 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 10. 5. 2024Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:0:00 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 4:09 – Může biotronika pomoci při Parkinsonově nemoci? Pokud ano, do jaké míry? 5:15 – Jak vychovávat současné děti v této společnosti, jak je vzdělávat? 30:50 – Jak se jmenuje pravlast Slovanů? 32:27 – Je Vyšehrad naším Avalonem? 37:00 – Podnět posluchače k umístění busty pana Josefa Zezulky při působení. 37:38 – Jak pomoci člověku, který naplnil celou svou bytost strachem? 1:11:19 – Duchovní obřad, rozloučení. Přepis videa:Vítám vás na přednášce nultého stupně Duchovní university Bytí. Pokusím se reagovat na vaše podněty, a to s tím, že budu neustále a pořád, už jsem s tím protivný, já vím, trvat na vaší vlastní aktivitě. Předložené názory jsou k vašemu uvážení, a to nikoliv jako umíněná a jediná pravda. Takže pojďme se zamýšlet nad tím, co jste přinesli. Poprosím paní Lucii, která mně bude číst dotazy. A začneme. DOTAZ: Když se duše vtěluje v dobách pro vývoj lidstva zásadních, může se duše inkarnovat do více těl, aby došlo k posílení realizace plánovaného vyššího záměru v daném vývoji? ODPOVĚĎ TP: Aha. Tak to je takový úderník. Že byste si to odžili najednou? Pochopil jsem to? V pěti životech? A tak? No, tak nic proti tomu, ale já myslím, že jeden průšvih stačí ne, na jeden život natož teda deset. Z pohledu vás jako vědomí, chcete-li duše, procházíte životy, které právě nyní a teď třeba naplňujete. Vnímáte se jako ten a ten člověk, máte svoje jméno, svoji historii, vzdělání, a to všechno ostatní, a to je vaše realita. Když se na to podíváme z jiného pohledu, který je mnohem méně pochopitelný, tak všechny vaše minulé i budoucí životy již jsou, dokonce včetně všech vašich svobodných vůlí a tak dále, abyste si nemysleli, že jste jako na koleji jedné a že nikam jinam nemůžete než po jedné koleji. Tak to není. Právě proto je tu vývoj, abyste se mohli postupně vyjadřovat svými činy, svými myšlenkami, svým směřováním, a tím ukázali, kdo jste, a co je potřeba v té vaší osobnosti nejvíce opravit. No, takže z jiného pohledu, pokud byste zažili stav čtvrtého rozměru, tak byste teoreticky mohli vnímat všechny životy všeho a všech naráz. To ale nebude váš problém zřejmě a řekl bych tedy, že v tomto případě se budete muset spokojit se svým třírozměrným kauzálním prožitkem tohoto života, který je pro vás jediný v této chvíli možný. Přijdou doby, kdy to bude jinak. Až budete pracovat na duchovních cestách, praktikách, budete ve vyšších druzích, než je člověk vyspívat, no prosím, potom by ta otázka mohla mít jinou odpověď. Dneska ne. Takže lituji. Zrychlení není možné, protože smyslem není zrychlení, ale řádné projití a vypracování všeho, co je potřeba, a to do té doby, dokud je to třeba. Záludnost tohoto útvaru jest v tom, že čas pro něj nic neznamená. Vy můžete žít tisíckrát a tisíckrát třeba v jedné době, v jednom místě nebo naopak a tak dále, a dokud to nevyřešíte, nepůjde se dál. A tak to bude zase znovu a znovu. Vlastností přibývá, jste složitější. Dneska jste nejsložitější na planetě - lidé a těch vlastností je hodně a už to dá pěknou fušku to vyladit, a navíc ještě ten krizový tvor, který je prvním zvířetem, které má rozum - a to je ten průšvih. Takže je to dost problémů najednou. Do toho ještě ten cyklus toho Platónského roku, to znamená, že dnes právě začínáme další Platónský rok. Jsme v předjaří, a to je taky vlastně poměrně vždycky náročná situace - stejně jako vrcholné léto, tedy za těch 12 000 let až zase uběhne, tak to bude také pro tehdejší kulturu a civilizaci určitá výzva. Takže je mi líto - krok za krokem.
DOTAZ: Jak vychovávat současné děti v této společnosti? Jak je vzdělávat? Velice děkuji za vše, co pro nás děláte. Jsem velmi vděčná. Kéž se vám vše daří. ODPOVĚĎ TP: Netroufám si tvrdit, co máte dělat, ale snad tedy poznámky k tomu. Výchova má směřovat k rozvoji osobnosti, zlepšování její intelektuální schopnosti, ale také její lidské emoční schopnosti. A to je to, co nejvíc schází. Čili pokusit se předávat, pokud by nebyl osvícený učitel, který ty svoje děti vlastně vede v těch obou směrech, tak pokusit se příkladem, ne nějakým kázáním, příkladem ukázat tomu dítěti, jak se lze chovat. Jestli má dítě doma jaksi patologického cholerika, anebo lháře nebo něco jiného, jestli má doma patologického sobce, ať už na jedné nebo na druhé straně, ať už má něco podobného, no tak potom asi těžko bude ten start úplně dobrý. Ono se k tomu třeba dostane později, ale bude to víc bolet. Čili chcete-li mu usnadnit cestu, tak je to rovnováha. A teďka, co to ta rovnováha je, protože na to je tisíc a jeden názor, viďte, a každý tam chápe něco jiného. Někdo chápe vyšší IQ. Když spočítáte 10 tajenek levou zadní a je to rychle, tak jste lepší a jste fajn a tak dále. Je zvláštní, že jaksi emoční inteligence se hodnotí až poměrně ne dlouho, podle mého názoru, a vlastně často vůbec ne. A vy můžete být chytří až na půdu ve smyslu kombinace rozumu, racia a přitom budete hloupí jak prostě troky, budete naprosto temní. A to potom jistě nebude dobrá situace, protože ta chytrost ještě napáchá více škody, než kdyby to bylo horší s tou chytrostí. Čili rovnováha. Je to jak teda ta cesta vědy poznání rozumové, tak je to i cesta poznání vědy, tedy té druhé strany. A jelikož dnešní věda vůbec ani netuší často, že by tu byla ještě jiná věda, tak je to velmi těžká situace, protože když se díváme, jak se chovají učitelé mnohdy k těm dětem, tak jsou to produkty racionalistického vzdělávání, a to je velmi špatná situace. Mnohdy svojí necitlivostí a racionální slepotou ty děti nesmírně ničí. Není to pravidlem vůbec ne a asi bude čím dál tím víc lepších učitelů, ale přesto pořád musím tohle tvrdit. Čili to víte, chytrost není to nejvyšší. Nejvyšší je rovnováha. A tedy učitel musí vysvětlit, jak se došlo k danému tématu, aby žák pochopil, že učit se nazpaměť, je sice hezké, ale prohlubuje to paměť, ale na druhou stranu to není příliš konstruktivní. A tak budeme muset hledat. (TP k přicházejícím: Tak, vyberte někde svoje místo.) A musíme hledat tedy i ty jiné pohledy. Svým způsobem tedy ještě důležitější než to, jestli víte, kdy byla bitva na Bílé hoře, je to, jestli vzápětí neukopnete spolužákovi nohu, jestli rozumíte. A to je mnohem důležitější než to, jestli víte, kdy byla bitva na Bílém hoře, i když byste to měli vědět. No, já vím 1405, hm. Čili to všechno se bude vyvíjet. Jak se bude měnit společnost, tak se budou vyvíjet i ty názory na výchovu a vždycky vlastně musíme pamatovat, odkud přicházíme. My přicházíme z 19. století, že, 20., 21. a ono mělo nějakého celkového ducha doby. Tak když se podívám třeba na nějaké ty roky dickensovské a jiné, tak tam dítě bylo vnímáno jako malý dospělý, také se tak ošacoval a také v podstatě nebylo vnímáno de facto. Bylo předpokládáno, že se bude chovat v rámci nějakých mezí, že nebude příliš otravovat, obtěžovat a tak dále a tak dále. Bylo tam poměrně často málo lásky. A to trvalo až do komunismu a trvá to až dodnes mnohdy, kdy ty děti vlastně nedostávají v emoční části to, co potřebují ke zdárnému vývoji. Dítě se musí vyhrát, musí mít možnost se prostě vyřádit. Musí si vyhrát s ostatními, musí prostě mít všechno tohle to, jinak to celý život schází. Ale hlavně musí mít tu lásku. A ta láska se nedá hrát, to je stav. To je prostě něco, co se vnímá. Dítě, když jde s vámi po ulici, tak se podívejte, že to dělá úplně stejně jako třeba s prominutím váš pejsek. Ten na vás pořád takhle kouká, co vy, jak to máte. No pejsek má samozřejmě jiné starosti, ale to dítě odpozorovává vaše reakce, vaše chování, když jste příliš agresivní nebo příliš submisivní nebo něco jiného. Jak to prostě řešíte, jak se chováte ke svým blízkým, no a ono to pak bude mít tendenci zase zopakovávat. Napřed bude říkat, že nikdy takové nebude, to je normální, a pak je úplně stejné nakonec, no. Takže snažte se, aby váš příklad - prostě se zapřete aspoň chviličku. Tady vždycky vzpomínám na pana Duška a jeho Čtyři dohody. Tam můžete brát inspiraci jako řekněmež myšlenkový náboj toho, o čem tady mluvím. Čili nejdůležitější je život sám, ať má jakoukoliv formu, jakoukoliv dokonalost. Máme tady geniální děti, máme tady hloupé děti, máme s prominutím debilní děti, které mají IQ, jak se říká tykve, ale mají úplně stejnou cenu jako ty geniální a ty nejlepší děti, které můžeme pozorovat. Společnost má tendenci bojovat. Tato společnost vznikla vlastně na podhoubí nenávisti nebo nepřijetí, a to nepřijetí nakonec působí i do těch vztahů a působí vlastně v těch rodinách jako řekněmež prokletí té rodiny. A změnit to, je velmi obtížné. Není to o nějakém rozhodnutí Pfeiffera nebo někoho. Je to vlastně generační záležitost a je to civilizační záležitost a bude trvat ještě dlouho. Pak to překmitne na druhou stranu - ještě si Pepíčku kopni do té babičky. Jen se pořádně rozmáchni. Tak to je zase ta druhá strana, viďte. Některé šílené maminky nedají těm dětem hranice a tím je poškozují. A zase třeba i přehnané chválení až patologické přivádí vlastně na svět sobce. No. Takže to já nevím, jak to dělat. Až budu v příštím životě zase rodičem, tak snad to bude o kousek lepší, než to bylo. A v dalším možná ještě víc. Pojďme dál.
DOTAZ: Maso už několik let nejím, ale ostatní členové rodiny ano. Takže pro ně maso aspoň občas koupím a připravím. Dřív mi to nevadilo, ale poslední dobou mám výčitky i z toho, že maso kupuji a vařím. Je to špatné nebo pokud maso sama nejím a pouze připravuji pro ostatní, je to v pořádku? ODPOVĚĎ TP: No, to budete muset rozhodnout sama a přemýšlet o tom a udělat si vlastní názor. Je-li tady vnitřní přesvědčení a poznání, proč maso nejíst, tak je to vaše svrchované svobodné právo. Nikdo vám do toho nemá právo mluvit. Vy jste k tomu došli a máte k tomu jistě svoje důvody. Pokud ne, tak to nemá význam. Ale jste-li skuteční vegetariáni, tak je to tak. Zároveň ale vaše přesvědčení přece nemůžete nutit druhým. Proč by někdo jiný, kdo k tomu nedošel, měl proboha se živit jako vegetarián? Je to jeho rozhodnutí, on toto chce a jestliže to chce, tak dokonce svým způsobem jste povinna to tak udělat. Až se rozhodne sám a pochopí, no tak potom to odmítne nepřirozeně. Řešení není zavírat masné krámy a tak dále a dělat nějaké akce. Řešení je postupné jaksi rozšiřování tohoto poznání. Jistě, jsem také šťastný, že v tomto životě jsem k tomu došel a že, já nevím, těch 40 let nebo kolik jsem vlastně vegetarián a tak dále a tak dále, ale nedělám si z toho zásluhu. Je to přirozená věc. Já vím, proč to je, mám to zdůvodněno a tedy nemusím si dokazovat, jestli je to dobře nebo špatně ve smyslu proti druhým. Nemusím nic nikomu dokazovat. Budu jíst tak, jak jsem jaksi ve svých úvahách došel, no taky na tom měl trošku svůj díl Zezulka a pak taky silný duchovní zážitek v šesti letech, ale to nechme stranou. No. Kdyby ten nebyl tak i ten Zezulka byl mnohem těžší. Jenomže ten zážitek byl tak silný, že když přišel Zezulka a při první návštěvě se o tom mluvilo, tak mě to okamžitě seplo. A od té doby žádné maso. No, a u jiného to přece může být úplně jinak. Jeho historie je plná třeba masojedného, a tak bude potřebovat více času. Jestli bych si mohl dovolit trošku tedy predikovat, tak nemusíte mít obavy. V horizontu desítek let bude ten proces obrácený. Čili bude spíše menšina těch, kteří maso jedí. Za nějaký další čas to bude opravdu velká menšina. Možná zase ty naše 4%. Kdo ví. A bude naprosto normální a samozřejmé, že lidé... Všimněte si, jak stoupá vlastně nabídka vegetariánských potravin. Všimli jste si? A to v Čechách, které zde opravdu neměly příliš mnoho informací ověřených a reálných ze zdravotní vědy, kdy výživoví poradci zde dodnes hlásají staré, přežité názory, které neodpovídají skutečným výzkumům a tak dále. Ve světě, tam je to ještě jinak. Přál bych vám můj nejlepší kulinářský zážitek. Byl z Říma. Byl jsem tam nedávno na kongresu. Byl to obrovský kongres a bylo to v katolické univerzitě a vlastně bylo to nejnej. A pak teda přátelé Italové nás dovedli do veganské restaurace. No. A ta byla asi nejlepší, jakou jsem kdy vůbec jaksi viděl, protože ta kvalita potravin byla naprosto prostě nedosažitelná. A tohle, kdyby viděl Pohlreich, to by koukal. A i šíře té nabídky, zpracování, tam člověk, když by byl ještě předtím masožravec nebo podobně, by asi moc nepoznal rozdílů. Bylo to ale velmi široké, od sladkostí prostě... Takže to je ve světě, v Londýně, všude jinde ve světě. V Americe je to ještě mnohem, mnohem širší. Tam je těch vegetariánů dnes, hlavně mezi mladými, víc. Je to trend, je to celosvětový trend. Čili nemusíte se za nic stydět. Počkejte si, uvidíte. Děkuju.
DOTAZ: Prosím, mám dávno otázky. Tak snad je bude možné objasnit. Vánoce, Velikonoce, velké slavení, ale i zabíjení ve velkém. Proč? Prosím, můžete nám všem vysvětlit například, jak na to lidé přišli, že beránek, jehněčí, kozlečí na Velikonoce je nejlíp jako symbol mít na talíři. Jak si může někdo a proč myslet, že musí mládě, symbol jara, mít jako pokrm. Proč se řekne beránek boží, tedy Ježíš, který se prý obětoval. Nebo je to jinak? A když ho tak v kostelích i jinde uctívají, jakto, že pak beránky jehněčí vraždí na jídlo. Nikomu to není divné? Co to má s Ježíšem společné? Je to asi stejné, jako když se řekne: "Nezabiješ," tedy ani zvíře, ale lidé, aby maso na talíř dostali, tak zvířeti vypustí krev, a pak je to jídlo bez hříchu, aby měli čisté svědomí. Vidím to jako vypočítavé a nesmyslné. ODPOVĚĎ TP: No, tady vidíte, jakou sílu má vlastně ta historická rovina ve společnostech, protože ve své podstatě krvavé obřady v duchovní oblasti jsou v historii znamenané na mnoha místech. Vždycky to dopadlo špatně, ale to je druhá věc. Když se podíváte třeba na hinduisty, viďte. Takoví mírumilovní lidé. Přitom existuje skupina, která jednou za několik let na nějakém stadionu blízko tam na severu povraždí stovky a tisíce zvířat. No. Anebo jiní. V podstatě můžeme nacházet nejrůznější. Když se podívám třeba na mou první velkou zkušenost z duchovní oblasti. Stál jsem na Václaváku a teďka z toho hotelu vychází Dalajláma. No a já se dozvídám, že si právě dal salám, no. A to proto, že mu to doporučil jeho lékař ze zdravotních důvodů. A bum. To bylo. No a co dál? Víte, život je strašlivě posvátný a strašlivě složitý. Ze zárodečné buňky, ať je to semínko stromu nebo buňka lidská nebo zvířecí nebo jiná se vlastně mysteriózním a záhadným způsobem ještě pořád vytváří vlastně velmi složité předivo miliard a miliard buněk, které plní nějaké funkce a naplňují ducha a tak dále, no. Kdybysme měli znaky dravce bylo by to pochopitelné. Dobře, tak bysme si udělali hostinu ještě lepší než normálně. Zakousneme toho králíka nebo toho, já nevím koho, a hezky si ho spapáme. Ale my nemáme jediný znak dravce a ještě ke všemu je nám z toho špatně, jsme nemocní z toho masa, a to prokazatelně. Vegetariáni mají o několik let delší život v průměru a mají výrazně nižší nemocnost, a to opravdu výrazně. Neznamená to, že vegetarián nedostane civilizační chorobu nebo rakovinu, ale výrazně méně. Když se podíváme na mé milované Hunzy, tak tam je to průměr 120 let a 60leté ženy tam rodí. A jsou to vegetariáni v mnoha generacích. Naproti v údolí jedí maso, takže 60 let průměr a obvyklé nemoci. Takže co k tomu říct víc. To nestačí? Jsou tu další výzkumy. Je jich mnoho, akorát se o nich nedozvíte. Děkuji. Tak a. Tak, když nic jiného, nemusíme znát vůbec nic z výživové vědy, nemusíme znát naprosto nic. Důležitý je výsledek. Tedy jíme proč? Jíme proto, abysme žili. No, někdy taky, protože jsme mlsní, ale hlavně proto, abysme žili. A jak žijeme, to je měřítko toho, co jíme. Proč proboha mají vegetariáni, vegani nejnižší výskyt rakoviny v populaci. Proč? Je to náhoda nebo jak? Proč mají nízký výskyt výskyt jiných nemocí? Proč se o to nezajímá ta výživová věda důkladně? Proč měří pořád ty omega-3 a další. Takový vegetarián nemusí mít z pohledu výživové vědy dokonce ani komplexní jaksi seznam živin, a přesto bude žít lépe než ten masožravec, logicky. Když se díváte na vzestup nemocí, které tu máme, je to nápadné a je to spojené i s možnou korelací se stoupající spotřebou masa. Dnes máte 5x, 6x, 7x týdně maso s masem a zase maso s masem, nic jiného. Navíc je to ještě upravené tak, že je to kancerogenní deseti, stonásobně. Taková grilovaná klobása na tom grilu, ty úžasné moderní věci dnes, tak to je něco, co nám bude zvyšovat jaksi incidenci nádorů v populaci. Už ne každý druhý, ale výš. A my budeme pořád v pohodě, budeme se pořád usmívat a budeme říkat: "Dej si." No. To je ta lidská společnost, víte? Ona je totiž ještě pořád velmi hloupá... Ale to všechno přejde, nebojte se. Nakonec přece jenom ta pravda i v těch statistikách i jinde bude nacházet svoji cestu a lidé postupně opustí zájmy svých donátorů, kteří samozřejmě mají své zájmy. Když jsem začínal po revoluci s přednáškami, tak mi přišel na přednášku nějaký majitel řeznické firmy a říkal, že mě zabije sekerou. No, pak si to rozmyslel, protože zjistil, že bych asi nebyl k jídlu. Ale nevadí. Čili jezte si, co chcete. Já z toho nic nemám. Veškeré mé poznání duchovní i veškeré mé poznání světské mluví o tom, co tu říkám a vy si to rozřešte podle sebe. Já vám nenutím vegetariánskou stravu. Ale tak i pro ty ostatní. Prostě každý má právo na svůj názor. Čili ta manželka je povinna vařit tomu muži a nemusí to dělat ráda, samozřejmě. Já taky bych nerad vařil mrtvoly. Jednak, když se to vaří, tak mi to smrdí, hrozně. No, ale i tak i jinak - jaksi ten emocionální rozměr toho. Víte, po těch letech já vnímám ta zvířata a stromy a rostliny a možná, že pro řadu lidí budu cvok, víte? Ale já vidím to zvíře, já s ním dokonce nějakým způsobem komunikuji. Ono má jasnou etologii nebo jasnou řeč těla, jasnou řeč toho, jak se chová. Vidíme jaksi jeho duševní pochody. Vidím dokonce, na co myslí a tak dále. Každý chce zažívat lásku, každý se musí živit, takže musí občas, je-li to dravec, někoho sežrat. Je to tak? A zase někdo jiný musí zase svůj prostor vybojovat. To je určení vývoje života. Ale já nemusím vraždit. Já můžu být již tvor míru. Dělám to 40 let a ještě žiju. Moje krevní obrazy jsou až na jednu hodnotu zcela skvělé - to je nemoc. Takže mám železa, já nevím, 14 nebo kolik. Mám všeho celý život - a je to takhle - jak když střelí. Podle výživové vědy bych měl být už dávno "kch". No, pojďme dál.
DOTAZ: Máme v rodině čerstvou zkušenost s miminkem vegetariánské maminky. Po propuštění z porodnice přibylo během pěti týdnů 2 kg. Tak velký přírůstek udivil dětskou lékařku, (TP: Okamžitě odstavit od kojení.) protože podle moderní medicíny je nedostatečně vyživované mateřským mlékem od vegetariánské maminky. Lékařka se dotazovala, zda miminko opravdu jen kojí, zda ho nedokrmuje umělým mlékem, po kterém miminka takhle rychle rostou. Takže jí svou negativní odpovědí musela zklamat. Sama se také narodila jako vegetariánské miminko a celý život se tak stravovala, i když to někdy nebylo jednoduché obstát v kolektivu. ODPOVĚĎ TP: Ano, kolektiv má ke stalkingu vždycky blízko. Kdykoliv se odlišujete, jakoby se na vás chtěli všichni vrhnout - od babiček a dědečků, kteří přece vědí, že to dítě bude hloupé a nevyroste, když nebude jíst to maso, přes kolegy v práci - protože jste nějaký divný, když nepijete ještě k tomu alkohol třeba, viďte, neděláte dýchánky, odmítáte si ničit po večerech svoje mozkové buňky a neurony i jinde. No, tak jste cvok - zajímavé. Přitom svým způsobem, když se zamyslíte nad tím důvodem... No, je to diskutabilní, jestli na to člověk má právo, proč, z jakých důvodů? Proč kouří, proč pije alkohol? Proč? Vždyť to nemá smysl. Ničí se. A přesto to ta společnost nechápe. No ale ten váš příběh. Varuji nad přílišnou jednoduchostí nebo neuvážeností toho, jak se vy vegetariáni případní ve společnosti prezentujete. Část vegetariánů, to nejsou vegetariáni, to jsou bojovníci, protože ti sami nevěří ani sobě, tak cítí potřebu evangelizovat ostatní, protože si tak ujasňují, že oni jsou ti správní a že tak to má být. Tak ti dělají nejhorší službu vegetariánství samozřejmě. No a pak jsou všichni ti ostatní. Když budete například ve styku s lékařem, musíte ohodnotit, s kým máte tu čest. Máte lidi, kteří jsou normální. Máte lidi, kteří jsou ve své podstatě agresivní a negativní. Často se stane, že když se dozví ten lékař, že jste vegetarián, tak už vás ne tak pečlivě vyšetřuje, protože všechno to, co máte je z toho přece. Vždyť vy nemáte živiny, vy jste podvyživený a toto, toto. Nejlepší je, já to také tak někdy dělal, že jsem říkal, že jsem alergický na maso. Ona je to pravda, já jsem opravdu alergický na maso, čili jsem nelhal, ale zároveň to otupilo ten odsudek, protože jakmile prohlásíte, že jste jiní, že jste se rozhodli maso nejíst o své vůli, tak oni mají ve svém vzdělání zakotvenu nějakou představu. A když se cokoliv odchýlí od té představy, tak se cítí to dát do té lajny, a to potom někdy může vést až k těm negativním souvislostem. Samozřejmě všichni máme svoje chyby, všichni máme svoje přednosti. To není o tom, že je to lékař, ale je to o tom, že vlastně kdokoliv se k tomu nějak vyjádří. Tady to říkám proto, že v podstatě jste v pozici, která není rovnoprávná a která tedy vyžaduje určitou pozornost. Co jen já jsem se za svůj život za těch 40 let praxe setkal s různými příběhy nějakého typu. Takže, jak říkám: Buďte opatrní, rozmyslete se a dělejte sami to, co tedy si zdůvodníte. Můžete pracovat vědeckým způsobem, můžete pracovat emočním způsobem, a když vám z toho vyjde to, co vyjde, tak toho se držte. Budete-li si myslet, že jste dravec, pak jezte maso od rána do večera. Jestli vám z toho vyjde, že jste býložravec, tak si to rozmyslete. To je vše. Pojďme.
DOTAZ: Jak se jmenuje pravlast Slovanů? ODPOVĚĎ TP: No, pokud je mi známo, tak my jsme přišli z východu. Čili když jsme měli ty své cesty do Indie, tak jsme mimo jiné navštěvovali místa, odkud pravděpodobně náš druh pochází - pravděpodobně. To víte, ono se to hezky říká po těch staletích, tisíciletích a statisíciletích. Ale dosti pravděpodobně je to zde. A proč mimo jiné? Vzhledem k tomu, že tu byla přeci jenom jistá kulturní přehrada vzdáleností a tak dále, ale i kulturní, tak by bylo docela podivné, kdyby to byla náhoda. Když se podíváme na starý sanskrt, tak najednou zjistíme, že má celou řadu podobnou nebo dokonce shodnou s češtinou. Takže možná i to by mohl být námět k zamyšlení, co říkáte? Nebo ti Indové přišli odsud? No taky možné, no, kdo ví? Tak pojďme dál.
DOTAZ: Jsou drahokamy ve Svatováclavské koruně propojeny s krystaly hlavních posvátných míst naší vlasti? ODPOVĚĎ TP: Do určité míry, ale hlavně jsou propojeny s posvátným místem vesmíru. Děkuji.
DOTAZ: Je Vyšehrad naším Avalonem? ODPOVĚĎ TP: Jak šly dějiny, tak ta pohanská doba je bližší tomuto místu a pak to šlo dál. Skákalo se se Šemíkem a mnoho dalšího. Pak tedy ženské války. Co říkáte dámy? Byly jste prý úspěšné. No a nástup křesťanství, Vojtěch a další. Tak každé to místo vlastně se jakoby posouvá po tom reliéfu té Prahy, která obsahuje vlastně celou tu historii, a to do všech detailů. Rudolfovská doba a Muzeum alchymie třeba nebo další. Takže neumím to rozlišovat. Vidím tu vlastně postup, kdy každá ta doba, každý ten jedinec tam zasel nějaké myšlenkové hnízdo. Karel byl velmi, velmi silný v tomhle. No, tak stvořil nejkrásnější město světa. Praha je podle mého názoru opravdu nejkrásnější město. Když člověk jde v některých městech dříve velmi bohatých, v Bruselu nebo jinde, na hlavním náměstí v Římě a tak dále, tak vidíte jakoby tu velikost té doby a finance a tak. Pak jdete do té Prahy a ono je to tak pěkné, rozumíte, jakoby uměřené. jako kulis... Jistě, když máte ty velké stavby tak vedle sebe, tak tam taky patří, ale prostě ta Praha je jiná. Takže nezlobte se, já jsem pražský patriot. Když můžu, tak se projdu po Karlově mostě aspoň, no, anebo jinde. Čili svým způsobem pro mě osobně je nejvíce rozhodující ten myšlenkový okruh, který začíná formovat tu poslední dobu, tedy Karlův. Pak samozřejmě už to bylo taky různé, protože ti, kteří byli dosazeni na ty trůny konečně až po Bílou horu, která nás musí učit o nutnosti jednoty - ještě pořád nás to učilo zřejmě málo - a tak dále. Ten nesmírně krutý konec, viďte, poprava excelentně krutá. A teď vidíte tu vládnoucí sílu a tu moc a vidíte to odhodlání tu moc projevit, ať to stojí, co to stojí - prosadit své zájmy, sebe, vládnoucích a tak. No, takže nevím. Já to vidím jako celek tu Prahu. Je to takové muzeum historie řekněmež té Evropy. Střetávaly se tady zájmy všech vždy. Tak pojďme dál.
DOTAZ: Zajímalo by mě, jaký význam přikládáte nošení duchovních symbolů na přívěscích. Nosím na krku přívěšek Óm, ale ten už je asi zastaralý. Už se ukončuje a přichází k nám v novém Ón? ODPOVĚĎ TP: No jo, ale to nevadí. Klidně si noste Óm a cokoliv jiného. Svým způsobem je to myšlenka přetavená do tvaru, do hmoty, kterou máte s sebou, která vás může nějakým způsobem posilovat, těšit či jinak spojovat. A tak počkáme, až budou vyrábět ty Óny. No zatím máte jenom ty Ómy, no. Tak jsme to řešili i v té Indii napůl. Palani tam měl ty svoje Ómy a pak jsme měli Óny. A on zpíval se mnou ty Óny a já jsem s ním zpíval ty Ómy a vůbec to nevadilo. No, pojďme dál.
NÁZOR: Není to dotaz jen můj názor, pocit. Když jste při působení přes celou obrazovku, je to jako byste byl v místnosti. Lépe se mi na působení ladí. Pokud byste chtěl mít v záběru i bustu pana Zezulky, pak by mohl být ne nad vámi, ale vedle vás vhodně nasvícen? ODPOVĚĎ TP: Děkuji za poznámku. Je pravdou, že někdy stojí vedle mě, ale to vidí jen málokdo a vzácně, takže tam vůbec nemusí být. A jinak je to pravda a budu o tom uvažovat. Děkuji za podnět.
DOTAZ: Zajímalo by mě, jak pomoci člověku, který naplnil celou svou bytost strachem, vytvořil si blok, úzkostnou poruchu. Kdykoliv je ve stresu, spouští se mu kašel a z odloučení se mu rozjíždějí deprese a taky je v začarovaném kruhu. Nemůže spát a přes den je bez energie a dost nesoustředěný. Mám o něj obavy. Často mluví, že už to nevydrží a já bych mu chtěla nějak pomoci, ale jak pracovat s psychikou, když už ji má dotyčný tolik rozjetou. Je možná modlitba za něj, ať jeho duše najde klid a znovu začne žít? ODPOVĚĎ TP: No tak to samozřejmě. Tak to je asi to první, co můžeme udělat, protože často nemůžeme udělat víc. Ty anxiózní stavy mohou být velmi silné, a to zejména proto, že v podstatě lidská psýcha, lidské vědomí je schopno se upnout k čemukoliv. Můžete se upnout k penězům, k moci, ke slávě nebo taky ke strachu, k nemoci a k čemukoliv jinému. A tak budete vlastně nakonec zaostřeni, fokusováni na předmět svého hlavního zájmu. Budete třeba mluvit pořád o své nemoci a nic jiného nebudete probírat, budete pořád jaksi donekonečna opakovat již stokrát vyslovené, ale nebude vám to připadat špatné. Budete jako hráč, gambler, který se naučí tahat za tu páku u toho jednorukého bandity a nemůže jinak. Prostě je to pro něj záležitost určité závislosti. Ta závislost má samozřejmě jako vždy, protože jsme bytosti nikoliv jen hmotné, tak má svoji podobu psychickou, má svoji budou psychickou i silovou. Každá z těch částí tedy potom může na tento stav působit. Když tedy mluvíme o tom vašem případě, který tady je, tak se dá říci, že ten člověk se vlastně zamiloval do strachu. On ho vlastně - je to gambler strachu. Stejně jako vidíme třeba v těch těžkých případech rodinných, když odejde třeba vám druh nebo družka, tak vidíme jak část lidí, zvláště ještě v minulém století, tím vlastně končí život, jak se soustředí pouze na to okopávání hrobu a tak dále a tak dále. Nemyslím si, že je to úplně vyvážené, protože ten život se dál naplňuje nějakým dalším pokrokem, postupem, a to uzavření vlastně jako bysme přestávali žít. No, a tak i tady ten člověk vlastně ztrácí reálnou představu o životě a je zamilován do svého problému. Jak s tím nakládat? No, je-li to dlouho, je to něco jako magie opakování, rozumíte. Když se něco provádí poprvé, tak to jde ztuha. Když to uděláte 10x, už to trošku umíte. Když to uděláte potisící, tak o tom ani nepřemýšlejte. A tak když ta magie opakování je takhle silná, tak se samozřejmě z toho těžko vystupuje. Je to stejné. Byla by tady potřeba psychoterapie. Byla by tady třeba možná i hlubší intervence do psýchy toho jedince, která není k dispozici. Pokud vím, tak vlastně tyto vědy nejsou příliš rozvinuty, pokud se bavíme o řekněmež podpoření těch endorfinů a tak dále chemickou cestou, tak to přinese jistou úroveň a úlevu a zároveň to přináší svoje negativa. Čili duše se má léčit silou duchovní, psychickou a teprv potom, nejde-li to, by se měla léčit třeba i tou chemií. Dnes je to přesně obráceně, protože jsme vnímali duši jako hmotu. Dlouhou dobu psychiatři tedy nechápali, že jaksi stav jejich pacientů není pouhé prostě vypočítání činnosti neuronů v mozku a tím, že to končí. Naopak. No, takže jak? Kdyby ten člověk chtěl změnu, tak musí se učit nebát, a to tisíckrát. On "100 let" se bojí, rozvinul to. No tak teď musí zase aspoň "50 let" se snažit, přichází-li strach, se odvést, nedávat sílu svého vědomí, protože jakmile on se začne bát, začne na to myslet, tak dává sílu svého vědomí, svoji psychickou sílu do této pozice a tím ji posiluje, tím ji v sobě vlastně nabobtnává nebo vlastně upevňuje. No, a proto tedy opačná cesta je. Ono se mu to nepovede poprvé, podruhé, po tisíce, ale pak ano. Stejně jako si tělo nebo duše zvykla na to mít strach, tak si může zvyknout nemít strach. A v tom je ta cesta. Platí i pro některé vlastně případy, kdy nemáme jaksi reálnou léčbu psychiatrickou, tak můžeme i takto se pokoušet. Bude tady schizofrenie. Slyšíme ten hlas. No tak se snažíme ho nevnímat, nevěnovat mu pozornost, nechat ho hrát stranou jako rádio. Vůbec od toho odcházet. Musí se tam vytvářet vždycky jakési pouto a potom to pouto slouží k dobrému, anebo taky ke špatnému. Děkuju.
DOTAZ: Dobrý den, zajímal by mě váš názor na aktivaci třetího oka pomocí meditačních technik v rámci jógového kurzu. Nemůže to být nebezpečné? ODPOVĚĎ TP: Cokoliv činíme, může být nebezpečné a také není nebezpečné. Záleží na tom, jak to činíme a také kdy. Bude-li chtít jaksi takzvaně duchovně pracovat člověk na počátku své lidské cesty s malou zkušeností pár životů, bude to problém, protože se dopustí mnoha chyb z pýchy, z přecenění a jinak. Bude-li to dělat člověk vyvážený, pak vždycky bude konat to, o čem bude mít jistou představu, že to je v pořádku. Vidíme v historii a i v současnosti možná tisíce a statisíce poškozených lidí nějakou praxí "duchovní" nebo jinou, kdy je to často jenom vymývání mozků nebo cokoliv jiného. A lidi jsou schopni věřit čemukoliv. Takže v tom je samozřejmě problém - čili kdo se ptá, podle toho může vypadat odpověď. Pokud se týká toho, co slyším z toho dotazu, to znamená otevírání třetího oka meditační technikou, tak se mi zdá, že tam zavání trochu taková ta, jak bych to nazval, takové to inženýrství duše. My si tady přečteme, přijďte, budeme otevírat čakru. Možná, že to není tak, ale může to tak být. A my vás to naučíme. No, to je trochu problém. Ke všemu vede cesta. Ta cesta je většinou přirozená. To, co máte tady a tady, to se vám otevře zcela samozřejmě v čase, kdy dojdete do toho místa, kdy je to možné. Když to budete chtít urychlit - vy se prostě rozhodnete: Já chci mít otevřenou čakru. No tak jo, ale to je magie a se všemi důsledky. Čili chcete-li, aby se to stalo, máte jít cestou a dokonce nejít cestou pro zážitky nebo pro stavy, to není cíl. Ony přijdou zcela přirozeně. Nad vámi bdí miliády vědomí s prominutím v celém vesmíru. Život na Zemi je jenom nepatrná kapička a je propojen se vším. Kolem vás jsou duchovní mistři, učitelé, tedy ne ti z novinových článků. A nebojte, bdí nad vámi. A tak se stane kdykoliv, cokoliv. Nemusíte mít obavy. Dokonce ty neobavy jsou známkou vyspění. Čím víc máte strachu, že vám něco uteče a že tak, tak, tak, tak tím dokazujete, že nevěříte tomu řádu, Bohu, nevěříte stavu. Lidé, kteří poznali, už nemají tolik starostí. Jistě, že mají také, ale ne tak, jak je běžné. Vědí. No tak Bože, otče, proč jsi mě opustil, vzpomínáte? Ano. No. A přesto to udělal. Nebylo jiné cesty. Nebylo jiné cesty. Musel to udělat. Kdyby to neudělal - to nebylo myslitelné. Z tohoto stupně vědomí bytosti to nelze neudělat. Od něj neuslyšíme: "A přece se točí." Chápete? To může udělat Giordano nebo někdo jiný, ale bytost tohoto stupně už nikdy. Ona musí prokázat svoji pevnost poznání, stav i nad vlastní smrt, nad vlastní nepohodlí, protože přináší lidem z lásky. - Ale to je slovo jenom. Když se řekne láska, tak to tady všichni vnímáme po lidsku. To je ještě jinak. Takže to je něco, co je neuchopitelné a tak obrovské a tak dále. Skoro se mi o tom nechce mluvit, spíš to ve své duši se pokoušet nějak trochu aspoň přiblížit. Slova jsou na to moc. A mnoho kazatelů o tom mluví od rána do večera, ale to je jenom člověk. Takže nějak tak. Budeme se tedy snažit všichni, jak to půjde. Všichni budeme dělat chyby a taky nedělat chyby, jak kdy. A život půjde svojí cestou, protože ty chyby patří do toho života. Jsou svázány s vaším vývojem. Nebýt chyb, není postupu. Kdybyste totiž nechybovali, tak tu nemusíte být, není tu důvod. Vy jste tu proto, abyste ty chyby zmenšovali a zmenšovali a zmenšovali, protože na konci jste zcela rovnovážní. Ale to je daleko. Nyní by stačilo, kdybyste začali ve svých okruzích, ve svých kruzích pozornost k životu, pozornost ke všemu, aby vám nebylo jedno, když někde někdo trpí, zvíře, rostlina, člověk. Měli byste to jako věc, kterou vnímáte. No v tom Avatarovi to "zřím tě" bylo vlastně geniální, protože zřít - to je složité, protože vy zříte nejenom to, co se vám líbí, ale vy zříte i to, co se vám třeba úplně nelíbí, tedy zlo, nízkost a tak dále. A vy to musíte pochopit, přijmout, pomáhat a taky se bránit, když je to nutné, no. Podporovat zlo nebudete. Je to těžká cesta, ale tam vás to povede, uvidíte. Ale neříkejte mi to, to není důležité. Chápete? Cokoliv učiníte dobrého, děláte pro sebe navzájem, tedy i pro mě. No, cokoliv pokazíte, to je taky můj problém, protože není druhých. Takže když budete chtít oslavit toho Nejvyššího, když někoho zamordujete jako náboženský fanatik nebo jako člověk, který nevnímá utrpení zvířete, podříznete hrdlo tomu beránkovi nebo skolíte býčka a tak jinak. A přemýšleli jste o tom, jak to, že to ten Pán Bůh dovolí? Všichni jsou jeho syni, sestry, bratři. Všechno, co je, je On, protože absolutní. Není nic, co by nemohlo být vnímáno jako On. A pak pochopíte tu myšlenku. Ona je tam korektiva. Když to je moc, tak přijde za ucho. Tomu se říká osud nebo karma. Ale máte svobodu. A často hodně dlouho se na vás to něco dívá. I když nedívá, protože není možno se dívat, když jste vším. Nemůžete pozorovat něco, protože jste tím. Pozorovat znamená něco prohlížet v čase. A vy jste vším kdykoliv a kdekoliv, tak se nedá říct, že byste to mohli pozorovat. To by bylo nedokonavé. Něco jste ještě nezpozorovali, teď to pozorujete, něco budete pozorovat. Ale tak to není. No, takže tolik k tomu snad. Příště se mě ptejte dál, abych to dál rozvinul. Tak.
DOTAZ: Dobrý den. Byl v mém osudu pokus o sebevraždu i v něm byla dána záchrana mého života? Je možné, že byl osud takto hotový před prožíváním mojí duše nebo osud reagoval mojí záchranou v přítomnosti té události, co se v osudu neměla stát a nebyla tam? ODPOVĚĎ TP: Ano, velmi jistě. Ne všechny události v osudu se naplní, které tam jsou. Některé se naplní v lehčí formě, jiné v těžší, a přesto tam jsou v tom osudu. Když popisujete třeba stav toho pokusu sucidiálního, tak to je stav, kdy už tam skutečně něco reálně existuje. Jsou také sebevraždy demonstrativní, viďte, a tak dále, ale řekněme, že to úplně - to je ten úplný kraj - ale že to není tento případ. (Děkuji. Tak.) A nelze někoho soudit, to nechť činí vyšší, než jsme my. Jestliže se nezdařila ta sebevražda, bylo to ve vašem osudu. To jsou už velmi vážné věci - těžká nemoc, sebevražda a tak dále. Nemělo to být. V podstatě ještě je tu šance dál žít, cosi prožívat, poznávat. To je dobře. Ono to jde i na té druhé straně. Viděli jste Náš domov, co říkáte. To je velmi moudrý film - jen s tou poznámkou, že to je jedna z tisíců možností. Nemyslete si, že tak vypadá všechno. No a je pravdou, že když jste v těle a ještě třeba ne příliš poškozeni. Tak máte mnohem větší šanci, než prožívat to, čemu se říká očistec nebo ten tlak na tu duši. Je to o něco... Vlastně je to milost, i když ji třeba nechcete, z nějakých důvodů tam je. Většina věcí, která vás potká, má svůj řád, ale většinou netušíte proč. Museli byste vidět nad rovinu času, prostoru. Museli byste vidět tak, jak vidí ten nahoře. No, to jistě o sobě tvrdí mnoho lidí. Je otázka, zda je to tak. Ta hloubka toho vnoru, toho poznání v podstatě není pro náš druh pochopitelná. I to, co vnímáme jako velmi majestátní je stále jenom počátek. A ono to je majestátní. Je to velké království, opravdu veliké. Takže je to tak. V osudu bylo psáno a nechť vám slouží život, nechť se všechno mění k dobrému a pak to zase začne. Znovu porod, hrůza. Znovu se učit udržet hlavu, vylézt na čtyři a pak se postavit a tisíckrát spadnout a pak ta škola. A pak všechno to ostatní. No. A každý z těch životů má svůj nějaký cíl a cestu, takže nemyslete si, že nějaké duchovní cesty jsou jediné, ty nejlepší. Každá z těch cest je stejně důležitá. Děkuju.
DOTAZ: Už se mi několikrát stalo, že jsem cítila na svém vlastním těle, že se někomu blízkému něco vážného stalo. Občas jsem i věděla, o koho se jedná. Už to byl smrtelný úraz, vážný zdravotní problém, přirozené umírání. Ale i když to byl vážný zdravotní problém, nebyla jsem schopná tomu člověku pomoci, přestože jsem se snažila. Má toto nějaký smysl? Mohu těm lidem nějak pomoci nebo zkrátka jen vím. Svým způsobem mi to dělá radost, že jsem něčím zdánlivě speciální a za tento pocit se stydím. ODPOVĚĎ TP: Hm. No jo, to máte tak. Samozřejmě, že tyto stavy mohu vést v tom osudu k místům, kde pomoc je spouštěna takovým způsobem. Na druhou stranu mnohdy je to z důvodu vašeho vzdělání, abyste jako bytost pochopila, že ten svět není jen ten, který jste doposud vnímali. Souvisí to tady s tou emoční citlivostí, souvisí to s nějakou formou, a těch může být mnoho. Zdaleka to není jenom vidění. Je to cítění, je to mnohá a mnohá jiná podoba, jakoby si to něco vytvářelo i určitou řeč v tom konkrétním případě toho člověka. Ale ještě důležitější je, že se to stane a že vy vidíte, že tady existuje ta provázanost. V běžném životě to máte tak, že když jste mrňaví, tak jste všichni prý, teď jsem slyšel, v podstatě geniální, tak do 3 let. Pak se to začne horšit. Začne na vás pracovat ten houf. No a pak zůstane to, co zůstane. Nekteří z vás jste citliví, jasnovidní. Jiní jste zase schopni třeba v technice nebo v jiných oborech. To je jedno. K těmto dovednostem nebo stavům, je to nadání, patří i schopnost je používat. Bylo by velmi někdy nemoudré, jich zneužít. V první řadě je tu naše vlastní poznání a pokora, nezasahování nad rámec dobra. Nesmíme ničit osud. A tak i ti největší, kteří vám dávali naprosto geniální předpovědi, jen málokdy mluvili přímou řečí, ale vše skryli do šifer, aby se neprovinili, protože ty děje, které popsali často musely proběhnout. Byla to vůle Boží, byl to osud a kdyby způsobili jejich vlastně nenaplnění, tak by se cosi nevykonalo, což by mělo zase další dalekosáhlé důsledky. Většinou proto potom jaksi chápete toho Nostradama nebo někoho jiného, až když se to stane, kdy se vám to najednou nějakým způsobem sepne - vidíte, vždyť on asi mluvil o tomhle. Když se podíváte na Čapka, na další, tak ten je nejvyšší podle mě vůbec ze všech jasnovidných lidí, kteří tady v tom minulém století nebo předminulém byli. No, daleko dál ještě, protože ten byl nejdokonalejší. Něco jiného jsou popisy třeba vizí toho, co vidím jako třeba slepý mládenec, viďte, ze Šumavy nebo jiní. Ty popisy jsou překvapivě korelující s tím, co my dnes už známe - ale on to neznal. Ale to je něco, co je na té úrovni tak. A pak jsou ti, kteří to mají tady. A to je Čapek. I Nostradamus patřil spíše k té straně té bezprostřednosti - francouzské, jiné a své. Čapek mluvil vždy beze zbytku k celkovému stavu bytostí této Země a toho, co je potká. No, vytvořil si vlastní řeč jinotajů. Každé slovo není náhodné. Jeho názvy, jména, popisy, všechno splňuje právě tu podmínku. Vy jste dostala řekněmež několik přesvědčujících zážitků, tedy víte. A taky jste psala, že když to nebylo možné, tak se to nedalo. Věděla jste, už jste tušila, že něco bude, a ono to nešlo odvrátit. Pravděpodobně to bylo v tom případě pro vás, pro vaše vzdělání. Tak děkuju.
DOTAZ: Proč se mi v životě opakují situace, kdy jsem od ostatních napadána. Co pro to mohu udělat, aby tomu bylo jinak? Prý, že to je mou jinakostí, tím že velmi přemýšlím, že druhé vytáčím. Mám se snažit měnit či v jejich přítomnosti se přizpůsobit jim? Pátečního večera na mě řvala jedna paní až tak, že mi mlátila na dveře řvala, ať vylezu, že si to se mnou rozdá. Nevím, co by dělala, kdybych nebyla zamčená. Byla jak smyslu zbavená. Sousedka mi pomohla, zavolala policii. Paní bere drogy i pije hojně alkohol. Je možné, že se na ni napojil někdo černý? Může být u ní stále? Paní má výpovědní lhůtu. Je to moje spolubydlící, potkávám jí na chodbě. Mám hrozný strach. Co je možné řešení? A pak je tady ještě... ODPOVĚĎ TP: Dobře. Možné řešení je velmi obtížné, protože společenský mechanismus na tyto věci není příliš připraven. V podstatě je to tak, že společnost jedná, až když se něco stane, a přes to nejede vlak. Takže často víme, vidíme tento druh chování, který vyústí někdy až ve velmi vážné trestné činy. Do této doby nemůžeme udělat nic. To ovšem samozřejmě není příliš dobrou známkou, protože samozřejmě ta žena potřebuje pomoc, je nemocná, je závislá a v tom stavu toho amoku může vykonat skutečně cokoliv. Takže člověk musí být na pozoru a ještě k tomu ta společnost to má tak, že když se budete bránit, tak často napadne vás na rozdíl od agresora. I to se děje, protože se trochu chorobně přetaví ta pravda, že ten nemocný člověk vyžaduje ochranu, on ji vyžaduje i ten zdravý člověk před tím nemocným člověkem. Kdyby udělala nějaký průšvih, no tak ji nakonec do těch Bohnic nebo kam odvezou, rozumíte? Ale... Já to zažil na vlastní kůži se Zezulkou. To vám byly příběhy. Vedle do bytu Zezulkovi nasadili paní. Byla duševně nemocná. Zezulka - k němu chodili lidé, on je přijímal a od vedle přes tenkou stěnu se ozýval nepříčetný řev plný sprostých slov a tak dále. Jednou dokonce na chodbě na něj vytáhla nůž a bylo to tak,že vždycky po nějakém čase, protože byla duševně nemocná, udělala průšvih na ulici a tam ji sebrali a zas v těch Bohnicích nějaký ten měsíc byla. No, takže to byla úleva, když v tomuhle došlo. Byla nebezpečná svému okolí, jistě, no ale co se dá dělat. Ta moc bezmoci je mnohdy frustrující. Máte třeba drogující dítě, které vám napřed vykrade byt, sebere vám všechno cenné, pak vás v tom bytě napadá, udělá dluhy na vás a tak dál. A vy vlastně nemáte, jak se bránit. Nesete odpovědnost. Může vás dovést až do bezdomovectví čili totálně zničit vaši existenci. Takže jak. Samozřejmě poprosit za ni, ať se to upraví. Říkáte, že je ve výpovědi. To je v tomto případě asi pozitivní zpráva, viďte, že tedy to opustí. Když už takto jedná a buší na dveře, no tak to je amok, že jo. To už jsou stavy, které nejsou úplně přehlednutelné, víte? Něco jiného, kdybyste byla chlapák, viďte. Tak to se ty dveře otevírají. No, ale když jste křehká žena? Ono ale i mnoho chlapáků se bojí, víte? Takže i tam by to nemuselo dopadnout. Každý to má nějak v genech. Takže nevím, jak poradit lépe. Samozřejmě sociální odbor nebo bavit se s úřady. Jestli to pomůže, nevím. Pojďme dál.
Ten dotaz má ještě druhou část. (TP: Á, už budeme končit. Já koukám. Tak poslední.) POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Též se poslední dobou hodně rozčiluji. Mám pocit, že je toho na mě moc, mám pocit, že už nemůžu dál. Bohužel mě napadají občas myšlenky na sebevraždu. Je toto ten důvod, proč potkávám ty lidi? Oni se zabíjejí drogami, alkoholem, já se zabíjím myšlenkami... ODPOVĚĎ TP: Dobře, tak já jsem to nechtěl úplně povídat, tak povím ještě tu druhou polovinu. Z formulace toho dotazu se dá tušit, že je tam určitá vzájemnost - ne s tou jaksi drogovou závislostí, ale z hlediska toho hodnocení duševního, toho stavu a toho, co vyzařuje. V podstatě to bývají věci karmické, kdy máme nějaké vazby. Bývají to také i naše jakoby nastavení, kterými do okolí cosi vyzařujeme a tak dále. Pokud člověk reaguje určitým způsobem, spíš přilévá oheň do ohně. Někdy, když ten člověk vidí, že jsem pevný, že se mnou nehne ani brvou... Nic nevysvětlovat proboha, nic ne řešit, tak prostě nakonec narazí na tu zeď. Ale on to vycítí, viďte, on to vždycky vycítí nebo skoro vždycky velmi dobře, no. Ti, co jsou nám blíž, vědí přesně, kam vložit prst do té rány. To udělal, tuším, Tomáš nebo kdo, vzpomínáte? To už je dávno, no. Takže jistě. Je třeba řešit i to, co je nám blízké, tedy sebe. Když se podívám na toho Zezulku, on v životě neudělal nic, co by mohlo být v souvislosti s tímto stavem ani v náznaku nějakého prostě prosazování. No tak tady to byl zase jiný případ, protože ta žena tam byla pravděpodobně nasazena. Oni ho chtěli z toho bytu dlouhou dostat, vystěhovat. Dělali mu, co mohli, no. Tak možná, že i tohle patřilo k tomu "způsobu" boje. Ale tohle bude jiný případ. To je běžný případ těch drogových závislostí a kakarabolů životních. A je jich hodně, protože máme konec té kalijugy. To k tomu patří. Pomaličku v dalších desetiletích a staletích už to zmizí. Ale teď je to v tom středu. Přeji vám hodně síly a hodně schopnosti nereagovat a nerezonovat, protože to je to, co konflikt přiživuje. Takže co k tomu víc? A nakonec to všechno dobře dopadne, víte?
Tak, a to je všechno, protože už se čas naplnil. Já mám ještě moc práce. Tak jdeme. Bylo to slyšet to povídání? I vzadu? Jo. Tak jo. S pomocí Boží prosme o milost a podporu a posilu a taky pro to něco dělejme. (duchovní obřad) Tak děkuju. Dělejme, když budeme chtít. Pozor, abych vás něčím nenutil. Tak hotovo. Hezký zbytek dne vám přeju. Ještě nás čekají asi dvě přednášky do konce. Je to tak, Hanko?... do prázdnin. Tak děkuju za vaše laskavé dotazy a vůbec. Tak. |
