slabé. To znamená, že tu trpíme vlastně neschopností získávat některé vitamíny a látky z potravy. Přesto, že jich tam je dost, nebo že by to bylo jinak. Proč? Vegetariánské děti jsou naprosto v pořádku. Já třeba reaguji na kongres, kterého jsem se účastnil, a který byl pořádán rakouskou stranou, universitami. A tam vystoupil mimo jiné jeden ze speakerů, americký profesor, velmi, velmi jaksi význačný, který vlastně se věnoval této tématice - tedy vegetariánství, a dokonce veganství u dětí. Ta jeho zpráva nebyla vůbec negativní. A souhlasím do určité míry i s Vaším názorem, který jsem také již mnohokrát prezentoval. Současná věda má jisté hodnoty, které považuje za normu. Vznikly ovšem u velmi vyhraněné populace. Tyto hodnoty má převážně masojedná skupina. To jsou všichni ti, kteří vlastně dnes tvoří 90%, v Čechách třeba přes 90%. V Americe už ne, tam je to jinak. A proto tyto hodnoty nemusí vůbec vyjadřovat skutečnou správnou hodnotu, ale mohou být statisticky odchýleny, což ale nesmí být důvodem pro to, aby jsme tuto skutečnost zneužívali ke zpochybnění těchto hodnot en bloc. Je to spíš výzva k tomu, tyto hodnoty precizovat do řekněmež normální, skutečné normální hodnoty. Je tu velká i samozřejmě pestrost toho, jak organismus reaguje na konkrétní hladinu dané látky. Jsou lidé, kteří již při malých výchylkách pociťují změny, jiní i při velkých nepříliš. Člověk je biologický organismus. Jako takový se nechová jako stroj, tedy jako stroj laboratorní, nebo jinak. Jsou tedy pro to jisté výchylky. A tak, jak se bude rozvíjet naše věda zdravotní, i jiné, budeme jistě umět více precizovat svůj názor na tyto, tyto oblasti. Je to stejné, jako ve všech jiných hodnotách. Já bych tady uvedl třeba věc, která je velmi výrazná. Máme tady pacienty, kteří buďto zemřeli, nebo byli třeba utopeni, nebo jinak, a často, že tam byla hypoxie trvající až desítky minut. Tak neplatí to, co se dnes učí na fakultě, že po takovéto době již nastává výrazné poškození mozku, nebo později mozková smrt. Není to pravda. A ukazuje to sám život. Dokonce lidé, kteří nedýchají i dny, se někdy probudí, a znovu ožijí k plnému výkonu, a to přesto, že nejsou zmrazeni a zchlazeni. To říkám kvůli skeptikům. Čili tato oblast očekává ještě mnoho vývoje, a samozřejmě, že to není tolik na vás, jako na posluchačích tedy laických, ale že to je výzva hlavně pro další a další léta medicínských výzkumů. Pokud bysme tam měli souvislost s infekcí, kterou popisujete, tak lze předpokládat, že došlo poměrně k masivnímu jaksi poškození mikroflóry trávicího traktu, což s tím stavem může mít určitou souvislost. Čili, rozhodně souběžně s ukončením těchto léčeb, které tady popisujete, by bylo velmi důležité aktivně a masivně nahrazovat v trávicím traktu tyto, tyto mikroorganismy těmi správnými. A je tu také ještě jeden faktor. Jestliže jsme podrobeni silné antibiotické, nebo imunorezistentní, nebo jiné léčbě, je velmi snížena naše imunita. Imuno totiž působí tak - když si představíme třeba plochu, kterou obděláme, zryjeme, a je krásně hnědá, připravená pro zasazení rostlin. No jo, a teď záleží na tom, kdo tam napadne první. Jestli patogenní rostliny, nebo ty které chceme. U člověka a u imunity je to ještě horší o to, že ten proces je mnohem více selektivní, a tedy vlastně svým způsobem hraniční. Velmi mnoho tedy potíží, které máme, je spojeno právě s pojídáním masa, kdy se zásadně mění střevní mikroflóra, protože maso ve střevech zahnívá. Jsou tam tedy jiné mikroorganismy, než by měly být, a to způsobuje celkové okyselení organismu, i další změny například v resorpci železa a některých jiných látek. Počkáme si, až se toto stane standardním vědeckým názorem. Zatím nevím, třeba mě někdo poučí. Čili dodat, je-li tam - musí být substituce takzvaná. Čili, je-li tam nedostatek, musíme hledat způsoby, jak překlenout třeba neschopnost organismu tento vitamin tvořit, nebo získávat. To je odpověď. Myslím si, že pokud si uděláme analýzu, kolik toho vitamínu B12 získáte z té masité stravy, bude to také poměrně určitý možná jaksi problém to dořešit - statisticky. Tak a jdeme k dalšímu...
DOTAZ: Mohu se zeptat? I když člověk pomyslí, že by chtěl spáchat sebevraždu, že se chce vyhnout něčemu, nebo že již nezvládá život, nebo že již nemůže, něco ho velmi trápí a tíží unést, jak se zbavit těchto myšlenek? Tak půjde na špatné místo po smrti? Něco jako očistec - co bylo ve filmu Sny se vrací a Náš domov? ODPOVĚĎ TP: No tak strach tady trochu na místě je, protože v pravdě - cokoliv řešíme, tak v drtivé většině je vlastně nezničitelné, dokud to nevyřešíme. I když se dnes vyhneme, tak hned zítra řešíme totéž, ale ještě za horších podmínek, protože jsme spáchali vraždu, tedy vraždu na člověku, tedy na sobě. Protože sebevražda je vražda jako každá jiná, v mnoha případech. Teď nemyslím na skutečně oprávněné eutanazie, nebo na oběti, kdy se člověk obětuje v zájmu někoho jiného třeba, a tak přijde o život.
DOTAZ: A je tu ještě jeden dotaz se stejnou tematikou. Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak je to se sebevraždou z hlediska osudu. Může mít osoba, která si vezme život, tuto událost v osudu, nebo je to jen možnost? A pokud má někdo jiný v osudu sebevraždu člověka jemu blízkého, a daný člověk s myšlenkami na sebevraždu se z toho dostane, přijde sebevražda někoho jiného? A nebo nikdo v osudu sebevraždu nemá? Je to možnost? ODPOVĚĎ TP: No, přece sebevražda jako taková může být osudem předepsána pouze v těch případech, kdy kapička (a to nesmí být výmluva prosím přátelé, v žádném případě), kdy kapička se pohybuje po těch cestičkách, kdy dochází k řekněmež nemoci psyché. Některé sebevraždy se vykonají v jakési atace. Je to věc, která... Já nevím, třeba laktační psychóza, nebo nějaké vlastně pominutí smyslů doslova. Tam potom ta vina rozhodovací je o něco menší. Ale u všech jiných sebevražd je to jinak, a kdykoliv budete jen si modelovat situaci, která by se blížila té méně vážné situaci, tak to stejně nebude platit. Protože platí jen to, co je doopravdy, a ne to, co se snažíme vnutit osudu skrze nějakou politiku. Takže sebevraždy se nepřenášejí snad tak přímo, je tu ještě jiný faktor. V sebevražedných procesech mívají často svoji roli temné entity, temné osobnosti, tedy chcete-li démoni. Jsou lidé, kteří mají obranu větší, menší, jsou lidé, kteří vytvářeli v minulých životech nějaká zla, a jsou více smáčiví těmto věcem. Jiní zase..., a tak dále, a tak dále. Vpravdě ale tu sebevraždu v osudu nemá nikdo jako imperativ. Je to věc rozhodnutí podle hnutí ve slabé chvíli, či podobně. Je to složité. Vždycky si člověk má říct: "Tak co se mi může stát, co nezvládám, jak to bude? Dožiji to, co mám. Jak to půjde. Mohu mít luxus, mohu mít také neluxus". Vzpomínám, jak svého času v televizi byl pořad o jistém příslušníku šlechtického rodu, který byl velmi bohatý, a měl vlastně myslím si dobré životní podmínky. Byl to pořad, který se týkal prokletí. A na konci bylo řečeno: "Podívejte, žádné prokletí není". A ten příslušník toho rodu žil ve stanu v lese jako bezdomovec, ale žil. Koneckonců když to vezmu ještě jinak, tak ten život, který ztratí vaši řekněmež současnou oporu, může být žit nejrůznějšími způsoby. No tak co bych udělal třeba já? Tak to řeknu. Odešel bych někam do ústraní, do hor, do jeskyně, a tam bych poustevničil. No, copak jiného? A byl bych šťastný ve svém osudu. Už jsem to udělal v minulých životech mnohokrát. A ještě tady jsem, jak vidíte. Takže tak nějak. Všechno se dá nějak využít, můžete život věnovat službě druhým, a bude to pomoc, která se počítá, rozumíte. Místo toho, abyste ho ukončili a zabili se, můžete ten život věnovat nějakému ideálu, nějakému cíli, a v něm najít smysl pokračování. Ježiš to je dneska teda den...
DOTAZ: Je možné ukončit svoje bytí? ODPOVĚĎ TP: No samozřejmě, kdykoliv, ale jestli je to rozumné a správné, to už je jiná otázka. Ano, jsou chvíle kdy je to možné. Ale to není tak snadné odpovědět. Ostatně i vývoj toho, čemu se říká eutanázie, kdy vidíte, jak se těžko hledá ta správná poloha, aby se to nedostalo do pozice sebevražd prostých, aby se to nedostalo do pozice vražd, či jinak. Je to složité, člověk je ještě slabý.
DOTAZ: Mahariši říká: "Bez ohledu na osvojené způsoby se musíte vrátit k já. Proč tedy jako já nepřebývat tady, a teď? Nemá cenu usilovat o to, co není stálé. Jste já, už jím jste. (TP: To už tady bylo ten dotaz ale, opakuje se. Aha, říkal jsem, že se vrátím, tak se vrátím.) Meditace je vaše pravá přirozenost. Už nyní tomu říkáte meditace, přesto, že vás ruší myšlenky. Až budou tyto myšlenky rozehnané, zůstanete sami, ve stavu bez myšlenek. A to je vaše pravá podstata." ODPOVĚĎ TP: A já jsem odpovídal, že v tomto se svým prvním velkým učitelem pravděpodobně v této formulaci nebudu souhlasit. Přesto, že díky jemu jsem dostal odpověď na to, co zde naznačuje. A byla to dlouhá cesta, roční meditace. Takže, abyste mohli zažívat stav, kdy vás neruší myšlenky, musíte je ovládnout - duchovní praktikou. Naučíte se, aby vaše vědomí neskákalo jako zajíc na poli, a vy jste vaši myšlenku udrželi. Jen tu, kterou potřebujete a chcete. Až se vám podaří udržet tu myšlenku na "já", budete moci dojít ke svému cíli. Není pravdou, že je to bezmyšlenkovitý stav, nikoliv. Je to zažití vědomí. Zažití tedy procesu a pochodu, který musíme pojmenovat, a nastoupit. A k tomu potřebujeme tu myšlenku. Proč jsem usedal náhodou, podle knihy, která se mi dostala do ruky, do (jo) tenkrát ještě jogického sedu? Dneska bych si zlámal hnáty - jako starý muž. Tenkrát to šlo. A proč jsem tedy podle toho, co jsem se zde dočetl, začal hledat pravou podstatu svého já? To byla přece myšlenka. To nebyla bezmyšlenka. Čili, byl to cílený proces, který vedl k nějakému výsledku. Pokud mluvíme o rušení myšlenek, tak vždy myslíme ty nežádoucí. A je možné, že překlad nebyl tak přesný. My totiž musíme vědět, že myšlenkou v jiné formě je vlastně vše. Je to velká nekonečná myšlenka, která se dělí, a vytváří tak čas a prostor. Ta obsahuje jak část tedy racionální, tak i tu část emoční. A proto s ním nesouhlasím v tomto, jestli to je správný překlad. To já nevím. Proč? Protože máme dvě oblasti myšlení. Racionalismus máme dneska skvěle zmapován, viďte. Vidíte jeho obrovské chyby a nedostatky, je-li přehnaný. A emoční myšlení dnes vidíte mnohem méně, a někdy se obdivujete duchovním mistrům, kteří dlí ve svých vysokých stavech, kterým nerozumíte, protože naše kultura se vzdálila od těchto oblastí na sáhy, na hony. Ale obojí je myšlení. Je myšlení v rozumu, a je myšlení v citu. A teprve když tyto dvě složky dáte do jednoty, můžete uvažovat o tom, že se přiblížíte k odpovědi na svou otázku po věčném bytí. Potom můžete být vědomím celku. Do té doby to půjde těžko.
DOTAZ: Jednoho dne se žena zeptala Bhagavana Mahariši: "Mnoho velkých mudrců podobných Vám vyjíždí do světa, a pořádají přednášky, na kterých předávají lidem moudrost. Vy jste pro sebe získal džňánu, poznání, ale sedíte v rohu, a jste zticha. Jaký prospěch z toho plyne světu?" On odpověděl: "Znát átman, a zůstat ve stavu átmana, je samo o sobě největším prospěchem, který může člověk světu poskytnout. Všechny přednášky mají účinek na některé lidi pouze tak dlouho, dokud je řečník na pódiu, ale přednášku ticha můžete slyšet po celém světě, a vždy bude účinná." ODPOVĚĎ TP: Ano, odpovím. Duchovní mistři a duchovní pracovníci se dělí v podstatě ve svém směru na dvě části. Jedni zůstávají v tichu, často nepoznáni, a často odloučeni. Druzí, stejní, jdou mezi lidi z pocitu bratrství, mnoho ztrácí, ale zase mnoho rozdají. Dávají lidem alespoň ukazatel cesty a světla. Je to tedy stejně důležité. Ta první rovina umožňuje v rovnováze světa přiložit obrovské vědomí jednoho jedince, který došel do vysokých stavů duchovních. Vyvažuje velké množství jiných nevědomců. V tom prvním případě je to podobné, jen je tu navíc ta ještě řekněmež aktivní pomoc, nebo příklad, který ovšem, souhlasím, se musí konat bez ohledu na účelnost, nebo na úspěšnost přesněji. Posluchači mohou být nekritickými, nebo vyslechnou přednášku, a hned zítra hledají něco jiného, a pozítří zase něco jiného. A tak do své malinké zahrádky sází velké množství semen, a potom ani jedno z nich nemá dost prostoru k tomu, aby vzklíčilo v mohutný strom. Anebo ještě hůře, tato semena jsou semeny plevele. Proto tu má být snaha po čistotě na duchovní cestě, aby k tomuto nedocházelo. Tento duchovní mistr, který zde promluvil (a podle slov která řekl, se domnívám, že byl duchovním mistrem), jen trochu nerozšířil své poznání i na všechny ostatní strany tohoto problému. Je to přirozené. Dojít sem, je obrovská práce, obrovské úsilí, obrovské sjednocení ke svému cíli. Nad tím jsou ještě vyšší, kteří došli ještě dál. Na konci je nejvyšší. A ten se k vám z tohoto postu vrací, aby vám pomáhal. Ježíš, Mojžíš, Abrahám - přinašeči - Zezulka. Je to vlastně paradoxně nejvyšší post - a dělají to. Nedlí jen ve své části, ta je rozdělena. Ta, kterou naznačil tento mistr, je milionkrát silnější, než tu kterou jen myslel. A zároveň ta část, která se vtěluje, se vlastně nastaví do módu daného tvora dané bytosti, tedy v tomto případě lidské, aby jí pomohl na cestě. Takže to je to nejvyšší, co bysme mohli zmínit. V těchto případech už je to vlastně jednotně duálné. Jste-li na konci cesty, jste vším. Tedy jste vším, co je v tom velkém stavu, i vším, co je v těch stavech nejnižších. Jste zároveň počátek, i konec. Jste nejnižší, i nejvyšší zároveň. Jste vše.
DOTAZ: Byl jsem v posteli, a zdálo se mi to, a přeci to nebyl sen. Byl jsem aktér, a současně i pozorovatel. Byla noc, a já stoupal skleněným výtahem k obloze. Stoupal jsem vysoko nad rozsvícené město k nějaké kosmické lodi nebo kam, ale tu jsem neviděl. Dole pod nohama, pod prosklenou podlahou, zářila světla města. Věděl jsem naprosto jistě, že je to Praha, a to Praha budoucnosti - velkolepá, krásná, zářící. První pocit byl - jak to, že se nebojím výšek. A druhý pocit - aha, ty pitomče (s prominutím), takhle má vypadat klid? Takové kvality klidu nikdy v tomto životě nedosáhneš. Zažíval jsem ho do poslední buňky v těle, do poslední, zdůrazňuji. Byla to tak silná prosycenost mírem, že být žena, tak brečím, i když to teď píšu na papír. Poslední vjem byl tento. Jsem cosi jako velitel tohoto města, nebo regionu, nějaký správce. Cítil jsem příjemný pocit seberealizace, ale ne takový ten egoistický, že já něco dokázal, že mě někdo dole musí poslouchat. Ne, bylo to jiné. Bylo to jakési naplnění a dobrý pocit ze služby, že je vše, jak má být. Jestli čekáte otázku, omlouvám se, asi nebude. Prostě jsou jen dvě možnosti. Buď jsem v té posteli blouznil a z podvědomí vytryskl mesiášský komplex, nebo jsem opravdu dostal na pár vteřin šanci zažít "tady a teď" na jiné frekvenci. Ať už tak, nebo tak, každopádně mě tenhle výjev pomáhá přežít současnou realitu, protože moje bytí v tomhle městě zažívá mizérii. Od té materiální, až po uznání od lidí. Docela dobře umím něco, co lidé v této době neoceňují, a mým životním úkolem je, patrně uhasit vnitřní žár po uznání, utišit ego. Byl jsem nucen živit se tím, co mě vůbec nebaví, jinak nebude na složenky. Docela to bolí, protože ten had má dva jazyky. Tím druhým je totiž sebelítost, jedovatá a devastující. Ale skončím pozitivně. Jestli to tu opravdu mám na starosti, v té budoucnosti, máte už dnes mé úřední požehnání na pár desítek století dopředu. (TP: Děkuji pěkně.) Nedělám si samozřejmě legraci, já děkuji za to, že se nauka šířená ze Soukenické stala jedním z konstrukčních prvků tohoto výtahu. Přeji Vám duši naplněnou mírem, posluchačům, a také se omlouvám, že jsem byl tak prostě sebestředný. P.S. - až budete mít náladu, prozraďte prosím něco o Vyšehradu. Ale jestli platí slova Cimrmana: "My nesmíme ani naznačovat", tak samozřejmě nic. ODPOVĚĎ TP: Každé schodiště má své stupně. Ty stupně jsou rozloženy v čase, a tak se aktivují různá místa i v rámci malého regionu jako je Praha. Samozřejmě Vyšehrad patří k těmto místům, stejně jako Pražský hrad, a později Petřín. Na druhou stranu však platí slova Cimrmana: "Nelze ani naznačovat". A tak jestli mi Bůh dopřeje klidu před odchodem, tak Vám to napíšu, ale dříve ne. Nebo až určitý proces, který právě všichni zažíváme, bude již z velké části vykonán, potom to bude možné. Do té doby ne. Omlouvám se.
DOTAZ: Chcete radu (TP: Nevím, jestli Vám budu schopen radit.), která spěchá. Se školou bych měla již začít komunikovat. A také vědět, jestli tam chci. Je to soukromá škola. A problém je v tom, že mně to přijde nelidské. Zas do klasické státem hrazené školy jít, si představit neumím, jelikož kvůli té citlivosti by mě to zruinovalo. Přístup ne vždy rovnocenný, spíš vůbec. Nechci teď někomu křivdit, vím že existují výjimky, ale klasický způsob nezvládnu. ODPOVĚĎ TP: Ale existují. Všechno záleží od vlastně těch, kteří tu školu naplňují, a jsou vlastně nádherné bytosti učitelů kdekoliv, i v těch státních. Jsou, pravda, někdy v těch nestátních podmínky malinko jiné. To záleží jak kde, jak kdy. Stejně jako jsou učitelé, kteří by nikdy neměli učit, protože nemají vztah k dětem. A zase jsou učitelé, kteří by měli učit alespoň 70 hodin denně, protože jsou schopni předávat dětem to člověčenství, a to poznání, a lásku k poznání, a vědění. No tak to jistě, tak bych to rád zdůraznil. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Vysoké školné mi přijde nelidské, a práci kvůli němu také nevidím moc světle. Vůbec nevím, co mám dělat. ODPOVĚĎ TP: Naše společnost je nastavena jako žebříček pro žabičky. Společenské uznání se dosahuje určitým úsilím, vzděláním, či jinak. A na počátku každého vzdělání jest člověk. A tak si musíme vážit vzdělání, a zároveň musíme vědět, že i poslední bezdomovec může být geniální víc než kdokoliv jiný. Ostatně každý má v sobě zrnko geniality, ať je, kdo je. A svým způsobem to vidíme třeba... Pro mě je třeba takové vytrysknutí geniality patrné u publikace, které jsem dost dlouho nerozuměl. Byl to Dobrý voják Švejk. Viděl jsem jeho autora, jeho životní styl, a všechno to, co je s tím spojeno. Až jednou jsem začal číst vážněji. Pochopil jsem tu schopnost, vlastně ukázat zrcadlo té lidské společnosti, té (tak jak to říct hezky) nekonečné idiocii, která je často vnímána jako norma. Kdy štábní profous se věnuje svým ovečkám, aby jim vypumpoval žaludek, když přijde paní kněžna a něco jim dá. No měl o ně starost, zdá se. No a tak dále. A ten Švejk mu uctivě a s úsměvem poděkuje za jeho milost. No, v tom je ta velká parafráze, a velká ironie. Když popisuje svoje nadřízené - feldkurát Katz například, nebo jaksi další nadporučík, a další, a další. Svým způsobem to byly vlastně ukázky nebo karikatury lidských vlastností. Bylo to lidské, bylo to velmi lidské. Většinou se vystavují karoserie, taková ta prostě hradba - karoserie. A v těch karoseriích je pokaždé jenom člověk. Už jsem o tom mluvil před chvílí. No, takže jistě, že máte svoji cestu - životní cestu. Potíž je v tom, že když jsme mladí, tak často (teda vyjma toho, že budeme popeláři nebo kosmonauti) ještě pořád netušíme, k čemu na tom světě jsme. Co lze vyčítat školství je, že ignoruje a často zadupává génie. Víte, když najdete člověka, který rozumí funkci vesmíru, nebo něčemu jinému, a chcete trvat na tom, aby vám oddeklamoval, kdy byla Bílá hora, a kdy se podepsal ten nebo jiný manifest, tak je to poněkud nesmysluplné, protože tento člověk může posunout lidské poznání o sáhy, a přesto nebude z historie znát vůbec nic. Tím neříkám, že se ji nemá učit. A ten člověk má být veden k tomu, aby se vyrovnával ve svém vzdělání, aby tedy neznal jenom tu svoji astrofyziku, ale aby se měl zájem... Čili to chce zapálit nadšení, víte? To je ten problém. Pro co máme nadšení, to se učí samo. A co nám zprotiví učitel například, nebo rodina, nebo někdo jiný, no to je nekonečná nuda. A stejně se to nenaučíte. Takže možná tak. Řada z lidí má ve svém nastavení už od nejmenších let jakousi vnitřní představu, nebo (není to představa jimi tvořená) vnitřní stav, a oni vědí k čemu to je, a často jiné věci považují za nesmyslné a zbytečné. A často jsou to i věci, které ostatní považují za nesmírně, nekonečně potřebné. Víme přece, že lidé se dělí na tedy ty, kteří mají spíš humanitní sklony, a technicistní sklony. Když se budete ptát technika na otázky biologie, tak to pro něj bude většinou španělská vesnice. A rovněž tak otázky techniky budou jistě problémem pro přírodovědce, který nebude umět zatlouct ani hřebík, protože by se při tom zabil, rozumíte? Maximálně tedy připíchne chudáka motýla svým špendlíkem do hobry, tak to ještě by zvládl, ale ten hřebík už ne. Takže, je to velký úkol, poznat, k čemu člověk je v životě. Jistě, že někdo z nás je k ničemu v tomto životě. No tak si ho odžije, a pak zase bude něčím. Máme i životy, které jsou na odpočinek, kdy zrovna nemusíme získávat úžasné objevy, nebo něco jiného. Pokud se ale vyrovnává bytost, tak postupně stoupá její moudrost, a je schopna zasahovat do mnoha oborů, a rozvíjet se v nich. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Tak, popisujete vztahy na školách, a tak dále. ODPOVĚĎ TP: Škola je něco jako destilace společnosti, protože děti ještě nemají tolik schopnosti zakrýt to, co nechtějí, aby bylo vidět. A tak se v dětských kolektivech objevují všechny chyby rodin, které ty děti zcela přirozeně zasáhnou, ať už genetikou, anebo odpozorováním a výchovou. Potom tedy v tom kolektivu vidíte vlastně svým způsobem vzorek stavu těch rodin, a neřkuli společnosti. Čili, chceme-li toto zlepšit, musíme zlepšit vlastně vše, a to je velmi těžké. Vždy naleznete ty, kteří budou slabší, a ty, kteří budou vepředu. A bude to tak vždy, protože společnost jednotných by se podobala takové té jak bych řekl umělé igelitové společnosti, kdy jsou všichni podle stejného módu, jsou všichni geneticky vytvořeni, všichni mají stejný obličej, stejné nosy, stejné uši, a stejné myšlení. To je přímo protimluv proti vývoji. Současný člověk neví, co to je vývoj, a co potřebuje. A je to šílené, že to tak dopadlo v dnešním osvíceneckém století. Tedy to osvícení nakonec dopadá do neobyčejné hlouposti - podle mého názoru. Hlouposti, která je vytvořena do představ, že budeme žít v plechových krabicích na oběžné dráze, a nebudeme schopni poznat krásu zurčící kapičky, ševelu listů stromů, trávy, vysoké hory, ledovce, moře. A to všechno nebudeme schopni vnímat skrze své klávesnice, na kterých budeme skvěle nastavovat regulační mechanismy trysek svých motorů. Je to neobyčejná hloupost, a propad. Je to ztráta člověka jako člověka. Proto také člověk se začíná vzhlížet ve strojích, místo aby viděl nekonečnou genialitu biologické podstaty člověka. On ji vlastně ztratil, tak co bych mohl vidět - do velké míry. Tak se zamilovává do představ stále větších procesorů, které se v kyborgovi budou snažit zabít jiného kyborga s co nejlepší dokonalostí. Je to velký propad lidského génia, lidského vědomí. Ale to neznamená, že musíte zatratit školu, vůbec ne. Zkuste tedy najít tu (a budete-li mít štěstí, tak ji najdete), která bude nejlépe vyhovovat vašemu hladu po poznání.
DOTAZ: Dobrý den. Co, kdo, Bůh, nebo my sami, určuje kolik, a jestli vůbec nějaké mít přátele a životního partnera? A každý tu má na Zemi svého životního partnera, nebo někdo zůstane sám celý život? Je třeba jeho dvojplamen v jiné dimenzi, takže i třeba přátelé, takže bude celý život odsouzen k samotě? Děkuji předem za odpověď. ODPOVĚĎ TP: Ano, děkuji za otázku. Jak najít svůj dvojplamen? Vy si vlastně odpovídáte, aniž to víte. Protože se na to díváte ze svého jednotného lidského postoje. Vy předurčujete, co řešíte. Ale zkuste se na to podívat ještě z jiné strany. Tak zaprvé jsou to poruchy - partnerství, kamarádských vztahů, a tak dále. Vždy je to následek nějakého konání. Když urazíte mateřství, nebo se věnujete patologicky celibátu, ničíte vztahy například, nebo jinak, budete mít v příštím životě určitý problém. Ale to nejste zdaleka všichni. Speciálně v oblasti mateřství je tu ten vztah příčinný velmi silný, velmi. Když se podíváte například za posledních 50 let, kolik matek se provinilo na svých dětech necitlivostí, neúctou, vlastně hloupostí. Běž pryč a neotravuj, a tak dále, a tak dále. Kdy dítě bylo často nechtěný přívažek toho úžasného života, kdy si povídáme s kamarádkami, a tak dále. No tak asi se nebudeme divit, že hned za 50, 100 let tady bude generace, která bude mít jistý problém. To se táhne lidstvem jako červená nit. A pak jsou tu ty další problémy. Nemusí to být jenom v oblasti negace, tedy spíše v oblasti výchovy, nebo vyrovnání osudem, karmou. Jsou zde i oblasti, kdy člověk, který dostoupil svého stupně, má pochopit, že není nikdy sám - jen to, co chápe jako své přátele, vnímá jinak. Můžete sedět v jeskyni 50 let, a budete více s ostatními, než kdybyste každý den chodili na diskotéky, a tam plesali s tisíci dalších lidí. Můžete být zcela sami, a Bůh bude blízko. To je největší kamarád, víte? Dokonce je s vámi stále, i když jste na těch diskotékách. A bavíme se o tomtéž jistém řekněme vývojovém cyklu. Vy si řeknete: "Ten chudák nemá nikoho, nikam se nedostane, nikam nechodí". Nechápete jeho vědomí. Vy jste zaměřeni na to, abyste byli někde v přírodě třeba, nebo..., a to je chvályhodné, jistě. Ale jsou i zrody, kdy to již nehraje žádnou roli, kdy "jste". A je úplně jedno, kde dlí vaše tělo, protože váš duch je nekonečný. Než do tohoto stavu dojdete, bude tady ještě mnoho potřeb, a mnoho různých vyjádření, různých nepřízní, různých řekněmež vibrací - až to přijde. Když můj velký vzor a učitel Zezulka Josef přicházel do vyšších let svého věku, tak z několika příčin už vůbec nechtěl vycházet. Ne, že by považoval za strašné, se potkávat s lidmi na ulici. Neměl tu potřebu. A já ho plně chápu. Takže musíme přijmout to, co máme. Většinou, jsme-li mladší, jsme plni nějakých očekávání, aspirací, agresí, abysme na konci svých cest pochopili, že svět je jiný. Ale jenom v našem stupni, ne v tom předchozím. Tam byl zcela právem jiný rovněž. Horší to bude, když bysme chtěli duchovnímu mistru vnucovat svoji vlastní pozici mnohem nižšího tvora. Kdybych já třeba Zezulkovi začal lát, začal jsem mu říkat co má, a nemá dělat. To bych asi nebyl na té správné straně. Rozumíte?
DOTAZ: Děkujete mému učiteli, i osobně. (TP: Děkuji.) Hodně síly, a tak dále. Připojit dotaz. Jedná se mi o neporozumění v přirovnání k rytmu dechu. Z pozice jsem - po výdechu následuje dolní dechová pauza. Je to doba výdechu a spodní dechové pauzy, třeba destrukční podzim a zima, ano. Avšak (viz Přednášky II, str. 34) z pozice Podstaty je to výdech, kdy se Tvůrčí dílo odděluje od Podstaty, následuje horní pauza, v té probíhá v Tvůrčím díle vzestupný proces. Potom jsem poněkud zmaten. Znamená to, že zde je výdech Podstaty, po němž by logicky následovala dolní pauza nádechu, čili zrození Tvůrčího díla? ODPOVĚĎ TP: Ale nikoliv. Přece když mluvíte o výdechu, tak je to tvoření toho, co je horní pauza, trvání. A další díl je dokončování té řekněmež části rytmu. A spodní pauza je to, co odděluje před vznikem dalšího Tvůrčího díla, dalších vesmírů, a tak dále. Já si to ještě zkusím přečíst pozorněji. OPAKOVÁNÍ DOTAZU: Avšak z pozice Podstaty je to výdech, kdy se Tvůrčí dílo odděluje od Podstaty (TP: Ano.), následuje horní pauza, to znamená, že probíhá v Tvůrčím díle vzestupný proces. A jsem poněkud zmaten. Znamená to zde, že je výdech Podstaty, po němž by logicky měla nastat horní pauza nádechu, čili zrození Tvůrčího díla. ODPOVĚĎ TP: Nikoliv, Tvůrčí dílo se nevytváří nádechem, ale procesem ven. Když budeme chápat Podstatu (což je nesmysl, ale pro tento výklad to musím udělat) jako jednotu, tak ona když tvoří, tak vydechuje, a pak zase vdechuje, a zase vydechuje. Čili celé Tvůrčí dílo je podřízeno rytmu.
DOTAZ: Můžete prosím říct něco o mediální léčbě? ODPOVĚĎ TP: Pokusím se. Hranice mezi světem vtělených a nevtělených bytostí je mnohem méně zřetelná, než se domníváte, protože ji nevidíte. Nevidíte za tu hranici, a přesto tato hranice není příliš silná. A tak dochází k průniku vtělených do světa nevtělených, vzácně, a dochází mnohem častěji k průniku nevtělených do světa vtělených. Můžete být člověk, který je svým duchovním vývojem například léčitel. Prožil mnoho, miriády životů, pracoval ve filozofii, až byl seslán na jeho ruce oheň. Bude zde léčit, a bude to on, kdo léčí. Je napojen, je připraven. V jiném případě bude nevtělený, který byl v tomto stupni třeba vtělen, a již zemřel. Je stále tímtéž, jen nemá tělo. Pak se stává, někdy, že se skrze tělo vtěleného působí na ostatní vtělené. Někdy takový vtělený ani neví, co se děje, a proč. Prostě to na něj přijde, najednou cítí v rukou neznámou sílu, a tu nakonec je nucen, často nevědouc proč, předávat druhým. - životní sílu. To ten nevtělený se snaží pomáhat v tomto světě, kde by normálně vlastně již se nemohl projevit přímo, tedy bez toho prostředníka. Jindy také ale, aby bylo všechno ve dvojnosti, může působit bez prostředníka, přímo ze světa nevtělených do světa vtělených. Ale každá z těchto možností má určitá pravidla, a také určité situace, kdy je to lépe tak, a kdy je to lépe jinak. Jsou to osudové důvody. Takže jsou tu lidé, kteří jsou prostředníky, a to nejrůznějších oborů. Jsou tu geniální matematici, geniální malíři (těch je poměrně hodně), mediální malíři. Oni sami často neumí vůbec malovat. A přesto, když se posadí před plátno, tak jejich ruka maluje obrazy. Může to být člověk, který třeba bude dávat své tělo k dispozici někomu, jako byl Rembrandt. A jeho obrazy budou k nerozeznání od Rembrandta, protože tu ruku (to je jenom ten výkonný prostředek) ovšem povede duch tohoto muže. A bude to dokonalé. Bude se to možná jen lišit pigmenty těch barev a samozřejmě stáří plátna, a jinak to bude dokonalý Rembrandtův obraz. Platí to tedy i pro léčbu. Platí to pro všechny ostatní obory. Dokonce v každém lidském konání je určitý odstín, někdy nepatrný, a někdy obrovský, kdy dochází k propojování těchto světů. A podívejte třeba na Cayceho. Muž, který nebyl vzdělán v oblasti farmacie, napíše recept, který před sto lety užívá nějaký lékárník v nějakých Kotěhůrkách pro člověka, který se ptá. A ten recept funguje. A později se zjistí, že byl už kdysi vymyšlen. Nebyl to jediný případ, a tak dále, a tak dále. Přichází doba, kdy budete stále více přesvědčováni o tom, jak tento svět je samozřejmý a normální. Konečně se lidský duch zbaví omezení své jednostrannosti a vlastně hlouposti, a začne reálněji vnímat to, kdo je, kde je, proč je, a tak dále. Je to jeden z našich společných úkolů, aby se tato věc posunula, protože nebýt tohoto poznání, nemůže naše kultura, ani civilizace, v žádném případě učinit další krok. Naopak - zničí se sama v sebedestrukturní nerovnováze. Je tedy velmi důležité, aby lidé, vědci, umělci, a každý jiný, měli upřímnou snahu nenalhávat si, jít cestou za poznáním, být otevřený, nebát se zesměšnění v případě omylu, protože omyl není chyba. Chyba je hlásat jednu pravdu ze strachu před omylem. A také sem patří objektivnost, a schopnost co nejlepšího posouzení pravdivosti na daném stupni, a vědomí, že nikdy (zatím) nejsme na konci cesty. Čili staré pořekadlo, že všechno je jinak, platí. Tak vám přeji hodně úspěchů na této cestě. A za necelou hodinu na shledanou při našem duchovním obřadu ve 20:00 hodin. Na shledanou. |
