Vítám vás u pravidelného pořadu Duchovní university Bytí a vítám také paní Lucii, která mně bude číst vaše dotazy. Budu odpovídat tak, jak jsem byl učen, jak znám, ale v žádném případě, abych vám vnucoval něčí názor a už vůbec ne můj. Je to něco jako řekněmež námět k zamyšlení, ale vy sami si musíte dělat názor, aby byl váš. To je důležité. Tak poprosím o první, první podnět.

DOTAZ: Rád bych se zeptal na čtyři vývojové fáze u člověka, které popisuje pan Zezulka, tedy fáze hmotná, citová, filosofická a fáze bez těla. Jestli jsem pochopil správně, tak tyto čtyři vývojové fáze má i každý další vyšší druh člověka, to znamená nadčlověk. Otázka: Jaký může být rozdíl mezi fází hmotnou u člověka ve srovnání s hmotnou fází u takzvaného nadčlověka?

ODPOVĚĎ TP: No, to je otázka, to je slovo do pranice. Když se podíváme na to, čím končí cyklus v tomto, řekněme, našem druhu, no, tak vidíme to, co je předobrazem, ale chabým toho, co je dalším nižším cyklem. A to tedy z našeho pohledu je něco úžasně velmi, velmi rozdílné, ale na druhou stranu z ještě vyššího cyklu by to bylo opět úplně stejně, stejně jako my máme pod sebou naše nejbližší příbuzné. Já už nevím, jestli jsou to zrovna primáti, ale možná, že ta větev už zanikla, která vedla k člověku. Ale to není důležité. Vidíme, že i třeba opice má mnoho vlastně zkušeností, schopností, paměti, emočního života, který je vzdálen primitivním představám o zvířeti a jeho řekněmež podmíněném chování. No tak jaksi popsat něco, co je v budoucnosti, co je v budoucnosti našeho vývoje a kam směřují největší duchové, neboli duši z našeho lidstva, aby mohli nastoupit do té fáze, která je předělem pro nastoupení do dalšího cyklu. No tak to je hodně troufalé. Takže počkejte si a uvidíte.

DOTAZ: Na jedné z přednášek jste hovořil, že pan Zezulka se postavil a předvedl či představil čtyři tváře. Dotaz zní: "Byly to tváře jeho předchozích inkarnací neb jak?"

ODPOVĚĎ TP: Ano, je to možné. Já jsem u tohoto projevu nebyl. Byl jsem vlastně u toho přeneseně, ale to nevadí. Tyto jevy se občas dějí, když dochází k napojení v tom smyslu, ale myslím si... TP: Ještě jednou tu otázku, prosím. Lucie: Pan Zezulka prý představil čtyři tváře. TP: Ano. Lucie: A dotaz zní, jestli se jednalo o jeho tváře z minulosti, z minulých inkarnací.

ODPOVĚĎ TP: Už chápu, ano. Je to o dualitě našeho světa. Jednou z těch dualit, které můžem pozorovat, je řekněmež lidský bytostný vjem času, ten kauzální, který všichni známe. A druhou stranou je ten bezčasový vjem, který už tak mnoho lidí nezná nebo nezažilo. Když se napojí bytost k tomuto útvaru, Tvůrčím dílu, může se stát, že se zde prominuje i ten druhý čas. A on je zdánlivě nepochopitelný nebo jakoby, jak bych to řekl, fantaskní. A on ten druhý čas umožňuje věci, které opravdu nejsou běžné. Je tedy možné spatřit třeba tu linii času, která je vázána právě k té osobnosti, která nějakým způsobem se tedy zde jaksi vnímá. A někdy se může stát, že toto vědomí, které je součástí této bytosti, tedy mluvíme o vědomí, které je nonkauzální, že ti, kteří se přiladí, pokud jsou toho schopni, mají možnost rezonovat s tímto vjemem času a existence, pokud ovšem toho jsou schopni. To potom znamená, že tento efekt můžou dva lidé vnímat různě. Jeden nevidí nic a druhý uvidí třeba celou řadu jaksi osobností, které se střídají třeba jedna po druhé. A může to být střídání ženské a mužské role a tak dále. Tak jak ty životy šly za sebou. Vzpomínám na svoji vlastní zkušenost. Měl jsem přítele, který ještě před lety navštěvoval naše setkání, které byly ještě u něho v bytě a byl tedy jaksi přirozený tak, jak jeho životy šly, jak on tedy vyspíval a chápal. Měl jednu krásnou vlastnost. Když bylo třeba něco zařídit, tak měl takový zvláštní grif. Ti nahoře to zaříděj. A to používal občas. A tak se tak na něj dívám, říkám si:„Hochu, odkud seš?" A najednou jsem uviděl v tom křesle proti sobě sedět kněze, kněze v poněkud řekněmež historickém oděvu. A naprosto mi vcházelo do vědomí, že je to kněz, který žije v Americe, možná na středozápadě a tak dále a tak dále. Čili v té chvíli došlo k tomuto propojení v mém vjemu směrem k němu. Proč by to nemohlo být i u Zezulky směrem k jiným? Je to možné. Děkuji. DOTAZ? Josef Zezulka se probudil v 33 letech. TP: Ano. Lucie: Jak tomu bylo u Ježíše, kdy u něj došlo k probuzení, když v 33 letech asi zemřel? Nebo u něj k probuzení nemuselo dojít? Byl již od narození? Prosím objasněte.

ODPOVĚĎ TP: Ono fabulovat něco o životě Ježíše je poněkud tenký led. Je pravdou, že po svém probuzení už toho moc neodžil, protože jakmile začal být činný a začal se projevovat ve společnosti, začly proti němu sílit tendence těch, kterým vadil a vadil opravdu hodně. Takže se hledalo honem, co proti němu použít, jak ho zničit. Nakonec příběh znáte v obrysech. Ano, byl tu ten Jidáš, byla tady římská moc a nakonec likvidace Ježíše. Ježíš se probudil ve 33 letech stejně jako každý přinašeč v linii před ním a stejně tak se v linii po něm každý probudil a probudí rovněž ve 33 letech jeho života. Je to určitý zákon a tento zákon osud ctí velmi důsledně, takže ve 33 letech.

DOTAZ: Jak zjistím, kde stojím nebo v jakém stupni se nacházím? Bez duchovního cvičení si myslím, že to ani vědět nemůžu. A duchovní cvičení zase může dělat jenom ten, kdo je připravený. Takže ti ostatní vlastně musí pořád bloudit nebo se pohybovat v kruhu. Děkuji za váš názor.

ODPOVĚĎ TP: I když s tím zcela nesouhlasím, tak na jednu stranu s jistou částí vaší otázky ano. Je tu čas duchovního probuzení, tedy jakási řekněmež zápalná hodnota. Do té doby se lidské životy odvíjejí vlastně systémem uděláš, dostaneš, zmoudříš, nezmoudříš, jde se dál, dostaneš znovu příležitost ve stejné věci, jiné podobné, uděláš, neuděláš. Čili je to vlastně cesta člověka, který se podobá cestě slepce, který neví, kdy, kde jaký hrbol jeho noha tedy ucítí. Po duchovním probuzení začíná napřed fáze řekněmež jak to nazvat, no, duchovní nezkušenosti, vlastně duchovní naivity. Začíná se hledat, poslouchat různé kazatele, různé církve, sekty a zastavovat se u některých názorů, které z nějakého důvodu toho jedince osloví někdy na dlouho i na staletí. A nezáleží na tom, jestli to je kladné nebo záporné nebo normální nebo nenormální, protože ten člověk může se stát fanatickým přívržencem čehokoliv, ale přesto po těch staletích a tisíciletích v něm začne sílit vlastní schopnost rozlišovat a vnímat. Začne více dbát na výběr zdrojů, které na té duchovní cestě používá. A z toho opět potom plyne větší úspěšnost a větší čistota této duchovní cesty. Vždyť se podívejte do historie, která tady je, kterou dohlédneme řekněmež jen z části, kde vidíme, kolik jen lidí kvůli duchovním oblastem se povraždilo, kolik lidí se poškodilo, a to je v přímém rozsahu a teda v přímém rozporu s tím, co je vlastně duchovní cesta a co je skutečné nalezení těch výchozích bodů. To se podařilo zatím bohužel v historii jen v menšině hledajících. Většinou padali napravo, nalevo do těch pastí a pastiček, které jim nastražila ta lidská tvořivost, kdy mnozí lidé byli silami řekněmež ne světla, poňoukáni k tomu, aby sami zasahovali třeba i do velmi dobrých zdrojů a myšlenek a přidávali svůj někdy jen malinký díl k tomu, co bylo přineseno a co bylo lidem dáváno. No, tak to je jedna oblast. Pak je samozřejmě i ta logicky druhá oblast, kterou můžeme nazvat velmi prospěšnou a základní. No a k té se člověk postupně přibližuje tak, jak je mu dáno. Rodí se do dob, kde jsou k dispozici nebo nejsou k dispozici základní a vlastně velmi hluboce pochopené duchovní zákony, nauky. Rodí se do dob, kdy může pracovat více nebo méně na své vlastní cestě, schopnosti vnímat a schopnosti řídit také to, co je tou cestou. Člověk řekněmež, promiňte mi ten názor, moc toho na té hluboké duchovní cestě nevymyslí. Vlastně je to tak, že tento proces je v těchto našich rozměrech zpočátku řízen těmi velkými, kteří přijdou, dají lidem jakoby směr. A ti lidé buďto můžou nebo nemůžou tento směr následovat ke své vlastní škodě, pokud ho chtějí likvidovat. Pak přichází doba, kdy už jsou tu vyšší zrody. Ano, to je pravda. A kdy ta vlastní řekněmež schopnost je již velmi vysoká, ale je zvláštní, že v těchto vysokých a vyšších zrodech už zase vzniká veliká pokora a prosba po těch ještě vyšších, aby pomáhali, a veliká snaha následovat to, co již mnozí vyzkoušeli před námi nebo před nimi přesněji. A tedy je to úcta k tomu, co je kultura ducha. Do té doby je to spíše kultura ega než kultura ducha. A to přináší samozřejmě všechny ty peripetie, které jsem naznačil, aniž bych se jim chtěl nějak blížeji jaksi dotýkat. Právě proto je náš svět velmi nebezpečné místo, protože v něm zákony ducha jsou přijímány prakticky jen tehdy, když se zdá, že jsou k něčemu, a to jen omezeně a často překrouceně. Když jsou k něčemu, co může někomu prospívat, z čeho může něco jaksi získat neboli trhnout a tak dále, no tak to ano, to se zdánlivě člověk jaksi přiklání. Ale k té skutečné cestě ducha, která je univerzální a univerzální láskou ke všemu - to, co je rostlinou, co je zvířetem, co je člověkem, co je nadčlověkem vyšších forem, vlastně všeho, co jest vesmíru. To je velmi omezené a dnes ještě stále bohužel spíš ve fázi proklamací nebo autosugestivních stavů místo reálných stavů. A ti velcí, kteří přicházeli, vždycky žádali, abyste vy sami sebe měnili, že cesta je ve změně vaší bytosti a tam žije ten svatý grál, po kterém všichni touží. Takže hodně štěstí na vašich cestách.

DOTAZ: Je možné se v příštím životě narodit jako delfín? Mám ráda vodu, ale mám ji v tomto životě málo.

ODPOVĚĎ TP: Mhm. No tak, když si to budete hodně přát, tak velmi obtížně, protože jste člověk a člověk je jiný stupeň života než delfín. Přestože delfín oplývá velkými dary, ano, je z pohledu porovnání zdánlivě v některých oblastech dokonce výrazně dál než člověk. Ale to je omyl. Člověk je mnohem dál, jen nevyužil a zahodil nebo zničil mnoho přirozených svých vlastností, které jako člověk má a má mít. A místo toho povýšil určité jiné vlastnosti. No, a proto se zdá, že tedy by to tak mohlo být, ale pokud byste jaksi musela tou zkouškou nebo tou životní jaksi podobou projít, ano, jistě bylo by to možné, jen s tím, že pokud by to bylo z karmických důvodů nebo z nějakých takových, že se zrodí jen to, co odpovídá danému druhu.

DOTAZ: Na kongresu zdraví proběhla přednáška o Satory dýchání, které má prý účinky na zdraví a zároveň probouzí spiritualitu. Vy jste nám ale vysvětloval, že dokud není člověk připraven, nemá se do žádných spirituálních praktik pouštět. A já vám v tomto věřím a rozumím tomu. Jestliže ale na kongresu zazní názory o nějakém dýchání Satory, dozví se to hodně lidí a budou chtít toto praktikovat. Ptám se tedy na to, proč na Mezinárodním kongresu zdraví zaznívají i názory, které mohou lidi zmást.

ODPOVĚĎ TP: Hm. Vy byste chtěli, abych byl cenzorem vlastně tohoto kongresu, a to v žádném případě není moje podoba. Úkolem kongresu je ukázat velikou šíři v té oblasti řekněmež integrativní nebo alternativní medicíny, a to včetně i vlastně oboru klasické medicíny. Čili na kongresu vystoupili i profesoři a významní řekněmež výzkumníci z oblasti té medicíny západní - vedle i těch, kteří se zajímají hluboce a často svým výzkumem o tyto oblasti a i včetně určitého spektra těch, kteří vykonávají nějaké konkrétní, konkrétní návody. Podívejte, kongres nespojujte se mnou. Já nebudu tady hodnotit, anebo něco zakazovat, to v žádném případě, ale můžu mít jiný názor. Tomu se říká demokracie nebo svoboda vlastně názoru. Zdá se, že v posledních letech tady vyniká představa, že veškeré názory, které nejsou naše, musí být potlačeny a zlikvidovány včetně bohužel někdy jejich nositelů. A tak ta svoboda projevu se někdy povážlivě tenčí, což není parketa, kterou bych já rád následoval. Pokud se mi zeptáte konkrétně na některé mé názory k dechu, tak je vyslovím a nechám na posluchači, aby si sám udělal vlastní názor. Samozřejmě, že pořádání kongresu je vždycky trošku z tohoto pohledu obtížné, protože se tam vyskytne celá řada možných, řekněme, názorových rolí, z nichž některé se skutečně můžou pohybovat až na hraně, řekněme, přijatelnosti, což je pravda. A svým způsobem tedy ano, existuje i hranice, kterou bych tu vnímal. Ale není zdaleka tak blízko, jak se domníváte vy. Takže dech vlastně v té podobě, kterou já nesu v biotronice jako žák a pověřený pokračovatel Zezulky, je významná disciplína v duchovních praktikách. Cvičí se řekněmež někde za druhým stupněm a cvičí se jinak, než bylo zde předváděno. Přesto dech může zasahovat do vašich životů velmi významně nebo právě proto, protože je to i důkaz toho, jaký má význam tento oddíl řekněme naší reality a působí velmi zásadně na nás, ať už v oblasti, řekněme, fyziologické, nebo i v oblasti mentální. Ne náhodou vidíte vlastně tady jakési odlesky starých informací, které jsou tisícileté a které ukazují, že řekněme naši předci dávní tady zachovali řekněmež návody pro dechová cvičení. Jedná se hlavně o ty, kteří šli v duchu, tedy v józe nebo v jiných podobných vlastně oblastech. Jsou to oblasti řekněmež rišiů, jsou to oblasti, řekněme, vyšších duchovních, kteří se vždy rodí do každé společnosti, protože u nich tato věc je chápána a používána tím způsobem, který má být tedy správný. Je tu jiná věc. Když budete třeba chtít používat dech jako terapeutickou pomůcku, pak musíte vědět, co ovládáte, proč a co jak činíte. Čili musíte být v tomto oboru odborníky. Dech má totiž schopnost vytvářet některé základní podoby vlivu, které působí, jak už na tu psychosomatiku, tělo i na duši. A to se dá využít samozřejmě terapeuticky významně. Na druhou stranu, pokud se použije tento dech nesprávně, no, tak bude zesilovat dysbalanci a tím pádem asi neudělá příliš dobrou službu. A to je odpovědnost těch, kteří s dechem tedy u svých řekněmež žáků pracují. Proto jsou některé tyto řekněmež návody či názory pro mne řekněmež v té podobě, která se objeví, neakceptovatelné příliš. Ale na druhou stranu je třeba říci, že stejně jako kdokoliv jiný můžete i vy hledat tuto podstatu a učit se ji ovládat. Je pravdou, že netrpělivost je jaksi matkou častých průšvihů. Nestojíte-li v jisté fázi, kterou máte naplnit, jakoby cosi scházelo v té osobnosti, která potom tedy začíná to cvičení někam zavádět. Pokud se bavíme o dechových cvičeních, které reprezentuji já v té Zezulkově tedy duchovní cestě čili v praktikách, tak pokud je tu žák tohoto oddílu, tak v těch nejvyšších stupních, které ovšem jsou prakticky nemožné, nemožné - prakticky, je jeden dechový cyklus roven jednomu roku. Čili nádech - jaro... Proboha nedělejte to, umřete. Může to udělat jen ten, který je připraven a který prochází cestou. Možná, že potom uvidíte někde v Tibetu mnichy, kteří sedí ve svém řekněmež sedu a kteří zdánlivě nestárnou nebo dokonce nežijí - a přesto žijí a stárnou - velmi pomalu. Dech zavádí tedy do vašich životních pochodů také určitý prvek rytmu, a to je důležité. Čili nejenomže posiluje určité silové komplexy - různé, ale zavádí do vašich životů také rytmus. No a to je všechno, co bych k tomu směl a mohl říct.

DOTAZ: Zajímal by mě váš názor na rozlišování polarit v léčení. Uzdravovat přeci může jak metoda kladná, tak také negativní. Výsledek bude třeba stejný, ale dopady rozdílné.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to je svatá pravda. Když se budeme snažit toto hodnotit prvoplánově, tak takový ten řekněmež egoistický názor bude říkat: "Tak mám třeba nějakou potíž a je mi jedno, jestli se jí zbavím černou magií, bílou magií nebo normálním postupem." A přesto to bude rozdílné. Vy se uzdravíte. Vzpomeňte třeba na Zelenou míli. A to bylo velmi pravdivé. Ten vězeň uzdravoval všechny kolem sebe, jakoby bral ty nemoci na sebe a pak přišla chvíle, kdy se tyto nemoci projevily. Potíž je v tom, že čas pro úzdravu je také velmi těsně vázán se stavem pacienta. Je tu průměrná, nejčastější rovina. Jsou tu ty negativní roviny. Pacient nemůže a nesmí být uzdraven. Pokud by se tak stalo, bylo by to proti řádu. Bude to třeba případ, kdy budete mít v medicíně standardní lék, který zabírá prakticky u všech a pak přijde ten jeden, dva, tři, pět, u kterých nezabere vůbec. Prostě proto, že je tu jakási zápověď toho osudu. Pak je tu ta druhá strana, samozřejmě musí být, čili ta světlá, kdy i jen velmi nepatrný podnět vede k vysoké auto- řekněmež -regulativní činnosti. Takže kdykoliv byste chtěli najít cestu k úzdravě v rozporu s řádem existence, bytí, tak vám nabídne svoji službu právě ta oblast temná. To je ta oblast, která se neptá, jestli je to v souladu s osudem. Já vím, vy řeknete: "Já na osud kašlu, mě tady něco bolí." No, ale ono je to jinak. Tak co se stane? Jste léčeni a úspěšně, třeba i formou až zázračné úspěšnosti. Ale v okamžiku spojení vás s touto určitým způsobem definovanou podobou vlivu, tedy temnou, chcete-li černou, dochází k změně vaší vlastní životní podstaty. Čili jakoby vás někdo ve vašem průchodu osudem srazil níž. V této chvíli jste se uzdravili. Jaké sražení, viďte, co to je? No vidíte. A přesto v dalších měsících, létech váš život bude probíhat mnohem obtížněji, než by probíhal, kdybyste šli tou cestou. Vy řeknete: „Ano, já jsem mohl zemřít, takže by neprobíhal ani tak." Ale smrt není konec. Smrt je pokračování. No a tak vlastně tato služba nakonec přináší víc zla než prospěchu. Například v Rusku byla jedna tedy terapeutka, která byla velmi slavná a známá a byla úspěšná. Měla stupeň číslo šest v 12 stupňové stupnici. To je hodně. A byla černým mágem. No, co se dá dělat. Zas byl přiveden ten a rezonoval ten, kdo rezonovat byl schopen s tímto. Tedy ani tady to v tom světě není úplně jednoduché. Já vím, vy byste rádi nějakou knihu, která vám řekne na každý případ ano nebo ne, a jak to je. Jenomže na tom je založen vlastně celý ten systém vašeho vývoje. Ne to to ví, jak to je, ale vy to musíte pochopit. V tom je vaše cesta. Musíte zmoudřet, musíte být dokonalejší bytosti. No a k tomu vede cesta, která je někdy trnitá. Takže nedoporučuji v žádném případě tahat čerta za ocas. Děkuju.

DOTAZ: Na přednášce 27. října padl dotaz s obavami z jaderné války. Římský císař Caligula vždy říkal o těch, co byli postiženi jeho rozkazy, ať byli vinni nebo nevinni, stejně by si nic lepšího nezasloužili. To platí třeba i obecně na bytosti postižené druhou světovou válkou?

ODPOVĚĎ TP: Proč užíváte, užíváte tento typ zprávy od muže, který rozhodně nepatřil ke světlu? On byl hýbatelem toho zla, které bylo vytvořeno. A zdá se, že tímto způsobem si vlastně jakoby vytvářel určitý vjem beztrestnosti nebo správnosti, nebo jakoby Attila Bič Boží mě teď napadnul třeba. Jenomže to je trošku jiný případ. Vy směšujete hrušky a jablka. Když toto řekne samotný tvůrce těchto dějů, tak je to něco úplně jiného. Vzpomeňte třeba na Hitlera. Když Hitler v závěru své tedy životní pouti řekl, že Němci mají zahynout, že si stejně nic jiného nezaslouží nebo tak nějak. Parafrázuji to. To je vlastně totéž, co udělal tento dávný jeho tedy předchůdce. Jiná věc je ovšem to, co žijeme, co musíme žít a kam jsme postaveni. V tom případě je tady mluveno o osudu, o řádu existence, bytí. Proč ve stejné chvíli někdo prožívá příšerný život a hned vedle kilometr někdo prožívá vcelku relativně tedy netěžký život? Tady je ta otázka. Čili to není o Caligulovi nebo o někom jiném. Zkuste si to promyslet a ty věci uspořádat do toho místa, kam patří.

DOTAZ: Význam zmrtvýchvstání. Je to jistý druh zasvěcení? Pokud nikoli, prosím, vysvětlete podrobněji.

ODPOVĚĎ TP: Nám jsou představovány zmrtvýchvstání jen minimálně. Nejčastěji se dozvíme pod tímto termínem onen známý biblický příběh, tedy Ježíš zahalený v plátně - který věnuje tedy jistý bohatý muž - zahalený v plátně, vchod zavalen velkým kamenem a udá se to, co se stalo. A v dalším průběhu jeho žáci tedy se s ním znovu setkají v té podobě živoucí bytosti. Jenomže toto je důležité, stalo se to a mělo to svůj význam. Přinášelo to vlastně pro ty lidi větší úspěšnost, pravdivost toho řekněmež Ježíšova života. Ale je třeba také v pravdě zdůraznit, že to není případ tak úplně ojedinělý. V každé historické době se vzácně vraceli lidé zpět. Případ římského vojáka po týdnu nebo po kdy, tak dlouho byl mrtev. Další příběhy. Příběhy, které známe i z Čech. Někdo je prohlášen za mrtvého, a pak se to stane - najednou obživne. V těch nejlepších případech je to za asistence medicíny, která prohlásí, že tedy pacient zemřel. Sám jsem měl muže za pacienta, který nedýchal půl hodiny. Pak se navrátil a prakticky neměl žádné poškození mozku, což podle současných názorů, tedy patofyziologie a tak dále, je prakticky nemožné. Zdůrazňuju, že nebyl v nějaké chladové hibernaci, čili všecko se to událo za běžné teploty. Víte, o životě víme ještě strašně málo. O přírodních zákonech toho víme málo. I když se domníváme, že jsme strašně daleko, je to jenom poodhrnutí toho závoje, té mocné existence, která tu je. Čili jistě, bylo to důležité, že se to stalo. Bylo to důležité, že se to stalo v té době, která tehdá byla, protože v každé době odpovídají i nástroje. Jinak mluvil Mojžíš, jinak Abrahám, jinak Ježíš, a přesto stále stejně, jen jaksi přiměřeně té době a posluchačům, kteří byli. Úplně spoléhat se na jaksi ty zprávy, které máme, na 100% také nemůžeme. Podívejme se třeba na ducha Kumránských svitků například a ducha některých pozdních, pozdějších, řekněmež písemných záznamů. Vidíme, že jsou si v mnohém shodné, ale přesto ten pel drobného řekněmež ducha, není vždy úplně identický. No, takže uvidíme. Jaksi zmrtvýchvstání není podmínkou, ale je-li na místě, pak samozřejmě tomu tak je. Turínské plátno je artefakt par excellence. Pohřební rubáš Ježíšův rovněž - utkaný z jediného kusu a pak roztržený, protože se dvě řekněmež skupiny lidí o ten rubáš nějak přeli. No tak nechme také historii něco. Děkuji.

DOTAZ: Neposkvrněné početí. Vajíčko ženy oplodněno kosmickým světlem. Bylo tomu v případě svaté Marie, které byl předem ohlášen příchod Ježíše, a ona souhlasila s tím, že na sebe vezme roli jeho matky?

ODPOVĚĎ TP: Ano, je pravdou, že po těch tisíciletích můžeme tvrdit cokoliv. Stejně tak, co jiného je neposkvrněné početí v uvozovkách, když zavede dnešní lékař spermie k vajíčku bez onoho aktu a tak dále. Toto je jiný případ, je popisován jinak. Jistěže v té době žádné takové možnosti k dispozici nebyly. Pak už tedy nezbývá než připustit, že je to zázrak, anebo že se to událo přirozeně. A věru já osobně se domnívám, že podstata té mise toho Ježíše nebyla v tom, jestli byl neposkvrněně počat nebo nějak jinak, ale byla v tom, co přinášel, co reprezentoval. Ten, kdo ho chtěl zabít, ten ho nechtěl zabít, proto, že byl počat neposkvrněně, ale byl zabit proto, že jak se správně domníval, ohrožoval jeho mocenský status. Tedy snažil se zlikvidovat hrozbu tomu, co reprezentoval, tedy hrozbu sama sobě. Když Pilát byl přinucen Ježíše zabít, také to nebylo pro nic jiného, než pro mocenské zájmy. Pravděpodobně v tom sehrály roli zájmy tehdejšího kléru, protože v čem je Ježíš nebezpečný? On není nebezpečný v tom, co předcházelo jeho probuzení. On je nebezpečný od okamžiku probuzení. Od toho okamžiku je pravdou, cestou. Je sám vším, co jest. Je to plné napojení k nejvyšším formám vědomí, které jsou, včetně toho přenosu do lidské schrány, tedy samozřejmě jednou tisícinou z tisícin z toho, co ve skutečnosti je. Tedy musí se do toho druhu, kterému má pomáhat, zrodit, musí prožít určitou fázi svého rozvoje a vývoje. Čili musí přestat být, já nevím, batole a pak se musí naučit mluvit a tak dále. Musí projít pubertou. A pak v 33 letech, když je tu již hotový příbytek hmotný, se může projevit dar ducha. A ten dar ducha není o tom, že by nějaký řekněmež duch do něj vstoupil, ale je to o tom, že se rozevře to, jaký duch je v tom těle umístěn. Tam není vývoj ve smyslu, že by se tím stal. On tím byl, ale bylo to jen zastřeno z pochopitelných důvodů. Napřed se musí dát čas pro to, aby ten hmotný nástroj, tedy tělo, posílilo natolik, aby mohlo vykonávat to, proč je tady jaksi zrozeno. A proto jsou to ty 33 let, protože to je doba, kdy končí vlastně to mládí a začíná střední zralý věk. Tedy už není zatížen všemi těmi, řekněme, vývojovými fázemi předchozími nebo nemusí být zatížen. Samozřejmě je to výjimečný zrod a tak dále a tak dále. Čili to tělo se logicky také musí nějakým způsobem přizpůsobovat tomu, co je otevřeno v tom duchu. Takže nějak tak.

DOTAZ: Zdravotní dotaz. Dvě otázky ohledně Parkinsonovy nemoci. Může člověk, který během života trpěl Parkinsonovou nemocí a zemřel, nějak tuto nemoc stále vnímat, i když již nemá mozek?

ODPOVĚĎ TP: No. Tak se na to podívejme, jak to vypadá. Takže z hlediska tedy patologie vidíme při Parkinsonově nemoci určité změny v drahách, buňkách, zvláště v mozkovém kmeni a v blízkém okolí, malý mozek, které znamenají tedy ty příznaky, které vidíme. Pak se musíme ptát, kde je příčina toho poškození těch buněk. A pokud by ta příčina byla spíše v duchovní oblasti nebo v duchovním obraze toho těla, pak by samozřejmě mohla být přenášena. Pokud je z jiných příčin hmotných či podobně, pak to je samozřejmě nemožné. Většinou je to tak, že ta hmotná onemocnění, která jsme měli, odejdou. Jsou tu ale také hlubší záseky do struktury osobností. Právě proto vidíme někdy třeba až bude rozvinuta věda o přerozování, věda o osudu a bude skutečně reálně a řádně, tedy na základě řekněmež důkazů prováděna, uvidíte stavy, kdy se některé deformity nebo některá řekněmež žitá traumata nebo podobně projevují i v příštím životě. Někdy jako slabostí, to znamená, jste slabí na plíce, na srdce nebo na hlavu. To také může být. A pak tu můžeme mluvit o určité tedy hlubší zátěži, která se týká jakoby podoby, té duchovní podoby té bytosti. Vidíme třeba znamení jen na těle, tam kde třeba máme nějaký, jak to nazvat, no, nějakou skvrnu. Vidíme to často u sebevrahů, kteří se, - nebo často, to je silný výraz - vidíme to někdy u sebevrahů, kteří třeba se střelili do hlavy a my pak vidíme tuto skvrnu na hlavě v místě toho střelu. Vidíme i jiné a jiné podobnosti. Koneckonců, když se podíváme na mého milovaného učitele, pana Zezulku, tak tam byla také podobnost. Když se podíváme na obraz, který nám zachovalo Turínské plátno, vidíme zde jasnou jizvu v obličeji, v tváři. Přesně stejnou měl i Zezulka a měl ji z jiných příčin, než měl vlastně ten Ježíš. Přesto je na stejném místě. Jsou to jakési jevy morfických rezonancí, které tady jsou. A až trošku vyspějeme opět v naší vědě, budeme vědět, že rezonance je nejsilnější síla přírody. Jednou nám umožní prolomit svoje omezení, které tady máme časem a prostorem. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Lucie: Ta druhá otázka se právě týkala tady té možnosti přenést nemoc do dalšího... TP: Takže jsem to odpověděl. Lucie: Takže jste zodpověděl. Další dotaz je také zdravotní.

DOTAZ: Při léčení revmatismu se dnes používá biologická léčba. To znamená, léčí se pomocí klonovaných buněk neboli monoklonární látkou. Přes mnohé klady může tato léčba mít také negativní dopady. Například léčenému hrozí onemocnění tuberkulózou. V určitém procentu není vyloučené nádorové onemocnění, neurologické obtíže a tak dále. Jak nahlížet na bezpečí biologické léčby z pohledu biotronika a představitele filosofie Bytí?

ODPOVĚĎ TP: To je otázka, která mi úplně nepatří. Toto je otázka, která je vyloženě směřována k medicíně, tedy k té EBM - Evidence Based Medicine. A je to proto, že toto není můj obor, ale přesto se pokusím svůj soukromý lidský názor vyjádřit. To, co je řekněmež z mého pohledu ne vždy úplně dostupné jsou informace o tomto typu léčby. Je tady vlastně jeden výraz a ten výraz zahrnuje celou škálu postupů. To je poněkud řekněmež neuspokojivé, protože když budeme mít lék A, tak bysme měli vědět, že lék B, i když patří do stejné skupiny, například budem se bavit o třeba tak dneska probíraných antibiotikách, tak každé z nich patří do nějaké skupiny, viďte? Ale i v tom rámci té skupiny nalezneme jednotlivé členy té skupiny. A někdy jsou to léky identické, podobné, já nevím, Sumamed, Erythromycin, říkám to dobře a tak dále. Možná, že jsem teďka udělal chybu, ale to mě musí opravit lékaři. A jindy budou vzdálené. To znamená, že jejich farmakodynamika, jejich úspěšnost, účinnost na různé typy mikroorganismů bude jistě velmi různá. Bude to prostě velmi, velmi pestré. Proto bych osobně uvítal, kdyby tu byl k dispozici mnohem podrobnější popis těch jednotlivých, řekněmež komponentů, které se skrývají pod jednotným názvem. Co se týká těch nebezpečí a dalších věcí, no, podívejte, každá léčba, úplně každá, přináší vedle prospěchu také možná rizika a nebo nějaká malá, někdy nepatrná nebo jiná, prostě mínus, která se v těle objeví. Ale samozřejmě ten léčebný efekt je natolik významný, že jsou vlastně marginální. Když vám jde o život, tak nebude úplně zásadní, jestli léčba přinese nějaké poškození, které... Podívejte třeba, když se podíváme na pohled onkologa. On provede třeba radioterapii a ta radioterapie je cílena do toho terčíku, pokud to vůbec lze, protože někdy jsou ty nádory poněkud již širší, vzdálené, ale pokud to lze, tak zaměří prostě ten svůj zájem na ten terčík. A v každém tom průchodu té dráhy toho záření jsou samozřejmě všechny ty buňky poškozeny. Záleží na tom jsou-li vyzrálé nebo jsou-li mladé, tvořící se. Tam je vyšší citlivost, u těch vyzrálých je menší. Jsou různé tkáně, které různě jinak reagují na tu radioterapii. Čili ten zásah vždy vlastně, protože používá ničící sílu, záleží tedy na síle té ničící síly, proto se z více stran září, aby v tom terčíku byl tedy ten dosažený efekt co největší. Takže ano, pacient je samotným léčebným procesem poškozen, ale zachráněn třeba od smrti, což je to nejlepší, co se může stát. Totéž platí třeba i pro cytostatickou léčbu. Ta musí snížit životnost organismu, tedy snižuje životnost všech buněk v těle. Záleží také na způsobu podání, na tom, jak je dopravováno cytostatikum do toho místa zájmu, ale v podstatě vždy je to buněčný řekněmež preparát, který ruší buňky - vždy a přesto se použije, protože tam, kde se to podaří, tak ten vlastně prvek brždění, růstu buněk způsobí uhasnutí nádoru a pacient přežívá. Platí to i pro jiné léky. Je jich mnoho. Budete mít třeba ty, které patří do skupiny kortikoidů, a to jsou léky, které působí velmi silně antiflogisticky proti zánětům, působí i jinak a v některých případech je to vlastně jediná volba léku, který může něco změnit. A přesto tyto léky mají svoje omezení a působí tedy vážné zdravotní potíže při vyšších dávkách a dlouhodobém podávání, které mohou končit i smrtí. Ale to jsou velmi vysoké dávky, dlouhé podávání a od tohoto pólu je mnoho a mnoho těch, kteří v podstatě zde mají jedinou možnost, jak si od široké škály problémů ulevit. Jsou to třeba právě ty záněty a jinak. A teďka co je třeba zmínit ještě? My se musíme zamýšlet, a to se doposud příliš nedělo, protože se velmi snažíme aktivně likvidovat nějakou nemoc či vymyslet postup, kterým její následky budeme řekněmež likvidovat nebo její průběh budeme likvidovat. To se děje velmi obtížně. Ten jaksi přímý atak na příčinu nemoci, a tady je ten kořen, není příliš častý. Ano, vím, už chápu, jak mnozí z vás přemýšlejí o třeba genové terapii, jak přemýšlejí o dalších, ale ono je tu ještě něco jiného. Každá nemoc nevzniká sama o sobě, ale je výsledkem, protože jaksi tady ta příčinnost hraje velkou roli. Co pro to mluví? Když se podíváte na nemocnost jednotlivých výrazných skupin lidí, kteří jsou si něčím podobní, můžete zjistit, co podporuje určitý typ onemocnění. A to je to nejdůležitější. My v takovém tom rozběhu naší kultury a civilizace jsme přesvědčení, že my jsme v právu, že všechno můžem, a tedy se nebudeme měnit, protože my to zvládneme. Ale my jsme to nezvládli, přátelé, a to zoufale. A dokonce začínáme vidět, jak stále více to nezvládáme. O čem tu mluvím? Tedy o prevenci příčinnosti nemocí. Všechno to, co pozorujem v nárůstu, má svůj smysl, důvod. Teprve nedávno jsme zjistili, co všechno děláme špatně. Ať už jsou to těžké kovy, ať už jsou to mikroplasty v našich tělech, ať už jsou to řekněmež kancerogeny, ať už jsou to další a další a další nebezpečí, které jsme ve svém obluzení připravili. Vytvořili jsme teda zcela nepřirozený svět, v kterém jsme nuceni žít a který přináší potřebu léčit. Nemoci byly vždycky. Možná, že až tolik ne, jak si myslíme. Skeptici by rádi promluvili o tom, že ve středověku byl průměrný věk 35 let nebo kolik a že tam byly nemoci také. Já bych kontroval dobami, které jsou vzdálené 24 000 let. Já vím, řeknete, copak o tom dneska víme? No tak se podívejte na Hunzi. To jsou ti, o kterých tak často mluvím - vysoko v horách, etnikum, které se dožívá v průměru 120 let, neznají prakticky civilizační nemoci, neznají prakticky civilizační nemoci. V 90, 100 letech vypadají jako padesátníci a 70 nebo 60 leté ženy u nich běžně rodí děti. Jsou tedy proti nám něco jako přelud. Jsou nesmírně zdraví. V současné době vidíme posuny v chápání zdraví i u medicíny, u výživové vědy, která začíná velmi měnit své názory. Ne náhodou začínáme uvažovat, že zavedeme ve školních jídelnách, já nevím, dva dny vegetariánských potravin, ne náhodou a tak dále. Víte, ono falšovat a chybným zadáním dokazovat neúspěšnost ahinsá, tedy nejedení masa, je sice možné dlouhou dobu, po tu dobu, dokud lidé na to nepřijdou a nepochopí to. Takže to je jedna z hlavních příčin. Jinak platí železné pravidlo, které řekl někdo slavný přede mnou, že nemoc je vždy o krok vepředu před naší schopností ji léčit. A je to naprostá pravda, protože nemoc je výsledek nějakého směru uvažování, chování, jednání. A snaha léčit je snaha napravit tyto chyby, pokud ovšem tato snaha není snahou po prevenci. Dětské rakoviny jsou naprosto zbytečné. Ony ještě nenabraly patřičné agens prostředí. Teď se rodí, a přesto už malignita často vznikne. No, čili budeme muset začít přemýšlet jinak o nemoci. Budem muset hledat jiné cesty, protože ta cesta militantní, to znamená "my to zařídíme, my tu nemoc zničíme," je sice potřeba a je důležitá. Cítím se všemi a sám vnímám, pokud budu nemocen... Lékař mi zachránil nejméně třikrát můj život. Třikrát jsem byl na hranici tedy nebytí a byla to medicína, která mi pomohla. No. A jsem jí za to vděčný. Ale já tu mluvím o celkovém prostě náhledu a zaměření. Medicína má své nástroje, které ji vlastně vedou určitým směrem k určitému uvažování. Je to logické - naprosto. Ale je důležité, aby ta společnost hledala daleko širší spektrum úvah o nemoci a o zdraví. Pokud se tak nestane, budeme následovat ty křivky, které tu máme. A ty křivky nevypadají dobře. Čili přes veškerý pokrok v diagnostice, tedy v takzvané prevenci, což není prevence. Jestliže něco zjistím, že už tam je nádor, tak to není prevence, ale je to zjištění toho nádoru. Prevence by byla to, kdybysme ten nádor neměli, kdyby vůbec nevznikl. Když už vznikl, tak je tu nemoc, která fakticky a objektivně je. A když ji zjistíme, no tak je to plus, protože ten zásah může být účinnější. Ale prevence, ta je o něčem jiném. Takže tady vidím obrovský dluh určitého staletého vývoje. I když, když vidím vyjádření třeba Hippokrata nebo teď jsem používal třeba v Rio de Janeiru některé jeho výroky ve své prezentaci, tak oni ti otcové, zakladatelé moderní medicíny vlastně o tom všem věděli a mluvili stejným jazykem a pak jsme jaksi se zamilovali do svých postupů a úspěchů v těchto postupech, které přinášely stále mocnější nástroje, jak zasahovat do určitých řekněmež stavů organismu. A ty původní moudrosti jakoby se trochu pozapomněly. Potíž je v tom, že příroda vám nic neodpustí a že ať si myslíte, co chcete, ať dosáhnete čehokoliv, vždy bude platit ten základní zákon. Čili nejúspěšnější a jediná správná léčba je prevence. A pak má přijít ta zachraňující pomoc, tedy když už nemoc vznikne, tak ji... Čili to není o tom nemít medicínu, nemít vědu a tak dále, ale je to o tom pochopit normálnost světa nemoci. A to je všechno. Děkuju za pozornost, hodně štěstí ve vašich životech. Teď se rozloučíme. Tak. S pomocí Boží, nechť jsou s námi síly dobra, prospěchu, světla a tak dále. (duchovní obřad) Tak. A je to pro dnešek všechno. Těším se na příště, případně na přednášky. Ani nevím, kde jsme příště. Myslím si, že v Ostravě, v sobotu, v neděli pak v Brně. Ano. Tak na shledanou.