Krásný den vám přeji. Máme tady první poprázdninovou přednášku online. Dotazy se hromadí tady v dotazníku a my můžeme začít. Poprosím paní Lucii, aby mi přečetla první dotaz.

DOTAZ: Co je to myšlenka? Co znamená, že člověk je myšlenka? Každá bytost vnímá celkovou myšlenku dle svého stupně?

TP: Ale to už jsme odpověděli. Tam je ten zadní... A teď na druhé straně. Celek musí být vždy úplný. Zlo nižších vyrovnává dobro vyšších?

ODPOVĚĎ

TP: V podstatě ano. Dokonalost má v každém stupni vývoje jinou podobu. A ve skutečnosti je ta nejvyšší dokonalost na konci cesty. Všechno to, co je pod tím v těch vývojových stupních, je určitá míra dokonalosti, která odpovídá danému místu a druhu. Stejně jako je dokonalost krtka a žížalky, tak je dokonalost mravence, a člověka našeho druhu, a člověka vyššího druhu, než je náš druh. A pokaždé to všechno bude vypadat jinak. A i ten čin z toho nejvyššího mravního a filosofického a vůbec celkového pohledu zastává určitou míru tedy toho dobra. To, co je dobrem pro jednoho, již dobrem pro druhého není. A tak jak se bytost mění, tak stoupá její schopnost ty činy, které by se z jistého pohledu... Tady je třeba velmi rozlišovat. Když budem hodnotit třeba toho člověka, tak to bude jiné, než když budem mluvit o člověku vyššího druhu, než je náš. Z toho pohledu by jistě bylo možno sledovat mnoho činů, které nebudou zcela dokonalé, a přesto v tom nižším stupni budou vlastně přirozené. Ten člověk jedná tak, jak je ustrojen, stejně jako jedná ta žížalka nebo ten brabenec. A tak vlastně nelze mluvit ani o zlu přesto, že to z vyššího pohledu zlem je. A tak čím výš ta bytost stojí, tím více svojí bytostnou dokonalostí a schopností jednat v rovnováze vyrovnává to, co je kolem. Později chápe, že vlastně ten celek je ona a že každá ta nerovnováha je její vlastní nerovnováha - vždyť to všechno je ona, jsou to její bratři a sestry. A tím pádem to pro ni začne být vlastně trochu i úkol. Proto sem chodí ti velcí, aby pomáhali těm nižším, aby nebylo tak zle. Takže snad třeba tak. Tak a teď... Takže to s tím souvisí, i když je to náhoda, že to tady je takhle, ale souvisí.

DOTAZ: Láska je vrcholem rovnováhy. Souhlasíte s tím?

ODPOVĚĎ

TP: Slovo láska má mnoho významů. A věru každý z těch významů odpovídá tomu, kdo to slovo vyslovuje. Pokud se budem na to dívat z toho nastaveného pohledu, tedy tím vrcholem, pak ano, samozřejmě je to tak. Je to schopnost sjednocování, vnímání světa jako sebe. Když jsme odděleni, nezapojeni, nejsme v proudu, tak vidíme prakticky často jen sebe, svoje vlastní potřeby, svoje vlastní emoce, svoje vlastní cokoliv, finance nebo jinak a na to, co je kolem nás, vlastně nedohlédnem. Ono se to děje, ale je nám to jedno. Člověk, který je trochu dál, tak nepůjde po cestě a nebude prostě bezmyšlenkovitě zašlapávat tvory, když je uvidí. Samozřejmě nějakého sem tam zašlápne, ale nebude to dělat tak, že mu to bude jedno anebo že to nebude vnímat. Půjdu po cestě a je tam hodně žížal. No tak se jim budu snažit vyhnout. Nebudu na ně šlapat nebo nebude mi jedno, že tam jsou. Když uvidím, že je tu nějaký jiný tvor v nesnázích, no tak se mu v rámci možností té dané chvíle a svých budu snažit pomoci. A buďto se to podaří, nebo ne, ale snaha se počítá. Budu ho vnímat - to je to nejdůležitější. Čili láska je vnímání. Někdy je láska i nevnímání. To známe z lidské lásky zamilované, kdy zamilovaný nevidí reálně svůj protějšek a podléhá vlastně jakési často iluzi. A přesto je v tom prvek lásky, protože on se plně soustředí svým vjemem na tu milovanou osobu. A je sice pravdou, že to má trošku někdy jaksi zastiňující dopad na možnost posouzení, protože by se mohlo stát, že ta milovaná osoba zas není až tak životním velkým přínosem, že? Bude to nějaký třeba jaksi mačo nebo zase nějaká zištná děvečka a ono to nakonec dopadne špatně. Ale přesto ten sám akt toho zcela jaksi odosobnění a zacílení se je sice velmi počáteční, ale přesto láskou. Ta nejvyšší láska, no, to je moudrost, filosofie, sjednocení. A tam přestává být druhých. Je to já - já každý. Když vnímáte nějakou bytost nižšího řádu (třeba rostlinu nebo zvíře) a dokážete napojit své vědomí, vnímání, cítění, vjem životní na něj, tak můžete zažívat to, co se podobá té duchovní lásce, která tady nic nežádá. Když jsem šťasten se svým bratrem stromem a jsem šťasten, že existuje, že roste (nebo se stvolem trávy), tak já od toho neočekávám (teda vyjma toho, že bude vyrábět kyslík samozřejmě), neočekávám často ani to, že bude můj, že ho budu vlastnit, že mi něco přinese, že si s ním zatopím. Vůbec ne. Já budu šťasten, když bude žít, budu šťasten z toho, že existuje, že trvá, že je na této planetě součástí té obrovské vlastně roviny života. A nejenom na této planetě, ale že je to vlastně vševesmírná záležitost, součást řádu, existence, Tvůrčího díla, které je vytvořeno v nejrůznějších podobách a škálách a časech. A v něm má svůj vlastně prostor i vznik života a jeho trvání (existence) jako pokračování toho příběhu až k Tvůrci. Tedy na vyšším a nejvyšším stupni vašich vědomí se blížíte stavu, kdy splýváte s Bohem, kdy se mnohost stává opět jednotou, kdy se oddělené já se svým sebevjemem začíná rozpouštět do všeho - je tedy vším. Nekonečnost znamená bez omezení. To je největší forma lásky, víte? To znamená, že všechno jste vy. Není čas ani rozměr, děj, kterým byste nebyli. Tak to je nejvyšší stav a stupeň. No a všechno mezi tím. Tak se občas podívejte na svět kolem sebe, třeba právě teď. A podívejte se, jak to ten "nejvyšší" (v uvozovkách) druh života na Zemi má ve svých životních projevech a cílech a porovnejte si to s tím, co vám tady říkám. Takže to je všechno. Děkuju.

DOTAZ: Prosím, jestli byste mohl pohovořit o odcházení, smrti. Jak se k tomu postavit, jak se s tím srovnat? Například když někdo odchází delší dobu, je poměrně těžké se na to dívat. A aby člověk v myšlenkách neurčoval, co má být, a respektoval vůli Boží. S tím asi souvisí i umět se rozloučit, smířit se s odchodem.

ODPOVĚĎ

TP: Nesporně. Ale je v tom i vaše karma, váš osud a všechno, co si jen umíte představit. Odcházení je stejně přirozené jako rození. Co se zrodí, odchází. Co odchází, rodí se tam, co tam odchází, rodí se zde. Jste v koloběhu zrodů. Odcházení má často poměrně odlišný vjem od toho, co vidí okolí. Mně blízký člověk odcházel minimálně třikrát, a tak s tím má své zkušenosti. I stavy, které byste mohli označit za těžké. No, co s tím? Co by ten člověk měl tak dělat? Prostě žije. Žije to, co má, a trvá. A je to v rukou Božích, jestli to bude poslední chvilka, nebo jestli nikoliv. I smrt může být za odměnu. A je. Je-li člověk rovnovážný a nemá-li zátěž karmickou z minulých životů, tak je-li to opravdu dobrý člověk a často jsem to pozoroval, kdy hodní dobří lidé odcházeli ve spánku například. Nebyl to vlastně žádný problém - šli spát a už se neprobudili. I taková smrt může být (nebo i jiná). Ale může to být tedy někdy zase naopak velmi těžké. A jelikož vy nevíte, co je příčinou dějů, které žijete, nevnímáte je, nevíte, neznáte svoji historii, tak je to někdy pro vás samozřejmě velká otázka, proč a co, jak se děje. Ale je v tom i mnoho jiných faktorů. Dnes už lidé v podstatě neodcházejí přirozeně. Ta doba je dávno pryč. A v to počítám i středověk. Původně měl člověk odcházet vlastně jakýmsi dokončením svého životního cyklu, kdy vyvanula jeho životní energie a on pomalu se vnořil do toho odchodu asi tak stejně, jako když usínáte večer jaksi v milostivém stavu spánku. Tak tak to má vypadat. Dnes se ale umírá na něco. Takže jsou to samozřejmě věci z oblasti ducha i z oblasti hmoty. Z oblasti hmoty je to samozřejmě kvalita potravy, životní styl a mnoho, mnoho dalších věcí. Také ale třeba hluk nebo nepřirozenost jiná. I například nedostatek přirozených životních sil, které s sebou nese živá příroda. A pokud jsme součástí té přírody, tak vlastně jsme něco jako propojený celek s tím vším. To už dnes skoro v tom městě nezažijete. Tady všude je beton, život tu skoro není. A je tu velká koncentrace myslících, cítících. No, to je jistě nepřirozené prostředí. Když jsem byl kdysi na dálném východě, tak mi zdejší mudrci říkali cosi z historie. A já jsem vlastně poslouchal věty, že když se na jednom místě vyskytlo víc než několik málo lidí, už to bylo vnímáno jako defekt. Čili ty první vesnice vůbec nebyly veliké. A ještě stále taková místa jsou. V úpatí jedné velké hory posvátné je prales a v něm žije komunita, která dodnes zachovala cosi, co už je pro nás asi nepochopitelné. Čili to nejhlubší spojení s Tvůrcem, přírodou a tak dále. Vyznačují se obrovskou schopností vnímat život, prostředí. Obrovskou schopností také ale regulovat se - cíleně se nepřemnožují. A tak dále, a tak dále. Vědomě také odmítají vstup cizinců, a to z dobrých důvodů - aby se nenakazili. Snad jen velmi málo lidí se tam jaksi dokázalo přiblížit, protože jejich jaksi myšlenkový obzor (těch hostí) musí být velmi jiný, než je dnes zvykem. To nemůže být dobrodruh, desperát, který jde něco zjišťovat, měřit či... a tak dále. Musí to být velmi pokorná bytost. Ale tak to nechme stranou. Takže odcházení. Když tedy přijde váš čas, tak jste blízko toho, co jste většinu života nevnímali. I velmi jaksi zatvrzelí lidé často v té chvíli začínají podvědomě více chápat velikost Boží, velikost řádu, velikost osudu a jiných. Jindy zase naopak. Víte, svět je krásný v tom, že není jenom černý, nebo bílý. Vy máte příležitost navštívit všechny odstíny, které zde jsou, za účelem své vlastně vzdělanosti nebo výchovy. A tak i smrt přináší zkušenost a přináší poznání. Je tu další podstatný prvek - technická rozumová civilizace našeho typu zcela opustila moudrost. A tak všichni, kteří byli před vámi, se těmto tématům věnovali, zpracovali je, poznali ve své vědě a vtělili do určitých řekněmež doporučení nebo životních zvyklostí nebo jinak. No, svoji knihu mrtvých měla každá, každá minulá kultura. Chápání přerozování patřilo k samozřejmosti. A pak přišel ten racionální člověk, který všechno ví, všude byl nejméně čtyřikrát, který všechno zvážil, změřil. Jen jedno neudělal - nepoužil kompletní myslící princip (tedy moudrost) a věnoval se pouze svému ráciu. Což je velký pomocník a nutný, ale když je sám o samotě, tak je to pravé neštěstí, protože vás dovede kamkoliv, co si jen vymyslíte. Ale svět není o tom, co si vy vymyslíte. Svět je o tom, co je doopravdy. A vaše myšlení má hledat tuto rovinu, a ne vytvářet falešný svět, který si vymyslíte ve virtuální realitě. Takže nějak tak. Smrti se člověk nemá bát a nemá ji vyhledávat. Má pomyslet na věci poslední vždy a zároveň má žít každou minutu, kterou má. No, když to jen trochu jde. Já vím, někdy jsme uondaní, někdy až příliš pod tlakem. No, i to patří k životu. Ale ty věci nechte na Nejvyšším. Ta jeho moudrost a genialita děje, který tady je, se nedá lidsky jakkoliv komentovat nebo (jak bych to řekl) prostě přečíslit. To, co můžu udělat, udělám. To znamená, že si možná za chvíli dám třeba blumu nebo něco jiného, aby to tělo mělo z čeho žít, pokusím se také udržet v rovnováze svůj myslící princip (to jde obtížně) a tak dále. Pokusím se neškodit, pokud to půjde, a mnoho jiných věcí, ale jen tak, jak dosáhnu, jak mi bude dáno. No a pak už to půjde potom, jak to půjde. Často jste v situaci, kdy jste bezmocní, už jste ante portas (někde před branou), už toho moc nemůžete, no. Vidíte jen málokdy umírající, kteří vykřikují v jakémsi afektu cosi. Často vidíme klid, trvání ve stavu, který je (a mohou to být i bolesti a může to být cokoliv), a člověk tedy ten čas žije. My umíráme na něco, jako už jsem řekl. Dneska jsou to nejčastější cévní, pak jsou to také onkologické nemoci, ale také jsou to úrazy, jsou to chyby léčby a jiné příčiny, které způsobují vlastně naše odchody, infekční nemoci samozřejmě. Takže každá generace měla svoje témata, ať už to byl mor nebo covid nebo jiné. My zažíváme navýšení v důsledku naší chytrosti. Jsme strašně chytří, jen jsme způsobili, že prostor, v kterém žijem, nás vede k nemoci - bohužel, ze všech možných pohledů. A to jsme na to ještě hrdí, jací jsme to pašáci, co jsme všechno vymysleli. Ale přitom každý z těch kroků, který nás odvedl od té přirozenosti, byl vlastně špatně a cestou do bažin. Dneska se potácíme po krk v té bažině. A ještě pořád se snažíme jít dál, místo abysme se vrátili v pokoře a pochopili řád. Miliardy let jsme se vyvíjeli, miliardy let bylo uděláno vše nejlepší pro to, aby život mohl existovat. Je jedno, jak to soudí člověk ze svého lidského pohledu - je to prospěšné, je to neprospěšné, je to špatně, je to boj. Žádný boj v přírodě není, víte? Samozřejmě, že i zvíře může dělat chybu a dělá logicky, protože kdo se pohybuje v osudu, nutně musí dělat chyby. Ale největší chyby v téhle chvíli z tohoto pohledu dělá člověk. Ten myslí stále jen na válku, stále jen na boj, stále jen na získávání, drancování, ovládání, dobývání. V téhle chvíli už mu nestačí ani Zem. Dobývá vesmír, aby tam opět svoji nákazu rozšířil. Nedokázal udržet ani vlastní Zem, kterou již téměř zničil, a pořád se pokládá za homo sapiens. Jenomže ono je to jinak. Podle ovoce poznáš strom. A v téhle chvíli už není jediné místo na Zemi, které by bylo v pořádku. Korálové útesy, teplota, stromy padají nastojato, rozšiřování nepřirozených druhů, nepřirozených oblastí a tak dále, a tak dále. A stále lepší a výkonnější druhy, které ovšem nebyly vyzkoušeny časem. To, co tady bylo, přežilo miliony a stovky milionů let, kdy se vystřídá to, co člověk ještě ani netuší. A pak přišel člověk rozumný. A ten se domnívá, že když zasáhne do té podstaty nad určitou mez, že to bude dobře. Abysme si rozuměli, je tu jistá hranice. Stejně jako působí prostředí na vývoj druhů (a to postupnou cestou, vlastně výběrem), tak i člověk měl bezesporu právo používat výběr ve šlechtění a jinak. Ovšem jen do určité míry. Jakmile tu míru překročí, zvýší například citlivost na plísně dané plodiny nebo zvýší nějakou jinou vlastnost, která se v budoucnosti projeví velmi negativně. Vzpomeňme na osud Irska a na brambory, které tam byly dovezeny - byly původem z jiné země. A pak přišel ten nešťastný rok, kdy celá úroda shnila. No a zemřelo hodně lidí. Čili to mělo být poučení. Člověk se domnívá, že všechno zvládne. No možná, uvidíme, sám bych si to přál. Takže i tady máme dostatek příležitostí to zkoumat, myslím to umírání. A tak ta doba vlastně na tu otázku také odpovídá. V téhle chvíli kolem vás umírá mnoho bratří a sester. V nemocnicích nejčastěji, někdy v hospicích nebo jinak. Smrt není něco, čeho se máme bát. Měli bysme změnit svůj vztah ke smrti. Nikoliv, že bysme jí volali, ale že bysme se jí přestali vlastně štítit. Odchod je tedy normální, stejně jako zrození. Představte si, že bysme se děsili, když přijde na svět malé miminko, jako se dnes děsíme toho odchodu. To by bylo docela zajímavé. No ale vždyť ta smrt je rození. A svým způsobem vidím nejrůznější přístupy. Někdo chce žít za každou cenu, každou chvíli. Někdo jiný už říká: „Já už toho tady mám dost, já už bych šel. Mě už to tady otravuje." No, lidi jsou různí, a každý chce něco jiného. Ale nebojte se, nakonec to bude tak, jak má být. Takže snažte se smrt nevyhledávat vědomě. Snažte se ji také ale pochopit, přijmout a snažte se žít tady a teď v této chvíli. Když byste mysleli na smrt dávno předtím, než přijde, tak byste nedělali dobře. Čili myslete na ni (memento mori), ale jinak, ne vlastně v tom stresu, ale v uvědomění, že je a že přijde. Když jsme mladí, je pro nás smrt něco, co je... O tom se vůbec neuvažuje, to je něco tam daleko. A je nám 25, 30, možná 40 a je to úžasné. No vidíte, a pak jde čas a je vám 70, 73 a najednou už ta smrt jakoby nemusí být až tak daleko. A nebo taky může, že jo. Když se dožijete 110 let, tak těch 73, to je ještě docela slušné skóre. No tak uvidíme. Hodně štěstí vám všem. Tak jdeme dál. Děkuju.

DOTAZ: Prosím o Váš názor ohledně toho, když někdo posílá bioenergii nemocnému na dálku. Jak je důležité ukončit přenos? A je možné, aby přijímající si svévolně bral bioenergii z vysílaného, aniž by o tom věděl?

ODPOVĚĎ

TP: Nikoliv svévolně. Ale udělali jste něco, co jste udělat neměli. Energii předáváte zcela přirozeně všichni v celé společnosti navzájem napříč podle svých kontaktů, když se jen potkáte, pozdravíte či jinak. A dochází k výměně nejenom tedy slov a jaksi mentální části (tedy myšlenkové), ale také té silové části. Ovšem jakmile do toho vstoupíte svým chtěním (byť proto, že se cítíte špatně, že si chcete ulevit ve svém utrpení například) a začnete cíleně pracovat s tou energií o svém rozhodnutí, tak to je ten průžvih. Nejste-li určeni k tomuto svým zrodem, pak vytváříte pouto. To pouto je nezrušitelné a má svoji dynamiku (časem samozřejmě). Ale přesto je trvalé. Čili nějaké představy o ukončování jsou poměrně dětinské. Proto také třeba chlácholiči, což jsou lidé, kteří se domnívají, že můžou léčit (a mají třeba silnou vitální kapacitu, ať už z minulého života, nebo konají cvičení mystická, jiná), tak když začnou ve svém okruhu, tak to ještě jde, těch odtoků není moc. To jako kdyby z každého vlastně toho objektu byla tenká šňůrka. Když jich jsou ale potom větší množství, tak už přítok do té bytosti nestačí, takže ona začne chřadnout a začne jakoby... Je to odtok, jako byste do nádrže nadělali dírky. A teď záleží na tom, jestli ta nádrž je napojena, nebo jestli je to nádrž, která nemá to napojení. No a potom tedy většinou přichází nejčastěji onemocnění (v té první části, když to někdo dělá hodně) a pak smrt. Ti lidé umírají. A je to všechno z nerozumu. Každý je k něčemu určen, každý má nějaké nadání. Stejně jako by mě nenapadlo namalovat Večeři Páně, protože nejsem Rembrandt nebo nejsem da Vinci nebo nejsem Lautrec nebo někdo další. A musel bych se to hodně moc snažit naučit, což by mi trvalo třeba i mnoho životů (teda v mém případě určitě, nevím jak u vás) a pak bych možná to namaloval. Tak i tady ta cesta k tomu musí nějak vést v té dovednosti, musí se vytvořit. A jelikož se tu v posledních letech a desetiletích po té tyranii rozumu, toho vědeckého materialismu najednou objevily informace o silových projevech života, biologické hmoty, tak najednou je to něco jako boom. Najednou o tom všichni mluví, všichni o tom uvažují, ale nikdo o tom nic neví, a to je ten problém. Vychází to v podstatě z nuly, protože těch, kteří byli tady s tímto zrozeni, těch je velmi málo ve světovém měřítku. Ano, existují třeba ve světě školy, kde jsou skutečně lidé, kteří jsou těmi, kteří to mají dělat. Musí mít samozřejmě patřičné také vnější znaky. Vy nemůžete pomáhat někomu a přitom v zápětí zabít králíka a stáhnout ho z kůže, víte? Vy nemůžete vyjádřit svůj necit k životu a k bolesti druhých tím způsobem, že budete konzumovat maso nebo že budete ničit sami sebe alkoholem například. Dneska už i medicína ví, že i nejmenší dávky alkoholu škodí zdraví. To už dávno není pravda, že červené víno je na krev a tamto a štamprli ráno. Může to být užito jako lék, ano, ale ne jako řekněmež potravina. A další a další věci. Čili podstata toho je ne okamžitá potřeba něco řešit, ale je příprava k tomu, aby to mohlo být, stejně jako se lékař připravuje na své fakultě k tomu, aby vám mohl rozříznout slepé střevo nebo naordinovat acylpyin, rozumíte? Taky to není obráceně. Taky můžete vědět, že máte slepé střevo a že je tady a že když vezmete kudlaj, tak že to můžete otevřít. No to je fajn, ale jak to dopadne? A taky můžete vědět, že jsou léky, tak si je naordinujete a můžete na to umřít, protože nebudou příslušné vašemu zdravotnímu stavu nebo budou v nějaké disonanci s jiným lékem a podobně. Čili všechno má svůj řád. A ta představa, pokud by to bylo v tom nešťastném případě, je mylná. Děkuju. Máme ještě času? Máme.

DOTAZ: Když mi před hodinou zemřelo koťátko (Charlie), měl obrovské křeče, házel hrozně sebou, pak i naříkal. Můžu se zeptat, když naříkal, to znamená, že cítil bolest? Tomu, pokud člověk nebo zvíře při umírání nic necítí, se říká hodina milosti, pokud si to pamatuji dobře. Jak to lidi můžou vědět, když se mrtví zpět nevrací? Podle čeho zvířátko nebo člověk trpí při smrti, a jiný naopak ne?

ODPOVĚĎ

TP: Ale vrací. Někdy ano a někdy to prožíváte. Mně blízký člověk prožíval tyto stavy, a to i za velkých bolestí. Prožil všechny bolesti, které známe (téměř). Ledvinový záchvat, žlučníkový záchvat, slinivkový záchvat a další. Pravděpodobně tedy jed nebo infekci končetiny s destruujícími následky. A další. Může tedy o tom něco říct. Když se díváte na tu otázku, zda zvíře může cítit bolest - proboha, co to je za otázku? Každý tvor, který se pohybuje, má většinou také ochranný mechanismus, a tím je bolest. Když si vzpomenu na informace staré 20, 30 let, tak existovaly drogy, které způsobily, že člověk přestal zcela cítit jakoukoliv bolest. A ti lidé pak nedbali o své končetiny, o nic dalšího, protože neměli žádnou zpětnou vazbu. Ale na druhou stranu to, co žije, má tu zpětnou vazbu. Dokonce tu zpětnou vazbu zase jinak má i rostlina. Mimochodem, to sdělování těch sil, o kterém jsem mluvil před chvílí, tak to platí nejenom pro člověka, ale platí to i pro svět nižšího života, například rostlin. Rostliny spolu komunikují, předávají si sílu, dokonce se snaží si pomáhat, představte si, stromy například nebo jinak. Žijí v symbióze. Houba - strom nebo jinak. Žijí v symbióze - tedy jiný druh a třeba ten strom. Brání si svoje území. Někdy mají toxické listí nebo jiné věci. Pod některým stromem nenajdete trávu a tak dále. To všechno je ten pestrý projev toho života, ale není to ten zavilý lidský pohled na boj, který tady je. To je temnota. Ona je to v podstatě přes všechny ty projevy vzájemnost, víte? Když vlk sežere ovci, tak je to vzájemnost, protože vlk bude žít a vyrovnávat množství ovcí. A ovce... A tak dále. No, já vím, vy byste nechtěli být tou ovcí, to je pravda. A taky byste nechtěli být vlkem, který chcípá na hlad. A tak ten systém je vždy vyvážen, vždy, pokud nezasáhl člověk. A k vyvážení patří kolísání. Znamená to, že ten systém, pokud je zdravý, tak má autoregulativní sílu, která způsobuje, že nakonec celek (nikoliv jen jedna strana, jeden druh nebo někdo) takzvaně zvítězí. Člověk už téměř zvítězil - tedy i sám nad sebou. Je to velmi, velmi tristní se dívat na tu míru hlouposti. No tak máme tu teď tu klimatickou změnu, že, tak se to má říkat - klimatická změna, i když ve skutečnosti je to něco jiného, no. Čili nevím, co k tomu říct víc. Ještě tu otázku.

DOTAZ: O té bolesti, jak to můžou lidi vědět, když se mrtví nevrací zpět.

ODPOVĚĎ

TP: Takže, může to vědět proto, když to sám zažije (člověk) a pokud tedy bude extrapolovat základní biologické předpoklady. Má to zvíře nervový systém? Má. Má paměť, cítí smutek? Vidíme to, viďte. Když umře labuťák nebo labuťačka, tak ten druhý... Nebo když slon nebo třeba ta matka teskní nad svým dítětem (třeba nad tím slůnětem) i dosti dlouhou dobu. A pak odejde, ale teskní. Ta lidská hloupost té namyšlené nevědomosti a nabubřelosti doslova, která vyvyšovala sama sebe nad vším, co je a co existuje, je právě ta cesta do pekel, o kterém tady často mluvím. Je to tedy jakési buranství lidského rodu. Ale je to v podstatě přirozené, protože člověk je velmi nízký tvor zatím. Moc toho ještě neví. A to přesto, že v jeho zkumavce byly nalezeny úžasné souvislosti, že poznává tisíce oborů. A stále si dovolí tvrdit, že je na počátku a že ta cesta je ještě velmi dlouhá před ním. Nakonec jednoduchou větu. Z jednoho jsme vzešli a do jednoho se vracíme. Znamená to, že jsme všichni jedno. Dokud nenastolíme toto do praxe (tedy jak jste psali tu lásku ke všemu), dokud nebudete milující bytostí, která všemu kolem vás přeje a pomáhá a bere si z toho, co sama potřebuje, tak do té doby nebudete žít v bezpečném světě a svět bude mít ty opravné mechanismy, které na vás budou tlačit. Takže tak. Jo, ještě, ještě máme chvilku. To jsem dneska nějaký rychlý. No jo, všichni se uzdravujem, to nebudu říkat. Prosím.

DOTAZ: 4. 7. 2026 - duchovní obřad ve 20:00 hodin "bez rukou". Za mě to vůbec není špatné. Přiměje to člověka se více soustředit na Vás a ne na ruce (náramky). Napadá mě, jestli ta poloviční síla působení nebyla dána právě tím, že ten člověk řešil tyto věci. Děkuji za působení a za ostatní.

ODPOVĚĎ

TP: Ve skutečnosti čas není. A tak sice tu je to faktum, že je-li to vědomé, tak dochází k plnému spojení, ale je tu i ten fakt, že pokud je to vlastně napříč časem, v jiném čase, tak tu dochází k jakémusi polovičnímu naladění nebo spojení. Mohu jít po ulici a tam bude člověk, který bude mít nějakou potíž, třeba bude mít, já nevím, artrotické koleno, bude kulhat. A já přes tu ulici se na něj podívám a popřeju mu, aby řekněmež měl tu Boží milost, aby se ta noha upravovala, aby ho to tolik nebolelo. No a bude to řekněmež i tak faktum, i když ne plné. Takže třeba tak. Zezulka, když chodil takto po světě, tak to dělal taky tak. A ten člověk vůbec nemusel nic tušit, že mu někdo přeje něco dobrého.

DOTAZ: Dá se poznat, že již máme takzvanou karmickou zátěž splacenu, nebo se to pozná až v příštím životě?

ODPOVĚĎ

TP: Může se to člověk i možná z nějakých zdrojů víceméně pravděpodobně dovědět. Ale ptám se také ještě proč, co to má změnit? Já musím žít za své stále, nejlépe jak dovedu. Musím přijímat to, co přichází, a žít to, co je. A je-li to tak, nebo jinak, není úplně rozhodující, protože to, co se po nás žádá, je změna. Čili jak uspíším tu změnu, když budu vědět, že to je karma, nebo že není karma? Já mám řešit tu věc - nejlépe, jak dovedu. A je-li to, nebo není-li to karma? Mnohdy dokonce karma sdělená přináší karmu indukovanou, protože se začnete sebeobviňovat, začnete vytvářet negativní myšlenky vůči sobě (ježiš to jsem ale teda pacholek a tak dále) a začnete vlastně tvořit proti jednomu z lidí negativní sílu. Takže pokud vám to pomůže v pochopení toho, co je třeba dělat, pak je to v pořádku. Pokud to ale vyústí v sebedestrukci, pak je to špatně a spíš to karmu ještě přidá. Takže co s tím? Nevím. Karma je módní záležitost a mnohdy byste mohli být i tím manipulováni, že máte, nebo nemáte karmu. Takže každý večer si povězte laskavě: "Jsem jaký jsem, jestli se někomu nelíbím, tak je to jeho chyba, ne moje. A budu dělat nejlíp, jak dovedu." No, tak to je. A taky to tak opravdu ale dělejte proboha, no, aby to nebylo jenom smazání řekněme špatného svědomí.

DOTAZ: Prosím o vysvětlení blíže - rozdíl mezi osudem a karmou. Dalo by se zjednodušeně říct, že z osudových událostí se dá uhnout, z karmických nikoliv? Jednou jste říkal, že partnerka si dobrovolně vybrala těžký osud - péče o nemocného alkoholika. Ona karmu těžkou neměla, ale osudové události díky výběru ano.

ODPOVĚĎ

TP: To je zvláštní případ ovšem. Protože co to je karma? Karma je vlastně vysoká forma lásky. Je to karma, která vás chrání před ještě horšími činy, pokud by nebyla. Čili je to prvek, který vás zastavuje na vaší destruktivní cestě. Něco nechápete, nejste schopni pochopit, a tak to musíte sami prožít, aby to bylo jakoby vaše. Takže v tomto případě je to učitel, nikoliv pomsta. Pokud se... A ještě jednou tu otázku.

DOTAZ: Rozdíl mezi osudem a karmou, že z osudových událostí lze uhnout, 1:01:17.240,1:01:25.280 a z karmy ne?

ODPOVĚĎ

TP: Nikdy neříkejte nikdy. Karma... Takto. Velmi snadno lze konat zlo na druhých. To jde snadno. Velmi těžko je to snášet. Často se z důvodu účelnosti výchovy toho jedince ty děje rozdělí do více nebo mnoha životů. A v každém z těch životů se přidá vlastně odstín pochopení té dané otázky, až nakonec je kompletní. Některý bude chtít tu změnu vědomě, bude to cítit. Bude cítit, kam má jít, co musí opravit. A tak to v sobě vytvoří. Jiný to nebude chtít. A možná také ne vědomě. Prostě bude ten chlapák, který má ten názor, a tak mu to bude trvat třeba 100, 200 životů, než to pochopí. Někomu bude stačit jenom jeden, to je různé. Čili karma svým způsobem ve smyslu změny je nezrušitelná. Potřeba karmy vychází z nedostatku vytvoření určité nějaké vlastnosti naší bytostné podstaty. Nejsem schopen soucítění s nižším tvorem, třeba s tím telátkem nebo s tou kravičkou, s tím prasátkem? Je mi jedno, za jakých okolností je pěstován, jak je porážen na jatkách, jak čeká na smrt, jak vlastně cítí (což je asi to nejhorší, protože má cit) tu bolest a hrůzu? A pak jak je rozřezán a rozporcován do těch krásných balíčků a skončí na té pánvi, na tom oleji, kde se smaží? No tak je to, jak to je. Ten člověk to nevnímá. A přesto to bude muset jednou pochopit. Dneska to chápe možná řekněmež 4 setiny obyvatelstva, možná šest. Anebo stále víc, jak kde, někde velmi. Byl jsem ve státech, kde to chápali skoro všichni. No ale to je prostě stav. Chtěj, nebo nechtěj, nakonec to musíš pochopit. A jestli mám pravdu, tak to poznáte, a jestli ne, tak taky ne. No taky jo (tedy přesněji). Takže já mám dobrý důvod vyslovit to, co vyslovuji, protože mé vědomí, výuka, vize a cokoliv dalšího došlo k tomuto poznání. Krom tohoto poznání souhlasí i se všemi dalšími souvislostmi. Dnes už se ví, že vegetariánská strava patří mezi ty nejzdravější, že lidé, kteří přijímají maso, si škodí, že to není výhodné pro zdraví. Jenomže je tu historie. Lidi, kteří nebyli odborníky, neměli dost zkušeností, výzkumů, vás stále vlastně tlačili do představy, že ten steak je to nejlepší. Čím více masa... Maso čtyřikrát denně, pětkrát denně a tak dále, a tak dále. Kolik jen bolesti na těch talířích za ta léta je každý rok? No, máte-li schopnost to nevnímat, pak vás to nebude zajímat. Může se stát, že se jednou probudíte a najednou ucítíte totální sjednocení třeba s tím prasátkem, které jde na tu porážku, že to prožijete naplno, nejen jako tam "to", ale vy. A možná, že od té chvíle už nebudete chtít, kdo ví. Ale to je vaše svoboda. Nikdo vám to nesmí nutit. A dokud to nebude přijato jaksi vnitřně, přirozeně, tak to nikdy nebude úplné a nebude to mít výsledek. Takže ty bolesti. Podívejte, ještě na začátku minulého nebo předminulého století se lidé domnívali, že zvířata necítí bolest. Dokonce jeden velký duchovní představitel vyslovil, že když slyšíme křik zvířete (bolesti) při nějakých takových hrůzných činech, že se to podobá jen zvuku kladiva na kovadlině. A tím vlastně vyjádřil svoji absolutní neschopnost lásky. Přitom on měl být tím prvním. Když si představíme Ježíše, jak praští po hlavě tu ovečku a stáhne ji z kůže, je to podivná představa. No ale každý podle svého. Nějak tak. Musím už mlčet, nebo z kůže stáhnete mě. To by nám tak šlo. Ale můžu vás ujistit, že už jsem stará flaksa, ve 73 už jsem tvrdej, a tak bych vám to nedoporučoval. To byste si už nepochutnali. Takže tak. Osud je celkový děj, který má své události. A v něm jsou, je-li třeba, vnořeny události, které mají cosi ve vás změnit - tedy karmické události. Poznáte je často podle toho, že nepřicházejí s přípravou. Čili když přichází karma, ta musí přijít naráz, aby vás zasáhla ve vaší podstatě, abyste neměli čas přemýšlet. Abyste prostě najednou stáli před nějakou situací, kterou jste nečekali třeba, ale která se objeví náhle. To teprv v tom emočním vlastně smyslu zasahuje do hloubky bytosti a vede k té změně. Čili cesta změny je cestou silných emocí. A proto také později, až budete cvičit praktika, duchovní praktika a stanete se již praktikujícími vlastně bytostmi, které béřou na sebe jeden z dalších smyslů vůbec existence živoucích, tak budete tuto jaksi věc ctít ve svých meditacích. A bude to právě meditace, která přináší ty silné jaksi zážitky jinak než karmou. Což je s prominutím daleko příjemnější, než zažívat ty náhlé zlomy v osudu. No ale bude jak bude. Svět má vlastně velkou šíři. Je to dobře, protože se můžete plně vyjádřit. Všechno to, co děláte, myslíte, to jste vy. A také je to důvod toho, kde potom stojíte, kam váš život je směřován. A nemyslete si, že to bude tak, že budete žít tak, abyste si to s tím velkým "strejdou" řekněme domluvili v nějaké smlouvě, že něco jaksi uděláte jen jako, ale tady se počítá jen to, co skutečně je. Vy si můžete hrát jakoukoliv roli. Můžete se pokoušet představovat se před sebou i před jinými do nějaké pózy, ale to nebude nic platné. Platí jen to, co doopravdy je. A tak až budete stát před velkým světlem na konci života (když budete mít tu milost) a ono se vás zeptá, "s čím přicházíš", a vy začnete brebentit celou řadu věcí, jako že jste tadyhle získali nějakou hodnost nebo něco a támhlecto, tak často uslyšíte jen: "To se nepočítá, tos dělal jen pro sebe. To bylo ne vnitřní, to bylo vnější." A tak najednou zjistíte s překvapením, že často zcela obyčejné věci života, které jste ani nevnímali jako důležité, byly ve skutečnosti ty nejdůležitější, které v tom vašem životě byly. No ale to nechám až na to velké světlo Hieronyma Bosche. Vzpomínáte na ten obrázek, jak ty bytosti jdou tím tunelem k tomu světlu? A tam je vlastně setkání s nejvyšší bytostí Tvůrčího díla, s nejvyšším vědomím, které je absolutní, které obsahuje všechnu moudrost a vědomost celého světa a které vám přiměřenou formou dává rozhřešení vašeho života. Vy tedy pochopíte, co jste konali, jak jste konali. A jde se dál a znova a znova. No a potom třeba do vyššího druhu. No, kdo ví? A že tu žádný není? No ve vaší rovině není, ale v reálné rovině existuje už teď. Čas není. Takže vám přeji, abyste šli tou nejpřímější cestou, abyste dostávali dobré učitele a dobrý směr, abyste nepodléhali tedy manipulacím, sektářstvím, manýrismu či čemu dalšímu, ale abyste vlastně pochopili, kde ten konec té Ariadniny nitě je, abyste ho dokázali nalézt, chytit se a jít. To není o tom získávání a formulování se do nějaké role, ale je to o té změně. To se hezky povídá, viďte? No, takže už dneska končím a popřeju vám samozřejmě všechno to nejlepší, čeho jsem schopen, a i to, čeho schopen nejsem. Protože já jsem jenom malej člověk a stojím před Bohem stejně jako každý z vás. Takže hodně štěstí. A zatím na shledanou.