Krásné odpoledne vám přeji, je tu čas pro naši přednášku Duchovní university Bytí on-line, a tak poprosím paní Lucii, aby mi přečetla první dotaz.

DOTAZ: Jak být kladnou složkou v reálném světě v tom stavu, do kterého jsem dospěla? Opravdu se snažím, ale výsledek není dobrý. Vidím lidi, jak se špatně chovají k sobě, ke zvířatům. Je to hrozné. Ale důsledky mého chování jsou v podstatě stejné nebo horší. I když to myslím dobře. je mi to líto.

ODPOVĚĎ

TP: No, v tom dotazu zaznívá vlastně ten odsudek, to vymezení, což svým způsobem je opakem přijetí. Přijetí neznamená odsouhlasení nebo podporování, ale znamená vnitřní stav hodnocení nějaké skutečnosti. V tomhle případě třeba právě to, co se vám nelíbí - a to je, jak se někdo chová. On se chová, jak dovede, a pokud na vás zaútočí, budete se bránit. Ale i vy ve svém dosavadním a předchozím životě jste jednala, jak dovedla, jak sama píšete, a tím pádem to vždycky nebylo jen dobré. Dneska jste tam, kde jste. Doufám, že o kousek dál. A to je odpověď. Čili dívejte se na to, co se vám nelíbí, optikou toho pozdějšího času, protože zákon života platí na všechno, zákon vývoje. A znamená to tedy, že to, co nedokonalé, zítra dokonalejší a pozítří ještě víc. Tak možná budete o kousíček více kladnou složkou, na což se ptáte. To, co považujete za kladnou složku, často bývá vlastně svým způsobem, řekněmež, představa, která se nemusí úplně zakládat na pravdě. Protože člověk často dříve, než koná, nemyslí. A tak zkuste napřed myslet a cítit a pak tu kladnou složku - zvláště i vůči sobě, protože člověk, který se příliš odmítá, je zápornou složkou vůči jednomu z lidí a to by byl on sám. A to by jistě mělo stejný význam, jako kdyby někoho jiného dehonestoval, prostě šel proti němu. Takže přijměte věci, jak jsou, snažte se co nejlépe, nepodporujte zlo a jaksi nesplývejte s ním. Učte se milovat i to, co se vám nelíbí, a potom možná budeme blíž k tomu, nač se ptáte.

DOTAZ: Láska je vrcholem rovnováhy. Souhlasíte s tím?

ODPOVĚĎ

TP: Jde o to, jaká láska a co si pod tím můžeme představit. Pravděpodobně myslíte tu nejvyšší možnou formu sjednocení. To máte tak - když se zamilujete, tak nevidíte, že ten příšerný chlap, kterého zbožňujete, je příšernej. Nevidíte žádnou jeho chybu, naopak, je to pro vás... no prostě. No a po čase, po tom odmilování, se to trošku změní, začnete vidět realitu. Když jste v nejvyšším jaksi pojmu té lásky, tak to není o tom, že se vzdalujete realitě, ale naopak, že se jí stáváte. Čili vaše vědomí se sjednocuje, protože i v tom předchozím případě jste se sjednotili s někým - svým vjemem, svojí duší - no a to sjednocení vedlo k té nekritičnosti. V tom druhém případě to sjednocení vede k absolutním jaksi koncům možného poznání a řekněmež lásky. Až budete vším jednou, to nebude hned, nebojte, tak to bude nejvyšší forma a budete ne-vnímat rozdíl mezi jsem-já a jsi-ty, jsem moje a jsem je vše to kolem nás. No a pak by se dalo říci, že to je nejvyšší forma a právě tato forma k vám chodí jako Přinašeči třeba nebo jiní, kteří se snaží vám pomáhat na vašich cestách ze své pozice nekonečně velké vývojové vyspělosti, která pro vás je v budoucnosti, ale pro ně je to současnost. A tak se z toho vrcholu vývoje vracejí zpát k těm nižším tvorům, aby jim také pomohli, aby si tolik neškodili. To je velká láska. Když přijdete a mají vás zavraždit například, jako toho Ježíše, nebo svým způsobem zavrhnout, jako Mojžíše nebo Abraháma, no tak to je asi potřeba velká láska, abyste to pochopili.

DOTAZ: Možná se to bude někomu zdát hodně úsměvné, ale jednu dobu jsem se chtěla osobně potkat s panem Zezulkou. Když jsem na to jednou pomyslela, náhle přišla myšlenka. Jsem každý, koho potkáš. Velmi mě to zasáhlo a myslím si, že je to tak.

ODPOVĚĎ

TP: Ano, je to tak.

DOTAZ: Mám prosím dva dotazy k horizontu poznání. Je možné, že se kolem nás reálně pohybují i objekty zpoza našeho horizontu poznání, například fotony, avšak my ani naše přístroje je nejsme schopni žádným způsobem vnímat, detekovat.

ODPOVĚĎ

TP: Ano, je to realita. Jen s tím, že bysme při dalším pochopení těchto jevů měli přiřadit ke každé té úrovni nějaký druh výrazu, který jej bude popisovat.

DOTAZ: A ta druhá otázka: Jak souvisí reliktní záření s horizontem poznání?

ODPOVĚĎ

TP: Myslím si, že ten problém, který zde vidíme, to znamená velmi krátkovlnné záření, které prostupuje celým vesmírem a o kterém se mnozí domnívají, že je to vlastně ozvěna původních chvil existence vesmíru, které zde jsou, vypovídá cosi o řekněmež samotné kosmologii. Budem muset možná ještě hledat jiná vysvětlení v čase, kdy pochopíme, jak vypadá časoprostor, tedy vesmír, jak se chová. Protože v této chvíli, jelikož máme moc krátkozraký zrak, vidíme moc málo. Nevnímáme to, co se ve skutečnosti děje. To, co se snaží připsat samotnému vzniku vesmíru, je pravděpodobně omyl. Vesmír totiž jakoby tepá nebo vlní se. Jsou chvíle, kdy mění svoji konzistenci ve čtyřech základních silách. Jsou chvíle, kdy jsou všechny atomy a částice roztrhány. Je tu plazma a nehmotná silová centra v místech dřívějších atomů, planet a tak dále. Ty samy jsou držena řádem myšlenky tvůrčí. Je tu doba, kdy celá hmota vesmíru zmrzne. Je tu jen chlad. A vesmír má tuto podobu. Je tu doba, kdy se vesmír rozpíná a koncentruje. To, co pozorujem jako reliktní záření, tedy v tomto nemůže přesáhnout například dobu mrazu, klidu. Tam pohyb částic velmi mizí - tedy i možnost vytvářet vlnění. Proto to, co vnímáme jako reliktní záření, je pravděpodobně, velmi pravděpodobně, vlastně ozvěna poslední doby, kdy vesmír se rozežhavil. Není to tedy vznikání časoprostoru, ale je to změna formy časoprostoru. Po nekonečném množství těchto cyklů, které ve vesmíru proběhnou na všech úrovních, přichází, ano, i doba, kdy prostor a čas se vdechne do svého počátku, do toho bodu nula. Není prostor ani čas, je věčné nyní. A jelikož čas není, tak vždy zároveň existuje vše. Což je pozoruhodné. Děkuju. Poprosím.

DOTAZ: Zajímalo by mě, zda ti, kteří se dají k duchovnímu bratrstvu, jsou už na takové duchovní úrovni, která je dělí jen pár kroků od splynutí s Podstatou?

ODPOVĚĎ

TP: To vůbec ne. To měřítko, které užíváte, je poněkud přišláplé. V podstatě, řekněmež ke konci zrodu v tomto druhu, ale spíše i v tom dalším, přichází tato možnost na pořad dne. Je to tak, že vědomí, které předtím bylo silně hmotné, silně omezené a silně vlastně primitivní - řekněmež to tak, bez urážky, to je prostě stav - tak, jak se rozvíjí, začíná navazovat stále více vlastně vazeb s celkovým vědomím v celém vesmíru. Čili ti, kteří dojdou do stavu, kdy jejich "ich", není jenom "ich", můžou vlastně postupně do tohoto útvaru vstupovat. Ať jsou z kterékoliv planety, z kteréhokoliv místa, ať jsou zelený, fialový nebo modrý nebo žlutý, to je jedno. Ale jsou to bytosti na úrovni lidské. Každá lidská bytost v celém vesmíru má dvě ruce, dvě nohy, hlavu, tělo, i když různé, od malinkých až po veliké, třímetrové, nebo taky 60 cm. Ale na tom nezáleží. I vy se rodíte někdy jako velcí nebo malí. Takže tak.

DOTAZ: Velmi ráda jezdím na kole. Už se mi opakovaně stalo, že v jednom místě se cítím velmi nepříjemně. Jak kdyby to místo si nepřálo, abych tam vůbec, aby tam vůbec někdo byl. Navenek je to pěkný les a měl by se tam člověk cítit příjemně. Je mým nastavením nebo se tam mohlo něco stát?

ODPOVĚĎ

TP: No, zvláště pokud se to neděje každý den čtyřikrát, může se jednat o děj, který má svou nějakou reálnou podstatu, zvláště pokud se opakuje vždy, když to místo navštívíte. Jistě to může být také autosugesce, ano, ale také možná ne. Neznám vás, nevím, jak vaše vědomí je konstruováno, ale to, co děj může způsobit, je samozřejmě to, co se zde odehrávalo - kdykoliv. Kdykoliv v čase nese stopu kvality toho děje v místě - jaksi to místo je to genius loci. Mohly se tam stát velmi strašné věci. Mohlo také se stát, že z nějakých důvodů je zde vázána nějaká entita, tedy nějaké vědomí, které třeba bylo vtělené a nyní je v té oblasti nevtělených. Proč ne? I to může být. Může to být i tak, že to místo je spojeno s některým z vašich minulých životů a zde nacházíme určitou řekněmež paralelu nebo souvislost. Může to být i o tom, že některá místa jsou vhodná pro život, jiná ne. Budou to místa, která třeba budou vykazovat patogenitu v zónách nebo jinak. Vzpomínám sám, jak jsem na jedné konkrétní silnici ještě jako mladý muž uháněl na svém motocyklu ČZ 175 a stalo se mi něco, co jsem do té doby nikdy nezažil, a stalo se to dokonce opakovaně. V tom místě se držím řidítek a najednou ztrácím tak na vteřinu vědomí, úplně, a pak pokračuji. Bylo to v místě, kde byla například zvýšena radioaktivita, byla tam řekněmež nějaká taková podivná skládka. Ale to nevadí. Pak už jsem po tom moc nepátral, ale stalo se to opakovaně. No, dost nepříjemné, když jedete na motorce ČZ 175. Děkuju.

DOTAZ: Již mnohokrát jste nám hovořil o škodlivosti grilování. Bohužel mnoho lidí je v tomto velmi zaslepených a co je horší, ohrožují často život i těm ostatním. Sama jsem od narození nekuřák, ale pracuji v hotelu, kde se rozhodli, že uvnitř restaurace budou grilovat na venkovním grilu. Když podpálí gril, do celého objektu se vznese obrovský čoud. Je mi divné, že na to nereagují protipožární čidla, jestli je někdo vypnul. Většina zaměstnanců se bojí ozvat, jiným to nevadí, protože jsou kuřáci a neberou to jako něco, co by jim vadilo. Snažím se před tím schovat, když to jde. Už jsem se i ozvala a řekla jsem, co si o tom myslím. Bylo mi řečeno, že se řeší, ale stalo se to znovu a znovu. Taky jsem si všimla, že v tu dobu, kdy se to děje, se ředitel někam vypaří. Nevím, jestli je to tím Rokem ohnivého koně, že si hodně lidí začíná dělat, co chce, ale ve svém životě nepamatuji dobu, kdy by byli lidé tolik bezohlední vůči ostatním a tak zaslepení. Děkuji za váš názor.

ODPOVĚĎ

TP: Tak samozřejmě, že každá doba z různých důvodů má svého vlastního ducha, a to není jenom věc sdělovacích prostředků nebo výchovy nebo jinak. Je to věc i celkového vlivu, který na nás dopadá a který se mění, jak jinak, v rytmech. Co se týká toho problému - no víte, lidi nejsou schopni příliš myslet, nejsou vlastně schopni domýšlet své činy často. A často, když jim někdo něco řekne nebo nakáže, no tak holt... no ale vám jde o práci, o místo, viďte, musíte živit rodinu třeba nebo platit byt, a tak vám mnoho možností nezbývá, než se této neomalenosti pasivně účastnit. Jednou přijde doba, kdy věda vám ještě lépe popíše dopady těchto bakchanálií, protože ten proces tepelné úpravy velmi silným teplem způsobuje drastické chemické změny v potravině a kouř, který uniká, je samozřejmě kancerogenní. Ne, že by vás zabil okamžitě, to ne, ale bude to prvek, který nějakým způsobem bude na váš život dlouhodobě působit a může tedy třeba zkrátit váš život o rok, o dva, o 5, 10 a někdy i mnohem více. Záleží na tom, jak jste k těmto vlivům vnímaví. No a co s tím? Snažte se to, co doposud. Jiná cesta není. Zkuste to nějak mírumilovně, to znamená jakoby mimochodem říct názor a nekritizovat a nevstupovat řekněmež silově, ale jen tak utrousit, že by si někdo třeba něco uvědomil. To se může stát a je to nejbezpečnější způsob, protože lidé nemají rádi, když jim někdo něco vysvětluje. Měl bych vlastně s dnešní přednáškou přestat, ale já už jsem zaběhlý, takže zatím jste mě ještě nechali žít, no tak uvidíme, jak to půjde dál.

DOTAZ: Když zaměřím pozornost na konkrétní část těla, například na ruku, oko a tak dále, dochází v těchto částech těla k nějaké změně, jako například k lepšímu prokrvení, k většímu přísunu energie?

ODPOVĚĎ

TP:Vědomě byste to dělat neměli tímto způsobem, protože nejste vybaveni k tomu, abyste užívali těchto nástrojů. V tomto případě se to blíží také trošku až k magii, tedy vyjadřování vlastní vůle, pozorování důsledku té vůle a tak dále. Pokud budete osudem vlastně určeni k tomu, abyste působili na cévky, abyste roztahovali třeba, tak to je naprosto v pořádku, jste nástroj. Pokud ale ne, tak by to nemuselo dopadat úplně dobře pro vás i pro ten cíl. Taky záleží na tom, kdo jste. Čili všechno to je o tom, že - bez ohledu na tu část otázky, kterou jsem teď komentoval, tedy to chtění jaksi a tak dále - tak každé pozorování samozřejmě je faktum a je to zásadní faktum, protože vy jste ponořeni do světa, který je vlastně stejně reálný jako váš sen. Vy usnete (v téhle chvíli doufám ne) a budete prožívat sen, který bude zcela reálný. Budu tady mluvit, budete sedět na židli, ta vás bude tlačit a budete se koukat a popíjet při tom třeba čaj nebo kafe a budete vlastně ve svém bytě, budete pozorovat, jestli venku prší nebo neprší, no a to všechno. Přitom ale budete snít, bude se vám zdát sen. Pak se probudíte a zjistíte, že jste někde úplně jinde, že jste si na lavičce odsedli, a najednou zjistíte, že sedíte v parku a že to je jiná realita, kterou vnímáte. Tak je to i zde. Jak byl ten dotaz? paní Lucie: Bylo to o tom zaměření, o té pozornosti na konkrétní část těla. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI: Ano, už, už. Takže v té první chvíli jste kladli svoji pozornost do toho snu. V něm jste vnímali, slyšeli, chutnali, cítili, viděli a tak dále. Pak jste se probudili a svoji pozornost jste věnovali jiné myšlence, která vám nyní připadá jako realita, ale ani ona není realitou tou, kterou si představujete. Žádná taková realita totiž není. Vždy je to forma myšlenky, která je produkována do svého vlastně vykvetení, nebo jak to říct. Čili hmota jest myšlenkové povahy, duch i energie. Proto také se může stát, že hmota zmizí, nebo se objeví. Může se stát, že myšlenka zasáhne nejenom do psychických oblastí, ale také třeba do hmoty. Tedy myšlenka pohne 500 kg trezorem například. A tak dále a tak dále. Čili tohlecto je věc, na kterou si budeme muset postupně zvykat, a řekl bych, že i současná fyzika pomalu a postupně začíná zpochybňovat ten názor z těch období parních strojů na počátku minulého století tedy, a ještě dříve, a že začínáme tušit, že všechno je jinak. Děkuju.

DOTAZ: Vincenz Priessnitz používal ve svých Jesenických lázních velmi dobré metody, které se časem někam vytratily. Prosazoval například léčbu prací, čerstvým vzduchem a čistou horskou vodou. Kromě toho zakazoval svým pacientům v lázních mluvit o svých nemocech a to si myslím, že je zásadní krok k tomu, aby se lidé úspěšně uzdravovali. Jaký na to máte názor vy?

ODPOVĚĎ

TP: No, ono se to úplně nevytratilo, víte. Když navštívíte Jeseníky, tak zjistíte, že je to jeden z nejkrásnějších vzduchů, jaké můžete potkat. Je to nádhera tam dýchat. Když navštívíte lázně, tak vás budou občas také snažit se dostat na mokrý trávník nebo... no, byla to hrůza, Priessnitz nikoho nešanoval. Tam byly knížata, vládcové a von je hnal pod studenou, pod studený vodopád a vůbec se nestaral o to, že jsou to potentáti. No, tak nevím, jak to dělají dneska. Já myslím, že do určité míry tam ten duch je pořád. No, proto bych si velmi rozmyslel, zda bych se šel priessnitzovat. Ale tak asi kdyby bylo nezbytí, tak bych velmi rád tu možnosti přijal, protože jeho názor, to nebylo jenom o tom vzduchu, ale bylo to celkově o zdravém životním stylu, zdravém myšlenkovém základu. To všechno tady je. My jsme se naučili v patologii, jakoby už naši předci, vzývat nemoci a také egoisticky se obracet k sobě. Jistě, že nesmíte nikdy vlastně pominout správný čas k léčbě a ignorovat signály, které dostáváte. Ale když přemýšlíte celé dny jenom o tom, že vás bolí palec u nohy, no tak to asi vám nepomůže příliš. Bude to jenom zhoršující. Čili léčit, lékař samozřejmě a pak i dobrá mysl a doufání. To je důležité. Když žijete těžkou chvíli ve svém životě, tak vám stejně vlastně nezbude, než přijmout to, co máte. Samozřejmě s tím vším, co jsem zmínil, tedy s tou pozorností, léčbou, jakoukoliv léčbou myslím, nejenom medicínskou, a tak dále. No, takže mluvit o svých nemocech neustále je vlastně svým způsobem patologie. Je to doslova - viděl jsem lidi, kteří se doslova zbláznili. Všechno v jejich životě se odvíjelo od jejich zdravotního stavu a od jejich potíží, které měli. Oni je měli zřejmě i objektivně, ale je třeba si říct, že potíže máme svým způsobem všichni. Každého občas něco bolí. Každý se necítí úplně v pohodě, a přesto jaksi tomu klade tu míru, která je přiměřená. Ta nepřiměřenost je důležitá. No, takže to bylo zcela správně. Priessnitz byl geniální a pochopil tyto zákony a zákonitosti. Pochopil, že nemoc nemáme volat a že jí máme dát v životě jen to, co je správné a nezbytné. Proto měl taky výsledky, že? Dneska se o Priessnitze perou Němci, viďte, pomalu jsem i zaslechl, že? A tak dále. A přesto významné pracoviště, které měl, bylo právě tam a byl geniální i v tom, že si vybral právě to místo.

DOTAZ: V dnešní době lidé oblékají svým pejskům bundičky a mikinky. Mohlo by se stát v budoucnosti, že budou jako my, lidé, úplně bez srsti? Děkuji za váš laskavý názor.

ODPOVĚĎ

TP: Hm. Samozřejmě, upřímně řečeno, jaksi mám na to svůj názor, že, když vidím takového chudáčka. Ale je tu i druhá část pravdy - ti tvorové jsou značně degenerováni, říká se tomu šlechtění, a tak mnohdy ztrácí tu prvotní schopnost žít v prostředí, které je pro ně vlastní, tedy v přírodě, v té přírodě si zachovat tedy podmínky pro život, ale také vlastně vyrovnávat všechny ty výkyvy, které zde jsou. Když se podíváte na ty úžasné psy s názvem husky, tak vidíte vlastně modrooká andělská stvoření, která když - osobně jsem to viděl - když se sáně zastavily a přenocovalo se, tak si vlastně ten husky udělal dolík v tom sněhu a v tom se krásně vyspal a nic mu nebylo, žádný nemoci ledvin nebo něco takového. Byl prostě na to připraven. Jinak asi bude vypadat pes třeba, kterého jsem viděl v Indii. Tam měli jenom jednu rasu, představte si, tam vlastně nebyly žádné jaksi jezevčice a žádní dobrmani a nic takového. Standardní indický žlutý pes. Všichni stejní. Ale dlužno říci, že v poslední době se o ně začli trochu starat. Předtím žili jako vlastně kůl v plotě. Když něco sežrali, sežrali, nesežrali, tak to bylo hrozné. Viděl jsem i vychrtlíky a maminku psí, která měla svoje štěňátka a byla vlastně na umření. No, byla to hrůza. Nikdo se o ně nestaral. Ale v posledních letech už se to mění, čili začínají věnovat pozornost i těm nižším tvorům a občas jim něco hodí.

DOTAZ: Nedávno jste zmínil o jedné paní, která prožila velkou část života s panem Zezulkou a dožila se letos 98 roků. Nepochybuji o její dobré povaze, ani o tom, že by něco v životě dělala špatně. (

TP: Je to potvora.:)) Chci se jenom zmínit o tom, že moje babička se dožila také ve zdraví 97 let, až na poslední dva roky, a to po celý svůj život zabíjela králíky nebo slepice. A to ne proto, že bych chtěla zabíjet, ale prostě o tom nepřemýšlela. Měla to naučené od svých předků. Podle mého názoru se ta hranice dlouhověkosti posunuje a to nezávisle na tom, zda lidi jí mrtvoly, nebo ne.

ODPOVĚĎ

TP: Já vás zarazím, vy jste mě nepochopili. Já jsem přece nevytvářel tento druh rozporu, že tedy ten, kdo bude zabíjet králíky, se nemůže dožít 98 let. To v žádném případě. Je pravdou, že takových v populaci bude mizivé procento, na rozdíl od těch, kteří králíky zabíjet nebudou. To znamená ta přirozená strava vegetariánská, veganská, pokud se to umí, prodlužuje život často, je-li to ve více generacích, o léta, tedy statisticky, prosím pěkně. Ale neznamená to, že by vegetarián nemohl dostat rakovinu, i když má nejnižší výskyt rakoviny vegan a vegetarián v populaci, to je důležité si uvědomit. Jak to, že se o to nikdo nezajímá v prevenci? Proč tyto dvě kategorie lidí, takto vyhraněné výživou, mají nejnižší výskyt nádorů? Jak je to možné? A proč to nikoho nezajímá? No. Asi tu nemoc chceme, nebo...? Těžko říct. Když se podíváme na nějakou zamilovanou molekulu nebo součást DNA nebo jinak, to zkoumáme, až Bůh brání, to se nám líbí, tomu dáme granty, tomu dáme vše. Ale že tady je i tato oblast...! Jako by nebyla. Není něco divného s naším světem? Co říkáte? No. Takže jsou lidé, kteří pijí celý život, jí uzeniny a všecko ostatní a dožijí se vysokého věku ve zdraví. Potíž je v tom, že to bude jen z tisíců. Pak jsou ti druzí, kteří dělají totéž a samozřejmě tam ten osud vypadá jinak. Pak to budou ti, kteří to nedělají a z nich malá část dojde k těm pokázám. Ale většina, drtivá, tam bude mít ten prospěch. Dneska každý druhý kuřák umírá na svoji vášeň. To nestačí? Budem tedy bránit to kouření proto, že se někdo dožije 100 let a vykouří denně 40 cigaret? Vždyť všichni ostatní zemřou. Takže tam je někde to, co bych já hledal jako pravdu.

DOTAZ: Proč se musí karma někdy rozprostřít do více životů?

ODPOVĚĎ

TP: Protože byste to neunesli a nemělo by to užitek. Cílem karmy je ne vás naprosto zničit do nebytí, vědomí a všeho, ale cílem karmy je získat zkušenost, pochopit něco. A to pochopení se musí dávkovat někdy po částech, protože ty činy, kterých jste byli schopni a které jste vykonali, byly tak nepředstavitelně příšerné, na druhých, že teď sami, abyste se z toho mohli dostat, potřebujete to rozprostřít.

DOTAZ:Klinická smrt probíhá jak? Jak se liší od té opravdové? V knížce od Bruce Camerona Psí cesta popisuje autor smrt zvířat tak, že pejsek plave ve vodě. Mají to tak psi všichni a lidé také?

ODPOVĚĎ

TP: Tu knihu jsem nečetl, nemůžu se k ní vyjádřit. Pejskem jsem byl už dávno, takže to musím nechat jiným. Ale jak probíhá vlastně klinická smrt a neklinická smrt? Je identická. Je tam jediný rozdíl, že se z jisté fáze té smrti vracíte a pak je to klinická smrt, anebo se nevracíte a pak je to smrt běžná. To je vše.

DOTAZ: Pamatují si někteří lidé své minulé životy? A jak to mají zvířata? Pamatují si je všechny? Nebo jen někteří? Vzpomínají na své páníčky? A když zemřou ti páníčci a pejsci ještě žijí?

ODPOVĚĎ

TP: Vazba nebo láska je silnější než smrt. Takže ano i ne. Samozřejmě, že ta vazba může zůstávat a že budete mít pejska, který bude součástí domácnosti, budete s ním sžiti a bude to velmi krásný vztah. Pak odejde a za nějaký čas si pořídíte nového pejska, který bude mít podobné nebo identické vlastnosti jako ten předchozí. To je "syndrom" Dalajlámy. No, bude mít rád stejné hračky, bude chtít dělat stejné věci, bude rozumět, třeba. Někteří pejskové jen mluvit, viďte, je to úžasné. Také jsou schopni telepatií vnímat, vy nemusíte ani vyslovit a pejsek ví. Nebo jedete autem a jste 10 km od baráku a on už ví, že přijedete. Už vidíte, jak se raduje a tak dále. Čili, copak to je? No, má více intuice to zvíře než člověk. I když člověk jí má více. Člověk se jenom svým způsobem deformoval. Člověk ztratil nebo si vědomě ztratil určité části svého lidství, svého vědomí a věnoval se pouze rozumu a domníval se, že rozum je vlastně moudrost. Ne. Je-li neuřízen, je to naopak, je to nemoudrost. Čili teprve rovnováha toho rozumu a emočního myšlení, třeba té intuice například, je to, co lze nazvat moudrostí. Jinak rozum tvoří utržený z řetězu a ničí. Opačně emoce, citové myšlení může také být utrženo z řetězu a ničit stejně. Děkuju.

DOTAZ: Proč si v Číně či Thajsku propichují tváře, chodí po rozžhaveném uhlí a sebetrýzní se poraněním zad, chodí po jehlicích?

ODPOVĚĎ

TP: To má dlouhou historii a souvisí to s určitými směry duchovních praktik, které tady byly konány již dávno - a samozřejmě, s prominutím, že s tím člověk může mít svoje názory. Na jednu stranu je to jistě snaha ukázat, že ovládáte tedy tu hmotu, že ten duch je nadřazen té hmotě, ale nechápu, proč bych si měl propíchnout tvář nebo se zavěsit na háky nebo něco podobného, což tam konají. V podstatě tedy je to i jistý způsob - jakoby společenské žebříčkování, kde ti lidé z nějakého důvodu vyjadřují způsob chování, který společnost dále akcentuje a vnímá, a tím vlastně vydobývají z té společnosti určité tedy prebendy, anebo se domnívají, že toto konání přináší vlastně něco pro ně, jako že to mají u Boha dobré, že když se pověsí na ty háky, že teda Pánbůh je bude mít rád nebo prostě cokoliv jiného. Takže proč? Protože bagr.

DOTAZ: Mají anděla strážného i zvířátka?

ODPOVĚĎ

TP: Ano.

DOTAZ: To, jestli je člověk jasnovidec a jestli je dobrý jasnovidec udává i to, jestli je člověk vegetarián?

ODPOVĚĎ

TP: Nikoliv.

DOTAZ: Děkuji za přednášku pana profesora Tichavského 23.4. Je to pecka a vyvolává to spoustu otázek a úvah o mém životě a prostředí, ve kterém žiju. O amarounech, kterými se musím živit. Viděla jsem jeho prezentaci v rámci vašeho loňského kongresu zdraví. Moc se mi líbila. Ale teď, ve vazbě na myšlenku pana J.Z., kterou se snažím pochopit, nalézám hlubší souvislosti.

ODPOVĚĎ

TP: Je to tak. Jen tak dál. Ta myšlenka, ať už je nebo není pravdivá, stojí za prozkoumání. Stojí, aby člověk se věnoval do hloubky, a jak tak se říká - neříkej nikdy "nikdy". A tedy, se vší opatrností a důsledností, je to, pokud se to ukáže, vlastně úžasná věc. Tak ponechám na vašem soudu.

DOTAZ: Mám velmi citlivou otázku. Jak pomoci blízké osobě po tragické smrti dítěte?

ODPOVĚĎ

TP: Aby se vyrovnala ve svém osudu, aby neulpěla v utrpení, ve smutku, zčásti i poznáním, že tím nevytváří dobro, ale spíše opak. Při ztrátě dítěte nebo jinak je přece přirozené, že nám to nebude jedno. Vždyť je to často ta nejbližší osoba, kterou máme. Ale na druhou stranu nad námi a tím dítětem je ještě všechno to ostatní a na konci Bůh. Náš smysl života je mnohem hlubší, než to bezprostřední, co vnímáme. Někdy patří i k úkolu života se vyrovnat s takovým stavem a najít smysluplný prostor pro to, aby naše bytí opět dál vlastně přinášelo do toho prostoru, v kterém se nachází něco, co bude hodnotné. Člověk, když ničí druhého, tak to každý chápe, viďte, to odsoudíme. Ale když ničí sám sebe, tak jako to bylo přece správně, protože o něj nejde. Ale to je omyl. Když se často dívám nebo bych se mohl setkat s někým, kdo je na druhé straně a v těchto případech vlastně vidím jeho stav, tedy toho, kdo nemá tělo, věru, to pěkné není, protože samozřejmě je tam možné vše, stejně jako v bdělém životě, ale nejčastěji to utrpení, třeba toho rodiče, poškozuje toho zemřelého. Ono ho to vlastně neposiluje, nepřináší mu to radost. On přece miluje svoje rodiče. Jak by mohl být šťasten, když je s nimi, i když není vidět, když oni se ničí? Ničí svůj život, trápí se a tak dále. Platí to i pro vztahy. Vzpomínám na případy, kdy žena přikázala svému muži, aby si- to byl vrchol lásky - našel dalšího partnera, který ho bude dál provázet a usnadňoval mu ten život vzájemný. A vůbec to nebylo o tom, že musíš do konce života nosit na můj hrob kytky a že tam musíš prostě rejpat zem a truchlit. My všichni jsme součástí celku a čas není. To, co se nám stane, není náhoda. Má to hluboký smysl. A i když se nám to nelíbí nejčastěji, zvlášť když to je něco nepěkného, já vím, taky by se mi to občas nelíbilo, ale tak se vždycky vzpamatuju a honem si řeknu:„Panebože, však ty víš, mnohokrát jsem se přesvědčil o řádu, o smyslu, a tak dneska vím, že to nejsem já, kdo řídí svět, ale že jsem do něj zasazen na své místo, kde mám žít, pracovat, jak nejlépe dovedu, se vším, tedy se vším tím, co dovedu. Když to někdo vnímá nebo kontroluje nebo diskutuje nebo řekněmež komentuje, je to věc, která je jaksi reálná. Já ji nezavrhnu, ale na druhou stranu jsem zde já, který zde žije a který je odpovědný za svoji cestu. A soudy ostatních můžou být pro mě inspirací, ale nikoliv příkazem. Musím tedy žít nejlépe, jak dovedu. A druhý člověk, který něco popisuje, pozoruje, byť je vám i blízký, nemusí vůbec chápat, jak to je. Takže musíte stát před Bohem. A to i v případě, kdy opustí vás dítě, spáchá sebevraždu nebo nějak jinak. Není toho málo. Ale svým způsobem jste byli dlouho hodně chráněni. Ještě před pár stoletími bylo naprosto běžné, že děti umíraly, a tak z těch 6, 8, 12 dětí se dospělosti dožilo třeba jen polovina a ta rodina to musela zažívat. Vzpomínám i slavní lidé. Bach, umřelo dítě Bachovi? Já už nevím, nebo prostě... paní Lucie: Dvořákovi. Antonínu Dvořákovi.

TP: Antonínovi Dvořákovi. Děkuju za pomoc. A jiní. Takže...přišel o rodinu i Komenský, ne? No. A to nebylo vůbec zvláštní. Takže jsme si trochu zvykli, ale pak přišly jiné nebezpečí, to znamená tlaky na výchovu, školu, kolektiv, schopnost soužít lidí spolu, tedy šikana nebo další, nebo také sekty nebo také různé jiné vlivy, které potom ty mladé lidi vedou... Ne náhodou teď je téma obrovské vlastně duševní zdraví dětí. Udělali jsme všechno pro to, aby ty děti se z toho zbláznily. Počínaje používáním digitálních technologií ve vzdělání, které jsou nefunkční, kontraproduktivní a ničící. Dnes už se to ví, je to podloženo výzkumem, to není můj názor. Jen tady prezentuju rozsáhlý výzkum, který byl učiněn. Jsou to nároky na děti, které zde jsou, ale také často chování učitelů, kteří nemají ve svém srdci lásku a chovají se k těm dětem někdy velmi neeticky. Je to soutěž, která znamená, že dokud nejseš první, tak seš ten...no. Takže podívej se, Pepíčku, na toho, ten má jedničky. Že seš dyslektik nebo že máš jiný problém, že ti rodiče zanechali nějakou horší výbavu, to se nepočítá. Vždy se měříme jen s tím, koho chcem. A v tomhle prostředí, které tady je, pak dospějte. A teďka ty rodiče, viďte - často zaměřeni na výkon a nikoliv na lásku. No, co dál? Sami plni problémů, které zdědili po svých rodičích, předávají dál štafetu v rodinách, vlastně neschopnosti býti lidskými. No, tak co s tím? Pojďme dál.

DOTAZ: Ptala jsem se vás při začátku čtení knížky Myšlenka na to, co je myšlenka. A vy jste odpověděl:"Ptejte se, až ji dočtete, to bude na tom dotazu znát." Tak možná vás zklamu, anebo potěším, po přečtení knížky... (je tady ještě text.

TP: Ano.) po přečtení knížky Myšlenka vím, co je to myšlenka. Nepotřebuji se tedy na nic již ptát.

TP: Tak to je krásné. A dál? To už je všechno. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Nicméně je možné, že v průběhu čtení, než jsem ji přečetla celou nebo než se to jakoby uzrálo ve mně, nějaký ten dotaz na tu knížku jsem možná odeslala již při čtení, již si nevzpomenu.

ODPOVĚĎ

TP: To je samozřejmé a přirozené. Přece vývoj je vývoj. Když jste v půlce, nejste na konci nějakého úseku. Ne, že by přečtení knížky Myšlenka přineslo vlastně nejvyšší poznání možné. Jak u koho? Záleží na tom, jak ji kdo pochopí. Může vést až k tomu nejvyššímu? Ano, může.

DOTAZ: Mám spor se známou. Ona tvrdí, že karma je následek minulého života, ať už je dobrý nebo špatný. Já tvrdím, že karma je to špatné, co jsme udělali v minulém životě. A to dobré i špatné je osud. Jak je to tedy, prosím?

ODPOVĚĎ

TP: Máte pravdu, protože to dobré nelze nazývat karmou, to je přirozený běh osudu. Karma jsou události, které v tom osudu musí být umístěny, aby nějaký problém, který máte pochopit, jste mohli pochopit. Karma je nejvyšší forma lásky, i když bolí, i když je vlastně nepříjemná, ale ona vás vlastně zachraňuje. Kdyby to bylo bez karmy, tak ten vývoj v negaci - člověk nemá žádnou zpětnou vazbu. Tady je pyramida vývoje, tady je střední osa, ta nejlepší, tu nikdo nedosahuje, prakticky. A tady se pohybujete různě. No a když se moc vzdálíte od té osy z toho středu do té nerovnováhy, tak na vás začíná tlačit síla, která se vás snaží vracet zpátky k tomu rovnovážnějšímu průchodu - a to je karma. Čím jste vlastně duchovně vyspělejší, chápající nebo na té duchovní cestě dál, tím více se karma pouze dává do klidu. Ona se nikdy nedá zrušit. To je přírodní zákon. A přírodní zákony se zrušit nedají. Ale nemusí fungovat, čili když není třeba vás do tohoto místa vracet, tak jako by nebylo.

DOTAZ: Lemurie, Atlantida. Byla to doba také zlatého věku Platónského roku, jako tomu bude za 1000 let? Pak přijde Přinašeč ještě jednou do Prahy?

ODPOVĚĎ

TP: Přijde ještě dvakrát, ale - nejméně, nejméně - ale ano, byl to zlatý věk, samozřejmě, a bylo to asi nám dohlédnutelně, i když i to je vlastně otázka, největší vzedmutí lidského poznání a vědy a umění, které kdy bylo. Náš stav, v kterém se nacházíme, se s tím nedá srovnat. Jsme o mnoho pozadu, než byli oni.

DOTAZ: Když existují andělé, coby bytosti světla, jsou bezprostředně v naší blízkosti i bytosti zla a snaží se působit za svou stránkou věci tmy?

ODPOVĚĎ

TP: Samozřejmě, jistě, jak nahoře, tak dole. To je řád světa. Aby vzniknul prostoročas, musíme mít dva body, které vymezují nějakou věc. Dobro, zlo, světlo, tmu a tak dále. A z toho plyne i absolutní vlastně koexistence těch hranic, které jsou v tom Tvůrčím díle vymezovány.

DOTAZ: Je u někoho větší množství andělů a u jiného zas těch druhých podle toho, co odpovídá kvalitě každého?

ODPOVĚĎ

TP: Samozřejmě. Vaše duchovní světlo, které jste sbírali po tisíciletí, je faktem. Je to něco jako účet v bance - v bance života. A tak máte jedince, kteří mají velmi silnou duchovní ochranu a velmi dobré podmínky. Narodí se do dobrých podmínek, nemusí bojovat o každý ždibec a můžou se vzdělávat, postupovat, já nevím, co dalšího. A pak máte jedince, kteří to nemají, kteří musí bojovat o každou píď svého života.

DOTAZ: A ještě poslední. Je to tak, že když máme trable, ta černá bytost z toho má radost, a když se nám daří a jsme silní a láskyplní, tak je z toho nešťastná a naštvaná?

ODPOVĚĎ

TP: Přesně tak. Protože pro zlo je dobro odporné. Znamená to tedy, že je tu jistá asymetrie. Pro dobro nemá být zlo důvodem tvoření zla, tedy negace, kdežto pro zlo, v jeho podstatě - protože dobro má tvořit dobro - zlo ve své podstatě je zlem, a proto pracuje vlastně touto formou, čili vytvářením negace proti dobru.

DOTAZ: Proč se říká, že u psychologů nebo psychiatrů je to o tom, kdo má klíče a kdo ne? Mám osobní zkušenost, kdy jsem potkala tak lidské a neegoistické psychology plné pochopení, lásky a nezištné pomoci. Upřímně, je to pouze 30 %. A tak bohužel 30 až 40 % to bylo tak, jak možná je to tvrzení, že je to o tom, kdo má klíče. Psychologové byli velmi egoističtí. Často jsem vnímala, že sami jsou velmi vystresovaní, crazy, neempatičtí. Vnímala jsem, že sami potřebují pomoci.

ODPOVĚĎ

TP: To nejdůležitější, co by prakticky ve všech oborech, ale zvláště tam, kde pracujem s člověkem, mělo být vyučováno na prvním místě, je pochopení, že všechno může být jinak. Člověk, který získá tu svoji v uvozovkách "správnou pravdu" oboru, se může stát nekonečným agresorem. Vzpomeňme třeba velmi hanebného případu, ale jsou jich desítky, nejenom tento, kdy psychiatrie začala vlastně provozovat takzvanou lobotomii, to znamená u lidí zasahovala skalpelem do mozku, přerušovala určité dráhy, často s následkem smrti nebo s následkem totální absence lidských vlastností. Byly to chodící mrtvoly. Tyto výkony byly konány dlouhodobě s přesvědčením, že jsou vědecké. Byla to nejhorší forma černé magie. Bylo to velmi nešťastné. Ale to není všechno, bylo toho ještě mnohem víc. Čili má tu být milostivost v pochopení výuky, oboru, chápání psychologických uzancí, protože my můžem mít nějakou myšlenku, která může být zčásti správná, ale nepopisuje celou pravdu a pak z toho vzniká velké zlo. Když se podívám na obory, které jsou vlastně mně trochu bližší, tak trvalo desítky let, než se přestali zavírat do blázinců lidé se spirituální krizí. Teprve v posledních letech světová psychiatrie poznala a pochopila, že se nejedná o nemoc, ale stav, který doprovází určitou cestu. V době předtím jste se mohli dostat do velmi nepěkných souvislostí. Moc z vlastně vzdělání, poznání by měla být tedy kontrolována i výukou lidskosti. Jinak se nám může stát to, co se bohužel ještě stále stává. Takže tak. Měly by tu být i zkoušky. To znamená, že by člověk, který toto má vykonávat, tedy pracovat s lidskou duší, měl projevit také svoji vlastní duši v lidskosti. Ale platí to pro všechny. Kolik jen příběhů ze života, ale nemá smyslu o nich mluvit. To řeší jiní. A poslední.

DOTAZ: Chci se zeptat na chemtrails, o kterém se diskutuje na sociálních sítích u nás na Slovensku. Týká se to stop, které zanechávají letadla ve vzduchu. Moje otázka zní - je to přirozené, nebo vypouštějí letadla nějaké zdraví škodlivé látky?

ODPOVĚĎ

TP: Tak samozřejmě vypouštějí už samotným procesem spalování, protože dopravují do vysokých vrstev atmosféry obrovská množství tedy samozřejmě kysličníku uhličitého a dalších látek, které vznikají při spalování. To samozřejmě. Je-li tam něco navíc, tak bylo-li by to tak, pak o přirozenosti zřejmě nejde mluvit. Příroda za celou svoji historii se nesetkala s tímto vlastně způsobem ovlivňování. Kdyby to bylo pravda, tak je to samozřejmě vysoce negativní a bude to mít vždy negativní následky, i když budem pozorovat třeba nějaké cíle, které bysme tak teoreticky chtěli dosáhnout. Čili já su nevěřící Tomáš, a tak bych rád do toho letadla ty trubičky našel a ty trysky nebo - možná, že to je jenom v palivu, kdo ví. Tak to bych rád. Ale každopádně to vyloučit nelze, protože některé zdroje, které jsem zaregistroval i které byly poměrně blízko tomuto tématu, o něčem takovém mluvily. Ale Pánbůh ví, no. Jako vždycky. Přemýšlel jsem, proč by to bylo vlastně zajímavé, ta možnost. A samozřejmě, že by bylo, protože ten provoz dnes je tak rozsáhlý, letecký - zkuste si pustit na svém mobilu přehled letounů - tak je to vlastně velmi zadarmo vznikající možnost dopravit nějaké látky do vysokých vrstev atmosféry za nějakým účelem, třeba kontrola klimatu nebo jinak. Čili ano, kdyby to byla pravda, tak s tím samozřejmě nesouhlasím. V žádném případě něco takového není něčím, co by dlouhodobě lidstvu pomohlo. Naopak. Vždy by to mělo nežádoucí vedlejší účinky, které by mohly být zásadní. I když co je to zásadní? Rozumíte? Tyto procesy se většinou neodehrávají tak, že někdo otočí vypínačem a je světlo, nebo tma. Jsou to často dlouhou dobu sbírající se vlivy, které nakonec vyústí v nějaký konkrétní stav nebo děj. No. Čili chemtrails není můj problém osobní. Já jsem tady spíš za tu filosofii a svůj názor jsem vám řekl, ať si vlastně na to dělají názor ti, kteří o tom něco ví nebo to dokonce dělají, pokud to dělají. To je vše. Vždyť kolik let jen trvalo, než se konečně nevyzkoumalo, jaký je vliv sociálních sítí a výuky přes digitální prostředky na dětskou mysl, inteligenci a rozvoj. Ale už v prvních letech zavádění to mohlo být zkoumáno a mohlo to být zjištěno. Kolik jen let to trvalo? No. Přibývá nám totiž nemocí kloubů palců, víte o tom? Jo. Ještě to neumím, musím se to naučit. Když vidím kolegu v metru, jak vedle mě sedí a teďka to tam takhle mydlí, tak si říkám:„No, to jsem nějak pozadu." Už jsem asi starej. No. Tak hodně štěstí vám všem. Budeme se vidět za chviličku při vlastně duchovním obřadu ve 20 hodin tady na tomto místě. No a děkuju vám za vaše dotazy, přeju hodně štěstí a vlastně moudrosti k tomu, abyste - vzpomínáte na ten dotaz o tom, jak se zvýrazňovala ta nepřízeň a jak to takhle je - tak abyste to dokázali nějakým způsobem vlastně zpracovat. No, děkuju. Na shledanou.