Tož dobrý den, pěkně vás vítám při naší přednášce nultého stupně Duchovní univerzity Bytí. Tak. Vítám taky paní Lucii, která mně bude číst to, co jste připravili, a já se pokusím na to reagovat. Tady máte. Tak. Poprosím.

DOTAZ: Chtěla bych se vás zeptat, jak nebýt závislý na pochvalách a sociálním úspěchu. Když jsem sama sebou, jde to docela snadno, ale ve společnosti do toho zpravidla zase spadávám navzdory dobrým předsevzetím. Co s tím mohu dělat, aby mi to šlo lépe?

ODPOVĚĎ

TP: Myslím si, že nejlepší řešení, které by tu bylo, se narodit do jiné doby a do jiné společnosti. Tam by pravděpodobně jaksi kastovní systém nemusel vždycky fungovat a místo soupeření a soutěže by mohla vzniknout vzájemnost a vlastně všeobecné vnímání. Tomu se říká duchovnost. A jistě, že ego patří do našeho světa stejně jako altruismus a stejně tak jaksi ten řekněmež prvek žáru i klidu, ale jde o vyrovnání. Jsme lidé, nejsme bozi, a tak máme všichni vlastně nějaké vlastnosti víc vepředu, některé více vzadu. Jsou to úkoly životní. Mimochodem i proto tady jsme. Kdybysme byli vyrovnáni zcela, tak tu nejsme. No. Takže je to úkol životní, který vlastně následujeme a každý to má trochu jinak, každý má jinou historii. To je samozřejmě pravda, ale ve skutečnosti čím víc se budete rozhlížet a čím víc budete starší, tím víc uvidíte tu jednotnost nás všech a uvidíte vlastně tu množinu těch úkolů, které člověk..., nebo těch postojů nebo těch myšlenek nebo čeho a najednou uvidíte, že v podstatě nic tak moc nového nevymyslíte a že jsme součástí jednoho druhu a stejně jako, já nevím, třeba žížaly mají svoje problémy a hranostajové, tak i lidi jako druh mají společný balík těch řekněmež životních postojů, pohledů, problémů, a že se to jistě liší. Já chápu, určitě tu rozmanitost vnímám, ale na druhou stranu i v té rozmanitosti je vlastně nějaká hranice daná tomu druhu. Čili jinak je to u člověka, jinak u jiného, jinak to bude u kytky, třeba támhle té a tak dále. Takže musíte tedy si v tom tím životem procházet, učit se, vnímat a tedy nemusíte, můžete, ale musíte, protože i když nechcete, tak stejně procházíte, takže máte smůlu. I kdybyste nechtěli, tak vlastně ten život je v podstatě nastaven tak, že je to vlastně kauzální pokračování nějakých dějů, které si jistě můžete vnímat i nonkauzálně, ale v tom dnešním slova smyslu velmi často tedy kauzálně, čili jedno vychází z druhého, jedno následuje a tak dále. Takže hodně štěstí na vaší cestě duchovní. A teďka jde o to, že všichni nemusí jít duchovní cestou aktivní, ale můžou chodit duchovní cestou pasivní - většinou - ještě je většina takových lidí. A tam je to vlastně takový průzkum bojem. Prostě uděláš a přichází ten zpětný odřad a pak zase něco vymyslíš, uděláš a tím se zkvalitňuješ. Pak přichází chvíle, kdy začínáte již na své duchovní cestě se snažit jít aktivně. A to je další průšvih, protože tady na vás čeká moře nejrůznějších názorů, sekt a čeho dalšího, kde zase lidé vlastně někdy lépe, někdy hůře a někdy krásně vlastně vám předávají nějaké to poselství. A vy si v tom musíte vybrat a nakonec budete muset být jaksi stojící na vlastních nohou. Čili musí být vaše jak srdce, tak i rozum, pokud možno, jak dokážete v rovnováze. Je krásné memorovat nějaké naučené texty nebo myšlenky, ale dokud se s nimi nesjednotíte, tak všecko málo platné. Čili to sjednocení neznamená, že se je naučíte nazpaměť, ale je to věc trošku jiného postupu. Takže tak. Děkuju.

DOTAZ: Jak vnímá čas bytost bez těla, která se bude opět zrozovat? Vnímají bytosti v nevtělené fázi života čas?

ODPOVĚĎ

TP: Samozřejmě, ale stejně různě jako my. Většina nás lidí v této chvíli a zvláště tedy v těchto místech vnímá čas tedy, jak jsem naznačil, tedy jako kauzální vjemovou oblast, kdy vlastně ten životní vjem se odvíjí, a ta bytost takto pročítá román svého života. Ten váš osud, to je vlastně skutečně jakoby román, který má ke všemu ještě dimenze tyto. Čili to není jeden děj, ale jsou to děje příbuzné k tomu základnímu směrem nahoru i dolů. A vy v tom prostoru máte svobodnou vůli. Čili můžete vybírat, můžete se rozhodovat, což je jeden z důvodů, proč jste ve vývoji, a to rozhodování zase se vlastně stane něčím, čím se vyjadřujete jakoby. No a ještě jednou tu otázku.

DOTAZ: Vnímají bytosti v nevtělené fázi?

TP: Ano, děkuju. No, druhá část. Stejně jako je vjem možný kauzální, musí být v rámci duality i možný vjem třeba nonkauzální. A to je zase úplně jiná oblast, což dokazují mnozí, kteří k vám promlouvali nějakým způsobem a někdy lépe, někdy hůře. Velmi často to je jen poměrné nebo úplně špatně. A pak jsou ti, kteří to mají opravdu dobře. To znamená jejich vidění časoprostoru je přesné, až zcela přesné. No to patří k životu. Zase vždycky hledejte póly napravo, nalevo, nahoře, dole. A ten způsob toho vjemu nemá důvod být příliš jiným, když odejdete. Nejste vázáni tedy tělem. Takže pokud bych si mohl vzpomínat na svoje beztělné bytí, tak je to zase velmi různé. Záleží na tom, kdo jste byli, kam jste došli, jaké máte vlastně zatím jaksi vnitřní, já nevím, postavení, a tak můžete být tvrdě vázáni na tu hmotnou realitu. Budete někde strašit na cimbuří v lantuchu nebo podobně, nebo budete v nějaké místnosti dělat lidem nedobře, budete strašit třeba a budete vlastně neschopni pokračovat. Budete velmi vlastně nesvobodní, budete zamčeni ve svých jakoby nějakých, jak se tomu říká... Vidíte, teď mi to nepřichází, ale... Pomozte mi. Odblokovává se to... Tak. A to bude jedna podoba. A druhá podoba bude, řekněme, ta průměrná, kdy tedy i tam budete prožívat nějaký děj, který budete strukturovat a vnímat v čase. A ta další je, kdy i tam vlastně snadněji než zde budete schopni vnímat tu čtyřrozměrnou realitu. To už jsou duchovní cesty, a to velmi vysoké duchovní cesty, které ovšem dělají i někteří lidé - vzácně. A i tady je potřeba se být na pozoru, než se něčemu rozevřete. A jaksi kdo vám co říká, je sice moc pěkné, ale aby to bylo doopravdy. A to je to nejtěžší. Takže když potkáte třeba mnichy, kteří pracují v těchto oblastech, tak to je velmi vzácné. Ale je to. Třeba, když se podíváme na to prameniště Gangy nebo jinde, tak tam můžete potkat lidi, kteří skutečně ve své cestě došli jaksi do těch možností a ten jejich život potom i podle toho vypadá. Oni vlastně slouží tím způsobem existenčním všemu životu, tedy celkovému ději, který se odehrává mezi tím dobrem, zlem, vývojem, nevývojem, vysokou duchovností, nízkou duchovností a tak dále. No, takže to bude třeba jeden extrém. Pak tam lítáte v těch sandálech a s tou bederní rouškou a a a a... pro běžného Evropana, myslím, je dost obtížné si představit, cože to tam ten člověk dělá, když se myje v té vodě, když si vyseká díru v ledu a je mínus 20 a on je zcela nahatý prakticky. A proč? No, přitom je to všechno jasné. V té fázi musíte být zbaveni co nejvíce všeho, co vám na té cestě tak vysoké duchovnosti brání. Musíte odejít od vlivů, pokud možno všech - nejenom vlivů lidí, ale i od vlivů rostlinstva a zvířeny. Takže musíte vysoko do hor, kde už ani rostliny nežijí, kde nežijí ani zvířata. A v těchto podmínkách, které jsou také umocněny tím mrazem a vším těm ostatním, máte čistý vlivový stav. Zároveň nemůžete být tísněni ani oděvem, protože i oděv, který máte na sobě, vám vlastně svým způsobem tuto věc by ztěžoval. Proto ne, že by to byli exhibicionisté, ale proto, že pro tento duchovní stav je již třeba, aby byli zbaveni všech těchto bočných a nepříjemných, řekněme, zdržujících vlivů. Chodí tedy tak, jak chodí, v podstatě nazí a tak dále a tak dále. Aby se to mohlo realizovat, musí mít také ale to duchovní vzdělání. Tumo není zas až tak složitá disciplína. To není známka duchovnosti, přestože ho vlastně většinou praktikují pouze tito duchovní mistři. A jsou tu i jiné dovednosti, které, jak jsem vám už mnohokrát říkal. Třeba mistr mého známého mistra, tak ten medituje celý den za čtyři oříšky nebo kolik a vznáší se přitom kus nad zemí. No a tento mist posílá tohoto mistra do Tibetu, aby tam lítal v těch dřevácích na zkušenou. Dostane mošničku a jde. No. A to teprve tehdy, když je to na místě. Pracuje od svých tří, čtyř let. Je to velmi dlouhá cesta. V jeho kultuře a v jeho společnosti je to vnímáno jako normální. U nás možná ne, ale to je jen jedna z možných podob. A teďka ta nevtělená část. Když se vlastně dostanete do bodu, kdy "scípnete", tak to neznamená, že byste se změnili. Smrt není zásluha. Smrt je změna stavu, vlastně polovina života. A tak jste stejní, jen bez těla. Změní se tedy ty podmínky v té hmotě, ale zároveň tu zůstává to vědomí. To třeba vidíte, když se někdy vzácně třeba objevovali ti duchovidní lidé, a tak viděli třeba toho strejdu a ten strejda byl v plný parádě s tou hasičskou přilbou nablýskanou a s těmi epolety, protože on si na tom hodně zakládal, víte? No, taky se vám může stát, že budete lítat v teplácích na druhý straně. No, ale to už záleží na tom, co jste pěstovali. No. Čili až postoupí naše schopnost normálně vnímat vědu o životě, budeme se zabývat životem vtěleným i nevtěleným jako samozřejmostí. Celé historické generace se věnovaly těmto myšlenkám prostě proto, že vlastně jejich poznání bylo více vyvážené než naše. Naše je technické a rozumové. Udělali jsme velký pokrok v této oblasti, ale všechno ostatní - hic sunt leones - tam nic není. No, takže oni byli vlastně svým způsobem v té civilizační úrovni dál než my. A začínáme to poznávat. Začínáme vnímat svých poznatcích, vědeckých poznatcích, že to, co ti předci tvrdili nebo co praktikovali, nebylo až tak, protože my nadutí modernisté si představujeme, že každý předek je "huhu". Rozumíte? Takový to "uá" a tak dále. Je to velká neúcta k vědění, k poznání, ke stavu, k lidství. A to se teď začíná pomaličku nebo dokonce velmi rychle měnit. Protože jak jsme se dostali od té nejprimitivnější hmotné podoby, tak začítáme v těch poznatcích vidět neustále jasněji tu obrovskou vlastně - to předivo té vzájemnosti a významů navzájem opřených o sebe, ať je to jakýkoliv obor, ať je to hmota, biologie nebo další. Takže těším se na to, až to zase bude dál pokračovat trošku, a ono to přibývá velmi rychle. Děkuju.

DOTAZ: V souvislosti nejen s válkami si kladu otázku, s jakým asi úkolem vstupuje lidská duše do zrodu, který končí záhy? Není takový zrod spíše než školou něco jako oběť, služba životu rodičům?

ODPOVĚĎ

TP: No, tady je třeba maximální případ, který bysme mohli uvažovat. Je to případ, kdy se rodící dítě nenarodí, zemře nebo zemře velmi záhy. Nemá v té knize života vlastně ani jednu stránku. A může to být proto, že v té rovině osudu, v které se rodí, do toho patří samozřejmě rovina pro všechny přítomné, je tento osud, tento život dál vlastně nepokračující a v jiné rovině osudu by ten jedinec mohl pokračovat docela klidně. Jsou tu osudy, které už pokračují dál. Rozdělme to do první části, tedy do puberty a do druhé části od puberty. Do puberty je to vlastně v režii těch rodičů, zrodů, ale je tam také ten osud od puberty je to již stále více samostatné projevení té bytosti, která tedy se stává dospělou. Tam se potom také začíná naplno projevovat. Vzpomínáte na všechny ty peripetie, které to někdy provází, když se ten člověk hledá. Už není dítě, čili už není vlastně tak direktivní, ale ještě není dospělý, ještě není zcela vykrystalizována jeho osobnost, ale také tam se krystalizuje i to, kým a čím byl v těch minulých životech - velmi často. Bohudík nebo bohužel. Ale ono vlastně bohudík i bohužel je stejně, protože všechno je dobře. Takže uvidíme, jak to bude pokračovat dál.

DOTAZ: Tady je ještě druhá část dotazu. Jaké místo obecně ve vývoji bytostí plní specifické životy končící v útlém věku, kterých je ostatně napříč biosférou drtivá většina? Když zemřu jako larva, což je asi tak v 99 případech ze sta, (

TP: Když zemřu jako...) Larva, larva. (

TP: Larva.) Larva, pardon, což je asi tak v 99 případech ze sta. Mám jako motýl v uvozovkách "splněno"?

ODPOVĚĎ

TP: Zkusím odpovědět. Tyto úvahy jsou často vedeny z pozice člověka, který má konkrétní podobu, konkrétní místo, ale také konkrétní obzor. Není ještě schopen, zvláště dnes ne, protože je rozumář, vnímat plně celou souvislost toho, čemu lze říkat Tvůrčí dílo nebo celkový osud. Je to také velký problém z hlediska takové té základní matematiky. Podívejme se, kolik je hmyzu a navíc kolik je bakterií. Ve vašem těle jich je možná pár kilo. Doufejme, že ne moc. Jenom ty, které mají být. A to jsou... dáte si piluli, nějaké protektivum pro váš střevní systém. A tam budou miliardy bakterií, co? No a tak dále. A pak ty hmyzíci, na které tady narážíme a pak nakonec ti lidé. A to, co pokračuje, co nevidíte, protože to, co je nad vámi, to vidět vlastně běžně nemůžete. Vidíte sebe jako jako vrchol stvoření, zatím nejvyšší stupeň života. A protože tu není žádný vyšší, tak vám to připadá, jak připadá, no. I když už se vám sem rodí takoví ti jednou nohou jinde, kteří mají takovou inteligenci emoční, jaksi sociální a jinou, která přesahuje zdaleka naše třeba jaksi běžné doby, když jsme se rodili my třeba v tom minulém tisíciletí. No. A tak to je třeba taky nějaký duch doby, která se posunuje. No, ale vraťme se k otázce. Ještě jednou. JEŠTĚ JEDNOU

DOTAZ: Jaké místo obecně ve vývoji bytostí plní specifické životy končící v útlém věku?

ODPOVĚĎ

TP: Ano. A byla tam ta larva hlavně. To je důležité, protože vidíte vlastně, vidíte přírodu, vidíte svět, vidíte život. Jako lidé, kteří jste vychováni v boji, protože několik staletí a tisíciletí je kultura založena na boji, který má nejrůznější podobu. To nemusí být jenom na hřišti, ale je to i v tom, že tedy dobýváte společenskou vážnost a všechno ostatní. Kam se hrabou Indové se svým kastovním systémem. No, takže jste takto vychováni, a proto přenášíte tyto defektní názory i do hodnocení přírodních mechanismů, což je samozřejmě veliká chyba. Místo, abyste přemýšleli o sobě a rozvíjeli svoje poznání, tak se pokoušíte mentorovat tu přírodu často. Vidíte, jak jsou zvířata požírána. Vidíte, jak trpí třeba hladem nebo něčím jiným. A zatím ještě musíme čekat na to poznání, které je mnohem hlubší. Nakonec pochopíte, že vše to je jednota, je to láska. A kdy každý ten díl toho systému, ať je to život nebo anorganická nebo jiná část, že je přesně na svém místě, že je správně. A pokud do toho nezasáhne člověk svojí patologickou myšlenkovou částí, tak to funguje, jak má. Jsou tam vlny, protože aby se nějaký systém vyrovnal, tak to jde velmi těžko v lineáru. Musí zde být vlastně výkyvy, které jsou dále zase brzděny. A to brždění může mít jaksi různou podobu křivky - PID a tak dále a tak dále. A to znamená, že pokud je vše v pořádku, probíhá vývoj tak, jak má včetně všech zvratů. Jestliže před těmi, já nevím, 65 miliony let skončila jedna éra, tak to bylo naprosto správně a bylo to důležité pro další postup vývoje života na Zemi. V té rovině osudu, která tehdy byla a která je spojena s naší rovinou osudu. Nelze vyloučit ani jiné roviny osudu. Čili mohlo by se stát, že bysme tu dnes měli reptiliány, tedy bytosti, které pokračovaly ve vývojové řadě, tedy těch ještěrů a nikoliv jaksi těch savců jako my. No nevím, asi by byly lehčí porody, co říkáte. No, ale kdo ví. Takže ten stav v přírodě není boj v žádném případě. To je chorá lidská mysl, která by všude, vždy a jen bojovala. Vy dobýváte vesmír. Už se chystáte vykopat tunely na Měsíci a na Marsu. Už se chystáte hájit své jistě oprávněné zájmy na svých vojenských základnách. Už už už. Už byste nejradši opustili Zemi. Už je vám malá. Přitom je to to nejkrásnější místo pro váš život. Jste na něj jste plně adaptováni. Ale vy se pokoušíte žít v plechových rourách na oběžné dráze a domnívat se, že tudy vede cesta. Kdybyste odstoupili miliardu světelných let od místa, kde stojíte, nebudete moudřejší. To budete muset změnit svoji duši a na to nepotřebujete toto cestování. A paradoxem jest to, že na konci tohoto vývoje je pokoření času a prostoru, kdy přestává hrát tu roli vězení a vy můžete být kdekoliv, v kterémkoliv místě, prostoročasu, kdykoliv. A to nejenom mentálně, ale i hmotně. Pokud ovšem opustíte jednostrannou myšlenkovou bázi té klasické fyziky, která je rozumářská, a je to správně, protože ona přinesla svůj díl, ale jasně vidíte, jak dochází k hranicím, kdy narážíme jako lvi na mříže a ono to přes všechny ty kvarky a všechny ty struny nějak nefunguje. V téhle chvíli nechápeme vůbec, jak funguje vesmír. Nevíme to, protože temná hmota a temná energie je docela vtipná věc. Kdybych já tvrdil něco, co není dokazatelné mikroskopem nebo jinak, budou mě označovat za pavědce a šarlatána. A já budu dokazovat, že tady to chování toho systému dokazuje, že tady musí něco být. Budu tomu říkat temná hmota, temná energie. No jo, ale já jsem ji neprokázal. A tak do těch rovnic musíme dosadit koeficienty, které nám srovnají průběh toho výpočtu s pozorovanou realitou. Souvisí to s horizontem poznání, který jsme publikovali a budem publikovat další třetí díl. A ten horizont poznání vám najednou dokončuje myšlenku pružnosti časoprostoru a nakonec vám dokáže, že váš vjem, a to dokonce i přístrojový vjem je zatížen chybou, a že vlastně není reálný. No, ale to nechme na jindy. Takže budeme se zase nad tím zastavovat, přemýšlet, hledat nějaké řešení a ono to postupně, protože to je vývoj, bude objevovat. Kdyby někdo hlásal v roce, já nevím, 1890 to, že čas je pružný, že není stálý, no, tak bude exkomunikován, bude vyhnán na hnůj. Pak přišel Einstein a měl to taky těžké, viďte. 0:27:04.600,0:27:09.520 V první chvíli mu nerozuměl nikdo z fyziků, a pak se to najednou v experimentech za mnoho let prokázalo a už se to bere z části jako samozřejmost. A pak přijde další změna a vlna, kdy se to zase změní a zas se půjde dál. Byly tady kdysi - na po revoluci zvláště - takové myšlenky, že už bylo vše objeveno, že už není co objevovat dál, že jsme ve svém poznání dokonalí. Ohromná legrace to je. To je vždycky předěl. No tak pojďme dál. Můžete.

DOTAZ: Mhm. Je to citát z díla pana Zezulky Myšlenka. (

TP: Mhm.)

DOTAZ: Sami myšlenku jaksi tvoříme. Ovlivňováni jsme k tomu, řekněme planetami, druhými lidmi, přírodou, prostředím. To všecko ve směsi působí na naši hlavní myšlenku. Můžete prosím více pohovořit?

ODPOVĚĎ

TP: Tady je důležité to slovo vlastní myšlenku, protože řád, chcete-li přírodní řád nebo přírodní zákon, to je v podstatě projev jakési myšlenky, která se projektuje do nejrůznějších oblastí, ať už je to chemie, fyzika, sociální vědy a tak dále. A to, co pozorujeme, rozhodně není "cochcárna". Je to myšlenka, je to řád. Má svůj smysl, má svoje vazby, a to i ve smyslu jaksi řekněmež stavu a popření stavu, což je na tom úžasné na tom světě, že vy nevystačíte jenom s jedním vlastně pólem. Vy musíte přemýšlet vždy o tom druhém pólu a pak o tom, co je jejich spojením. No a... Dneska mi to vypadává. Ještě jednou... POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Sami myšlenku jaksi tvoříme.

ODPOVĚĎ

TP: Děkuju, stačí. Je třeba tedy vnímat, že je tu řekněmež základní myšlenka, která je samotnou podstatou toho časoprostoru, a že tu je vnímající část oddělená, tedy bytost, která rovněž má zase svoji myšlenku, byť jakkoliv vlastně omezenou vůči té myšlence základní, chcete-li Boží. A tak ten člověk vlastně myslí nebo řekněmež ten proces jeho myšlení probíhá samozřejmě s tím, co nasbíral ve zkušenosti, jaká byla výchova, škola, zkušenost životní, vlivy ostatních lidí, myšlenky ostatních lidí, protože myšlenková pole jsou naprostou realitou nikoliv jaksi chimérou. Koneckonců vidíme zde třeba přenosy chování nebo trvalou sugesci nebo pokusy, což je nejlepší, na zvířatech, kde je prokázáno, že nějaká dovednost krysy v Tokiu se objeví ve stejných podmínkách u krysy v Americe. V okamžiku, kdy krysa v Tokiu dosáhne úspěchu, třeba v cestě tím labyrintem, zvýší se okamžitě úspěšnost jaksi i těch krys jinde. Anebo ti známí, kteří myli si ty batáty, ty opičky, a jak jedna začala a tenkrát tam byl náhodou výzkum. No a pak když jich byla určitá jaksi - oni se opičili - určitá množina, tak začaly dělat všechny, ale nejenom na tom ostrově. Začínaly to dělat všechny opičky tohoto druhu v celém světě. No, je to ve výzkumu vidět. Třeba máte třeba výzkumný program. Teď vidíte, jak na několika místech ti lidé jdou za stejnou myšlenkou, což samozřejmě je z jedné strany pochopitelné, protože je to nějaký úkol, který chceme řešit, ale pak je tu ten způsob toho řešení, a tam někdy dochází k té rezonanci a tak dále. No, takže myšlenky jsou realitou a ty myšlenky tedy jsou samozřejmě tak silné, jak je silné to vědomí, které je produkuje. U člověka to může být většinou velmi slabé. To jsou takové ty myšlenky řekněmež, kdy ten myslící princip není koncentrován, není příliš jaksi ani řízen, protože... To jdete a teďka vidíte tohle, vidíte támhleto a najednou vaše myšlení jde tímhle směrem, pak zase uslyšíte slovo jiné nebo narazí na vás jiná myšlenka. No, pak jsou tu myšlení koncentrovaná, která člověk drží. Tak jste hudební skladatel a teďka píšete tu nějakou úžasnou symfonii a teďka vám služebná přinese ten čaj nebo tu buchtu a vy ji vyženete, protože se nechcete vůbec nechat ničím rušit, dokonce ani jídlem, které byste potřebovali nebo pitím a tak dále. Takové příběhy jsou přece v historii třeba krásně zdokumentovány nebo prostě pracujete na svém problému a jste na něj plně koncentrováni. Všecko kolem ztrácí pozornost. Ta koncentrace vede k zaostření vaší pozornosti, vašeho vědomí. No a ta myšlenka tedy může být i velmi silná. Zas může mít různou podobu. Může být spíš na pólu hmotném nebo na pólu psychickém. Když ta myšlenka bude blízko pólu hmotného, tak se bude jednat zase s různou měrou například jevů, jako je hmotné ovlivňování, psychokineze například a podobně. Čili třeba pohybování předmětů vůlí. Já nevím, vzpomeňte na Rosenheimský případ, kdy to bylo naprosto neřízené. A nějací mladí lidé tam hýbali trezorem a způsobovali velmi pozoruhodné výpadky sítě a tak dále, což zkoumala akademie věd a tak dále. Čili to je jeden případ. A zase ten druhý případ je oblast tedy hypnózy nebo sugesce, kdy vidíme třeba případy, kdy člověk dokáže jiného člověka přimět, aby něco vnímal, co není reálné nebo aby udělal něco, co vlastně by nikdy neudělal. "Janku, vyskoč," třeba, viďte a tak dále a tak dále. Vzpomeňte na příběhy třeba slavných, velmi silných jaksi telepatů, já nevím, z Ruska, kdy ten člověk předává strážci ve vězení bílý papír a on ho propustí, protože se domnívá, že tam je propouštěcí příkaz, anebo dá tento papír na šaltr do banky a ten úředník mu vyplatí obnos. No, to je zdokumentováno. Nebo jinde jinak. Svého času jsem viděl třeba úryvek filmu, kde se s tím zabývali Američané a ukazovali některé velmi vyspělé hypno - jaksi lidi, kteří... těm stačilo se jenom s vámi potkat a už se dělo to, co se dělo. Tak to je třeba zas ta druhá strana. No, takže máte své myšlení, je různě silné, různě dokonalé, různě košaté, různě vyvážené. No a o tom je taky život. Čili cílem je, abyste byli tedy i v tomto co nejvyváženější a mohli postoupit. Děkuju.

DOTAZ: Pardon, já se to jenom zkusím přeluštit. (

TP: Ano. Silvie, jste tu? Co to piju? Aha.) Já to slovo vynechám, a jestli tady někdo v publiku je, kdo to psal, tak ať mi, prosím, pomůže, protože ono je důležité, ale já ho nepřečtu. Kde jsou všechny, teď je to slovo nad- a podsféry, časy a rozměry? Každá bytost vnímá jen část, s níž je propojená. (

TP: Vesmírné? Možná?) Ne, ne, ne. Je to kratší. Tak jestli mi někdo pomůže, kdo to psal, budu ráda. Ono je důležité. (

TP: Dobře, tak to přečtěte znovu a budem vařit s tím, co máme.) Kde jsou všechny nad- a podsféry, časy a rozměry? Každá bytost vnímá jen část, s níž je propojená. (

TP: To je vše?) Mhm.

ODPOVĚĎ

TP: No to je vše. Tím výrazem, kde jsou vlastně říkáte, že ta realita závisí na tom, zdali to vy vidíte nebo zda to vnímáte, což je hluboký omyl. Skutečně z té množiny reality vnímáte pouze určitý výsek, který se vývojem duchovním bude rozšiřovat, ale zatím je takový, jaký je a je to správně. Teď je takový, příště bude takový a nakonec bude úplný. Tedy když se podíváte třeba do hmoty, tak uvidíte vlastně neustálé skládání a procházení jednotlivých sfér sebou navzájem. Je to tak trochu, jak to psal Ezechiel - kola v kolech. A to je velmi těžko k pochopení. Pokud nepoužijete myšlenku horizontu poznání, tak vám to přestane fungovat. Protože vy měříte ty angströmy a měříte ty 10 na mínus dvacátou vteřiny a rozměry a zase na druhou stranu se díváte nad hlavu do toho vesmíru velkého a tam prostě si počítáte těch 14 miliard let a domníváte se, že tak vlastníte vlastně přehled o této vlastnosti toho prostoru. Je to velký omyl. Ten horizont vlastně popisuje změnu všech parametrů, všech intervalů, včetně času, včetně rozměru v závislosti na velikosti toho intervalu od bodu nula pozorovatele až tedy k jeho hranici. Od nepatrných odchylek, nekonečně malých až po nekonečně velké, čili horizont poznání. V určité fázi již nemůžete dohlédnout, měřit či cokoliv dál, než je ten horizont. Kdybyste použili jakékoliv množství energie či čehokoliv jiného. Stále lepší dalekohled a tak. Čili ten horizont něco, co vás zdánlivě omezuje a zároveň je to výzva, protože se domníváte, že to, co vnímáte, je výpověď o tom, co vnímáte. Ale není. Ten přírodní zákon totiž platí na vše. To, co Einstein objevil, tedy jaksi relativitu, tak ona není kupodivu aplikována a nakonec na kosmologii, na další a další obory, protože se chová jako bysme se pohybovali v euklidovských přímkách, tedy jaksi přímkových útvarech, ale ve skutečnosti je každý ten interval zakřiven. A to je pozoruhodné, protože samozřejmě u malých rozměrů vcelku ty chyby nejsou, ale čím větší, tím se dostáváte vlastně do poněkud pochybných výsledků. Když se tedy díváte třeba do vesmíru, tak vidíte hmotu. Vidíte hmotu bočného vesmíru, kterou jste. Když se díváte do hmoty, tak vnímáte hmotu toho podvesmíru, kterým také jste. A aby to nebylo tak jednoduché, tak tato cesta je nekonečná. Čili dneska mluvíme o kvarcích a mluvíme o těch částech, protože čím dál se vzdalujeme v tom intervalu, v tomto případě velikosti, tím větší energii musíme vynaložit pro to, abysme se něčeho dobrali, až nakonec horizont poznání nám znemožní další cestu. Abysme mohli jít dál, museli bysme se snížit na úroveň třeba, já nevím, protonů nebo elektronů, abysme viděli další úroveň. I tam bysme viděli stejný děj. To znamená, že bysme viděli nekonečné prázdno, protože hmota je prázdná nekonečně. To je prostě nic. Tady je jádro, támhle lítá někde elektron. Hrůza. Taky to vidíte v případě černých děr, těch singularit, kdy se trošku přiblíží ten časoprostor. No a vy tady máte miliony tun na špičce jehly. A ještě pořád to není absolutní slisování hmoty. Je to jenom v tomto časoprostoru. A pak to pokračuje dál. Na konci mizí časoprostor jako takový v té formě, kterou znáte, ale je tam to slovíčko nekonečno a to je velký problém pochopení zejména. Půjdete-li cestou do vesmíru a vesmíru vesmírů nebo cestou do podvesmíru a podvesmíru, nakonec dojdete vždy tam, kde jste začli. To je Möbiova páska, víte? Když vezmete pásku a tu... - já poprosím, máte moje klíče někdo? Jano, je tam taková flaška na skeneru. Ta se k tomu hodí. Takže vezmete proužek papíru a ten překřížíte a slepíte, tak získáte útvar, který má jeden povrch. Když pojedete po tom povrchu, tak budete nahoře i dole neustále. Ne, náhodou ta páska je symbolem nekonečna, když ji překřížíte, čili ležatá osmička. A když tu pásku složíte inteligentně, tak z ní vznikne trojúhelník z té mé Möbiovy pásky. No a to má také důležité matematické dopady a i to, jak se ty strany té pásky překládají, je velmi důležité a matematické. To je plošný útvar, pásek papíru. A já vám za chviličku ukážu vlastně totéž v 3D prostoru, tedy v tom prostoru, který my tu máme. A to bude za chvíli, no. No a tak dále a tak dále. No nechme toho už. Tak co máte dál? Pak ukážu.

DOTAZ: Tohle je podle článku Větrníky jsou hazard se zdravím lidí i přírody.

TP: Ó, děkuji. Už je to tady. Neupustit. Tak podívejte. Tohle to je útvar, který má jen jeden povrch, což je velmi krásný útvar. a děkuji za něj, že existuje, protože takhle krásný není moc často vidět. Zvláště proto, že zde vidíme díky té průhlednosti i vlastní průběh toho prostoru. Takže to, co vleze sem, vylézá vrchem a zase naopak. Čili je to jeden povrch v 3D předmětu. Děkuju. Tak někam šikovně, aby nespadl. Tak. No a teďka pojďme tedy k tomu.

DOTAZ: Takže je to podle článku z týdeníku Naše pravda ze 7.5. letos. (

TP: Ano.) A jejím autorem je lékař Marek Obertel ze záchranky Olomouckého kraje. (

TP: Mhm.) Větrníky jsou hazard se zdravím lidí i přírody. Jedním ze zásadních škodlivých faktorů, o kterém se vůbec nemluví, je infrazvuk. (

TP: Ale o tom už se mluví, ale čtěte dál.) Neslyšitelná část zvukového spektra vlnové délky od 1 do 20 Hz. Ten je produkován otáčejícím se lopatkami větrníků. Infrazvuk způsobuje u citlivých jedinců psychické i somatické problémy. Nebezpečná je situace, kdy infrazvuk dosáhne frekvencí blízké tlukotu lidského srdce nebo vibrace tkání. Dochází tak k poškození buněk. Trpí nejen lidé, co bydlí pod vrtulí, ale i hmyz, včetně včel. V krajině mizí ptactvo a další zvířata. Dalším prokazatelně negativním jevem je zásadní změna klimatu a úbytek srážek a sucho v lokalitě vlivem změn proudění větru za větrníky. Spodní vody jsou pak ovlivněny hlubokými železobetonovými základy a následnými trvalými vibracemi při provozu. A teď asi teda...

ODPOVĚĎ

TP: No tak to poslední je k uvážení, protože jaksi železobetonové bloky těch máme velmi hodně. To je pravda. Ale pokud se týká těch infrazvuků, tak to je do velké míry asi něco, s čím bych mohl souhlasit. A nejedná se zdaleka pouze o oblast takto nízkých frekvencí, ale v podstatě každé vlnění na vás nějakým způsobem působí, ať už jsou to slyšitelné zvuky, třeba hudba nebo i vyšší kmitočty a frekvence. No, ty lopatky samozřejmě jsou vyvíjeny k stále větší dokonalosti, ale přesto z fyzikální podstaty musí vytvářet tedy i tyto jevy. Člověk už mnohokrát našel nějakou věc, která se mu zdála dobrá a pak zjistil, že je dobrá a že taky má svoje negativa. Většinou v těch prvních dnech toho užívání se o tom moc nemluví později. Také jsou tu mechanismy přizpůsobení a vidíme, že i ten hmyz a ostatní části přírody. Koneckonců ty lopatky mohou být nebezpečné i pro ptáky, že to mění tu naši krajinu. My jsme ji změnili už dost, viďte. V podstatě jsme svého času vybetonovali, co jsme mohli nebo vyasfaltovali. Když se podíváme na planetu z výšky a uděláme si jeden snímek za rok, tak uvidíme zaprvé, že se ty neprodukční plochy neustále rozlézají v podstatě jako plíseň a že také svítí. No, takže kdybysme se mohli dívat třeba 100 let nebo 200 let, byl by to zajímavý pohled, jak se na tom povrchu ta věc rozšiřuje. Mizí i zbytky vnímačů uhlíku, tedy stromy a tak dále. A celý děj má svoji logiku. Je tady potřeba člověka, který ať už řádně či neřádně si ji vytváří. No a jsou to snahy ji naplnit. A teď zase dobro, zlo, realita, nerealita. Co když ten Tesla měl pravdu? Co když energie je to, co je všude kolem vás? Co když nemusíte být vůbec závislí na těchto oblastech, jak tvrdil on. Co když? A co když jsme se pokusili ty myšlenky z osobních sobeckých důvodů zadusit? Jeho vnímání energie, elektřiny a tak dále bylo dlouho mimo dohled současné vědy. Vlastně nebýt specifických výsledků... No, ještě dneska je to tak trochu. Čili, abysme mohli získat svobodu, musíme se změnit. Když se podíváte na ty miliony lidí, kteří jsou závislí na dosavadním toku energií, včetně všech těch poruch, které právě zažíváte, tak to by přece byl velký zásah. A tak ne všichni by se radovali z tohoto. Doufám, že budoucí poznání a věda dojde nakonec k osvobození, ale to také musí být tak, aby "to, co pohlcuje zem", se vzpamatovalo a pochopilo, že největším nebezpečím dokonce nejsou ani ty odpadky, ani ty mikroplasty, ale množství lidí, kteří produkují odpady, žádají energii a zabírají prostor pro vyvážený ekosystém, v kterém každý ten jednotlivý dílek má svůj význam. Vy prostě nemůžete žít bez žížal a bez lišek a bez všeho ostatního. To je otázka času. Ten systém se vyjel miliardy let, a to za velmi inteligentní taktovky. A tak každá ta část zde má své místo. Když se pokouším vnímat zvíře například, různá zvířata a dívat se na ně, na jejich etologii, na jejich chování, na jejich projev, musím se přiznat, že někdy se domnívám, že vidím mnohem více moudrosti, než u svých současníků. A to i ve smyslu řekněmež toho boje. Takže je to vlastně vzájemný prospěch, ne boj, kdy jedno umožňuje druhé. Nebýt třeba žížal, já to zkracuju, tak nebudou špačci a tak dále. Nebýt špačků není zas něco jiného. Nebýt toho něco jiného a tak dále. Lidský tvor utrpěl velkou míru egoismu a pýchy. Přestal vnímat vše kolem sebe, mimo sebe a z této pozice pak jednal. Já vím, byla to skvělá myšlenka, když se objevily první technické vynálezy. No dobře, kdyby tu byly ty 2 miliardy lidí, na které je tak konstruovaná naše Zem, tak byste možná mohli ty diesely produkovat. Ta příroda by to dokázala eliminovat. No jo, nás je třikrát tolik a tak dále. Všichni hledají nějaká řešení mimo jediného správného, tedy dobrovolně na základě všeobecné lidské dohody snížit porodnost, pokud možno dobrovolně. A tak během několika generací se dobrat ke stavu, kdy by bylo na Zemi dost místa. Dneska to místo je čím dál tím dražší. Když se podívám na Prahu třeba, co říkáte? Tak těch 100 000 za metr čtvereční, to je fajn. Byla doba, kdy to bylo skoro zadarmo. Dokonce se to rozdávalo. Karel narýsoval ulice a dostali jste pozemek a mohli jste stavět. A když jste to dostavěli do nějakého dobu doby, tak to bylo zadarmo. No, ještě bylo kam. No, my tady jsme na tom byli dobře. Tenhle dům vepředu, to byl jediný dům za pražskými hradbami nebo jeden z mála. A ty hradby vedly tady na Revoluční, čili jsme byli vlastně mimo Anežský klášter a tak dále a tak dále. V jiné době před - v době ledové tady tekla Vltava v těchto místech. Tady přesně. No a ještě tamhle. No a tak dále. No, všechno se mění. Takže pojďme dál.

DOTAZ: Po zhlédnutí přednášky profesora Tichavského jsem přemýšlela o obdobném procesu v zemědělské krajině při použití holohomeopatie. Při vizuálních ukázkách obnovy biologické síly v krajině mě napadá, zda se také něco podobného neděje v organismu buněk, třeba člověka při biotronickém působení. (

TP: Aha. No dobře.) Já ještě to dokončím. Možná tady ta otázka. (

TP: Ale jo. Promiňte, pokračujte.) Můžu? Děkuju. Při poctivém výzkumu takto léčených buněk, nemocných orgánů by mohly být vidět podobné jevy i s pomocí Kirlianovy fotografie. Jaký je váš pohled na tuto myšlenku?

ODPOVĚĎ

TP: Ano, ale i jinak. Profesor Tichavský tady měl přednášku Byl to telemost s Mexikem a ta přednáška se mi moc líbila. Pana profesora si moc vážím. Jsme vlastně přátelé. Známe se už někde desítky let zpátky a pak jsme se potkali v parlamentu při jedné konferenci a pak tady na konferenci zde naší. No a teď tady byl ten telemost. On využívá vlastně k tomu hodnocení fraktalitu vzorku, které připravuje určitým způsobem a využívá vlastně i nejrůznější prostředky od tedy družicových snímků Země přes dronové až po místní a vlastně vynalezl nebo je jeden z lidí, kteří praktikují vlastně homeopatii na Zem s obrovskými výsledky. Dokáže zvýšit vlastně produkční bonitu půdy. Dokáže snížit stres rostlin k suchu. Dokáže zlepšit uchovávání vody v půdním profilu, ale zejména dokáže také jaksi pěstovat bez pesticidů a hnojiv. S výsledky, které jsou úžasné. Ty výpěstky jsou velké, krásné, rovnovážné. Navíc ještě z mého pohledu, to jsem mu neřekl, ale on to použil vlastně u vína, kdy vlastně touto metodou ošetřil vinice. Pak z těch vinic to víno proběhlo tím dekadentním procesem. To znamená, nechali ho zkazit a udělali z něj víno. A pak vlastně sledoval fraktalitu, jak toho vína, tak fraktalitu i tekutin pijáků toho vína. Kupodivu tam byla souvislost a nejenom u vína, ale pravděpodobně to je u všech ostatních. Čili ty plodiny jsou nejenom krásné, velké, ale i zdravé. A ne proto, že by nebyly použity ty chemikálie, ale také pro něco jiného ještě. Přednáška visí na internetu, můžete se na ni podívat. Je tam záznam, takže podívejte se, ale souhlasím s vámi s tou otázkou, protože to je pravda. Každý přírodní zákon nemůžete vnímat odděleně. Máte tady jednotlivé obory a zvykli jsme si ty obory vlastně taxativně vymezovat v těch svých projevech. Ale často a dlouho nám uniká ta vzájemnost vlastně v různých prostředích stejného projevu, stejného zákonu. Jeho objevy platí i pro sociální oblasti, platí pro jakékoliv další oblasti celého světa. Poslechněte si přednášku - tam na to trošku jakoby i narazil - a je to, myslím si velká naděje, ne pro teď, ale to pro tu budoucí společnost, která vznikne vlastně po krachu té technické civilizace, která směřuje ke svému vlastně, řekněme, vyústění nutnost změn, které potom otevřou zase další hledání, zkoumání, přemýšlení. A myslím si, že tohle to je velmi významný poznatek pro tu budoucí dobu. Samozřejmě, že teďka se to asi moc neujme. Nevím, no, někdo to zkusí, někdo to někde udělá, ale to masové nasazení bude čekat. Vždycky to má setrvačnost. Rozumíte? Člověk není pružný tvor. Ten než něco přijme, to trvá často roky. A přesto, že to je naprosto reálné a řádné, málo platné. Čili počkáme si možná v příštím zrodu až, kdo ví. Ale je to moc moc krásná disciplína. Pan profesor je krásný člověk, věnuje se vlastně širokému spektru. Teď jsem četl jeho práci, publikaci, která se týkala zase trošku jiné oblasti a týkala se vlastně oblasti poznání a tak dále. Takže doporučuji. Kdo z vás by se chtěl podívat, podívá se. Jeho přednáška, která zazněla tady na kongresu u nás, je ve sborníku. Sborník můžete zahlédnout na stránkách, pokud máte odborný zájem, tak je tady sborník, myslím, už k dispozici. Je tomu tak, Haničko? Máme tady? (V sále ne.) V sále ne. No dobře. No tak říkám odborný zájem. Kdyby to byl opravdový odborný zájem, tak v tom sborníku je tedy anebo je to na internetu taky, tam si můžete kliknout. Najdete si v programu kongresu profesora Tichavského, najdete příslušnou stránku a tam u abstraktu si kliknete, říkám to dobře, na QR kód. Opravte mě. A ten vám otevře tu přednášku přímo z toho kongresu, přímo jenom tu konkrétní přednášku. Takže můžete se na to podívat a uvidíte sami, o čem to je. No. Aha. No, Zdendo, já jsem chtěl sice promítnout ten krásný jaksi sketch, ale tak to necháme na příště, protože už jsem to přetáhnul. Děkuju. Tady jsem si toho všimnul, že mi to posíláš. Takže příště. To já dělám vždycky. Někam přinesu projektor, pak je přednáška, pak ho zase sbalím a jde se dál. No, je těžkej, no - takovýto jako támhle. No, takže tak jsme to nějak, jak jsme byli schopni, probrali. Vy sami si zase dělejte svůj vlastní názor. Čili je to něco jako davová sugesce v oblasti geo. Třeba najde v tom prostoru pomocí fraktálních metod tu nejživější a nejsilnější oblast a její vlastnosti tím postupem přenese do oblasti, která není až tak životná a ona se kupodivu změní. No, divný. Já vím. Tak rozuměli jste mi, o čem mluvím? Nerozuměli, že ne? Plkám tady úplně zbytečně. Ale zbytečně ne. Vy se na to možná podíváte a pan profesor to řekne lépe. Tak. No a teď už se s vámi rozloučím. Čili naberete vzorek, ten vyluhujete, rozředíte homeopaticky a tím vzorkem zalejete záhon. Je to zadarmo, je to velmi levné. A kupodivu, světe div se, stane se to, co jsem popisoval. Pan profesor je vědec a známe se. Hodně mu věřím. Tak, rozloučíme se a pro dnešek už to bude opravdu vše. (působení)