 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 10. 1. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:10:48 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 45:26 – Dotaz na léčitelskou metodu mimo rozsah oboru pana Pfeiffera. Přepis videa:Dobrý večer, vítám vás při dnešní pravidelné pondělní přednášce na Duchovní universitě Bytí online. Jelikož přednáška nebude z Prahy, tak jsem si dovolil alespoň Prahu umístit za sebe. A teď už tedy k tomu, co jste připravili, co se pokusím komentovat, na co předložím tedy svou odpověď. A předložím proto, abyste ji mohli sami promyslet, posoudit podle svého. Je to tedy předložený názor. První je:
DOTAZ: Jak je to s rovnováhou dobra a zla v jednotlivých společnostech? Mohou být společnosti, kde převažuje dobro, a naopak, společnosti, kde převažuje zlo? Ale vcelku, za celé Tvůrčí dílo, musí být rovnováha? ODPOVĚĎ TP: To víte, že musí. Protože když rozdělíte základní díl do 1 000 dílečků, tak nakonec, složíte-li je, musí zase být ta jednota. Ano, jsou tu společnosti, které se mohou právem označit za společnosti, směřující spíše k tvorbě negativních jevů, a také společnosti, které zase na druhou stranu jsou protiváhou těchto dob. My jsme viděli v posledních staletích spíše ty negativní případy. Byly to nejrůznější radikální stavy, jako jsou války, byla to třeba snaha uchvátit svět. Podívejme třeba na toho tolik zmiňovaného muže z Německa, který svojí cestou "Drang nach Osten" chtěl vlastně dobýt svět. Podívejme se na Napoleona, který byl úplně stejný a úplně stejně se snažil tím východním směrem dobývat území pro svoje světovládné plány. No, nebyli samozřejmě sami. Svým způsobem i jejich protihráči mnohdy pracovali podobným způsobem. Takže ano, v některých případech společnost propadá do zla. Je to vždycky nenápadné a vždycky tam musí být nějaké vějičky. Něco musí být slíbeno. Něco, co se člověku líbí, nebo co ho vyvýší, nebo ukáže, že on zrovna je výjimečný a jiní než ostatní, a tím pádem je tedy oprávněn (ve své představě) nemít tolik soucitu a sounáležitosti s ostatními - tedy s těmi druhými. Pak už je jenom krůček k tvorbě reálného zla, ať už jsou to nejrůznější formy teroru, a tak dále. No, to všechno ovšem je velmi krátký historický snímek. Velké cykly trvají v tom nejbližším ranku 25 000 let, ale pak jsou to násobky - takže 12 x 25 000 let, a tak dále. V těchto dobách jsou určité cykly. Ty cykly jsou ve všem, protože všechno, co existuje, podléhá tomuto zákonu. Vše kmitá, vše rezonuje, nic není stálé. A tak se na Zemi mění kultury spíše hmotné, nebo spíše duchovní, jsou tu také časy vzniku, rozvoje, a zániku. A my dnes čítáme jen pár tisíc let dozadu. No, desítek tisíc v nejlepším případě. Podívejme, počínaje Lemurií, Atlantidou, všemi těmi ostatními kulturami, které tady byly, tak ony vytvořily svoje, a pak musely odejít. Totéž čeká i naši kulturu, samozřejmě. Přesto, ten celý děj má hluboký smysl vývojový, protože nabízí člověku, který se rodí tam, kam má, aby se takzvaně vyřádil, aby ukázal, kdo je. A podle toho také potom jsou vedeny dál jeho kroky. Přicházejí doby velké agrese, velké nesnášenlivosti, doby, které jsou až nepochopitelné. Vždyť výrok, že neočkovaní umírají až příliš pomalu, je za vší hranicí lidskosti, je nepředstavitelný. No, a to i v případě, že by to bylo opravdu tak, že neočkovaní jsou těmi nositeli a roznašeči, a tak dále. No, pojďme dál.
DOTAZ: Ptáte se, proč je někdo chudý. Je to ve většině případů karmické, anebo někdy osudové? Tedy zkouška, aby byl člověk silnější, odolnější? ODPOVĚĎ TP: Víte, v osudu jsou vždy v takto obecném případě všechny možnosti přítomny. Můžete být dokonce chudí proto, že se musíte zrodit do doby, kde tato podoba je vlastně téměř jedinou možnou. Můžete být chudí proto, že jste v některém z minulých životů prošli kolem žebráka, a přesto, že jste mohli, jste mu nepomohli. Nebo jste ho odehnali od svého prahu v čase, kdy potřeboval pomoc. Já nevím, třeba žena samoživitelka se svým dítětem nemá co jíst, a tak klepe u vašich vrat. A místo, abyste jí věnovali tu jednu bramboru z toho milionu co máte jako sedlák, tak ji zaženete se slovy: "Ty žebroto, táhni." No, tak v tom případě to máte jisté. V příštím životě budete muset pochopit něco - změnit se vnitřně. A to nejde jinak než skutečným osobním prožitkem, pokud (pokud!) ještě nejste na duchovní cestě. Duchovní cesta je vlastně práce, která se podobá osudu. Osud vás vede a pomáhá vám v těch školních úlohách. To v čase, kdy ještě příliš neposloucháte, nezamýšlíte se, nemáte dost energie, chuti a motivace, a tak nezbývá, aby to za vás dělal ten osud. Pakliže se již zlidštíte, stanete na duchovní cestě, budete tyto věci vnímat. Budete si uvědomovat svoje chyby a budete se snažit ve svém nitru tyto chyby měnit. Tedy úplně stejně, jako to dělá osud. A po čase těch osudových odrazových zážitků je potom méně. Ne, že byste osud jaksi vyrušili, vy jenom máte méně důvodů, používat jeho výuky. Jsou tady lidé, kteří například vykonali nějakou nedobrou činnost (myslím stran těch peněz, ptáte se na chudobu). A teď se zrodí v dalším osudu a vidí, jak ostatní jaksi jsou na tom dobře, jsou bohatí - a oni jsou chudí. Někdy se stane, že takový člověk chce ty peníze získat násilím, a tak udělá zločin. Peníze někde ukradne, okrade někoho jiného, či podobně. No, chvilku je bohatý, ale pak ty peníze vždy velmi rychle zmizí. A on, někdy, je na tom ještě hůře než předtím (v případě, že ho chytí, je ve vězení, a podobně). Jsou i osudy, které jsou zase jiné, protože život má rád pestrost. Máte osudy, v kterých se chováte jako zločinec. Jste nějaký gangster nebo někdo, kdo zneužívá svého postavení, drancuje ostatní lidi, okrádá je v podstatě, nebo jinak, těch možností je mnoho. A vám se zdá, že to jakoby prochází. Ono paradoxně to prochází. Čím víc jste negativní bytostí, tím déle to prochází. Tak vskutku můžete nakonec zemřít jako boháč, který k svému majetku přišel cestou nečestnou. A zdánlivě tedy, jako by tam nebyla ta osudová jakoby linka té změny. Ale to je proto, že čím jste horší, tím více vám dá osud času k vlastnímu sebeničení. Vy to tak nevnímáte, jistě, jste úspěšní. Ve skutečnosti ale každý den, který takto strávíte, je vaší největší prohrou. Naopak, jste-li člověk ve svém základu dobrý, pak ten osud vám dá tu milost. Ne, že by vám vždycky říkal - tohle dělej, a nedělej. To dělá vaše svědomí, ale velmi tiše. Ale on to říká jinak. On vás zastaví a dostanete korektivní zážitek - to, když jste dobří lidé. Čili, obrazně řečeno, ta facička přijde rychle. No, u těch špatných až nejhorších je to vždy až v příštím životě nebo v příštích životech. Jsou v osudu třeba jedinci, kteří procházejí hned několika zrody, v kterých je jim dáno se projevit. Všechno musí být dvojné. Musí tu být tedy všechny póly, možnosti struktury toho osudu. Ano, jsou tu i zkoušky, aby člověk byl silnější. Budete mít přehnanou snahu něčeho dosahovat, ano, může přijít i tato podoba. Zrodíte se z duchovních důvodů do nějaké doby. A ta doba obsahuje válku, velké krveprolití, velké strádání, nejsou potraviny, jsou na příděl (jsou-li), a tak dál. No, pak je to vlastně souběh možností, které přináší nějaká důležitá řekněmež zkušenost, kterou jinak ještě musíte získat. Tak, a jdeme dál.
DOTAZ: Právě čtu knihu Život přinašeče. Píšete o Vašem přesvědčení, že se do osudu pana Zezulky zrodil přinašeč. A ten se rodí jednou za 2 000 let. Je to tedy tak, že osud pana Zezulky byl využíván mnoha a mnoha zrozenci k tomu, aby v něm žili a přispívali tím vývoji své vnitřní bytosti? (TP: Ano, přesně tak.) Až "jednou" se do něj zrodil přinašeč, který neměl v úmyslu se v tom osudu učit, ale naopak, přišel učit ostatní? ODPOVĚĎ TP: Přesně tak. Ale to "jednou", to slovíčko vzbuzuje další otázky. Mnohokrát jsme si říkali, že osud je pevný, stálý, a že dynamiku prožitku do něj dává ten, kdo se zapojí do daného osudu - stejně jako čtenář nějakého románu. Ten román je, je stále. Ale pak přijde ten čtenář, vytáhne ho z přihrádky, otevře a začne číst. Součástí románu, v kterém je život Zezulky, je i to, že tam je mnoho těch, kteří ho čtou, a ten jeden, který je jiný.
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Předpokládám, že stejný způsob využil Ježíš, když se zrodil do osudu Ježíše, syna tesaře Josefa. ODPOVĚĎ TP: No, on se úplně Ježíš nejmenoval. To byla zkratka z časů, kdy se skrýval. A tak jeho blízcí, kteří chodili na jeho přednášky, a tak dále, mu říkali podle počátečních písmen "JE-ZEZ" - a z toho Ježíš. Ano, je to přesně tak. Má-li přijít přinašeč, musí tu být ta doba, kdy má přijít. Je to zpravidla vždy před tím přelomem toho úseku toho věku. Vždy jednou za dva tisíce let. Čili, on se rodí před tím rokem 2 000. A to proto, že má-li ta změna nastat zde, on ji musí připravovat odsud, aby se došlo k tomu bodu té změny. Zezulka měl v tomto zrodu vlastně velmi významný čas. V tomto zrodu se spojila vlastně velká doba cyklu platónského, kdy nám končí vlastně jedno období, a začíná Vodnář. A to je velmi významné období. Nyní nás čekají tři dvoutisíciletí, která jsou jakoby platónským jarem, pak tři létem, a tak dále. Vždy jednou za 12 000 let dochází k velkým vlastně jakoby nárazům protichůdných sil. My právě zažíváme období, kdy dostředivost (tedy to "E") je střídána odstředivostí Vodnářskou (tedy tím "I"). A to je věru velmi obtížná doba, protože končí platónská zima (Kalijuga) a začíná platónské jaro - a to je náročné.
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Znamená to, že je to jediný způsob, jak se vyspělejší bytosti (nebo vlastně jakékoliv bytosti) mohou dostat do našeho světa? Pouze skrze naše osudy? ODPOVĚĎ TP: Ti velcí, kteří přicházejí, ctí zákony osudu a všechny ostatní dokonce ještě mnohem více než ti, ke kterým přicházejí. Má-li být takto vysoká bytost mezi námi (člověkem), musí získat tělo. A to tělo je v tom místě a v té době, která je prorokována, předurčena, která je svým způsobem naprosto zákonitá. Když přicházel přinašeč současný, začal vlastně další díl historického vývoje, který je - on už je. A v tom historickém vývoji pro dalších x tisíc let vzniká nové duchovní centrum. Už teď to lidé vnímají. Tady to za mnou oslovuje lidi z celého světa. Vnímají to jako tavící kotel duchovnosti, jako nejkrásnější město světa. Je to pravda. Má svoji hlubokou duchovní oblast nebo rozměr - velmi. Nemusíte být ani příliš citliví. No, včera jsem se prošel celou Prahou. A když jsem se díval z hradu na to město, když jsem šel přes tu Malou Stranu a ostatní části, viděl jsem tu neuvěřitelnou malebnost a soulad, který tady byl vtisknut do hmoty těch domů. Ale ten soulad musí souviset také s něčím, co je duchem toho města. Čili ano, chcete-li být člověkem... Protože aby sem vstupoval někdo, kdo je na vyšším stupni vývoje, tak by tím vlastně porušil určitou subordinaci. To byste možná (kdyby se tohle stalo) k němu vzhlíželi jako k Bohu, věřili byste mu. A on vlastně vaše vědomí přichází pomoci změnit vámi, ne sebou. Čili, on vám dává cestu. A tím pádem musí být jedním z vás, jinak by nebyl věrohodný. Musí zažít lidský osud se vším dobrým, i špatným. Protože pak by zaznělo: "No, to Vám se to káže, ale my to máme mnohem těžší."
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Napadlo mě, že kdyby to šlo jinak a líp, tak by to udělali. (TP: Ano.) Mluvil s Vámi o tom Zezulka? ODPOVĚĎ TP: Obecně ano, o tom příchodu ano, sám se nikdy neoznačoval. Ono to (když to budete promýšlet ze všech možných úhlů pohledu) jinak ani nejde, není prostě jiný způsob. Musí to být blízké, musí tu být s vámi. V tom je ta oběť. Vrátit se o takový vývojový kus zpět, je nesmírně obtížné. Vidíme to třeba na lidech, kteří jsou geniální, ale našich lidech. Vidíme, jak těžce se ve společnosti probíjejí, jak sdělují svoje ideje, jak jim lidé nerozumí, vysmívají se. Mluvím třeba i o vědě. Vidíme kolikrát jen to, co se vydává za zdravý skepticismus, a tak dále. Vidíme, jak si je člověk ochoten a schopen zdůvodňovat holými nesmysly nějaký děj nebo jev, halí se do hávu tedy... No, a tak dále. No, natož takovýto zrod. Je to vlastně o řeči, protože když neumíme nějakou řeč, tak tomu člověku nerozumíme. A to neplatí jenom ve vztahu, já nevím, havajština a čeština, ale to platí dokonce i uvnitř jazyku. Protože abysme porozuměli, můžeme slyšet ve svém rodném jazyku, a přesto nebudeme rozumět významu slov. A tak vlastně přinášejí nějakou nauku, nějakou zvěst, a lidé jim zpravidla hned mnoho nerozumí. V posledních inkarnacích většinou byli ničeni nebo neposloucháni. Ani Abrahám, ani Mojžíš, ani Ježíš to neměli lehké. Ten Ježíš to samozřejmě odnesl nejvíc, tu naši lidštinu. A o to větší vděk a sláva mu za to, že přes všechno to, co musí s těmi lidmi prožít... Člověk ani nechápe, jak je to velká láska, viďte. Je to láska, která jde nad hranice svého osobního prožitku, bolesti, a jinak. Čili se obětuje. Obětuje se, aby alespoň trochu zlepšil. I když speciálně v případě Ježíše je následkem nakonec boj, krveprolití, souboje různých směrů. No, ale přesto - ta hodnota, která byla přinesena, byla velká. Takže ano, není jiné cesty, než se zrodit do člověka. Velmi to bolí - jinak, než si myslíte. A přitom, taková bytost to dokáže zpracovat. Už jenom pobyt ve vlivu, který tvoří člověk, je velmi obtížný. Ale ta bytost je velmi vysoká - je vším. Je to nejvyšší forma lásky, ale ne té lidské. Není to láska vlastnící, je to láska spoluexistenční. Čili - všechno, co je, jsem já. Ať zlepším cokoliv, zlepším ostatním, i sobě. Je to prostě úplně jiný postoj, než je postoj člověka. Člověk ještě příliš se ohlíží na ty svoje prospěchy a na to, co on vnímá, a cítí, a co prožívá. Je to v podstatě vítězství nad démonem, nad zlem. Takže, tolik k tomu. V téhle chvíli nemá smysl o tom mluvit víc než takto, protože my lidé...
DOTAZ: Říkal jste, jestli si správně vzpomínám, že když si člověk při duchovním obřadu přeje, aby se síla dostala k ostatním, tak vzniknou v energetickém poli člověka trhliny, kterými bude permanentně odtékat energie, a může to vést až k nemoci. Poznal byste, jestli takovou trhlinu mám? A dá se zcelit? Existují další rizika? ODPOVĚĎ TP: To víte, že vždy existují rizika. Věci se dějí na správném místě a ve správný čas. Není-li to tak, máme problém. Když mluvíme třeba o využití síly, která přichází odjinud (v kněžském obřadu například), jakmile vstoupíte jinak než modlitbou a prosbou. Ale ne svým určováním, to je důležité. Protože v okamžiku, kdy projevíte svoji vůli, aby bylo tak a tak, a snažíte se tu sílu vést, tak začínáte přijímat plnou odpovědnost. To není vaše síla. Je to ten proces, který přináší tento druh odvěkého obřadu. Jsme lidé různí. Někteří se rodí s tím úkolem, někteří s jiným. A jsou lidé, kteří mají ty dvojité průtoky. A tak pracují nikoliv se svojí silou, ale se silou Boží. Když toto chce kopírovat člověk, který nemá tento průtok, začíná zapojovat to své vlastní. To se tomu prvnímu stát nemůže, protože jeho zdroj není on. Je-li to naopak, vytvářejí se při každé myšlence jakoby tenounká spojení. Když je jich hodně, začnou převažovat nad příjmem. Vždyť ten člověk, který by to tvrdil (ale neprávem), není knězem. My jsme si odvykli vnímat, co je to kněžství a proč se rodí lidé s tímto úkolem. A tak nám to připadá podivné, viďte. Je-li to konáno v dobrém úmyslu, je to ještě relativně dobře - chcete pomoci, nezištně pomoci. Pak je mnoho těch, kteří chtějí pomáhat za peníze, často za velké peníze, a to v tomto případě té duchovní praxe je neomluvitelné. Je to něco, jako kdybyste chtěli prodávat, co není vaše. V tom okamžiku to kradete. Proto speciálně biotronika je v tom léčebném smyslu (či jiném smyslu) vždy zdarma. Nenajdete nikoho za celou historii u Zezulky (ale ani u mne ne), u kterého bych řekl: "Tak dobře, konzultace skončila, dostanu 1 500,-. Přijďte zas." Nikoho. A tak to musí být. Tak jsem byl učen samotným Zezulkou. Taky jsem to u něj tak viděl. Čili, vlastně to má být naopak. V běžném světském vám připadá zcela běžné, že chodíte do školy, že? Je to proto, že to společnost vnímá jako normální. A tak jdete na školu, pak třeba střední nebo vysokou, a pak se cítíte býti připraveni ke svému povolání. Stanete se ekonomem, stavitelem, či někým jiným. V případě duchovních nauk a dovedností (tedy i kněžství) to někdy není vnímáno takto. I člověk, který má nadání, nutně musí projít fází své přípravy a výchovy, jinak mu to nadání dokonce může způsobit větší propad, než kdyby ho neměl. Konkrétně třeba v té oblasti duchovní musíte pracovat vědomě, tak, abyste ve svém egoismu ty své nepoškodili. Když se podíváme třeba do speciálního oboru, tedy biotroniky, tak tam vždy musíme pracovat dvoufázově. Napřed musíme odstranit patologii, a pak teprv působit - tak, aby docházelo k nápravě. Kdybyste to neudělali, nebo použili nevhodné způsoby, budete zápornou složkou. Budete člověku škodit. Anebo škodit prostředí kolem sebe, a to je stejně špatně. Čili, musíte se dostat k vědomostem, které jsou nezbytné, abyste pracovali řádně. Stejně, jako se lékař nebo sestra musí naučit metodám antisepse, aby nezanášeli do ran mikroorganismy, aby (byť po úspěšném zásahu) pacient nakonec neutrpěl škodu. Pokud tedy není pracováno zištně (to už je temnota), tak ta naděje na pomoc je. Pokud ne, tak také, ale víc to bolí a dlouho to trvá. Někdy až do příštích životů. Co se děje v případě neřízeného napojení? Chřadnutí silového systému, tedy přednostně nemoci, které zde mají svoji základní příčinu. Můžou sem patřit nemoci třeba typu nádoru, srdečního selhání, nemoci typu RS a dalších podobných. A v těch nejhorších případech je to smrt. Po revoluci se zde otevřela zdánlivě cesta pro všechny. A tak z těch patnácti kolik nás bylo, či kolik... Ne, že bych to chtěl vrátit, ale ta lavina, která přistoupila, těch, kteří se sami přesvědčili, u některých skutečně vedla k tomu, že došli až na konec té cesty. Koneckonců, mám s tím ve své blízkosti osobní zkušenost. Velmi nadaný diagnostik, bylinkář, vlastně úžasný. Pak viděl, že mě přijal Zezulka. A viděl co dělám, slyšel to. A tak v té době začal také. Naposled jsme se viděli v nemocnici, těsně před jeho odchodem. Nebylo pomoci. A je to ještě mnohem složitější, mnohem, mnohem složitější. Máte zde ty, kteří působí sami. Máte zde ty, kteří jsou prostředníci. V obou dvou případech musí být snaha po čistotě, protože přistoupí jen ta úroveň, která odpovídá tomu prostředníkovi. A tak je to vlastně vždycky podobné. V některých zrodech, který vám může být blízký, je více akcentována taková ta rozhodná síla - čili síla vůle, chtění. A ta někdy uspíší ty pochody víc, než je zdrávo. Takže opatrně, s rozmyslem, a Bůh s vámi.
DOTAZ: Co si myslíte o "Bierlshanzim - Bicoona"? Doporučujete ji, prosím Vás? ODPOVĚĎ TP: No, to bych rád odpověděl, kdyby to bylo v rozsahu mého oboru, ale to není. Čili, tady musí odpovídat další. Já sám mám rád vždycky jakoby nějaké ty kazuistiky pokud možno doložené. No, všichni víme, že to jde ztěžka, že ty výzkumy nám medicína většinou nepomáhá v tom příliš. A tak by to bylo potřeba. Takže ano. Ale jinak víc k tomu říct nemůžu. A to je pro mě.
DOTAZ: Jak zmenšit svou přecitlivělost, nebo jak se s ní naučit pracovat, naučit se ji ovládat a zvládat a žít s ní? Co doporučujete? ODPOVĚĎ TP: Doporučuji Vás, protože to je přece úkol pro Vás, pro Vaši bytůstku, pro Vaši dušičku. A není to jednoduché. My všichni se můžeme stát jakoby zaostřeni na nějakou věc. Jsme-li zrozeni pod tímto vlivem, může to nakonec vyústit v to, co začíná velmi obtěžovat. A to proto, že jsme se příliš nechali svým vědomím a svým zaměřením zavést, aniž bysme řídili. Vemte si třeba, že budete mít nějakou formu jasnovidnosti. Například budete (a to je vzácná jasnovidnost relativně) vidět duchy, zemřelé. Tak, jako vidíte tady kolem sebe lidi, tak uvidíte duchy. Od té chvíle váš svět nebude nikdy stejný. Protože jako člověk běžný žijete svůj osud, jste sami v nějaké místnosti nebo jinde. Ale jako člověk s tímto darem najednou vidíte, že je kolem vás plno života, který normální lidé nevidí. No, a teď co s tím? Buďto k dobru, s láskou a dokonce s pokusem pomáhat i zde, anebo opačně - fóbie, strach, či podobně. Můžete ten dar rozvíjet, anebo ubíjet. Všechno je možné. Třeba je právě vaším úkolem v této životní etapě, zvládat tu extrémní citlivost. Nakonec, veliká moudrost je (jak mnozí říkají) beze slov. Je to stav. A k tomu se musí dojít. Takže, učit se ovládat. To znamená - už znáte, kdy často dochází k těm řekněmež nepříjemným stavům, a už dopředu tedy můžete nastavit svoje vědomí tak, abyste situaci ovládli. Bude třeba to vztahová nepřízeň. Bude se někdo vedle vás hádat nebo podobně, budete dítě ne příliš rozvinutých rodičů, tak se budete muset učit to vyrovnat. Ostatně, o tom je život. Řada zranění, řada nedořešených úkolů, a nutnost té cesty, která to dřív anebo později nakonec dokáže. Emoce, emoční citlivost, vnímavost, má řadu podob. Od vnímání vlivu lidí, přírody, místa, osudu, a tak dále. Je to svět, kterému by hmotař nerozuměl, protože on nic takového většinou nezažívá. On si tvrdě a skálopevně drží svůj obranný štít, ještě ho potřebuje, ještě tam nedosáhne. Pak se objeví první náznaky, první ťuknutí těchto schopností. Nejsou vůbec mimořádné, jsou naprosto řádné. To jen člověk tak zvýrazňuje svůj stav. No, a emoce jako taková se nedá ovládat rozumem, příliš. Čili, emoční myšlení není myšlení v rozumu, ale myšlení v citu. Musíte tedy v sobě vytvářet cíleně takové emoční stavy, které povedou k vyrovnání těch, které by vás zneklidňovaly. Vždyť v jedné chvíli můžete být vrcholně nešťastní, a za 5 vteřin můžete být vrcholně šťastní. A budete to pořád vy - stejný člověk, stejná duše, jen tahle změna tam bude. Tak to nějak zkoušejte.
DOTAZ: Jak pomoci člověku, který ztratil práci a dostal se do dlouhodobějších depresí? Ztrácí smysl života, má obavy, strach, méněcennost, nedůvěřuje si, vyčerpávají ho myšlenky, hůře se soustředí a málo se vyspí. (TP: To je začarovaný kruh.) Chce pracovat, ale jelikož nemá takové vzdělání, těžko si něco hledá, kde by se uplatnil. Také mu chybí kontakt s lidmi. Pracovní nabídky jsou ve větší míře náročné buď časově, nebo stresově, nebo tlakem na výkon. Proto je tam velká fluktuace zaměstnanců. Děkuji za názor a další vhled na věc. ODPOVĚĎ TP: Je to těžké, protože v některých dobách je to horší, lepší, viďte. Zažili jsme údobí, snad se mi nechce říct úplně stabilnější, ale vidíme teď vstup do údobí velmi nestabilního. Navíc, vývoj přál tomu, abysme přijímali závazky, hypotéky, aby se měnily také hodnoty, které takto pořizujeme. Ale v konečném důsledku ta nutnost je stále - nutnost dostát závazkům. Ono Vám to nabízí tu polohu, určitě. Polohu té méněcennosti, nedůvěry, určitě. Zkuste to převrátit. Tedy ne, abyste se stal nesnesitelným "jájsou", ale jinak. Být k sobě milostivější - koneckonců, živit se musíte. Čili, najít to, co odpovídá Vám nejvíce. Ano, jsou zaměstnání, která jsou podobná otročině, otrockému řádu. Někteří zaměstnavatelé dotáhli tuto rovinu k dokonalosti. Můžete se najíst za chviličku, nesmíte jít pomalu ani čůrat, a musíte pracovat tak, že lidé po pár létech nejsou schopni dál třeba užívat ruce a podobně. Ano, to je všechno pravda. Je to pekelné, je to peklo na Zemi. Je tady také prosba, modlitba. Co se týče toho spánku, to se těžko ovládá v tom stresovém období, ale zkuste to. Aby člověk mohl být úspěšný, musí být silný, nesmí být oslabený. Vždy existuje nějaká cesta. Je otázka, jestli i nalezení cesty není součástí osudu. Vzpomínám na příběh ženy, která byla sama s dětmi, opuštěna a bez prostředků. A tak ji napadlo, že bude vyrábět takové úplně malinké domečky. A ono se to lidem zalíbilo, a z veliké chudoby přišel opak. No, ne že by všichni mohli vyrábět domečky, já vím. Ale přece jen - ta cesta většinou je. Jen u nepatrného množství lidí, já vím. Je to i osud, já to chápu. I to je osud. Kdyžtak, až přijde čas, tak se můžeme vidět na přednášce. Už to nebude dlouho trvat, doufám. Připravuje se tato možnost pro vás pro všechny, bez rozdílu. Tak ještě chvilku buďte trpěliví, a pak se budeme moci setkat. Tak, a jdeme dál. Čili, ještě k tomu předchozímu. Nedovolte, aby zmar nad vámi zvítězil. Seberte poslední síly - duševní, tělesné, i jiné. Buďte tvořiví, snažte se. Chtějte jít tou cestou. A nakonec - jen tam, kde jdeme, můžeme najít. Budeme na Vás všichni myslet s přáním pomoci. Doufám, že to dělají všichni, kteří se dnes dívají.
DOTAZ: Dobrý den. Proč je Bůh? Proč je toto vše, co je a není? Proč je tato jedna velká myšlenka tohoto okamžiku? Co by bylo, kdyby nebylo nic? A co je nad Bohem? Myslím, že nic být nemůže. Co je prapůvodem i samotným stvořením, i samotného zrození tohoto absolutního bodu vzniku? Nic nebylo, a začalo to? Z čeho to začalo, z čeho vše vychází - ano, z Boha? A zas se tam vrací - ano, do Boha? ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě. Ale odpověď je v položení Vaší otázky: "Co by bylo, kdyby nebylo nic?" Nemůže být nic bez toho, aby existovalo něco. Svět je duální, a tak je zároveň nic, i něco. Když je něco (tedy vesmír, my, a tak dále), musí tu být i pohled na komplexní trvání, existenci, životní projev tohoto dílu, i toho, který není vidět. Je-li tu Tvůrčí dílo, je rozdělení, a tedy z něčeho. Je-li tu Podstata, Bůh, je to o nekonečnu, které nemá počátku ani konce. Tady zrovna píšete dál.
POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Chápu to správně, že Bůh, absolutně vše, co jest i není - ale přece v tom nekonečnu má přece vše začátek i konec. I v nekonečném kruhu někde začnu a pokračuji, než někde skončím - a znovu vše dokola. ODPOVĚĎ TP: A právě v tom to je, to je přesně meritum věci. Vy píšete - začnu, a skončím. To znamená, že Vaše jsem, Vaše ego, Vaše bytost, se rozhodne, že zde vstupuje a odsud pozoruje. Ale to není přece pravda. To je stanovisko Vašeho ega, ale nic to nevypovídá o tom, do čeho to ego vstupuje. Je to odvěký problém, pochopit člověku, co je to nekonečno. Co to je bezrozměrnost a bezčasovost. Pořád se nám to vzpírá nějakým způsobem, abysme pochopili, že může být něco, co obsahuje vše, aniž bysme to procházeli bod po bodu, naráz, v bezčasovém prostoru. Takže to, co je na počátku, obsahuje vše - co je, i co není. Tedy obsahuje neprojevené, chcete-li tedy v tom církevním vyjádření Boha otce, i to Tvůrčí dílo, které tady je, a které vzniká rozdělením části té nekonečné Boží Podstaty. A teď, jak vnímám Vaše myšlenky, se pozastavujete nad slovem "část". Nemusíte, protože ten děj je nekonečný. Čili řekněmež, že je nekonečné množství částí, které jsou děleny a tvoří realitu. Je to tak úžasně nekonečně veliké, že člověk zatím na to nemůže ani dosáhnout. Už jenom první stupeň, první úroveň - náš vesmír. Náš příbytek, který ovšem je složen z nekonečného množství vesmírů, které existují zároveň jeden v druhém. To už je problém. A teď si představte, že všechny stavy vznikání i zanikání jsou ve skutečnosti naráz. Je to, jako když pozorujete nějakou věc v procházení, anebo naráz. Obojí je možné. A v tom druhém případě je nekonečné množství vznikání vesmírů vesmírů, které je naráz, a které je. A pak je to samozřejmě to naše vědomí (nebo bytostné vědomí přesněji), které z tohoto útvaru vytne svoji část, kterou vnímá jako svůj osud a děj, kterou dynamizuje vstupem vědomí do tohoto nehnutého útvaru. A nejenom vaše vědomí, ale vědomí všeho a všech. Právě proto můžete cestovat v čase i v prostoru, právě proto můžete vidět to, co bude, i to, co bylo, jakoby to bylo teď, protože ono to je. Teď nedávno jsem vám říkal na jedné z přednášek zkušenost, kdy jsem probíral svůj archiv. A tam najednou čtu proroctví od jednoho mládence tady ze Šumavy. A to proroctví, já nevím, 1 600 nebo kolik. A všechno co popsal, bylo naprosto přesné. Popsal první válku, druhou válku, popsal všechno to, co se děje - a bylo to naprosto přesné. I když ve své době neměl nic, co by se mohlo přiblížit tomu, co popisuje. Popsal to po svém, samozřejmě, ale naprosto přesně. Stačí se jen vnořit do mentality a zkušenosti člověka toho jeho století a představit si, že vidím to, co vidím. A tak to popíše nějakým způsobem. Ale přesně, naprosto přesně. No, takže nebojte se, je v tom dokonalost. Protože tam, kde je součet všech plus a mínus, je pořád jen ta jednota, jednička. Žádný počátek a konec v tomto útvaru neexistuje, je jen nekonečné trvání. To trvání je v duální podobě - v bezprojevení bezčasovém a bezrozměrném, a v časovém, tvůrčím a rozměrovém Tvůrčím díle. I ono však má stále plně charakter toho nekonečna. Vzpomeňme, jak Zezulka popisuje svoji cestu, kdy vezme zrníčko písku, dá ho na dlaň a dívá se na něj. A to zrníčko roste, pak je to hora, pak je to stále více velký útvar hmoty, až uvidí jednotlivé části - čili atomy, oběžnice, planety podvesmíru. A tak se vybere jedna planeta - na ní přistane. A zase je tam mořský břeh. No, tak zvedne zrníčko písku, děj se opakuje. A pak to opakuje mnohokrát, bez konce. Na konci toho se dostává do prostoru, z kterého vyšel. Čili, stojí opět na svojí mateřské planetě. To je asi nejlepší popis těchto vesmírných sfér. Pak to opakoval směrem vzhůru. Podíval se na nebe, to se zahušťovalo, koncentrovalo, až uviděl, že to co vidí, je zrníčko písku. To mu přistálo na dlani, tak se znovu podíval nad hlavu, viděl opět nebe, opět se děj opakoval, vesír se kondenzoval, zahušťoval, až to bylo zrníčko písku. A tak mnohokrát a mnohokrát, až opět stanul, odkud vyšel. Byl to ale ne kruh lidský, lidských rozměrů, byl to kruh nekonečný - a v tom je ta podstata. Časoprostor je zakřivený v nekonečně velkém rádiusu. Takže, ať se vydáte kterýmkoliv směrem v tomto nekonečném smyslu, dojdete vždy na svůj počátek. Jakákoliv jednostrannost (to znamená, bude-li něčeho více, a něčeho méně například) vede nutně matematicky i filosoficky k stavu, že se tento systém zhroutí. Jedině systém plně rovnovážný může trvat bez konce. Takže, to je odpověď, pokus odpovědět na Vaši otázku. I když, jistě se k tomu budeme vracet ještě mnohokrát. V chrámu vašeho srdce bude muset stále více sílit světlo. Je to odvěká cesta bytostná ducha. A budete v každém tom zastavení svých zrodů vnímat stále víc. Ano, na konci tím budete - budete tím světlem. Tak ať se vám to podaří, hodně štěstí. A to je pro dnešek všechno. |
