Dobrý den, pěkně vás vítám v našem letním čase. Jdeme na to. Začíná přednáška Duchovní university Bytí nultého stupně. Já tady mám ty nejčerstvější vaše podněty, tak ty dám paní Lucii, která mi je přečte, a pak budem pokračovat s tím dalším. Tak ještě jednou vás vítám. Tak můžeme.

DOTAZ: Můžete prosím říci, jak se měří stupeň léčitele biotronika?

ODPOVĚĎ

TP: Těžko, protože na to musí být... Protože jedná se, proč tedy se to bude dělat tak, jak bude. My tu máme svět sil anorganických, a svět biologických. A jsou to vlastně, dalo by se říci, protivy, protože každý ten svět má své vlastní zákony a i nástroje. Stejně jako budete hmotnými přístroji měřit tu anorganiku (ať už je to zvuk, světlo, záření, cokoliv dalšího), tak na druhé straně nebudete s těmi hmotnými přístroji schopni tyto věci měřit jinak než zprostředkovaně. Tedy například přes nějaký řekněmež experiment, v kterém bude někdo působit na člověka, a ten člověk bude snímán přístrojem a jeho charakteristiky se budou měnit. Například pletysmograf, což měří roztažení cévek. A Zezulka byl zavřený v Faradayově kleci, experimentátor mu skrz okýnko říkal teď, anebo ne. A v dalších místnostech tedy ležel pacient, který byl na ten přístroj napojen, a hledala se ta shoda, kdy tedy dochází k té výchylce nebo jinak. Čili tady byl vlastně použit ten biologický prostředek, který byl vlastním cílem toho experimentu, a ten se potom mohl snímat, pokud se jednalo o hmotný dopad. To ovšem je jen ta nepatrná část, která tady je. A chceme-li tedy měřit tyto oblasti, musíme použít příslušný nástroj. A v tom případě, je-li to biologická síla, tak biologický nástroj. Protože v této kultuře jsou vlastně zcela opomenuty všechny tyto oblasti (nebo tedy jaksi myslím v té oficiální části), no tak to vypadá poněkud divně. Na druhou stranu, jednou přijde doba, kdy to bude vnímáno stejně samozřejmě jako mikroskop nebo jako tenzometr nebo cokoliv dalšího. Tedy kdo může měřit toho léčitele? My máme svoje schopnosti, které se rozvíjí. A v jednom tom ranku těch schopností člověka (jasnovidných schopností) je i schopnost toto jaksi evidovat. No a teď jak to udělat, aby to nebyla jen nějaká taková náhoda nebo mánie nebo nějak jinak. Tak se to správně musí udělat tak, že ti schopní (několik nejlépe) se tedy zaměří na toho zkoumaného člověka a řeknou svůj verdikt. Ovšem ten verdikt se následně musí přepočítat na jednotkovou stupnici, protože každý z nich má nějakou jinou vlastní stupnici. A k tomu je nejlépe použít nějaké etalóny, které známe, a z toho teda potom odvodit jejich vlastní stupnici. Když se tyto výsledky budou přiměřeně shodovat, můžeme jim začít věnovat pozornost. Toto nemůže dělat člověk, který je na počátku třeba jasnovidných schopností, nějaký proutkař, který hledá vodu nebo který hledá nějaké hmotné věci, dokonce ani většina ne diagnostiků jasnovidných, kteří budou i dobří. Je to vlastně na vrcholu toho citu, protože to je vlastně duchovní oblast, která je o patro výš, než je ta somatika. A proto je to i poměrně vzácné. A jednou to bude samozřejmé, protože v dnešní době tedy slyšíme mnoho tvrzení a mnoho řekněmež různých názorů, a vlastně nikdo to nemůže jaksi komentovat. Vzpomínám, kdysi, když se prováděly nějaké výzkumy, tak jedna z těch respondentek prostě měla tu (jak bych to řekl) odvahu, měla tu odvahu, že v tom experimentu vystoupila a řekla, že teda ona bude taky, že je diagnostik. Tak se to zkoumalo. Bylo to vcelku snadné, protože když máte nějakou diagnózu potvrzenou lékařem a k tomu přistoupí diagnostik a on vám řekne jaksi konkrétnější údaje, tak už je to dohledatelné. No, ona při tom výzkumu totálně selhala a vlastně ukázalo se, že prostě nemá nejmenší schopnosti. A teďka odcházela z té místnosti a někdo zaslechl, jak říká: „No, to je jedno, tak já budu léčit, no, to se nepozná." A bylo. No ale nebudu nikoho jmenovat ani vzpomínat, je to už dávno. Čili všechny tyhle obory čekají na nějaký čas řádného rozvoje. A to naše duchovno, které tady je, nás provází bez ohledu na všechny nepřízně, které tady i historicky byly, všechna ta vlastně zakazování a všechny... Teď nemyslím jenom teda nějaké blízké zakazování. Myslím tím vlastně vstup jaksi do duchovní oblasti ve všech dobách, kdy nejrůznější skupiny a církve a jiné se pokoušely prosazovat vlastní názor, a pokud měl někdo jiný názor, tak byl perzekuován nebo dokonce zabíjen. No, přesto duchovno přežilo a lidé se stále rodili (ti nadaní), stále... Někdy byli nuceni zůstat v ústraní, nemohli se veřejně projevit přímo. Ale to platí vlastně i pro dnešek, protože pokud máte nějaké významné vlastnosti, tak rozhodně pravděpodobně je nebudete vytrubovat na každém rohu, protože je to nebezpečné, že? Lidé nemají rádi jinakost a ta lidská společnost dokáže často člověka velmi, ale velmi poškodit. No, takže... A to už se nebavme o věcech duchovních, ale o věcech světských. Mějte názor na něco - a teď patříte k téhle skupině, nebo k téhle skupině. No a už máte smůlu, viďte. Ve své době Nostradamus musel mít tajnou pracovnu, musel se vyjadřovat určitým kódem. Ale koneckonců i největší jasnovidec dohlédnutelný vůbec (nikdo nebyl vyšší), tedy Karel Čapek, nemohl vlastně vyslovit svoje poznání přímo, ale musel ho vtělit do jaksi jinotajů a řekněmež těch divadelních her nebo jiných, aby vlastně zaprvé neovlivnil vývoj. Protože člověk je vlastně povinen jít na vlastních nohou, nesmí vlastně tak moc myslet podle někoho. Může použít a sám se vyvíjet, ale aby jaksi papouškoval někoho jiného názory (včetně mých nebo Zezulkových), to by bylo špatně. Musíte to sami promyslet, přijmout a stát se tím. To je jediná cesta filosofie. Ale vzpomeňte na Čapka, jak to dopadlo. Vzpomínáte na ten příběh? Jeho spoluobčané zpracovaní propagandou (tedy tou gestapáckou propagandou) ho uráželi, možná na něj i plivali. Když byl pohřeb... Znáte ten příběh? Já to nebudu ani otvírat. Takže takhle to vypadá, když vyslovíte názor. A ten většinový názor samozřejmě byl buďto tichý, v mlčení, ale také tam už byli ti, kteří se nechali zmanipulovat. Protože lidské myšlení není vůbec vysoké, není vůbec inteligentní příliš často (a jsou to vlastně jen jedinci, kteří jsou schopni kritického vlastního myšlení) přesto, že se kritickým myšlením ohánějí a tak dále, a tak dále. Někdy vás bude překvapovat, jak vlastně to myšlení třeba u vašich druhů probíhá, jak vlastně někdy podle vašeho názoru nezohledňuje realitu. No ale to patří k životu, abyste to pochopili a abyste se z toho taky poučili. No, takže jasnovidnost je věc, která je jako každá sloužící. Nesmí být zneužita, to znamená - musí být použita řádně. Čili většina jasnovidců nemluví přímou řečí. A když se podíváte třeba na svatého Malakiho, který popsal všechny papeže až do dnešních dnů - a to někdy přesně, a někdy také ne (jenom nějakým obrazem, příměrem), ale všechno se dělo naprosto přesně. U toho Nostradama taky - většinou poznáte, až když se to naplní, co že by to asi tak mohlo být. A samozřejmě, že v té množině těch Centurií ti skeptici samozřejmě nacházejí tu vlastně hazardní věc. Ale to není pravda. Jeho vnory byly přesné, a to napříč staletími. No, takže odpověď zní - biologické síly můžete měřit pouze biologickým nástrojem v plnosti. I když užíváte technických pomůcek, jako je Kirlianova fotografie nebo jiné (které jsou založeny ovšem na technické, hmotné, anorganické energii), tak vždy obdržíte pouze určitou výseč, tu, která je nejblíže nalehnutá k hmotné oblasti, ale tu celou výseč vidět nemůžete. Ta výseč naléhá z jedné strany na duchovní oblast a z druhé strany na hmotnou oblast (a všechno mezi tím). No, kdysi tedy před léty ještě se tady prodávaly takové strojky, já už nevím úplně, jak to bylo. Byla to myslím jako střelka kompasová. A teď kdo ji dokázal roztočit co nejvíce, tak ten se domníval, že má největší schopnosti třeba léčebné. Ale byl to hluboký omyl, protože to byla pouze psychokineze (v nejlepším případě), ale v žádném případě to neukazovalo ani v nejmenším duchovní schopnost léčit. Takže třeba tak.

DOTAZ: Jak přeprogramovat mysl od nervové bolesti a strachu z té bolesti, který to ještě zhoršuje?

ODPOVĚĎ

TP: Tak to já těžko můžu někomu tady jaksi předepisovat, jak to má dělat. Podívejte, každý je jinak postaven. Záleží také na vaší vnitřní duchovní zkušenosti. Jsou lidé, kteří mají velmi malou, a jsou lidé, kteří mají velmi velikou. Právě v těch krizových chvílích se ukáže nejspíš, co jste, kým jste a jak jste. No a jak reagujete na nebezpečí, jak jste schopni zaujímat reálná a třeba smysluplná řešení v rámci minimálních možností, nebo jestli jenom řvete a tak dále. No, ale to je v pořádku. Každý je jiný. No, můžete být zaměřeni na sebe, na sebevnímání. Váš svět se bude odvíjet od vaší osoby, od vašich vjemů, smyslů, od toho, co prožíváte v emocích a jinak. A samozřejmě když přijde podnět, který vás bude nějakým způsobem tísnit, tak při tomto nastavení budete se k tomuto podnětu ladit a budete vlastně ho svým způsobem stále více pozorovat. Stejně jako pozorujete cokoliv, na co se soustředíte více než na to, co vás nezajímá. Když bude hrát v téhle místnosti rádio a vás to nebude zajímat, tak ať si hraje, jako by to nebylo. A když to bude ta správná skladba, která se vám líbí, no tak zbystříte a budete to poslouchat, uši na šťopkách. Tak je to i v tomto případě. Je tu i další nastavení, jakoby nastavení toho strachu, který opět je něčím, co je vázáno. Vy musíte mít strach v určité míře, jste-li vyvážená bytost, a zároveň ho nesmíte mít. Čili tak akorát. Ten strach má vás chránit, ale nesmí vás ovládat, nikdy. No tak co? Tak máte bolest, to se nedá nic dělat. Tak ji cítíte, no a snažíte se hybernovat. Prostě žijete a je to. Bolest k životu patří. A je-li tady někdo, kdo ji v životě nezažil... No tak stát se to může, je zcela zdráv a ještě se mu nic nestalo. Ale každý se třeba aspoň praštil do toho palce. No a jaksi pokud můžu sloužit svojí vlastní zkušeností, tak jsem vyzkoušel všechny bolesti, které můžete vlastně... Nebo skoro všechny, které můžete zažít. Takže to byly takové ty klasické ledvinové, žlučníkové, pak to byla slinivka, to už bylo horší. A pak přišly ty ještě horší. Když jsem utrpěl asi kousnutí (je to asi) v džungli, asi neurotoxin, tak to byla největší možná bolest, jakou jsem zažil. A copak se dalo dělat? Každé pohnutí obrovská bolest. Tak ležíte, ani se nepohnete. No, ale že byste na to tak zase mysleli. No proč? Tak stav je takový, jaký je. Co vám dá ten život prožívat, to žijete. No a co? No, čili to je samozřejmě pro každého jiná rovina. Nelze dát univerzální nápad, jak to udělat. Zároveň potlačovat bolest přes míru je taky škodlivé, protože můžete jaksi přejít vážné signály organismu, který vám něco chce sdělit, něco vám říká. A může to být právě to, co vás zachrání před nějakým vážným stavem. Takže asi jako vždycky rovnováha, hledání sebe, žít, vyvíjet se. Protože to není věc jenom jednoho života, budete muset vlastně na tom pracovat třeba v stovkách z lidských životů, které budete žít a které vás třeba ještě čekají. Bude se rozšiřovat vaše vědomí, bude se rozšiřovat vaše sebevnímání a vnímání toho, co nejste vy, a z toho bude vycházet nějaký ten prostě výsledek. I strach je věc, která je bohužel něčím, co by se mělo vyučovat. Lidé by se měli učit jakousi vědu o životě a měli by se učit zpracovávat mnoho základních lidských společných příběhů, které nás všechny potkávají. To není věc jen jedince. A jaksi na konci jsou tu i strachy třeba z nebytí, to znamená strachy ze smrti, pak strachy z dalších možných nepřízní, které tady jsou. A těm lidem by se mělo ukázat, že tu je nějaký řád, že... Já už jsem o tom kdysi taky mluvil, viďte. Když nám bylo nějakých 18, tak jsme se měli postavit do života - nebyla naděje, že bysme to mohli zvládnout. Obývací pokoj - zařízení stálo třeba taky 60 000,-. No, to bylo 150 let platů, rozumíte? Prostě to nebylo reálné. A nakonec většina z té generace tu vytouženou stěnu pořídila. Chápete? No a to je rada. Čili ten strach je samozřejmě vždycky něco, co píše jaksi ty nejhorší varianty. Výhoda skeptiků je, že tedy se jim to vždycky téměř udělá lépe. Čili to je dobrý. Nevýhoda pozitivistů je to, že to téměr vždycky dopadne hůř. No, takže zkuste si najít nějaký osobní v tom směr a tak dále. Když jste skeptičtí příliš, tak si jakoby také určujete, jak ten průběh bude. Vědomí má velkou sílu. A to znamená, když si to nezvládnete, tak to budete i přitahovat a budete... Třeba podívejte, budete mít nějakou diagnózu a teďka od té doby budete myslet jenom na smrt, no. A budete na to myslet třeba ještě 5 nebo 10 let, úžasné, viďte. I některé ty rakoviny jdou velmi pomalu, někdy hlavně ve stáru a tak dále. No a tak byste se dozvěděli, že máte nádor. No a ono to může trvat velmi dlouho. Jiné nemoci, u každého jiný průběh. Čili u jiného je to třeba otázka dní anebo týdnů. No, takže tak. Děkuju.

DOTAZ: Jak anulovat vliv osoby, co je na vás nalepená roky bez osobního kontaktu?

ODPOVĚĎ

TP: Myslíte ducha, čili entity. I to není náhoda, samozřejmě. Aby se tak muselo stát u někoho, a u jiného nikoliv, tak v tom je vlastně podstata té odpovědi. Zase, nesčíslné množství různých možností, které tady těžko asi popíšu, tak jenom zkratkovitě jako vždy. Jsou tu stavy, kdy jsme vlastně nějakým způsobem tuto oblast oslovovali (třeba v minulých životech) a získali jsme určité řekněmež napojení, které se znovu a znovu objeví. Platí to pro také třeba magii. Když jsme dělali magii v minulých životech, tak po vás vždycky i v dalším životě sáhne a nabídne vám tu možnost vlastně toho zneužití vlastní vůle bez ohledu na řád, bez pochyb. Prostě vy rozhodnete, jak to bude, prostě ředitel světa, no. A to je i třeba v těch dalších možných případech stejné. Tu otázku?

DOTAZ: Jak anulovat vliv osoby...

ODPOVĚĎ

TP: Už, děkuju, ano, ano. Záleží na jaksi okolnostech a stupni síly toho stavu. Bude-li to karmické, to znamená, že jste připravili tu věc svými činy a myšlenkami v minulých životech, no tak to bude o něco těžší, samozřejmě, ale i to budete muset dožít a prožít. Kdoví v kolikátém životě, a možná, že právě v tomto životě tahle epizoda už má skončit. Prostě nad tím stavem zvítězíte. Jindy to nebude tak snadné, ano. Je tu také myšlenka, která vlastně je vyslovena v tichosti. Může to být modlitba, prosba o pomoc tam, kde vaše síly nestačí. To je velká a důležitá součást. No, ale také vaše schopnost sebereflexe (tedy objektivního pokud možno názoru na sebe, své myšlenky a činy) a také regulace toho, co přijímáte. Když budete vycházet v ústrety nějakým myšlenkám negativním, ony budou sílit. Budete jim dávat vlastní bytostnou jasně podporu, budete na to myslet, budete to probírat v mysli a tak dále. To platí i pro ten strach. Když budete ten strach takto zveličovat, on bude samozřejmě získávat buďto na síle anebo na projevu. Tak i tady. No, jsou zde i možnosti tedy duchovních obřadů, které zbavují člověka těchto entit. A rád bych vám řekl, že váš svět není nikdy osamělý a jste neustále v prostoru, kde jsou jak vtělení, tak nevtělení. A nemůžete se z toho vlastně vyjmout. Celý povrch je pln příběhů, které se staly v kterémkoliv čase. Byly to příběhy pěkné, i méně pěkné. A jsou tu příběhy těch, kteří jsou vázáni na hmotu. To znamená neodešli do řekněmež toho města, ale jsou stále připoutáni z nějakých důvodů k té hmotné naší realitě a v ní se vyskytují. Často zde vidíte nejrůznější spektrum osobnostních rysů stejně jako v běžném životě - lidé dobří, průměrní a lidé vyloženě zlí. Pak jsou tu také vazby. To znamená, že ten duch například může mít vazbu s některým z životů vašich, kde jste došli k nějakému střetu. Někdy tu vzácně bývají i snahy teda se mstít. Často je to jenom snaha vytvářet strach, protože z nějakého důvodu ta negativní osobnost vnímá emoci strachu jako potravu. Víte, svíčkovou si na druhé straně nedáte, tak jak ji znáte, ani s brusinkama. Ale co si tam dáte, je emoce, emoční výron. Tady vedle kousek od nás (dva vchody) je taková krásná klasická putika - zaplivaná, zakouřená, prostě klasika naprostá. Tak až půjdete kolem, tak dejte pozor, abyste do někoho nevrazili, i když nebude vidět. Protože ti, kteří jsou v té závislosti a odešli z hmoty, pořád touží po tom "ááá", víte, "tak si dáme". A tak dokonce poňoukají často ty vtělené, aby si dali, protože oni nemohou, a rádi konzumují vlastně ten myšlenkový svět toho prostoru. Nic proti nim, svět je jako svět. No, každý půjde tam, kam myslí. No, takže nějak tak. Čili snažte se v rámci svých možností, nebuďte fanatičtí, nebuďte jaksi přehnaní, nementorujte ostatní tak příliš, rozumíte. Když já řeknu, že nejím maso 40 let, tak to je přece moje věc. A nic mi do toho není, co jíte vy například a tak dále, jestli chápete. Takže vy si vedle mě dáte ten řízek, a já si dám tu kedlubnu, no. /To nebylo hlášení, nebylo./ Tak jdeme dál.

DOTAZ: Teď je to prosba, připomínka ohledně krátkého rozhovoru po přednášce. Jedná se o první stupeň.

ODPOVĚĎ

TP: Ano, ale velmi krátký prosím, protože mám další setkání, a to bude na dlouho. Tak.

DOTAZ: Tak tady jsou čtyři otázky od jednoho tazatele. Tak ta první. Jak se dělí myšlenka a co to myšlenka je?

ODPOVĚĎ

TP: No vidíte, to je taková divná věc. Ono to není vidět, že? Ale může to být cítit. Když půjdete po ulici a potkáte manželský pár, který bude poněkud brunátný, může se vám zdát, že za chvíli ucítíte v sobě taky takovou nějakou vibraci, i když se vám nic nestalo. Jenom tím kontaktem, ten vliv. No, myšlenka je stejně reálná jako hmota. Je to opak hmoty, je stejná jako hmota, jen opačného znaménka. Má stejnou strukturu. Tedy stejně jako máme ve hmotě (já nevím) pevnou, kapalnou, plynou a tak dále, tak i v myšlenkách máme zase tu ego..., altru..., flegma... a tak dále, sang... A to všechno vlastně je přesně, jen zrcadlově jinak. Myšlenka tedy může mít svoji kvalitu a může mít svoji sílu. Kvalita může být třeba veliká, ale myšlenka bude slabá, protože ten zdroj toho procesu je vlastně slabý. Jindy to bude velmi silná myšlenka, ale s negativním nábojem. Čili to bude třeba u těch černých mágů nebo jinde (tedy u vyspělých černých mágů). Myšlení samo o sobě má vlastně svůj start v čase, kdy se začne svinovat do trubičky zárodek a vytváří se vlastně vnější povrch a vnitřní povrch toho embrya, vnitřní orgány trávící a tak dále, včetně nervové soustavy a mozku. No a pak se narodíte. Tady jsme měli jedno miminko. Je tady? Je za dveřma chudinka. Zkuste se podívat pro demonstraci, protože tohle miminko je opravdu právě v té fázi, kterou chci komentovat. A vy v té chvíli vlastně máte úplně vyprázdněný hard disk. Tam není nic v podstatě mimo základních funkcí. No a které vlastně vznikají geneticky a tím předáním. Takže neumíte nic, nemyslíte ještě v tom smyslu, začínáte vnímat, učit se vnímat. V první chvíli moc nevidíte ještě a kdoví, jestli slyšíte. Pak začnete zvedat ty hlavičky, pást koníčky, pak začnete první slovíčka - a už se začíná ten mozek zaplňovat nějakým obsahem. No a pak přichází chvíle... Už v té době začínáte samozřejmě myslet, protože abyste pohnuli ručičkou k tomu chrastítku, tak k tomu potřebujete nějaký prostě jaksi myšlenkový impuls. Dokonce předchází to chrastítko. No a tak to jde dál, dál, až teď. No, takže co tam je důležitého? No přece to, co je tady - to je mozek. To je vlastně v té oblasti hmotné bytosti stroj na myšlení. A to vidíte třeba i v případě tedy jaksi pozitivním, kdy sledujete, co se v mozku odehrává, kde se co řídí a tak dále, což dneska už jde mnohem lépe. A v tom negativním, když vás někdo praští, co ztratíte a která část třeba z důvodu nemoci odejde, tak vidíte, kterou neurologickou část jste ztratili, ale i kterou část řekněmež paměti nebo jinak, schopností, no. Čili to je jedna odpověď. Vy myslíte. Od toho máte mozek, který vlastně zúročí tu obrovskou množinu... Tedy jak u koho, že? U někoho je ne až tak obrovská, u jiného je obrovská. No, když vidím ty soutěže, jak tam vystupují třeba ti lidé a teďka jeden ví, kdy kdo střelil gól před 50 lety a jak se jmenoval a v kolikátý minutě, no, to je jistě úžasná paměť a důležitá samozřejmě. Na druhou stranu, já sám jsem pracoval kdysi s člověkem, který... Tedy ne přímo, ale bylo to v nějaké komisi. A ten byl schopen mrknout na stránku telefonního seznamu a pak ji zrecitoval celou. To je strašné, co říkáte. Absolutní paměť, zcela absolutní paměť. Nemyslím si, že to je tak docela velká úleva. No ale nevím, to musí spíše říct on, do toho bych neměl co já mluvit. Ale, takže ta myšlenka může vycházet tedy z té bytostné složky. Já teda odbočím, protože jak že to je? Je tu nějaký prazáklad, který je nekonečný, všeobsažný, říkáme mu Bůh nebo jinak. A ten obsahuje vše, ovšem bez postupu v čase a v prostoru. Je tam vše, naráz, je to nekonečno - doslova. No a teďka to něco se dělí. Aby to mohlo existovat v prohlížení sebe sama, musí se to rozdělit. Protože když jste v tom stavu základním, tak žádné prohlížení nemůže být, protože cokoliv byste chtěli prohlížet, tím jste. Čili nemůžete to jaksi v čase procházet. Pak přichází tedy ten čas tvoření Tvůrčího díla (vesmíru a tak dále). To se rozdělí, vznikají tedy póly všeho. A mimo jiné tedy i póly řekněmež hmotných sil a myšlenkových sil duchovních a silových sil. No a máme tady vesmír, máme tady lidstvo, máme tady cokoliv, no. A v tom prostoru tedy se odehrává ten řekněmež vývoj nebo trvání, změna v čase třeba toho vesmíru. A vy teďka, pokud jste ještě na počátku své lidské cesty (tedy té inteligenční cesty vědy), tak tam je hodně náhody. Protože ještě pořád jste nedošli do prvních stupňů poznání. Protože to, co je, není cochcárna, a je to řád. A ten řád lze nazvat myšlenkou. Když se tvoří ten prostoročas, tak on obsahuje zároveň myšlenku. A tato myšlenka, ta se může připsat k tomu tvůrčímu principu. Pak se oddělí části, které se spojí s hmotou. A jsou to bytostné části, které mají také svoje vědomí, mají svoji myšlenku, která je ovšem velmi zpočátku nízká. A pak se rozvíjí postupně stále více a více až teda k člověku, což není nic moc. No, promiňte mi to. No a ta myšlenka člověka vlastně se zdá, že jakoby byla tím jediným. Pravý opak je pravdou. Ta myšlenka člověka je nepatrnou částí myšlenkového prostoru - naprosto nepatrnou, zcela nekonečně nepatrnou. Stejně jako je nepatrná naše Země směrem k tomuto vesmíru, a navíc ještě ke všem vesmírům, které jsou, kterých je nekonečně. No ale tohleto je právě ta myšlenka, která zatím je těžko k pochopení. Protože nekonečno, to není jenom fráze, to je reálný výraz. No a v tomto směru tedy je tu jak ten proud toho života, který rozvíjí svoji kvalitu (a tedy i myšlení), aby nakonec v těch duchovních částech se začal snažit sjednocovat svoji vůli s tou velkou vůlí toho prazákladu a stát se kladnou složkou, která pomáhá té cestě, tomu postupu. No a to se teďka nebude mluvit o tom jak, kdy, s kým, protože to je vlastně strašně složité a tak dále. Ale to je základní jaksi myšlenka. A pak to má 1 000 různých podob od sektářských a (já nevím) náboženských a jiných, které procházejí často veliké veletoče, aby si ti lidé třeba až po staletích uvědomili, že tudy cesta nevede a že to bylo špatně a tak dále, i když to všichni předtím mysleli, jako že to je to ono. Protože člověk má snahu vždycky samozřejmě (logicky) dosáhnout svého cíle. Tomu se říká "už". A tomu, kdo to dosáhl, tomu se říká "ušák", no. Ale potíž je v tom, že ten člověk nevidí "už", čili on nevidí, kam by měl dosáhnout (logicky), protože on je tady. A v tom je ten velký problém. Čili on se domnívá, že už, a ono ještě ne, a ještě hodně dlouho ne. No, to je takhle, víte, tamhle to je nakresleno nahoře, no. A logicky si ani nemůže uvědomit, jak vlastně by to mělo být. Je to tedy tak, že ta moudrá příroda to vytváří tak, že každý ten stupeň života dostává své a potřebné. A to i včetně přechodových stavů jako je třeba lidský rod, kdy od určitého stupně zkušenosti začíná být reálnější možnost jaksi ponahlédnout za ty Alenčiny dveře. No jo, dveře, Alenka měla dveře, jo. Zrcadlo! No a to vlastně se může stát zcela jakoby spontánně, kdy vám je umožněno, abyste třeba v nějakém zážitku, který vám přijde, pochopili, že je víc, než vám dávají vaše smysly. Nebo k tomu dojdete. Mnohokrát se stalo, že i lidé, kteří šli ve hmotě (jen ve hmotě například), nakonec se stali velmi duchovními anebo měli velké ponětí nebo zkušenosti a tak dále, protože je to... No a to už nemluvím o Teslovi, který to měl od počátku. Ten neprocházel vlastně stádiem vědce, který se rozvíjí k duchovnosti. Ale jiní, těch bylo mnoho. A často to byli i ti, kteří dávali ty nejzákladnější základy celých nových oblastí, které se potom dál zkoumaly. Ať už to byl Newton nebo další. Newton byl velmi významný alchymik a to, co vytvářel pro vědu, bylo jenom vlastně odpadem. A přišlo se na to díky tomu, že v Oxfordu přeložili jeho tajný deník nakonec. A z toho vyšlo to, co vyšlo. Ani nevím, jestli jsem ho viděl. Možná, že jo dokonce, no. Takže to je věc vlastně té lidské cesty. Nikdy neříkejte nikdy. Jste-li o něčem přesvědčeni, tak buďte podmíněně. A vlastně skutečný člověk bádající by nikdy neměl říct, že je něco nemožné (hlavně to, co nezkoumal), ale má říct: "No domnívám se, že je to podivné a že tedy to pravděpodobně asi nebude pravda." Ale jaksi v žádném případě by neměl se dopouštět zcela kategorických výrazů, protože se to mnohokrát v dějinách už potvrdilo, že to nefunguje. No, takže nějak tak. Myšlenka. Tak myslete.

DOTAZ: Druhá otázka. Jednotný a všeobecný duch. Jaký je rozdíl?

ODPOVĚĎ

TP: Vy máte svoje vědomí, které sčítá zkušenost. Vy nevidíte a nesmíte vidět tu minulou zkušenost přímo, protože by vás to vedlo k vlastně poruchám té cesty, vy byste se vyhýbali životu. A tak musíte žít jakoby čistě. Platí to zase jako vždycky podmíněně. Ti z vás, kteří už by to neudělali, mohou. Ti, kteří by to ještě udělali, nemohou. Čili většinou nevíte, ale sem tam někdo v tom lidstvu ví. Někdy jenom útržkovitě, někdy velmi hluboce. Čili... Tu otázku?

DOTAZ: Jednotný a všeobecný duch.

ODPOVĚĎ

TP: Ano, už jdu. Mám dneska nějaký... Těžký vliv je tady. Ne tady, ale obecně. Špatně se to... Takže podívejte, ten osobní duch, který máte, tedy sbírá ty zkušenosti a je vázán na bytost. Všeobecný duch je to, co jsem popsal před chvílí. Tedy vychází z toho celkového zdroje, z té fontány existence, tedy toho, co je hmotné, i toho, co je duchovní. Tady máte obraz zase - ta spodní pyramida, to je hmota, ta horní, to je duch. Vždy jsou dvě nad sebou, akorát ta druhá není vidět, protože je duchovní. Čili když uděláte pyramidu hmotnou, tak je vždycky špičkou k ní přiřazena druhá, která prezentuje ten svět duchovních sil. No, takže to samozřejmě není úplně oddělený svět, vy v něm žijete. On vás řídí, on vám vlastně nastavuje přírodním zákonem. Přírodní zákon akce reakce, to všechno ostatní, co tady je, to je on, víte? A má svůj protipól zase v té duchovní oblasti. Čili cokoliv uděláš, totéž se na tebe vrátí a tak dále, a tak dále. Čili akce a reakce a všechny ty ostatní zákony, které znáte. Já nevím, dnešní třeba fyzikální zákony, které pozorujete v té možnosti dosavadního poznání (třeba teorie neurčitosti nebo další), tak to všechno zde funguje analogicky, jen v té oblasti jiné. No, takže jednou budou vědci vlastně řadit Mendělejevovu tabulku mysli, psychických tedy komplexů, které budou řazeny stejně, jako byly ty hmotné. A budou vlastně popisovány zase po té mentální části, stejně jako tady máme nějaká ta atomová čísla a tak dále, 0:40:00.160,0:40:05.720 a tak dále. Takže tak.

DOTAZ: Co je to bezrozměrná koule, bezčasovost, bezrozměrnost?

ODPOVĚĎ

TP: To mi řekněte, co je to bezrozměrná koule, no? To je někdy moje kebule. Ale podívejte, ono se to nedá pochopit, protože zde mluvíme o dalším skoku v prostoročasu. My chápeme jednobodový prostor - asi ne úplně, to je problém. Dvou - ano, to jsou ty kluci z plakátu. Třírozměrný - no tak to tady všichni známe, to je úžasné. A teďka ten čtyřrozměrný prostor - to je pro nás velký problém, protože to souvisí se stavem, kdy je časo-bezčasovost a rozměro-bezrozměrnost. To znamená, že všechny časy a všechny rozměry jsou naráz, ne v rozložení jaksi k pozorovateli. V tomto stavu nepozorujete, ale jste tím. Není žádný odstup od toho "já", a "ne já". V tom okamžiku "já" je to "vše". Není žádné "ne já". No tak to je čtvrtý rozměr a to souvisí s tou bezrozměrnou koulí. Je to těžko k pochopení. No tak za chvilku budem zase pracovat někdy v dalších dnech na Horizontu poznání 3, toho se to týká velmi. A je to vlastně pokus chápat ten vztah mezi tří- a čtyřrozměrnými prostory, což nejde normálně, protože zaprvé naše mozky na to zoufale nestačí. Je to možné zažít v meditaci, ano, to je, ale to už není váš mozek. To je vaše bytost, která je do tohoto problému vnořena. Potom to můžete zažít, ale nikoliv tak, že to budete chápat v třírozměrném světě. V té jaksi zkušenosti to pro vás bude jasné, budete to chápat jako naprosto samozřejmé, ale když se vrátíte zpět, tak to už tak snadné nebude. Přesto existují jisté průniky. Já jsem tady posledně ukazoval tu flašku, že jo, nebo neukazoval? Kdo ji neviděl? Ukažte. No tak poprosím o flašku ještě jednou. Jano? Jo. Když se podíváte například jenom na hrátky vlastně velmi primitivní a vy třeba vytvoříte tu Möbiovu pásku, tak vlastně získáte tedy ten útvar, který má jen jeden povrch. To je pozoruhodné, že? A za chvilku vám přinesu útvar třírozměrný, který má jen jeden povrch, což je jakoby taky velmi zajímavé. No a pak přijde to chápání stále hlouběji a hlouběji. Vy nakonec pochopíte, že váš vjem není normou, ale že jste vlastně počátkem nějakého intervalu, který hodnotíte. A jelikož je ten prostor zakřivený, tak dochází k rozdílu mezi tím, co chápete na lineární ose, a co je ve skutečnosti na té křivce, až k nemožnosti něco vidět. A tak se na té Zemi postaví velký dalekohled a vy se podíváte támhle a dolů a nahoru a doprava. A ono je to furt 14 miliard let. No, to je divný, nezdá se vám? Že by vesmír vzniknul v kulovém prostoru právě u Země? To je trošku praštěný názor. Takže budete muset přemýšlet, proč tomu tak je. A jediné vysvětlení k tomu možné jest, že vaše schopnost vnímat nějaký interval při nějaké velikosti toho intervalu již nepřináší žádné další přírůstky pozorování. Jo, děkuju. No a tohleto má naprosto zásadní důsledky i pro matematiku ve fyzice a v jiných oblastech. Protože je to vlastně velmi vtipné, protože lidé dneska pochopili relativitu Einsteinovu a další, ale dál se chovají vlastně ve svém chápání toho časoprostoru a výpočtu, jako by byl vlastně nezakřivený, i když to na pusu říkají. No tak pak tam musíte dát ty koeficienty, které to někam posunou, aby to aspoň trošku korelovalo. A ještě ke všemu je to mnohem složitější, protože abyste posoudili vůbec míru toho posunu v těch intervalech, tak... No dobře. Dívejte, to vypadá takhle. Čili tento útvar je třírozměrný a má jeden povrch. Taková flaška je to. Kdo bude chtít, se na to podívá, ale neupustit a nerozbít. Tak, tam tomu bude dobře. Matematika čtvrtého rozměru je velký problém. Protože když jste uzamčeni v prostoročase, tak máte svoje počáteční body, které vnímáte jako tu pravdu, ale vy nechápete, že můžou být kdekoliv. To znamená, že nekonečné množství možných počátků dává nakonec nekonečné množství horizontů poznání, což vyústí v to, že vzniká vlastně útvar bezrozměrné koule, který je vlastně nekonečnem a který obsahuje kvazi konečna, která jsou uvnitř, kde odměřujete části toho nekonečna v představě, že to je něco reálného, ale ono není. No, takže nějak tak. Poprosím.

DOTAZ: Jak vnímají čas, rozměr, osud bytosti v nevtěleném stavu?

ODPOVĚĎ

TP: Porůznu, tak jako my. Ale čas je velmi složitá věc. Protože vy se tady třeba zrodíte, ale přišli jste z roku 5 000 před Kristem. A umřete a narodíte se do roku 20 000 po Kristu. A není v tom žádný problém. Když nadechnete poprvé, napojujete se na svůj osud, na svoji knihu dění. A tu knihu čtete a vnímáte ty příběhy, které vnímáte i v jejich možnostech, které vybíráte. No a ten tedy děj většinou je nepřerušený, jen opět u nepatrného množství jedinců dochází k tomu, že ten děj se nějakým způsobem přeruší, ale to je strašně vzácné. Jelikož ta současná věda se o tyto jevy prakticky vůbec nezajímá, maximálně je neguje a vysmívá se jim, tak samozřejmě za těchto podmínek můžete k něčemu velmi těžko dojít. Abyste něco poznali, tak o to musíte mít zájem, zkoumat to a jít přes řadu omylů, chyb a vlastně špatných cest. Nakonec vydobít z toho to, co ta oblast obsahuje. A je to obrovská vlastně věc. Protože když se podívám na svět tak, jak ho vidím, tak v téhle chvíli z něj vlastníme takovouhle částečku a všude kolem "hic sunt leones". Ale my vlastně nevíme, že to je. My jsme zamilováni do tohoto, a to je hrozně málo. Takže to se všecko podle mého názoru bude v budoucích staletích a tisíciletích vyvíjet, ale i desetiletích. Lidé budou hledat, nacházet a tak dále. Důležité je být otevřený. Skeptik, ale otevřený. To znamená nevidět - co není možné, to je nesmysl. Ale zkoumat, co je možné. Pak to bude k dobrému. Velcí vědci nikdy nefungovali takovým tím vlastně sebeujišťujícím způsobem, že oni už jsou jaksi na konci, že oni už to mají správně, ale poctivě říkali - došli jsme sem a bylo to správně. A pak se to zase rozvíjelo, často se něco ještě opravovalo, někdy se to úplně opustilo a jde se dál. No, takže já bych tady špendoval za ty vědy, které jsou před námi a které často neumíme ani popsat. Věda o vznikání, další vědy týkající se řekněmež zákonů dění a další. No, takže děkuju.

DOTAZ: TS karcinom prsu, meta do jater, plic. Prosíme o osobní konzultaci, zda je možné léčení. Při současné léčbě alopatické neutuchající bolesti žaludku, nelze polknout sousto včetně tekutin. Okamžitě vyvolá...

ODPOVĚĎ

TP: To není pro všechny. Ano, jistě, ale bude to velmi obtížné, protože samozřejmě musí proběhnout ta část medicínská. Ty příznaky, které popisujete, můžou mít skutečně souvislost s nasazenou léčbou a je to průvodní jev. A ta léčba může zabrat, a také nemusí, čili to vám lékař bude dál kontrolovat. Čili dej Bůh, ať je to v pořádku. Velmi krátce s vámi promluvím, ale v téhle chvíli té probíhající léčby není možno... Já jsem vlastně omezen tím, že vlastně chceme-li zlikvidovat nádor, tak musíme použít nějaký postup, který jde proti životu, proti buňkám. Což je správně, ale ten postup jen málokdy je necílený. Tedy ano, to znamená, že je zasažena životnost celého organismu. Ale tady u nás je to jinak. My se snažíme pracovat s tím, co je vlastní chorobou, čili procesem. A maligní buňka je teprv následkem. Můžete mít chorobu dávno předtím, než najdete první buňku. A už ta choroba ve vás bude, bude to připravováno k tomu, aby ten maligní zvrat mohl nastat. A do toho se tedy člověk musí vnořit a musí tam působit. Aby mohl působit, musí to tělo být schopno reagovat. A tak se nekombinují ty dvě léčby, nikdy, protože to pak vlastně nemá moc velký význam. Pro nás jsou nejlepší pacienti, kteří nemůžou nastoupit klasickou léčbu anebo ji mají za sebou a jsou v nějakém stavu, kdy už není třeba nebo jsou ukončeny ty kůry. Tak tam je to nejlepší. Ale zase, já nikdy v životě nechci připouštět, aby pacient ukončoval třeba chemoterapii proto, že půjde k té biotronice. Z mnoha důvodů. I proto, že to není zatím vlastně etablovaný obor, který vlastně nemá celou tu nadstavbu oborovou, která tady je, a který... Podívejte, každý obor má svoji účinnost. Když budeme mít účinnost třeba 40 %, tak budeme říkat, je to dobré, že, je to úžasné. No ale co těch 60? Anebo 60, a co těch 40? Pokud budete etablovaný obor, tak to bude řečeno: "Ano, no tak udělali jsme, co jsme mohli. Je to v pořádku." Když nebudete etablovaný obor, tak vám řeknou, že jste toho člověka zabili. Přesto, že vám třeba... Díky Bohu byste třeba těch x... Teď jsme měli pro kongres v Římě nějakou takovou nějakou řekněmež prezentaci, takový ten banner. A tam se hodnotily velmi nedokonale, ale přesto... Protože vy nemáte šanci tady něco provést, vy nemáte šanci přelézt přes etické komise, něco dělat vážně. Pak vám vyčtou, že nemáte studie. Jak je proboha máte začít, když nejste podporováni nikým, státem, nemáte granty, nemáte nic, ani ochotu. Tak co dál chcete dělat, no? Ale tam byly třeba případy teda toho hodnocení a tam se třeba kupodivu ukázalo, že největší úspěšnost byla u nádorů plic, kde ten stupeň přežití těch, kteří byli ošetřeni biotronikou, byl výrazně vyšší než u klasických oborů například. No jo, ale pak vám přijde řekněmež další postup. Každý vám řekne: "No jo, ale to přece není..." No, takže nějak tak. Nehledě na to, že máte taky příbuzné a všechny další, kteří přesně vědí, že to, když byste šli touto cestou, byla vaše vražda. No tak co můžete dělat? Máte sem tam nějaké úspěchy. Je to úžasné. Chcete lidem pomáhat? Ano. No tak musíte najít prostor, v kterém to je nějak možné. No, to je všechno. Na druhou stranu, když to bude chtít společnost (lidská)... Protože kdyby se podařilo zachránit jen jednoho, tak to může být náhoda, ano, spontánní vyléčení, anebo taky ne. A to nevíte, rozumíte? Kdyby to byl jen jeden! A u toho Zezulky... No a sem tam i u mě byli nějací takoví. Takže co s tím? Když to ta společnost bude chtít, tak se o to bude zajímat a něco pro to udělá. A když to nebude chtít, tak to půjde jako jde teď. Čili prakticky nulová prevence, což je to jediné, co zde může zachránit. Není to lepší mamograf ani kolonoskopie (samozřejmě, že je), ale prevence, skutečná prevence. Protože často se vydává prevence za to, čím není. Když zjistíte již existující nádor, tak to není prevence, to je záchrana před procesem. Prevence je, aby nevznikl statisticky. Čili takové postupy, které snižují množství incidencí těch nádorů. A tady jsou jasné poznatky, ale bohužel, no. I když trošku... No tak já vždycky tady uvádím jednu věc. Když si pustím televizi, tak uvidím ty úžasné úsměvné chlapíky, kteří grilují na zahradě ty uzeniny. Je to skvělé. Ta uzenina, to je tak 20 vykouřených cigaret, velký párek. A vy to dáte na ten oheň, tam to uškvaříte, čili způsobíte dalších 900 látek navíc včetně toho odkapávajícího tuku, který se ještě uškvaří na tom uhlí, a pak si to dáte. Anebo jste na onkologii, ležíte na oddělení, jste právě po operaci. A copak dostanete jako první? Co? No přece dietu - šunku. Co je to šunka? Potravina, která je sycená dehtem (původně) tak, aby se nezkazila, čili to nesežere ani bakterie. A je to kancerogen. Dehet, prosím pěkně, je kancerogen jako prase. A není síly, aby tohle lidé pochopili. Prostě to nejde. A co dalšího? Co dostanete k té šunce? No přece bílou kávu. No, anebo si ji dáte na chodbě černou. Copak je to bílá káva? Přece odvar z pražených zrn do černa. No dehet, to je čistý odvar dehtu. A ten doktor chudák dělá pro toho pacienta co může, a pak ten pacient dostane to nejhorší (z hlediska nádoru), co může dostat - čili primární kancerogen. To jsou přece..., rozumíte, to...?! To je Semmelweis, no. A tak dále. Pročpak myslíte, že máme tak velkou incidenci nádorů dětí, no? To nevzniklo náhodou. Nic není náhodou, všechno má smysl a cíl. No, takže tak. Snad jsem se to pokusil nějak povšechně popsat. Děláme, co můžem. A když je to možné... Můj nejlepší pacient vůbec, kterým se všude chlubím, měl kompletní tedy histologii, otevření hrudního koše, žaludek - uzavřený průstup, udělaná anastomóza (čili obchvat), nádor byl ponechán na místě. No a pacient šel umřít. Tak a nic, žádná další léčba, nic, nula. Kompletní dokumentace. No tak tahle paní přežívala 23 let po léčbě - nádor žaludku. No, takže tím se samozřejmě vždycky chlubím. No, ale moc platné to není, víte? Chápete? Ono jo, teďka už světová řekněmež veřejnost přece jenom ví, že nějaká biotronika existuje, ale pořád... No tak díky Bohu, že nám bylo dáno vlastně vytvořit to Biotronické centrum sociální pomoci. No, budem koukat, jak to půjde dál. No, pojďme. A pak se s vámi potkám.

DOTAZ: Přemýšlím nad prožíváním osudu, například nad tím, že můj současný specifický osud může prožívat nespočet dalších bytostí. (

TP: To bude těžko k pochopení. No dobře.) To je lidským rozumem těžko k pochopení ve všech souvislostech. (

TP: Ano.) Rozumím tomu, že od okamžiku zrození se dle vyspělosti vstupující bytosti a...

ODPOVĚĎ

TP: Počkejte, už to nečtěte. Zapomeňte na to, že jste normou, že jste normou reality. Vy jste normou svého lidského smyslového vjemu. Kdybyste byl jiný tvor, máte jiný vjem. Dnes jste člověk, máte lidský vjem, ale to vůbec neznamená, že je pečetí vlastně plné reality. Z té reality vnímáte určitou část, kterou chápete jako svůj osud. Ten osud má řadu rovin - v tom je vaše svoboda. Všechno, co uděláte, co žijete, je. Nemůžete udělat něco, co by nebylo, ale vaše svoboda je dojít k tomu, co je. Je to jako filmové pásy naskládané na sobě. Vy se rozhodujete v těch uzlových bodech jako ten kuchař Kuřátko, ano, jako kuchař Kuřátko. To je přesný obraz osudu. Vy někam dojdete - a teďka teda tam, nebo tam. I když já nemám moc rád ty seriály, víte, takový to: "Bla bla bla bla, bla bla bla bla, bla bla bla bla." No tak tohle moc rád nemám. Ale dobře, Kuřátko byl skvělý. A řekněmež, že tedy například se vám bude zdát sen. A vy budete kompletně v něm zapojeni, budete vnímat, slyšet, čichat, cítit, prostě všechno. Měl někdo takový sen? No, to není špatná úspěšnost. Ale tady vpravo, pravičáci jsou na tom líp. Levičáci styďte se. A vy v tom snu nejste schopni rozlišit, že je to sen. Poznáte to až při probuzení. A pak najednou řeknete: "No tak tohleto je realita, tamto jsem spal." Můžete jakýmkoliv způsobem poznat, že nespíte teď? No, že jen žijete jiný druh snu, tedy jinou konzumaci myšlenky? I ten sen byl myšlenka. Proto se vám může stát, že se něco rozhmotní, zhmotní, že vidíte to, co bylo, nebo bude a tak dále. Právě proto, že osud netvoříte, ale prožíváte, tak můžete vidět jakýkoliv osud, když budete mít tu schopnost. Kdekoliv, kdykoliv, v kterémkoliv čase, v kterémkoliv vesmíru, kdykoliv. Akorát to normálně nejde, protože jste soustředěni na to tady a teď a ten způsob toho smyslového vjemu. No nebojte, to se bude rozvíjet. Přichází doba, kdy jste dokončili jednu periodu civilizační, tedy technickou civilizaci. To je věc racionální, věc rácia. A nyní docházíte, řekněmež k nějakému zlomu. To rácio nebude zahozeno, vůbec ne, ale bude doplněno, protože máte intuici a máte emoční myšlení. A obojí teprv dává moudrost. Takže teď dojdete na to, že pochopíte, že racionální myšlení je blbec, abyste později pochopili, že to musíte doplnit tím emocionálním myšlením. A víte proč? Protože to rácio vás vede ke zničení, sebezničení. Teď už to žijete, zrovna teď. Už to není složité vysvětlovat ani dokladovat, není třeba. Vždyť vidíte kolem sebe, co se děje v lidském rodu a společnosti. Je to tak? A s planetou a se vším ostatním. Přemnožili jsme se jak kobylky, nechápajíc svůj závazek k životu. Hrůza! Protože jsme byli sobci. Já, já, já, jenom já! A další miliarda bude mít další miliardu popelnic a další miliardu elektráren, další miliardu něčeho dalšího, protože je potřebují. Mají potřeby, chtějí topit, svítit. No tak hlavně musíte třídit, třídit, abyste to posunuli aspoň o nějaký rok dál. Ale nic tím nezměníte, rozumíte, za tohoto stavu. Pak přijdou opačné reverzní stavy, kdy vlastně ta porodnost a ten vývoj člověka začne být brzděn z těch přírodních důvodů. Ne náhodou všechny civilizované země mají problém s porodností. Stále větší, viďte. Čili lidská neplodnost, mužská neplodnost už teďka, ženská neplodnost, to všechno je důsledek prostředí, které jsme vytvořili a které není pro život řekněme dvakrát... No tak se odstěhujem na ty plechový trouby, to já vždycky rád říkám. Musíme ty trubky na ten kosmos tam dát, to bude ono. A ještě lépe do těch tunelů na Měsíc nebo na Mars. Tam to bude skvělý, vyrobíme si atmosféru. Jo, a když se budem chtít projít, tak teda v tom skafandru - úžasný komfort. No, na tý oběžný dráze, no tak tam to zatím vypadá tak, že tam nejsme schopni žít dlouhodobě moc, no. Jsou nějaké pokroky, ale rozhodně to není tak, že by to bylo až moc. Abyste tam mohli žít, tak musíte cvičit jako šílený, abyste vlastně ty svaly podporovali, protože máte nepřirozené prostředí, musíte dělat jiné věci. Jsou tam nebezpečí tedy té radiace, která přichází z toho Sluníčka. No úžasné. Tady na Zemi jste chráněni, máte to všecko v pořádku, ve vatě - voda, studánky, stromy, krása, zvířátka, "lidi". No a... No je to fajn, no. Takže to je konec technické civilizace. Čili rozum zvítězil nad moudrostí. Jedeme dál a dál. Tak spálíme tu naftu v tom motoru ještě líp s tím vstřikováním, a budeme mít ty nanočástice. No skvělý úspěch, že? A tak dále. A co ty plasty? No přece proč se tahat se sklem? Vždyť je to skvělý nápad. No koneckonců, tohle je doufám len. Ale jinak, když to dáte vyprat, tak copak se tam děje? Ta látka se tře. A je tam 5 % elastanu a 30 % něčeho jiného. No a z té vaší pračky to odtejká kam? No a pak tam, ale tam už "hic sunt leones". No, takže třeba tak. Nanočástice. Dneska je máte všude - v Jižních Čechách v podzemních vodách, všude, kdekoliv, ve vás, ve vašich mozcích. A to nejenom to. Další látky, které jsou důsledkem té průmyslové revoluce, samozřejmě těžké kovy, kadmium, olovo a další, a další. A chemické látky. Ze současných látek, které se užívají, jen nepatrná část prošla solidním testováním. Víte o tom, no? No, takže je to úspěch. Je to věk rozumu. Dobrý. Akorát nám pod tím zadečkem nějak ubejvá prostoru. Tak to všechno někam dojde. Nebojte se, nedojde na konec lidstva a planety, ale dojde ke změně paradigmatu, myšlení. K tomu dojde jistě, protože pokud bysme šli stejným směrem... Konference, potřebujem konference, že jo, potřebujem o klimatu. Nikoho nenapadne přivést lidi k dohodě celoplanetární - snížit počet lidí, aby dva lidé měli pokud možno jedno dítě, pokud možno. Ne - my dál a víc. Ještě vyrobíme o miliardu víc halenek a auťáků, vždyť je to fajn. No, akorát je to nesmysl celé. A nikdo z těch slovutných profesorů ani nenastolí tu otázku, že důvodem je množství požadavků na té planetě, kterou máme. Tady máme tak řekněmež dvě miliardy únosnou možnost lidí. Teď jich máme osm, to je čtyřikrát víc. Ta planeta už nevyrovnává důsledky našich životů. My už žijeme na dluh. No a tak to je. A pak přijde Attenborough a takovýhle "šílenci", viďte, a něco vám natočej. No, ještě dokud to jde, no. Víte, co je nejdůležitější? Zvážit je a změřit, no. To je taky pěkně vtipné. Ale dobře. Čili je to o úctě k životu a k ostatním, k vážnosti, kterou jim dáváme. To nejsou věci, které máme organizovat. To jsou naši souputníci, na kterých jsme bytostně závislí, naprosto. Ten systém té Země není schopen sloužit s jedním druhem. To prostě nejde. Nebude to fungovat ani na Měsíci, ani na Marsu. Uvidíte, bude to katastrofa. Zvlášť na Marsu, na Měsíci tolik ne. Každá planeta má svůj vliv a my "bz bz" si to můžem dovolit říkat. Vy si to pak zkontrolujete, až tam jednou se dostanete. Každý život je konstruován k tomu planetárnímu vlivu, v kterém vzniká. A můžou být planety, které budou vhodné, a planety, které ne. Uvidíme, jak to bude s Marsem. Tam je velké podezření, že to nebude jenom radiace, co bude vadit. No ale uvidíme. Překonáme všechno. Je už konec, strašně jsem se rozpovídal. Takže nebojte, dopadne to dobře, akorát ne úplně ten průběh nedopadne dobře. Protože na litr benzínu dojedete těch 10 km nebo 15 nebo 20 nebo 50, to už je jedno - a ne víc. Když budete říkat, že ano, tak budete velmi zmatení. O tom to je. Čili máme k dispozici něco, co máme, objektivně a reálně. Je taky něco, co bysme chtěli. To je jiná věc. Ale jestli to máme, to bych nevsadil na to ani grešli. Takže dobře. Pojďte, rozloučíme se. Já musím opravdu teďka za chviličku hned... Jsem to nějak přetáhl, že jo. No, ježiš. Tak, vždycky se loučívám po svém. Takže s pomocí Boží pro vás pro všechny v našem společném duchovním obřadu chvilička spočinutí, a to bude všechno. No, mějte hezký den.