Pěkně vás, krásně, vítám u naší přednášky Duchovní university Bytí. Těším se na vaše podněty, které mně bude číst paní Lucie, a pokusím se na ně reagovat nejlépe, jak dovedu. A tak prosím o první podnět.

DOTAZ: Co je podle vás nejzásadnější si v dnešní době udržet? Na čem nejvíce pracovat?

ODPOVĚĎ TP: Hm. Když se zeptáte 100 lidí, bude to 100 odpovědí, a řekl bych, že je to v zásadě rovnováha, která se nazývá moudrostí. A když máte moudrost, pak už všechno, co řešíte, řešíte vlastně správněji. Ne že bysme měli moudrost konečnou, to ne, ale každý, promiňte, každý kousek, který se podaří posunout, se počítá. Takže prosím pěkně, rovnováha rozumu, rozumové úvahy a citové úvahy a samozřejmě snaha býti tedy z tohoto důvodu normálním člověkem. Čili světlo na duši a pokus o dobro kolem nás.

DOTAZ: Má, prosím vás, člověk svobodnou vůli a kolik, anebo má předem předurčený osud a nemůže nic změnit? ODPVĚĎ TP: Tohle to napadá každého, kdo přemýšlí o osudu a je to logické, protože na jedné straně se doslýcháme, že vše je, vše je dáno, že čas dokonce není, že všechno, co kdy bylo, jest a bude, existuje v jakémsi čtyřrozměrném prostoru. A zároveň my zde žijeme, rozhodujeme se a jdeme napravo, nalevo a projevujeme svoji vlastní vůli. No a o tom to je. Čili osud má nějaký rozměr. Osud jednoho člověka není jenom jeden příběh, ale jsou to varianty jednoho příběhu. A ta možnost volby mezi těmito variantami toho jednoho konkrétního příběhu je vaše svoboda. A zároveň ale ten příběh jako celek je projev řekněmež vůle něčeho mnohem vyššího, než jsme my bytosti vtělené. Takže někde tady je ta svoboda a také i ta předurčenost. Míra, kterou projevíte svoje rozhodování, je z vašeho pohledu samozřejmě zásadní. Ve skutečnosti, když budete přemýšlet, jakže to probíhá to vaše rozhodování, tak uvidíte, že to vůbec není náhoda, že jsou tam všechny prvky vaší osobnosti. Tak napřed ten, který je tak diskutabilní, vaše minulé životy a zkušenosti z nich. Čili to, co se skrývá v hloubce vašeho vědomí, tedy přesněji v podvědomí. To vás velmi silně jaksi formuje k nějakému typu reakcí na danou situaci, ale to není všechno. Pak je tady vlastně váš zrod, rodová historie, genetika rodu, je tu výchova, vzdělání, ostatní zkušenosti, které máte. A to všechno vyústí v nějaký váš postoj. Když se podíváte třeba na současnost, vidíte, jak se lidé často štěpí do dvou, tří, čtyř směrů, často někdy až nesmiřitelných. Každý z těch směrů je velmi profilován a o tom to právě je. Čili budeme myslet, že to, co rozhodneme, není úplně náhodné. A kdyby někdo tyto věci poznal hlouběji, mohl by s velikou jistotou říct, jak se pro danou věc rozhodnete. Ostatně, i kdybyste se trochu poznali blíže a poznali svoje názory, pak kdykoliv v budoucnosti podle toho, o jakou situaci se bude jednat, budete s velkou mírou pravděpodobnosti schopni jaksi říct postoj toho daného člověka. Čili to je ta svoboda. Ona ta svoboda tedy je poněkud složitější věcí, než se myslí. Není to "cochcárna", kdy si prostě dělám, co chci a já si prostě něco udělám. I když si uděláte něco v té "cochcárně", tak ani to není "cochcárna", ale je to řád.

DOTAZ: Nad, nad, nadčlověk přichází do Podstaty. Jak jde dál, začíná opět v Tvůrčím díle od začátku?

ODPOVĚĎ TP: Mhm. To je to kupecké počítání. Samozřejmě, že bytost našeho stupně nemůže naprosto chápat to, o čem je zde mluveno. Je to mimo rámec inteligenční schopností, mozkových schopností i jinak. Čtvrtý rozměr je prostě pro nás zatím jaksi spíše bájnou, bájnou oblastí. A někteří z lidí občas dostávají vlastně tu milost, že v mimotělních stavech, v meditačních nebo jiných mohou tuto oblast řekněmež navštívit, ale pak se vrací zpátky a je tam zase stejný člověk. Nic víc, jenom s tou zkušeností, že něco bylo. Takže ano, je tady tedy velmi důležité si uvědomit tu poměrnost. Ano, my všichni, když pozorujeme svět, tak vidíme, že nic na světě není stálé. Všechno je v pohybu, všechno je v rytmech, v křivkách. Počínaje, já nevím, oběhem planety kolem Slunce a Měsíce, kolem planety a naší galaxie nebo oběhu Slunce kolem galaktického jádra a pak galaxií kolem jiných. A to i v oblasti jaksi trvání fyzikálních a jiných veličin. Nic není stálé. A to vlastně také trochu povídá o tom, nač se ptáte. Čili vše je změna a ta změna končí, až když jsou všechny změny změn dokonány, všechny úkoly úkolů splněny, všechna rovnováha rovnováh vytvořena. Pak dochází k tomu, že oddělené se stává opět jednotným, aby splynulo s tím oceánem, nekonečným oceánem tohoto stavu vědomí. No, bude tedy potom těžko rozlišit, kdo jsem já, jestli tato část kapička toho oceánu je tou kapičkou, která tady žila v 19. nebo 20. století, 21. století, anebo jestli je to nějaká jiná kapička, protože v tomto stavu již čas má jinou podobu.

DOTAZ: Dobrý den. Prosím o vysvětlení. Jak si vysvětlit prokletí rodu pomocí knihy Myšlenka? A teď je příklad. V pohádce O Šípkové Růžence se pan král bezútěšně snaží o změnu předpovězeného osudu. Týkalo se to celého rodu a místa se zámkem. V jiné pohádce je bytost zakletá do kamene. V obou případech je v pohádce láska cestou řešení. Dalo by se tedy prokletí vysvětlit jako přerušení kontaktu ducha bytosti s Bohem? Ale to není možné. Láska rovná se duše, která proudí celým Tvůrčím dílem.

ODPOVĚĎ TP: No, to by bylo hezké, ale byla by to byla by to fráze. Ten postoj takto vedený by byl velmi jednostranný. To, co vám sdělují pohádky, je vlastně hluboké sdělení, které je pravdivé a které odráží zkušenost nejenom jedné kultury, ale pravděpodobně všech kultur, které kdy lidstvo mělo. Koneckonců i tam, kde není Světlo, čili u nesvětelných, nakonec Světlo je projeveno. Když budeme chápat světlo také jako schopnost sjednocování, tedy lásky, pak lze říci, že je to univerzální zákon, který jako jediný je schopen dokončit cestu, kterou tady ten život, řád přináší. Různá míra tedy duchovního vývoje jedince je přece normální. Jakpak by to bylo, kdyby všichni byli ti nej, nej, a všichni by byli úžasní? Oni k tomu musí dojít. Je to práce jako každá jiná. Budou tady vždy ti, kteří jsou v tom lidství dál, až nejdál a možná ještě dál. A vždycky tady budou i ti, kteří to ještě nemají úplně zpracováno a budou nositeli dějů, které bysme mohli vnímat jako ději ne-světla. Faktem je, že ten útvar má autoregulativní schopnosti. Říká se jim karma. A tak čiňte, co čiňte. Nakonec stejně skončíte u Světla. Jiná cesta není. Je pravdou, že může hodně bolet. To ano, ale bude to zas jen bolest, která směřuje k pochopení, k vyvedení z toho jaksi věčného spánku, třeba té Šípkové Růženky, která je postižena kletbou. A ta kletba vlastně způsobí, že těch 100 let je zakletá, aby přišel ten princ, který jaksi investuje tu svoji sílu do pokoření šípkového keře. To je symbolika. Je to symbolické. Jindy vidíme symbol draka jako symbol hmotné úchylky jedince člověka. Patologie, která tady může přinášet potom až nekonečná zla, která vzniknou pro to, že někdo chce hmotu například. A tak někdo někoho unese, někde ho třeba drží, pak ho třeba zavraždí, když nedostane výkupné. No, to je démonické. Ale proč to dělá? On prostě má ve svém světě jaksi takovou sílu pro tu hmotnou věc a prospěch, že to převýší jeho schopnost soucítění s člověkem, s dítětem a tak dále. A je mu to jedno. Prostě je tam jakýsi nedostatek části lidství. Ta bytost je vlastně nedokonalá, v něčem nevyvinutá, a tím pádem jí vlastně toto je samozřejmé nebo možné. Normální člověk by to přece neudělal, který by byl normálně postaven, vyvinut. Čili musí to být patologická věc, patologická úchylka. A svým způsobem tedy je to i možno chápat jako vývojový nedostatek nebo dokonce nemoc. Takový člověk vidí svůj bezprostřední jaksi požadavek, potřebu. Prostě teď něco chce, tak se do toho dá, ať to stojí, co to stojí. Nedohlédne na důsledky svých činů třeba, takže někde něco vyloupí, aby si mohl zakouřit třeba nebo tak podobně nebo dát si tu drogu nebo něco jiného. Nechápe důsledky, a to zase je úkol toho osudu. Osud ho nakonec bude učit a musí ho naučit, aby tyto vlastnosti se vytvořily. A když to nechce dobrovolně postupnou změnou své bytosti, no, tak přichází ta změna, která je jaksi ex offo, ta velká osudová změna, která ho někam dovádí. No a takhle to na světě chodí odjakživa. Čili nemusíte mít strach. Vše je zpracováno, vše je odžito a vše má svoji mzdu. Nic se neztrácí, absolutně nic. Nemusíte mít tedy obavy o spravedlivost. Ta vyšší než lidská je vyšší. Ta lidská ano, ta je slabá mnohdy, ale ta vyšší, ta nezná nic, co by před ní bylo skryto. A to je také vlastně naděje pro postup, protože kdyby se dalo něco skrýt před velkou spravedlností, pak by byly možné úchylky, které by vedly až do nekonečna, což možné není. Takže děkuju.

DOTAZ: Je možné, že jsem žila v minulém životě na jiné planetě? ODOVĚĎ TP: Je to velmi výjimečné. Je to možné, ale velmi výjimečné. Když odmyslíme všechny ty řekněmež úsměvné případy, kdy různé duchovní skupiny a lidé se předhánějí v tom, kdo kým byl tady, já nevím, královna ze Sáby, tamhle nějaký král, anebo z jiné planety. Lidi, dívejte se, já nejsem odsud, já jsem něco víc. Ale nezlobte se, to je úplně jedno. Ať jsme odkudkoliv, jsme součástí celkového života, který je všude stejný, má různé formy, jistě trochu - to ano, ale přesto je to základ stejný. Všichni lidé mají dvě ruce, dvě nohy, tělo, hlavu a liší se jinak poměrně dosti. Ale toto je základ. Každé zvíře, které je kdekoliv ve vesmíru, chodí po čtyřech nebo se plazí na tom počátku jako červ, had či jinak. A přesto může vypadat úplně jinak než naši červi a hadi a každá ryba plave tak, jak plave naše ryba, i když může vypadat úplně jinak, ale bude to základ tohoto postoje. Je to tak i s rostlinami, které mají každá vlastně nějakou svoji formu, ustrojení, která je opět zákonitá a není to jakási náhoda, ale je přesně konstruována jak ve vztahu k ostatním rostlinám, tak k ostatním tvorům, kteří například je budou používat ke svému živobytí. Takže všechno je tak, jak má být. Nebojte se.

DOTAZ: Zajímalo by mě, co všechno je vidět v auře, a v jakém stupni může člověk auru vidět. Když jste vy poprvé viděl něčí auru, rozuměl jste hned tomu, co vidíte, nebo jste to musel delší dobu studovat?

ODPOVĚĎ TP: Mým úkolem není být jaksi citlivý, jasnovidný člověk a tyto věci přicházejí vlastně pouze z učebních důvodů. A to proto, že jako citlivec bych se musel ladit k tomu, co zde je, a to pak číst. Úkolem lidí, jako jsem já, je něco jiného. Přesto zase jinak tyto věci přichází a samozřejmě i já jsem viděl auru, byla mi ukázána a tak dále. Někdy vzácně třeba při mých jaksi profesionálních zkušenostech, pracích jsem viděl, co používám a jak to vypadá přímo barevně. Viděli to lidé třeba při televizi Nova v Seanci. Viděli to lidé různě i kdekoliv jinde občas. Mají-li k tomu schopnosti, jsou jasnovidní. Aura zobrazuje prakticky velmi detailně, stejně jako hmota těla, tak i tato vlastně část těla, tato energetická část zobrazuje jeho stav, zobrazuje jak hmotu, tak ducha. Čili ona se vlastně mění, zvláště na okrajích z hlediska vašeho stavu duševního a pak jsou tu třeba ty základní esenciální stavy nemoci, kdy nějaký orgán, skupiny buněk, orgánu či jinak vykazují patologii. A to se projevuje také v patologickém vlastně vyzařování, které se promítá i na obal té aury na vršek. Ale pozor, to podstatné je v těchto případech přímo v buňkách a orgánech. To, co vidíme na vrchu, je už přezařování tohoto stavu. A proto také jaksi patří k hygieně práce v mém oboru jaksi vědomý způsob, jak tyto projevy tedy odebírat, ničit, tak aby neškodily dál a případně dál tedy potom nahrazovat ty komplexy, které zde chybí nebo jsou poškozené (cíleně nahrazovat). Čili je tam úplně vše, co člověk vlastně je a je to jednota. Zatím známe více hmotu než duchovní síly, ale jednou přijde doba, kdy poznání jaksi bytosti vtělené - člověka, zvířete, rostliny - bude komplexnější a bude vnímat tyto směry vlastně jako jednotu. Není tedy tady hmota a energetická složka a psychická složka. Je to jednota, která působí jedině tehdy, když je propojena. Když člověku vezmete hmotu, tak vám umře. No, a tak dále. Když mu vezmete síly, rozrušíte je, umře taky. Ducha zničit nemůžete. Duše je nesmrtelná. Takže i když umřete, tak pokračuje. Prosím pojďme dál.

DOTAZ: Ptá-li se člověk, co je to skutečná realita, může být odpovědí "myšlenka"?

ODPOVĚĎ TP: Ano, může, ale ne lidská. My máme sklon všechno vztahovat k sobě, ke svému světu, k tomu, co známe, co je náš svět. Potíž je v tom, že nedokážeme pochopit, že jsou to také různé kvality téhož. Je tu myšlenka, já nevím, rostliny. Je tu myšlenka zvířete, je tu myšlenka člověka nižšího, myšlenka člověka vyššího, ještě vyššího. A je tu celková myšlenka, celkové vědomí existence. Pokaždé to bude myšlenka, ale bude mít jinou hloubku a jiný dosah. Čili odpověď na to je v cestě duchovní, v které budete postupně odhalovat význam tohoto slova.

DOTAZ: Tak, teď je podobná otázka jako ta předtím. Je možné se narodit na jiné planetě?

ODPOVĚĎ TP: Možné to je a opět zdůrazňuji, je to vzácné. Když je tady řekněmež život na Zemi, tak on zde vznikl, vyvíjel se různými způsoby. Mohly tu být i řekněmež vnější zásahy, ale na druhou stranu ty zásahy většinou by nepocházely ze Světla, tedy od ne-světla. Manipulace s genomem, snaha vytvářet nejrůznější jaksi hybridy, varianty a tak dále. Rozhodně není podobná tomu, co bysme mohli označit za ten základní proud Boží myšlenky. Víte, pokud je všechno v pořádku, tak život dostává vše, co potřebuje a také jaksi získává to, co potřebuje. Toho génia vědomí, lidského vědomí, které přesahuje čas a prostor, které je nekonečné, nemůže být nikdy nahrazeno patologií, řekněmež hmotařských, řekněmež představ, kdy budeme myslet, že vývoj má směřovat k tomu, že budeme mít ruku na hydraulické písty, že budeme mít vlastně tělo z křemíku, anebo že nakonec zahodíme i ten mozek, protože tam dáme úžasný čip, který bude mít veškerou paměť všeho, co lidstvo získalo. Ale to je hrozně málo, víte, protože všechno to, co lidstvo v této chvíli má, je asi tak 1 miliontina skutečného toho, co je realitou. A je to jen to, co dokáže určitý způsob přístupu ke zkoumání reality získat tímto způsobem. Je to správné, jistě z části mnohdy. Někdy je to nesprávné v zaměření příliš k jedné oblasti. Tam ano, ale nakonec je to vlastně velmi padlé. Jak může jaksi věřit jaksi sytý hladovému, když nezná, co je to hlad? A tak člověk, který je zdánlivě nasycen svým poznáním a svými údajnými pokroky, nemůže nikdy měřit, co vlastně ještě v té hladové oblasti mu schází. Takže to je otázka pro další generace vývoje tisíciletí a možná více, mnohem více.

DOTAZ: Rád bych se dozvěděl, jaký je rozdíl mezi myšlením před a po smrti.

ODPOVĚĎ TP: Nemusí být žádný. Přece když umřete, to není zásluha. Jste pořád to, co jste akorát v trošku jiných podmínkách. Někteří dokonce ani neregistrují, že umřeli. To je ohromná legrace. Zvláště ti, kteří věří, že po smrti nic není, tak jim nějakou chvíli trvá, než pochopí, že tedy bohužel přišli o tělo a zvykají si na nové možnosti, které mají, kdy je ta hmota už tolik neomezuje a tak dále, ale často jsou třeba také svázáni s hmotou velmi - s místem, kde žili a tak dále, s věcmi, které měli rádi, krajinou, lidmi, čímkoliv dalším. A to potom vytváří i určité poruchy v tom duševním vývoji nebo v tom reinkarnačním vývoji jedince, protože tam přichází ta magie toho chtění. A ono to vlastně na konci vypadá tak, že tu jste součást života, že si vážíte jaksi všeho, co jest nad vámi, pod vámi, vedle vás a tak dále a že nakonec říkáte: "Bože, dej mě tam, kde je třeba, abych mohl sloužit tomu celkovému dílu." A to je potom již hodně blízko toho řekněmež stavu, ke kterému mnozí spějí.

DOTAZ: Pokud je někdo geniální, co je potřeba k tomu, aby svou genialitu zvládl? Co udělat, aby nedošlo ke zbláznění nebo pokud již k němu došlo? Co udělat, aby se z něho vyšlo opět do zdraví? A napříště jak tomu předejít?

ODPOVĚĎ TP: Mluvíte o nerovnováze ve schopnostech. Pokud je někdo skutečně geniální a zcela rovnovážný, je to přece výborný, skvělý stav bytostný, duchovní a tak dále. Když je zde ale genialita omezená třeba na jednu část, tak můžete být geniální malíř nebo geniální vědec nebo geniální cokoliv, ale druhá část bude velmi omezena a tím pádem i vaše projevy té geniality můžou sklouznout do negativní podoby. Genialita může přinášet dobro, ale může přinášet i zlo. Může přinášet ničení i prospěch. A to záleží na tom, jak moc jste rovnovážní. Ke genialitě patří i to, že jste schopni ji uřídit do té míry, že nebude zdrojem negace. Tedy každý geniální člověk je odpovědný za to, co vlastně dává do toho vnějšího prostoru, ať už jakkoliv jeho vnitřní stav pokročil v různých otázkách. Budete třeba geniální fyzik a budete vědět o přírodě víc, než si kdo umí představit. A teď si představte, že toto poznání dáte primitivům, kteří jej využijí k tomu, aby vytvořili ještě dokonalejší zbraň. No, to by asi nebylo v pořádku, co říkáte, a tak dále a tak dále. Budete geniální třeba matematik, a když tu svoji genialitu věnujete k tomu, aby někdo někoho ničil, určitě také nebudete v pořádku. Čili opomenuli jste jistou jaksi základní morální povinnost každého člověka, a to je dohlížet na důsledky svých činů a podle toho také regulovat výstupy, které dáte.

DOTAZ: Tak teď je to trošku delší text, popis. Matně si pamatuju, že se ptám druhé bytosti. Ta odmítá, pak cítím úlevu, ale zároveň její odpověď je ostrá a vulgární. A proto nabydu dojmu, že už si se mnou nechce nikdy povídat a že ji neúnosně otravuju. Tak to vezmu na sebe a ukončím to sám, aby měla jistotu, že bude mít ode mě klid. Ale pak působí uraženě a lituju toho. Au, au, au, ale nechávám, nechávám to tak, radši být ukončené. Nechávám to tak, radši být ukončené. Byl to špatný úmysl? Je to proto, že podlehnu emoci, které říkám zamilovanost.

ODPOVĚĎ TP: Já začnu odpovídat. vícerozměrný problém, který tady chcete řešit, který ale jistě také velkou měrou má svůj původ ve způsobu, kterým tuto bytost kontaktujete. Vaše potřeba a váš postoj zřejmě převážil nad duchovní schopností vnímat možnosti toho druhého, třeba stav nebo vhodnost té chvíle a okamžiku, ale možná také nedostatek pokory v položení otázky. Nikdo není povinen odpovídat za určitých okolností. A tak i otázka musí být vedena určitým způsobem. Kdybych já přišel k Zezulkovi způsobem: "Hele Zezulka, a teďka já, a teďka musíš." No tak asi by mi odpověděl také, ale třeba bych ho ani neslyšel. A to je další problém. Když slyšíme odpovědi, někdy je neslyšíme. A je chvíle, kdy ten, kdo je tázán, je oprávněn se ohradit. Vysvětlí věc jednou, dvakrát, třikrát a stále vidí, že ten tazatel není ochoten pochopit, co se mu říká. A tak se snaží svoji neochotu přetavit do opakování stále stejného problému a doufá, že prostě tak uspokojí svoji potřebu. Ale to tak není. Pak by to byla ztráta toho odpovídajícího času. Čili to je jeden pohled, samozřejmě. Pak jsou tu ti ostatní. Když tedy budeme uvažovat to, co se snažíte naznačit, tedy jen velmi těžko by vám ten odpovídající nechtěl odpovědět. Proto raději přemýšlejte o tom, jak tuto situaci řekněmež pochopit, a proč se vlastně rozvinula. V čem je ten problém? Mnohdy otázky se nepodobají otázce, ale útoku, doslova stalkingu nebo drezurování. A k tomu v některých případech ten odpovídající nemusí vlastně nutně trvale přihlížet. Je tedy důležité tu situaci posoudit ze všech pohledů. Kdo, kdy, jak, o čem, za jakých okolností, proč a tak dále. Teprve po tomto promýšlení, nikoliv jen své vlastní potřeby a chtění, ale pochopení toho druhého i ostatních, tak lze plně - tehdy by bylo třeba - udělat soud. Dříve ne. Takže to je odpověď.

DOTAZ: Ještě je tady druhá část. (TP: Ano.) Je to proto, že podlehnu emoci, které říkám zamilovanost - intenzivní a docela příjemná emoce s melancholickým charakterem, ale je dlouhodobě emočně vyčerpávající, která mě nutí dělat to, co bych normálně neudělal a neriskoval. A která ze mě zmizí většinou až po odmítnutí druhou bytostí. A je cítit úleva, svoboda. Je to normální? Když přichází zamilovanost nevhodně, tak si ji nevšímat a tím se nerozvine a zmizí v zárodku?

ODPOVĚĎ TP: No, to je hezké, ale znamená to, že popisujete vlastně jistou míru nerovnováhy v daném vlastně obrazci toho vztahu. Pokud se týká oblasti duchovní, pak my všichni stojíme před Bohem a není to o tomto, ale je to o tom postavení před tím Bohem. Je naprosto pochopitelné a správné, že každého postavení před tím Bohem je jinak. Jinak bude u člověka nižšího, jinak bude u středního, jinak bude u velmi rozvinutého. Rozhodnutý člověk nebude sloužit někomu v tom vztahu nebo jinak, ale bude mít vše rád víceméně stejně a jistě ty bližší víc, ale víceméně stejněji, než ten člověk třeba nízký, který bude chtít vlastně získávat jakoby tu prebendu toho osobního vztahu, po kterém touží a tedy chce patřit jemu doslova. Není schopen vlastně tolerovat rozšíření duchovního vědomí, které má jiné chápání než on. Rozšířené vědomí - chápe jej. Ano, ale on toto rozšířené vědomí chápat v podstatě nemůže. A tak musí tuto situaci zpracovat. Jinak to nejde. Není tu vlastně - třeba Zezulka by vám asi taky odpověděl stejně. Není tu třeba vzývat nějakou osobu, osobnost, bytost. To je bohužel jaksi daň toho, že vidíme to, co je nejbližší, ale to je opravdu jenom to nejbližší. Ve skutečnosti je to problém, který je úplně jinak postaven, a ta velikost, která zde je, někdy může být viděna, jindy ne. Není viděna tehdy, když zvítězí vaše osobní, vnitřní očekávání, chtění a jinak prostě nedohlédne dál než za hranice svého dvorka, své zahrádky. A to potom samozřejmě vede k těmto stavům. I kdybyste začli takzvaně milovat Boha, bylo by to také na pováženou, protože byste se fixovali na bytostnou formu, kterou si představujete, ale on je vším. A tak chcete-li milovat Boha, milujte vše, co jest - každého tvora, každou rostlinu, každou věc, každou planetu, každý šutr a tak dále. Je přirozené, že člověk hledá tedy sobě podobné vztahy. To znamená, co je to bytost? Bytost je vědomí, které nemám ještě plně rozvinutou tu Boží podstatu. To je správně. Je to vývoj. A je tady to "já". A zatím "já" je to ne "já", čili to. tady je to mé a tady to je to jiné. No a tak přirozeně v tomto stavu to "já", které je omezené, se snaží to jaksi do tohoto "já" zavzít stejným způsobem i to vyšší, ale i to je přirozené, ale vývoj pokračuje. Čili ne, abyste zahodili rodiny a tak dále. Chraň vás pánbu, to byste udělali veliké zlo. Ale vývoj pokračuje pouze v tom vnitřním vědomí, které se postupně mění. A v každém životě a životech a ve vyšších stupních života se to měnit bude stále. Jednou budete bytostí, která bude všemu nablízku. Tak se těšte.

DOTAZ: Mohl byste, prosím, pohovořit o smyslu a duchovním významu vtělené části specifického života a jak předcházet nesprávné aplikaci rčení "Ráno, moudřejší večera." (TP: Aha. Ještě jednou ten začátek.) Prosba o: Pohovořit o smyslu a duchovním významu vtělené části specifického života.

ODPOVĚĎ TP: Děkuju. Začnu odpovídat. To vychází ze samé konstrukce reality, chcete-li Boha projeveného, že to, co je, je ten základ, podstata všeho, co jest, neboli Bůh, který se dělí a rozdělí do pozorovatelné formy oddělené, které můžou existovat také oddělené části vědomí. Tedy to, co dneska vnímáte vy. Stejně jako existuje nerozdělená část, absolutní vždy, všude, musí existovat i stav opačný, jinak by nebylo naplněno vše, protože je-li nalevo, musí být i napravo, je-li nahoře, musí být i dole. Je-li absolutní vše-jsoucnost musí být i opak, tedy oddělenost a omezenost. Čili jedním ze smyslů je, aby útvar rozděleného nekonečného Boha prošel cestou, kdy je oddělený, rozdělený a postupně cestou vývoje života se vrací zpět do svého původního stavu. Čili do stavu "jsem vše, co jest i co není." No. Jak můžu být něčím, co není, viďte. No, co není z pohledu lidského vnímání. Ono to je, má to jenom jinou složenou formu. Není to rozdělené, není to rozevřené. Je to sevřené do nekonečného "Jsem nyní". No, je v něm vše. To je další zvláštnost. V tom prazákladu není nic, co by nebylo, a to jsou slova. Nic, co by nebylo v kterémkoliv vesmíru a vesmírech, které jsou, byly a budou. Nic, co by nebylo v kterémkoliv z životů, v kterých jsou nevyslovitelná množství v celém vesmíru. Není nic, co by na úrovni jednotlivého atomu, třeba vodíku nebo jakéhokoliv jiného prvku, z kterých se skládá celý vesmír a jejich nekonečné množství, stejně jako je nekonečný vesmír. A vším tím je to - nyní, naráz, bez bylo a bude. Jsou tam všechny změny, všechny vývoje, všechny procesy, všechny reakce, výsledky reakcí nyní, teď. Není tam dynamika v postupu. Je tam postup v bezčasovosti a bezrozměrnosti. Jsou to slova. A přesto je to tak. Ještě tisíciletí a tisíciletí a možná miliony let bude člověk směřovat k tomuto pochopení. Jedna věc jsou slova, hezká rétorika. Druhá věc je naplnění těchto slov. No a co k tomu říct víc tedy. Hlavním smyslem je to, že jste - ve všech formách a podobách. Děkuju.

DOTAZ: Jak dlouhý čas naše duše pobude v nadčlověku a potom v těch vyšších dokonalejších zrodech?

ODPOVĚĎ TP: Kolik bude třeba - vteřinu nebo milion let. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Pan Zezulka píše ve svých knihách, že už v polovině našich životů by mělo mnoho z nás nastoupit aktivní duchovní cestu. Co potom dělají ty vyšší člověčí druhy po nás, když nás čeká ještě tak dlouhá doba, než splyneme s Podstatou?

ODPOVĚĎ TP: Vidíte, jak to máte krásně postavené z toho tady a teď. Vždyť přece ten začátek duchovní cesty je začátek, začátek úseku vývoje života, který trvá až do konce splynutí s Bohem. Čili co budete dělat v příštích vyšších formách? Totéž - půjdete po duchovní cestě a budete stále více rozvíjet své "jsem" až k totální rovnováze, která nakonec povede k tomu, že splynete se svým počátkem.

DOTAZ: Pustila jsem si pár vašich starších přednášek z roku 21, které jsem už poslouchala, a slyším je úplně z nového pohledu, jako bych tam tenkrát některé věci přeslechla. Pořád mi mají co dát. Třeba by to mohla být informace i pro jiné vaše posluchače. Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: Hm. Jak kdo bude chtít, to nelze předepisovat. A samozřejmě, že vnímáme tolik, kolik jsme schopni vnímat. To je přece odvěké. A proto texty, které můžeme třeba číst, nám můžou v rozsahu několika let říkat něco třeba více. To se stává. DODATEK K DOTAZU: Tazatel ještě hovoří o tom, že podobně to má i s knihami, ale u knih JZ je tam ještě nějaký bonus navíc.

ODPOVĚĎ TP: Ano, u knih JZ je bonus navíc. Ano, děkuji.

DOTAZ: Pořád se mi nedaří zbavit suicidálních myšlenek. Mám prášky od psychiatra - terapii. Co můžu udělat více?

ODPOVĚĎ TP: Bránit se jim celou svojí bytostí. Když přicházejí, neoživovat je, neposilovat, neprocházet je, nepředstavovat si, ale odvést svoji mysl ihned k jinému tématu a to podržet násilím ve svém vědomí. Budou mít tendenci se vracet, ale čím déle to vlastně aplikujete, čím déle se budete věnovat jiné myšlence, tím více bude slábnout ta suicidální myšlenka, která tady je. A to přesto, že to můžou být třeba vrozené sklony, že to může být depresivní stav nebo něco jiného. Podívejte, vždycky si uvědomte, že v historii my lidé jsme trpěli a trpíme kdečím. A nakonec vždy to ti lidé nějakým způsobem zpracovali. Tak to udělejte i vy. Nehledě na to, že i ta cesta k tomu, řekněme vyvanutí není dobrým modelem, protože všechno to, co by vás tísnilo, se objeví znovu v dalším životě. Naprosto identicky za ještě horších podmínek. A tedy tato cesta vede až do stavu, kdy to vzdáte, kdy to prostě neuděláte. Tak to uděláte v příštím životě, v dalším, ještě v dalším a bude to pořád horší a horší a horší, až jednoho dne vás to omrzí. Tak to zkuste zastavit teď, protože život je přece svým způsobem úžasný. A přesto, že se vám zdá všechno to, co vidíte v té negaci a zážitcích a rodové a tak dále. No dobře, to všechno je pravda. Byli tu jiní a trpěli taky. Tak koukejte šlapat.

DOTAZ: Teď je tady dotaz na Lukášovo evangelium. Kdo to byl Lukáš? V evangeliu 2 až 3 - 12letý Ježíš. Je psáno, jak byl Ježíš moudrý, že ve 12 letech dával dotazy učitelům chrámu a všichni se podivovali jeho inteligenci. Je to pravda, nebo je v tom také jen obraznost? Myslím si... (TP: Mluvíme o Ježíši a jeho mládí. Ano.) Myslím si, že na několika přednáškách jste hovořil o tom, že Ježíš měl probuzení až ve 30 letech jako Zezulka.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je pravda. Ale nevylučuje to i schopnost jaksi úvahy a inteligence již předtím. A samozřejmě, že stav toho probuzení, toho Přinašeče, Ježíšovo probuzení v 33 letech je něco, co posouvá tu osobnost daleko a daleko. Ale přesto i v té naší mnohem nižší lidské fázi máme lidi, kteří jsou neustále schopni inteligentně reagovat na nějaké podněty, které dostávají. No a to nedělají zdaleka všichni, viďte? Někteří jenom poslouchají nebo někdy i ta úvaha bývá trochu někam posunuta, víte? Takže je hned vidět, že vlastně ten tazatel spíše bloudí, než aby hledal a tak dále. Čili to všechno je možné. A proč by tedy Ježíš nemohl mít tu inteligenci toho, řekněme sedmi nebo 10letého dítěte, které bude... Dneska vám děti kladou také otázky, které vás někdy ohromí, všimněte si, a to nejsou Ježíšové. Takže proč ne. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Ten tazatel ještě přemítá nad tím evangeliem Lukáše, jestli si to časem lidé připsali nebo jestli to takhle opravdu napsal, aby to bylo zajímavější.

ODPOVĚĎ TP: Podívejte, hezky se o tom píše, když tam člověk jaksi už dávno nebyl. Nejlíp se píše o Ježíšově životě a o všech těchto věcech. To je prostě možné - někdy z dobré vůle, někdy z řekněmež i trošku osobnějších důvodů, ale i tak v podstatě ten stav je nejlépe hodnotit z těch nejranějších, nejranějších zdrojů, které jsou k dispozici a které nebyly příliš ještě těmi lidskými snahami, touhami a důvody ovlivněny. Čili ty nejranější zdroje z okolí Ježíše, které nevznikaly 100, 200, 300 let po jeho smrti, ale pokud možno těch nejbližších.

DOTAZ: Kde se nachází mysl, duše člověk? (TP: Kumránské svitky - na ty se podívejte. A prosím dál.)

DOTAZ: Kde se nachází mysl, duše člověka, který má Alzheimerovu nemoc? Mám takto postiženého člena rodiny. Někdy mám pocit, že moc s námi v naší realitě není.

ODPOVĚĎ TP: No to je omyl. Co je Alzheimer? Je to přece poškození mozku. Je mozek sídlem vědomí? No, velmi jistě ne. A je proto mnoho důkazů a důvodů, mimo jiné i ty, že člověk je schopen vidět, čichat, hmatat a tak dále bez smyslových orgánů, tedy hmotných smyslových orgánů a příslušných nervových drah a mozkových center, které se na tomto vjemu podílejí. Takže to by nás mělo upozornit na něco zvláštního. Tedy to, co je Alzheimer, je přerušení mezi bytostí, vědomím a vnějším světem a pamětí, protože mozek je také samozřejmě sídlo kognitivních funkcí a tak dále, Ne náhodou pozorujeme v současnosti bohužel tak četné poruchy právě těch kognitivních funkcí, protože jsme útočili na mozek v posledních 100, 150 letech ještě snad silněji než kdykoliv jindy, nejrůznějším způsobem. Je to životní styl, je to to, co jíme a další a další oblasti. No a co s tím? Ten člověk vás nepoznává třeba. Je žijící jakoby v jiném světě. Často se propadá v porušení záznamů, časových záznamů třeba do svého mládí. Žije svoje mládí, které si pamatuje skvěle, ale už si nepamatuje, co se stalo včera. Já si například nepamatuju, co jsem měl k obědu. No, hrůza, že? Hm. Ale když tedy pozorujeme projevy, tak vidíme ve vzácných případech i jakoby propady normality, kdy ten člověk vlastně překoná tu hmotně podmíněnou poruchu, a tam je ve hře nejenom tedy samozřejmě centrum té krátkodové paměti, hluboká centra. Jsou tady problémy tedy v pons přechodu. To už zase směřuje k určitým projevům. Vidíme třeba určitý typ chůze těch lidí nebo vidíme třesy nebo vidíme jiné příznaky. No, ale to všechno vlastně směřuje k tomu, že jeden z orgánů, tedy v tomto případě nervový systém a mozek, je poškozen nemocí. Ale není to poškození duše. Nezapomínejme, že naše vědomí není toto tělo. My nejsme ve skutečnosti tělem, ale tělo bylo přijato tímto vědomím a sjednotilo se s ním. Proto můžete vnímat, jak už jsem říkal, bez těla, a to dokonce lépe často než s tělem. A může docházet k jiným velmi zdánlivě kuriózním stavům. Ten člověk tedy svým vědomím je stále stejný, ale ten prostředník mezi vědomím a vnějším světem je poškozen. Velmi často tady také vidíme jaksi defekty, které nejsou jen způsobeny třeba i ischemií určitých částí mozku nebo míchy, tedy špatným prokrvením. Jsou to stavy, které vznikají při konzumaci masa, které jsou odpovědné za některé typy. Jednak se v tom podílejí ty známé priony, čili ty agresivní bílkoviny, ale určité ty bílkoviny obecně. Čili dochází k vlastně propadu životnosti neuronů, které zde potom vykazují poruchy činnosti. U těch demyelinizačních oblastí je to vidět, jak se zeslabují ty pochvy neuronů a tak dále. A i to má svůj konkrétní důvod. Nic na světě se neděje jen tak. A kupodivu jen sledováním biochemie se nemusíte dostat k úplným odpovědím. Vy registrujete řekněmež nějaký děj v tom místě, ale to ještě pořád nemusí být příčina toho děje a teprve jeho následek můžete evidovat v nějakém vyšetření. A tak uvidíte vzorek tkáně a tam uvidíte nějaké změny. Ale ty změny nejsou samy v sobě toho vzorku, ale jsou v procesu, který vyústí do těchto změn, které můžeme evidovat. Ale to je na dlouhé povídání. Pojďme dál.

DOTAZ: Když teď máme kvantové počítače, budou tedy veškeré staré texty egyptské, mayské, různé tabulky a spisy a podobně rozluštěny lousknutím prstů? A na co dalšího je použijeme? OSPOVĚĎ TP: Jak znám člověka většinou k ničení, ne? Protože informace to je nejcennější zboží a informace jsou moc. A dokud budou lidé spolu bojovat a soutěžit, pak vždy využijí cokoliv tímto směrem. Samozřejmě, že v čase, kdy můžete vypočítat všechny hazardní stavy celého vesmíru, nějaké heslo už nebude tak zcela bezpečné. Tytam jsou doby, kdy se šifrovalo pomocí knih - strana 50, odstavec 3, písmeno 10. No jo. Dneska v tom počítači umělé inteligence máte všechny knihy celého světa. A vyzkouší všechny kombinace všech kombinací, takže to nebude fungovat. A co Enigma a její řekněmež miliardy kombinací. Pro takový počítač je to velmi oddechová záležitost. Nehledě na to, že v těchto rozměrech funguje i to, co je umělou inteligencí. Čili samozřejmě vyzkouší napřed inteligentně to, co se nabízí směrem k vaší řekněmež nebo k té cílové skupině a pak všechno to ostatní až do toho prakticky nekonečného stavu. Ono jistě je to skvělý nástroj k rozluštění textu či čehokoliv dalšího. Povede také k pochopení určitých přírodních zákonů, které člověk doposud pro svoji omezenou možnost nebyl schopen objevit. Objeví tedy svazy rytmů, ať už v čemkoliv, které nakonec jsou něčím jako tep té řekněmež myšlenky základu, který se projeví v těch přírodních zákonech, které zde jsou. Ale to se bude muset člověk naučit napřed ptát na to, co by chtěl vědět. Ano, to všechno, ano. No a pak i to všechno ostatní - čili k čemukoliv dobrému i ke všemu zlému. Někdy bohužel tedy... Podívejte, každá věc má svoje rozměry. Může to vést k zhloupnutí člověka, protože nebude mít příliš podněty. Je taky na druhou stranu otázkou, jestli z nás udělá kompletnějšího člověka. Budem vědět, co se stalo v roce 1620 nebo, já nevím, 1848, anebo jestli budem schopni vnímat vlastně tu metodu, řád, hledání, přemýšlení, hodnocení a tak dále. My se snažíme soutěžit, a tak vytváříme lepší, horší, ale cílem je přece inteligence, a to je něco jiného než souhrn vědomostí. Je to způsob, který ty vědomosti používá, ty podněty, ty reality, ty stavy, ten výzkum a tak dále. No, čili je to složité. Uvidíme.

DOTAZ: Chci se prosím zeptat, jak je to s Biblí, kde popisují, nebo nevím teď, jestli to říkají přímo učedníci, ale popisuje to tam někdo, kdo to psal. Nečtu přímo Bibli, čtu úryvky z ní v jedné knížce od kněze a tam je psáno: "Odpuštění je akt vůle, ale nezáleží na teplotě srdce." Já mám ale pocit, že odpustit vůlí nejde. Můžeme se tak chovat, ovládat činy, můžeme si přát, odpustit?"

ODPOVĚĎ TP: Ano. I ne. Protože abysme mohli jaksi ten akt uskutečnit, jest k tomu potřeba i určitý pohon. Tedy vůle. Čili z tohoto pohledu jistě, ale odpuštění není ve vůli samé, ale samozřejmě v té lásce. Takže tak bych to chápal. Možná to ten autor také tak myslel, ale jen je to nedorozumění, protože jinak by to snad ani nebylo možné. No nevím.

DOTAZ: Tak teď je tady dotaz na Gabrielův příchod k panně Marii. Marie se zeptala, jak se to stane. Vždyť jsem ještě nepoznala muže, zeptala se anděla. Anděl odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a zastíní tě moc Nejvyššího. Chápu, že koncem jí říká, že se jí narodí Přinašeč. Proč? Ale Marie odpovídá, že nepoznala muže. Jsem zastáncem toho, že Marie zplodila syna s Josefem. (TP: Ještě prosím nahlas.) Jsem zastáncem toho, že Marie zplodila syna s Josefem. Proč je tam tedy napsáno, že nepoznala muže? Je to chyba - časem, přepisováním?

ODPOVĚĎ TP: No vidíte. A já vám z té otázky uteču, a to jinou otázkou. Domníváte se skutečně, že je důležité, zda Marie otěhotněla přirozeně či zázrakem? V čem je to důležité pro příchod Přinašeče, tedy Ježíše? Pro ty ostatní to důležité jistě je, protože spatřují v tom něco mimořádného, zázrak, který se nutně tedy může vázat ke zrodu tak mimořádné osobnosti, kterou Ježíš beze sporu byl. Ale úkolem Ježíše sice bylo se narodit, to ano, ale na druhou stranu ve 33 letech se mělo stát to, co se stalo. A pak následoval vlastně ten proces toho zahájení jeho úkolu. Proč káže k žákům? Proč bere ty nejobyčejnější lidi, rybáře a tak dále, kteří nejsou indoktrinováni. Proč se neobrací k těm farizejům? Proč... a tak dále? To je přece muselo velmi urážet. Ostatně bylo by to jako s těmi otázkami, které tady byly zmíněny. Kdyby Ježíš přišel mezi ty farizeje, kteří věnovali celý život studiu textů a projevoval by se tak, jak se nutně projevovat musel, to znamená vhledem do daných témat, který nebyl ovlivněn ničím jiným než čistou pravdou a také logikou. Tam, kde jedni kázali, musíš věřit, protože je to tajemství, je to mystérium, nenáleží ti se na to ptát, Ježíš odpovídal a vysvětloval. Tím ukazoval všem, často ostatním na nedostatky těchto. A to by jistě vedlo k znemožnění jeho práce. A tak musel od začátku začít učit ty lidi všemu, co k tomu vzdělání patří. No a to je to, proč přišel. To je to, proč u těch úctyhodných kořenů v té Getsemanské zahradě nakonec musí přijít jeden z lidí a položit mu ruku na rameno. To je to, co v konečném důsledku vlastně je projevem lidské zvůle, nikoliv Boží, ale lidské zvůle. Vůbec nejde o národ, do kterého se zrodil. Toto je obecná lidská vlastnost. Tedy nemyslete si, že byste jednali mnozí jinak. Jednali byste úplně stejně. Takže v každé té době, ať to byl Ježíš, Mojžíš, Abrahám, si jeho blízcí a i ti další - Zezulka, si neuvědomovali tu velikost té osobnosti, té bytosti a všecko hodnotili spíše z té osobní zkušenosti "já, pán, ty pán" a té zkušenosti, kterou se naučili ve svých záznamech, textech a jinak a kde bylo často mnoho pravdy, velmi mnoho pravdy, ale přesto tam často scházela moudrost, ta nejvyšší. A to tito lidé přinášeli. Taky na to vždycky doplatili. Člověk nemá rád to, co ho přesahuje, pokud to nedokáže ovládnout. Pokud něco takového přijme, honem se snaží to použít - jako řekněmež nástroj pro získávání svých domnělých potřeb. Bylo, jest a bude. Tak se nezlobte. Pro mě opravdu - a teď si to možná u mnohých rozliji - a nevylučuji ani jednu z těch možností, to bych rád zdůraznil, ale pro mě není tolik důležité, jestli se zrodil tak či onak, protože velikost Ježíše pro mne je v tom, co kázal, kam ty lidi vedl, co činil. To je jeho velikost. A to ostatní vedlo ke startu jeho úkolu. Takže omlouvám se. Jistě. Z jiného pohledu není důvodu se narodit jinak, ale zázraky se dějí. Takže nechme to osudu. Děkuju za pozornost. Přeji vám krásný zbytek večera. No a někdy zas příště. Na shledanou.