Přednáška DUB 2.11.2026
Přepis
Krásný podvečer vám přeji všem. Je tu přednáška Duchovní univerzity Bytí a je tu taky se mnou paní Lucie, která mi bude číst vaše vlastně podněty, a já se pokusím na ně odpovídat, jak nejlépe dovedu, ale samozřejmě záleží na vás. Je to jen nabídnutý způsob uvažování. Takže poprosím o první.
DOTAZ: Kdo určil zákony, pravidla vesmíru, přírody, existence, všeho? Prosím o váš názor.
TP: Musíme trochu stáhnout ten mikrofon. ...a já se pokusím odpovědět. Kdo to určil? No, my jsme ve fázi, kdy se věda domnívá na podkladě, řekněmež, čtyř až pěti významných objevů významných osobností, a to v podstatě ten proces začal výtečný britský matematik, který se podílel na odhalení německých šifrovacích kódů a později začal chápat vlastně cosi v tom přírodním procesu. Tak to byl první, pak přišel další a a třetí - byl to Rus, který pozoroval ve svých roztocích vytváření struktur. No, pak to byl i tvůrce Mandelbrotovy množiny, který vlastně vypracoval teorii chaosu. A teď já samozřejmě to parafrázuji, ale to hlavní je toto. V této chvíli se tedy lidé domnívají, že ta schopnost vytvářet vlastně chaotické i nechaotické děje je zcela jakoby anonymní. A to je někdy docela vtipné, protože ten řád toho přírodního zákona je jakoby zakomponován do naší reality. Znamená to mimo jiné, že když budeme pozorovat, řekněmež, naprosto jednoduché vzorce, které se budou milionkrát opakovat, dostaneme se z toho řádu, který chápeme jako naprosto pevný, k naprosto hazardním a nepředpokladatelným výsledkům. To je mimo jiné podstata možností vývoje a tak dále. No, my se věnujeme fraktálům už řadu let právě proto, že je to vlastně matematika, která naprosto zásadním způsobem posouvá naše poznání světa, v kterém se nacházíme. Takže kdo určuje ten řád? V této chvíli se zdá jakoby to nebyl nikdo. Je to anonymní. Ale je to pravý opak. Ten řád je zakomponován do samého počátku vesmíru, do první miliardtiny vteřiny a bude v tom vesmíru až do jeho konce. Tato myšlenka často je spojována s náboženskou představou nebo filosofickou představou, tedy Boží existence. A my se dostáváme do oblasti, kdy mnoho lidí tuto myšlenku odmítá, a to z docela jednoduchého důvodu. To, co člověk vlastně vydává za Boha, se v dlouhém období různě mění. Mohl jste být faraon, mohl jste být Bůh nebo něco jiného. A tím pádem se to slovo poněkud posunulo někam jinam, než ve skutečnosti je. Je to proto, že člověk není schopen pochopit to, co nazývá Bohem. Není schopen to popsat, vnímat či jinak, jinak než skrze ten projevený řád světa. A jestliže ten řád funguje, jak funguje, a funguje naprosto neomylně, tak se zdá, že tam Bůh není potřeba. Opak je pravdou. Je to právě Bůh, tedy ten zdroj, který ovšem nebude fousatým dědečkem. Ale bude to něco mnohem, mnohem jiného, než si kterýkoliv člověk dokáže představit. Čili řád světa je zakomponován v celé architektuře vznikání času a prostoru neoddělitelně, naprosto pevně, a znamená to, že v podstatě Bůh v kostky nehraje. To je vše.
DOTAZ: V knížce Boží jiskra je vždy plně přítomná v každém životě, ve všem. Druhý citát. A v polovině svého života potkáme Světlo, rozhřešení, na konci mlhu a další zrod. A teď dotaz. Polovina života je myšleno smrt, když jde člověk ke Světlu?
TP: Polovina života. Já jsem ne dobře rozuměl. Já špatně slyším ten zvuk. Můžeme to nějak zkusit vylepšit. Já ten dotaz neslyším. Mhm. Dobře. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Tak já ještě to zkusím jednou přečíst pomaleji. (
TP: Já se pokusím to vnímat.) Boží jiskra je vždy plně přítomná v každém životě, ve všem. (
TP: Ano. Je.) POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: V polovině svého života potkáme Světlo, rozhřešení. (
TP: To je myšlena smrt.) POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Na konci mlhu a další zrod. A teď je ten dotaz, jestli je to myšleno ta smrt.
TP: Ano, samozřejmě je myšlená smrt. Když se podíváte na záznamy těch, kteří se vrátili z období, kdy už umírali, tak jsou ty výpovědi nápadně podobné. A myslím si, že ty konkrétní řekněmež okolnosti nejsou tak důležité, ale sám smysl toho děje. Zažíváte vlastně znovu prožíváním dějů svého života i s pochopením a výkladem dopadů jednotlivých, řekněmež, životních zastavení. A to je to hlavní, čili ano, tak to je
DOTAZ: Citát ke knížce Boží jiskra. Vše přichází právem. Vždy je to karma nebo někdy se sem jen člověk potřebuje zrodit, aby pomáhal jiným? A součástí balíčku je to, že je mezi lidmi.
TP: Mhm. V té otázce vnímám trochu protimluv, ale to nevadí. Takže k té první části. Karma je specifický stav, kdy velký zákon dění, tedy osud, vrací nějaké skutečnosti děje zpátky na toho konatele, tak aby pochopil vlastním prožitkem váhu svých činů vlastně, aby se změnil. Čili to jsou věci, které jsou do osudu vloženy, které by tam vlastně normálně nebyly, ale z těch vlastně důvodů poznání být musí. Ne ale každá událost je přece karmická. To je nesmysl. Vzácně mohou být i lidé, kteří tak mnoho těch závislostí v těch duálních podobách i karmických mít nemusí nebo nemají vůbec vzácně. A přesto žijí nějaký osud, ve kterém se setkávají s ostatními lidmi, interagují s nimi, se vším, co život přináší. A je to tedy často v těch mezích toho řekněme dobra, zla, příjemného, nepříjemného, ale přesto to ještě není karma. Je to normální běžný lidský život. Karma to je něco, co je mnohem silnějšího. Přichází to naráz bez možnosti se připravit. Je to vlastně důležité, aby ten člověk prožíval tu událost velmi bezprostředně. Teprve potom se stane ten zázrak, že se vlastně prominuje, přetvoří do vnitřku člověka, do jeho hluboké bytosti a tam již zůstává navždy. Čili tato konkrétní zkušenost, vlastnost je takto přenesena a stává se vlastně nezcizitelnou hodnotou toho daného jedince. No, tak to je tedy ta karma nekarma, a ta druhá polovina... POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: ...nebo jestli se sem člověk jen potřebuje zrodit, aby pomáhal druhým.
TP: To patří do celé palety, řekněmež, budeme-li pátrat po důvodech jednotlivých zrodů, tak samozřejmě to nebude jen karma, ale budou to nejrůznější vazby, vztahy, které jste vytvářeli v předchozích dobách, ať už jsou to vztahy třeba na úrovni partnerské nebo jiné. To je velmi silné, nebo máte rádi nějakou krajinu, zem nebo jste filosoficky zaměřeni nějakým způsobem, a tak se rodíte do doby, která vám tyto vlastně, řekněmež, možnosti přináší. Takže tak bych asi odpověděl, ale možná, že ne úplně. Ještě jednou ten konec... POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: ...jestli je součástí balíčku to, že ten člověk...
TP: Děkuju. Už, už chápu. Podívejte, součástí balíčku je cokoliv. Možná, že narážíte na to, že jsou lidé, kteří mají velmi těžký osud a přesto velmi pomáhají druhým. Jiní naopak. Je to na celé dlouhé povídání. Není to tak jednoduché, i když v podstatě je to jednoduché, ale ta konkrétní podoba, jako vždy, se skrývá v detailech. Proč a jak, kdo, kde? Žena slouží svému muži, který celé roky se opíjel, vyčerpával rodinný rozpočet, nestaral se o ně nebo o děti, a v závěru života mu slouží v rakovině nebo v nějaké jiné těžké nemoci, kdy je imobilní, kdy je neschopen. No a je to vlastně služba tomu muži, a to může být proto, že ta bytost zde byla přidělena, aby pomáhala skutečně, nebo je to proto, že ta bytost má tuto tíži prožívat, protože kdysi v minulosti se děl nějaký podobný osud, který ona sama zase způsobila, stejně jako to způsobil ten muž, který udělal prakticky vše pro to, aby skončil, jak skončil, no. Takže to je velmi různé. Nedá se odpovědět jednotně, tak nebo jinak.
DOTAZ: Proč je nejlepší dobou pro vývoj doba Vodnáře? Tím, že je těžká?
TP: Hm, to přece není pravda. Je-li uchopena, tak je nejlepší dobou každá doba. Pokud se týká toho nač narážíte, to znamená konec období tedy platonské zimy, konec období Ryb, začátek platonského jara, tedy Vodnář, tak ani to nelze označit takto primitivně jednoduše. Zima, platonská zima, může být nejlepší doba pro cosi. Je to cesta do středu, cesta do hlubin bytostného vědomí. Je to velmi významná doba, pokud se nezkazí. Když není dobře uchopena, je to nejhorší doba. Je to jen a jen vraždění, ničení, učení a tak dále. Jaro reprezentované Vodnářem je něčím jako zahájením dalšího cyklu. Každé jaro je vznikání života. Míza se žene z kořenů do korun. Začínají se rašit pupeny, listy, květiny. Je to nový život. Rodí se také mláďátka. No a to je přece jaksi ten pozitivní vývoj. Ale ten vývoj v každé té části jde podle toho, jak dovolíte. Může tu být nejkrásnější doba a bude to peklo a bude to nejhorší doba a vy z ní vytvoříte ráj. Takže zas to není tak úplně pravda.
DOTAZ: Citát z knížky Boží jiskry. Jakým způsobem si věda z celého světa a života udělala hračku? Nerozumím tomu.
TP: Jednoduchým způsobem. Není to o poznání, není to o vědě jako takové, ale je to o způsobu, kterým člověk vědu používá. Člověk se začal informovat už od dob Newtona o přírodních zákonech, fyzikálních, biologických, jiných procesech a naučil se je používat a kombinovat. Ta hračka začala v té době, kdy nepřemýšlel, co tím způsobí, jaké to byly dopady na vše. Napřed nepřemýšlel na nic jiného, než na člověka. Čili co bylo dobrého pro člověka, to bylo dobré a ostatní bylo jedno. I kdyby to zabilo půlku světa rostlinného nebo půlku světa zvířat, bylo by to jedno. Nyní dochází i na něj, protože tento proces toho vlastně neřízeného užití poznání způsobil katastrofu. Nemám na mysli jen klimatickou změnu. Tak třeba, nedávno jste se dozvěděli, že největším producentem mikroplastů je, to byste řekli, nebo jeden z největších producentem, abyste mi nebrali za slovo, je vaše pračka, ve které se miliardy a miliardy látek, které jsou z umělé hmoty, o sebe třou a tak vytvářejí mikrošupinky plastů, které pak odcházejí do vodáren, teda do těch úpraven vody, kde ty filtry v žádném případě nejsou schopny tyto látky zachytit, pak řekami do moří a tak dále. Mohli jste také vidět v poslední době i poměrně dobře zpracované studie o tom, co způsobují mikroplasty v našich tělech a jaké mají dopady nejenom na zdraví lidí, ale vlastně celé biologické sféry. Na počátku to byl výborný nápad. Přesto ale na počátku byla bavlna, len a podobné látky, které byly naprosto neškodné. Pak přišla ropa. Úžasné, skvělé, ale bohužel ničí to svět. A to je jen jeden příklad. Těch příkladů je opravdu mnoho. Pozitivističtí nadšenci se vyznačují širokým úsměvem, nadšením, entusiazmem, ale bohužel v téhle chvíli vám mizí svět pod rukama a může za to zneužití mimo jiné tedy těmi, kteří řekněme řídili průmysl a tak dále, vědy, zneužití vědy, která ztratila i často schopnost zasahovat do těch procesů. No, a to už potom vedlo k tomu, k čemu to vede. Dalo by se mluvit dlouho, ale zatím je to v téhle fázi zbytečné. Jste příliš přesvědčeni o tom, že moderní doba je to nejlepší, co se nám mohlo stát. Já nejsem proti výdobytkům poznání, vědy a tak dále. To proti čemu jsem, je bezmyšlenkovité užití těchto darů, které potom jsou-li chybně použity ničí. A to tím větší silou, čím člověk dojde dál v pochopení těchto zákonů. Bohužel. A myslím si, že není třeba o tom mluvit více, protože to, co mám na mysli, to se dozvíte v nejbližších létech, desetiletích. To je všechno.
DOTAZ: Zveřejníte, prosím, veřejnosti do vašeho archivu rozhlasový pořad, který se vysílal v polovině 90. let na Frekvenci 1. Moderoval ho pan Pokorný. Děkujeme. Rádi na ten pořad vzpomínáme.
TP: No, to už jsem skoro zapomněl. Ano, bylo to. A s panem Pokorným jsme velmi krásně spolupracovali. Nejsem si jist, že jsem oprávněn tento pořad jaksi zveřejňovat na našich stránkách, ale odkazy možná ano, ale v téhle chvíli na to bohužel asi nemám kapacitu. Omlouvám se. Připravuje se kongres, který je nesmírně náročný, mnoho dalších vlastně aktivit, které stojí přede dveřmi a myslím si, že to budu zkoušet tedy říct těm našim, kteří se o ty věci starají, aby se to udělalo. Nevím, jak je to s právy k rozhlasovým pořadům. To je složitá věc. No, ale tak na Frekvenci jedna byste to mohli najít. Stačí si asi zadat jméno Pfeiferra a Vítek Pokorný a bylo by to jistě k dohledání, aniž bysme do toho museli vstupovat my. Děkuju.
DOTAZ: Nesu si vinu, bolest v srdci. Byla jsem asi moc hodná a nechala překračovat svoje hranice svými dětmi. Dělala jsem ale jen to nejlepší, co jsem uměla. Vše zase souviselo s mojí výchovou, zkušeností. Došla jsem v průběhu dospívání dětí do bodu, kdy jsem si toto uvědomila a nemohla už jsem takto dál. Ony to však začali vnímat jako násilí ode mne. Velice je mi to líto a vnímám to jako svoji vinu. Jak je to vůbec možné? Ode mě zaznělo: "Dost". Takto už ne. Přestože k žádnému násilí nedošlo, ony to takto vnímají. Další možnost nápravy bude pravděpodobně až v příštím životě. Co ale mohu udělat nyní pro vyrovnání? Sebeobviňování také asi není to nejlepší.
TP: Naprosto souhlasím. Kdybyste chtěla hledat vinu, pravděpodobně její značná část je i ve vaší výchově, i v tom duchu té rodiny, který se často táhne celá staletí. A ano, máte pravdu, vlastně tím, co člověk vnímá někdy jako dobro, škodíme, protože když vlastně nenastavíme hranice, způsobíme v těch mladých životech potom mnoho zla. Oni si zvyknou na samozřejmost toho, co přichází a jak správně píšete. Pakliže se poměry začnou napravovat, tak je to vnímáno jako útok. A svým způsobem platí i to, že vlastně ty děti pozorují, jak se chováte vy ke svým rodičům, to pozorují velmi pozorně, ale platí i to, že pokud budete vlastně vytvářet cosi, co je tím bezhraničním přístupem, velmi jim pokazíte charakter a v budoucnosti dost pravděpodobně ty děti se o vás nebudou starat a vlastně dopadne to velmi špatně. Takže je to problém, protože tam musí být opravdovost v těch vztazích, ale ta opravdovost spočívá i v tom, že vlastně z takové té kvazi takzvané lásky, která často má ale mnoho jiných vlastně důvodů, které souvisí spíše s námi než s nějakou láskou, my si tím něco jakoby, jak bych řekl, snažíme buď to kompenzovat a tak dále. Podívejte, pocit viny tady moc nepomůže. To by bylo špatně. Dá se s nimi promluvit, vzít to krůček po krůčku a oni to nebudou přijímat často. Někdy to znamená úplný rozchod dětí od rodičů, protože děti se chovají k rodičům velmi někdy negativně. Nechápou ve své mladické nerozvážnosti, že na nic nemají právo a že všechno to, co užívají, vlastně často vyplývá z práce jejich předchozích generací a že to, co oni považují za samozřejmost, protože oni si to zaslouží, tak to je hluboký omyl. Až jednou přijde jejich čas, dojdou ke stejnému konci. I oni nakonec zklamou a jejich rodina nebude kompletní, nebude úplná. Takže podívejte, člověk má různé názory, různé emoce a tak dále. A když se stane v jeho egoismu, osobním egoismu, mladickém či i stařeckém, že nepřekročí tuto hranici, tak se z něj stane vlastně patologická osobnost, a to klidně v tom mládí nebo klidně v tom stáří. Pak dochází k těm vlastně nedomluvám, k tomu, co někdy vidíme, kdy se třeba ten mladý snaží toho svého předka dohnat někam do nějakého ústavu nebo jinak, jen aby získal jeho byt nebo jiné prebendy a tak dále a tak dále. Jindy zase ten rodič se vůbec nevěnuje dítěti, opustí ho a tak dále a tak dále. Čili možno je to ze všech stran. Jak dál? No, jak to vznikalo, velmi se to uhnízdilo. Čili říct vlastně svůj názor a vysvětlit jim, že to není útok, ale že je to právo každého, jak že by i oni chtěli mít tu míru, řekněme, toho svého života, osobní svobody nebo nějak jinak. a že se tedy musí umět vžít do toho druhého, aby pochopili i jeho stanovisko. Takže jiná cesta nebude a někdy to už nepůjde vůbec, protože to dítě je prostě pro život zkaženo. V tomto životě je prostě jeho mentální část poškozená, defektní, vlastně patologická. A chce to tedy dlouhou práci.
DOTAZ: Když někdo umře, odejde, může slyšet i naše myšlenky, nebo to vnímá spíš jako vliv?
TP: Může slyšet naše myšlenky zcela přesně tak, jaké jsou, jako kdyby tam byla mluva, což je někdy docela pozoruhodné. Já jsem nejednou mluvil o případě jedné své známé, která v té době jako zdravotní sestra asistovala, myslím, na ARU. Tam se svojí kolegyní se staraly o pacientku a přitom si zpívaly takovou docela, jak bych to řekl, no tak už to máš za sebou a tak dále. No, načež pacientka se z toho bezvědomí a stavu umírání probrala a chtěla je žalovat, protože je slyšela. To si dejte pozor, co kde povídáte. "Blackstaidři" jsou všude. Děkuju.
DOTAZ: Myslím si, že jsem bytost typu člověk. Představuji si, že když mi bytost, kterou považuji za běžnou, řekne, že jsem kráva, tak já vím, že nemám vemínko ani rohy. Takže normálně, pevně upřednostním svůj názor a dál si myslím, že jsem člověk, a je to. Ale když mi to řekne bytost, kterou považuji za duchovní, tedy myslím si, že vidí realitu objektivněji než já, tak spíš pochybuji o sobě a tedy spíš přijímám, že mám doopravdy vemínko, rohy a že jsem doopravdy kráva. Ale jenom si to kvůli svojí nedokonalosti neumím uvědomit, pochopit, ale právě díky svojí nedokonalosti musím pro jistotu i názory bytostí, které považuji za duchovní posuzovat, stejně jako názory bytostí, které považuji za běžné?
TP: No, budete muset udělat inspekci, jestli na hravě nemáte rohy a kdesi tam dole to vemínko. To je první, co bych vám poradil. No zadruhé bych si toho velmi vážil, protože kravička je velmi úctyhodný tvor. V mnoha případech dokonce úctyhodnější než mnoho lidí. Takže je to vlastně pochvala, nikoliv urážka - někdy. No a pak to ostatní. Zaráží mě vaše ochota přemýšlet o tom, jestli máte rohy, protože rohy nemáte, tak bych se tomu nevěnoval. Prostě vyřčený názor, možná v afektu. No a co? No, tak vám někdo řekl, že jste kráva? No budiž. Ale co s tím? Rohy vám nenarostly a vemínko taky ne. Snažte se, abyste vlastně promýšlela, proč k té situaci došlo. Zamyslete se nad tím, jestli nad tím nemáte taky nějakou svoji jaksi působnost. No a pak pryč od toho,
DOTAZ: Jak zvýšit svou duchovní sílu?
TP: Proč to chcete? A co s tím chcete vykonávat? Otázka zní naopak. Jak zvýšit svůj vývojový stav duchovní, ke kterému pak patří všechno to, co k tomu náleží včetně silového vybavení. To je vše.
DOTAZ: Proč se děje někomu zlo? Vím, že většinou je to důvod karmický. Mě ale zajímá ta výjimka. Někdo může prožít zlo, i když nemá karmu, aby byl člověk silnější? Příklad znásilnění?
TP: Třeba i proto, protože v tom životě skládáte zkoušky, někdy s donucením, někdy bez. Teď jste člověk. Předpokládám, že my všichni tady jsme lidé, až tady na zmíněné krávy, ale ostatní jsou lidé. A když se zamyslíme nad tím, co je člověk, tak to bysme si museli vlastně udělat jakýsi výlet od navyklého, zvykového práva, kdy člověk se sám sebe snažil přesvědčit, že je vrcholem stvoření, že prostě je to nejvyšší bytost, což v téhle chvíli na planetě je, ale není nejvyšší bytost absolutně, protože podle toho, jak vypadají lidské dějiny a konání a chování, tak to pravděpodobně nebude pravda. Znamená to mimo jiné, že kdykoliv se sem zrodíte, budete mít problémy, protože v té společnosti lidské nelze najít v této fázi vlastně zcela vyváženou rovinu. Ano, toto je těžká doba, konec platonského roku, zimy a tak dále. Teď přichází zlatý věk. Uvidíte, teda uvidíte všichni, ale ještě ne očima teď, až možná za 1000 let, jak ta lidská společnost bude vypadat jinak. Nebude válčit možná, bude se věnovat hluboce poznání, duchovnímu poznání, vědeckému poznání a bude to využívat ku prospěchu všech, z radosti pomáhat a sloužit všemu živému i neživému. Tím myslím všemu rostlinnému, živočišnému i lidskému, i nadlidskému, jakémukoliv jinému živoucímu životu. No, ale k tomu ten člověk ještě nedospěl. Zatím je to egoista. Vidí jenom sebe, vidí svůj vlastní prospěch, ptá se, jaké síly by získal třeba, nebo ptá se, jak nejlépe to nebo ono, ale málo se ptá na to, jak sloužit tomu životu, aby bylo na Zemi lépe. A v tom je podstata. V této situaci prakticky všichni nutně musí narážet na všechny projevy tohoto homoegoismu. No, co s tím? Vyšší druh už to bude mít lepší.
DOTAZ: Zprostředkováváte ve vašem společenství ještě čtení z palmových listů?
TP: Nikoliv, to už skončilo před mnoha lety. V této chvíli ne, ale myslím si, že jsou tady adresy, kde to můžete můžete zažít.
DOTAZ: Chci se zeptat na alkohol. Vím, že je to silný nervový jed, významný karcinogen, návyková látka a tak dále. Jedná se mi ale o takzvaná nealkoholická piva, kde obsah alkoholu je maximálně půl%. Je i toto problém?
TP: Vy byste chtěl slyšet, že není, že je? Je. Je. Bohužel. Současné studie mluví, že i velmi malé dávky alkoholu mají negativní vliv na vaše zdraví. To jsou, to je současný stav vědeckého poznání. A tak, i když si dáte tu nejmenší část alkoholu, tak to nebude v pořádku nad určitou míru. Já vím, v přírodě nacházíte alkohol i v potravinách, které nejsou vlastně primárně určeny k tomu, aby alkohol obsahovaly, ale přesto nějaké procento toho alkoholu obsahují. Já bych osobně jaksi mohl říct jenom svoji zkušenost. Já vyhledávám piva, která mají nulu a taková jsou. Tam, kde jsou ta zbytková procenta, jaksi necítím potřebu to zkoušet. Takže tak. Dokonce jednou se mi stalo, že jsem takto pivo vypil. No a možná to je sugesce, kdo ví, autosugesce, ale jelikož jsem nepil už 40, 45, já nevím, strašně moc let ani gram alkoholu, no tak jsem cosi pocítil.
DOTAZ: Je tady ještě doplňující otázka, co různé léky, kde se výluhem z alkoholu získávají účinné látky?
TP: Ano, to je další otázka, která automaticky a logicky nasedne, a je to pravda. Čili ty léky, které tu máme, já osobně se snažím na té lžičce trošku odpařit, aby ten vlastně roztok obsahoval toho alkoholu co nejméně. Nelze-li jinak, tak je to vlastně léčba, což je trošku jiný případ. Každý lék vám přináší prospěch, ale také neprospěch. Čili kdykoliv dáváte do organismu něco takto umělého, nějakou chemickou látku, nemá to jen jeden důvod. A důkazem toho jsou poměrně velké plachty příbalových letáků. Všimli jste si? Není snad pomalu na světě lék, ale jsou takové, já vím, ale všechny ostatní mají příbalový leták, ve kterém se dozvíte, co všechno by se, kdyby se. No, a je to pravda i tady, čili ten lék, ten extrakt bylinný třeba bude pomáhat a je důležité, aby pomáhal tedy větší měrou, než jsou ty kapičky toho alkoholu. Čili já sám to řeším takto. Šlo by to řešit i jinak. Alkohol se odpařuje, tuším, při 70 a drobných, 76 nebo kolika stupních, a takže to je druhá možnost, jak to řešit, ale zase ta teplota by mohla rušit ty látky. Čili to musí říct ale farmaceut nebo bylinář nebo kdo tomu rozumí. DOTAZ? Co dělat, když přemýšlím nad ukončením života a zdali si zasloužím žít? (T: A ta poslední věta?) Zdali si zasloužím žít?
TP: Aha. No to vypadá na depresi docela slušnou, že. Deprese to je potvora. To tak člověk má a jako neví kudy kam a jde to tím směrem. No, to máte jako kdekoliv jinde. Vy můžete být vrcholně nešťastní a během 1,5 minuty z toho neštěstí můžete být vrcholně šťastní. Něco se změní. Nabydete dojmu, že vás vaše milovaná opustila, aby vám za 5 minut zavolala láskyplně a tak dále, například. A vidíte, že ten stav se velmi rychle mění. Stejně tak se může změnit i stav vaší deprese, pokud ji nebudete podporovat. A to je vlastně takové nevědomé. Když přichází vlastně ta chmura, tak byste měli spíše doslova, řekl bych až cíleně vyvolat vzpomínky na něco, co vás baví, co je pro vás dobré, co je sluníčkové. A ten stav tohoto vlastně emocionálního prožitku tou pozorností posilovat a opakovat s tím a ona se pak ta deprese zase vrátí a tak znovu a tak dále, až se nakonec zlomí, protože to je automat. Máte-li sklon k té depresi, tak ona potom už vlastně nachází svoji cestu. Ty koleje jsou vyjety a teď tím úkolem je ty koleje přesměrovat tou výhybkou do jiného místa. Čili přichází deprese a já najednou začnu být veselý. No, a bezstarostný. Já nevím, jestli je na světě člověk, který zažil stav bez deprese kdykoliv. Já myslím, že asi ne. Není to věc ani rozumu. Deprese se nedá příliš ovládat rozumem, že si řeknete, tak já teďka budu šťastný. Ne, dá se ovládat emočním myšlením. Emoční myšlení je stav opačný, než je depresivní. No, pokud chcete odejít z tohoto světa, nikdo vám v tom nemůže zabránit. Na druhou stranu je to často velmi nerozumné. Má to velmi silné důsledky a to, co neřešíte dnes nebo nejste schopen řešit nebo schopna, budete řešit znovu za ještě horších podmínek. Važte si tedy své deprese, která je nyní, protože může být ještě mnohonásobně horší. Takže opatrně s tím rychlým řešením. Koneckonců byli tady lidé, kteří žili celý život s depresí, těžkou depresí. Byli to třeba někteří herci, ví se to o nich, viďte, kteří měli těžkou depresi a přitom vlastně třeba působili docela silně v oblasti komediální a nedokázali vlastně projevit těm lidem svůj skutečný vnitřní duševní stav, který tady byl. A tak vlastně žili, byli prospěšní a ten život - lidi na ně vzpomínají dodnes, že. Mají je rádi, vzpomínají na ně, život se naplnil. Něco přinesl. Kdyby to vyřešili po svém, tedy po tom vašem, no, tak se odkráglovali a nestalo by se nic. Jen by si zhoršili svůj osud a bylo by to zbytečné. Člověk někdy bývá při sebestředném zaměření, což u těch depresí někdy také je, protože ten člověk vnímá svůj vnitřní stav, vnitřní svět, duševní svět. A když nedokáže vlastně udělat abstand od tohoto světa, podívat se na sebe jakoby cizí člověk z jiného pohledu, tak začíná propadat tomu stavu, začíná se do něj nořit, začíná ho pozorovat, dávat mu sílu svojí pozorností. No a to potom samozřejmě ten stav zesiluje. Čili jedna z dalších zamyšlení je v tom nebrat se vážně a trošku se podívat na sebe i jako prostě z té druhé strany. Tak se podívej na toho "brabouka", který má tu nějakou depku, má nějaký ten hrozný svůj problém a tak se na něj takhle podívejte, no, trošku z nadhledu. Jinak každého života je škoda a bylo by velmi, velmi marné toto učinit. Lidi žili těžké životy, strašně těžké. To, co se děje vám, je proti nim procházka růžovým sadem. Vy ani netušíte, co všechno se v dějinách třeba posledním tisíciletí nebo dvou na Zemi odehrálo. V jakých souvislostech tady lidé žili, co všechno museli prožívat a přesto to prožili. Držte se, hodně štěstí. Držím vám palce. Bylo by vás škoda.
DOTAZ: Svatý Jan evangelista nezemřel mučednickou smrtí. Ostatní apoštolové ano. Důvod je zákonitý, logický, symbolický?
TP: Hodně záleželo na osobních vlastnostech těch jednotlivých apoštolů, což byli velmi rozvinuté duchovní osobnosti, které byly osudem přivedeny do blízkosti Ježíše, tak aby pomohly při jeho práci. Práce přinašeče, tedy Ježíše, je v tom dát lidem cestu, dát jim vlastně myšlenky, které by mohly pomoci při jejich bídě v tom jejich životě. No a každý z nich samozřejmě je také člověk. Není to bytost řekněmež z panteonu nějakého mnohobožného systému, ale je to člověk, byť vyspělý člověk. Ano. Někteří by mohli říct, že tedy jsou velmi daleko, ale přesto je to člověk. Když vidíme historii, která byla po smrti Ježíše, no, tak byla svým způsobem příznačná. Napřed mnoho z nich skončilo na kříži stejně jako Ježíš. Někoho zapíchli jako jmenovce Tomáše, v Čenaji, Madrásu nahoře, blízko letiště. A už to bylo. Další, no, Petr, víme, jak skončil. A co Máří Magdaléna? Ta skončila nejlíp ze všech, což bylo pozoruhodné. Možná, že mají také svůj vliv zde vlastnosti, řekněmež, pohlaví. Muži mají přece jenom trochu jiný přístup než ženy. U mužů je více té odolnosti něco prosadit, něco jakoby dál prezentovat, což ovšem může přinášet také určité nebezpečí. Samozřejmě, že všichni měli tendenci dál hlásat, mít kolem sebe skupiny těch, kteří přejímají tu zvěst od toho Ježíše, která ovšem není o tom, že se nechá zabít, zavraždit, ale bylo to o něčem jiném. No, a to už přináší zase v té společnosti to nebezpečí, protože každý z těch přinášečů je vždycky likvidován. Všichni proti němu jdou. Všichni duchovní lidé téměř nižších stupňů, všichni zástupci církví, protože oni říkají něco jiného. Oni nesouhlasí, nepřišli proto opakovat, papouškovat současný stav lidského poznání, třeba i duchovního poznání. Oni jim přinášejí čisté duchovní poznání, které není lidsky ovlivněno. To ale lidem vadí, protože oni vytvářejí svoje vlastní cesty, které často po desetiletí a staletí vlastně vypracovávají. Jsou to hodnosti, školy a tak dále. A teď najednou přijde někdo, kdo to začne vlastně říkat jinak. No tak co s ním? Vidíte to v rozdělení společnosti. To je vždycky tak, jak se rozdělí jedna strana, druhá strana, třetí strana. Jedna řekne jedno, tak za ucho, druhá jedno, tak zase jinak. A ta lidskost často vymizí. Čili je to důsledek ztráty lidskosti, která ještě není v lidské rase příliš rozvinuta a dovoluje tedy tyto boje, dovoluje nesnést rozlišné názory, odlišné názory a vede člověka k tomu, aby ničil nositele jiných názorů, než má on sám. No a pak z toho jsou všechny ty další komplikace. Přesto zase ta rodící se květinka té vlastně další doby nauky pomaličku roste. No a něco z ní zbyde. Samozřejmě, že jsou to někdy jen části. Nikdo z těch velkých vás nikdy nevedl ke zlu. Nikdy neříkal, že máte někoho mučit, vraždit, ničit, zabíjet, likvidovat, potlačovat, protože dobro a vědomí se prosadí vždycky samo. Když je tu nějaké poznání, tak není třeba likvidovat odpůrce. Stačí si trvat na svém, a je-li správné, tak nakonec stejně je přijato. Takže i oni udělali, co měli, každý podle svého, některý více, někdy méně. A pak se objeví ten Petr nebo Pavel. To je úžasné, viďte? Pavel, který nikdy Ježíše neviděl, se stane nakonec tím, kým se stal. To je pozoruhodné, ale to je typické pro člověka. No, takže pojďme dál.
DOTAZ: Je pravda, že když někdo někomu slibuje, já tě nikdy neopustím, tak neříká pravdu. Protože vše je změna. Může se stát, že jeden se časem, životy posune jinam než ten druhý. Nebo opravdu se může stát, že některé bytosti jdou stále spolu, i když se stanou výronem Podstaty? Zase jakoby se znali, jsou zase spolu? OPOVĚĎ
TP: Trošku parciální pohled, ale v podstatě nemůžete vyloučit nic. Může se tedy teoreticky stát... třeba jednou jedna dvojce v celém vesmíru, kdy skutečně projdou celý vývojový cyklus od počátku až do konce, ale to je velmi nepravděpodobné. Vemte si, kolik jen miliád životů stojí pod vašima nohama. Kolikrát jste žili na úrovni mikrobů, na úrovni rostlinné, živočišné, dnes lidské? Jsou to nekonečná množství životů. A to je jenom k vašemu současnému stavu. Čeká vás ještě jedna polovina té cesty až k tomu splynutí s tou Podstatou. A to je obrovské množství "hazardních" situací. Takže je to nemožné, ale přesto se to musí alespoň jednou stát.
DOTAZ: Proč Karel Čapek v knize Válka s mloky použil zrovna mloky jako symbol další hrozby pro lidstvo? Stejně jako v dílech RUR a Továrna na absolutno vládnou světu peníze. Co znamenají mloci? Nějakou filosofii?
TP: No samozřejmě, jakpak jinak? On měl velmi krásný dar. On užíval vlastně těchto slovních hříček a jinotajů, aby vlastně prošel. Když řeknete lidem pravdu, tak vás zabijí, no, nebo zlikvidují, dezhonestují. Dostaňte se na okraj společnosti. To je ten. A vytvoří o něm jistou legendu. A pak už to všichni vědí. To je on. Přestože má pravdu, všichni lžou a myslí, že oni mají pravdu a on ten jeden člověk může mít pravdu. Takže to je schéma lidského také vědomí, konání. No a teď k tomu tedy dotazu. Je to samozřejmě o zneužití. Je to o zneužití, řekněmež, je to něco, o čem jsem tady mluvil. Je to zatím zneužití v lidském egoismu vlastně všech darů, které máme, darů vědy, poznání, náboženství, jiných, které často neslouží pro dobro celkové, ale slouží k parciálním směrům. Ten mlok potřeboval území, tak si ho rozvrtal těma sbíječkama. Vlastně to je destrukce podobné Falkovi. Vzpomínáte na ten film, kdy ten pes s těma velkýma ušima, který lítal, vlastně bojoval s tou nicotou? Ta nicota se zmocňovala světa. Byl tam kamenožrout, vzpomínáte? Byl to krásný film, ale byl velmi hluboký. Takže ta nicota tady samozřejmě vždy existuje jako konstrukce. To jsou dva póly jedné části. No a ještě jednou ten dotaz.
DOTAZ: Jestli ti mloci znamenají, jsou symbolem filosofie, nějaké filosofie. POKRAČOVÁNÍ
TP: Už vím. Ano. Za posledních několik století jsme tu měli několik velkých filosofií. vytvořených ovšem člověkem, byť inspirovaným, chytrým, ale ne moudrým. Někdy tam bylo více moudrosti a přesto často ty filosofie byly parciální. Když se podíváme na Freuda, tak vidíme určitý výsek toho zaměření, který je správný, ale není to 360 stupňů. Pomíjí zcela další bloky, z kterých se skládá vývoj a osobnost. To se děje často všem inspirovaným, že zbožní svoji vlastní ideu, a pak už nevidí další části téhož, které je stejně důležité jako ta jeho idea. Mloci to je něco jako marx-leninismus. Čili, ale to není doslova, jestli my jste schopni rozumět. Je to jenom jako příměr k určitému typu jednání, chování a myšlení, protože každá z těch ideologií chtěla vlastně v podstatě po lidsku uchopit nějakou část světa, ať už ti, ti nebo ti. A dělali všechno proto v historii, aby to jejich uchopení bylo nejúspěšnější. Je to vývoz revoluce, je to vývoz toho nebo něčeho jiného. Zatím vším, ale není Bůh, ale člověk, který se snaží vytvářet filosofii, která bude vyhovovat jeho vlastním zájmům. A zároveň každý, kdo s tímto nerezonuje nebo to dokonce nabourává, často bývá likvidován. Proto zlikvidovali Ježíše. Přesně proto. Proto zlikvidovali tisíce a miliony, možná, nevím, jiných. Je to jakási lidská zavilost. No, co naděláme?
DOTAZ: Zajímalo by mě, jak to je s duší, která se musí vtělit z člověka zpět do zvířete a to jen z části. Jak je to s tou druhou částí duše, která čeká někde v prostoru? Jestli cítí totéž jako ta část duše, která je třeba v té kočce, nebo vůbec nevnímá?
TP: Vnímáte to po lidsku. Všechno je jinak. Nedejte se mýlit. To je váš způsob vnímání časoprostoru. Čas není. A z toho plyne vše. Když umíráte a stojíte před světlem, během jedné vteřiny prožijete celý svůj život, jako jste ho žili. Ne jako zrychlenou zkratku, kde prostě všichni lítají, že nejsou vidět, ale jako stejný průběh jako nyní. Čili když teď s vámi mluvím, vy mě vnímáte, tak stejně mě uvidíte v tom prožitku z hnutí vašeho života. A bude to jedna vteřina. Když odchází tedy nutně ta část bytosti, která odpovídá nižšímu tvoru, protože celá ta složitost bytosti lidské prostě nemůže jít do té kočky nebo psa. To nejde. Ale přesto musí prožít ten život, aby z toho života přinesla té hlavní bytosti tu zkušenost, kterou má. Ničili jste psi? No tak musíte být psem, aby vás ničili, abyste mohli a tak dále - pochopit. Je to škola Komenského, škola názornosti. No a tím je vlastně řečeno vše, jinak to nejde. Bohužel v současnosti se musí rodit do nižších zrodů převážná většina lidstva. Bohužel.
DOTAZ: Ráda bych se zeptala, zda povolání, jako je koroner a pohřební služba, by neměli vykonávat kněží nebo pracovníci, kteří umí vlivovou oblast mrtvých duší zpracovat. K této otázce mě vede osobní zážitek.
TP: Ti z vás, kteří se setkávají se smrtí, mají občas, ano, je to pravda, některé hraniční zážitky. Patří to k životu stejně jako rození. Není na tom nic zvláštního a výjimečného. To, co mluvíte, co se ptáte, je vlastně obžaloba té technické moderní společnosti, která vynechala celé obrovské vlastně části té reality, například smrt. Každá kultura minulá měla svoji knihu mrtvých, tedy i návody a způsoby, kterak se v těchto oblastech pohybovat, které té dnešní technické populaci připadají často jako zcestné, jako nesmyslné. A ne vždy to bude pravda. Je to o tom, že tu vzniknul jakýsi nový druh primitivismu, který je podobný těm minulým druhům. Není to dávno, co jsme tu měli primitivismus duchovní a na hranicích hořeli lidé nebo v jiných dobách zase jiná zvěrstva. Pak tu vznikl moderní privitismus, který známe nyní. Je to zaměření se pouze na hmotu a jednu část světa, přičemž se odmítá cokoliv, co do tohoto obrazu nezapadá, co jej narušuje. Z toho automaticky potom plyne, že cokoliv jiného než ta jedna jediná oblast se nerozvíjí. Čili ten výzkumný zájem a vlastně schopnost pokračovat ve vzdělání je silně omezen na určitou velmi úzkou oblast. To má potom své důsledky, mimo jiné i to, nač se ptáte. Jistě, že by lidé, tedy, kteří se pohybují v těchto oblastech, měli mít základní duchovní informace. Děkuju.
DOTAZ: Proč se děje člověku od mateřské školky šikana, pokračujíc do dospělosti? Celý život provází daného člověka. Když jasnovidec a další nezávisle na sobě astrolog sdělí tomuto člověku, že není zatížen karmicky. Proč se něco takového vůbec děje? Jaký to má smysl?
TP: No, tak velmi silný je start do života, tedy rodina. Jak se chovají dospělí k těm dětem, jak je komentují. Vzpomeňte na tu slavnou hru, proboha, o výchově. To byl pan herec Dušek a jak se to jmenovalo? Pomozte mi. (Čtyři dohody.) Ano, Čtyři dohody. Přesně. Děkuju. A vlastně už tady se zakládá vlastně ten sebehodnotící prvek, ale je to i samozřejmě z minulých životů, ale tady ta rodina může hodně udělat, ta by to mohla vlastně nastavit do rovnováhy už v tom mládí. Mohla by to opravit, ale často ta rodina je sama poškozena a ti rodiče jsou těžce vlastně neschopni tu věc jakkoliv vnímat, natož napravit. No, rodičovství je docela složitá věc a měli bysme být všichni do toho vlastně stavu také uvedeni. Měla by tady být škola pro rodiče, aby se dokázali s tím svým dalším úkolem... Podívejte, vy tady máte k dispozici nejsložitější výtvor přírody, to znamená dítě, ale přitom k tomu nemáte žádné vzdělání, je to prostě ponecháno jako dříví v lese. No a pak ten rodič některý má shůry dáno a některý bohužel ne. A z toho potom plynou často i ty nedostatky. Pak je to i vlastní přínos toho jedince, jaké má sklony. Začne vytvářet vlastně impulzy a on není dost dobře vybaven do lidské společnosti. Je to podobné jako mezi slepicemi. Když se dostanete do vyššího věku, tak to hejno slepic začne reagovat, začne vnímat, že jste slabí, a začne vás klovat do hřebínků, ukusovat vám hřebínek, ničit vás, až vás třeba zabijí, protože jste slabí. Lidská společnost založená na boji a souboji, protože není vedena k lásce a sounáležitosti, se chová stejně. Čili ten dětský kolektiv, když vidí nějakou slabinu, tak se pokouší tu slabinu vlastně využít, zneužít, čili dojde k šikaně. Místo, aby ten člověk už v tom mládí pochopil, že slabina je součást života, že se jí nemáme smát, ale že máme ji tiše, delikátně přejít a pomoct, můžeme-li, tak naopak je to důvod k boji. Když budete měřit 2 m a budete mít trošku větší hrudní koš, tak si na vás nikdo nedovolí. Když budete měřit 150 a budete rachetický, no tak to si pište, že to tak dopadne. Ale patří sem nejrůznější druhy šikany na pracovišti například nebo na vojně nebo jinde. Je to vlastně stále stejný přístup. Je to ten přístup, kterém jeden z vědců ty své žáky vedl k tomu pokusu, aby vlastně fiktivně pouštěli energii do zkušebního subjektu, a tím ho vlastně až zabili. Někteří ho zabili, tedy fiktivně, ale důležité bylo, že to udělali. Oni pod tou autoritou prostě si mysleli, že to je správné. Byl to vědecký pokus, tak prostě ve vědeckém pokusu pouštěli vysoké napětí do toho herce. No, ale to je vlastně obraz toho, o čem tady mluvíme. Jen pár z těch studentů se toho odmítlo účastnit. A z toho plyne a jednou, až to budeme zkoumat ještě lépe, tak se stoprocentně jsem přesvědčen, že naleznete určité procento těch, kteří to udělají vždy a určité procento, kteří to neudělají nikdy. To je asi tak 1/3 lidí nebo trochu méně. Čili asi tak 1/3 lidí je trochu dál ve svém lidství než zbytek. Ostatní to je jaksi navoněná bída, jestli si rozumíme. No a to je všechno. Ale tím bych nerad skončil. Něco dobrého na závěr tam nemáte? (Tak já zapátrám.) No, cenzura nefunguje. Cenzura nefunguje. No. Tak nic, přátelé, dneska už to skončíme. Děkuju vám za pozornost, za vaše laskavé podměty. Neklesejte na mysli, protože nakonec nad tím vším dlí Nejvyšší řád. A to nejsou fráze, to je skutečnost. Díky tomu řádu mě můžete poslouchat. Kdyby ho nebylo, tak už jste dávno v Pánu a dávno mrtví, a to se nezdá, protože mě posloucháte. Čili svým způsobem naděje a schopnost vnímat to Vyšší je velmi důležitá, protože je to pravdivé. To není jaksi únik k nějakému... Když tady třeba je nauka o reinkarnaci, tak ti, kteří jí moc nepřejí, řeknou, že to je jenom únik ze strachu před tou smrtí a že to není reálné a tak dále. No, je to spíš únik před jejich nevědomím, tak nějak. Takže buďte vědomí, buďte klidní, vždy doufejte a vždy pracujte, jak nejlépe dovedete. A nic jiného vám ostatně stejně nezbývá. Když to zvoráte, tak to budete muset napravit. To je pro toho pána, co by chtěl, nebo dámu, co chtějí odcházet. Čili nic se nedá zrušit. Všechno trvá. Vy to prostě musíte vyřešit. Jiná cesta není. Takže hodně štěstí a těším se na příští přednášku. Ani nevím, kdy bude. Ale je to na našich stránkách dub.cz. No a to je všechno. Hezký večer. Přeju všem.