Takže vás ještě jednou všechny zdravím. Přednáška nultého stupně Duchovní university Bytí. Pokusím se reagovat na vaše podněty. Vy sami si uděláte vlastní názor. To vždycky zdůrazňuju. A je to předložený vlastně námět. Takže můžeme začít. Paní Lucie, poprosím.

DOTAZ: Dobrý den. Dovolte dotaz. Nebudeme letos plánovat výlet DUB? Bývají krásné.

ODPOVĚĎ TP: No, možná ano, ale ještě je brzo. To, co nás čeká, je samozřejmě Říp, tak jako každý rok. A tady musím připomenout u toho Řípu, myslím, že je tu změna, sice drobná, ale pro některé tolik ne, protože pokud budete chtít na tuto slavnost pravidelnou, já nevím kolik, 32 krát už nebo 31 nebo kolikrát to už je historie. To je hrůza. 30 let se to opakuje. To jsme ještě nebyli ani na světě. No a jelikož je změna té organizace, tak ti z vás, kteří v minulých letech z těch zdravotních důvodů vyjížděli, tak se to musí co nejvíce omezit. Opravdu jen ti, kteří nemají jinou možnost, opravdu jsou zdravotně tedy slabí. Bude tedy to třeba velmi pečlivě zvážit. Není možno jako v minulých letech poskytnout tuhle službu tolika lidem. Bude to opravdu výjimečné. Takže to je k tomu. Jinak slavnost se koná, tak snad to bude v pořádku. Prosím.

DOTAZ: Když se člověk dostane svým vývojem a prací na sobě a pro svět před trůn Boží, musí si tyto životy odžít na Zemi nebo i na jiných planetách?

ODPOVĚĎ TP: Ono na tom snad tolik nezáleží. Když byste byli v nějaké takové roli, která je ovšem lehce vyslovitelná, ale domnívám se, že jen velmi těžko k pochopení, tak to opravdu není důležité, zvláště protože vývoj je faktum. Pokračuje od nejprimitivnějších základů jednobuněčných, pak přes veškeré ty peripetie, které vidíme nakonec ve fosiliích, a potom až po současnost. A to, co ještě nevidíme, je budoucnost. A kdesi ve třech čtvrtinách té cesty už není vtělování. Pak přichází ještě nějaký čas dokončení toho posledního úseku cesty. No a pak teda byste mohli stát před tím trůnem Božím. I když jaksi ty představy jsou lidské, naše, jsme lidé, nikam dál nedohlédneme. Můžu vás ujistit, že je to něco opravdu neuvěřitelného, pokud bych mohl jenom fabulovat. A ten vlastně rozměr té cesty je u každého jiný. Někdo se hodně zdrží, jiný to má rychle a jeden z miliard to může mít velmi rychle, protože nikdy neříkej nikdy a svět má rád duální podobu - od té téměř nekonečné až po tu velmi krátkou. Všechno je možné. No, a proto nemá smysl se ptát na tom konci, kde jste už vlastně, no, už jste jaksi čistě duchovní, již ne hmotní a navíc vaše vědomí se stále více rozšiřuje, tak aby nakonec mohlo být opět tím základem, který je vším kdykoliv a kdekoliv. Takže nemá to příliš smyslu. Nebojte se. Bude to jistě nádherná planeta, kde budete žít a kde budete jaksi se dál vyvíjet. Ale nebude to planeta, bude to svět, který není hmotný.

DOTAZ: Teď je tady novinový výstřižek. (TP: Ano, kráva.) Kráva používá nástroje. Mám to číst celé nebo nějak? (TP: Nemusíte. Já to parafrázuju.) Dobře.

ODPOVĚĎ TP: Mohli jste vidět možná na některých jaksi, v některých médiích krávu, která užívá různé nástroje. Myslím si, že to bylo hlavně koště s hrubými, s hrubými takové to, však ho všichni znáte. A naprosto cíleně, inteligentně se drbe na nejrůznějších částech s výběrem i kterou částí, jestli tím rejžákem anebo tou tyčkou. A je to famózní a hlavně je to pro mnoho lidských egoistů překvapením, protože je dokonce lepší než někteří primáti, protože to užívá daleko ještě inteligentněji. No a pro nás pro ostatní lidi, je to vlastně další důvod pro to, nejíst ty, co se drbou, protože svým způsobem naše netečnost nebo přezíravost nebo představy nebo jak to nazvat, nevím, o pro nás nižších formách života. No, už to pomalu končí, jak objevujeme a postupujeme dál. Za mého mládí bylo zvíře věc, která nemá v podstatě nic, co je člověku blízké, tedy dokonce snad ani nikdy necítí bolest a paměť a emoce a a tak dále, ale tohle měli ti, kteří to vyslovili. Oni byli totiž ještě níž než to zvíře. A to zvíře bylo dosti inteligentní, aby nás ještě chvíli tolerovalo, no. I když někdy ty krávy nabraly někoho na rohy, protože - zvláště tak, já nevím, od kolikátého roku - začaly být problémy. To si představte, znáte jistě alpské krajiny a znáte, jak jsou tam ty kravičky na těch prostě pastvinách. A od jisté doby se začaly množit případy, kdy ty krávy opravdu napadly člověka. Asi už toho měly dost. A tak se to začalo řešit a varovalo se před tím. Předtím dlouhou dobu se to nedělo. Tak kdo ví, jak to s námi dopadne. Asi se budeme muset začít drbat taky. Tak jdeme dál. ŘÍP: Tohle je ta organizační zmínka. To už jste říkal o tom odvozu, a ještě je tady možnost občerstvení po výstupu.

ODPOVĚĎ TP: A to bych měl říct, že je teda domluveno, že si můžete zakoupit nahoře v "chajdě" prostě občerstvení. Je to s přihlédnutím k převaze těch návštěvníků toho Řípu, protože v této společnosti je tedy převaha vegetariánů, takže vám budou nabízet buřty jenom omezeně a bude tam mnohem víc vegetariánského. No, tak děkuju. PROSBA: Je tady prosba o pohovor po přednášce do prvního stupně.

ODPOVĚĎ TP: No, jestli budu schopen, nevím, ale zkusíme to. Tak.

DOTAZ: Tak, tady jsou tři otázky. Kolik je forem reality? Nekonečné množství a osudů?

DOTAZ: Je otázka, co vnímáme pod pojmem realit. Když rozdělíte to, co je bezhraničné, tedy časo-bezčasové, rozměro- bezrozměrné, ten vlastní základ, který se dělí a získává jinou formu, tedy formu projevení, to znamená, že se oddělí napravo, nalevo, nahoře, dole, bylo nebo bude, pak vzniká útvar, který nutně nemůže být něčím jiným než tím základem, z kterého je to vytvořeno. Jen má jinou formu. A teď se v tomhle tom útvaru ptá nějaký tvor, tedy člověk, který má svoje vnímání, má svůj svět, kam dohlédne, ptá se na to, co je to realita. A to je trochu problém. Jelikož není schopen vnímat tu základní původní realitu, tu nerozdělenou, která obsahuje vše, vždy a všude, bez jakýchkoliv hranic, snaží se v tom svém způsobu vnímání to nějak prostě kategorizovat, rozdělit. Těch realit je ve skutečnosti opravdu nekonečně. Je to dokonce i tak, že ten váš příbytek, tedy váš vesmír, který teda vidíte, ten kousek toho vesmíru, co vidíte, je nekonečný. A ještě k tomu je tu nekonečné množství vesmírů, což je šílené. To jsou ty Ezechielovy kola v kolech. A to je lidsky nepochopitelné, protože člověk je zvyklý něco měřit, kvantifikovat "odsaď, podsaď" a tak dále, kdekoliv, v čemkoliv - míra, rozměr a tak dále. A teď tu najednou se setkává s něčím, co tuhle představu naprosto řádově přesahuje. Je to problém pro běžný stav. To musíte být trochu mimo, abyste to pochopili. Jediná cesta je vystoupit ze svého mozku. Mozek žádného člověka, na tohle nestačí. I ten nejosvícenější, nej, nej, nej, může z toho vnímat tímto mozkem našeho druhu jenom nepatrnou část. A tak od nepaměti lidé, kteří jdou směrem k těmto otázkám, vystupují v meditacích z těla, mají nějaké způsoby poznávání, a pak se vrací a je to zase jako to bylo jen o něco lepší. To je vše. V poslední době začíná ale lidský rozum pomaličku chápat, že svět, vesmír, realita je něco jiného než ta realita z doby parních strojů na počátku minulého století, kdy všechno bylo jasné. Začínají tady jaksi hrátky s tou relativitou, hrátky s dalším - a kvantové teorie a další. A najednou už to začíná člověku říkat, že všechno je ještě trošku jinak. Čili odpověď zní: Je nekonečné množství realit. Je v podstatě nekonečné množství osudů, protože osud není jen to, co vy vlastníte, do čeho jste se zrodili a co prožíváte. Tedy, co vlastně čemu dáváte svým prožitkem vlastně postupnost, časovost, všechno to, co tady je, bylo a bude. Vy jste přišli na tuhle přednášku. A ta přednáška tady byla ještě předtím, než byl svět a vesmír vytvořen. On je součástí tohoto prostoru. A nejenom tato, ale všechny. I vaše přítomnost. Mohli jste tu být, nemuseli. A přesto v této rovině osudu zde jste. Jenomže vaše vnímání je zrod, smrt. Pak ještě uvažujete o vznik a zánik třeba epochy nebo dokonce vesmíru. Jenomže i to je něco jako jeden den. Čili ty nekonečné prostory a plochy času jsou nekonečněkrát jsoucí. To znamená, že i vesmír, který právě zaniká a který se pohrouží do svého počátku, je jen jedním tepem a je nekonečná řada těchto tepů, vzniků a zániků. A v tomto útvaru je vše. Samozřejmě, že vidíte určitou příčinnost a kauzalitu a další věci. Má-li se něco stát, tak to má nějaké bylo, pak je tu nějaké je a bude. A vy, pokud prohlížíte v čase, tak vidíte tu příčinnost a následnost. Pokud byste měli jiný vjem času, což také lze, mohli byste vnímat kterýkoliv z dějů i v jeho širším jaksi rozmachu. Viděli byste veškeré příčiny, stavy i veškeré následky, které kdy byly, jsou a budou. Možná, že někde tam pracovali ti dávní rišiové, kteří vám napsali ty palmové listy - některé lepší, některé horší, některé naprosto geniální. A to přesto, že se zamýšleli nad osudem a dějem před tisíci lety, a to nebylo nejmenších jaksi potíží, aby ten jejich popis ve zvláštně dobrých případech byl stoprocentní včetně všech detailů. To by vás mělo také trknout, že s tím časem a vnímáním je to trošku nějak jinak a nejenom rišiové. Jsou tu všichni ti historičtí jasnovidci, kteří lepší nebo horší měrou s větším rozptylem toho záběru nebo jen velmi úzce viděli věci, které v čase třeba budou nebo časem byly, no. Takže jestli ta odpověď je taková, to nevím, ale musíte vědět, že každý tvor vnímá do té míry a tak, jak je jeho stav bytostné existence nastaven, no. Možná, že nějaký další vyšší lidský druh, který přijde po nás, bude zase vnímat jinak a další zase jinak, stejně jako jinak vnímá motýl a červ a někdo jiný - krtek třeba. Takže pojďme dál.

DOTAZ: Co je to čtyřrozměrná realita? To je to, o čem jsem tady mluvil. Takže vy jste buďto na jedné straně toho problému, anebo na té druhé straně. Čtyřrozměrná realita je ta druhá strana, kdy čas a rozměr a jaksi veškeré vnímatelno má jinou charakteristiku.

DOTAZ: Zaujala mě kniha Josefa Zezulky Myšlenka. Co je to vlastně myšlenka?

ODPOVĚĎ TP: Tak si ji přečtěte a zkuste to pochopit. Necítím se být dost dobrým epigonem, vykládat jaksi dříve, než ten text prostudujete zcela. A pak se můžu pokusit přidat i své pochopení. Takže studujte a až budete úplně na konci, tak se ptejte. A to bude v těch otázkách vidět. Takže se těším. Je to myslím jeden z nejbrilantnějších filosofických textů, které byly kdy uveřejněny, ale já jsem Zezulkův žák a pokračovatel, tak mě neberte vážně.

DOTAZ: Když je napaden jedinec, skupina osob, popřípadě i celý stát, tak má napadený oprávnění se bránit? Otázka: Je možné k obraně použít nejen síly hmotné, ale i psychické a vitální?

ODPOVĚĎ TP: Matka, to je odpověď. A je velmi obtížné se bránit tak, aby to bylo správně. Obrana není pomsta. Obrana není útok. Obrana není definice strachu, který se přetaví v nějaký úlevný děj. Ale obrana je obrana. Kdykoliv chcete něco vykonat, tedy pokud vládnete sami sebou, tak je vždy na počátku myšlenka po nějakém ději a pak ji realizujete. Když chci pohnout tímhle malíčkem, tak to jsem právě před chvílí tu šílenou myšlenku přijal a "hejbám" malíčkem. Rozumíte? Pokud ovšem nemám tiky, to by ten malíček se "hejbal" úplně sám. No, ale i to by mělo svůj důvod. Takže ano, je vždy mnoho způsobů, jak situaci řešit, a některý z těch způsobů bude pravděpodobně správnější než jiný. Právo na obranu je, a to včetně všech dostupných prostředků, tedy i zbraně a tak dále. Pokud vás někdo napadne, a vy jste nezpůsobili ničím, jaksi jeho potřebu vás poškodit, je to jeho věc. No, dokonce i v případě, že se jedná o řekněmež psychický defekt, tak musíte zvážit, jestli necháte píchnout někoho, tedy sebe, nebo jestli se budete bránit. Většina lidí, a to mě vždycky fascinovalo... Bude tu třeba skupina lidí, na kterou zaútočí jedinec nebo jen pár jedinců. A ten útok je tak vážný, že prostě je jasné, že všichni zahynou. A přitom v té skupině přesto převládne strach z vlastní újmy, přesto, že by možná za cenu několika životů z té skupiny bylo to nebezpečí odvráceno. Čili zvítězí strach. Nenajde se nikdo hrdinný, který bez ohledu na vlastní nebezpečí a újmu... To jsou třeba příběhy v těch letadlech, viďte. Několik šílenců nebo jeden se chce zmocnit letadla, no a teďka má tu bombu, nemá tu bombu. No a to všechno musíte zvážit. Takže je to velmi pestré a není jedno řešení, ale je třeba si uvědomit, že každý tvor, každá bytost má stejnou cenu a že stejně jako byste měli bránit oběť, pokud je to možné, tak musíte bránit i sebe, protože máte stejnou cenu. Nikdo nemá právo vás řekněmež takto poškodit. A kdybyste nebránili, tak se podobáte člověku, který přihlíží, jak někdo jiný ničí někoho druhého a nereagovali byste, když byste mohli. No, takže tak. Samozřejmě, že jsou tady možnosti útěku, možnosti podobných, tedy asertivních řešení. No, ale když to jinak nejde a jste v koutě, no, tak pak už nezbývá se rozhodnout. Buďto tedy budete nereagovat a necháte toho svého člověka poškodit, anebo se alespoň pokusíte o obranu. To je vše. Ještě: Svým způsobem každý, kdo takto útočí, je vlastně psychicky narušená osobnost, je blázen. Rozumíte? Když vám někdo jde jaksi sebrat peněženku, a přitom vás hodlá zabít, tak je to blázen. A to přesto, že je toxikoman, narkoman třeba nebo že má schizofrenii. To je všechno hezké. Svým způsobem tady taky platí odpovědnost společnosti. Ta by měla umět, pokud možno, zabránit excesům, které vás ohrožují. Vzpomínáte na příběh ženy, která byla propuštěna a pak vzápětí zabila v nějakém obchodním centru... Anebo na běžnou praxi, která tady je, protože je těžké rozhodovat, jak je to s tím duševním zdravím. Když svým způsobem neuděláte průšvih, tak vás nikdo nebude hospitalizovat ani léčit, přestože vlastně způsobíte již velmi vážné komplikace nebo je jasné, kam to směruje. No, je to i protože se někdy duše léčí těžko, viďte. No, takže tak. Pojďme dál.

DOTAZ: Když hypnotizér ovládá citlivého člověka, médium, můžeme říct, že duch ovládá jiného ducha, silnější myšlenka ovládá slabší myšlenku? ODPPOVĚĎ TP: Svým způsobem ano. A nelze tady tvrdit, že se jedná pouze o slabého člověka. Všecko závisí na stupni dokonalosti té hypnózy, která může být velmi silná a pak bude schopná vlastně působit prakticky na kohokoliv. Mohli jste vidět v minulosti třeba natočené příběhy, kdy prostě ten hypnotizér se zmocnil vůle naprosto náhodných kterýchkoliv lidí. A koneckonců jsou tady příběhy, které známe z historie. To je ten jaksi hypnotizér v Rusku, který dal ten papír tomu bachaři a on ho propustil nebo dal papír na šaltr v bance a oni mu vyplatili tu částku. A byl to bílý papír bez ničeho a ten člověk tam viděl ten příkaz, který byl naprosto správný. Takových příběhů je mnoho a občas se narodí někdo, kdo vládne silou ducha, silou myšlenky, která pak zase v závislosti - to je jako s hypnózou obecně. To, co vidíte v hypnóze dnes, jsou většinou hypnózy nižších stupňů. Ty vysoké, hluboké, ty jsou v této společnosti prakticky neznámé a můžou být velmi, velmi silné.

DOTAZ: Osudový děj, kdy není karmický, člověk neudělal to samé někomu jinému, ale je daný osud pouze v této podobě, (TP: Mhm.) Kdy například je koncentrační tábor a někteří jsou tam z karmy a jiní proto, aby podporovali ostatní a podobně, ne, že by si to zasloužili. Pochopila jsem tuto věc špatně? A teď je tady ještě přirovnání. Místo koncentračního táboru může jít i o vraždu či ukřižování, nebo to už je cílené na toho jednoho člověka a vždy to musí být karmické?

ODPOVĚĎ TP: No, tak těžko říct, že by Ježíš byl karmista, viďte? To bysme se pouštěli do velkých spekulací. Karmisti byli ti, kteří s ním žili a kteří na něj vlastně tu zlou myšlenku destruktivní aplikovali. Bylo jich hodně. Myšlenka sílila, až nakonec prolomila osud toho jedince, ať byl jakýkoliv. No a co se týče toho, co tam píšete na začátku, jistě to je možné. Ostatně v každé rodině máte svého padoucha a svého anděla, který má ty ostatní učit a tak dále. Někdy je to hodně, někdy je to málo. Nejsou tu jen jedna řešení, ta správná, jednoduchá, snadno pochopitelná. To je hodně složité. Máte vlastně ten osud postupně možnost vnímat jako jakousi možnost vnímat jako inteligentní entitu, která jde za nějakým cílem, který souvisí samozřejmě jak jinak s tím vývojem a s tím životem a se vším ostatním ve všech jeho formách a který tedy má hlubokou inteligenci a je tam všechno. I to, co píšete, tedy má dáti dal, zkušenosti, které je potřeba získat, které v té dané, v tom daném obrazu té situace jaksi jsou vyznačeny. Je tam možnost pomoci, lásky a zas do míry, která je možná v tom daném případě. A tak jsou lidé, kteří projdou stejnou situaci bez škrábnutí a jiní v mnohem jaksi menším dopadu už získávají velkou, tomu se říká také duchovní ochrana. No, máte tady ty řekněmež pečující partnery, kteří se zrodí proto, aby pečovali o někoho, kdo pak třeba řadu let je velmi poškozen, a ten život toho partnera je také velmi poškozen a z toho života vlastně nemá nic, pečuje. No a dál a dál. Čili asi nějak tak.

DOTAZ: Je vhodné antistatické oblečení proti elektrosmogu a všemu možnému škodlivému záření? Je potřeba, aby oblečení bylo uzemněné? Nebude však tímto oblečením zamezeno pronikání a dopadání pozitivního zdravého záření z okolí vesmíru?

ODPOVĚĎ TP: No vidíte, nejlepší to je ve středověku, tedy brnění. Pořiďte si plechový oděv a budete chrastit, ale moc to nepomůže. Nejlepší je uvést naše prostředí, pokud možno, do co největší rovnováhy. No, a proto si například asi těžko pustím tady tu skvělou novou wifinu, která bude ještě po kilometru támhle detekovatelná, protože její velkou výhodou je, že teda dosáhne úplně všude, a ještě se v případě hostů dá vypnout. To je úžasné, co říkáte? No, a tak dále a tak dále. Čili tímto směrem zatím moc možností nemáte. Nějaké správné oblečení do elektrosmogu, pokud já vím, tak úplně mnoho není. Ano, je pravdou, že potřebujete mít kontakt s přirozeným pozadím, to znamená zemské záření, všechny ty Schumannovy frekvence a další, ale také s kosmickým zářením, na které jste adaptováni svým miliardletým vývojem. To, co způsobil člověk, je famózní vlastně, protože když se podíváte na pohled z vesmíru, tak vidíte, jak je ten vesmír zaplevelen stovkami... Kdysi před 20, 30 lety tady bylo několik set družic. Dneska jsou jich možná desítky tisíc a ten prostor je zaplaven nesmírným způsobem. Myslíte si, že je to normální, že kolem vás obíhají desítky tisíc vlastně vysílačů, zdrojů, které na vás působí z toho, z té vzdálenosti 300, 500 km, nízká oběžná dráha, vysoká a tak dále. No, takže jedno je jisto, jednou to popadá, nemusíte se bát. A to jinak ani nemůže být. Je to všechno úžasné. A přál bych vám, kdyby bylo možno se nějakým zázrakem přesunout o nějakých pár století do budoucnosti, tak si vyslechnout a uvidět, jak to všechno dopadne, jak to lidé vnímají a co se stane. Teď je to vlastně rozlet, je to nadšení. Je to využívání netušených nových možností. Já nevím, teď jsem tu mluvil s přítelem, známe se léta a on to byl elektrotechnik a pracoval ještě v dávné pro nás minulosti, byli skoro dinosauři. Pracoval na stanici kosmických spojů u těch obrovských antén natáčecích. A to vám byla technika. No. A udělalo se všechno, aby to bylo co nejcitlivější. Chlazené obvody dusíkem a vlastně jen to nejlepší. A ty elektronky, přátelé, obrovské, nádherné. No, a potrubí, kterým se vedlo to vlnění. No, vidíte. A došli jsme dál. Dneska je to malá krabička, která má lepší parametry než celá tahle kryostanice a tak dále a dále, a celé se to zmenšilo. Je to všechno úžasné. Akorát, že čekáme na solidní vědecké reálné zhodnocení. Ještě na něj nedosáhneme, ještě to nevíme. Ale až přijde, to bych vám přál třeba za těch 500 let. No jenomže to bych vám nepřál, protože byste se vrátili, a to by bylo trochu náročné, no. Museli byste dělat, že nic a že je to správně. Jinak by vás sežrali. No, tak pojďte, jdeme dál.

DOTAZ: Jak nebýt vlaječkou ve větru a vlakem, který se neustále nechá vykolejit. Dokud se netransformuji, pomůže znát pozitiva tohoto stavu, jaká jsou? Jak se nenechat ovlivňovat nesprávnými, bočními i jinými vlivy?

ODPOVĚĎ TP: A to nechtějte po mně. To je přece úkol vašich životů, abyste stáli na svých nohou, abyste dokázali inteligentně rozlišovat, hodnotit, vytvářet vlastní závěry, anebo nacházet správnější zdroje vedle těch méně správných nebo dokonce nesprávných. To je úkol života. To se nedá naučit nějakou chytrou jaksi knihou, kterou si přečtete a už budete "in", ale je to vlastně proces. Je to proces, kterým krok za krokem budete procházet. Musíte vyzkoušet mnoho různých variant. A v té duchovní oblasti to budou třeba řekněmež naivní zkušenosti, duchovní sekty, další věci, které budou něco tvrdit, ale nebude to mít nejmenší jaksi souvislosti, opory v té realitě. Často to bude jen realita těch hlasatelů, nositelů. Budete muset přebrodit oceán částečných poznatků a sami v sobě taky, protože není všechno přece jenom špatné a je tu šíře toho záběru daného zdroje, obzoru. Někdo vidí sem, někdo vidí tam, někdo dál a má pravdu - to, co popíše. No a pak je to vlastně ta chuť toho, že to vlastně tak je. Ale pak musíte hledat dál, jak je to ještě jinak. A jak je to hlubší a širší, no, a tak se postupně vlastně v těch životech dobíráte k tomu, nač se ptáte. Takže nezlobte se. Necítím se být pověřen k tomu, abych vám dal tu správnou knihu a cestu. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Ten dotaz končí ještě otázkou: Pokud se nelze odebrat do vysokých hor, jak lze omezení proměny nežádoucích vlivů nastolit i zde v ruchu nezdravé civilizace?

ODPOVĚĎ TP: Zavrtejte se do podzemí. Ale i to lidé dělali. Cílem je zbavit se vlivů ostatních živočichů, rostlin, lidí, nacházet samotu, a proto se chodí často až do těch opravdu vysokých hor, kde už není ani pořádně tráva, nic. Jsou tam jenom skály. No a taky dobrý je třeba, no jo, ale to byste museli letět sami v tom letadle v těch 10 km. Tam už moc jinak lidí není. Akorát v tom letadle jsou. No, a tak občas mají radost, když si můžou dát tu whisky zadarmo. No třeba, no tak to není úplně dobré prostředí, když někdo jaksi importuje nervový jed svého těla. No, ale obecně to je jeho věc, mně to nic nedělá. Ale pokud se týká o ten vliv, tak to určitě není to nejlepší. Představte si, že jste v Tibetu, že jste někde v 6 000 a teďka vedle vás kolega popíjí. No, to je trapný. No, takže... co takhle kosmická loď? No tam bude fůra hejblat. To je pravda. A jaksi moc vás tam nebude - většinou. Vzpomeňte, jak astronauti mluvili o tom, jaké měli zážitky z pobytu na Měsíci třeba nebo a tak dále. I když to pak někteří zase negovali a tak dále. To je ta lidská vlastnost. Čili k Měsíci jsme letěli jako technici a vraceli jsme se jako úplní nebo kompletní lidé. Vzpomínáte na ten výrok? No čili duchovní zážitek. Představte si. No, tak nevím, jestli jsem odpověděl. Pojďme dál.

DOTAZ: V pohádkách, zejména těch starých, je vyobrazení rozdělení se se svým posledním jídlem s chudým. (TP: Prosím ještě jednou.) V pohádkách, zejména těch starých, je vyobrazení rozdělení se se svým posledním jídlem s chudým. (TP: Mhm.) V pohádkách je často ukryta moudrost, ale v dnešním světě jak takový člověk přežije? Pokud je sám na hraně chudoby a s každou poslední houskou, drobnými se rozdělí s bezdomovcem? (TP: Housky bych nedal. Ty miluju.) Není lepší nejdříve sám se zaopatřit a až poté rozdávat a dělit se s potřebnými?

ODPOVĚĎ TP: Obojí je pravda přece. Obojí je pravda a je to případ od případu. Jistě, že není v úplně přímé souvislosti to, co popisujete, tedy zaopatřit ve svém životě své potřeby. A z toho - vzpomeňte na ty miliardáře, jak někdy rozdávají ty nadace a takový věci, protože už mají všeho dost, víc postelí "nekoupěj". No a baráků už potom taky ne. No a tak dále. Čili ano, to je jedna podoba. A druhá podoba je i z toho mála, jaksi se rozdělit, protože to je vidět hlavně v časech utrpení, kdy lidé si často pomáhali a taky ne všichni, že? No tak jak kdy, jak kdo. A pomoc není sebezničení. Čili jestliže bysme se rozhodli, že dáme poslední skývu, díky které umřeme hlady, tak to musí být nějaký důvod. Bude to oběť. Muselo by to mít vlastně větší význam, než má smrt. Takže asi tak.

DOTAZ: Často v uspěchaném dni ke mně přicházejí různé pochybnosti z této doby, a pak se mi stane, že se podívám na chodník a tam se prochází holub a hledá něco k jídlu. A v té chvíli si vzpomenu na vás a na to, jak vás pan Zezulka učil vztahu ke všem živým bytostem a vlastně celé té krásné filosofii a hned se mi z toho vytvoří úsměv na tváři. Tak vám z celého srdce přeji co nejvíce dobra ve vašem životě, dobré zdraví a také, ať můžete ještě co nejvíce lidem...

ODPOVĚĎ TP: Tak mi přineste tu housku. No, podívejte tady vidíte, že ono to není jednoznačné. Kdo ví, proč jsem tu housku nebo proč on tu housku tomu holubovi sebral a hodil mu ji do tý trávy a řekl: "Na papej," protože on byl mezi těmi auty, že jo, a byl zabrán do toho teda, že houska to bylo něco jako pro mě houska, že jo, pro toho holuba taky. A ono ho hrozilo, že ho něco zajede. No, a tak prostě jsme se zastavili, přešli jsme pět kroků od toho hloubka a Zezulka mně udělil lekci, to už jsem říkal. Vrátil se, vzal tu housku, hodil jí do trávy vedle a řekl: "Na papej." A já jsem si pochopil, jaký jsem to balvan, protože jsem měl strašně důležité filosofické otázky, které jsem s ním probíral, ale on mi ukázal, že zájem toho holuba je mnohem cennější než moje výmysly. No, takže tak.

DOTAZ: Proč se v této době některé ženy snaží na sílu otěhotnět přes umělé oplodnění? Nebylo by lepší, kdyby ženy, které nemohou přirozeně otěhotnět, prostě přijaly pokorně ten fakt, že jim není shůry dáno. Proč k tomu vůbec došlo, že toto někdo vymyslel?

ODPOVĚĎ TP: Mhm. Touha po mateřství je přirozená, a na druhou stranu žijeme v době, kdy člověk s obdivem pozoruje sám sebe a jaksi je tu na jedné straně rovněž něco, co bych asi neodsouhlasil - tedy pokora, která má jistou podobu. Tedy přesto, ale zase druhá podoba pokory je na místě. Čili nevím, do toho já bych nikomu nechtěl mluvit. Je pravdou, že jsou osudy, kde mateřství a otcovství je odepřeno. Pak přijde doba, kdy ta možnost se rozšíří třeba tedy tím umělým oplodněním nebo jinak. A v jiné době to není. Teď už to je. Ono se to může stát. A teď kde je ta hranice? Myslím si, že někdy v budoucnosti budem více také se ptát ještě jinak, než se ptáme. Nebudeme hledat jenom hormonální připravenost a všechno to ostatní a budem hledat i osudovost, připravenost osudu a tak dále. A trochu k tomu budem také přihlížet. No jo, ale to je všecko strašně složité, víte? Já pán, ty pán, a svým způsobem zase jestliže to dítě se narodí, tak v tom osudu je umístěno. Jestliže to přeženeme přes určitou míru, tak už to bude souviset s excelentním výronem naší vůle, která se chce protivit osudu. Na druhou stranu, když to neuděláme, tak to vždycky nebude taky dobře. A je to stejně jako třeba s lékem. Máte antibiotikum a máte tuberu. No, před desítkami let to byla poukázka na krchov, taková tubera. Na konci chrlení krve a šmitec. Dnes je to nebo bylo zvládnutelné onemocnění. Vlastně ani nijak zvlášť obtížné. Tak jste se napumpovali nějakým antibiotikem a bylo hotovo. Bylo by asi velmi zpozdilé tvrdit, že nepoužít ten prostředek, který máme k dispozici, radši zemřít. To radši ať ty tyčinky umřou. Rozumíte? Máte obranu v nějakém léku, postupu, ale je to trošku složitější. Jak budeme vyspívat jako lidé, jako kultura, budeme také i vnímat další souvislosti. Čili je tu hranice mezi magií, mezi správným a dobrým prospěchem a nemožností jej získat. No, takže tak. No, a pak se někteří uzdraví. Vzpomeňte na Sisi. Hm. To byl osud. Nevím, jestli znáte osud Sisi, ale to byla opravdu velmi vyhraněná osobnost a osud. No tak pojďme dál.

DOTAZ: Rád bych se zeptal na menhir, jak funguje, čemu se otevírá a co musí splňovat osoba, která jej otevírá.

ODPOVĚĎ TP: Hm. No, je to šutr většinou, že jo. No a ty šutry mají nějaký materiál, to je jistě důležité, ale pak mají také nějaké místo. Čili menhir sám o sobě není celá pravda. Ti, kteří se tímto zabývali, kdysi věděli, co činí - na rozdíl od nás. V dnešní době je naše poznání na hony vzdáleno jejich hloubce a jejich světu. Více vnímali Zem, její strukturu. Víte, náhoda je pokrm nevědomců. A náhoda je často vlastně tomuto připisována. Oni věděli přesně, kam ty "šutráky" staví a proč. A také to mělo svůj výsledek. Je to jako když spolu mluví hluchý a němý. Staré kultury a civilizace, které měly rovněž vysoký stupeň rozvoje, opravdu velmi vysoký, a to i tomu, čemu říkáte technika - vedle duchovní, tak jsou pro nás dnes těžko pochopitelné. Naše představa spočívá v primitivním uctívání nějakých nesmyslných obřadů a tak dále, nebo smyslných obřadů, to už máte jedno, ale je to takové to huhuhu. No, když něco potkáte, tak je to kultovní předmět a je vyřešeno. No, tím jenom vyjadřujete, jak jste kultovní vy. Byly tady doby, které jsou popsány v textech velmi letitých. Jsou to vimany, jsou to jiná a jiná jakoby sdělení, často doložená z více zdrojů a tak dále. Musíme tedy... To, že jsme objevili věci, které jsme neznali, nás neopravňují pohrdat bez znalosti. Když se o něco nezajímám, tak se to pohrdá velmi dobře. Když to poznám, začínám mít jiný názor. Právě i v současnosti začínáme objevovat staré zkušenosti předků, moudrosti, poznání, vědu jejich a tak, a je to často velmi překvapivé. Čili svým způsobem jakoby jsme si doplňovali určité bloky pochopení naší reality z jiných úhlů, z jiných pohledů, které najednou jsou stejně důležité. Je to někdy až vtipné, když se díváte na člověka dnešní doby, velmi vzdělaného člověka, a on bere jako samozřejmost 400 tunové balvany, které někdo přemístil. Bere jako samozřejmost dokonale opracované, dopravované artefakty o váhách desítek tun. Už jenom vybrousit ze žuly sarkofág, kde jsou vevnitř ostré rohy, ostré rohy. Vybrousit do zrcadlového lesku. Přátelé, na to je potřeba diamant a jinak to moc nejde. Ale my současníci to bereme téměř jako samozřejmost. No, tak to holt nějak udělali. A co jádrové vrtání v žule? Dokonale kruhové otvory vyvrtané v blocích. Hm. Normální rituální předmět. No. a tak dále a tak dále. Těchto věcí je hrozně moc a určitě nebyly cílem, ale ti naši předci nám je zanechali jaksi mimochodem. Proboha, proč někdo umísťuje pod pyramidu rtuť, například, nebo proč mají strukturu, jakou mají? To ti lidi opravdu nevěděli, co dělat roupy? To je dnešní pohled. No tak jo. Čili je toho hodně, co nás ještě čeká v tom poznání. Velmi mnoho. (Posluchačka: Můžu mít dotaz?) Můžete samozřejmě. Posluchačka: Dobrý večer. Já se za nás, za lidi modlím každý den, (TP: Dobře nám tak.) abysme prozřeli. Včera jsem se zúčastnila na takové schůzi velice to jakoby pomoc spíš. Bavíme se tady o lokalitách různých, které jsou v kosmu, ale dopustíme větrné elektrárny, dopustíme solární panely za... (TP: Proč ne, všechno je to o způsobu užití.) Tak ty větrný elektrárny způsobují infrazvuky, který vlastně víme, že i delfíni se s tím domlouvají. Tvoří se teď, doufejme, že nebude, ale snažím se o to sama. Samozřejmě nejenom já - v rálském prostoru největší v České republice. Ten větrník je do výšky víc než Žižkovská věž. (TP: No, to ano.) Tak jakým způsobem se bránit my jako lidé? Protože samozřejmě v kosmu, co lítá, to asi nevím, jestli úplně dokážeme. (TP: Mám pro vás radu.) Mhm.

ODPOVĚĎ TP: Nejlepší obrana je přiměřeně jíst a dýchat (Posluchačka: Určitě to dělá.) a žít v tom, co máte k dispozici, (Posluchačka: Taky dělá.) případně se pokoušet dle svého vědomí a svědomí, tedy přinášet informace a tak dále. To není jenom ve vzduchu, to máte v mořích. Jak vlastně je zaplaven zvukovými vlnami a jinak. Velmi to vadí velrybám a ostatním tvorům. To všechno je pravda. Je to důsledek vlastně toho, čemu říkáme lidská civilizace nebo kultura nebo vědecká část. A v podstatě svým způsobem je to hrozně těžká otázka, kterou jste nastolila, protože celá ta podoba současnosti se vytváří staletí. A je to určitý proces, který má tendenci se legalizovat a má tendenci vlastně vytvářet představu, že jaksi teď jsme na tom dobře. No, a potíž je v tom, že to všechno je na dluh. Teď začínáte vnímat někteří, že jde do tuhého. Vidíte, jak se mění planeta, mění se klima. Vidíte, co se kolem vás děje. Stále častější, řekněme anomální děje. Vidíte, že už opravdu je tu reálný posun. Ta setrvačnost toho systému je obrovská, včetně vás jako života, zástupců života, ale i planety. A ona vyžaduje velmi dlouhou dobu, než se začne dostávat do pohybu. To je jako když chcete pohnout "auťákem", který má 20 tun, tak na to asi nebudete stačit sami, pokud nejste Bivoj, ale budete muset působit i tak dlouho a bude vás muset být víc, aby se začal pohybovat. A získá setrvačnost. A pak zase je problém ho zastavit, že jo. To jaksi budete muset brzdit brzdami, anebo jinak. A tak je to s tím problémem, který popisujete. Z nečíselných možných jaksi pohledů se zdá, že jsme zahájili vlastně boj proti sama sobě, že jsme nepochopili své místo nebo jsme se z něj vlastně vymanili. A začíná to u filosofie druhu. Když máte řekněmež úctu ke všemu, vnímáte to jako potřebné, cenné a jinak, tak se k tomu chováte jinak, než když máte filosofii, že jste vrchol stvoření a že všechno vám má sloužit a že je vám jedno, jestli tady něco rozsekáte na padrť, počínaje rostlinou, anebo konče tím zvířetem. Svým způsobem vytváříte kulturu násilí, boje, protože je to kultura, kdy silnější vyhrává, což je naprosto dekadentní a hloupá filosofická představa, protože vy nemůžete zvítězit nad svojí matkou, nad svojí kolébkou, protože jakmile se vám to podaří, tak se právě dokončil váš zánik, a nemůžete dokonce ani existovat bez všech ostatních, přestože nevidíte souvislosti. A ty souvislosti jsou nyní postupně odhalovány. Čili ten systém, který zde byl, který začínal nějakými sinicemi, které před miliardami let začaly vyrábět ten kyslík a změnily vlastně tvář planety. A pak začal ten vývoj, který všichni vidíte a který pokračuje do dneška a půjde dál. Tak to všechno mělo svoji logiku. Byla tam období, řekněme, vykolejení, ale vlastně druh, který má tu největší možnost se vykolejit, je člověk, protože zdánlivě k sobě nemá vlastně partnera. On dokáže díky inteligenci překonat všechny obtíže. No tak vrchol je třeba, když za přítomnosti několika vagónů kyslíku a řekněme hydrazinu nebo čehokoliv, dokáže bydlet v plechový rouře na oběžné dráze, kde má docela problém. No, pak se vrátí a má zřídlé kosti a sotva a sotva. No, no je to úžasné. Napřed si zničí Zem a potom bude bydlet na Marsu nebo na Měsíci. To je naprosto skvělé - v podzemních tunelech, protože tam si uchová ten kyslík, a je to skvělé. Je to skvělá myšlenka. Čili vy máte to nejkrásnější obydlí, které si můžete představit, plné krásy, milosti, vzájemnosti, samozřejmě i vzájemného boje a tak dále. No tak jaksi není na světě ten tvor, kterému byste se neubránili v podstatě, pokud teda to není zrovna žralok a vy jste teda na tom prkně. No, ale však mě asi chápete, jak to je. Čili je tu to místo. Když půjdete strkat ruku do tlamy tygra, no, tak se někdy stane, že kousne. Ale vy tam nemáte co dělat. No, takže nějak tak. Čili každý má mít svoje. No, někdy to vyjde. Tuhle jsem prošel tygří rezervací, aniž jsem to pořádně věděl. A ti strážci tam na mě koukali jako na exota, spíš na blázna, protože tam se chodilo jenom za doprovodu těch strážců a já jsem tam potkal nejrůznější zvířata a... no hezký to bylo. A ten den zrovna neměli na Pfeiffera chuť ti tygři. No. Nebyl jsem pro ně dobrý rohlík. Takže vy máte úplně to nejúžasnější. Protože je to vycizelováno logikou toho vývoje do absolutní krásy a rovnováhy. Krásný vodopády, hory, rostlinstvo, louky, kvetoucí louky, ale i vaše pole a všechno to ostatní. A vy cítíte nutnost a potřebu se vzdálit na ten Měsíc, abyste tam pěstovali pod sklem, ve skleníčku pár rajčat, anebo nevím čeho? No, tady stačilo zasadit semínko a ono to vyrostlo a měli jste právo si to zasadit, protože vy taky potřebujete z něčeho žít, ale to si zničíte. No, a tak jako správný hýbatel rozšíříte na Zemi pouště, zvýšíte vodní hladinu, co zbyde, to vysekáte, vyplužíte, otrávíte. No, a pak bude jediné řešení prchnout na ten Mars. Ale tam už to bylo, přátelé, na tom Marsu, víte? Tam už to mají za sebou. No, tak kdo ví. Nejbližší planetární systém je od nás dost daleko. Dokonce nějaké světelné roky, což samozřejmě není problém, protože my budeme mít rakety. Akorát, že abysme tam dolítli, tak za současnosti je to naprosto imaginární, nesmyslné. Už když se jenom chcete domluvit s někým, tak to trvá vteřiny na Měsíc a roky někam dál. A to je člověk a on se tomu obdivuje. Ale teďka už je potřeba toho člověka odstranit, protože v té kosmické lodi přece nemusíme s sebou vozit kyslík. Proboha, proč? Vždyť je to hloupost. Tam může být robot. A proč by tady měli být vůbec ty lidi? Vždyť napřed uděláme kyborgy, tak jim dáme umělý ruce a nohy, aby unesli tu tunu těch dělostřeleckých granátů. No a později koneckonců jim dáme jenom ten mozek. No a ještě později - vždyť přece ten křemíkový mozek bude vlastně lepší. Už dneska je ta umělá inteligence často mnohem chytřejší než vy. No a tak dále. Takže to je vrchol vývoje. To je vítězství vývoje, biologického vývoje na planetě Zemi, který končí tím, že tento biologický subjekt se hodlá zničit a hodlá zničit svoje prostředí a považuje se za inteligentního, za správného, za úžasného. Možná, že ani ta sebevětší knihovna, v které máte všechny vědecké studie celého světa, není důležitější než váš vztah k tomu, co je. Abyste to pochopili. Něco strašně zvoráte a pak co uděláte? No přece to spravíte. Všechny ty nešťastné vaše oběti posadíte na váhu, změříte, nasadíte jim vysílače, aby se zachránili. Jen jedno neuděláte. Důvod, proč k tomu stavu došlo. To je typické. Pak se pokusíte vytvářet podmínky té záchrany. Vy ještě vůbec nechápete, co je to život, co potřebuje. A tak i ta vaše záchrana nakonec vůbec nemusí fungovat, protože systém funguje jako celek a kdykoliv z něj odstraníte významné části, tak fungovat prostě z principu nemůže. A můžete mít jakékoliv představy, studie a tak dále. No, takže tak nějak. Těšíte se do těch trubek? No. Takže řešení je přemnožit se, zničit všechno, co ještě zbylo. Vytěžit poslední zbytky rud, zničit všechno, co bylo ještě trochu k životu, protože my přece máme právo jako druh. Kdo by nás omezoval? Jak jsem vám říkal: První cesta v Indii je 1 miliarda, poslední 1,3 nebo 1, 4. Teďka 1,5 - za krátkou dobu, na prostoru, který je naprosto omezený. Je to sice velká země, ale přátelé, zas tak moc ne, protože významná část je neproduktivní z pohledu, což je dobře. Oni si tam ještě zachovali ty pralesy a další věci. A taky tam nemůžou, bojí se, že by něco sežralo. To je vlastně taky dobře, protože ještě nedokázali vnímat svoji lidskou podstatu tak nadřazenou nad vším, aby to dokázali zničit a zavraždit. Ještě ne. Ale přijde to, nebojte. Moderní podoba. Takže hřiště je nastaveno. To hřiště má svoje pravidla. Ta nevymyslel člověk. Naopak je velmi hrubě porušil. A jediná cesta je vrátit se pokorně, ne na stromy a do jeskyní, ale k rovnováze, chápání sebe a vztahu k celku. To jediná cesta. Každá jiná vede k nutnosti zásadních změn. A to právě žijete. Když jsem začínal s přednáškami před 30 a více lety, tak jsem vám to povídal stejně. Až tohle budete poslouchat za 10 let, tak mi budete rozumět ještě mnohem víc, víte? No, takže tak. A mě to učil Zezulka dávno a dávno a měl ve všem pravdu, co řekl. Stoprocentně. Naopak ti Epigoni, kteří se "prsili" čímkoliv, pravdu nikdy neměli. Takže v této chvíli nevidíte vůbec žádnou cestu k nápravě. Cesta je dohoda. Lidé se musí omezit. Musí pochopit, že v zájmu zachování sebe i planety musí mít nejvýše jedno dítě. Pokud to půjde. A když budou mít dvě, tři, 15, to už je jedno. Ale musí to být snaha, protože pokud bude pokračovat geometrická řada... Věda se dokázala vyjádřit, že není problém uživit 10 miliard lidí. V čase, kdy několikrát přesahujeme veškeré dostupné zdroje. Co to je za inteligenci? Kdo to je? Kde studoval? A pak jsou tady aktivisti. To je taky zvláštní sorta lidí, rozumíte? A je to stejně špatné skoro jako ti "ropáci". Ta pravda je někde uprostřed. Je vlastně v logice inteligenci, normálním chápání. Ale je to o tom vztahu já a ne já. Je to návrat člověka mezi ostatní život. Protože člověk je život jako každý druhý. Když tu budou nějací dravci a zvítězí, tak chcípnou, protože když budou tak úspěšní, tak sežerou všechno, co je jejich potravou. A proto v přírodě nikdy tento stav za normálních okolností... Nebo ne nikdy, neříkej nikdy, nikdy, ale běžně nenastává. Vždycky je to ta rovnováha žížaly - kosové. Je víc žížal, je víc kosů. Je to vyrovnávání, ale člověk již není nemyslící tolik jako nižší tvorové, ti nevidí ty dosahy, dopady. Člověk má vyšší inteligenci a má se tedy povinnost řídit sám na rozdíl od těch kosů a žížal, kteří podléhají zcela přírodnímu zákonu. I když je to zázračné. Oni fungují dopředu, jako by věděli, co nastane. To člověk nedělá. No a žádné boje a žádné války a žádné předpisy. Dobrovolně. Pochopit, kde se nacházíme. Vždyť už to vidíte, kam to spěje. Lidé se musí navzájem dohodnout v míru a jako jeden druh pochopit, že nemají jinou šanci. To je cesta. Všechno ostatní je omyl. Na zbylém hřišti zbydou další kohouti, kteří budou chtít z toho mála, co zbylo, pro sebe vytěžit maximum. A to i za cenu, že budou ostatním kohoutům šlapat po hřebíncích. To je logický další vývoj. No. A tak se ten boj jen znásobí - až do určité fáze. No a to stačí. Děkuju. Kolik máme? No už je moc. Poslední dotaz. Dobře.

DOTAZ: Na čem skutečně záleží?

ODPOVĚĎ TP: Děkuji. Dnešní přednáška je u konce a jenom teda si neodpustím to, že to, co jsem tady řekl, je to, na čem záleží nejvíce, tedy v podstatě na vašem lidství, protože nelidskost přináší zmar. A pozor na -ismy, pozor na nedomyšlení, pozor na fanatismy. To všechno je samozřejmě špatně, a přesto existuje i opak, tedy hledání rovnováhy. Takže na tom záleží. Chudáci zvířata, ale i to je jejich osud. Když vidím tu hrůzu těch zvířecích dětí nebo tvorů, který jsou zcela odkázáni, ale i lidských tvorů. Konflikty, vraždění, hlad, všechno je to naprosto zbytečné. Naprosto. Jako by ti lidé potom toužili. Ale jedinec tady nezmůže moc. Dokonce ani aktivista ne. No. Tazatelka: Mohla bych jenom něco říct k tomu. Mě napadlo, jestli to Bůh, to vědomí nemůže zařídit tak, jako když rodiče zastavují nerozumné děti, co jsme my jako lidstvo. Co to prostě jednoho dne utne, abysme se...

ODPOVĚĎ TP: Milá tazatelko, co chápete pod pojmem zastavení dětí? Uvědomujete si, co jste právě řekla? (Tazatelka: Třeba přírodní události.) Řekl jsem vám, kam to vede. A ty přírodní události musí mít nějaký důvod, smysl a logiku. Musí z něčeho vzniknout. Musí být nějaký následek. Ano? (Tazatelka: Ano.) Pak jsou to i události, které zdánlivě nemají příčinu, a přesto se stanou. Já nevím... Jenom proto, že nevíme proč. Když se vám změní zatížení zemského povrchu miliardami a miliardami tun ledu například nebo se změní, řekněme, umístění zemského jádra nebo něco jiného, to už je jedno, tak to má nějakou příčinu logickou. Jsou tu astronomické vlivy, jsou tu krize - dvě za Platonský rok, a přesto ty krize můžou být naprosto rozdílné. Může mít vlastně ta krize svůj průběh a vždy se stane, ale pak může být posílená, může být velmi, velmi posílená až do katastrofických rozměrů velkých. No, a bude to ještě mnohem složitější. Takže samozřejmě, že svým způsobem ta logika té myšlenky existence, vývoje má svou sílu. To není náhoda, přátelé. Nic z toho, co existuje, není náhoda. A ta myšlenka, která je za tím vším, matrice toho, co jest, má svoje zákony. Vzpomeňte na jisté město, které je u Mrtvého moře. No, ale pokud se to stalo a ono se to stalo, tak zase to mělo nějaké příčiny a mělo to nějaký průběh, něco to způsobilo. Ty kuličky té síry či co to bylo, nepřišly odnikud. Oni přišly tehdy, kdy měly. Vy se bojíte dneska asteroidů. Bojíte se kde čeho. Nejlepší obranou je vaše duchovní způsobilost. Všechny vaše rakety jsou, když to bude "mět" být, úplně k ničemu. Buď je neuvidíte, anebo to stejně nepůjde, když to bude "mět" být. Takže ten Bůh má obrovskou zásobu. Chcete-li myšlenka, tvůrčí myšlenka, chcete-li Bůh má obrovskou zásobu trpělivosti. No, ale zeptejte se vojáka v první válce nebo v druhé válce. který je v zákopu, který je plný vody, krys, štěnic, jak on vidí tu svoji realitu. No, takže nějak tak. Tak to už stačí. Dobře to dopadne. Něco dobrého na závěr. Nemusíte mít obavy. Ten děj musí proběhnout a už žijete ty důsledky teďka, viďte. No tak se děje, co děje a žijete. A rohlíky ještě mají, zaplať Pán Bůh. I když je bohužel, moc nesmím. To je ústrk osudu. Jedna z nejstrašnějších osudových událostí, která mě potkala, no. A tak žijeme, co máme a každý z nás zanechává svoji stopu. A to je všechno. Hlavně si uvědomte, jak se neděje nic proti té vlastní příčině toho zmaru, který tu je. Vůbec nic. Nikdo nemluví o nutnosti omezit potřebnost člověka jako druhu na planetě. A všichni hledají nejrůznější kontejnery na tříděný odpad. To je dobře, ale neřeší to nic. Za 14 dní vás bude o miliardu víc. No, a už jste to vyřešili, že? Nikdo to neřeší. Vůbec nikdo. Co to jen bylo konferencí, nejrůznějších deklarací, memorand. Nikdo to neřeší, protože mír mezi lidmi, to je utopie. Bude nás míň, nebudeme mít dost silnou armádu, vyrobíme málo HDP, abysme si mohli koupit ještě víc tanků, letadel. To je přece potřeba. Proč bysme si tedy omezovali svoje vlastní lidi? Soused ten to neudělá a pak nás přijde schlamstnout, no. To je logika druhu. No, takže jsme se od toho středověku moc neposunuli. Akorát se nám zlepšily naše možnosti, víte? Tehdá sice kalhoty vydržely několik generací a to my nepotřebujeme. My oblečeme celou planetu čtyřikrát do roka. Je to tak? Sice to vydrží chvíli, ale je to jedno. Musíme přece vyrábět. No, a tak dále. Takže ten systém má svoji logiku a teďka jak to měnit, že jo, to je prostě složité. Nezpůsobit katastrofu v tom systému. To taky nebude dobře, když prostě v zájmu svatého ekologického grálu umoříme půlku lidstva hladem třeba. To by nebylo dobře. Čili to musí mít svoji inteligenci to řešení. Musí být... No a tak. Á, pardon. Vidíte, čas se naplnil. Tak. Já se s vámi rozloučím jako pokaždé. (Potlesk.) Ještě se budem loučit. S pomocí Boží. Budiž s námi světlo, pomoc. A já se vždycky na konci loučím po svým, tak mi to promiňte, ale jdeme na to. (duchovní obřad.) Za několik dalších let se postupně ta věc začne měnit stále rychleji. Už v prvních 500 letech bude věc o hodně lepší, dobrá. Za 3 000 let budete již na prahu úplně prostě pro vás nepředstavitelné éry. Vrchol za 12 000 let. Mění se to, nyní začíná další cyklus. Nemusíte mít obavy. Život neskončí a my všichni tam musíme teda samozřejmě, ale tak se třeba tam narodíme v příštím životě. No proč ne? Tak ať je vám dobře. Strach není dobré řešení. Ničemu nepomůže. Jsem tím, kým jsem a stojím tady a teď a žiju to, co mám. No a co? Tak to je. Všichni tak museli žít. I vaši předci i vy a berte to jako i civilizační vlastně podobu vývoje. To se musí projít, jinak to nejde. Negace, odpor, zlo, to nevyřeší - v žádném případě. Takže žádné blacklisty. To bysme tam museli všichni. Mějte se.