Duchovní shromáždění Společenství Josefa Zezulky – Praha, 4. 3. 2022

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Obsah:

1:24 – odpověď pro paní M. (slyší hlasy)

5:22 – Co si, prosím myslíte o tom, že lidé z okruhu přátel Bruna Gröninga přikládají fotografii Bruna Gröninga na bolavé místo, a to by mělo pomoci v léčení?

15:17 – Někdo tvrdí, že bychom měli konzumovat stravu jen ze svého okolí a potraviny z jiného podnebí nám nejsou určeny, jako např. tropické ovoce.

20:38 – Je profesionální tanec či vrcholový sport sebepoškozování? Slyšela jsem větu, že silné sportování škodí.

29:38 – Proč se umělci tak vyčerpávají? Jde být umělcem bez tohoto vyčerpávání?

33:47 – Dalo by se filosofií Josefa Zezulky objasnit, proč je to s ženami kolikrát tak těžké?

42:28 – Vadí, když se třem šungitovým pyramidám kříží jejich dosah?

44:27 – Projekce dokumentu „Pomoc z absolutna“

---

Přepis videa:

Dobrý den. Pěkně vás vítám na naší přednášce v rámci duchovního shromáždění. A budu se věnovat tomu, co jste připravili, jak nejlépe dovedu. A dneska je výjimka, připravil jsem pro vás kratičké promítání. A budu muset tak ve tři čtvrtě přesně odejít, protože mě bude čekat taxík, a jdu na nějakou konferenci. Takže, bohužel se ty termíny střetly takhle nepěkně, a nedá se s tím nic dělat. Ta konference je významná, a nelze to pominout. Tak, jej, to je papír. Tak, jdeme na to, takže.

DOTAZ: Pohovor do DUBu? 

ODPOVĚĎ TP: Dneska bohužel se musím omluvit. Nemůže být, protože je málo času. A teď se budu věnovat tomu, co jste připravili. 

DVA DOTAZY: Další rozhovor před Řípem, další pohovor před Řípem? 

ODPOVĚĎ TP: Tak to je stejná odpověď. 

DOTAZ: Pohovor po přednášce? 

ODPOVĚĎ TP: Stejné. 

ODPOVĚĎ NA DOTAZ NEPŘEČTENÝ NAHLAS: Hm, tohleto je pro paní M. A tady je potřeba zkusit zvládnout vlastními silami. Lidská mysl má velkou sílu. Jistěže, i ta mysl, která na Vás tedy promlouvá, má svou. Ale to neznamená, že Vy jste bez síly. Je důležité se neladit. To znamená odejít od toho, neuvědomovat si to, nepřipomínat si to a nechat to být. Jako necháme mluvit rádio, které máme puštěné někde v místnosti, když něco děláme. Neberte to tedy vážně. Čím více se oddělí vaše pozornost od tohoto děje, tím lépe bude pro Vás. Nevzdávejte to předčasně. Teprve tehdy, když doopravdy ta věc nepůjde k dobrému, tak je třeba hledat další pomoc. Takže, tato oblast nespadá do přímo mého ranku. Ale v podstatě (stejně jako každý z vás) musím ve svém životě hledat to, čemu věnuji pozornost, a to, čemu nikoliv, a tím jaksi řídit i své nitro. Takže, přímo v tomto případě biotronika není docela ten správný obor. Ale doufám a věřím, že ta síla tam bude. 

Hlavně je to teďka všechno rozházené /myšleno papírky s dotazy/, já tomu nerozumím. Tak. 

DOTAZ: Přednáška, zda bude na Vysočině? Koncerty - moc z ruky. 

ODPOVĚĎ TP: No, jak jste zaregistrovali, tak přednášky už jsou na pěti velkých místech, městech. A více zatím možné není. Je to spíše nepravděpodobné, protože to tempo, které bylo nasazeno už před mnoha lety, není snadné s přibývajícím věkem zajistit. Zvláště po nemoci, a tak dále. Čili, zatím zůstaneme u těch pěti měst. A později přibudou napřed koncerty, a pak uvidíme, no. 

DOTAZ: Ptal jste se, jestli může být přednáška někde jinde než v Soukenické? 

ODPOVĚĎ TP: No, tak kontaktujte mě, ale dnes ne, někdy při dalších našich shromážděních. Tak, jinak, živá shromáždění jsou teď plánována na sobotu, to je Ostrava, a v neděli je to Brno - příští týden až, aha, teď vlastně se pracuje tady. No, tak a pojďme. 

DOTAZ: Lidé z Kruhu přátel Bruna Gröninga doporučují to, když člověku něco je, tak aby třeba na to bolavé místo položil fotku Bruna Gröninga, že to pomůže k vyléčení. Co si prosím o tom myslíte? Děkuji Vám za vše. 

ODPOVĚĎ TP: No, chystám se vydat fotografii, a budete pokládat Pfeiffera na bolavá kolena, a bude to jistě úžasné. To je otázka. Je pravdou, že ta fotografie jakoby má pro člověka, který není příliš možná duchovně založen, jisté zpřítomnění. To znamená, že je to něco konkrétního, něco hmotného, co tomu člověku vlastně dává větší napojení nebo jistotu. Ale ani naše vysílání kdysi v televizi, ani naše fotografie či cokoliv jiného, ani duchovní obřad, který máme každý den už dva roky (představte si, to je 365 x 2), tak ani toto není závislé na tom obraze, na té televizi, na čemkoliv jiném. Je to užíváno jako mediátor k naladění, připojení. Ale proti tomu předchozímu je to přece jenom trochu rozdíl. Pokud byste přikládali fotografii Pfeiffera například a domnívali se, že bude ona léčit, pak to bude jistě nesmysl, nebo nebude to příliš významné. Pokud... Protože toto je oblast, která se nazývá telepatie - takže přenos, sjednocování na dálku. A tyto možnosti pak (jsou-li naplněny) přinášejí možnost býti spolu, jako bysme byli hmotně. Ale to musí být nejlépe na obou dvou stranách - tedy na straně působícího, i působeného. Je to dnes poněkud, já vím, obtížné toto nastavit, ale lze to. Nevím jak vy, ale když se podaří v nějakém volnějším dnu při našem každodenním setkávání (při tom duchovním obřadu), tak když se podaří, aby i na té druhé straně byla jistá vnitřní pokora a troufám si říct i (jak to říct) zanícení pro tu věc, že to cítím i já tady. A je to velmi pro mne dobrá známka. Lidé odjakživa se střetávají v různých duchovních obřadech. A moderní doba většinou přináší často sebestředný odsudek - je to nesmysl, co to ty lidi dělají, vždyť přece je to..., a tak dále. Ale na druhou stranu je nápadné, že to ti lidé dělají po staletí a tisíciletí. To jsou všichni mdlého rozumu, to jsou všichni poněkud chabé úvahy, inteligence, nebo jinak? No, kdo ví. Každá doba má své. Jsou doby citlivé, jsou doby hmotné. A tak někdy bývá trochu potíž s tím. Já osobně bych nerad hodnotil Bruno Gröninga, to rozhodně není mým úkolem. Já tu nejsem proto, abych říkal - je to dobře, je to špatně. A jak vidíte, tak se vyjadřuji spíš k tomu vlastnímu procesu. Spojovat se i s těmi, kteří žili dávno, to se také docela běžně dělá, viďte. Někdy za pomoci hmotných prostředků, vzpomeňte na Karla a další. Jeho ostatky svatých, které měly pomáhat k naladění se k těmto velkým osobnostem, které často žily vlastně obyčejný, přirozený život. Ale v té době to bylo velmi zvláštní, protože těch přirozených, obyčejných, tak mnoho nebylo, a tak vynikaly, velmi. Čili, ještě jednou - ať už se jedná o napojení v tomto světě, nebo napojení z druhého světa (protože to je druhá polovina té otázky), jste neustále účastníci životní reality, ať už si o ní myslíte cokoliv. A v tom vám jistě dávám plnou svobodu a volnost. Na druhé straně je mnoho těch, kteří jsou duchovní, neduchovní, dobří, zlí - stejně jako zde na Zemi. A dochází k propojování. V tomto případě více tedy myšlenkově duchovnímu, než v případě hmotném. Tam na vás ten člověk může mluvit, psát vám něco, či jinak na vás působit. Ale je to vlastně podobné. Můžete být tedy léčeni z druhého (onoho) světa například přes mediálního prostředníka. To je zejména doména britských léčitelů, a byla. Nestorem této léčby byl také Harry Edwards, velmi významný britský léčitel a velmi silný, a mnoho dalších. Jindy prostředník není prostě. A ono se něco stane, prostě náhodou, jakoby samo. Ale my "materialisté" neuznáváme žádnou náhodu a žádné "samo". Vše má svoji příčinu, svůj následek, svůj proces. Rozdíl je v tom, jestli ho vidíme a chápeme, nebo jestli ho nechápeme, ignorujeme, nebo se mu dokonce vysmíváme. Ale to je úplně jedno. Protože stane-li se a má-li se stát, tak tomu "něčemu" je úplně jedno, jestli věříte v Boha, jestli něco vzýváte, nebo nevzýváte. A ty hodnoty životní jsou někde často úplně jinde. Dokonce tam, kde byste to nečekali - v tom obyčejném životě. No, takže, ať se daří Bruno Gröningovi dneska na druhém světě co nejlépe, a lze-li to, ať pomůže co nejvíce lidem. A co se týče těch fotografií, tak to může být i o tom... Víte, vždycky pozorujeme určitou jaksi, určitý proces u žáků. Žáci jednak mají sklon zbožňovat, mají sklon ke zkratkám, někdy k fanatismu. Anebo nejsou úplně zcela schopni pochopit, co ten jejich duchovní vzor a mistr…, a jak to myslí. Mimo jiné i proto, že v duchovním světě jsou hranice kam dojít. Protože jinak by to byla vlastně snaha vás manipulovat - byť by ta snaha byla správná a vedla vás k řekněmež správnému postoji. Pokud bude odňata svoboda vaší vůle, rozhodování, bylo by to na závadu dokonce, bylo by to špatně. A tak všichni duchovní učitelé a mistři, kteří jsou opravdovými mistry, nejednají tak, že vám předkládají něco, co se máte naučit nazpaměť. A když to máte v hlavě, tak jste dobří, a když to nemáte v hlavě, no, tak půjdete do toho pekla. Tak to určitě nebude. Je to stejné ostatně analogicky i v hmotných vědách. A i tam zajisté si žádný z vašich profesorů nepřeje, abyste bezmyšlenkovitě následovali jeho nauku, jeho poznání, protože tím byste nepřidali do té rodiny poznání pravděpodobně nic významného. Byli byste vlastně pouze papouškem. Takže, tady je to podobné. Zákony ducha i hmoty jsou stejné, jen opačného znaménka. Mají tedy hodně, hodně jaksi v té převrácené podobě společného. 

DOTAZ: Když někdo tvrdí, že se máme stravovat tím, co máme ve svém okolí, nejlépe městě nebo státu... 

ODPOVĚĎ TP: No, tak co bysme si tady dali? Nějaké tady stromečky od Vltavy? No, nevím, nevím. Je to legrace, ale ono je to trochu taky vážná věc. V posledních létech jsem pozoroval, že lidé začali pěstovat na svých balkónech a na malých plochách měst si svoje vlastní potraviny. Což má různé důvody. Často snaha po čistotě potraviny, jindy třeba nějaké jiné, ale děje se to. 

POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: …a suroviny z jiných podnebí nám nejsou určeny, tropické ovoce, a tak dále. 

ODPOVĚĎ TP: Tohle tvrdil i pan páter Ferda, vzpomínáte? A to byl hodně, hodně moudrý pán. Ale hlavně hodně nadaný, nejnadanější jasnovidec diagnostik, který tady byl v Evropě za poslední staletí, možná tisíciletí. Nikdo vyšší než on tu nebyl. Proč? Protože jsme neviděli nikde jinde možnost jen podle vlasu, písma, fotky, udat přesné hodnoty krevních obrazů, a jiné. Jinak v té léčebné části bylo mnoho nadaných, viďte. Teď třeba vám ukázali ve filmu toho Mikoláška. I když ten film je tedy s prominutím pod psa, to je opravdu hrůza. Bylo to trošku jinak. Já patřím téměř do jeho generace. Ale to nechme stranou. Lidská závist je nekonečná. No, takže jistě, že když si vypěstujete šnytlink na balkóně, že to nebude nic proti ničemu, to určitě. Ale pokud se týká té pestrosti, tak pátera Ferdu beru dost vážně. Ale přesto občas slupnu banán, mandarinku, či pomeranč. A i když vnímám svým vnitřním intuitivním smyslem, že to nemám přehánět (což dělám), tak přesto si myslím, že to... Proboha, nenásledujte mě, toto je moje osobní. Já celý život jím jako barbar. A odměnou (teda vegetariánsky, samozřejmě), a odměnou mi za to je, že jsem až donedávna měl naprosto ukázkový krevní obraz, včetně všech dalších hodnot. No, to už není pravda po tom covidu, a tak dále, ale po té nemoci. Trošku se to zhoršilo, a ne zas tak moc. Jím to, na co cítím chuť. A to mi můj organismus říká už mnoho let. A i když jsem se dopouštěl jaksi věcí, kdy jsem řadu let pojídal hlavně rohlíky a něco takového, tak stále jaksi tato hodnota... Tedy v podstatě to tak úplně jistě nevíme, protože moje krevní náběry po 20, 30, 40 letech jsou staré 10 let. No, tak takhle to je. Takže, neberte si ze mě v žádném případě příklad. Já osobně žiji sám za sebe, stejně jako vy. Žiji, pracuji, konám. A za všechno, co udělám špatně, platím já. Naštěstí ne vy, rozumíte? A nerad bych se dožil toho, že za všechno co dělám špatně, budete platit i vy. Je to tak? Tak se snažte. Nerad bych se toho dožil. Mé malé vítězství bylo, když jsem jednoho dne potkal takové ty významné ájurvédní bohy, kteří toho hodně věděli. A pak také literaturu. A když jsem si přečetl, co mám jíst a nemám (podle nich, oni to mají dost rozpracované), tak přesně to, co jsem neměl rád, jsem neměl jíst, a přesně to, co jsem měl rád, jsem jíst měl. Takže, jsem ajurvédista. No, nejsem. Ale mám s nimi hodně společného, jako s mnoha jinými. Osud mě zavál do této oblasti, ani pořádně nevím proč. Asi jsou to ty indické vazby. Ale v této chvíli jsem dokonce členem celé řady ajurvédních společností a občas se účastním i jejich konferencí. Tak. 

DOTAZ: Je profesionální tanec či vrcholový sport sebepoškozováním? Četla jsem na Googlu, že je nový výzkum ze Švýcarska, který říká, že je sport (i třeba denní běhání) škodlivý, na srdce i pro organismus. Že je dobré běhat tak pět minut denně a třikrát v týdnu, víc ne. Pak přináší článek, který jsem nedočetla. Měl název Jak ovlivňuje sport mozek. Velmi negativně. A u mého dobrého imunologa na stránkách také bylo - silné sportování škodí zdraví, nebo něco takového. 

ODPOVĚĎ TP: Každá věc, která se stane klišé a módou, může být na pováženou. Je pravdou, že takové ty generace sportovců těch let šedesátých a tak dále... No, aktivita, a pak pasivita. Často vynucená. Přílišné namáhání, otřesy na tvrdých podkladech (nebyly ještě dobré boty, vzpomínáte), a tak dále. Sport jistě přináší i změny funkce organismu, ať už v oblasti hormonální, nebo jiné. Je otázkou, k čemu jsme byli svým vývojem stvořeni. Jestli máme vidět na kilometr, jestli máme uběhnout stovku za tolik, abysme toho koloucha sežrali a dohnali a zakousli, a jestli máme jiné takové věci. Svým způsobem člověk (díky svému vyspění) neměl nikdy úplně vážné konkurenty, protože když se snoubila jeho inteligence a jeho emoční citlivost, bylo to velmi dobré a silné. Jistě, dneska to vidíme u zvířat, která prchají z míst katastrof - včas. To jsou ty pověstné krysy, které opouštějí loď jako první, když má ztroskotat po dlouhé plavbě, to ano. Ale občas to má i člověk, velmi vzácně dneska, velmi vzácně. No, co se dá dělat, máme jinou prioritu. Řekl bych, že svým způsobem (asi je to založeno ve způsobu) schopnost kritického myšlení je na neobyčejně nízké úrovni. Zvláště v oblasti filosofie, ale také často v oblasti vědních oborů. Je to varující. Vidím zde absenci vůbec nejzákladnějších vzdělávacích témat. Tedy, naučit ty divé děti, že všechno je dobře, že všichni jsme jedno. Že ať má někdo frňák takhle nebo takhle, tak se mu nemusíme smát, ale máme to s láskou přijmout a nezneužívat té domnělé slabosti. Nedávno jsem mluvil s panem doktorem (to je významný muž, který se zabývá třeba i otázkami práva a jinak), a shodli jsme se na tom, že vlastně v té společnosti, právě v té právní oblasti, je určitý paradox. Máte tu obhájce, máte tady státního zástupce - tedy kameny, které tvoří právní systém. A oni vlastně spolu bojují. To znamená, že jdou v rozporu proti sobě. A když jeden vyhraje, ať je to zástupce nebo obhájce, tak to vnímají jako prohru. Správně by to bylo tak, kdyby i ten zástupce žalující, pokud se najde ta pravda jiná, by měl mít vlastně radost, že bylo nalezeno právo. To je totiž jeho úkol - hledat právo. Tak ale i ten obhájce. A tak, když právem prohrajete svoji při, tak by měl mít vlastně z toho kupodivu radost, no. A předtím měl udělat všechno pro to, aby svého klienta nenechal neprávem odsoudit. No, a to jsme se dostali daleko od toho běhu. Já sám před mnoha lety jsem strávil poměrně dost času v horách. A byla to samota. A měl jsem dva kamarády. V tom kraji sportuje strašně moc lidí, oni také. Pro ně nebyl problém, udělat Železného muže anebo Diamantového muže. Dokázali jezdit na kole 120 km do práce, dokázali běhat. Sešli jsme se, a oni se vydali na běh přes hory. A běželi, a běželi. Byla to už oblast až dá se říci transu nebo meditace. Já jsem jel na svém kolem (6 km, 600 metrů převýšení - to je horská etapa řekněmež prvního stupně), a můj kamarád takhle kolem mě jezdil dokola. Ale to se mi podařilo vyjet jenom párkrát. No, a pak už byli starší, stejně jako já. A pořád patřili k velmi výkonným, kteří poráželi všechnu tu mládež a omladinu až téměř, téměř (teď už nemám zprávy) do dnešních dnů. No, pro ně to bylo vlastně naplnění života. A neměli jsme žádný rozpor. Oni zase viděli moje naplnění. A tak jsme diskutovali na horské prkenné boudě hluboko v pralese, kde bylo fůra myší, a ruksak, a v něm chleba a kostka sýra. A ohníček, a šuměly listy, staleté stromy. A když přišla bouře, tak se chajda natřásala, protože to bylo přesně tak, prostě... Dívali jsme se na Turów. A také jsme viděli, jak exhalace ničí naše lesy. Občas na nás pouštěli z "Andul" drcený vápenec. To takhle jedete na kole někam, a najednou slyšíte to letadlo, a už to na vás padá. Aby odkyselili půdu. No, ale to už je dávno. Čili, každý člověk má nějakou řekněmež svoji životní podobu, a tu naplní. Není to jen o tom, jestli ten sport je škodlivý, nebo není. Samozřejmě, že je - do určité míry, a pokud je řekněmež nenadaný jedinec, protože tam je hodně o nadání. Sportovec má většinou jinou konstrukci svalů poněkud, tam ty háčky jsou jiné, jsou to trošku jiné svaly. A je to složitější samozřejmě, mnohem, zkratkuji. A tak u každého to může být trochu jinak. Obecně ale - sport má být konán (zase budu moralizovat) pro radost z pohybu a pro radost ze společné hry. Což má být vzdáleno okamžiku, kdy svému spoluhráči ukopnu hlavu nebo něco podobného, rozumíte, protože jsem potřeboval získat nějaké body. No, tak nevím. Vzít sportovci jeho sport by asi nešlo, ale promluvit s ním o tom, kde je hranice mezi sebepoškozením, to by šlo. 

DOTAZ: Proč se umělci tak vyčerpávají? (TP: To je podobné.) Vždyť ty emoce jsou tak vyčerpávající, proč tedy to tak musí být? Jde být umělcem bez tohoto vyčerpávání? 

ODPOVĚĎ TP: Ano, jde. Jde, ale zas asi by to bylo z nějaké jiné doby. Kdo to je umělec? Umělec je člověk, který má silně rozvinutu schopnost emočního vnímání. To znamená, že on vlastně vnímá, prociťuje, noří se svým vjemem do nějaké skutečnosti, a tu pak často překládá do svého jazyka. To už je jedno kam, jestli do muziky, nebo do malby, či jinak. Umění není o nástroji - čili, nástroj není to nejhlavnější v oblasti umění, čili sám umělec. Umělec je vlastně služebník v této oblasti. A jako takový v minulosti byl veden ve školách k tomu, aby byl tím nástrojem. Sekyrka se také nermoutí nad tím, že rozštípla špalek. A přesto je od toho. Vzpomeňte třeba na umění z minulých dob, kdy nesloužilo příliš světské oblasti, a bylo spíše zaměřeno na duchovní oblasti. Anebo ještě z minulejších dob (třeba Japonsko a další státy), kdy umění bylo vnímáno jako duchovní cesta. Čili, tam ten umělec nebyl ve středu zájmu své pozornosti. Což dnes pozorujeme u mnoha umělců, kteří v tom případě, tím jak nedokážou někdy (ale nerad bych kritizoval, to nerad) zachovat tento princip, se někdy až sebepoškozují. A to různými způsoby. Třeba tím, že nejsou dost pokorní a pozorní. To znamená, že se otvírají postojům nebo věcem, které opravdu jim neprospívají, anebo jinak. Ale to už je zase jiná opera. Emoce (jako taková) může být slabá, nebo silná. Stejně tak i myšlenka - racio. Můžete mít velmi silně myslícího, anebo velmi chabě myslícího. Na jedné straně člověk, který neudrží myšlenku jakoukoliv, natož vědeckou, a máte člověka, který ve svém myšlenkovém prostoru věnuje celou životní energii za svým cílem. Tak je to i v tom citovém světě. Někteří tedy přebíhají od jednoho k druhému, tak, jak přicházejí impulsy a vlivy, a jsou doslova rozerváni. Jiní se soustředí za svým cílem, a pokud udrží tu rovnováhu, tak je to velmi silné. Vidíte pak umělce jako je Michelangelo nebo další, kteří celým svým dílem, každým tahem štětce, vlastně sebe popisují, ale ve službě druhým. Takže, je to tak, jak u každého jinak, no. 

DOTAZ: Dalo by se prosím filozofií Josefa Zezulky objasnit, proč je to se ženskejma kolikrát tak těžké? Dámy bych raději požádal (při odpovídání na tento životně důležitý dotaz), jestli si zacpou uši, dojdou umýt nádobí a odsko... (TP: No, to už je teda opravdu hrozné.), aby nedocházelo k rušení. Ať je to jen mezi námi chlapy. :-) A všem ženám posílám srdečné pozdravy. 

ODPOVĚĎ TP: No, ono to bude nejspíš proto, že je to tolikrát těžké i s námi chlapy. Takže, ono se to nedá tak docela nekategorizovat jen na jednu stranu. V podstatě, stále více budete chápat, že muž i žena jsou účastníci jednoho (je to druh - člověk), a že ten rozdíl není až tak veliký. Jak v kterých dobách. Dnes tedy u žen zůstává více emočního, a u můžu více racionálního. A vydává se to za důsledek tedy toho historického výběru, což ale vůbec nemusí být pravda, protože doby se mění. Mimochodem, když jsme u těch ženskejch, tak byly doby, kdy se ženy chovaly úplně stejně jako muži, dokonce ještě hůř. Kdy muži byl lovný materiál, který byl zbavován svobody, a tak dále. Ale to už je dávno. Tak to teďka ti mužský chtějí zase oplatit, ale to je samozřejmě špatně. Ta tíže může vycházet ze dvou věcí. Jednak z toho, co mužům schází - tedy emoce, cit pro detail a další věci. No, a jednak zase naopak. Čili, ono to v životech zase na druhou stranu tak moc velký rozdíl není, jestli nějaký muž opustí ženu, děti, či jinak, nebo to zas jinak udělá ta žena - je to nastejno. Je v tom třeba egoismus, viďte. Ten člověk chce, aby tedy v tom životě, který většinou považuje za jediný, získal co nejlepší prospěch. Což v jazyku mužů bude co nejkrásnější žena, také nejbohatší pokud možno, a tak dále. No, a v jazyku žen je to co největší ochranitel, který je odpovědný, který si stojí za slovem, ani nemusí být moc hezký, má peníze taky samozřejmě, aby tedy mohl chránit, a tak dále, a tak dále. Svým způsobem ty potřeby vyplývají i z té společenské roviny, kde jsou zařazena ta pohlaví. Ženy byly v minulosti nedávné více závislé, muži zase byli více hybatelé. No, to se ale mění a měnit bude. Pro mě bylo třeba velkým překvapením v téhle oblasti, když jsem se bavil se svým přítelem z Indie. A tak jsem se samozřejmě zajímal, jak to tam mají. A jak ty manželství, a jak tam mají ty horoskopičiny, a že si napřed udělají horoskop, než se teda ty rodiny začnou dohadovat, a tak. A co mě zajímalo nejvíc, jestli ty mladí mají šanci tedy odporovat. A kupodivu mají, jsem zjistil. Nevím jak všude, ale mají. A pak třeba zase ten opak, když se to nepovede, tak jak to řeší. Tak pokud je to ještě na vesnici... Ono zase, ta Indie se strašně roztáhla, od těch moderních měst, až po historizující vesnice. A tam je to tak, že vlastně ta vesnice se sejde, a teď o tom rokují. O tom manželství, nebo o tom, jak to probíhá, jestli teda je tam ten důvod, nebo není, a tak. Takže ani zde, kde mi evropané to vnímáme jako poněkud tedy rigidní, to tak úplně není, jak by se zdálo. Ale i u nás, podívejte na takovou moravskou vesnici typicky, viďte, ale i českou. Tam žena, která je rozvedená, ještě před pár desítkami let byla vlastně taky lovná zvěř, byla odepsána. Všichni se na ni dívali skrz prsty, a bylo to tak, jak bylo. Dneska, která není, to už je skoro výjimka, no. Ale tenkrát to bylo tak. Čili, to bylo hodně podobné třeba těm postojům, které jsme si překládali do té Indie, a podobně. Svým způsobem tedy ale dostáváme to, co sami tvoříme, na to nezapomínejte. Protože můžete dostat toho zlotřilého chlapa proto, že mu máte pomoct. Že máte ho provázet životem, a těmi situacemi ho postupně tedy měnit. Aby teda už neutíral ty boty do těch záclon, a tak. No, boty se nejlépe vytírají (čistí) háčkovanou dečkou, to přece víme všichni. No, a svým způsobem to jindy je zase naopak. Ty dvojice si vlastně vyrovnávají určitá schémata. Nevěrná žena - nevěrný muž, nebo zlý muž - zlá žena, nebo podobně. A to bývá dosti silný motiv v těchto souvislostech. Je tu kultura dané historické doby. Já nevím, v té samé době, nebo jen nepatrně minulé, jste mohla jako žena (a dnes ještě můžete) mít třeba všechny bratry svého muže, několik mužů. A je to běžné v té zemi, mluvím o Bhútánu. A zase na druhou stranu jste mohli být součástí nějakého muslimánského zřízení, kde byste mohli mít zase ten... To musel být ale strašný osud. Představte si to, mít harém o sto ženách. No, a ještě k tomu v takovém omezení životním. Čili, vlastně celý ten svět se vtisknul do toho paláce, a určitě deformoval vlastně i ty vztahy těch lidí. To muselo být tedy opravdu, opravdu síla. Ale i pro toho vládce bych řekl tedy, mezi námi, no. No, ale jdeme dál. Čili, aby to bylo jinak, staňme se anděly, a pak dostaneme anděly. Ale aby to bylo ještě horší, tak i když budeme andělé, tak se budeme stále zrozovat i tam, kde je nás potřeba. Takže, žádný ráj, ale celek jsme my. Řada náboženských filosofických systémů je založena na tom, že vám bude dobře, že vy zvítězíte, že budete mít Boží milost, a tak dále, pečení holubi. Ale to není pravda, to je hluboký egocentrický omyl. Všechno, co je kolem vás, jste vy. Celý svět, všichni lidé, kdekoliv a kdykoliv. A tak když je někde něco v nepořádku, je to i váš problém, vždycky. 

DOTAZ: (TP: Tak na to nejsem úplně odborník, ale dobře.) Tři šungitové pyramidy (menší), každá má svůj dosah. Vadí, když se jejich působení kříží? 

ODPOVĚĎ TP: No, křížit by se asi nemělo. Protože pyramida ve své podstatě je symbolický obraz tvoření našeho světa, tvoření časoprostoru, kdy z toho bodu nula se odděluje dvojnásobným dělením (aby vše bylo v rovnováze - tedy první dělení a druhé dělení) čtvero těch ramen. Každá z těch částí má svůj charakter, svůj název. Říkalo se jim živly. Dneska jim můžeme říkat třeba slabá a silná energie, a tak dále, nebo plazma, pevná hmota, kapalina, jinak. A když se podíváme na stavební počiny našich minulých, vidíme, že tam měli vlastně někdy často i určité obrazce, jejich uspořádání. Zřejmě pro to měli důvod, co říkáte. Takže, použijte svého citu, uvidíte. 

A poslední dneska. Tak, já mám ještě 50 vteřin, no. Tohleto je na složitější odpověď, tak se vám budu muset omluvit dneska. Náhradou za to jsem pro vás připravil krátký, takový... - filmové potěšení. A o věci, která byla opravdu velmi zvláštní, protože ten Zezulka opravdu v tom příběhu neměl žádnou vazbu na tu rodinu, na tu  maminku, a přesto se to stalo.

VIDEO "POMOC Z ABSOLUTNA" 

TP: Dneska máme nějakého, kolikátého, čtrnáctého? 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Dneska je patnáctého.

TP: Patnáctého června roku 2012. Máme stoleté výročí. Před 100 lety se narodil pan Zezulka, který naše osudy trochu taky spojil, protože oba dva jsme ho poznali. A mě by hodně zajímala Vaše stopa paměti na něj. Protože v tom Vašem vyprávění, které jsme už dělali, je krásná věc, a to je asi ta nejdůležitější ze všeho pro mě. A to je to, že jednoho dne někdo zazvonil za dveřmi, a stál tam naprosto... A já nechci vybrat Vaše povídání. Jakpak to tenkrát bylo? 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Moje maminka byla nemocná, měla rakovinu. (A my jsme byly malé, já nevím, kolik mně bylo. Mně bylo tak kolem 9 let a moje sestra byla o tři roky mladší.) A říkala, že měla jít už do nemocničního nějakého ošetření. A jednou (já to vím od jejího vyprávění), jednou mně říkala, že zazvonil u nás nějaký člověk, kterého nikdy v životě neviděla. A říkal jí, že přichází, aby jí pomohl. No, a maminka říkala samozřejmě, že ho nezná, a že neví, o co se jedná. A on říká, že je pan Zezulka, a že prostě přišel, aby ji vyléčil. Maminka říkala, jak se to dozvěděl? A pan Zezulka řekl, že dostal příkaz z Absolutna. A ona nám to vyprávěla - dostal příkaz z Absolutna. A pak jsme k němu chodily. Maminka k němu chodila většinou sama, ale někdy nás brala s sebou, my jsme měly nějaké třeba potíže. A když přišla potom na kontrolu po několika jednáních nebo sedění u něj, tak jí v nemocnici řekli, že její nález zmizel. 

TP: Zmizel. A to bylo rakovina? 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Rakovina ženských orgánů. 

TP: Byla zjištěná? 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Byla zjištěná, měla jít na tu operaci nějakou. Buď jí to měli vzít, nebo ozařovat, říkala na radiové ozáření že měla jít. A nemusela jít nikam. Ale pak se stala ještě jedna věc. Ta maminka byla potom dlouhá léta zdravá. Ale po asi 22 letech, asi když jí bylo kolem 62-63, 62 let, tak si myslela, že má regma. A pak se zjistilo, že to je rakovina kostí. A šla znova za panem Zezulkou, a pan Zezulka jí řekl, že splnila svůj životní úkol, kvůli kterému tady měla být. Že prostě..., a že teďko nadešel její čas. 

TP: A už ji neléčil?

VYPRÁVĚJÍCÍ: A už ji neléčil.

TP: Takže, on jí řekl, že prostě již dál jí nemůže pomoct. 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Že už jí dál nemůže pomoct, ano. 

TP: Vidíte, to je vlastně velmi zvláštní, že? Maminka v tom životě jak se projevovala? Co byl vlastně ten její životní úkol, dokážeme to odhadnout? 

VYPRÁVĚJÍCÍ: Já nevím. Tak v každém případě byla to třeba výchova nás. 

TP: Ano, dětí. Jste sama, nebo máte ještě...?

VYPRÁVĚJÍCÍ: Mám sestru, a otec nás opustil. Takže, maminka... 

TP: Na to byla sama.

VYPRÁVĚJÍCÍ: Byla na to sama. 

TP: Ano.

VYPRÁVĚJÍCÍ: A potom, ona byla velice věřící osoba, ale nebyla jako fixovaná na nějaký způsob náboženství. Ona třeba chodila do metodistické církve, i kde prostě jí šly ty přednášky nějak...