 |
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky |
         |
Přednáška Společenství Josefa Zezulky s jeho vzdělávacím systémem Duchovní univerzitou Bytí – Praha, 7. 5. 2021Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:
Zvukový záznam (MP3) Obsah:14:29 – Úvod, apel na vlastní přemýšlení a zpracování předložených názorů. 14:54 – Je potřeba přání opustit, aby mohlo být splněno? 23:08 – Přijde člověk k meditaci přirozeně, až přijde jeho čas? Přepis videa:Pěkný dobrý den, dobré odpoledne, omlouvám se za drobné zpoždění, které vzniklo na cestě. Tak a budeme se v rámci naší přednášky věnovat tomu, co jste přinesli jako podněty a odpovídat budu samozřejmě svůj názor, který vy sami si upravíte podle svého.
Děkujete za přednášky a ptáte se: DOTAZ: Je potřeba přání opustit, aby mohlo být splněno? ODPOVĚĎ TP: Jak kdy - někdy ano, někdy ne. Záleží na tom, jaký je váš osud, jaké je to přání a taky jaké je to přání - v jaké době a tak. Někteří myslí, že cesta je v opuštění usilování, a ono to není docela pravda, protože abychom čehokoliv dosáhli, ať už na poli umění, vědy či duchovním, musí tu být záměr a cíl, také vůle pro cestu a také pokora, což je ve zdánlivém rozporu. Už to mnozí přede mnou mnohokrát vyslovili:"Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co... a neměnil to, co nemohu..." a tak dále. No, budete muset každý jeden z vás nacházet svoji cestu, která je u každého jiná. Ono je přání a "přání". Je přání - manýra, usilování, vlastně až skoro magie. Je přání milostivé, s otevřenou dlaní, je přání reálné, nereálné... to je strašně složité k odpovědi. Dokud není v tom přáním i prvek pokory, tak přestože se splní, třeba i díky velkému usilování, tak nakonec nikdy nebude výsledek uspokojivý. Čili kupodivu, jako všechno na světě, musíme si i přát umět. Někdy žertem říkám, že se mi plní věci, které jsem si přál jako dítě, a ony přišly po 40, 50 letech. Tuhle jsem si koupil sprchový kout, oni mě k tomu přibalili dvě kačenky, celuloidové, takové ty malé, do vany. A vidíte, já jsem je hrozně chtěl, když jsem byl malé dítě a za celý život jsem kačenku nedostal, až skoro v sedmdesáti. No, vidíte, tak i v tom je jistý prvek. Je pravdou, že mezi přáním a splněním musí někdy uběhnout dosti mnoho let. Tedy si přejte to, co budete potřebovat za těch 20 let, prosím vás. :) Jinak to bude trochu někdy úmorné.
DOTAZ: Jsem tlustá, ač jím velmi málo. Dá se ještě vrátit z této pozice zpět, nebo mám přijmout situaci, že už nikdy nebudeme stejní? ODPOVĚĎ TP: To zase záleží na tom, kolik je tam odhodlání a kolik je tam třeba i...(poprosím o nápoj. Děkuji.) Jsou obezity, které jsou genetické - i ty lze trochu měnit. To jsou ti nešťastníci, kteří se podívají na rohlík a mají o kilo víc, pak jsou ti normální, kteří po každých Vánocích a jiných svátcích zjišťují na váze, že mají o tři kila víc, no a pak jsou ti, kteří ostatní mírně řečeno znervózňují - to jsou ti, co jedí kolik chtějí a jsou pořád stejně hubení. Indové v tom mají nějaký systém - Pitta, Váta... a tak. A ono to skutečně trošku také o těch somatotypech je. Přesto existuje rozumná míra. Je otázkou, jestli norma, která v té které době a společnosti byla přijata, byla ta správná, jen. Když se podíváme na věstonickou Venuši, tak to bude pravděpodobně extrém na jednu stranu, a když se podíváme na Twiggy, onu slavnou modelku, tak to bude extrém zase na druhou stranu. Takže si myslím, že my lidé jsme rozprostřeni v určitých, ještě pořád normálních tělesných proporcích - pak tedy sem patří i ty somatotypy jako piknik nebo další - a že tedy i v rámci jednoho toho, řekněmež převládajícího somatotypu je určité rozpětí. Myslím si tedy, že norma jako taková se mění v různých dobách. Vidíme, máme za sebou velmi těžké období těch modelkovských let, kdy řada děvčat - zvláště děvčat, mužů méně - došla až k smrti, díky módě, o svém stavu. Je to i o složení stravy, protože speciálně třeba ta naše místní, tradiční kuchyně, ale i ta méně tradiční, je v podstatě složena z látek, které rozhodně nepřispívají k velkému hubnutí. A tak dále. Jsou tu zkušenosti odjinud a pohříchu je nedostáváme příliš na stůl u nás, v Čechách a je to velká škoda, protože leckdy by mnohým z vás pomohly vyřešit nejenom obezitu nebo neobezitu, ale i zdraví, do určité míry, protože to co jíme, nám poměrně z dost vysokého procenta vytváří náš zdravotní stav. Musí to být vyváženost, rovnováha, musí to být vždy schopnost nalézt určité hranice. A to není jednoduché, protože žijete v nějaké kulturní kapsli, která se tu vyvíjela po staletí, a to nejenom na poli Čech ale i v okolních státech, a to vás vlastně přednastavilo, do určité míry. I vaši předci po generace měli různé stravovací návyky, většinou hrůzné. Napřed neměli leckdy co jíst, úplně, pak zase měli moc... a tak dále. Takže nevím, co bych vám doporučil. Já sám jsem si prošel obdobím, kdy jsem si myslel, že už nikdy nebudu tedy hubený. Měl jsem 150 kg skoro a věru tedy rozumím všem těm vtipům: nádech, zavázat tkaničky nebo výdech, zavázat tkaničky, nádech a tak. Dneska ta se váha nějak ustálila a tedy mělo to jistě své důvody široké. Nedržel jsem žádné diety, ale ono to přišlo samo. Třeba poslední zkušenost, kdy jsem na radu přátel, držel řadu dní tedy čistící dietu, která vychází z Indie, kdy jsem vlastně ráno jedl ovoce a pak přes den většinou rýži nebo nějaká taková semínka uvařená se zeleninou a kupodivu jsem neměl hlad a i tu rýži jsem začal jist celkem s chutí. No, bylo to úžasné, protože to přineslo poměrně redukci, ale hlavně také pocit lehkosti. Takže jsou tu nejrůznější metody a možnosti, hledejte.
DOTAZ: Přijde člověk k meditaci přirozeně, až přijde jeho čas? ODPOVĚĎ TP: Ano, a to včetně cílené cesty k meditaci. Tu cílenou cestu můžete mít před sebou roky, ale jestliže nepřijde váš čas, tak v té věci se nestane nic. A pak třeba během krátké doby. Každopádně všichni z vás zažívají stavy, které se dají nazvat kontemplací. Někdy jsou kraťoučké, vyvolané z vnějšku, jindy vnitřní, které přijdou a vy ani nevíte, že by to byla oblast přibližující se meditací. A přesto je to tu. Když vám rodiče činí, že se koukáte opět "doblba", s prominutím, tak děláte něco přesně z tohoto ranku. Když člověk medituje, tak příliš nepřemýšlí raciem, ale přemýšlí emocemi, to znamená, že se vnitřně ladí k nějakému stavu emočnímu, pocitu nebo poznání, a to jakoby prožívá. Kupodivu je to účinnější... tedy ne, řekl bych to špatně - není to účinnější, je to stejně důležité jako rozum, ale v dnešní době je třeba lidem vysvětlit, že je to stejně účinné jako rozum. A to už jde mnohem hůř. Patří to k životu tedy obé, stejnou měrou.
DOTAZ: Jaký máte názor na pomluvu? Je dopad na toho, kdo ji vysílá, a na toho kdo je pomluven? ODPOVĚĎ TP: Ale jistě, jako mnozí z vás, všichni máme zkušenosti s pomluvou, viďte. Je to tak. V pomluvě se vlastně často zobrazuje nejnázorněji lidská slabost, nedostatky charakteru, myšlení, logiky, či čeho dalšího. A tak třeba říci, že sám akt pomluvy je vlastně určitou prohrou pomlouvajícího, protože on utrpí poměrně sám škodu tímto dějem. Když po někom vyšlete špatnou myšlenku, třeba velmi špatnou, budete označování za černého mága - budete chtít někomu ublížit na dálku. Když ale budete o někom myslet špatně, jen tak jako, tak v závislosti na tom náboji, který bude, budete škodit také. Podobně jako ten černý mág. Čili kdykoliv se oddalujete od druhých, kdykoliv v nich vidíte nepřátele, nebezpečí nebo něco jiného, negativního proti vám, aniž by to bylo reálné. Tedy musíme z toho vyjmout samozřejmě stavy, jenomže neštěstí tohoto stavu je, že člověk, který je takto nastaven, nedokáže vždycky přesně odhadnout, že se to děje nebo neděje. On je prostě nastaven na to, že se to děje - a v tom je problém. Potom vlastně dochází ke škodám, které on ani nevnímá jako nějakou velkou chybu nebo velký životní propad, a přesto tomu tak je. Může to být opravdu duchovní pád, který se tímto způsobí. Proto duchovní lidé většinou vždycky spíše přemýšlejí jinak. A když je někdo okrade nebo jim uškodí, včetně té pomluvy, tak to berou přece jenom s větším nadhledem a nejsou tedy tak reaktivní. Je to výhodné. když to dělají proto, že takoví jsou, tak je to správné, když to dělají proto, že chtějí z toho projít dobře, tak už to jenom ukáznění, samozřejmě. Pomluva tedy se šíří, protože v té populaci má jakoby "chytlavost" podle toho na jaké kulturní, mravní a nebo jakékoliv jiné úrovni ta populace je - také v neposlední řadě jak je vychovávána, a to v dnešní době zejména médii a vším ostatním, v rodinách, ve škole. Podle toho potom vlastně dopadá síla těch pomluv - může vás zabít, mnohdy. Kolik jen zcela nevinných lidí bylo nějakými hlupáky označeno za nositele nějakého zla nebo něčeho a už ten dav je lynčoval nebo zabil. Kolik jen lidí udávalo nebo dělalo jiné věci, což byla často také pouhá pomluva - tohle bylo třeba po válce nebo i jindy, za komunismu nebo předtím, potom, kdykoliv. Lidé se snaží využívat cizí síly třeba státu, ať už to byl fašistický stát nebo nějaký jiný, a druhým uškodit tak, že je pomluví a zaměří na ně pozornost těch represivních složek a tak dále. Samozřejmě, že to potom má už v takových případech velmi drastické dopady na takového jedince, který se něčeho takového dopustí. A je třeba říci, že má vystaráno na mnoho životů. Než stráví třeba tu hrůzu toho popraveného člověka v tom koncentráku nebo jinak, tak než tento svůj hřích stráví a vyrovná jej, to někdy trvá dlouho a stojí to mnohonásobně větší utrpení než u toho, kterého poškodil. A tak se držte zpátky, přátelé, radím vám dobře. Ale zároveň byste měli vědět proč, jinak by to bylo ukáznění.
DOTAZ:Jak může utkvět v podvědomí životní zkušenost, když je vývoj daný, vše je teď, nic nebylo, nic nebude? Jak může být uvědomění tak silné a přenosné do další životů? Ještě vám chci poděkovat za to, co děláte pro celek. ODPOVĚĎ TP: Víte, to jen zdánlivý rozpor. To je proto, že se na to díváte zezdola, jako ten mraveneček, který vidí slona, ale vidí z něj jen kousek, a tak činí závěry. Proč? Osud, to je faktum, je to vyjádření Boha chcete-li to takto nazvat. Bůh ovšem není bytost, pozor na to, je to základ všeho, co jest. A tento základ má určitou strukturu a řád, přírodní zákon. Součástí tohoto zákona je tedy i děj tak, jak ho vnímáte. Ale tento děj ještě navíc dostává další dimenzi. Na světě jsou miliardy miliard životů, osudů. Ale vy z nich vybíráte jen tu linii, po které jste šli. Čili v té linii, kterou jste šli, jste zanechali také svoje rozhodování, svoji bytostnou vůli a také svoji stopu existenční, paměťovou i jinou, ovlivňující. Čili ten osud má jako svoji součást i faktum, že v něm žijete vy, i to faktum to, co v tomto osudu zanecháváte jako v celku. Je to tedy velmi komplexní. A jelikož my lidé jsme ještě maličký, maličcí - nějaký takoví, myslím - no tak nedokážeme ještě dohlédnout tu nekonečnou šíři všeho toho, o čem tady teď mluvíme. To jsou vlastně ty otázky, které v nás vyrůstají: Jak je možné, že... když osud, že tady máme možnost volby? Jak to, že jsme svobodní, a přitom jsme determinováni? A tak dále a tak dále. Je to jako dům - když máte svůj rodinný domek, tak tam holt máte ty své místnosti: koupelny, kuchyně, ložnice a tak dále a v rámci tohoto domu žijete. To, že ten dům je takový, jako je, vám připadá samozřejmé, i když to vůbec není samozřejmé. Vy tedy víte, že napravo je koupelna, nalevo je kuchyně a tak dále. A v rámci těchto mezí se svobodně pohybujete. Váš osud je také něco jako dům, má také svoji strukturu a v rámci této struktury vy se pohybujete. No a tak to je pořád dokola.
DOTAZ: Dobrý den, měl jsem možnost zhlédnout dokument "Utajené příběhy českých dějin 3 - Nebeský Jeruzalém Karla IV". Měl Karel IV. za úkol připravit Prahu pro příchod Přinašeše? Proč byl Karel tak výjimečný? Co bylo a je jeho úkolem? A proč se o jeho duchovních věcech tak málo ví? Můžete i nemusíte číst. ODPOVĚĎ TP: Proč bych nečetl? Vždyť je to důležitá součást našich dějin. Ano, Karel měl už se svým předchůdcem, tedy Václavem, a s dalšími za úkol připravit Zemi pro příchod Přinašeče. Václavův, ale i Karlův život zvláště, byl poznačen celou řadou mimosmyslových vizí, které do značné míry určovaly to, kam napřel svoji genialitu a svůj záměr nebo svoji práci. Jeho posedlost ostatky je všeobecně známa. Byla to posedlost anebo to byl poměrně vědomý čin? Proč staví Prahu jako kopii Jerusaléma? Zrovna Prahu. Proč? Je vzdálena tisíce kilometrů. Proč zakomponuje do téměř všeho, co dělá, tajemný odvěký řád, které znají jen zasvěcenci? Proč je mu dáno býti zasvěcencem? Proč má tu genialitu? Jak to, že dokáže za těch nejnemožnějších podmínek, kdy do poslední chvíle to vypadá, že jeho největší protivník se nevzdá, a pak najednou se otevírají vrátka a z Karla je nejpřednější evropská osobnost, která vede vlastně většinu tehdejší Evropy. Proč jde do Francie na studia, aby získal své kontakty, zvlášťě s budoucím papežem? Proč se to všechno tak řetězí? Jsou to desítky, stovky, možná tisíce neznámých hazardních stavů. A proč se tedy tyto stavy složí do obrazu tak velkého úspěchu? To není zásluha jednoho člověka. Když budeme analyzovat dějiny tohoto území, uvidíte to, co vám říká "Poselství pro Československo" - teď se na něj můžete znovu podívat na internetu. Na vaše přání jsme jej tam umístili. Aspoň doufám, že tam je. Je k dispozici. To, co bylo řečeno, je v podstatě pravda. Je to vlastně cílený, i když člověkem neřízený děj, který vede k určitým důsledkům. Ale to není jenom zde. Tak je to všude, po celou historii, existenci života, vesmíru a tak dále. O jeho duchovních věcech se ví velmi málo zejména proto, že ti, kteří se zajímají o Karla profesionálně, nejsou vždy ochotni nebo schopni přijímat i ty věci, které jsou jaksi více lidské, nebo jak bych to nazval, osobní. Karel má několik zásadních vizí, naprosto, které určí celý průběh jeho dalšího vládnutí. Jedna z nich se týká právě Prahy, kdy přichází jako neznámý poutník v podstatě a nachází Prahu v rozvalinách, Pražský hrad a tak dále. Království zaprodáno, rozprodáno, no, těžká situace. A proč tento mladík tak usilovně pracuje na tom, aby věci dal do pořádku, když by se mohl docela dobře věnovat za zbytek toho, co zbylo, docela jednoduchému životu. No, kdo ví? Nezdálo se mi z jeho životopisu, že by toužil až tak moc po tom býti úspěšným. Nevím, nějak mi to na něj nepasuje. Ostatně kdyby to bylo jinak, tak Karlštejn nestojí tam, kde stojí. Víte? A je už dávno rozbořen. Toto dokáže udělat jen člověk velmi přemýšlivý. A také se ukázalo, že jeho přemýšlení bylo správné. Čili je třeba připravit společnost na příchod Přinašeče. A to se týká ne toho nějakého proklamativního vyjádření, to se týká praktického života, až vlastně bezeslovní oblast - činy, které jsou zapsány do historie času v daném místě a které poopraví nebo ponastaví naši duševní genetiku určitým směrem. Už jeho zájem o "podhradí", v uvozovkách, je podle mě dosti neběžný. Neviděl jsem mnoho význačných vládnoucích, kteří by v převleku navštívili svoje poddané. Něco to vypovídá. Ani to není samozřejmé. A tak dál a tak dál.
DOTAZ: Jak ovládat své emoce? A máme to vůbec chtít? Nebude se pak náhodou s námi nikdo bavit, jelikož si poví:" No, to jsou roboti" a budeme jim připadat nelidští, bezchybní a divně pod kontrolou, chladní a sofistikovaní. A také má babička cvičí nevím co, ale je to tibetské nějaké cvičení a máma mi říkala, že pracuje na tom, že pak necítí a neumí projevovat emoce. A když to popíši dvěma slovy tak to je: necítí a nevcítí se do mě. Když jsem ji dřív objímala, bylo to jako obejmout balvan. A je to i nepříjemné se s ní bavit, jelikož mě nechápe potlačuje a furt hledá a čmuchá, co by kdyby, jestli jsem taková a maková a podezřívá mě. ODPOVĚĎ TP: Jsou různé cesty Boží. A leckdy si nás ten čertík dožene i skrze duchovno. Někdy víc, někdy míň. Tak napřed základní myšlenka vašeho dotaz - má smysl ovládat emoce? Obrátím ji. Zkuste se zeptat, jestli má smysl ovládat své myšlení. Tady asi jistě odpovíte "ano", jinak budete pošetilec, který není schopen ani ty nejzákladnější úkony svého života vykonat. Doslova blázen. Bez urážky. Totéž je i v emočním světě. Tedy ovládání emocí není o tom, že je likvidujeme. Pletete slova nebo si je někdo plete. "Ovládat" znamená umět používat, nenechat se vláčet, využívat maximum možného a tak dál. Ničit emoce, to je destrukce stejně, jako ničit rozum, myšlení. Pouze kalokagathia je cíl, protože v dnešní době, a to i v duchovních oblastech, mnozí mistři takzvaní nebo zasvěcenci ani nechápou vlastní význam toho, co chtějí přednášet. Emoce, emoční myšlení je pro duši to nejdůležitější. Rozum, rozumování, je nejdůležitější pro tento svět, tohoto zrodu. Až zemřete, váš mozek zmizí. Zůstane zápis vašeho činění v daném osudu, Akáša -zůstane ovšem emoční záznam, tedy nesmrtelný. A tak cílem je samozřejmě ovládat své emoce. Člověk, který to nedokáže alespoň V jisté míře, je pro ten život ztracen, nadělá paseku. Ve vyšších stupních jsou to meditace, které jsou emočním myšlením. Zde je celý problém posunut o míle a míle vzhůru. Teprve tam pochopíte, jaká je pravá cena a váha toho, že jste člověk a ne robot. Této oblasti se nikdy robot nemůže ani dotknout, protože robot je neživá anorganická hmota, byť jakkoliv strukturovaná v dokonalém procesoru, paměti a v dalších oblastech. Patří tedy hmotě tento způsob životního projevu. Ve skutečnosti ale cesta vede tou druhou stezkou - touto také, tou musíte projít všichni, všichni musíte být rozumoví, inteligentní a tak dále, každý podle svých potřeb, ale cesta dál, od jistého stupně, vede skrze to druhé myšlení. Proč myslíte, že tolik lidí pro některé tolik hlupáků, tak vytrvale odchází od vás, od vaší společnosti a noří se někam, kde není nic z toho, co milujete, získáváte, chcete, tedy jsou ve své samotě sami někde v horách a tak dále. Že by všichni byli blázni? A proč je jich tak málo, relativně? Možná proto, že je to obtížné a že zatím nemnozí lidé dostoupili do tohoto stupně a také ne všichni musí takto žít. I to by byl fanatismus. Člověk duchovní nemusí odcházet do hor či jinam. Nejvyšší duchovní mistr, kterého jsem mohl poznat, bydlel na Smíchově - ze všech lidí na tomto světě. A bydlel v Praze, ve městě. A i když by strašně rád mohl také do té samoty, tak vlastně nemohl, tak žil to, co měl. A to byl Přinašeč. Možná, že ten smysl proč žil v té Praze, je proto, že žil mezi námi, tedy kvůli nám. Bylo by snadné odejít do hor a tam v jeskyni meditovat a meditovat. Ale to by sloužilo bytosti jeho. On přišel svojí bytostí sloužit nám. A tak se musel zrodit do té Prahy, musel tu prožít svůj život a v něm udělat maximum, co bylo možné. Co se týče duchovní praxe - vždycky se zamýšlejte, teď už bez ohledu na vaši babičku či koho to popisujete, vždy se zamýšlejte, je-li to tak správně a proč, jaký je pro to důvod, hledejte napravo i nalevo a hledejte tedy všechny úhly pohledu. Uvidíte sami, že dokonce i bez nějakého význačného vedení nakonec pochopíte, co je tak trochu "mimo" a co je tak trochu lépe. Člověk má přece rozum a cit. Nemusí se vláčet, nechat vláčet některými, kteří sami mají více problémů, než je zdrávo. Ale ani to by nevadilo, protože jejich osobní duchovní stav nebo životní stav, to je jiná věc, ale vadí to tehdy, kdyby chtěli vás vyučovat a vést třeba k tomu, abyste necítili žádné emoce, protože to je pravé uzemnění vaší bytosti, od té chvíle se dál nevyvíjíte, odešli jste z tohoto světa do jakéhosi "chráněného území", které vám ovšem neposlouží pro další posun. Je to škoda. Vybírám si nějaký lehčí dotaz, abyste nemysleli, že dělám cenzuru.
DOTAZ: (TP: Hm, tohlecto je takové "pěkně" depresivní, tak se do toho dáme.) Četl jsem staroindické eposy jako Rámájana, Mahábhárata, které popisují, jak Bůh v přelomových časech, kdy také zlo mívá na síle, bere na sebe lidskou podobu a očišťuje Zemi a nastoluje znovu rovnováhu. Zní to jako z pohádky a já nevím, jestli jsou staré eposy čistě symbolického charakteru nebo popisují dávnou historii, nicméně všechna podobná svědectví mají jedno společné, totiž, že se odehrávají v minulosti. Dnes žijeme v přelomové době, zlo opět nabývá na síle. Pozoruji dění kolem sebe a mám z toho dojem, že se realizují velice nešťastné mocenské záměry, že se zde hraje o naši svobodu a naše tělo, mysl i duši - vzhledem k přelidnění planety - a naše právo a tak dále. Nabývám bohužel dojmu, že lidstvo se bez zásahu shůry z toho samo nedostane. Říká se: "Člověče, pomož si a pán Bůh ti pomůže." Jenže lidi jsou v dnešní době poštváni proti sobě a panuje absolutní názorová roztříštěnost a ne jednota. Tak si říkám, co ještě může být horší? Na co se čeká? Nebo jsme v tom sami a musíme si poradit? Ale jak, v dané situaci? Jenom každý sám za sebe? To ale nemůže změnit celkovým směr událostí. Kde je tedy mez svobodné vůle člověka ve vztahu k Božímu stvoření? Až na hranu úplného sebezničení? Přiznám se, že mě tyhle otázky trápí denně, prožívám z toho určitou krizi víry v Boží vedení a Boží milost. Spíš je to ale jenom krize mého nesprávného pochopení světla, Boží role v něm. Budu vděčný za váš pohled na tohle téma. ODPOVĚĎ TP: Děkuji za příspěvek. Samozřejmě. že to je vaše krize, nikoliv Boží, ale to nevadí. My všichni si procházíme krizemi. A teď z jaké stránky to uchopit... Kolik máme času? Jsou tu dvě protichůdná hlediska. Aby mohl vývoj proběhnout, musí tu být prostor pro svobodnou vůli, která koná v dobru i ve zlu. Vy se rozhodujete, tím se vyjadřujete a nastavujte další cestu. Tím se vyvíjíte, mimo jiné. Kdyby tohoto nebylo a přišly by zásahy příliš brzo, bylo by to velmi nesprávné. Na druhou stranu, v závislosti na tom, v které rovině velké řeky Osudu se nacházíte, jsou někdy dříve, někdy později a někdy vůbec nastaveny doby opravných dějů. Pokud jdeme velmi nízko v Osudu, může se nám stát, že planeta bude zcela zničena. Napřed, po letech výzkumu a vývoje vyvinete zbraně, které toho budou schopny, pak vás síly temnoty budou poštvávat proti sobě, budete zaujímat stanoviska, nesmiřitelná, až nakonec samotné stanovisko převáží nad mírou dobra a vlastního utrpení, které vyplyne z toho. Když se někdy dívám na ty rozzářené a rozjásané tváře mladých chlapců a žiji s nimi tu jejich dobu, i když jsem už léta od toho vzdálen - tak si představuji, jak se cítili, jak žili svůj život, co dělali... Vidím ty vagóny nacpané k prasknutí - dobrovolníci odcházejí na frontu s nadšením. Jdou to těm "skopčákům" nebo zase někomu jinému nandat - Francouzům nebo komukoliv, podle libosti, a jsou nadšeni, že mohou toto podniknout, protože jim někdo právem, ale většinou neprávem vysvětlil, že je potřeba toho druhého zavraždit. No, vidíte. Ten čas, kdy se loučí se svým milenkami, manželkami maminkami na tom nádraží - ty většinou brečí - ale ti hoši jsou nadšení. A ten čas začíná další osudový úsek života, který končí například výbuchem granátu v jejich břiše, kulkou, která pronikne jejich hlavou nebo jim utrhne ruku nebo nohu, tedy ději, který je ještě asi mnohonásobně osobně horší než ten, který žijete doposud. Jsou tu celospolečenské děje, které se tu odvíjejí, postihují část nebo celou komunitu a jsou nesmírně destruktivní. Pro mě třeba z tohoto pohledu je velmi vypovídající krize v Somálsku. Sousedi žijí spolu v míru, mají se rádi, v podstatě, rozhodně si neškodí. A pak někdo začne konat propagandu - v rádiu, v televizi - až přesvědčí jednoho souseda proti druhému, že vezme mačetu a usekne mu hlavu nebo ruku, vyvraždí jeho rodinu... ale předtím to byli kamarádi. To je pro mě lidská studie, velmi významná studie. Pak musíme hledat, jak je možné, že se to může stát, viďte. Jak to, že šelmy vraždí svoje oběti a lámou jim vaz svými tesáky? A jak je možné mnoho jiného. Ano, souhlasím s vámi, čas se naplnil a síla zla v této době neobyčejně posílila. Vidíme to na každém kroku - dole i nahoře. Co se dá dělat. Tyto děje mají svoje dimenze. To znamená, že i zde je dáno, podle výše průchodu daným Osudem celku teď už, kam až ten proces dostoupí. Když nám zabili Ferdinanda, paní Müllerová, tak to mohlo být tak, že Franz Josef uspořádal pohřeb svého syna a věc chápal jako dějinnou. Ale tak to nebylo. Koneckonců i ten Gavrilo Princip, který nakonec vykonal ten čin, byl jen loutkou v osudu, protože český řidič přivezl ty dva jako na střelnici. On šel do kavárny, nechtěl už nic, a z té kavárny jde ven a najednou má svůj objekt vytoužený před sebou na pár metrů. Dokonce v klidu. No tak udělá, co udělá... čili to byl Osud. Osud chtěl, aby se tak stalo. I když nemuselo. To chtěli ti lidé, oni to naplnili. Ale v té rovině osudu se jim to mohlo pomoci zdařit. Pak přišla další - složitá jednání, Evropa je svázaná příbuzenskými vztahy šlechtických rodů, jinak. A přesto všechno, z počátečního vlastně jen malého nebezpečí se vyvine velmi nepravděpodobná možnost, že nakonec proti sobě válčí všichni. Tady vidíte tu sílu Osudu. Čili v této rovině osudovosti se ten děj připraví a ti lidé ho naplní. Nemuseli by, stále, ale ta rovina byla tak silná, že se naplnila. Koneckonců smrt dvou lidí je neporovnatelná se smrtí těch desítek milionů a utrpením ostatních mezi všemi těmi - všemi vešmi - "vešmama", krysama a všemi ostatními nástrahami okopů, jako je voda, smrad a tak dále, rozkládající se těla, také duševní změny. Žádný člověk, který se účastnil války, pokud není velmi silný duchovně, neodejde bez škod na své duši. Už nikdy nebude žít stejný život jako předtím. Jen ten, který došel ve své filosofii dále, by to mohl zvládnout. Co se týče těch staroindických a jiných eposů, vzpomeňte si na Schliemanna - všichni se smáli, a ono to tak bylo. Měli byste ne bezhlavě, ale přesto více věřit tomu, co vám předávají předkové. Ty děje se skutečně staly. Navštívil jsem místa, kde se odehrávaly, jsou tu i jiné zkušenosti. Nezapomeňte tedy, že v této chvíli jste v rovině osudovosti, která je poněkud výše nad dnem, protože před pár lety, při kubánské krizi, mohl skončit veškerý život na Zemi. Nebylo to daleko. A pak ještě několikrát. To byly ještě doby poměrně z tohoto pohledu nevinné. Mezitím naše poznání a věda poněkud pokročily. Na druhou stranu jistě přišla i ta druhá část. Čím větší hrozbu vlastníte, tím si dáte taky větší pozor. To je pravda. Jestli vám tedy můžu přinést nějakou zprávu od toho Boha, což jsem velmi malý člověk na to, tak vás potěším, sice jen zčásti, ale potěším. Tento děj neskončí totální likvidací lidstva, planety a tak dále, vůbec ne, ale ztráty budou také, než přejdeme tento přechodový stav, což bude trvat ještě další staletí. Jsme právě ve středu této doby. Nejhorší na celé věci totiž není ten stav, ale lidské myšlení, protože lidský druh se na hony vzdálil rovnováze. Stal se vysoce nebezpečným pro celý život na Zemi. Čili to hrozné, co tu je, je, že člověk je schopný myslet nějak, a přitom si zcela vytěsnit a neuvědomovat dosahy svého konání. Na to se dívá těžko. Je to stejné, jako bychom viděli, jak si někdo hrozně škodí a zcela zbytečně. Ale to všechno přejde, uvidíte, za nějakou dobu bude stále silněji vidět určitý duch doby. Je to jako plynulý proces, jedno střídá druhé. Není to snadné a není to klidné. Jakoby se i čas dal do pohybu. Vzpomeňte na toho maršála: "My jsme v právu" - takže tak. Takže nebojte se. Země, lidé, to všechno má pokračování, dokonce krásné pokračování, ovšem to pokračování bude stát na té současnosti. Odklon od vědomí Boha, poznání skutečné reality, ne jen té rozumové, je velmi těžká situace. Na jedné straně vnímáme "pánbíčkáření", tedy takové ty nižší projevy vědomí. Postupně bude přibývat těch, kteří budou skutečně reální, objektivně normální. A o tom někdy jindy. Dneska už toho bylo dost. Takže dopadne to dobře. Na shledanou. |
