Dobrý den, pěkně vás vás vítám při naší přednášce Duchovní university Bytí on-line. A tak se pokusím odpovídat na to, co jste pro mě připravili, a vy sami si uděláte vlastní názor, protože tak je to nejlepší. Myslet podle někoho, to nepřináší vždycky dobré výsledky, a tak to berte jako námět k vlastním úvahám a sami si to zkontrolujte. Tak a první.

DOTAZ: Děkujeme za krásný koncert v Karlových Varech. Obrazový doprovod je stále krásnější.(TP:Děkuji.) Cítila jsem silnou bolest v bederní páteři, která se během koncertu projevila i odezněla.

ODPOVĚĎ TP: No teda. Tak doufám, že je všechno v pořádku a že ten koncert ve vás zanechal uměleckou stopu, snad. Doufejme.

DOTAZ: Na přednášku v Praze, pana profesora Tichavského, přijet nemohu, ale napsal jsem pro něj následující dotaz.

ODPOVĚĎ TP: A tak to už je pozdě. Je to vlastně už po té přednášce, ale myslím si, že profesor Tichavský odpověděl na většinu vašich možných dotazů a rád bych upozornil, že jeho přednáška právě nyní visí na internetu, kde ji můžete si kdykoliv znovu prohlédnout a myslím si, že to za to stojí, dokonce i několikrát, protože zazněly naprosto zásadní informace, které se týkají vlastně naší flóry. A možná nejenom flóry. Vy se ptáte na to, jak ubývá vlastně druhová skladba na loukách, jak mizí a jestli je to vratné. Takže profesor Tichavský nám ve své přednášce vysvětlil, jak se to dá zařídit, jak ta příroda, pokud se s ní vlastně přestane bojovat a začne se s ní spolupracovat, dokáže sama vlastně velmi rychle tyto škody napravovat. Čili znovu - podívejte se na tu přednášku, je k dispozici na internetu, a myslím si, že odpoví nejenom na tyto otázky.

DOTAZ: (TP: Tak co máme dál? Ale, to je velmi "jednoduchý" dotaz.) Jak vznikla energie a vědomí? Prosím, můžete-li vysvětlit? Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: No, pokusím se. Není to jednoduchý úkol. Tyto otázky má lidstvo před sebou už tisíciletí a statisíciletí a v některých dobách se dobírá odpovědí a v některých ne. A kupodivu, paradoxně v těch dobách, které jsou více rozumové, ty odpovědi nejsou příliš jasné. Zrovna jsem zahlédl kousíček pořadu, kde astrofyzici vlastně přiznávají veřejně, že v podstatě neví, z čeho a jak je ustrojen vesmír, že temnou hmotu se pokoušejí prokázat, prosadit, což je vlastně většina hmoty - a tedy i energie v našem vesmíru. Já nevím kolik, že to je - 4%, nevím, promiňte mi to, ale prostě je to strašně málo z toho, co vidíme v té hmotě. Ten náš vesmír, který vidíme, je jen nepatrná část toho, co nevidíme. Ono je to možná ještě všechno úplně jinak. Čtěte Zezulku. A jeho kosmologie je, myslím si, velmi inspirativní. A koneckonců i to, co jsme vydali, tedy Horizont poznání, je něčím, s čím se to velmi, velmi kamarádí v těch úvahách. No, ale to záleží na vás. A teď tedy to vysvětlení. Pokud chcem vysvětlovat energii a vědomí, musíme se zamýšlet nad tím, jak vůbec vzniká to, co vnímáme, co popisujem a po čem se ptáme. No a dost možná, že s naším smyslovým vjemem, který vidí vlastně ten 3D, třírozměrný svět, jenom nevystačíme. My jsme schopni pochopit jednorozměrný - to je bod - svět, dvourozměrný - to je kluk z plakátu, třírozměrný - to je náš svět, a teď ten čtyřrozměrný - a to už je problém, na to naše mozkovny nestačí. A přesto, možná, přece jenom ano. Záleží na tom, zda budem věnovat tedy této otázce náležitou pozornost a zda budeme přemýšlet nejenom rozumem, ale také intuitivním přemýšlením. Pak to možná bude možné. Na počátku není nic. Nulový bod - není čas, není prostor, a přesto je všechen čas a všechen prostor, všechny děje, které kdy byly, jsou a budou, v jednom vlastně nekonečném prostoru, který není ale projeven. Je to jako když vlastně sklopíte vějíř nebo deštník a všechno to, co je na povrchu toho deštníku nebo vějíře, existuje. Jen to má jinou formu. A když přichází čas, tak tento útvar prochází procesem dělení. To znamená, že dochází k prvému rozdělení tohoto bodu na dvě části. Tím vzniká napravo - nalevo, tedy první rozměr a mezi tím čas. Aby tento zákon platil pro vše, tedy i na sebe, rozdělují se ty krajní body opět na dva, čili jsou také v dualitě. A vzniká nám soustava čtyř základních bodů. Staří to vyjadřovali pyramidou. Je to nejvyšší stupeň pochopení ve fyzice, kosmologii, filosofii a v určitých oborech, na které zatím naše věda naprosto nestačí, nechápe je, dokonce je bude popírat. A přesto je to nejvyšší poznání. Když se takto rozdělí tato pra-část, vzniká zároveň hmota i duch a zároveň také to, co je vlastně palivem pro jejich životní pochody a procesy, tedy energie. Ta energie tedy se dělí na část oživující hmotu a část oživující ducha. V jisté fázi existence tohoto útvaru dochází ve vhodných podmínkách k propojení opět hmoty anorganické a anorganického ducha, kteří doposud stáli separátně od sebe, svým způsobem, a vzniká to, čemu říkáme "vědomí", vědomá bytost. Tato bytost pak jde cestou vývoje - od těch nejnižších forem jednobuněčných, po vyšší, vyšší, pak přichází svět zvířat, tedy animalů, a nakonec i svět lidí, to jsme my. Tak vzniká tedy vědomí. Vědomí je tedy částí toho pra-základu, chcete-li Boha. Protože na počátku je něco, co člověka nekonečněkrát přesahuje a co není vázáno na čas ani prostor - což je těžko k pochopení, já vím. A budem se o tom bavit třeba příště ještě klidně 1000 let, protože to je otázka, která je velmi, velmi složitá.

DOTAZ: Jak je možné připravit, vyrobit si homeopatický postřik, například na broskvoně proti kadeřavosti? Jak převést konvenčně ošetřované zahrady na bezchemické, podporované homeopatickými přípravky?

ODPOVĚĎ TP: Toto je otázka na pana profesora Tichavského, který tyto vlastně metody vyvinul, také je zkoumal, a to vědecky, což je důležité, ale hlavně prakticky. Vy v podstatě nemusíte docela vědět, co činíte, ale když to má výsledky, které jsou viditelné, naprosto reálné a nepopiratelné, tak je to důvod pro to se domnívat, že ten člověk, který ten proces vykonává, zřejmě ví, co činí. Protože jeho výsledky jsou skutečně hmatatelné. V té jeho přednášce jsme viděli například, já nevím, papriky, viděli jsme víno, viděli jsme další plodiny netušených rozměrů, ale to nejdůležitější je, že ty plodiny vyrůstaly bez přítomnosti hnojiv a pesticidů, což je důležité. Říkal jsem v té přednášce, že je to vlastně na Nobelovou cenu míru, protože tento člověk jako jeden z mála, ne-li vůbec první, pochopil, že cesta v boji, v aktivním drakonickém vlastně zasahování, je cestou do pekel. Že každý další zásah přináší další odezvu toho, na koho je zaměřen. A tak ve skutečnosti, proč je to cena míru? On najednou nechápe tu přírodu jako vlastně množinu různých, řekněmež nepříjemných věcí, jako jsou mravenci, housenky, další, plevele, ale tou homeopatickou metodou dokáže v té přírodě vytvořit vlastně stav, kdy se neohrožují, ale naopak podporují. Jsou tam zprávy, které nám přednesl, jak vlastně celý ten systém je provázán, jak závisí jedno na druhém. Člověk si stanovil to, co je pro něj tedy prospěšné, jako užitečné, a to, co nechápal nebo neviděl jako prospěšné - i když to není pravda - pochopil jako něco, co škodí. To, co škodí, se rozhodl likvidovat drakonicky, a to, co si myslí, že pro něj je prospěchem, začal podporovat. Práce profesora Tichavského ukazují také nutriční hodnoty, a to nejenom ve vlastním plodu, ale potom i v tom, kdo tento plod konzumuje. I to je pozoruhodné. Myslím si tedy, že jsme tu narazili na něco jako na revoluci v oblasti agrotechniky - ale nejenom jí. Jeho poznání, jako každé poznání přírodních zákonů, se vztahuje na celý svět. Je tu jeden svět o milionech a milionech různých fazetkách, do kterých se projevuje, ale pořád jsou to stejné přírodní zákony a je to jeden svět. A on tedy to, co zde objevil v rostlinné říši, vlastně svým způsobem připravil i k pochopení na další oblasti našich životů. Čili musíte sledovat zde jeho publikace, jeho školení - myslím, že tam uváděl školení, které bude teď kdesi v Bratislavě a tak dále - a přiblížit se vlastně k tomu systému, abyste nakonec byli schopni použít. On při svém výzkumu vlastně užíval nejrůznější metody, satelitní snímky a snímky z výšky a vlastně hodnotil ta území, vybíral životná místa nepoškozená, z těch připravoval ty své přípravky a s těmi postřikoval často již celá mrtvá území - s výsledkem úžasným. Dokázal také zvýšit odolnost vůči suchu, proti stresu u těch rostlin a tak dále a tak dále.

DOTAZ: Dobrý den. Prosím o přiblížení. Naše území má být budoucí duchovní centrum. Myslím si, že toto území na to bylo připravováno v minulé době. Karel IV a další. Ti, co se sem narodí, jsou vybráni k tomuto úkolu, mají mít asi taky větší odpovědnost a předurčení?

ODPOVĚĎ TP: No moc se nevytahujme. Víte, co bude, to bude. Ano, pokud se děje nějaký děj kdekoliv - a nejde jenom o duchovní centra, ale cokoliv jiného - tak to musí mít nějaké podmínky pro svůj vznik, svůj vývoj, musí se narodit lidé, kteří to budou nějakým způsobem v tom čase rozvíjet, preferovat a tak dále. Čili je to stejné jako ve všech jiných oborech. Když máte Hejrovského, tak byl předurčen proto, aby vymyslel třeba ten svůj vynález. Když tu máte jiné velké mozky lidstva, tak je to úplně stejné. A vlastně to, že nevnímáme komplexnost vzdělání a jsme ochotni mluvit o vzdělání na té racionální úrovni, ale na těch lidských úrovních a jinak už mnoho ne, to také jednou skončí, nebojte. Takže ono to bude nakonec vyvážené. Budeme si vzájemně ctít všech darů poznání, vědy, která tady je, a nebudeme se pokoušet vlastně negovat jenom něco, že tomu nerozumíme. Budeme se snažit to poznat a když zjistíme, že to není pravda, tak řeknem: "Ano, to není pravda." A když nebudem vědět, tak řeknem: "Nevíme, ale uvidíme." Tak.

DOTAZ: Když si koupím sušenky s monodiglyceridy mastných kyselin nebo zmrzlinu, znamená to, že nejsem vegetarián, když jinak nejím maso?

ODPOVĚĎ TP: Může to tak být, protože tyto látky se můžou vyrábět vlastně z těchto surovin, a tak my vegetariáni se jim tedy pro jistotu vyhýbáme. Říkám pro jistotu. A je to každého rozhodnutí. Já jsem 40, 50 let vegetarián. Nebral jsem za celý život vědomě žádnou nějakou takovou látku. Když jdu si něco koupit, tak si to přečtu. Bohužel je to stále těžší, ale přesto to jde. Tedy snažte se. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Ale když si koupím sušenky, tak složení nečtu, pokud nekupuji stejné, kde bych mohl mít příchuť s masem.

ODPOVĚĎ TP: Příchuť nemusí být ještě známkou masitého. Může to být pouze jaksi chemická příchuť, ale každopádně jste-li vegetarián, no tak předpokládám, že se díváte, jestli v tom balíčku, který si koupíte, není náhodou hovězí nebo vepřový a že se také díváte na jiné věci. Ostatně měli byste sledovat i řekněmež složení ostatních látek, které nemusí být vždy pro člověka zcela výhodné přesto, že vám současný dobový étos bude tvrdit, že je to všecko v pořádku. Nebuďte kverulanti, ale snažte se být rozumně vědomí. To je všechno.

DOTAZ: Dobrý den. Může člověk dělat ve svém osudu nějaké přešlapy a jít cestou, kterou by jít neměl?

ODPOVĚĎ TP: No, vždyť máme svobodu. A tak v tom osudu máte možnost rozhodnutí. To rozhodnutí může být špatné, průměrné, výborné - a pořád je to ten osud. Samozřejmě, že kdykoliv budete rozhodovat negativně, že je to cesta, kterou byste vlastně neměli jít, protože je to cesta bolesti, utrpení, ztráty - zbytečně - času vývojového. No, ale co se dá dělat, když to ještě nechápete, no, tak musíte mít tu svobodu se svobodně vyjádřit. Jinak by to nebyl vývoj, ale řekněmež jakýsi podivný stav. A svým způsobem vlastně duchovní cesta je právě o tomto. Od jisté doby začínáte vnímat stále silněji přírodní zákon osudu, světa a není to nějaké sektářské nebo jiné. Je to pouhopouhá lidská pozornost a pozornost ke světu. Samozřejmě, že můžete mít nějaké vlastně vetknuté představy - vy o něčem víte, ale vy nevíte, protože pokud se o to opravdu nestaráte, tak jsou to jenom -ismy nebo fanatismus. Čili je důležité, aby se z vás nestali fanatici a zároveň, abyste se nestali přílišnými jaksi, jak bych to řek, naivními lidmi, kteří věří kdečemu, a přitom bloudí. Takže chce to rovnováhu rozumu, ale i emočního myšlení, citu. No a to musíte najít každý zvlášť. Já vám nemůžu říkat, jak to má vypadat. To nejde.

DOTAZ: Dobrý večer. Ráda bych se zeptala, copak nyní působí za energie, že jsou mezilidské vztahy tak napjaté a hrotí se. Především jsem to cítila během Velikonoc, až jsem z toho onemocněla.

ODPOVĚĎ TP: No, tak to může být osobní, ale dobře. Když mluvil profesor Tichavský o tom svém vlastně výzkumu a dopadu těch postupů, které aplikuje, tak tím vlastně dával také zprávu, že tu je jakási paměť děje, která se může zlepšovat, nebo také zhoršovat. Samozřejmě, že i myšlení je normální reálná síla a jako taková se může vlastně přibližovat k rovnováze, anebo k opaku. Když bude velmi negativní, negativní konstelace, bude to vlastně vyzývat ty vtělené, aby přijímali myšlenky a stanoviska, která nebudou zcela v pořádku, ale oni to nebudou vnímat, protože budou přesvědčeni, že oni jsou v právu. Znáte ten film Bílá nemoc, že? "My jsme v právu." Jak nám říká maršál. Ale to nic nemění na tom, že nakonec rozdupou toho Galéna na schodech před jeho palácem, a tak zničí poslední naději, kterou měli. Přestože první asistent jakési nemocnice vydává jaksi plagiát jeho přípravku, který je také žlutý. Ale co se dá dělat? Ten "Franta Sauer" v uvozovkách otevře brašnu doktorskou, vytáhne ampuli, řekne:"Co to je?" a praští s tím o zem. No, tak to je.

DOTAZ: Svůj osud, prý máme vypsaný ve svém jménu a příjmení. Názor?

ODPOVĚĎ TP: No, já bych to viděl obráceně. Každá část toho vytvořeného časoprostoru, děje - jakéhokoliv, kdekoliv, cokoliv - vychází z jednoho a rezonuje spolu navzájem. Je tedy spíše - podle mne, ale to vám nevnucuji - třeba říct, že každému osudu náleží určité danosti více, než jiné. A tak je tu možno sledovat rezonanci například, já nevím, dat, datum narození nebo... to je nesmysl, já vím, pro mnohé z vás, je to strašné, já vím. Patří sem také ale jména, příjmení a všechno to ostatní, co bysme si jen mohli myslet, je to mnohem dál, než si myslíte. Všechno souvisí se vším. Tedy každá část jakýchkoliv dějů v reálném světě je navzájem provázaná, jen nechápete, jak ty vazby vlastně fungují. A tak i zde. Ano, ty písmenka, která zde jsou, jsou také určité faktum. Je to určitá matematika. Čili ano, jistě.

DOTAZ: Proč ti, co nejvíc dávají, rozdávají, potřebují v první řadě sami pomoc? Je to komplex ega, či spíše začarovaný kruh, že jsou vyčerpaní, že cítí podvědomě karmický dluh?

ODPOVĚĎ TP: Ale vy nabízíte nějaké myšlenky toho řešení, ale takhle to nefunguje. Všechno a nic. Karmický dluh, proč ne? Komplex ega, proč ne? Nebo jiné? Anebo je to jinak? Co myslíte? Nemyslím si tedy, že ti, co tráví své spokojené víkendy v nicnedělání, starajíc se pouze o sebe a své vlastní potřeby, jsou na tom lépe nebo hůře, než ti kteří ve svém činění mají za úkol spíše býti činnou složkou a pomáhat druhým. Ale i tady zase - to je jeden příklad, jsou tu jiné příklady, jsou tu případy toho ega nebo něco jiného, a to všechno pak mění tu odpověď. Ano. Bude to člověk, který neslouží pro ty věci ze své podstaty, ale chce něco získávat nebo jinak? No, samozřejmě, bude to jiná odpověď. No, pomoc. Víte, to je složitější. Vidíte, že i velmi známí a velmi duchovně vyspělí jedinci to nemají v životě lehké. Co když tady působí i odvěká vlastně dualita dobra a zla? A když se někde objeví nějaké světlo, tak se slétají můry, aby ho udusily, například. A ten zdroj se snaží co nejvíc. Podívejte na toho Ježíše, chudáka. Přichází, aby lidem dal cestu, aby jim dal vlastně tu lásku, aby jim dal vůbec jaksi lepší život. No a co udělají lidé? No, zapíchnou ho, zabijou ho, či co dalšího. Mojžíš, Abrahám - klasické příběhy. Ale tak to bylo vždycky. Člověk nechce primárně jít dopředu a poznávat, protože to vždy žádá jeho vlastní změnu. A jsou doby, kde je člověk zcela přesvědčen, že je naprosto dokonalý, a jsou doby, kdy je jenom líný, nechce se mu. A tak ti, kteří lidem přinášejí vlastně reálnou cestu postupu, jsou vlastně nežádoucí. Ti, co chválí, co pochlebují, co těm lidem jaksi drbají za ouškama, tak ti jsou oblíbení. Lidská "velikost" a tak dále. Ti, co mluví pravdu, většinou ne. No, takže, co s tím? A pak si ještě lidé užijou, řeknou, že je to vlastně dobře, že je někdo zavraždí, že je to vlastně Boží vůle, přesto, že je to pouze vůle lidská po vraždění, která vychází z neschopnosti přijmout skutečné a základní pravdy, které tady jsou - duchovní pravdy, ale nejenom duchovní, jsou to pravdy reality. Ono přívlastky zde nejsou dokonce potřeba. Když zjistím, že jedna a jedna jsou dvě, tak je to duchovní zákon, ale je to také přece jasná matematická pravda. A tak je to i v těch oblastech, kterým říkáme duchovní. To není věc, nějaké vlastně chtění nebo úvahy, ale to je přírodní zákon. Tak to opravdu je a má to své důvody, pokud trvám na nějakém vlastně postulátu. Čili filosofie je totéž, co matematika. A pokud není, tak to není filosofie.

DOTAZ: Jdeme teď cestou, kdy v popředí budou ženy na místě mužů?

ODPOVĚĎ TP: No, už aby to bylo. My chlapi jsme už utahaný, abysme řídili svět. Teď přijdou naše kolegyně a ty to zařídí. Ale ne, nezařídí. Má to být rovnováha a ne vlastně jeden, anebo druhý přístup. Mužský je více racionální, ženský více emoční - a také ne a prostě je to velmi pestré. Ale dobro nevyžaduje rozdělování, ale spojování.

DOTAZ:(To asi nebudu moct komentovat, ale dobře.) Dobrý den. Jsem rozhodnutá, že chci adoptovat dítě. Je lepší to, že je adoptované, říci, když mu bude 17 let, nebo mu to říkat hnedka od malička? Variantu neříct to vůbec zavrhuji. Nepřijde mi to etické a dobrý nápad, protože jsem četla případy, kdy dospělý 30letý, 40 letý člověk zjistí skrz náhodu, že má jinou krevní skupinu než jeho údajní rodiče.

ODPOVĚĎ TP: No, říci, že říci, by mohl být fanatismus, říci, že neříci, by mohla být chyba. Takže kde najít ten střed? Myslím si, že ta situace je složitá, že tedy vyžaduje určitou přípravu. To dítě musí být k tomu připraveno a pak mu to říci. Musí poznat skutečné hodnoty, které jsou v lidském životě. Musí být schopno pochopit tyto hodnoty, jako je péče, převzetí ze špatného osudu do lepšího osudu, doufejme tedy, a tak dále. Musí si umět vážit toho, co děláte pro to dítě, protože to není samozřejmé, i když tady jsou osobní pohnutky často jakoby i na prvním místě. Touha mít potomka je jedna ze základních potřeb vlastně člověka. Také záleží na tom, kdo stojíte kde. U některých je to velmi zásadní, u jiných až tolik ne. Čili nechť se to podaří, nechť je spácháno dobro, ať jedna z dalších lidských bytostí má lepší start do života. No a dej Bože, abyste vlastně měli tu milost, že ten, koho přijímáte, bude pro vás vlastně - protože vy ho musíte přijmout se vším, co přináší. Nezapomeňte, že genetika se netýká pouze tvaru těla, ale týká se mnoha jiných okolností. A tak to musíte dopředu si uvážit a říct: "Ano, chápu to a jsem s tím srozuměn." Možné je cokoliv. Dostanete génia, anebo člověka, který bude mít určité problémy. Kdo ví. A tak ať je to dobré.

DOTAZ: (TP: No, ale proč ne, patří to k životu.) Mám dotaz. Týká se sexuality. Je normální, že některé ženy vzruší fotografie mužského pohlavního orgánu? Nicméně se mnou to nic nedělá. Spíš se mi chce z toho zvracet. Jinak co se to týče sexuality, není to, že by mě muži nepřitahovali. (TP: Čili psala to žena.) Proč to mám takto a někdo zas jinak?

ODPOVĚĎ TP: Ano, ta pestrost je obrovská a ten váš přístup určitě vyžaduje nějakou další cestu. Jsou tu viditelně nějaké bloky, které vznikly třeba v mládí nějakým nepříjemným zážitkem, anebo stačí jen slovo. Stačí, aby někdo z vaší blízkosti se k tomu nějak vyjádřil, anebo někdo z vašich spolužáků a tak podobně. Vzhledem k tomu, že v té sexualitě často, zvláště v této době, i schází některé prvky, tak je to možná poměrně časté. Čili pracujte na sobě. A rozhodně tedy si myslím, že ta reakce, která zde je, vyžaduje určitou práci. A každému přejte jeho - když to některé ženě vyhovuje, tak je to přece v pořádku. A pozor na falešnou morálku. Lidé, zvláště z důvodů řekněmež církevních, v celých obdobích začli sexualitu tedy hanět či nějakým způsobem dezhonestovat. A byl to vlastně často pouze chabý způsob, jak si zdůvodnit, že to nebo ono není v pořádku, že to není Bohu milé, přesto, že všichni tito lidé vznikli pravděpodobně klasickým sexuálním aktem, protože zvláště v těchto dobách, pokud vím, asistované jaksi rodičovství ještě neexistovalo. Je to vlastně až směšné. Je to jako když dítě zavrhne své rodiče.

DOTAZ: Veronika zvažuje vstup do řádu zasvěcené laičky. Stále poslední dobou přemýšlí nad vztahy, myšleno partnerskými vztahy, co jí v životě přinesly, a také jestli by v budoucnu, v budoucím stavu chtěla být otevřena. Doufám, že to, co mi vyprávěla, si pamatuji dobře. A teď dotaz. Stává se jí, že spíš než by nacházela odpověď na otázky, nalézá nové a nové otázky. (TP: Ano, tak to je a to je správně.) Znamená to, že je člověk na správné cestě? Nebo to znamená, že by měl člověk být někde, kde nachází i odpovědi?

ODPOVĚĎ TP: No, to by byl asi génius. Naopak. Každý, kdo přemýšlí, začíná objevovat svět, který předtím ani netušil. A každá vlastně otázka přináší další, ale každá otázka také může přinášet nějakou odpověď. Je to jako cesta v horách. Vylezete na vrchol a vidíte další. A tak dále a tak dále. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Kde by mohla nalézt odpovědi na své otázky? Jak ji mohu podpořit v té nejlepší cestě? A tím nemyslím přetáhnout ji do DUBu, ale podpořit ji, co opravdu potřebuje.

ODPOVĚĎ TP: Ne, ne, ona musí vyjádřit sama sebe. To je její život a její cesta. A kdokoliv by ji vlastně příliš manipuloval v té cestě, určitě by jí nepomohl, protože by se pouze ukáznila. Jsou zrody, kdy skutečně ten člověk má zůstat sám a dokonce nemá vlastně se věnovat ani sexu. Je to řekněmež určitý druh kněžství, ale ten musí být vědomý. Ten člověk se ničeho nezříká, ale vytváří něco, co plně chápe jako svůj životní způsob, který má svůj důvod. A to je důležité. Celibát bez tohoto důvodu je nesmyslný. A to je velmi důležité. V minulosti byl celibát prováděn dokonce i s ženou a bylo to samozřejmé, byla to nejsilnější forma celibátu. Ale dnešní člověk tomu absolutně nerozumí, jen se tomu vychechtává a tak něco jiného. A tak raději zůstane jako zcela v oddělení, často pouze z příkazu, a pak jsou z toho všechny ty často nešťastné situace, kdy on ve skutečnosti celibát nedrží, jen se zříká sexu. A to je velký rozdíl, protože celibát není vlastně stav, který by byl ukázněním. Je to stav. Ona se musí rozmyslet, musí najít to "pro" a "proti". Jsou tu zkušenosti z lidského soužití mezi ženou a mužem, které jen málokdy jsou ty, které by mohly být označeny za zcela harmonické. Naopak. Není vám to nápadné, že se tady víc než polovina manželství rozvede? A tak dále a tak dále. To přece má nějaký důvod. A ten důvod je v té vlastně podobě lidského vědomí, která tu je. Tak, jak se nabalují různé animozity, jak ti lidé se přestávají rozumět a tak dále a tak dále, nebo dokonce vykonávají věci, které už jsou za hranou a už je nelze tolerovat. Jistě, to všechno je ten život, který tady máme. Máte to zpracovat, máte v tom žít. Tak i vaše kamarádka musí tedy svojí cestu ujít a může být vlastně velmi prospěšná, ať se vydá kteroukoliv z těch cest. Čili záleží na tom, jak je vlastně ten řád veden, jaký klášter, jací představení. A tak dále a tak dále, jako vždy. I když možná budete namítat, že vše je v rukou Božích, ale víte, oni ty Boží ruce jsou protaženy také lidskýma rukama. Vždy.

DOTAZ: Má každý anděla strážného, nebo to jsou jen bytosti dobra? Či opravdu každý máme anděla, který je stále s námi, bytost dobra, a snaží se bdít nad námi, pomáhat, když to jde? Je s námi i když člověk v něj nevěří, i když ho posílá pryč?

ODPOVĚĎ TP: Ano. Máte právo svobodného projevu. A jistě, že bude při vás stát vždy, vědomý, protože co to je "anděl strážný"? To je váš bratr nebo sestra, kteří prošli vývojem mnohem dál, než jste vy - všichni, kteří mě posloucháte. Jsou to často bytosti z vyšších stupňů vědomí, bytostného života. No a ty z jakýchsi pro nás nepochopitelných důvodů, ale já je chápu snad, protože když jste stále výš ve svém vědomí, tak je vám stále blíž každý a vše, co jest. Tak je přirozené, že stojí taková bytost na blízkosti toho člověka a snaží se mu pomáhat, ale ne zasahovat až příliš. Když vidíte například na tom obrázku, které měly vaše babičky nad každou postelí - a je to ta lávka, po kterou ty dvě roztomilé děti jdou a nad nima ten anděl s těma rozloženýma rukama a teďka je hlídá, aby z tý lávky nespadly a neutopily se, tak to vlastně vyjadřuje vše. Ten anděl ty děti nepřenáší. On je s nimi. On má o ně obavu. Prosí, aby všecko dopadlo dobře, a tak o ně pečuje. Jistě, jsou případy andělů, kteří jsou aktivní. Já to všecko vím. Zjeví se vám bytost a varuje vás před něčím například. Ale i to musí mít svůj důvod a musí to být povoleno hlavně, protože aby se něco takového mohlo stát, tak vy musíte být v určitém stupni své životní cesty, kdy je to tedy umožněno. Kdyby někdo pracoval proti osudu, proti ději tak, že jej ruší, byl by temný, bylo by to zlo, šlo by to proti Boží vůli. A tak ti, kteří stojí na straně světla, stojí při všem životě. Pomáhají, jak smí, někdy víc, někdy méně, ale vždy pomáhají. I ten nejhorší člověk je spojen s tím, o čem tu mluvím. I když je pln démonismu, zloby, zla, stále je s ním to nejvyšší. Kdosi mi říkal, že i démon se modlí k Bohu. Možná je to pravda. No, a když v ně věříte, to není vůbec podstatné přece, ne? Když utrpíte dopravní nehodu a dopravěj vás do té nemocnice, tak je vcelku jedno, jestli věříte v chirurgii, protože ten chirurg vás spraví. No a vy jste potom rádi většinou. I když možná, že byste jindy za nic na světě do té nemocnice nešli.

DOTAZ: Eutanazie směrem k závažným zraněním, kdy je člověk upoután na lůžko a bůhví, jestli o sobě ví, co vnímá. Myslíte...?

ODPOVĚĎ TP: Ano. Apalické syndromy, myslím se tomu říká. Otázka směřuje k tomu, co tedy člověk může vnímat v těchto stavech. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Popíšu více situaci, kterou mám na mysli. Zranění mozku. Člověk vydává v tomto stavu skřeky. Dokáže otočit hlavu, polknout, ale celý den má na obličeji kyslíkovou masku. Nemluví. Musí ho ostatní převalovat, nehýbe se. V tomto případě se dokáže usmát, hodit hlavou. Toto zranění v tomto případě vzniklo při pádu při lezení po skalách. A ta první otázka - kdy má cenu život i v tomto živoření? Bez moderní medicíny by člověk zemřel. Kyslíková maska a tak dále. Vlastně jaká je kvalita tohoto života? Není to spíš tak, že člověk je udržován v bolesti ve vězení těla?

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je otázka, ale pro celé konzilium - filosof, lékař, právník a další. A je třeba o tom vážně přemýšlet, protože existují fanatici na jedné i druhé straně. Tedy ti, kteří by řekli ano, okamžitě ukončit život, a zároveň ti, kteří řeknou za žádnou cenu, nikdy. Je ovšem příznačné, že často tito, kteří se vyjadřují, nemají ani zbla osobní zkušenost takového vjemu. Domnívám se tedy, že jsou chvíle, kdy by člověk měl uvažovat o odchodu. Řekl bych, že je to všude tam, kde jakýkoliv zásah nepřináší úlevu, pouze prolongaci utrpení. Když navštívíte nějakou velkou spádovou nemocnici, neurologii, tak dnes už je to lepší, ale přesto. Jsou případy, kdy život přináší už jenom neztišitelné bolesti. A může to být velmi strašné. Já vím, na druhou stranu namítnete, že se může stát, že člověk se z toho stavu uzdraví. I to je pravda. Je tady ale také druhá pravda. Když budu mít stejný stav a bude ho prožívat 100 lidí a z nich se jeden uzdraví, pravděpodobně bych nesouhlasil s tím, že ta jedna úzdrava, toho jednoho konkrétního člověka, mě opravňuje k tomu, abych těch 99 lidí držel v krutých bolestech. Protože to je vlastně pouze jaksi naděje, ale ta realita je jiná. Takže to je jeden pohled na tu věc. Samozřejmě, že život je vzácnost a velká věc. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří by nejradši odcházeli, i když jim spadne zrníčko písku na palec u nohy. Míra utrpení psychického, hmotného, jiného. Někteří přežívali obrovská utrpení a jiní i ta nepatrná ne. Někteří jsou silní ve své psychice a jiní se kácí při nepatrném závanu větříku. A přitom každého toho člověka jeho vjem má také svoji váhu. Tedy řekněmež tam, kde je ten vývoj zřetelně infaustní, to znamená bez naděje, kde je ante portas, před branou, a čeká nás pouze utrpení, které se stále stupňuje, je na místě mít v lékárně v desetkrát zamčeném šuplíčku i tuto možnost. Říkám v desetkrát zamčeném šuplíčku! Patří sem i vlastně vražda pro peníze, kdy by pozůstalí mohli vlastně způsobit tento proces, tak, aby mohli dědit nebo něco podobného. V lidské společnosti je možné vše. Bohužel ta míra toho dobra, které může spočívat i v tomto rozhodnutí, je často velmi obtížně dosažitelná v dnešním světě. Vím to. Takže jak se vyjádřit? Každý rok je mnoho lidí, kteří ztrácejí životní funkce. Jsou to dlouhé stavy bezvědomí, kdy se neokysličuje mozek, jakoby se rozpojí vnější a hlubší struktury mozku, tedy apalický syndrom. Je to pouze přežívání v těle. Jsou to úrazy, často velmi rozdílné, tedy sportovní. Často jsou to třeba úrazy, kdy člověk skočí do mělké vody, aniž si uvědomí, že vlastně si narazí krční páteř. A jinak a jinak. Je toho hodně. Dopravní úrazy. A také potom by to mohly být i některé jiné typy nemocí - nádory a tak. Jsou lidé, kteří dopředu s sebou nosí kartičku, pokud to tak chtějí, že si nepřejí být oživováni v případě tohoto stavu. Doslova to zakazují. Jsou lidé, kteří by za nic na světě se nevzdali té možnosti toho oživení. Jsou lidé, kteří byli prohlášeni za mrtvé, a přesto vstali z mrtvých, často i po dlouhé době. I to je pravda. No a teď jaksi "babo raď"! Chce to velmi odpovědnou diskusi, velmi lidskou a velmi hlubokou. To není na jeden den. To je věc velmi složitá. Na druhou stranu ti, kteří to odmítají šmahem, nikdy necítí ty obrovské, ale obrovské bolesti, které někdy v těch případech jsou. Medicína bolesti udělala obrovské pokroky, a tak vás někdy vlastně udržuje ve stavu spánku umělého či jinak a tak dále. Což je velký pokrok. A ti trpící jsou tedy na tom lépe. A budu osobní, sobecký - svého času jsem zažil několik typů bolestí, ať už je to slinivka, žlučník, ale to nebylo nic proti tomu, když se mi rozpadala noha poté, co jsem byl uštknut, pravděpodobně, kdesi v Indii. Ty bolesti byly opravdu... člověk utrpěl mnoho úrazů a jinak, ale tohle bylo pořád jinde. Přesto jsem neuvažoval ani na vteřinu, že bych odešel, a nakonec díky i medikaci, která mě zachránila, jsem tu s vámi. Ale byly to nepředstavitelné bolesti. Takže každý to má jinak. Každý z vás. I to musíme zohlednit při tom hledání té pravdy. No, ale jdeme dál. Někdy je duše spojena s chřadnoucím tělem více, jindy méně. Abysme tyto oblasti mohli skutečně zkoumat a vědecky zkoumat, museli bysme rozvinout celé obory, které souvisí s duší a které souvisí vlastně s možností tyto věci posoudit. Ale rozhoduje také Osud. Někdy máte k dispozici tu pomoc, jindy ne. A tak co u jednoho možného, u jiného nemožného. Tak to je. Jsou to také rozvoje medicínské péče, té primární, i dalších. A tak v každé době a epoše ta otázka vypadala taky trochu jinak. V historii jsme mnohokrát umírali na mnoho a mnoho útoků, ať už to byl mor nebo další nemoci, a umíráme doposud. Dnes jsou to často nádory a cévní nedostatečnosti.

DOTAZ: Těšila jsem se na vaši fyzickou přednášku v jedné z částí republiky, ale bohužel z důvodu rodinných příslušníků, s kterými jsem přerušila kontakt, jsem nemohla. Vnímám to jako selhání. Mám strach, že jsem, že je tam potkám nebo že takhle budou vědět, kdo jsem. Jednak známí jejich mě můžou poznat a říct jim to. (TP: Čili, aha...) Rodiče mě mlátili tři roky, než jsem se od nich odstěhovala. Rodiče také pomáhají. (TP: Ano.) Budu chodit na přednášky vašeho nástupce za třeba 40 let, až rodiče už nebudou žít.

ODPOVĚĎ TP: No, já si myslím, že tohlecto je osobní otázka, ale že - nevím, no - nechávám svobodu vašemu rozhodnutí. Na jednu stranu jste už pravděpodobně dospělá. Znamená to tedy, že jste za sebe odpovědná. Pravděpodobně jste se rozdělili, vaše cesty životní, a tak docela dobře nechápu úplně, asi nejsem dost dovtipný, čím by vás ta přítomnost měla ohrozit nebo omezit? Je otázkou tedy spíše na vašem rozhodnutí, jak to budete vnímat. No, doufám, že budu mít nástupce, abyste měla ještě kam chodit. Ale kdo ví? Jak bude, tak bude. Popište si ve svém přemýšlení, co by to mohlo způsobit, kdyby vás poznali. Co by to přineslo? Vy rozhodujete. Když uznáte, promluvíte a když ne, no, tak nebudete komunikovat. Jako kdykoliv v podobných i jiných souvislostech. Prostě ne znamená ne. Hotovo. A asi poslední. Tohlecto je moc dlouhé. To bych neodpověděl za tu dobu, co mám k dispozici. Tak příště, ale pojďme sem.

DOTAZ: Možná tomu nerozumím, ale nechápu, proč Amerika s Izraelem napadla Írán. (TP: To je politika.) Proč i Češi dříve také bojovali za Ameriku, tuším také v Iránu? A proč nechtějí, nenechají Irán na pokoji? Vždyť i íránští lidé mají přece právo na bezpečí, na mír.

ODPOVĚĎ TP: No to jsou věci, které bohužel my nerozhodnem a které záleží vlastně v tom zdůvodnění na věcech, které často ani nevnímáme, tedy je vlastně ani nechápem. Nemáme dost informací a v tom je ten problém. Je pravdou, že vlastně ty konflikty, které tady zažíváme, jsou vlastně neustálým příběhem. Když se podíváme na konec druhé války, tak vidíme, že vlastně od té doby nebyl v podstatě pořádně mír nikdy. Ať už je to Korea a já nevím, Vietnam a další, další, další, tak vlastně se pořád někde bojuje. Čili myslím si, že ta otázka spíš směřuje k tomu, abysme se pokusili najít řešení v těchto otázkách, abysme tolik nebyli ochotni neustále bojovat, což samozřejmě v tom světě těch jednotlivých nátlakových skupin není jednoduché, protože hlavním důvodem je tady jednak samozřejmě zisk, ale také strach. Lidé se bojí. A proto to, čeho se bojí, to se snaží nějakým způsobem umenšovat. Snaží se to vyřešit nějakým způsobem. A tak, nevím, když tady třeba vznikala ta druhá válka, no tak také to bylo vlastně velmi často o tom strachu, proč ti lidé nedokázali té katastrofě zabránit. Proč se vlastně mohla tak rozvinout a aby to bylo tak, jak bylo. Platí to ale obecně. Když vám někdo vlastně odstřelí pod zadnicí nějakou nálož, tak taky asi se vám to nebude moc líbit. A zase na druhou stranu. Čili ono je tady ucelená vlastně historie různých dějů, které se odehrály, ať na té či oné straně, a ta historie jakoby neměla konce. Ale ona bude mít konce, nebojte. Čili nemusíte se bát. Všecko dobře dopadne. Nakonec to, co zvítězit má, zvítězí, tedy světlo a dobro. A teď mi říkáte, že jsem naivní a tak dále. Ale nebojte se. Vedle lidské vůle je tu i přírodní zákon. A ten přírodní zákon je něčím, co možná nechápem, ale děje - vzpomeňte, když jsem tu odpovídal třeba na ty otázky po těch osobních věcech a jak se rozhodnout a tak dále. A rozhodně bych si nepřál zasahovat do toho osobního života, ale nepřál bych si zasahovat i do jiných dějů, například i těchto. Nenáleží mi to. Nejsem tedy někým, kdo by měl určovat, jaký je vývoj, jak to má vypadat, ale jsem někým, kdo se zajímá o řekněmež ten stav, o tu filosofii a tak dále. No, jak to říkal ten muž? "Nerušte mé kruhy!" Vzpomínáte? A to byl hodně slavný filosof. Takže jestli dovolíte, já bych se taky rád věnoval filosofii a nikoliv politice. Nejsem politik, nikdy jsem jím nechtěl být a také jím nebudu. Jsem člověk, který se zajímá o řekněmež ty zákony života a snaží se je poznávat podle svého, anebo tedy podle svého učitele, a snaží se zde nacházet to nejlepší, čeho je schopen, i s vědomím, že musí vždycky kontrolovat a musí hledat tu pravdu. No tak to jste mi dali hezký dotaz na konec dnešní přednášky a to tamten dotaz byl možná o něco jednodušší na odpověď. Čili ano, já sám nejsem pro boj. Jsem pro to, aby lidé si raději vysvětlovali, než stříleli. Jsem proto, aby měli k sobě důvěru, aby přestali vlastně na sebe útočit. Dokázali se pochopit v lásce, v sounáležitosti a jinak, aby dokázali pochopit, že když jsem jednoho náboženství, tak mi vůbec nemusí vadit, že má někdo jiné náboženství. A tak dále a tak dále. V tom neútočení je vlastně možná ta cesta. Jinak je to nekonečná spirála nejrůznějších zastavení - ale vždycky to musí někdy také skončit, protože svým způsobem i ten stav toho ne-míru, který žijeme už od druhé války, je něčím, co v tom osudu bylo vytvořeno, aby bylo prožíváno, a má to nějaký smysl. Možná i ten, abysme pochopili, že i mír, který je mírem, je důležitý. Takže já jsem za pochopení, za moudrost, sjednocení. A nejsem naivní, vím, jak je to složité. Snad tedy na jedné straně ti, kteří by hned stříleli, na druhé straně ti, kteří by všechno rozdali, by se měli dostat kamsi do středu a najít jakousi rovnováhu. Každý člověk, každý národ, každá věc našeho světa má stejnou cenu. Máme se navzájem vážit, podporovat a důvody, proč proti sobě jít, bysme měli, pokud možno spíše nehledat, než hledat. Takže se těším, protože vím, že tento stav je procesem, že ten proces nakonec ve své době skončí. Ale nejde to hned. Musí se odehrát ještě mnoho osudových dějů, než se k tomuto dojde. To je můj názor. Takže mír s vámi a děkuju za vaši pozornost.