Dobrý den, pěkně vás vítám při pátku. Můžeme začít. A - kousek blíž. Kousek blíž. Dobře. No, ať dělám, co dělám. Jak nám to spadlo posledně... Tak možná, že to bude lepší. Tak. Tak jo, ještě jednou dobrý večer. Začneme s tím, co jste připravili a vy všichni víte, co řeknu. Takže - a to myslím vážně - tedy mohu říct jen to, jak jsem byl učen, jak znám. A vy sami si uděláte vlastní názor. Je to jen názor jednoho z vás a každý z vás je tady sám za sebe. Tak začínáme. To je paní Lucie, které děkuji za to, že mi bude přečítat.

DOTAZ: Nebude příští rok zas v plánu nějaký výlet? Loňský Blaník byl úžasnej - hned po Řípu.

ODPOVĚĎ TP: Aha. To se mi musíte ptát až po Novém roce. Já ještě nevím. Uvidíme. Myslím si, že by to nebylo špatné se někde potkat. Je to už tradice a nezáleží to jen na mně. Takže uvidíme, jak se to podaří. To, co nás čeká nejdřív, je samozřejmě Říp 30. březen, jako každý rok. Na to se těším a uvidíme, jak to půjde všechno dál. Tak.

DOTAZ: Tak, další dotaz se týká druhého ročníku DUBu. Můžete říci podrobnosti?

ODPOVĚĎ TP: Tento dotaz patří do prvního, do prvního stupně. Tam se ptejte na druhý stupeň.

DOTAZ: V jedné z přednášek hovoříte svou zkušenost s prvním čtením knížky JZ. TP: Mhm. Pokračování dotazu: Že jste musel číst po třech stránkách. TP: Po dvou. Pokračování dotazu: Musím říct, že jsem to měla velice podobné. Někdy i po jedné. TP: Taky tak. Pokračování dotazu: Pak jsem ji četla znova asi za rok od prvního čtení a přečetla jsem ji za dva dny vcelku. Nyní po třech letech. To mám podobné jako na začátku. Myslím si, že to souvisí i s mou nynější zahlceností, že mám nyní více starostí. Mějte se hezky. Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: Hm. Taky se mějte hezky a možná je to ještě jinak, protože poté, co už si myslíme, že něco víme, můžeme zjistit, že nevíme nic. A začínáme od začátku. Takže to je otázka, to je u každého jinak a v podstatě já můžu posloužit pouze osobní zkušeností, tedy jak víte jsem nakladatel a připravovali jsme sazby a to už desítky let, vlastně už těsně po revoluci. A musím říci, že tedy jsem ty texty četl mnoho a mnohokrát a že pokaždé jsem měl dojem, že jim rozumím zase o kousek více, což je pozoruhodné, protože v té knížce není nic jiného než to, co tam je. Pak nezbývá jediný, tedy jaksi možný výsledek, že se mění čtenář. No, takže tak. DOTAZ? Tak, teď je tady dotaz - odkaz, že jste odpověděl na předchozí dotaz tazatele, tazatelky. Děkuje, ale bohužel nepochopila podstatu odpovědi, takže ho chce položit znovu a shrnuje do jedné otázky. Reakci přežití máme z dob, kdy jsme byli zvířaty nebo kdy jsme byli pračlověkem? Mám ale pocit, že jste hovořil na jiné přednášce, že pračlověk není náš předchůdce.

ODPOVĚĎ TP: No, pračlověk asi ano. Je otázka, jestli neandrtálec nebo kdo z té - vlastně z toho stromu těch větví toho života - byl naším skutečným předkem. To musí nám říct vědci, kteří to zkoumají a určitě nám budou to upřesňovat stále více. Teďka podstata dotazu. Já jsem tomu úplně nerozuměl. Řekněte mi to svými slovy, Lucie, prosím vás. Pokračování dotazu: On je tady ještě jakoby dotaz v úplném znění tak, jak byl pokládán. Tak jestli ho mám přečíst. TP: Tak ho přečtěte v plném znění, protože já tomu úplně nerozumím.

DOTAZ: Pokud se mluví v psychologii o tom, že máme reakce přežití, například všímání si více negativních věcí z dob, kdy jsme museli žít v jeskyni. Co si pamatuji, vy ale hovoříte, že žádný pračlověk není náš předchůdce, že je to větev, která se odklonila? Takhle asi ne. Takhle bych to asi nikdy neřekl, ale upřesněme to teda, jak jsem řekl, teď ten jaksi přímý náš kořen a strom jistě bude nějaký. Ale co se týká toho, co se týká toho, (já si musím sednout kousek zřejmě dozadu, protože slyším jakési zázněje, Zdendo. To bude asi v nastavení, ale to uděláme jindy.) Takže... Názory na vývoj člověka jsou různé. Jsou lidé, kteří přísahají na to, že do vývoje zasahovali mimozemšťané a že to byl přenos DNA, řekněmež mimozemského původu. Jiní přísahají na to, že jsme vznikli tu nebo onde, ale ono mnohem důležitější je, kdo jsme, než odkud jsme. Je zvláště v dnešní době nesmírně důležité, kam v tom stále jasněji rozděleném našem hejně se cítíme patřit, co podporovat, kdo jsme. No, a to je opravdu důležitější než to, jestli praotec Janeček vařil ty mamuty s tím koprem nebo zda to bylo jinak. Ono to všechno vychází v podstatě tyto názory z mého pohledu, a ten je jistě čistě soukromý, vychází z té lidštiny. Člověk má tendenci hodnotit, fabulovat a představovat si nějaké děje i na té společenské úrovni podle toho, jaký sám v té chvíli a jaksi civilizační době sám je. Čili pravděpodobně by se to velmi lišilo v různých dobách. Byly doby, které byly dobou, řekněmež velmi neklidnou. Byly doby, které byly velmi klidné po staletí a tisíciletí. Tenkrát nikdo s nikým nebojoval, nepotřeboval se zviditelňovat, nepotřeboval kamarádovi něco ukrást. Naopak byla to doba, kdy lidé žili pospolu, a nejenom lidé, ale kdy byli zapojeni i do prostředí toho světa, kde žili. Pak se to nějak začlo kazit a skončilo to dobou, která je vysloveně násilná, která je temná, kdy všichni spolu bojují, chtějí něco získat, kdy tam ego hraje první roli, vítězství je naše, no a tak dále. Svým způsobem to vlastně nepřímo popsal i ten náš velikán, však víte, začíná od Č, a je to tedy KČ. No, tak se mu říkalo za dob pana prezidenta - KČ. A on to viděl stejně jako mnozí, kteří jsou nadáni trochu řekněmež větším odstupem od té animální podoby, kterou tady zmiňujete, a kteří jsou bohužel něco jako bílé vrány. KČ k nim rozhodně patřil. Pokud se týká toho, co tady převládlo, je temnota, strach. Lidé se bojí katastrof, lidé se bojí kdečeho, lidé se bojí řekněmež i na své rovině, tedy aby uspěli, aby lidi je neodsuzovali nebo tak nějak jinak. A ten strach zakořenil vlastně do samých základů společnosti. To, co ten strach vytěsnil, je hlubší vědomí, chcete-li duchovní vědomí, bytosti, která může být zapojena a může vnímat také život trošku jinak. Představy racionalistů některých, jen některých, zdůrazňuji, jsou o boji. Tak vyjadřují svůj lidský současný stav. Všechno tedy směřují do soupeření a boje. To znamená, silnější vyhrává, slabší je sežrán a uveden do nebytí. No, nikdo nikdy větší hloupost nevymyslel. Je to odznak lidského poklesku. Příroda není místo souboje, ale jsou náležitosti, a to i v oblasti, kterou vnímáte jako boj. Tedy jedno naléhá na druhé, jedno živí druhé, jedno podporuje druhé a teprve ten celek je tou pravdou. Už jsme téměř zničili tuto Zem ve své patologické filosofii, protože se domníváme, že ti silnější zvítězí. No, jsme silnější díky inteligenci a již jsme téměř zvítězili nad vším, co tu je. Nad stromy, vodstvy, vzduchem, horninami, nad vším. Jsme vítězi. Akorát, že si to vítězství, takovýto vítěz jen málo užije. Vítězit tím, že tnu do větve, na které sedím, to udělá jen primitiv. A tohle lidstvo se tak bohužel chová. Čili i tyto představy o tom, že ten, kdo vidí na kilometr daleko myš, je lepší než někdo jiný, kdo nevidí ani na centimetr - třeba krtek, je velmi padlé a velmi hloupé. Rozdělovat svět na užitečné tvory, neužitečné tvory například nebo jinak je známka neobyčejné padlosti lidského rozumu a inteligence. Nejhorší na tom je, že ta neinteligence má tendenci se vlastně v jistých fázích rozšiřovat, předávat, a to zvláště tam, kde chybí rovnováha mezi ráciem a emočním myšlením. Takový tedy velmi racionálně vyspělý jedinec tvoří "o sto šest". Bohužel tvoří ke svému zániku a tak dále. Čili z toho dotazu zaznívá vlastně ta středověká a starověká představa, že tedy všichni vítězí, ti silnější. Jenomže kdyby ti silnější vítězili, tak tu už dávno nemáme ani nohu. A víte proč? Protože když zvítězí, tak nemají co žrát, protože všechny sežerou. Ale ono je to jinak. Ti, co žerou, jsou u těch, kteří nejsou sami schopni pracovat na svém vyrovnání jakousi rovnovážnou pojistkou. Hodně kosů, hodně žížal, málo žížal, málo kosů. Jestli rozumíte. Tak je to v přírodě zařízeno. Čili ten kos je tady proto, aby ta žížala se nepřemnožila. A tak to platí ve všech jiných oblastech. Čili je to spolupráce, když vidíte, jak spolupracují houby se stromy, jak spolupracují v podzemí stromy navzájem se sebou, jak spolupracují zvířata a tak dále. Toto je téměř dnešnímu člověku cizí. On vidí jenom sebe. Já, já, já. A myslí si, že jeho další vynález, který udělá, ho posune dál k vysněnému ráji. Bohužel opak je pravdou. Vidíte už nyní, že ráj se nám poněkud hroutí. Všímáte si? No. Ostatně podle konferencí, které se tím zabývají, můžete dělat statistiku. Stále jich víc přibývá, ale stále se nic neřeší, protože to, jak se to chce řešit, je po lidsku - po tom egoistickém a tudy to nepůjde. Takto se to totiž vyřešit vůbec nedá. Bude to tedy jenom marný boj skrze tisíce dobrých přesvědčení a výrazů a prostě výsledků, dobře míněných rad nebo zákonů, které nakonec stejně nebudou fungovat, protože ta hlavní příčina stojí jinde. To všechno vlastně nepřímo zaznívá z toho dotazu. To je to daleko, viďte? To si vymýšlím. To jsou hlouposti, co tady povídám. Já vím. A přesto to je vlastně jeden jediný svět. A je tu jeden svět, je tu řekněmež jedna logika, která není zdaleka jen racionální, ale je i tedy emoční logika. A teprve ten rovnovážný výsledek může přinášet něco, co bude stát za víc než fajfku tabáku. Takže děkuju.

DOTAZ: Chci znát svou budoucnost, jestli mě děti zničí nebo ne a jestli mě zničí snacha. Je to možné vědět?

ODPOVĚĎ TP: Mhm. No, možné to vědět možná je, ale je otázka, jestli to máte vědět, protože jak si tak všímám ve svém životě, tak lidé většinou neví. Ví tady někdo, že ví? No, přihlaste se. Kdo ví, že ví? Nikdo se nehlásí. Já to nechápu. A co to znamená? Tak na jedné straně to znamená to racionalistické, že tedy je tady kauzalita a že co se nestalo, ještě se nestalo, tak to nemůžeme vědět a tak dále, že? No a na druhé straně je tu přírodní zákon, který říká, že většinou nesmíme vědět. A to většinou znamená, že někteří mohou vědět. No, a to je asi všechno. Tedy každý pól čehokoliv má svůj protipól. Čili nevědomí má také na druhém pólu vědomí a všechno mezitím. Někomu z vás se třeba objeví část života ve snu, v nějaké krátké vizi nebo jinak a bude to správně. A to jste to ještě nežili a nic nevíte a třeba se to týká něčeho, co se stane za rok, za pět, za deset a ono se to opravdu tak odehraje. Pak jsou třeba ti, kteří mají znát a to zprostředkovaně od někoho jiného, kdo má ten dar, anebo nakonec mohou znát i sami, pokud to chtějí. Těch, co chtějí, je většinou stále méně. Víte proč? Napadne to někoho? Když jsem a jsem v proudu, tak přijímám vše, co přijde, ať se stane, co stane a budu se pokoušet pracovat nejlépe, jak dovedu kdykoliv. Tedy nějaké vědění o tom, co bude nebo nebude, nemusí být až tak zásadní. Bože, staniž se. A Bože, ať dokážu v tom, co se děje, být co nejlepší složkou. To je všechno. Dej, abych neudělal chybu. Dej, abych neuškodil. Dej, abych byl pomocí, abych mohl také jako každý z vás splnit svůj životní úkol a tak dále. Strach v životě není dobrou volbou. Nikdy ne. Přináší nad jistou mez vždy negativum. Jistě nesahat na plotnu - to nesahejte, protože se budete bát, že se spálíte a to proto, že budete to pravděpodobně už mít vyzkoušeno. No, ale jinak nad tuto mez... Takže žijte na první dobrou, jak nejlépe dovedete. A jestli se to podaří nebo nepodaří - no, to už je jiná věc. Komu z vás se tady v životě všechno podařilo, co jste chtěli? Je tady někdo takový? No, zatím se ty ruce moc taky nezvedají. Mám dneska nějaké líné posluchačstvo, které šetří svoje ruce. A to je odpověď. Čili stane se to, co stát se má. A vy musíte snažit se pracovat, nebýt tedy mouchy, snězte si mě, ale zároveň v té práci toho života musíte vědět, že jsou tady hranice, které dovolují vám mnohé měnit, konat svobodnou vůlí a že jsou také hranice, které tam už nesahají. No, a to je všechno.

DOTAZ: Teď je tady zdravotní dotaz. Jaký je váš pohled na to, když zub nereaguje vůbec na chlad? Vždy musí být mrtvý? Jakože se dřív nechávaly mrtvé zuby v dutině ústní a nyní se většinou ošetřují endodoncií. Je to pro mě zmatek, jestli se přiklonit k novému přístupu nebo zůstat u konzervativního názoru a odmítnout kanálky.

ODPOVĚĎ TP: No, tohle to je otázka pro tedy zubního lékaře, ale odpařující se plyn působící chlad na vatičce vašeho lékaře přiložený na zub může způsobit docela tedy - už jste to vyzkoušeli taky někdy, když doktor zkoušel, jestli zub je živý nebo mrtvý? No, takže třeba citlivost na ten chlad vyvolá poměrně ostrou bolest a hned víte, že je živý. Takže ať to zkusí váš doktor a pokud je mrtvý, no tak pak zřejmě asi, a já tomu nerozumím, já nejsem lékař, je přesto bezpečnější ty kanálkové výplně. A to opět má svoje pravidla zřejmě a já se tak budu fabulovat. Je důležité, aby ty kanálky byly zcela vyplněny bez žádných bublinek a tak podobně. Musí to mít udělané řádně. Ostatně, pokud vím, tak v Německu vám pojišťovna neproplatí zubní výplň, pokud není doložena rentgenem. Možná se mýlím, ale tak to bylo. Takže... Ježíš, to by bylo neproplacených kanálků. Jdeme dál.

DOTAZ: Chci vyjádřit vděk za online přednášky, že i přesto, že nemůžu bohužel z více důvodů dostavit se osobně na přednášku, mám možnost poslat i online dotaz. Je to pak pro mě vždy pokorná radost, když se zrovna vybere můj dotaz. Zároveň si ráda poslechnu i dotazy jiných a přeji jim, že zrovna jejich dotaz byl vybrán.

ODPOVĚĎ TP: Je jedno koho, je důležité, jak je odpovězeno. To je velmi důležité. A co se týče jaksi těch odpovědí, často lidé říkají, že jsou splněny jejich otázky i třeba z těch jiných vláken, které vedou k tomu, jako kdyby byla naplněna jejich vlastní. To bývá, je to jakási synchronicita nebo podobně. To je možné.

DOTAZ: Dobrý den, mistře a žáku, milý pane Tomáši. TP: O, Ježišmarjá.

DOTAZ: Opět spíše filosofický dotaz. Svatý hřeb z pravého kříže z Milovic. Zařadí se tento nález mezi nejvzácnější na našem území?

ODPOVĚĎ TP: Kde ho našli? Tady u nás někde.

DOTAZ: Milovice.

ODPOVĚĎ TP: Milovice. Podívejte, to byla raketová základna. Jo. No, a teďka ta podstata: to zařadí se?

DOTAZ: Zařadí se tento nález mezi nejvzácnější na našem území? Ještě tady pak doplňující otázka. Co soudíte o symbolice této relikvie?

ODPOVĚĎ TP: Hm. No, já tu vidím dvojí pohled. Pakliže je to pravda, je to historický artefakt. No, a tedy pro nevěřící Tomáše svým způsobem jaksi utvrzující. Dneska jistě se někdo domnívá, že Ježíš nebyl ani ukřižován, že to se dá říct. Dokonce už někdo říkal, že Jidáš, Jidáš byl fajn kluk, že to byl vlastně... se svolením Ježíše se nechal prásknout. No, i když Ježíš měl přeci svoji práci, měl lidem dát světlo, měl jim dát cestu a že by teda Ježíš o své vůli jaksi poňouknul Jidáši, aby ho prásknul, aby tu cestu už nemohl těm lidem dávat, aby ho zavraždili? No, to je docela kuriózní. No, čili na jednu stranu je to důležité. Ten hřeb bude mít pravděpodobně tak 14 x 14 mm, jestli si dobře vzpomínám, nebo 12 na 12 mm. Kdysi když jsem studoval Turínské plátno a tak dále. No a pak je tu ten druhý pohled. Přišel Ježíš proto, abysme ho připíchli na kříž? Pravděpodobně ne. Čím nás změní, když se nechá námi zavraždit? No, do určité míry je to ten příklad té obrovské odpovědnosti a odevzdání se a oběti, ale přece samotná podstata příchodu někoho tak velkého spočívá v tom... Vždyť sám řekl, jsem cesta a tak dále. Rozumíte? Čili má dát těm lidem směr, kterým se mají věci zlepšit lidské, aby to mezi lidmi bylo trochu k přežití, aby se svět nemusel utápět tolik v krvi a tak. Takže z toho druhého pohledu je to samozřejmě hrůza. Je to součást mučícího nástroje. Kříž Ježíše je římský mučící nástroj, který hojně užívali nejenom jaksi v době Ježíšově, ale i předtím. A ostatně i s Ježíšem umírali ti dva další a tak dále. To byla taky politika, víte, protože přeci se muselo před tím národem ještě jakoby dotáhnout tu zvěst, protože byli manipulováni, byli, byli vlastně jeho soukmenovci, byli těmi farizeji vedeni k představě, že Ježíš je prostě zločinec, že je to člověk, který je ohrožuje svými postoji a proti Římu a tak dále. A k tomu patří i to, že vedle něj umírali na křížích zločinci. To přece se... to je vlastně vzkaz, to je politický vzkaz. Rozumíte? Oni nepotrestali jenom toho Ježíše, ale oni vedle něj postavili ještě dva další zločince, kteří propadli tedy tomu hrdelnímu trestu. A to dávalo lidem další možnost, aby s tím lépe souhlasili. Protože když Ježíš šel na svoji popravu, tak to tedy obecenstvo řvalo: "Ukřižuj, ukřižuj." Ostatně obecenstvo se vždy velmi rádo dívalo na popravy. Vzpomeňte třeba na tady naši historii a tak dále. A tady to nebylo jiné, ale řekl bych, že přece jenom v té době bych já spatřoval, i když je to dávno, můžem říkat, co chcem, trošku větší míru toho fanatického nadšení pro tu... ale o tom, ono se to děje vlastně dodnes. Tak už mlčím. Čili tak i tak. Je to tedy památka, je-li to tak a jsou tady takové, památka na tento děj, na něj, na tu zhůvěřivost lidskou, na tu neobyčejnou hloupost a zlobu. No a jelikož se to týká jeho, no, tak kdybyste si našli hřeb z toho zločince, který vedle něj umíral taky, tak byste si ho vlastně nevážili toho hřebu asi moc. No, tak byla by to historie, ale tady je to něco. Čili kdo byl popraven. No a v tom teda jaksi ten význam toho hřebu samozřejmě stoupá. Když člověk stál, a podařilo se mi to dvakrát v tomto životě, před Turínským plátnem, tady ho máte, tak to nebylo moc příjemné. Protože to byl spojovací můstek s tím dějem, který tenkrát probíhal. A věru to nebylo opravdu nic pěkného. Byla to řezničina. No tak přesto na paměť všem věkům tady po něm zůstal ten kus té látky, dokonce v negativu. No a nebojte se, je pravý stoprocentně. Není pochyb. Tak nějak tak. Děkuju. To už lepší je rubáš, který byl utkán beze švů například a tak dál. Ostatně velkým příznivcem předmětů, které spojovaly jeho dobu s tou dobou minulou, byl i ten náš Karel, viďte. Kde mohl, něco šlohnul, anebo dostal. Uříznul kus kříže a tak dále a tak dále. Děkuju.

DOTAZ: Můžu mít dotaz? TP: Můžete.

DOTAZ: Děkuji. Dobrý den. TP: Dobrý den.

DOTAZ: To, že vlastně degradace naší společnosti je jasný výsledek dlouhodobé záležitosti morálního a duchovního úpadku. Můj dotaz je tak a víme každý z nás, co tady sedíme, že musíme každý sám za sebe. TP: Tak.

DOTAZ: Jo. A tím se vlastně propojíme, každý sám za sebe. A otázka zní: Je reálný, aby ta doba, která trvala dle mých nějakých jakoby znalostí nebo četby nebo vize, trvala delší dobu?

ODPOVĚĎ TP: Je, no 1000 let.

DOTAZ: Tak je reálný, aby to, v jaký teď jsme situaci, přišlo skokově, řekněme do 30, 50 let? TP: To je otázka pro...

DOTAZ: jestli jenom váš pocit jako z toho. TP:...pro jistou dámu, která se proměnila v sůl. Taková je odpověď.

PODĚKOVÁNÍ: Dobře, děkuji. TP: Jinými slovy, všimli jste si, že historie má tendenci se určitým způsobem kvantovat? Vidíme ty naše 18, které se najednou teď zase změnily nějak, viďte, ale sehrály v jisté fázi naší historie významnou úlohou. Ale to je jenom ta nejnižší úroveň týkající se třeba tohoto státu. Máte i svoje cykly v rodinách, ve vlastních životech, ale jsou také cykly nadnárodní, jsou cykly celoplanetární a tam samozřejmě mluvíme o mnohem delších úsecích. Nic na světě není náhoda. Všechno je řád. Z řádu jsme vznikli, řádem jsme a k řádu jdeme. Tedy nemusíme mít obavy. Má-li přijít tedy to, nač se ptáte ve své podstatě... No, tady jsem, tady a teď. Teď žiji, myslím, jednám a nechám na té logice toho děje, jak to bude dál. Ostatně, jak už jsem se vám mnohokrát vytahoval, ano, vytahoval, třikrát jsem byl na hranici, kdy tedy hrozilo to nebytí. Takže vyzkoušeno to mám. Kam to chodil? Do Humpolce? Nebo já už nevím. Kam? Posluchači: do Pelhřimova.

DOTAZ: Aha, do Pelhřimova. Tak. Takže tuto cestu jsem již vykonal. Sice ne do Santiaga de Compostela, ale tady jo, to je všude. To nemusíte do Španělska, nikam. To je kdekoliv tady teď. No. Takže co k tomu říct víc? To, co jsem už řekl. Tady a teď žijeme, máme nějaký svůj kredit a nerad bych rozhodoval - ani ve svém případě, zdali to otřepané rčení o tom, že živí budou... a tak dále, zda je pravdivé. Nechám to na jiných. Čili na strach si mě neužijete. Na strašení katastrofou taky ne. Vždyť ta katastrofa už je, přátelé. Copak to nevidíte? Ta je v plném proudu. Ale vlastností katastrof je to, že většinou to člověk nevidí, tedy pokud mu nestoupá voda v kvartýru. No, ale ona už tu je. Před desítkami let, když mě učil Zezulka, tak mi popisoval tyto děje. Tenkrát už to bylo v běhu, ale zatím ještě možná, snad by to šlo zastavit. No a ono se to všechno nějakým způsobem dál rozvíjí. No. Tak uvidíme. Teď proběhla konference další. Tuším, že v Riu. Hm. Možná kdybych tam zůstal, protože jsem tam byl pár dní předtím, že bych asi byl skoro náchylný k tomu, že bych byl zklamán, neb jsem skeptik v tomto. No, to už jsem naznačil. Pojďme dál.

DOTAZ: V kázání o slepém a Ježíšově skutku, kdy pomazal blátem slepému oči a řekl, ať se jde umýt do rybníka. Poté slepý najednou uviděl, viděl. Je to obraznost, že pomazal blátem slepému oči, nebo je to realita? (TP: Proč?) Takové zázraky dělal i JZ? Odpověď TP: Mhm. Zázrak v duchovní praxi nemá být dělán beze smyslu. V každé době je jiná míra. A tak v době Ježíše byla ta podstata lidského vědomí trošku jiná než dnes. Byla více intuitivní než dnes. Dnes je to racionální. Předtím to bylo více emocionální myšlení, a tak tady velmi pomáhaly právě ty obrazy a další příměry. A často jim dneska ani nerozumíme. To je na tom to vtipné, že dneska jsme někde úplně jinde. No a tak to mělo svůj smysl a řád. A když se podívám tedy na toho dotazovaného, tak samozřejmě, když byl důvod, tak se to stalo, ale ne proto, aby předváděl nějakou svoji urozenost, moc nebo něco jiného. Vždy, když to bylo třeba, mělo to smysl, něco to nadlehčilo, něčemu to pomohlo, tak potom se to stalo. A nevytahoval se s tím nikdy. Dokonce mně jako žáku o tom prakticky nikdy nemluvil. O tom naše povídání nebylo. To tam nebylo o tom: "Podívejte Tomáši, to já jsem támhle udělal to nebo ono." Kdepak. Já to začal se dozvídat, až když jsem šel po té historii a potkával jsem lidi, kteří ty věci zažívali s ním ve svých skupinách a skupinkách. A to jsem koukal někdy. Takže ano, odpověď zní, že ano.

DOTAZ: Zdravotní dotaz. Když mám málo železa, není to asi hodně málo, ale mírně, když mám velké psychické obtíže a obrovské únavy, je lepší železo doplňovat v tabletách nebo raději mít lehce nižší hodnoty železa.

ODPOVĚĎ TP: Je otázka, co to je málo železa nebo hodně železa. Uvažte, že poté, co věda dostoupila do schopnosti tyto různé tedy věci měřit, tak si vzala k dispozici nějaký vzorek populace. Tato populace je signifikantní tím, že pojídá maso na veliko. Maso s masem dvakrát "tejdně" a tak dále, teda čtyřikrát "tejdně", no. Což trošku zkresluje tu normu. Takže kde ta norma leží? Ta leží u anémie, to znamená tam, kde vidíme řekněme zřetelné poruchy, já nevím, dýchavičnost a tak dále a přebytek železa, kde teda vidíme důsledky zase z toho přebytku. Někde tam leží ta referenční pole. Pravděpodobně dle mého názoru, a tedy Zezulkova, je to referenční pole o něco níž než udává medicína. Ne o mnoho, ale o něco ano. A pokud se týká toho podávání železa, tak je mnoho způsobů, viďte. Nejkurioznější třeba byl maltoferrochin, což bylo víno. Říkám to dobře? Takže jste mohli trošku popíjet a zároveň užívat tedy té adice železa. A jsou tu prášky, jsou tu různé... Většinou u toho železa se musí vyzkoušet, co ten člověk snáší, protože tady bývají žaludeční nevolnosti při tom, někdy docela značné. Čili musí se najít to, vám poradí lékař, co by bylo nejvhodnější. Další poznámka, to už jsem vám tu mnoho říkal také. Železo dvoj-trojmocné, ale má ve svém jaksi procesu trávícího traktu rozdílné, rozdílné osudy. Pakliže zde nacházíme silně okyselené prostředí, je metabolismus železa jiný, než když je přirozený. Vegetarián má spíše zásaditý obsah střeva. Masožravec, tam je to výrazně kyselejší. No a z toho potom plyne také schopnost to železo resorbovat. Dneska máte populaci, která přijímá neobyčejné množství železa v tkáních jiných tvorů a zbytky krve. No a přitom vidíme přece jenom trochu stoupající frekvenci anémií. Proboha, proč? Vždyť ti lidi přijímají železa, až Bůh brání. Nad tím je třeba se zamyslet. Možná, že tedy tento způsob příjmu železa není zcela efektivní a že je tedy možná lepší si dávat ten špenát, který má strašně málo železa a lidi ho jedli nejmíň 50 let, protože změřili omylem, že Pepek námořník. Vzpomínáte? No. Myslím si, že to způsobilo jiný efekt. Pepek námořník, a to... Napadne někoho, co? Hm. Ne? Hodně to bolí. Ano, zdravotníci se ozvali - ledvinové koliky, protože špenát obsahuje určité druhy látek, které se mohou za určitých podmínek koncentrovat do těch kamenů ledvinových. Takže to mělo tento efekt mnohem spíš než to, že byste měli svaly (pardon). Najděte tedy vhodný způsob. Nepíšete jak moc, jestli je to o 5 %, 10 % nebo jak, ale každopádně tedy, pokud je tam potřeba, no tak najděte nějaký vhodný postup. Maltoferrochin bych nedoporučoval, protože prospěch železa je doprovázen také tuším alkoholem, což bohatě vyváží přínos toho železa. Takže děkuju. Posluchačka z publika: Můžu? TP: Hm. Jo, prosím. Posluchačka: Ještě jeden ze způsobů je hřebíčky železné do jablka. Napíchám. TP: To bolí. Posluchačka: A pak to jablko prý má účinek. Já jsem to teda nezkoušela, ale... TP: Mhm. Posluchačka: A můžu ještě?...

ODPOVĚĎ TP: To je starý recept, který už tady putuje staletí. Lidé to dělali. Ty hřebíky nesmějí bejt ale zinkovaný. Posluchačka: No musí bejt železný. TP: Musejí bejt železný. Posluchačka: A jestli můžu říct ještě k tomu, jak ta paní říkala, tak podle posledních palmových listů z Čennai říkali, že jsou před námi velké změny, ale říkali to v tom duchu, že každá změna je pozitivní z vyššího pohledu pro nás jako pro lidstvo. Bylo to takový optimistický. TP: Mhm. Posluchačka: ...že vlastně z vyššího pohledu pro nás každý jakoby zastavení... TP: To znamená z jaký vejšky padáte. Rozumíte? Takže kolikrát můžete říct: "Je to ku prospěchu." Tak dobře, pojďme dál.

DOTAZ: Chtěla jsem se zeptat, co říkáte na Kristinu von Dreien.

ODPOVĚĎ TP: Protože mám poměrně slabou paměť na jména, tak nic.

DOTAZ: Když chce člověk započít cestu v duchu, co pro to musí udělat?

DOTAZ: Narodit se.

DOTAZ: Tak a teď je tady ještě sled dalších otázek. Je jedna cesta nebo je jich několik?

ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě jenom ta naše, žádná jiná. Že by? Nikoliv je to pestré jak život sám. Není stejného osudu, není stejného člověka. U každého je to trochu jinak. Může to být někdy i podobné, ale nikdy ne stejné. Takže, jestliže víme a jsme v jsoucnosti, pak nemusíme mít pochyby. Vždy se naplní to, co naplnit se má. A jelikož čím déle přemýšlíte o tom světě, tím více vidíte ty obrysy, tu strukturu, ten řád. A vidíte, že jeden z hlavních vlastně prvků toho řádu je neustálá změna, učení se, vyspívání a to i včetně pádů, která nakonec pravděpodobně vedou až k tomu cíli - bez toho pravděpodobně vedou až k tomu cíli, tedy opětnému spojení se v kruhu se svým Tvůrcem. Takže záleží na tom, jak si to uděláte. Můžete to mít hodně dlouhé nebo krátké. Můžete to mít hodně bolavé nebo relativně dobré. No, přál bych vám, abyste dostali opak dvou brýlí. Jedny jsou růžové a druhé jsou brýle mámení. A kdybyste na chvíli si je mohli nasadit a vidět tu realitu toho světa. No jo, ale to nesmí být. To nikdo z nás nemůže. Bysme potom byli moc chytrý, takže si k tomu musíme dojít postupně. Děkuju.

DOTAZ: Ještě jsou tady další otázky právě k té rychlosti, jak jste zmiňoval. Jestli cesta skrze meditaci je ta nejrychlejší.

ODPOVĚĎ TP: Není, dokud nejste schopni meditace. Tím je řečeno vše. Samozřejmě, že i pokusy o tu meditaci se jistě počítají, ale vy se ptáte na tu rychlost. Takže na vaší duchovní cestě přijde chvíle, kdy budete schopni začít skutečně meditovat. Ale i to je jenom začátek. Vy budete muset v dalších zastaveních svých životů tuto meditaci prohlubovat stále hlouběji a hlouběji. Věnovat se stále širšímu okruhu otázek, které jsou předmětem vaší meditace. No, a pak to má svůj průběh. Dalo by se říci i podle toho, co vidíme v některých význačných osudech, že je to až exponenciální. To je takhle. Čili důležité je najít počátek stříbrné nitě a jít. No a pak už se to zařídí, nebojte.

DOTAZ: Tak a ještě je tady takové téma nebo dvě témata. Jestli je cesta duchovní být poustevník, pracovat v povolání, které je konstruktivní, je možná také jedna z cest a stát se poutníkem nebo vyrazit na pouť například do Santiago de Compostela.

ODPOVĚĎ TP: Už to tady máme. No, všechno to, protože nevíme, kdo se ptá. Je osud, který má psáno, že se mám vzdálit od společnosti, nejlépe i od, řekněmež těch žijících. Čili půjdete do vysokých hor, kde už nejsou ani stromy, rostliny, kde nebude žádný vliv, tedy ani ne té trávy a toho zajíce, nebo se vrhnete někam do jeskyně se stejným úmyslem, nebo vám bude stačit jenom osamění ve vašem, řekněmež ve vaší cele. No, to je různé. I práce - z toho velkého pohledu je úplně jedno, kde stojíte. Všichni mají stejnou cenu. A když máte konat nějakou práci, tak záleží, jak ji konáte, z jakých důvodů a i to je vývoj. Když jste mluvila tam vzadu o té transformaci... Na konci té transformace nebudete pracovat pro peníze, ale pro to, že budete součástí hejna a že budete cítit radost z toho, že prospíváte tomu všemu. A nemusí to být jenom o lidech. Nebudete schopni hromadit moc a podobně. Čili budete mít třeba ty peníze pro to, abyste žili, ale nebudete žít pro ty peníze. No a tak dále. Pojďme dál.

DOTAZ: Jaký je, prosím, váš pohled na kámen obsidián?

ODPOVĚĎ TP: No, šutr. Obsidián se tvoří buďto přirozeně, tedy sopečnou činností, anebo nepřirozeně, tedy nebývalou koncentrací energie, nebo ještě třetí. Vidíme třeba... Do tohoto ranku hornin, které byly meta, byly prostě změněny, patří i ten náš slavný vltavín. Sice vypadá úplně jinak, ale i on je vlastně sklo, které vzniklo obrovskou energií. Čili všude tam, kde k tomu to dojde. Požár to nezařídí ale. Kdybyste zapálili hektary a hektary stromů najednou na jednom místě, stejně se to nestane. Nevím, jakého stupně by dosáhlo třeba dřevěné uhlí. Taví železo. To je nějakých těch, já nevím, 1600° nebo kolik, zdali by to stačilo. Ano, struska, viďte. To je podobné. Takže tak. Ale pokud vidíme v té přírodě, no, tak tam je to většinou sopečná věc.

DOTAZ: Pokud začalo výrazné zhoršení psychiky s přestěhováním - i noční můry. Má se člověk přestěhovat jinam? Teď je ještě dodatek. Co když mi psycholožka říkala, že to může být tím, že jsem se stále stěhovala po domě na půli cesty a azylovém domě a až tady to bylo moje první bydlení, že to může být jakoby tím, že se ta duše asi uklidnila.

ODPOVĚĎ TP: Čili uvolnění jako, hm. Pročpak ne? Ale může to mít řadu důvodů a tady budem jenom fabulovat. Je to samo místo toho bydlení, které může být něčím zatíženo, ať už v oblasti hmoty, tedy patogenní zóny, nebo v oblasti ducha, tedy nějaké entity, nebo ještě také v rezonanci vás jako bytosti a toho místa. Těžko říci. Zkusil bych, je-li to možné, například při dovolené opustit na chvíli toto místo a pozorovat, co to se mnou dělá. Samozřejmě bych byl pozorný i k tomu, co se zde může vyskytovat i dále. Svět ducha je stejně reálný jako svět hmoty. Prosím.

DOTAZ: Tak tohle je dotaz k depresi, že vy zmiňujete jednu z možností - vyvolat a držet dobrý pocit. A dotaz je, jestli je to jediná cesta, nebo je to jedna z možností. Tazatel/ka tuhle techniku zkouší, ale moc jí to nejde. Moc mu to nejde.

ODPOVĚĎ TP: To je normální. To nikdy nejde. To je boj. Ano, je to ta nejvíc jaksi při ruce cesta. Na těžké stavy to bude obtížné, na ty lehčí snad. Bylo řečeno, že když člověk trpí depresí, tak se naučí rozeznávat svoje stavy a vnímá například, že dochází ke změně toho vědomí. Když to zaregistruje, má se snažit v té chvíli celou silou své osobnosti se orientovat na něco, co ho potěšilo, na něco světlého, na něco, co je dobré. A ono to stíží příchod toho depresivního stavu. Když to bude dělat dlouho, naučí se jeho bytost přecvaknout tento stav automaticky a pak už nebude muset vůbec nic dělat. Ale to je opravdu náročné. Pak jsou tady léky, které podporují tedy ty endorfiny, které podporují činnost mozku, transmitéry a další. A to je tedy záchrana. Bohužel, ale nepůsobí příliš na příčinu, ale působí léčebně i tak, že když se něco potlačí, nerozvíjí, tak to ztrácí na síle i v jiné době. A pak je tu cílená léčba, která je poměrně málo viditelná, a to jsou hluboké hypnotické stavy, které zasahují do kořene bytostného "jsem" a které můžou být označeny jako jediné za cílenou léčbu. Takže tak.

DOTAZ: Ještě je tam doplňující otázka, jestli tahle technika je vhodná i na úzkost, nebo jestli u úzkosti jde o to vytvořit klidnou emoci.

ODPOVĚĎ TP: Jo, panické ataky a tak. No ano, i tady to působí. Samozřejmě je to obecná vlastně věc, funkce, která tady je, protože svým způsobem opakování je železná košile a někdy taky matka moudrosti. To už jsem chtěl zrovna říct. A to záleží na tom, o čem se bavíme, viďte? Takže jako vždycky je tady dualita, čili matka moudrosti, to je fajn. A železná košile, ne vždy, viďte, dobře. Čili ale zase na druhou stranu opakování umožňuje jakoby snazší cestu čehokoliv. Když něco děláte poprvé, tak jste nejistí. Je to vzpomeňte, když jste právě dokončili autoškolu, tak to byl problém - ta spojka a ta řadící páka ještě za mě, že jo. Teďka už ne, ale tenkrát jo. A teďka vyšlápnout spojku, zařadit, povolit spojku a teďka buch, že jo. A tak. No a to nějakou chvíli trvalo a pak se to postupně zlepšovalo, až jste na to nemuseli myslet, že? Čili jste jeli a naprosto jste nemuseli přemýšlet, jestli máte přeřadit z té trojky na čtyřku a tak dále. A tak je to přesně i tady. Čili když se něco dělá opakovaně, vzniká tu jakási magie opakování, což posiluje. Takže platí to ve všech oblastech. Platí to v duchovní oblasti, platí to v hmotné oblasti, prostě všude. Takže, kdy bude příští přednáška? Poprosím o další.

DOTAZ: Proč se přeje vše nejlepší v novém roce, když čas není? A teď je tady sled teda ty...

ODPOVĚĎ TP: Právě, právě proto, protože přející zapomněli, že už přáli a žijí teď.

DOTAZ: Proč se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok? Je to pověra? Zároveň na tom asi něco pravdy by mělo býti.

ODPOVĚĎ TP: No, jak se věci začnou, tak to je docela zásadní, viďte. Když nový rok začnete pozitivně, no, tak aspoň pět hodin to vydrží.

DOTAZ: Tady je to pak rozvíjeno dál na příkladu a následuje přání všechno nejlepší v novém roce.

ODPOVĚĎ TP: Děkuji i vám. A... A nic, jdeme dál.

DOTAZ: Proč jste si dřív nepřál, aby si lidé přepisovali vaše přednášky? Bylo mi tehdy asi kolem osmi let, deseti let, tedy to bylo tak před...

ODPOVĚĎ TP: Ježíšmarjá, to vás lituju, vy tak dlouho posloucháte Pfeiffera? No, měl jsem obavy, aby z toho nevznikla nějaká forma závislosti nebo fanatismu, protože to povídání vždycky vychází z upřímné snahy tu věc nějakým způsobem uchopit, přemýšlet o ní, snad i ukázat ten způsob toho přemýšlení. A to je to nejcennější, co posluchač může získat, protože myšlení ve schématech... No, pomáhá sice někdy, ale taky může být pěkně zatěžující. Myslím si, že i staří přijímali myšlenku z úst v ucho. Staří mniši si nedělali poznámky jinde než ve své duši, ve svém vědomí. Takže asi tak. Taky je tu možný, jak se tomu říká, komplex ne méněcennosti. Vidíte, teď mně to vypadlo. No, osoba jako - kult osobnosti. Tak, jo. Protože sice slova jsou slova a jejich obsah je to důležité. A jde o to, aby to nesklouzlo do sloužení slovům. To by nebylo dobře. Tak jdeme dál.

DOTAZ: Proč se vůbec válčí? To si lidi typu jako Hitler neuvědomují jejich konec? To, že je velká možnost jednak, aby došlo k atentátu, a jednak k jejich prohře a jejich následnému zatčení, případně vraždě. Opravdu si myslí, že budou celý život vládnout celému světu, který si podrobí a nikdo je nepřemůže? Opravdu? Nebo pokud jsou inteligentní a dají si dva a dva dohromady, tak musí přece vědět, že velké procento je to risk, jednak atentát, jednak jejich zatčení, že se dopouští trestného činu tím, že útočí na jiné země. Nebo jsou tak s prominutím hloupí a mají zatemněnou mysl, že si to nepřipustí. Je to snad i psychická porucha, kdy si myslí, že jsou neporazitelní?

ODPOVĚĎ TP: To je teorie. Podívejte se na něco mnohem bližšího, než jsou státy, národy, etnika. Podívejte se do svých rodin. Tak třeba modelový příklad. Umře vám rodič a vy dědíte. Máte sourozence. No a už to jede. Cožpak si neuvědomí, že to, co koná proti vlastní krvi, když chce něco víc, než mu náleží, že to není v pořádku? A to je jenom rodina. Samozřejmě, že lidé v těchto situacích nepřemýšlí tak, jak naznačujete. Dokonce si někdy myslí, že konají dobro, protože nejlepší výsledek zla je zaměstnat člověka, který koná ve své představě dobro a přitom koná tu nejhorší věc v osudu, protože pak nemá výčitky a zlo se může naplno projevit. Ono hodnotit to je velmi ošidné, protože to vyžaduje obrovskou míru vědomostí, intuice a Boží pomoci. Když tady bojovali třeba rytíři kříže, tak pro ně to bylo svaté poslání. A když tady bojovali jiní rytíři, bylo to stejné. Někdy dokonce na všech stranách. No. Zvěrstva se nedála jen na jedné straně. V téhle chvíli někde vraždí křesťany v Africe po desítkách, stovkách. Cožpak se ti lidé neuvědomí... A co takhle v nejbližší fabrice, kde umírají po stovkách, tisících tvorové, kteří nikomu nic neudělali, jsou nevinní a přesto jsou zavražděni. Tolstoj kdysi řekl, že dokud lidé budou jíst maso, budou války. Je v tom kus pravdy, protože nejde o to přímé propojení, ale jde o něco jiného. Když se podíváte na seznam všech těch, kteří řekněmež v minulých 150 letech nejedli maso, tak by vám to mohlo něco říct, no. Patřil mezi ně i Hitler zčásti, že? To těm vegetariánům udělal naschvál, ale spíš proto, že vycházel z naturistického hnutí v Německu, které bylo ještě před jeho nástupem. No, mimo jiné také. No, čili když máte dobu, která pracuje staletí a tisíciletí na zmaru, vždyť veškeré dějiny středověku, to je boj vládnoucích mezi sebou... ukrást. Válka to je, pokud se nebráníte, tak je to krádež. Je to snaha ukrást něco, co mi nepatří, co bych chtěl. No, tak tam vtrhnu a vezmu si to. Dřív se bojovalo o zem, poplužní dvory a já nevím co dalšího. Dneska se bojuje o suroviny a o další věci takové. Ale podstata je pořád stejná - schopnost někoho praštit po hlavě, když něco chci. Je už jedno, jestli mám v ruce kladivo, bazuku, raketu nebo něco jiného. Schopnost získat, obsadit vlivem území a tak dále. V dohlédnutelné historii prakticky neexistoval mír. A tak mladí muži někde na západ od našich hranic už od mládí pěstovali kult vojenské cti. No, oficírské cti. Byli tak vychováváni. To bylo tak před 100 a více lety. Jindy to zase bylo jinak. No tak to byl zase ten meč, šerm, brnění - nejenom v noze, ale i na sobě. To muselo být strašný, když jste měli brnění v noze, ještě na sobě brnění. No, a ty úžasné výpady, Mongolové k Vídni a zase ti naši někam jinam. No, úžasné. Prakticky nebyl mír. Ani po první ani po druhé válce. Vlastně nikdy nenastal mír. Byla to jen jiná forma války. Někdy horká, někdy studená. Takže není k čemu se obracet. Ta zkušenost je úplně jiná a dravecký způsob se objevil nejenom v té ideologii nebo v té filosofii, kde se člověk obdivuje těm, kteří takzvaně zvítězili, a to ve všech směrech. Museli byste mnoho tisíc let zpátky, abyste zažili období míru. No, ale to přijde. Teď je přesně ta chvíle, kdy jedna epocha končí a v historickém rozměru dojde ke změnám. Tak uvidíme a necháme se překvapit. Tyto změny nepocházejí výrazně jen od člověka. Pocházejí i z jiných tedy soudků. A v tom je asi jediná naděje. Zatím člověk totiž k těmto změnám nepřistoupil ani o píď, spíš naopak. Čili to znamená, že se zvyšuje potřeba, aby to šlo i jinou cestou. A ono to půjde i jinou cestou. Však uvidíte. Počkejte si. No, kolik máme? 19:10. No, to je hrůza. Vy mě nezastavíte. No, ale z hlediska historického je to jako okamžik nějakých 100 let nebo 1000 let. To je nic. Natož nějakých 10 minut. Takže vám děkuju za pozornost. Ať se vám všem daří. Tak pustím se z drátu a rozloučím se. Takže... Ať je s vámi moudrost, rozvaha, Boží milost a zkuste pracovat se strachy, které tady stále jsou přítomny, tak abyste prošli uchem jehly. (působení) Bylo mi ctí. Hezký zbytek dne vám přeji. Máme před sebou neděli. To je fajn. A já končím a jdu za dalším. Posluchači: Děkujeme.