Pokusím se odpovídat na to, co jste připravili, s tím, že vy sami si uděláte vlastní názor jako vždycky, tak na to vždycky pamatujte. No a pomaličku můžeme začít v naší přednášce Duchovní university nultého stupně. Tak a o čem to dneska bude, Lucie? Lucie mi bude číst zase ty dotazy a já se pokusím reagovat. UPOZORNĚNÍ: Tak první je Říp. Upozorňujeme všechny zájemce o vývoz na Říp, že musí mít písemný souhlas pořadatele. Děkujeme.

ODPOVĚĎ TP: Ano, protože to, co bylo každý rok... Je to 32. ročník slavnosti Dne otevřeného nebe na Řípu, jak všichni skoro víte. Je někdo, kdo by to nevěděl tady? No vidíte, že to víte. Tak a tento rok už není možnost tak jaksi štědře vyvážet na Říp vlastně ty účastníky, takže je to opravdu pro ty, kteří nemají nohu, ZTPP nebo prostě tak něco. Opravdu jsou nad 90 - všichni můžou být vyvezeni. Tak se dožijte pořádného věku a bude to. No, takže tak. A samozřejmě, že se pokusíme, aby to bylo možné pro všechny potřebné, to ano. No, čili to je současnost. Tak nás omluvte, není to z naší hlavy a musí to tak být. Jinak nahoře v té chatě si můžete dát, a teďka co? Polévku vegetariánskou, párek v rohlíku vegetariánský a co ještě? Koláče. A polévka je mrkvová nebo jaká? Tomatová. Tak tomatová polévka. Té jsme v Indii říkali "Pfeiffersup", protože vždycky, když jsem tam byl, tak jsem si ji dával pořád. No a oni se mnou ostatní taky, ona byla dobrá. Tak pojďme dál. Děkuju.

DOTAZ: Co je to bezčasovost, bezrozměrnost? Jak se přibližovat k tomuto poznání?

ODPOVĚĎ TP: To je úžasný dotaz, ano. No, ten by patřil na Duchovní universitu tak za 10 000 let. Ale jsme tady, kde jsme, tak se pokusím neuměle a... Bezčasovost a bezrozměrnost? No, na druhou stranu, poznal jsem dosti lidí, kteří žili v jakési bezčasovosti, případně i v bezrozměrnosti. Jistě se vám to taky stalo, viďte? No, ale mně taky občas. To se člověk takhle ráno probudí v bezčasovosti a za 5 minut zjistí, že má schůzku, a to ještě v bezrozměrném rozměru někde na druhém konci světa. No, dobrý. No jo, to je těžká věc. Jsme tím, kým jsme, a je to správně. Jsme lidé, tedy většinou normální lidé. A jako normální lidé máme lidský vjem, lidské vnímání, zkušenost, výchovu, historii taky lidskou. Jaksi jen málokdy byste mohli být někým jiným než člověkem předtím, než jste byli člověkem. A to všechno vede k nastavení vjemu, který máme o tom, kde jsme, co jsme, kam jdem, proč jdem a jak to všechno je. No a ta potíž je právě v tom, že všechno, co jsme vnímali, co jsme získali má určitý rozměr, nějaký charakter. Je to tedy lidský způsob vjemu tohoto druhu v této době. Představa, že ty věci mohou být úplně jinak, nenapadá úplně všechny. Většinou žijeme svůj život, řešíme svoje úkoly, představy, vize, a tak moc času na něco jiného není. Taky jak v které době, viďte. My si svoje potřeby taky trochu vytváříme, že? Když se podívám na své přátele, které jsem potkával v Indii... A to byla taky vlastně etapa, která byla nutná svého času. Cítil jsem jako nutnost dovést přátele a universitníky do té Indie, aby poznali tento rozměr života lidství. Ta věc je už uzavřená, je už za námi. My už tam nemusíme, není důvod. Je tu Zezulka, universita. To je něco, k čemu se často obrací (zatím jen malinko) ale někteří Indové. Což je vtipné, viďte. Vy byste chtěli do Indie, a oni tak nějak přemýšlí o tom, co se to děje v tej "Pragaja Deva" ("Setkání Bohů"). No a to všechno ukazuje různé rozměry toho vnímání. Ti mají víc času většinou ti Indové, tedy někteří zvláště. No a tak procentuálně asi větší část (možná, že to je jedno promile z promilí) se věnuje skutečně tomu jinému druhu vnímání, hledání, ať už to byl Mahariši nebo další, hledání "kdo jsem já, co jsem". A světe div se, ono se to některým daří. A pak povídají různé takové divné věci. Koneckonců, naposled jsme vydali tuším od Zezulky Myšlenku. Vzpomínáte, taková malinká knížka - Myšlenka. A tam se dozvíte, jak lze vnímat to, co vnímáte jako realitu (tu jedinou, správnou, nerozbornou), a že to všechno vlastně lze vnímat i jinak. Jsou tady vzácné zkušenosti. Někteří lidé se propadnou v čase nebo se ztratí nebo shoří nebo cokoliv. Někteří lidé vnímají, co bude, i když to ještě není, což je problém. Jak můžete vidět to, co bude, když to ještě není? To je přece divné. A je na to jediná odpověď - ono to je. Vše, co se stane, je. A vaše úloha je vaším rozhodováním v těch křižovatkách života dojít do toho místa, které byste uvažovali. Čili teď tu sedíte v tomhle sále. Přišli jste na Pfeiffera (tedy na Zezulku, doufám, ne na Pfeiffera, to je lepší varianta než Pfeiffer) a zajímá vás tedy řekněmež toto hledání. To není náhoda. Vy jste mohli cokoliv. No tak pravda je, pršelo. Tak na zahrádku se úplně ještě nemůže, je tam mokro. Ale jinak jste mohli opravdu cokoliv. Vůbec jste nemuseli být zaměřeni sem v té "Prahe" nebo jinak, a přesto tady sedíte. Nemusíte sem už nikdy přijít, ale seděli jste tu. A v tom osudu to je. Bylo toto ještě v době, kdy jste nebyli na světě, bylo to v době, kdy ještě nebyl vesmír. Představte si. A už ta myšlenka každého místa atomu, každé bytosti, všeho, co je, byla ve svém průběhu životního procesu přítomna ve všech svých fázích a variantách. To je důležité. Osud není jednosměrná cesta. Nabízí vám vlastně možnost volby, a tím se vlastně vyvíjíte. Protože tím, jak rozhodujete, ukazujete, kdo jste, co jste, co potřebujete a tak dále. No a tak teďka k té Vaší otázce. Nakonec všichni ti, kteří šli cestou, vážnou cestou, vlastně vědeckou cestou, která směřovala k pochopení časoprostoru, dospěli ke stejným závěrům. Že tedy časoprostor je myšlenkou, že vše je, i to, co bylo a bude, že rozměr je způsob vjemu vnímatele, ale že existuje i bezrozměrnost, kdy jsou všechny rozměry (tedy všechno to, co byste mohli někde měřit, vidět, vnímat) naráz v jednom stavu. Stejně, když jsou všechna vědomí, která kdy co kdy kde vnímala naráz v jednom stavu. Čili je to bezčasové a je to bezrozměrné. Když půjdete cestou, kterou tady zanechal Zezulka... Anebo koneckonců, vzpomínám na svého prvního... Ne, první učitel, to byla rodinná Bible. Veliká, takhle velká, ve slonovině, představte si. Nádherné, nádherné prostě obrázky, úžasné. Pak, jak šel život, tak jedna knížka malá mě vedla k tomu, abych následoval Maharišiho (Šrí Ramana Maharišiho), který sledoval otázku "kdo jsem já". A ta odpověď odpověděla přesně tímto způsobem. Přišla po roce, po roce meditací. A dostala se vlastně v čase, kdy byla tak náhlá a tak nečekaná... Protože čekáte všechno, jen ne bezčasovost a bezrozměrnost. Protože to je něco, co absolutně nemůžete v běžném stavu zažít ani vnímat, ani chápat. To nejde. Ten lidský náš úděl nebo stav tyto věci v těle nedovoluje poznat. Proto všichni ti, kteří jdou tím směrem, jdou vlastně do cest mimo tělo. V meditacích vystupují z těl a noří se do té reality tak, aby se s ní na chvíli sjednotili. Ale stanou-li se zpátky jdoucími, tak jim zůstává poměrná část. To, co je tady v téhleté kebulce, na to prostě nestačí. A u žádného člověka na celém světě. Protože člověk má svoje hranice stejně, jako hranice má slon, žížala, krtek a kdokoliv jiný, tak každý z tvorů má hranice, kam může dosáhnout svojí inteligencí a svým pochopením. Tak je to i u člověka. Má své hranice, jsou vyšší než u zvířete, ale zas tak moc vysoké nejsou. Po vás přijdou vyšší bytosti, než jste vy. Budou opět řešit svoje úkoly stejně úporně jako vy a stejně pracně, až vlastně kruh bude dokončen, uzavřen, had pozře svůj ocas a vy stanete u svého počátku. Budete vším, kdekoliv a kdykoliv. Budete každým rozměrem, každým časem. Nebude nic, co byste nebyli vy. A to je konec cesty. Zatím se vám vaše "já" rozšiřuje. Napřed je to hodně úzké - já, mé, moje rodina a tak dále. A pak se to pomaličku rozšiřuje. A když se začínáte stávat duchovními, tak začnete vnímat svět kolem sebe již daleko jemněji. Vnímáte stav rostliny, zvířete, stav člověka, světa. A to není ukňouraný nějaký esoterický jaksi posun, to v žádném případě, o tom to není. Je to reálný, faktický stav pochopení a vnímání (na své úrovni) toho světa. A to se bude rozšiřovat v těch vyšších stupních stále dál. A v jedné chvíli ukončí vaše zrozování v těch cyklech a poslední čtvrtinu cesty půjdete již bez těla. Proto se na pyramidách zpravidla dělaly poslední čtvrtiny výšky nějak jinak, třeba průhledné z křišťálu nebo jinak. A tím se naznačovalo, že ten poslední díl cesty... Protože všechno musí být ve dvojnosti. Vy musíte jít s tělem, ale musíte jít také bez těla. A zároveň musíte jít (s tělem, i bez těla) v tomto stavu, v kterém jste. Tady je ta dualita, aby nakonec ta dualita se křížem překřížila až do toho posledního úseku vaší cesty, kdy už se vůbec nebudete rodit do těl a budete dokonávat poslední zase úkoly, které má vaše duše a vaše vědomí. Je to velmi daleko. A dnes to, co člověk vnímá jako Boha, jako to vyšší, co ho přesahuje, to je velmi vtipné, i když to není vtipné, je to normální. Každý vidí to, kam dohlédne, a z toho vlastně pak činí závěry. Ale můžu vás ujistit, že to, kam dohlédnem, je naprosto směšné. Je to minimální. Proto i otázky prostoročasu jsou nesmírně, nesmírně obtížné. Někteří z vás nebo z lidí občas dostanou třeba vizi nebo něco takového. To se může stát, ale to není jejich cesta. Je to vlastně pomoc zpravidla nevtělených vyšších, kteří nad vámi bdí a snaží se vám rozšířit vlastně povědomí o cestě, kterou se budete dávat, abyste nebyli tak úplně zadubení. Tak to se občas stane. No a pak už jsou to cesty, které jsou vědomé. Stáváte se vlastně praktikujícími na duchovní cestě. A ta vede k tomu, že tyto stavy se stanou řádné. Na úrovni tohoto člověka a později (protože existuje i krátká cesta) můžete vystoupit a dokončit cestu, ale to je velmi vzácné. Čili posunete svoji bytost, sebe o nějaký díl, který bude obrovským prospěchem a pomocí, protože vaší hlavní vlastně úlohou je zkvalitnit se tak, abyste mohli lépe sloužit, abyste byli kladnou složkou světa, no. Protože být kladnou složkou, to je pěkná fuška a to se tak jako snadno neudělá, víte? Protože máte názory, že, na ledascos, máte různé takové zkratky, které jste nabrali během životů, a ne vždycky je to dobře. Takže ta cesta je na tom, abyste vlastně otesávali ta domnění, ty chiméry a stali se vlastně skutečnou, reálnou, praktickou složkou toho světa, která tady pomáhá, no. Teď jsem třeba potkal člověka, tedy ženu. A ta byla na svém místě, dělala svoji práci a moc se mi líbila, protože mluvila o tom, že vlastně pracuje proto, aby pomáhala, že jejím cílem není v tom životě primárně jaksi něco utrhnout. A bylo to moc hezké, když takového člověka potkáte. Bylo to trošku normálnější než obvykle, no. Ale pojďme dál. Takže já vám těžko vysvětlím... Představte si, že vlastně vše, co je, je naráz. Vy vnímáte v postupu, v kauzalitě. To znamená - bylo, je, bude, a teďka tahle vteřina, a teď přišla další, a přišla další, a tak dále, a rok, a století, a tisíciletí, a dál. A ono to všechno je jinak. To je způsob konzumace tohoto stupně života, myšlenky existence, reality. Ta realita sama je nehybná, je nekonečná. Tedy to, co vnímáte, je funkce vás jako bytostí lidského stupně tohoto stupně. A vypadá tedy podle toho ten vjem. Není to tedy vlastnost toho, co vnímáte, je to vlastnost vás. Takže tak. Nevím, jestli to je k pochopení. Poprosím.

DOTAZ: Josef Zezulka, citát z Myšlenky: "Musí tedy člověk tu svoji malou myšlenku i tu velkou myšlenku, ke které spěje, srovnat dohromady, sladit je." A teď otázka. Můžete více pohovořit, jak poznat, že se nyní přibližujeme, anebo naopak, že je potřeba postupovat jinak, abychom se k Boží myšlence přiblížili?

ODPOVĚĎ TP: Můžu se pokusit, ale také nesmím. Protože abyste šli čistě... Proto vám taky vždycky na přednáškách říkám, abyste měli vlastní názor, abyste vlastně užívali všech těch darů, které máte - to je rozum, cit, vyvažovat je a tak. Protože ve skutečnosti nikdo z duchovních mistrů vás nesmí naložit na záda. Stal by se okamžitě negativní složkou světa. Mimo jiné i tím, že by vás dopravil tam, kam nepatříte. A vy byste s tou kvalitou, kterou máte stále stejnou, protože jste jenom nasedli na záda (jako ta Káča tomu čertovi), tak vlastně jste stejní, ale jste jinde, než máte být. A to je problém. Je to problém řidiče koloběžky, který usedá do Jumbo Jetu a chce vzlétnout, rozumíte? Čili všecko má svůj čas, svůj rozměr. No a ještě jednou tu otázku.

DOTAZ: Musí tedy člověk tu svoji...

ODPOVĚĎ TP: Už vím, děkuju, děkuju. Ano, to je to, co jsem vám před chvílí tady tak dlouze povídal. To je sjednocování toho bytostného s tím celkovým. To celkové je nekonečná a věčná Existence (chcete-li Bůh), která se projeví, aby obsahovala i svůj protipól - tedy rozdělení, jakoby konečnost, i když v nekonečnou konečnost není. Nemůžete na kruhu najít počáteční bod, to nejde. Tak je to i s nekonečnem. Přesto, že se vám jeví jako omezené, je to vždy nekonečno. A tím vývojem svým se vlastně stále více blížíte k pochopení tohoto faktu. Ale to jsou jenom slova, a budou přeložena vaší myslí. A každý z vás to bude vnímat trochu jinak na základě svých zkušeností, ale nikdo z vás nebudete vnímat ve skutečné podstatě toho, co vám tady říkám. Takže to je normální, tak to musí být přece. Jinak to nejde. Kdyby to bylo jinak, tak tu nesedíte, a pracujete někde v nějakém vesmírném bratrstvu odděleni od... A tak dále. Čili to sjednocování se děje různými způsoby. Zpočátku většinou karmou. To znamená, že konáte, rozhodujete, vytváříte nějaké důsledky důsledků. A ty důsledky na vás zase dopadají, a vy se tak poučujete, co se může, co se nemůže, co je správné, co je jinak, a měníte se ve svém nitru. To je důležité, protože nějaké jaksi hezké soupisy, které se naučíte nazpaměť, vcelku moc nejsou úspěšné. Jen to, co jste sami, co jste přijali, kde je podstata vaší bytosti, vašeho vědomí, vaše podvědomí, vaše hloubka - to je to, co jste získali a co se nedá vzít. Všechno ostatní se dá ztratit. Taky to ztratíme, že? "Chceš to do nohou, nebo do hlavy." Znáte to, viďte. A tak dále. Čili je to proces. No a ta myšlenka vlastně se celý ten vývoj od prvního spojení hmoty a ducha podílí v té biologické formě na tom, aby se tohle naplnilo. Čili ta bytost stále více košatí, je stále složitější, má stále více zkušeností, jedná tedy již moudřeji, opatrněji a lépe. No a pak to pokračuje, pokračuje, až ta myšlenka je hodně blízko té základní. Čili začne chápat, že jedním z jejích smyslů je být činnou složkou, která se spolupodílí na té základní myšlence, která projektuje celý prostoročas. No a budou to vědomé již řekněmež stavy. Budete někde pomáhat, budete něco posilovat. Takový Ježíš, to je krásný příklad (nebo Zezulka nebo další). To je vlastně bytost, která se vrací z "enté" výše a vrací se mezi své bratry. Vtělí se do toho nedokonalého těla a snaží se jim přinést nějaký řekněmež dobrý a prospěšný návod a myšlenku k tomu, aby jejich cesty šly snáz, aby celkový život tolik netrpěl, aby nebylo tolik bolesti a zla. No tak to se vám taky stane potom. Čím výš budete, tím víc budete vnímat i ty nižší pod sebou jako sami sebe. A místo, abyste je vnímali jako ty pacholíky, kteří patřejí do pekla usmažit na rožni a v kotli, rozumíte, což je démonické, tak začnete chápat celkový život jako jednotu ve všech jeho projevech. A budete se tedy snažit tam, kde to půjde, pomáhat, kde to nepůjde, chránit. A tak dále. No a tím se ta vaše myšlenka začne stále aktivněji sjednocovat. Když takový mnich v Tibetu tam lítá v té roušce a s těma dřevákama, tak on dělá něco, co tady v nížině nikdo nechápe. Je to blázen, že jo. Koupe se v ledu a tak dále, a tak dále. No, pořádně ani nejí, nebo vůbec skoro. No vidíte, a přesto je to pracovník ve velýznamném jaksi jobu. A tak dále, a tak dále. Čili nesuďme, abysme nesoudili, dejme tomu vývoji prostor. Snažme se. Co dokážem, dokážem, co ne, nedokážem. Protože vlastně stejně, jako nemáme jaksi útočit na druhé, vysmívat se jim nebo nějak jinak, tak to nemáme dělat ani vůči sobě. Čili nemáme se cítit jako špatně, a že jsme ti prostě ještě trochu "vyskoč Janku", to vůbec ne. Všichni mají stejnou cenu. Z pohledu vyššího života jsou naše problémy něčím opravdu ne příliš významným. Z pohledu nižšího života jsou naše problémy nekonečně významné, protože je ani často nemůžou chápat. I když naopak zase, když ten člověk se tak trošku pokazil na své cestě (vy žijete v nejtemnější době, co je), tak on ten člověk je dneska na tom tak, že leckdy leckterý animal nebo rostlina má větší a kvalitnější životní projev v nějaké oblasti než sám člověk. Je to známka jeho propadu, no. A tak zvíře dokáže zvířeti pomoci. I když ho žere někdy, tak jindy mu může pomoci, představte si to. A rostlina rostlině a život životu. A někdy se dívejte, jak probíhají vlastně všechny ty vztahy v té přírodě, jak ten lev si tam leží a ty antilopy tam choděj kolem něj a je jim to úplně fuk, viďte, no. Ale jsou i zvířata, která se zvrhla, zvířata, která nevraždí pro svoji potravu. No, taky to musí být. Někdy je to i proto, že to vyrovnávání životů v nějaké historické době bylo tak nastaveno. Ale teď už moc odbočuji. Děkuji.

DOTAZ: Nemáte pocit, že poslední dobou (cca dva měsíce) jsou energie takové hustší? Někdy mám pocit, jako když se prodírám hustým lesem.

ODPOVĚĎ TP: Já mám pocit, že se divím, proč se divíte. Myslím si, že je dostatek informací o tom, proč byste se měli cítit špatně. To je vše. A ještě teda dovětek. Kdyby ti z vás, nedej Bože, se cítili na vrcholu síly, úžasní a vlastně úplně nej nej, tak vám to budu přát, ale někdy to může být proto, že odpovídáte vlivu, který na vás působí. Když jsou špatné vlivy, tak můžete mít ochranu. To znamená, že na vás nedopadnou. Jindy je můžete vnímat jako posilu. Jste-li sami temní, temné vlivy jsou pro vás něco jako potrava. Takže dej Bože, abyste se cítili dobře díky ochraně, a když to nejde, tak abyste se necítili úplně dobře. To je špatná rada, že jo. No, já vím, ale cítit se dobře v temnotě není tak úplně dobře, no.

DOTAZ: Přeju krásný den, velkou přízeň dobra a prosím o odpověď na otázky. Jsou tady dvě nebo možná více. (TP: Po částech, prosím.) Určitě. Takže. Je destruktivní efekt výbušných látek způsoben tím, že při výbuchu dochází ke zpřetrhání vazeb ve struktuře podvesmíru výbušné látky?

ODPOVĚĎ TP: Ano, samozřejmě, jsou tu vazby jednotlivých chemických látek, které vytvářejí vlastně tou rychlostí množství energie. Výbušné látky se dělí na třaskaviny a výbušniny. To je o tom, jakou rychlostí probíhá to hoření. Můžou to být kilometry, anebo taky mnohem míň (za vteřinu). A teď vztah k tomu podvesmíru. Z hlediska podvesmíru i nadvesmíru jest ten proces neobyčejně dlouhý. I v případě, že se jedná o třaskavinu s rychlostí kilometry za vteřinu, tak v podvesmíru vychází ten čas úplně jinak. Takže tohle by ještě nebylo tak špatné. Horší to bude, když budete bombardovat podvesmír nějakými částicemi, a budete se snažit tedy působit na nějakou podvesmírnou hmotu. I když i tady v podstatě je to podobné, jako když se podíváte do vesmíru. Tady působí vlastně ta matematika množství. V podstatě jaksi vesmír je velmi prázdný, všimli jste si? K nejbližší hvězdě jsou to, já nevím, tři miliony světelných let nebo kolik (anebo tři světelné roky), hrozně moc. No a k nejbližší galaxii, no to už ani neříkám. Čili i v tomhle případě to není jaksi ta totální destrukce hmoty tak, jak byste chápali, ale je to statisticky významné zmnožení, tedy uvolnění energie, které tady v této úrovni vnímáte jako obrovské, a v té spodní části vnímáte jako významné, ale ne tak obrovské, i když se zde jedná o děje, které již přesahují tu závislost těch časů tady, a tam.

DOTAZ: A pokud by se podařilo zpřetrhat tyto vazby nějakým způsobem ještě o strukturu níže, byly by následky o to více ničivé?

ODPOVĚĎ TP: Necháte toho! To vám nestačí ten ekrazit, dynamit, kordit či co dalšího? Potřebujete výbušninu, která bude milionkrát silnější stejně jako v Čapkově hře Krakatitu? Samozřejmě, že to lze, ale platí zde zákonitost vlastně úměrnosti energií. Když chcete řekněmež dosáhnout oběžné dráhy, tak musíte spálit nějaké množství toho paliva a kyslíku a získat jakousi rychlost (první kosmickou, druhou, třetí kosmickou rychlost). To stojí energii a je to exponenciální, že? Tady to platí úplně stejně. Ještě jednou tu otázku.

DOTAZ: Pokud by se podařilo zpřetrhat tyto vazby nějakým způsobem ještě o strukturu níže, zda by byly následky o to více ničivé? A je tady ještě paralela, jestli by to nemohlo být něco podobného s příběhem Atlantidy?

ODPOVĚĎ TP: Ne, určitě ne. Tam to bylo jinak. I když... No, to jsou hezké otázky, na které se asi nedá dát odpověď úplná. Takže jinak. Když se díváte na snahu urychlit nějakou hmotu, no tak hodíte šutrem, že jo, a on někam doletí, no, ne moc daleko. Když budete nějaký ten Bugár nebo kdo to byl, tak to dohodíte dál. Já jsem na základní škole přehodil učitelku koulí, ale i tak to nebylo daleko. A pak jdete dál, a teď musíte udělat co? Buďto zvýšit energii, anebo zlehčit to, co chcete urychlit. No tak v CERNu šli tou druhou cestou. Vzali částici, která má energii nula nula nic (teda hmotnost), a tu v tom poli, v tej troubě, v tom vakuu urychlovali a urychlovali a pak ji nechali s něčím srazit. A pak v detektoru pozorovali ty krásné vlastně obrázky, co ty produkty z toho. A z toho usuzovali na hmotnost a tak dále. No, jenomže ten CERN spotřebuje hodně energie, všimli jste si? To je nejmíň na dvě elektrárny. Kdybyste chtěli jít cestou sem tak primitivně, tak potřebujete násobky energie, abyste dosáhli toho, nač se ptáte - naštěstí. No, představte si, že byste měli nejsilnější bombu atomovou, což je bomba Car. Slyšeli jste o ní. Ta je mnohosetnásobně silnější (nebo tisíci) než Hirošima a je už tak silná, že je vlastně nepoužitelná. Samozřejmě je tuším vodíková. No a pořád je to vlastně nic. Kdybyste šli cestou ještě hlouběji, tak jeden takovej granátek zničí celou naši galaxii, víte? Takže tam snad nechceme jít. Už takhle to stačí, co říkáte? Když si rozbijem to vlastní, co máme, svůj domov, no tak tady bude Mars, písek. Možná, že za milion let tady budou přistávat sondy a budou zjišťovat úžasné objevy, že tu byla voda kdysi, no. Člověk je zvláštní tvor, no. Takže zaplať Bůh. Cesta k pochopení hmoty nikdy nevede zlem. I ta magie toho atomu má svoje hranice. No, možná, že v téhle chvíli bysme se měli modlit, co říkáte, aby my lidé jsme nesklouzli až sem. No ale co bude, to bude. Myšlenka je myšlenka a zatím se zdá, že to tak daleko nedojde. 0:36:12.839,0:36:18.440 Takže vaše dotazy odkládám do koše a dále se k nim vyjadřovat nebudu, kdyby náhodou někdo někdy pochopil, že by to šlo. Tak raději ne. Prosím.

DOTAZ: Tak teď je tady dotaz k výročí republiky. Když bylo stoleté výročí vzniku naší republiky v roce 2018, tak se mnou byl asi osm dní krásný příznivý vliv, něco jako v uvozovkách "čas Řípu". Mohla to být shoda okolností, nebo tento čas byl významně příznivý svým vlivem?

ODPOVĚĎ TP: Vlivy jsou univerzální, neoddělitelné od reality. Nemusíte vůbec chápat jaksi podíl na vzniku nějakého vlivu. Budete mít třeba nějakou situaci, při které budou jednat dva lidé. Už jenom to, že budou jednat, může způsobit naprosto významné posuny ve vlivové oblasti, a to v kladném, tak i záporném smyslu. Bude-li jejich rozhodování následně významné třeba pro osud většího celku, bude to vliv v případě negativním negativní, v případě pozitivním pozitivní. A budou to jenom dva lidé. Když to bude skupina lidí, velká množina, budou mít nějaký projev, budou mít obavy, budou se bát války nebo něčeho jiného, bát o život a o děti a co všechno ostatního, o majetek. No a to samo o sobě bude rovněž zdrojem vlivu. Je tu i celkový rámec životních podmínek, které máte. Každá doba je naprosto zákonitá. Přináší své vlivy, které jsou opět naplněny tak, anebo tak. Nemusí být pořád jenom špatně, víte? Může být i dobře. No a svým způsobem tedy sem patří i vlivy ze vzdálenějších oblastí. Například astrologie nebo vůbec galaktické vlivy, které jsou třeba slabší, ale přitom se sčítají. Všecko na světě je v pohybu. Neexistuje nic, co by bylo bez pohybu. Všecko je rytmus. No proto se vám daří tak těžko nacházet tu absolutní nulu a ty další věci, protože vše je v pohybu. No a ten proces sčítání, odčítání vytváří potom zesilování, nebo zeslabování těch vlivů. A tak to je na dlouhé povídání nebo spíš chápání, meditaci, kdy začnete chápat, jak to je samozřejmé, jak to je zákonité, jak zdánlivě odtažitý vliv z jinudy je právě tam, kde má být a posiluje to, co posílit má. Později už nebudete tolik v obavách. Budete vnímat základní myšlenku a budete moudřejší. Takže ano. To není o tom, že nebudete chránit dobro, že nebudete... a tak dále, ale je to o tom základním životním vjemu a usazení sebe do světa. Můžete prožít život ve strachu, panickém strachu. Celý život se budete něčeho bát - nebude to k ničemu. Ztratíte život a tak dále. Bát se trochu musíte teda, to jo (zas jako na kamna se nesahá), ale jenom tak přiměřeně. Když pochopíte řád a správnost toho děje, už nemáte strach z toho temného, co nevidíte, co prostě... Svět tu není proto, aby vás zničil a priori, aby vám znemožnil život. Když jste byli mládi, začínali jste dospívat třeba, tak jste v každé době (i v téhle ještě víc) zažívali stav, kdy jste neviděli vůbec, jak by to mohlo být dál. Za mě stál nábytek do obývacího pokoje, já nevím, 60 000,- nebo kolik. Rozumíte? A ten byt a ty koberce a to všechno ostatní. Kdo z vás nemá kam hlavu složit? Kdo nemá koberec a kdo nemá nábytek ve svém obýváku? Je tady někdo takový? Naštěstí není. Je to tak? Tak vidíte, když byste se dívali tou optikou počátku, tak je to neřešitelné, naprosto, absolutně. Je to tak? No, dneska mladí chtějí získat třeba byt, viďte, aby měli kde bydlet a tak dále. No, kde vzít 10 milionů? No, neřešitelné. A přesto nakonec i tahle generace i ta budoucí nějakou formu té cesty získá, i když to bude rozprostřeno jistě různě. A tak dále. Byly doby, kdy jste odmítli dát 300 000,- za byt, že to bylo moc. Dneska 3 miliony je málo. I v tom je kus pravdy. A tak dále. Čili tím jsem vás chtěl potěšit, rozumíte, a ne zarmoutit. Abyste věděli, že to všem vždycky nějak... Skoro všem tedy, někteří teda bydlí tady kousek od nás pod mostem, ano. Velmi často ne proto, že by to nešlo jinak, ale z různých důvodů. Jsou tam drogy nebo duševní postižení nebo další nebo neštěstí, kdy je vyhnán na dlažbu při sporech manželů nebo jinak. My tu máme jednu paní, ta je úžasná. Ta tu žije celé roky. Doufám, že ještě pořád, už jsem ji neviděl chvíli. Žije, tak je tady pořád. A ta žena sem prchla z Francie, tuším. Je to Francouzska a žije tady v Praze na nábřeží celé roky. Tady na Praze 1 už se stala koloritem této městské části. No, ale žije. I tak žije. A má to svoje důvody a to je její věc, o tom já tady mluvit nebudu, ale prostě žije. Přežívá v létě i v zimě, no. A tak dále. No tak když to vezmete zase, kolik z vás se dostává do takových životních obtíží? No tak v tomhle sále, jak vidím, asi skoro nikdo. I když před pár lety, po revoluci sem chodil na přednášky pravidelně bezdomovec. Vzpomínáte? No, takže ty strachy jsou vlastně výrazem nepokory nebo neúcty nebo nespolehnutí se taky na ten řád. Zajímavé, že ty předměty toho strachu nám jdou velmi dobře vymýšlet a představovat si. To neznamená, že nesmíme být opatrní, to zas je ta druhá část. Ale teď se bavím o té destruktivní části, kdy člověk vlastně pro ten strach zapomene žít, no. Ještě mají rohlíky v sámošce, maj? To je dobrý. A teďka ta ropa, co říkáte? No, to je problém. A nejenom ta ropa. No, půjdeme dál. Tak pojďme ještě chvíli.

PODĚKOVÁNÍ: Děkujeme za překrásný moudrý koncert v Českých Budějovicích. Pohlazení po duši.

ODPOVĚĎ TP: Děkuju za poděkování. Hrálo se mi tam hezky, Evžen Zomer hrál taky pěkně. A znělo to, bylo to potěšitelné takový koncert dávat. A bylo to skvěle připravené. Mimo jiné se o nás spolupořadatelé nesmírně krásně postarali, bylo tam strašně moc krásného papání.

DOTAZ: Je ještě možnost, že se konflikt v Íránu nerozhoří do světové války? Otevírá se tímto konfliktem cesta k naplnění role toho posledního, kterého předpověděl Nostradamus?

ODPOVĚĎ TP: Ta možnost je vždycky na obě dvě strany. Je pravdou, že ta místa jsou těmi, která jsou nejcitlivější. Pokud má vzniknout, vznikne tam. Ale nemusí. Až se přeženou mračna, zasvítí sluníčko. A je to vážné. Ano, je to vážné. Opravdu.

DOTAZ: Těším se, že na letošním Řípu si mnozí připomeneme kulaté výročí 900 let kamenné rotundy na vrcholu posvátné hory. Tu nechal postavit kníže Soběslav roku 1126 jako poděkování za zázračné vítězství nad přesilou německého císaře Lotara v bitvě u Chlumce u Ústí nad Labem. Soběslav byl nejen geniální stratég, ale zdatný diplomat. Na znamení Božího vítězství uzavřel s Lotarem mírovou smlouvu, aby již Němci nechodili do Čech se zbraní v ruce. Kronikář Kosmas ještě žil a psal, po něm převzal Dalimil, který nám zanechal svědectví písemné.

ODPOVĚĎ TP: Ano. Dost možná, že v řádu dění je to významný bod, koneckonců. Občas se také musí věci napravovat, ne? Nebo podařit. Jste uprostřed předělu a Říp je tím prostředkem. Dokonce i ten den je tím prostředkem. Určitě na to budu myslet a vzpomenu to velmi jistě. Každý národ má svoji zvěst, svoji mytologii, svůj... Svého času to bylo rozdělující. To znamená, že ty mytologie šly proti sobě a byly důvodem boje. A tak to přece nemusí být. Udělal moc dobrou věc a i my bysme se měli i dnes ještě učit. Víte, žádná cesta není jednosměrná. A tak je otázkou, jak to setkání v Brně by mělo dopad nebo průběh. A vy nevíte, o čem mluvím, já vím. Někteří vědí. Protože stejně, jako jsou zde křivdy a žádné zlo není důvodem ke konání zla, tak na druhé straně žádné škody, které vznikly, nejsou osamocené. A tak z pohledu toho étosu konce války bylo jistě pro mnohé snadné tedy tu naprosto většinovou orientaci přetavit do pochopení, že to byla zrada, zrada území, zrada toho místa. Proč o tom mluvím? Dnes někdo vznáší nároky. Bylo by na místě v tom případě s plnou vahou vznést nároky naše. Tento děj zničil hospodářský rozkvět této země. Způsobil hluboké uvržení do problémů včetně následné řekněmež expanze "všechno všem a všechno nám". Přerušil kontinuum státní za cenu nekonečných, nekonečných škod. Odvozené fabriky, rozbombardované a tak dále. Zničení pořádku v rodinách, jinde. A na počátku byla ta vůle - my jsme v právu, my jsme ta vyšší rasa. Čili toto by byla cesta boje. Kdyby ale ji někdo chtěl zvednout, měli bysme se vším důrazem tedy žádat reparace do poslední koruny. Protože ten děj (okupace a další) způsobil nedozírné hospodářské škody. Převzetí německou mocí podniků a tak dále. Další projevy nesvobody, no, okupace, co jiného. Prostě převzetí území cizí mocí. Území, které dávalo těmto lidem velký prostor. Jedni z nejbohatších obyvatel Čech byli Němci, velmi (v oblasti průmyslu a jinak). Už sám fakt, že zde bylo německé divadlo a další, nevypovídá o útisku. Nebo ano? Nejsem si vědom historicky nějakých útisků, ale Hitler mluvil o tom, že tady je většinové obyvatelstvo a že se tedy musí jako většinové přihlásit k Německu. Přesto, že tomu tak už od dávných dob tedy úplně nebylo, protože byli přizváni už našimi předchůdci... Vzniklo z toho velké národní neštěstí. Oni ti lidé za to vlastně ani nemůžou, že? Ale přece jenom do určité míry jsme všichni odpovědní. Pak přišly odsuny. Byla to velká chyba. Staly se tam hrozné věci. To se nikdy nemělo stát. Byla tu msta, vraždění, ničení, kdy ti nejnižší z nás zneužili pocitu beztrestnosti páchat zlo na bezbranných, v té chvíli již poražených, často i nevinných. Takže tak. Je ale pravdou, že procento těch, kteří se přidali k nacistické ideologii, bylo velmi vysoké, opravdu velmi. No, čili ti lidé se vlastně postavili vůči vlastnímu státu, v kterém žili. Když to uděláte tady, tak budete znovu vnímáni jako vlastizrádci nebo nějak tak, což bude mít své důsledky. Čili kdyby náhodou někdo chtěl vznést ty nároky, tak v tom případě by měly být křížem vyrovnány i ty druhé nároky, aby to nevypadalo tak, že jen jedna strana... A tak dále. Takže to je můj názor na tu věc. Ale to je marginální věc. Ona se nenaplní a nebude to mít valného dopadu. Je to bouře ve sklenici vody. Ale přesto. No a už budeme končit. Ale tímhle bych nechtěl skončit, nemáte něco ještě na závěr?

DOTAZ: No tak byl by tady nějaký foton. (TP: Co?) Byl by tady nějaký foton. (TP: Fotony? Co s nima?) Jak starý vlastně může být foton, když k nám putuje světlo od vzdálených galaxií miliardy let? A má každý foton stejnou životnost bez ohledu na to, co je jeho zdrojem?

ODPOVĚĎ TP: No tak zatím, když se díváme, tak v tom horizontu poznání, protože dohlédnout dál nemůžem. To je zákon. Čili můžete dohlédnout těch 14 miliard let, a tak vidíte ty nejstarší fotony (možná už trošku víc), které jsou staré 14 miliard let, protože vidíte obálku pozorovatelného vesmíru. Což ovšem není vesmír, pozor! To je problém. Protože ve skutečnosti je ten vesmír nekonečný. Takže z tohoto pohledu my pozorujeme 14 miliard let staré fotony. To je hodně uleželý vesmír, rozumíte? A pozorujeme vlastně to, co je na obálce, co bylo před 14 miliardami let. Uvědomujete si to vůbec? To znamená, že to, co naši vlastně astronomové a astrofyzici předpokládali, že vidí velký třesk na té obálce, je přece nesmysl. Oni jenom vidí horizont poznání. A můžou se kdykoliv, kdyby se posunuli v tom pozorování, podívat dál. Teďka Webbův dalekohled to posunul a potvrdil naši teorii. Webb najednou ukázal tam, kde už nic nemá být, další struktury vesmíru, protože ta dokonalost přístroje posunula trochu ten horizont poznání. Nejde to o moc, protože horizont poznání je horizont poznání, to je fyzikální zákon, ale přesto se to podařilo. A tak vlastně tuto teorii potvrdil. Teď už se mluví trochu jinak, všimli jste si? V těch astrofyzikálních pořadech už se najednou všechno mění. Už je to Zezulkovo stále víc a víc. Je zvláštní, že ten Zezulka na to přišel před rokem 1950, no. A to ještě nemusel vypouštět na oběžnou dráhu žádnou rouru. No tak to už tak na tom světě chodí, víte? Zato jsme si ho užili dostatečně jako šarlatána, jako "bzz" a tak dále. No, to je taky vlastnost toho lidského rodu. Občas se stává, že jsou všichni "bzz", a jen ten, komu říkají, že je "bzz", "bzz" není. To je docela vtipné. No, ale to nic. Všecko se mění. Máte tady vlastně ty zkušenosti historické. Proto jsem vás bral třeba do té Indie, abyste viděli vlastně ty staré historické časy a i hlavně zbytky, relikty té filosofie, které zde jsou relativně zachovány. Ale to bylo, to už je pryč. Teď přichází doba, kdy se musíme soustředit na to, co je tady a teď. A zvláště v Čechách. Jestliže chcete poznat současnou filosofii této doby, tohoto tisíciletí, tak ji nenajdete nikde jinde víc než zde. A najdete odlesky v sanskrtu a jinde, to je všechno hezké, ale to už bylo. Takže teď musíme hledět dopředu. Nevím, jestli se ještě někdy podívám do Indie, ale už o to ani moc nestojím, protože co bylo možno poznat, se poznalo. A pro mě je důležité tady to, co je teď. A je tady hodně práce. Takže těším se, že opět nabydeme síly, naděje a víry, co říkáte? Že poznáme v tom, co je na té misce položeno, skutečnou hodnotu a tu budeme hledat tam, kde je. Takže se těším. No a to je pro dnešek všechno. Já ještě musím... Jo, jo, abych nezapomněl, abych se moc neflákal. Tak. Takže rozloučení na závěr. Takže prosím o Boží milost, prosím Zezulku, nejmilovanějšího učitele, prosím všechny bytosti, které jsou nad námi, aby s námi byly a chránily nás před naší vlastní nedokonalostí. A také ale, ať se stane, co státi se má. Takže tak. (Co je v řádu.) S pomocí Boží.