Takže já poprosím paní Lucii, aby mi ... přečetla první nějaký...

DOTAZ: Tohle není otázka, ale je to pozvánka na přednášku profesora Mgr. Radka Tichavského - Agrohomeopatie cesta ke zdraví rostliny i půdy. Tak nevím, jestli chcete k tomu více.

ODPOVĚĎ TP: No, on si každý názor udělá sám. Je to velmi zajímavý obor a hlavně muž, který se tomu věnuje už řadu let a je to vědec, má toho profesora a další, a tím pádem to, co vyzkoumává, je vlastně hodnoceno objektivně. Má úspěchy v omezení hnojení, pesticidů, zvýšení odolnosti rostlin vůči suchu a zvýšení výnosu. Možná, že je to docela zajímavá cesta pro naši budoucnost, zvláště proto, že nám ubývá hnojiv a přibývá problémů. Takže uvidíme, jak to všechno půjde dál. Ale ten přenos půjde z Mexika, on pracuje v Mexiku, kam vlastně se odstěhoval z České republiky. Je velkou ctí se s ním takto potkávat - protože jsme se potkali na nějakých kongresech, má publikační činnost a účastní se mnoha sympózií a také má - no vidíte, teď mi to vypadlo, já už jsem starý pán, to je hrůza, ale to přijde za chvilku. Jo! - má spolupráci i s celou řadou států světa, takže různých zemí. Popíše vám určitě metodu, popíše vám způsob hodnocení a jistě, že přidá i výsledky, které z toho, co vím - vystoupil tady na kongresu, v tom řekněmež sborníku, který teď vycházel právě a který můžete navštívit na internetu, tak v tom sborníku má taky tu svoji prezentaci. No a i já se těším moc na jeho povídání. Co jsem k tomu chtěl říct - že jsme se vlastně potkali před lety, ještě v době, kdy byl tady u nás v České republice, než teda emigroval, a to už hodně, hodně moc dávno, v jednom výzkumném centru při Vysoké škole chemicko-technologické. Takže bude to čtvrtek. Od kolika? L: Bude to od 17 hodin tady v sále. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI: Od 17 hodin tady v sále. Bude to samozřejmě telemost, takže tady za mnou bude promítán a doufám, že budou možné i dotazy tady tedy v sále. Jinak se můžete připojit také přes odkaz na internetu.

DOTAZ: Tak další otázka. Co je to vlastně myšlenka?

ODPOVĚĎ TP: No to mi řekněte. Myšlenky jsou různé, někdy hrůzné, dokonce častěji, a někdy zase krásné. No, to máte složitou odpověď. Je to velmi široký pojem. Souvisí až s nejvyšší vlastně možnou uvažovanou oblastí, protože to, co se vlastně tím tvůrčím procesem vytváří - tedy vesmír, hmota, duch, čas, energie - tak to všechno je vlastně projekce, kterou lze vnímat také jako myšlenku. Stále silněji vidíme, jak naše představy o něčem, co je jaksi zcela hmatatelné, a stále docházejí ke změnám - už nám utek z toho prostoru čas, utek nám prostor, viďte, a zjišťujeme, že všechno může být i jinak. No a koneckonců tedy to všechno je projekce té Myšlenky, Myšlenky tvůrčí. Ta nemá s naší myšlenkou zas až tak moc společného, protože na to naše myšlenka je poněkud omezená a slabá. Ale to neznamená, že sami nemůžem mít myšlení - a taky ho máme - a že v něm vlastně dle svých okamžitých stavů nacházíme ten imaginární svět, který vlastně nakonec přerůstá do toho celkového životního vjemu. Myšlenka je tedy i projev bytostného života, kdy ta bytost má svůj vjem, svého já-ství, a kolem toho vjemu se tedy nabalují všechny ty pochody a procesy v myšlenkové oblasti. Někdy jsou vlastní, někdy jsou přijaté, získané od ostatních lidí nebo od nevtělených nebo podobně nebo od těch, kteří jsou nad námi, tedy třeba od těch andělů nebo jak bysme jim mohli říkat, čili vyšší bytosti. Koneckonců říkat, že komunikuji přímo s Bohem je poněkud licenční záležitost, protože mezi námi a tím Nejvyšším je poněkud velký interval, ale to vůbec neznamená, že vlastně nepřímo ano, protože celý vesmír, celý svět je myšlenkové povahy a navzájem je propojen. Myšlenky vaše znějí stejně jako myšlenky vašich bratří kdekoliv a myšlenky v jakémkoliv čase a prostoru. Tedy budete například vnímat nějaké dopady myšlenkových pochodů, které se udály v nějakém prostoru a ony tam vlastně jakoby budou stále. Myšlenka může být silná nebo slabá, hluboká nebo plytká a pořád to bude myšlenka. Sem tedy patří i ten příměr té Myšlenky Boží, která je nejhlubším formou možného útvaru zvaného "MYŠLENKA". Člověk tedy ve svém životě prochází vývojem a to má zásadní vliv i na jeho myšlení, které se mění, logicky, vyspívá a pomáhá vlastně k jeho změně. Ta změna může nastat do té míry, pokud člověk vlastně pokročí a z té změny pak se posouvá zase ta možnost, řekněmež toho uchopování myšlenkového do stále větší a větší hloubky. Je to tedy proces, který je proces vlastně jakoby kroků nebo proces... a tak dále. Můžete mít člověka, který díky své, řekněmež současné bytostné rovině bude schopen myslet jen na sebe, na to nejbližší, bude vlastně nevnímat nic, co přesahuje jeho perimetr, jeho nejbližší okolí, a bude tak zcela zaměřen na svůj životní jaksi rámec, zdánlivý rámec, protože hned zítra, když trochu popostoupí, uvidí ten svůj rámec zase jinak a mnohem hlouběji. Myšlenka tedy je popsána hezky v díle Zezulky. "Myšlenka"se jmenuje ta knížečka. Je docela malá a je vlastně nejčistším shrnutím té existenční reality, ale také duchovní cesty a našeho celkového - naší celkové existence. Tak si ji, budete-li chtít, můžete někdy přečíst. Možná je i na internetu, nevím. Je na internetu? Není ještě? (Ještě ne.) Ještě ne. Tak za čas bude, až to tam přátelé dají. Takže myšlenka může být vázaná na osobu, tedy bude třeba souviset s vaším mozkem, který je stroj na myšlení a který na základě toho čití, těch vjemů a získaných zkušeností vlastně vytváří nějaké myšlenkové pole. A logicky tedy u každého bude tento stupeň myšlení na různé úrovni. Někdy se vám zdá, že váš současník vlastně ani nemůže tak myslet, jak myslí. Je to pro vás nepochopitelné, ale buďte si jisti, že hned vyšší stupeň života to bude mít směrem k vám podobně, i když vaše myšlení bude třeba proti tomu prvnímu případu velmi, velmi dokonalejší. Co to vlastně dokonalost myšlení je? Je to část, která se týká té rozumové oblasti a pak je to část, která se týká té intuitivní myšlenky. Oboje složky jsou tedy stejně reálné a stejně důležité. Když cítíte, myslíte citem, když hodnotíte a přehrabujete nějaké data či podobně, vytváříte strukturu, tak je to zase oblast rozumová. Každá z těch částí musí být a mají být vyrovnány - pak je to moudrost. Když ulpíte jenom na rozumovém hodnocení, stane se vám, že nakonec půjdete tou cestou v přesvědčení, že jste velmi, velmi dokonalí, a přitom budete velmi, ale velmi destruktivní. Když půjdete cestou jenom emocí, emočního myšlení, bude to úplně stejné. Konce jsou vlastně vždy negativní, destruktivní, jen opačného znaménka. V oblasti rozumu je to ničení hmoty, ničení planety, ničení přírody a tak dále, ničení navzájem, protože bližší košile než kabát. No a v oblasti ducha je to zase takové to, že si myslíte, že všichni musí být ve stejné církvi jako vy, anebo ve stejné filosofii, a že když někdo myslí jinak, tak že je vaší povinností ho praštit po hlavě, protože vy jste přece nositelé té správné a jediné myšlenky a ti ostatní se hluboce mýlí, a proto je třeba je eliminovat. No. Takže to už souvisí s poruchou myšlení, která se dá nazvat vlastně poruchou rovnováhy, bytostného vjemu, protože takový člověk potom může ničit jiného člověka, aniž by v něm byla stopa lásky nebo stopa pochopení nebo stopa, řekněmež posečkání. A když tu byli ještě řekněmež někteří lidé v minulosti, tak si řekli: "Ale tak on je sice trošku pomýlený, no, ale on si na to přijde, vždyť je času dost a nemůžeme ho nějakým způsobem jakoby jen kvůli tomu, že je pomýlený, vyškrtnout z našeho hejna." No, takže do toho hejna patřej i cvoci, víte, a blázni a tak dále. A my to jenom mnohdy nevíme, protože my děláme ty žebříčky a když máme to IQ tykve nebo IQ 160 nebo 200, tak to už je "zásadní rozdíl", rozumíte? A snažíme se budovat své komplexy méněcennosti na těchto věcech, protože náhodou víte mnohem lépe, kdy Arsenal zvítězil v Londýně nad, já nevím, Bayernem Mnichov a vo kolik a kdo střelil který gól - a to jste potom "in". Tedy mezi těmi, co mají ten fotbal. Když to bude jinak, tak budete znát nazpaměť vzorce fyziky nebo vysoké fyziky nebo matematiky nebo něco jiného, což je potřeba, a to není špatně, jen si z toho nesmíte dělat - je to vaše místo, váš píseček, který vám patří - a nesmíte si z toho dělat vlastně tu jaksi defektní podobu své vlastní důležitosti. A tak je krásné vidět třeba takové ty opravdu velké jedince a velké duchy a to i v oblasti vědy například - a s mnoha jsem se potkal - kteří vlastně byli velmi ve svých soudech uvážliví, mírní, moudří, laskaví a necítili jako řada jaksi až psychopatických osobností potřebu likvidovat to, s čím nesouhlasili. No, většinou tedy se k tomu lidé blíží a je to fajn. Takže i to je oblast myšlení a myšlenky. Dá se říci, že tu existuje i kolektivní zkušenost myšlenková, která vytváří určitou komunitu, určitý, řekněmež duch doby, zeitgeist, a tak dále, a přináší to vlastně také i silný podnět pro způsob myšlení a chování třeba daných lidí. A může to být i podprahové, protože mají zkušenost, která jim byla Osudem, tedy Myšlenkou Osudu, abych byl přesný, přidělena po generace. Vy jste například účastníci právě takového místa, kdy toto místo bylo již po generace navštěvováno velmi, velmi drsnými ději, které tady probíhaly a které svým způsobem měly nějaký smysl a cíl, něčeho dosáhly, a je to ve vás všech, i když to nevíte. Poprava jaksi na Staroměstském náměstí se vás v podstatě netýká, pokud o ní nebudete číst, a přesto je tu neustále s vámi. Třicetiletá válka je tu neustále s vámi, i když už nevíte a neznáte všechno to, co ji provázelo. A mnoho dalších věcí. Ať už to byl Heidrich nebo všecko ostatní, tak to je věc, kterou možná později v nějaké myšlence pochopíte jako součást dějinné logiky, která tady byla důležitá pro určitou zkušenost. Takže stačí. Děkuju.

DOTAZ: Tak teď tu mám obrázky a nějaké povídání, tak já vám obrázky podám. POSLUCHAČKA: Mohu se k tomu ještě se omlouvám zeptat? Tady ty myšlenky, tady ty události těžké, které jsou tu přítomné, jestli, do jaké míry, vlastně to přezáří ta myšlenka třeba toho pana Zezulky, který tu taky byl?

ODPOVĚĎ TP: Ale nejenom Zezulky, mnoha jiných vlastně v té historii. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Jak to jako spolu spolupracuje?

ODPOVĚĎ TP: Podívejte, stejně jako musí být ničitelé, tak musí být i jejich opak. A často to bývá spojeno. Kde je nejhůře, tam bývá nejlépe, a kde je nejlépe, tam je nejhůře. Vzpomeňte na Jidáše. Je tu obrovský, řekněmež zrozenec, obrovský duch a zároveň vedle něj je ten selhávající duch, který se dopouští tedy toho zla. A i když někteří duchové dneska mají skoro chuť říct, že to bylo dobře a že Ježíš požádal toho člověka, aby ho udal - no, je to pozoruhodné, kam až dojde to lidské myšlení, vždycky mě to fascinuje. Protože proč se zrodil Ježíš? Ne proto, aby ho někdo udal, ale aby svoje obrovské vědomí a vědění pokusil se předat ostatním lidem k jejich pomoci, aby mezi lidmi bylo lépe, aby společnost se lépe chovala vzájemně a tak dále. A tedy je to pomoc. Tej pomoci to zabití Ježíše rozhodně nepomůže, protože je zabit dřív, než může vůbec rozvinout řádně tu nauku. A někteří lidé přesto si z tohoto děje málem udělají zásluhu, že teda Jidáš vlastně byl správnej kluk a tak dále. Přitom to byla jaksi logicky postava, která poněkud selhávala. Ale kupodivu vždycky je tomu tak. Vždy se tedy provází tyto póly, protože jeden pól bez druhýho nemůže být. A to vidíte i ve fyzice nebo jinde. Prostě kdyby to bylo jinak, tak už máte dosaženou absolutní nulu a rychlost a všechno ostatní, ale ono to nějak nejde. To znamená, že tu je střed, je tu napravo, nalevo a že čím dále se nacházíte od toho středu, tím větší energii musíte vynaložit, aby "něco". Vidí to třeba v Cernu, kde mají ten krásný urychlovač, výplod génia lidského rodu, uspořádat magnetická pole tak, aby udržela paprsek, pokud možno ve středu té vakuové trubky, a zároveň urychlovala částici. No to je přece zázrak. Viděli jste někdy ty magnety, které to činí, ty cívky? To přece není vůbec jednoduché. No. A přesto už nyní víme, že bysme potřebovali ještě mnohem větší urychlovač a ještě více energie, ale posunuli bysme tu naši hranici vědomí jen o už nepatrný kousek, protože ten horizont poznání už tady někde končí a my přidáváme energii stále víc a víc a víc, ale už jakýkoliv přírůstek energie nepřináší přírůstek poznání. Čili je to jakási bublina, v které jsme uzavřeni, a chceme-li ji překročit, musíme změnit vlastně systém přemýšlení, systém vědění. Ale pojďme teda k tomu obrázku. Nevím proč a nač to je. Tak schválně.

DOTAZ:(L.: Tak to povídání je delší. Tak já poprosím, abyste mě když tak zastavil.) Dobrý den, pane profesore. Přináším vám pár kvetoucích fotografií z Řípu. TP: A to děkuju. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Fotka mé maličkosti, kterou jsem chtěla poslat synovi, zachytila kousek žluté záře u hlavy. Myslíte, že jsem se potkala se světlem? TP: Aha, dobrý. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Stejně jako mnozí další jsem letošní Říp prožila intenzivně, hezky a děkuji, že jsem mohla dorazit. Jestli dovolíte, ještě se podělím o zážitek před narozením, který se mi často vrací. (TP: Před narozením? L.: Před.) Vždy vidím rozlehlou nekonečnou proteplenou zelenou louku, takové útulné bezpečí, a na ní houpačku, takovou s dvěma sedátky na každé straně, jakési klády či prkna, a na ní se s někým přehupuju, ač dosud nevím s kým. No v naprosté radosti, takové nekonečné štěstí. A co nejvíc, velikánský smích. Úplná sranda. Nevím, jak to lépe popsat. TP: Ale něco o něm ví - že není výrazně těžší nebo lehčí ten kolega. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Snad obrovské souznění s někým, jehož podobu si však neumím vybavit. No a to houpání nám vždy na chvíli přerušil příchod někoho, koho si také obrazem nevybavím, jenom to, co říkal - že už je čas a měla bych se připravit a jít se učit. Nechtělo se mi. Raději jsem se smála a houpala. TP: To je pochopitelné, co říkáte? POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Za čas se připomínka o přípravě zopakovala a znovu jsem neuposlechla, neb poprvé mi to také prošlo. Však potřetí už ne. Ten, kdosi mě odvedl na nějaký jakoby útes a ukázal dolů, že je čas odejít. A hleděla jsem do šedavého studeného mlhavého údolí. A to jsem se vzepřela, že nechci - a pak už si nic nepamatuji. Jen ta houpačka a smích se mi někdy vybaví. A jelikož jsem se na tento život v uvozovkách "nenaučila", tak se mnou pěkně točil. V devadesátkách jsem se při operaci prasklého vejcovodu dostala znovu nahoru a z toho si pamatuji jakousi radu starších, moudrých a ti nade mnou skoro zlomili hůl. No, otázka, zda chci zpátky a něco napravit. A já, že ano. No, jeden z nich mi řekl, že to stejně nezvládnu. A najednou se mě někdo ujal, jako by mě celou přijal tak, jak jsem byla. A že mi věří, a tak mi ukázal, co bude. Vím, že se mi do toho od toho předobrého kohosi nechtělo. No, taky jsem chtěla dokázat, že to zvládnu. Když mě probudili z narkózy, matně jsem si vzpomínala. No, když jsem později něco prožívala, věděla jsem, že to je ono. Ta procházka budoucností skončila před domkem, kde zrovna žiju, s tím, že mi víc ukázat nesmí. A v devadesátkách jsem našla vás, pane profesore, když mi bylo nejhůř, a vy jste mluvil z rádia, a najednou jsem za váma musela přijet. A tímto vám děkuji za vše.

ODPOVĚĎ TP: Děkuju za zprávu. Nepochopil jsem, jestli je to z letošního Řípu. (L: Patrně ano.) Asi ano. Takže to by bylo potěšitelné, protože kolem té hlavičky opravdu je vidět záře a je vidět i nad korunou Řípu, ostatně stejně, jako byla vidět na závěr naší slavnosti a na mnoha fotografiích je vidět. Takže přesto, že se vám nerozsvítilo sluníčko, jak jste mnozí doufali a žádali, tak ono se to kolem toho vlastně vstupu do rotundy rozzářilo na chvíli. Je to dobré. A je to životní příběh jednoho z nás, který tady pokračuje. Je to pro mě potěšitelné, že na pouhé plkání v rozhlase jste reagovala tímto způsobem. A uvidíme, kam vás život dál povede. Určitě to nezáleží jen na mně, ale závisí to na tom velkém, velikém myšlenkovém útvaru, kterému říkáme Osud - a na vašich rozhodnutích, protože houpačka je sice fajn, ale je pravdou, že se často člověk daleko nedohoupá. Ještě horší variantou je pařez. Pařez je ještě horší v tom, že tam už se dokonce ani nepohybujete, ale sedíte na pařezu a koukáte do kraje, což je taky hezký, ale když to budete dělat dlouho, tak už je to ztráta toho času. Času jistě mnoho není nikdy. V každém životě máme něco vyměřeno. A podívejte, naplníme to, čeho budem schopni. Ničit se kvůli tomu, že mám k sobě nějakou představu, že jsem měl dělat něco jiného a jinak, to není úplně znakem dobra. Hodnotit objektivně, podívat se a pak v rámci možností někam vykročit. Půjde to lépe, hůře. V každém životě to taky nejde úplně dobře. Jsou životy, které jsou jako blesk, kdy vaše duchovní cesta se rozvine prostě neuvěřitelným způsobem. No, jsou životy, v kterých všecko musíte vybojovat, krok za krokem, nic nejde snadno, jsou tam potíže a potíže z okolí, tlačí na vás osud i druhých - to všechno je v pořádku. Každý má také vyměřený čas svého života. Někdo - občas se setkávám s těmi devadesátníky, anebo dokonce už téměř "stotníky", "setníky" a a jsou docela fit. To byste se divili. Sice nadávaj, ale jako choděj a myslej a a tak dále, ale zase jiní jsou na tom hůř. Prostě to je ta pestrost. No, takže budiž vám Pámbíček nakloněn. Ano, na těch fotografiích si dovoluji, i když přechod mezi vašimi krásně žlutými vlasy a okolím není úplně patrný, ale přesto se mi zdá, že bysme tu určitou vlastně tu vaši vizi mohli vidět. Vidím tady ty kořeny na cestě, které člověk musí překonávat. A tak to prostě v tom životě je. Kdysi někdo mně známý viděl, jak byla cesta, tak napřed se něčím jelo, pak tam byl vlastně hromada, obrovská hromada polen velkejch a už se dál nemohlo. No, tak se muselo slízt a muselo se postupně pracně každé to, ta kládička vzít a odhodit - a byly strašně těžký. A říkal, že to teda byla fuška. No, tak tak to někdy taky je. Děkuju za fotku.

DOTAZ: Vnímáte při přednáškách v sále J.Z. nevtělené posluchače DUB? Pokud ano, jaké jich je asi množství?

ODPOVĚĎ TP: A proč jenom posluchačů DUB? Vždyť přece každý děj, který se odehrává, ať už ve vtělené nebo nevtělené oblasti, je něčím, co může přivádět vlastně bytostní entity, anebo vtělené jedince. A opravdu, že někdy jich je víc nevtělených než vtělených. To je pravda. Občas ano.

DOTAZ:Tak teď je tady text s obrázkem. POKRAČOVÁNÍ ODPOVĚDI: A nemusí to být vůbec posluchači DUBu, víte? Absolutně ne. Proč? L.:Teď přemýšlím, jestli ten obrázek z toho oddělit, nebo pak vám to podám. TP: No, přečtěte a pak.

DOTAZ: Vědci objevili bránu propojující naši galaxii a vzdálený vesmír. Tento objev naznačuje existenci kosmického tunelu, který by mohl spojovat naši Sluneční soustavu s nepředstavitelnými místy, což naznačuje, že nejsme tak izolovaní, jak se dosud myslelo. Tento objev by mohl změnit naše vnímání vesmíru a zařadit nás do rozsáhlé propojené sítě. Vědci učinili tento mimořádný objev po létech výzkumu a odhalili strukturu, která by mohla být branou do zbytku vesmíru. Na rozdíl od červích děr, které jsou oblíbenou představou ve scifi literatuře, je tento tunel skutečnou fyzickou entitou. Vědci jej popisují jako galaktickou dálnici, která nově definuje naše chápání vesmíru. Co ale galaktická dálnice skutečně znamená? Označuje potrubí, které spojuje naši Sluneční soustavu se zbytkem vesmíru, což naznačuje, že se nejedná o izolovaný, omezený prostor, ale o součást mnohem širší sítě. Tento tunel, který mohl vzniknout před více než 14 miliony let, nabízí přístup do oblastí vesmíru, které se dříve zdály být (TP: miliardami, miliardami) nedostupné. L.:Tady je miliony, jo, pravda, miliardy. Miliardami.

ODPOVĚĎ TP: No, to jo. Jo. Ukažte. Dalo by se říci, že hraniční oblasti, které přesahují rozměr dosavadního lidského myšlení, a nejenom myšlení, ale i poznání, snad nejlépe ukazují na to, kdo jsme, kam jsme došli, kdo to ví, kdopak z vás mi odpoví? A je to vlastně napínavé pozorovat ten rozvoj, jak pozorování, tak hodnocení toho pozorování, právě v této oblasti, která zasahuje nejdále od našeho místa pozorování. Vesmír je obrovský. A vidíme tady první pokusy o chápání z více jaksi vyšších rovin, než jenom to lidské bezprostřední chápání toho "tady a teď" a "já". Ve skutečnosti jest tomu tak, že když tvoří Nekonečno, tedy Bůh, nemůže vytvořit nic jiného než sebe, v jiné podobě, v rozložení. A tak je tu to nekonečno vyjádřeno nekonečným množstvím vesmírů, tedy časoprostorů, které jsou samy nekonečné, každý jeden z nich, a které jsou nekonečně propojeny všechny v sobě navzájem. Je to těžko k pochopení, ale zas ti naši přátelé v tom Cernu trochu se k tomu nepatrně přiblíží zase a uvidíme. Ta lidská představa vychází z toho, co mu jeho smysly doposud dávaly, a ty smysly mu dávaly jen to nejbližší. Jakékoliv vzdálenější myšlenky, pozorování a tak dále jsou pro lidské smysly uzavřeny. Je tu svět, který můžete poznávat rozumem, vědou a má svoje hranice. Je to tak, že za těmito hranicemi musíte použít jiné metody, protože je to vlastně uzamčený prostor. Trochu se v tom můžeme orientovat třeba podle posledních výzkumů. Učili vás dlouhé desetiletí, že vesmír je starý 14,5 miliardy let nebo kolik a že na okraji vidíme prostě v čase počátek, protože to světlo z toho okraje toho pozorovaného útvaru, tedy koule, k nám letí tedy těch 14 miliard let. Čili je to vlastně stroj času. A že tedy za touto hranicí nemůže být vesmír takový, jak ho pozorujem, to znamená všechny ty galaxie, mlhoviny a tak dále. My jsme v publikaci, která vychází z poznání, horizontu poznání, které vlastně přišlo jednoho dne a které přineslo vlastně pochopení, že dosavadní lidský pohled, který je poněkud tvrdošíjný, nezohledňuje zakřivení časoprostoru, a to i zejména ve výpočtech, které se neustále snaží hodnotit časoprostor v lineárních Euklidovských sítích, což samozřejmě je nesmysl, to nejde. A tak bylo řečeno, že je tu horizont poznání, za který žádný přírůstek jakéhokoliv intervalu - tedy času, rozměru či jinak - již není pozorovatelný. Pak ale přišel tedy Hubble a vesmírné teleskopy na Zemi a ukazovaly ty hraniční oblasti vesmíru, za kterými už nemůže být nic. Hic sunt leones. A pak teda první byl ne Hubble, ale jo, Hubble. A pak přišel ten nový teleskop, poraďte mi, jak se jmenuje? Webbův. Ano, Webbův teleskop. A ten najednou ukázal, že tam, kde nic nemá být, jsou zase ty galaxie a další hmota. To vlastně prokázalo myšlenku horizontu poznání, kterou vlastně přineslo. Nebylo by Zezulky, asi by nepřišla, ale jednoho dne mi tato myšlenka prostě přišla a je naprosto zásadní z hlediska právě kosmologie i toho, co popisujete. Tyto vesmíry se procházejí navzájem a mluvit o nekonečnu je skoro ztráta času, protože na to náš mozeček moc nestačí. Ale na druhou stranu to má další důsledky. Ten vesmír je jednotný a veškeré vlastně útvary, které v něm jsou, jsou řízeny základní myšlenkou existence. Nic není náhodné. A aby toho nebylo málo, pak ty vesmíry jsou trvale propojeny. To znamená, že existuje fluktuace, tedy přenos z jednoho vesmíru do druhého, a to jak ve smyslu hmotném, tak i ve smyslu jiném. To znamená, že ty vesmíry spolu žijí navzájem. Není jediný kousek času a prostoru, který by nesouvisel s každým druhým kouskem vesmíru a tak dále. Je to pro nás nepochopitelné. Patří sem ty singularity, kdy vlastně hmota na jedné straně pohlcena přes gravitační čočku vychází na druhé straně jako bílá díra a vytváří tak vlastně něco, co se zdánlivě vytváří z ničeho, ale ono to je jinak. Prostě ty vesmíry spolu žijí, komunikují. To, co tady uvidíte, souvisí s posledními výzkumy, které jsem viděl a které začínají pomaličku odhalovat to velké mystérium vesmíru. Ještě jen velmi pomalu. Protože to, co jste schopni vidět, je naprosto nepatrná část hmoty nadvesmíru. Naprosto marginální, nepatrná. Pro vás jsou to světelná léta, pro vás jsou to obrovské rozměry a časy, ale ve skutečnosti z horizontu toho dalšího vesmíru je to nic, skoro, skoro nic. A tak se začíná pomaličku zobrazovat třeba pohyb galaxií. Jak vypadá celkový pohyb vesmíru. Je to zajímavé. Už se spatřují ty klastry těch galaxií, které vůbec nejsou samostatné a tak dále. A od toho bude jen nějaký čas, možná miliarda let, než pochopíte, že to, nač se díváte, je hmota nadvesmíru, že má nějakou svoji funkci, že něco splňuje, může to být klidně stonek rostliny nebo něco jiného. A naopak to, co pozorujete ve svém mikroskopu, je podvesmír, který je opět od vás oddělen horizontem poznání, to znamená, že jak časově, tak rozměrově. To není lineární vztah, ale je to nelineární. Je krásné se dívat, jak počítáte relativitu a další útvary, a přitom nezohledníte tento zákon. Čili se tváříte, jako by to, co pozorujete, se nacházelo v Euklidovské mřížce, tedy X, Y. A my to tam vynášíme a měříme a teďka nám v tom urychlovači letí ta částice tu nepatrnou dobu deset na mínus pátou vteřiny a my říkáme, že tedy má tuto životnost, ale přitom tato částice žije miliony a miliardy let, ve svém vesmíru. Tak je to i s měřením hmotnosti a jiných, jiných jaksi možných. Nejsem už moc fyzikální? Ale snad je to pochopitelné. Čili čím větší interval, čili čím větší rozdíl čehokoliv - platí to pro společenské jevy, finanční jevy, vesmír, fyziku, sil, pro všechno ostatní - čím větší máte interval, tím větší je i chyba pozorovatele. V případě horizontu na konci tato chyba je nekonečná. Na počátku je nekonečně malá. Když jste od pozorovatele milimetr, tak jistě zakřivenost prostoru nemá žádný vliv téměř, ale má. Když jste od něj těch xx světelných let, pak už ten horizont začíná fungovat a začíná vlastně deformovat pozorovatelno. No, toto je jeden z dalších možných příkladů právě těchto zákonitostí vesmíru. V této chvíli ještě pořád chce člověk vnímat vesmír tak trošku jako sobě blízký, jakože teda tady kilo a támhle kilo, rozumíte, a tady je milimetr a tady metr - ale ono je všechno jinak. Takže to je horizont poznání, který tedy přišel. Myslím si, že to dalo Zezulkovi práci, abych to pochopil, ale přišlo to. No, takže tady máme Horizont I, Horizont II a teď právě se překládá do angličtiny Horizont III, který je už nejvíce fyzikální, je tam fůra výpočtů, ale myslím si, že ta trojka už je v české podobě. Poraďte mi, ještě není, ani trojka ještě není v české podobě. Dle mého soudu, je to zatím v tomto oboru nejlepší publikace. Jedničku tuším nám korektoroval pracovník, který pracoval v NASA a v Cernu, fyzici. No, shledali tu myšlenku velmi zajímavou, tak uvidíme, jestli bude připadat zajímavá i v budoucnosti, ale byla prokázána tím Webbovým dalekohledem. Tak tady ji máte. A vy už nemáte? Já už nemám. Vy už nemáte? Počkejte, Lucie,abych nespad. Tak a já se podívám, kolik máme? Ještě máme. Tak já si dovolím vám delegovat další krabičku a zkuste se jí probrat. Čili nic není takové, jak to vypadá, víte? A zároveň to znamená, že když máme ten duální prostor, tak veškeré pozorovatelné děje mají vlastně duální podobu. A tak se vám někdy zdá, že něco nemůže být a ono se to přesto stane a je to nesmysl, protože se to tisíckrát stalo jinak a pak se to stane jinak a vy tvrdíte jaksi mocí a silou své zkušenosti, statistické zkušenosti, že je to nesmysl. No, Pánbůh asi nemá úplně rád jednostranné Gaussové křivky, a tak jistě, že to nejzajímavější je často tam, kde je to na okraji. Když chcete někam, tak tam musíte vlízt napřed a vždycky je to napřed ta hranice, kterou překonáte a pak jdete dál a dál a dál. No. A najednou ten prostor je obrovský. Když přestala být Zem placatá, tak to byla obrovská změna, viďte. Když přestaly platit zákony, řekněmež ty nejprimitivnější, nejzákladnější, i když tvůrce moderní vědy Isaac Newton byl vlastně velký alchymista a jeho výzkum se týkal také spekter a dalších věcí, mnoha důležitých věcí. Dneska bez spekter byste věděli mnohem méně, protože díky spektrům dokážete zjistit, co za miliardou světelných let se nachází za hmotu a tak dále. No, ale pojďme dál.

DOTAZ: Mohl byste říct něco k prastaré Praze? V podzemí Prahy jsou staré ulice, které byly zasypány. Je to pravda? Víte o tom něco? Děkuji za váš názor.

ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě. No, tak všichni znáte Prahu, kterou budoval Karel, viďte. A ona zase byla na základech předchozích sídelních míst, které byly ještě mnohem jaksi něžnější a malé. My jsme tady vlastně v Novém Městě, což značí, že jsme za pražskými hradbami, které byly tady na Revoluční ulici, a celá Praha byla tedy Karlem, což je nejzdokumentovanější vlastně projekt, který kopíroval Jeruzalém, tedy toto božské město, a který obsahoval i ty základní posvátné osy geometrie Prahy, protože Praha patří k jedněm nejunikátnějším prostorům v této chvíli na světě. Je tu mnoho tajemství. K těm tajemstvím patří i to, že třeba ty známé věci, viďte, židovské město zasypané, často i patrové podzemní prostory, které zde jsou, podzemní chodby, které zde jsou. Například pod touto stěnou, když jsme začali stavět, jsme našli jednu krásnou podzemní chodbu, což bylo velmi špatné, protože jsme to museli zalejt betonem. No. A zase další podivné útvary byly v přední části, kde zase samozřejmě hrana domu visela v podstatě ve vzduchu, protože tam byl takový podivný kanál z velkých kamenů. Jsou tady tedy i zbytky od dob, třeba poslední době ledové, která měnila řečiště Vltavy, často velmi zásadně, čili i my tady jsme byli řečištěm Vltavy a máme tady, tady na dvorku, když jsme začali se stavbou, tak jsme našli tady nejenom mnoho archeologických nálezů, tady byl významný archeologický výzkum, dokonce s významnými nálezy a třeba jeden z největších souborů bradavkovitých pohárů, které zde tady byly rozbity v jedné jámě, čili kdoví, co se tady stalo. Našli jsme tady stavby, ale také mnoho studní a také třeba tady na dvoře byla bronzolijecká dílna. Představte si. Takže tady vyráběli bronz. No, ten výzkum dělal tuším pan doktor Chytráček a ještě někde je určitě k dispozici. Toto území má velmi velkou historii. Tedy mluvím o tomto domě. Byl to jeden z prvních, ne-li vůbec první dům za pražskými hradbami. A tomu i odpovídala tedy ta historie. Když přišly například potom povodně, tak byl velká obava právě z toho, protože to pražské podzemí vypadá někdy tak, že chodíte v podstatě po kabelech. Co tím myslím? Pod chodníkem může být velká dutina a jenom ty kabely drží ten, tu svrchní část. Byly tu případy, kdy se muselo vlastně vyplnit obrovské množství podzemních prostorů, aby byla zachována ta statika. Jsou to i chodby lidské, které tady byly vytvářeny. Vzpomeňte třeba na podzemní chodbu, která vede až na Pražský hrad pod Vltavou a chodba, která vede na Staroměstské náměstí a do dalších míst. Možná, že i ta chodba, která vedla tady, s tím mohla souviset, ale kdo ví, to je jenom dohad. Tyto chodby existují podnes, i když zčásti zatopené nebo zavalené. Pro mě bylo třeba záhadou, jak dokázali vlastně z té věže na Hradě pražském, která sloužila alchymistům, dokázali tuto chodbu vytvořit až do tajné alchymistické dílny tady, nedaleko od nás, jak to dokázali, že se jim to nezatopilo. To je neuvěřitelné. A přesto zase vám to říká to, že už v té době, řekněmež Rudolfově, bylo důležité, aby lidé měli svoje inkognito, tedy soukromí a nebylo zcela jaksi žádoucí, aby byli viděni. Například i ta alchymistická laboratoř byla vlastně v lékárně, kam chodili lidé běžně, a teprve za tajnými dveřmi, vchodem byl vlastně podzemní prostor rozsáhlý, který později zazdili před několika sty léty, a několik set let ten prostor byl vlastně neznám. Až povodně, které otevřely podzemní chodbu na chodníku, kousek odsuď, a lidé se tam dostali a tou chodbou šli, tak vešli vnitřkem do té laboratoře a pak teda vybourali ten vstup původní a dostali se tedy do úrovně sice ne současné, spíše starověké, protože i dnes ta, vstup do té alchymistické bývalé prostory je hluboko pod úrovní, protože na tom městě starém máme mnoho navážek a vlastně stouplo to o hodně výš, než to bylo původně, což vidíte třeba v některých místech u Františka, viďte, u nemocnice Na Františku a jinde. Tady byly třeba krásně vidět vrstvy z té poslední doby ledové, kdy tu byly vlastně zbytky různých období a různých proudů, což se projevilo i řekněmež kvalitou toho materiálu, oblázky nebo pískem nebo dalšími, a bylo to krásně strukturované, zajímavé taky. No, takže archeologové, to byl problém. Trochu nás to zdrželo, ale muselo to být, protože to bylo zajímavé. Když stojíte u zdi, která je v hloubce skoro 3 metry, na předním dvoře, a je to zeď z opuky a teď před ní nacházíte ohniště, které zapálil někdo možná před kolika sty lety, pěti sty, devíti sty lety, a máte tam takovejhle hliněnej džber, na kterém je taková ta výzdoba, je to ta černá keramika, na něm ta výzdoba různá, tečky a ty trojúhelníčky a tak dále, tak je to docela zajímavá zkušenost, protože se přesouváte vlastně v čase. No. A to jsme ještě neprokopali celý pozemek. Ale těch studní tady bylo, no moc. 8, 10, já nevím, už dneska nevím. A opravdu oni to dělali tak, že tu studni vykopali a pak ji používali, ale oni pak to nějak zasypali odpadkama, ty studně, a vykopali někde další. Což bylo jistě podnětné pro archeology, protože archeologové to jsou takoví popeláři, který hledají v odpadkových jámách velmi rádi. Tak. Takže třeba takhle. Ale tajemství Prahy je ještě mnohem a mnohem hlubší. Souvisí se samým založením toho místa, s místem v krajině. jste v největším meteorickém kráteru pravděpodobně světa, kterým je česká kotlina. A tak dále a tak dále. Samozřejmě, že se to týká i Prahy, ten mýtus jejího založení, viďte, tedy mniši z Indie, kteří sem přicházejí a zakládají to místo pro budoucí vývoj, který vidí a tak dále a tak dále. Koneckonců za první republiky přijel z Indie jeden velký, velký muž, který měl velké vidění, a přijel cosi hledat. Vystoupil na nádraží z vlaku a když se dotknul země, tak oslepl. Neviděl nic. No, tak se vrátil. Nesměl vidět. To je někdy tak, víte? Tak jdeme dál.

DOTAZ: Děkuji za zveřejněné video z krásné slavnosti na Řípu a pak slavnosti v Soukenické ulici s koncertem. Potěší myslím nás všechny, kteří jsme se nemohli osobně zúčastnit.

ODPOVĚĎ TP: Snad doufejme, že to něco přinese a je to pikantní, protože tento rok jsme uveřejnili téměř zároveň záznam z Řípu loňského i tohoto. Tak si můžete Řípovat dokonce dvojnásob.

DOTAZ: Rád bych položil dvě otázky ohledně neurózy projevující se trémou, obavami, nejistotou i při opakované činnosti. Ta první otázka - co vlastně takovému člověku chybí? Jsou to psychické síly? A druhá? Druhá - Pokud by to byla nemoc ducha, nikoli tedy mozku, znamenalo by to, že se tato psychická slabost projeví i po smrti v beztělném stavu?

ODPOVĚĎ TP: Hm. To není podle mě úplná úvaha. Ale dobře. Takže nejčastěji to souvisí nejsilněji se startem do života, to znamená rodina, výchova, postoje a tak dále. Pak samozřejmě přenesené vlastnosti, kdy ten život probíhá podle nějakých vzorců, které nepřinášejí příliš vlastní, řekněmež pevnosti. A se vším se dá pracovat. Prostě si řeknete: "Jsem jaký jsem a jestli se někomu nelíbím, tak je to jeho chyba a ne moje." A je to. Samozřejmě, že si to nebudete používat jako ospravedlnění svých nedostatků, ale na tohlecto by to mělo fungovat, protože všichni jsou si rovní, všichni řeší vlastně podobné věci, každý člověk jinému člověku není tak vzdálen, jak si připomíná, a není tak osamocen vůči těm ostatním, ale všichni to mají vlastně podobně. Všichni mají strach, aby se neznemožnili, aby se zachovali, aby naplnili něco, aby... a tak dále a tak dále. A jsou tu různé způsoby. Někteří to přehánění v tom frajerství, viďte, čili většinou často i slaboši jsou velmi aktivní v tom svém jaksi projevu chlapáckém. A zase naopak. Je to velmi různé, protože jeden výklad by tady těžko uspěl pravdivostí. No, mám, co mám. Tak holt mám toto. Ostatně i já jsem - za svého mládí bych velmi těžko tedy mohl vystoupit před vámi nebo před kamerou. Vzpomínám na svůj první televizní přenos ze studia, kdy jsem před zahájením zapomněl úplně všechno, kdo jsem a kdo je Zezulka. Tak jsem si otevřel knížku Bytí a chvilku jsem si v ní čet, abych vůbec věděl, co jsem a kdo jsem a proč tam jsem. Takovou jsem měl trému. Dneska už to s tou trémou není tak strašné. Naposled jsem teď natáčel s Ádou Innemanem v nějakém jeho pořadu, tak jsem zvědav, jestli to k čemu bude, nebo jestli to je propadák. Uvidíme, jestli jsem tam neplkal nesmysly. Ale jako vidíte, že to jde. Já vám budiž tedy příkladem. Kdybych v té době měl jaksi něco takového spáchat, no tak nevím, asi by to moc nešlo. To je dobrá zpráva, že to jde, víte? Nikdy se nevyvyšujte, protože z komplexu méněcennosti se často také překmitne do toho podepření sama sebe, že já jsem někdo, to JÁ jsem ten - a teďka uf. No. A ono to nebude nikdy pravda, protože všichni jsme jedno a ta cena je stejná u všech. Každý něco nese, v něčem je lepší, něčem horší. Tak zkuste pracovat na tom, co vám nejde a zároveň i na tom, co vám jde. Na tom, co nám jde, se dělá dobře. Na tom, co nejde, to je těžší. No, to je pravda. A jistě, že je to určité nastavení. I psychika, myšlenka má svoji sílu. A pokud si zvykneme věnovat pozornost určitému typu myšlenkového naladění, tak nás to bude provázet. Sem patří třeba i řekněmež problémy, které se dotýkají našeho vědomí, ať už je to třeba schizofrenní zkušenost nebo jiná, které v podstatě jdou mimo jiné také řešit psychickými vlastně způsoby, kdy se učíte vlastně vypnout ten typ toho vjemu a až odejde. Naučíte se, aby když přichází, tak překmitnete na třeba jinou myšlenku, jiný typ a ono to nakonec způsobí, že to jde samo a už to nenastává. Tak třeba tak. Budete jednou, až budete v duchovní praxi řešit také své myšlení, ovládání svého myšlení, budete přemýšlet o svém myšlení, budete se zamýšlet, proč myslíte, na co zrovna teď myslíte, a hledat tu vlastně cestu, ty body, které způsobovaly, že jste se ulpěli na právě tu, tu nebo onu myšlenku, což je zase mnohem složitější, protože v tom je celá vaše zkušenost, vzdělání, výchova a i minulé životy. A to způsobuje, jak reagujete na jednotlivé podněty. A budete se učit to zpracovávat. Čili tak, aby vás myšlení neobtěžovalo, protože většina lidí myslí jako zajíc. A tak hop sem, hop tam. Teď zase uvidím támhle ten lustr, tak si vzpomenu na na něco jiného, a teď vidím tady ten obrázek, tak si vzpomenu na ten Říp a tak dále. No a vlastně udržet tu myšlenku je také potom veliká pomoc pro získávání toho hlubšího myšlenkového procesu. No, takže nějak tak. Ať se vám daří. Kolik máme? Ha, už máme. Je konec. Dobře. Tak vám děkuju za vaše laskavé podněty, tedy internetové. Vy jste se nepřihlásili. To dělejte. Máte možnost, to je naživo. Nemůžete být jenom konzumenti cizích dotazů. Co vás napadne, tak sem patří. No, já se asi loučím vždycky, že jo, na závěr těch nulek. Tak tak se rozloučíme a pak tedy se můžem sejít ještě ve 20 večer, jako každý den, a pak s tím profesorem Tichavským ve čtvrtek v 5 hodin, kdybyste chtěli. No a co nás čeká dál? To uvidíte, když tak na internetu, máme ty stránky dub, jako strom, čili www.dub.cz. Tak s pomocí Boží, ať vás Pánbíček provází, já se rozloučím po svým a půjdeme za dalším. S pomocí Boží. No a je to. Děkuju vám za vaši pozornost.