Dobrý podvečer. Vítám vás při našem pravidelném setkávání. I dnes se budu snažit odpovídat na vaše laskavé podněty, které mi bude číst paní Lucie, kterou nevidíte, ale která je tu vedle mě, a budu se pokoušet poctivě odpovídat tak, jak jsem byl učen, jak znám, ale vy sami si budete dělat vlastní názor tak, abyste nemysleli jako někdo, ale maximálně použili to přednesené jako námět ke svým úvahám. Takže poprosím o první dotaz.

DOTAZ: Vážený pane Pfeiffer, děkuji za kongres, šťastné chvíle při sledování. Jako vždy dokonalé prostředí, nadšení všech. Nové informace, radost z hledání cest, jak pomoci všem. Empatie lidská zažehne srdce, oblaží. Naděje budoucna.

ODPOVĚĎ TP:No ano. Děkuju. Je to i pro mě radost, když vidím, jak ten kongres v Praze proběhl. Vidím, řekněmež i ty příspěvky, které tam zazněly, a jejich kvalitu. Vidím i doprovodné věci, jako je catering a ty akce, čili ano, děkuju, je to radost a doufám, že za dva roky všechno proběhne minimálně podobně.

DOTAZ: Prosím, mohl byste promluvit o knížečce Myšlenka napsanou panem JZ? Je pro mě stejně obtížně pochopitelná jako kniha Bytí. Pochopila jsem opět jen, že všechno je jinak.

ODPOVĚĎ TP: Ano. To je asi přirozené, protože když se noříme do nějaké nové oblasti, ať v kterémkoliv z oborů, tak upřímně řečeno, musíme jakoby se naučit jazyk toho oboru a řekněmež i ten způsob řekněmež uchopení nebo myšlení. Když jsem poprvé dostal od pana Zezulky knížku Bytí, tak jsem byl schopen přečíst maximálně dvě stránky a to bylo tak asi jaksi - to byla hranice, kterou jsem mohl zpracovávat nebo se pokoušet chápat. A vidíte, přece jenom se to po těch letech změnilo. Čili nezoufejte, budiž to pro vás jaksi rada, že pokud o tom máte zájem a domníváte se, že v tom nacházíte určitou míru hodnoty, která by stála za to se tomu věnovat, tak vydržte. Uvidíte, že to nebude nepřekonatelné. A jistě, chápu, abstrakt zvláště v Myšlence, je velmi značný a - často jsme doposud směřováni takovým tím smyslově jaksi přímým vjemem naší existence a toho, co je a není reálné a co je kolem nás, a tento řekněmež abstrakt v té Myšlence zvláště podaný, vyžaduje jistou cestu, abysme ji pochopili. Je to jako v matematice. Začínáme od jedna a jedna jsou dvě. No a končíme někde u těch jaksi nejhlubších částí. Čili i tady je to tak, jinak to nebude. A držte se. Přeju vám hodně úspěchu.

DOTAZ: Co je to zlatý řez?

ODPOVĚĎ TP: Zlatý řez je něco, co nám dává velmi názorně najevo, že to, v čem se nacházíme, není tak úplně náhoda. Je to samozřejmě vyjádřeno nějakým poměrem, úměrou a je využíván velmi výrazně těmi, kteří jsou schopni jej vnímat, ať už přímo nebo pomocí matematických konstrukcí. Patří sem všichni velcí malíři, které jsme viděli, zvláště, já nevím, Michelangelo a další. A v podstatě to rozvržení těch scén vždy odpovídá zlatému řezu. Zlatý řez se může uplatnit tedy také v architektuře, ale prakticky ve všem, co existuje. Je to například i velmi zajímavé pozorovat, jak se tato přírodní zákonitost projevuje v oběhu planet naší Sluneční soustavy, které jsou vlastně postaveny a posazeny přesně, velmi přesně do poměru zlatého řezu. Zlatý řez vyjadřuje i tvar těla - znáte Vitruviana, toho pána, který má ty roztažené ruce a nohy. A tak dále a tak dále. Čili něco jako božská matematika. Také to souvisí ovšem s dalším matematickým fenoménem a tou je fraktální geometrie, která rovněž nám jakoby ukazuje cosi za oponou té naší reality. Zlatý řez to dělá také velmi výrazně. Čili najdete ho v poměrech nejrůznějších částí světa, který vnímáte.

DOTAZ: Můžu 1 a půl letým dětem říkat, že se nesmí kopat do pejska, nebo z toho nebudou mít rozum?

ODPOVĚĎ TP: No, říkat jim, aby nekopaly do pejska 1 a půl leté děti, to jistě můžete, ale já bych považoval za nutné to vzít také přes schopnost empatie, protože dítě těchto empatických jaksi výkonů je schopno. A tak mu říct: "Podívej se, vždyť toho pejska to bolí, proč mu to dělat?" A samozřejmě, že zvláště kluci jsou trošku divocí a mají v sobě určitý náboj. Ale na druhou stranu, já myslím, že každé dítě je schopno vnímat i tu druhou část, která souvisí tedy s tím přiblížením se svého vjemu toho zvířete nebo rostliny nebo jinak, a že v podstatě záleží jen na tom způsobu, jak to dělat, a pak už samozřejmě také na těch danostech, protože žádné dítě není stejné, má jinou historii, dlouhou i tu krátkou, a má jinou genetiku, genetiku rodu a tak dále, ale to nevadí. Vždy se s tím dá něco dělat. Takže to je můj názor.

DOTAZ: Můj dotaz zní - pokud se potřebuji očistit od nějakého traumatu, kdy mi někdo ublížil na rukou, a dám si je nad svíčku, ten vliv se spálí, nebo ne? Co udělat jako očistný rituál, kdy potřebuji ze sebe smýt nějaký vliv?

ODPOVĚĎ TP: Já trochu slabě slyším ty otázky. Ale já se ještě vrátím k tomu předchozímu dotazu, protože samozřejmě tady se nejedná zdaleka jenom o vztah váš a toho dítěte, ale působí tady vlastně celé široké okolí. No tak ve 2 a půl letech asi ještě to nebude tak silné jako ve školním kolektivu, ale samozřejmě, že pak později se ten průměr jakoby, teda se ten stav jakoby zprůměruje a zasahují zde vlivy těch vrstevníků a tak dále. O to je to potom samozřejmě těžší a ne vždy je naděje, že to dítě to v této fázi svého vývoje bude chápat. A často se k tomu vrací až později. A teď k této otázce - pokud se odpustím někomu?

DOTAZ: Můj dotaz zní - pokud se potřebuji očistit od nějakého traumatu, kdy mi někdo ublížil na rukou, a dám si je na svíčku, ten vliv se spálí, nebo ne? Co udělat jako očistný rituál? TP: Dám si je na svíčku? paní Lucie: Nad svíčku. Nad svíčku. TP: A co si dá? Paní Lucie: Ty ruce, ty ruce asi myšleno. TP: A teďka úplně nechápu tu souvislost, čili trauma a ty ruce. paní Lucie: Zřejmě asi to ublížení je na rukou.

ODPOVĚĎ TP: Aha. No tak jistě, že to je rituál, ale domnívám se, že podstata tohoto stavu je tedy ve vědomí, v tom emočním vědomí zejména, že je také přítomna v tom, čemu někteří říkají tedy akáša, čili záznam dějů, a že tedy aby se tento stav vyrovnal, tak je potřeba udělat něco také jaksi sám se sebou. Ten rituál, kdy něco jaksi odhazuji a dávám plynout, má jistě taky svůj význam. A trochu mi tam jakoby ještě chybí ta osobní cesta změny.

DOTAZ: V Bytí se píše: "Nyní nadešla doba, kdy je možné napravit dávnou nerovnováhu. To mohou učinit jen Libuše a Přemysl." Napraví oni tuto nerovnováhu?

ODPOVĚĎ TP: To je historizující citát, kterého jsem se neúplně dopustil já přímo, ale byl mi vlastně podsunut. A myslím si, že svým způsobem ty dějiny se skutečně mají tendenci opakovat a je to asi přirozené, protože jaksi zákon zachování energie a také děje tady stále platí. Čili všechny ty věci, které se odehrávaly, třeba i v dávné minulosti, se stále opakují až do doby, kdy jsou jakoby vyřešeny. To souvisí i s tím předchozím dotazem. Čili nevím, jestli to musí fungovat jaksi v kompatibilitě nějakých těch aktérů toho děje, v podstatě ale vždy musí být vše, co se vytvoří, srovnáno, vyrovnáno.

DOTAZ: Rád bych se zeptal na přítomný okamžik. O přítomném okamžiku hovoří mnohá duchovní literatura i učitelé. Co tedy vlastně znamená žít v přítomném okamžiku? Je to plné soustředění se na činnost a jednání, které v ten okamžik činím? Jakoby neexistovalo nic jiného než toto činění, stát se tou činností a až tak nevnímat okolí? Anebo naopak vnímat primárně prostor, ve kterém se činnost děje, tedy vnímat především sebe sama a od činnosti a jednání mít odstup a nenechat se do činění vtáhnout.

ODPOVĚĎ TP: Hm. Co to je vnímat sebe sama? Protože tady musíme položit otázku:"Kdo jsem já?" A od toho se odvíjí vlastně i další úvaha. Samozřejmě odpověď bude velmi různá podle toho, koho se zeptáme. Může být velmi vázaná na osobní svět, anebo také velmi rozšířená, zvláště u velmi duchovně vyspělých osobností. Nevím tedy, z jakého pohledu vzít tu otázku. Vy se ptáte na? Paní Lucie: Tady asi ta primární je, co tedy vlastně znamená žít v přítomném okamžiku?

ODPOVĚĎ TP: Dobře. Všechno má vždycky více významů. Pokud bych nebyl vědom toho, co bylo, toho, co je a i toho, co bude v budoucnosti, nebyla by moje životní rovina úplná. Teď jsem hodně předběhl, protože bytost s tímto druhem vnímání je zatím mezi lidmi opravdu vzácná. Nemá to co dělat s tím, co různí "duchovní mistři" o sobě prohlašují, ale je to naplněno úplně jiným, ale zároveň reálným obsahem. Takže těžká odpověď. Když se budeme na jednu stranu neustále vracet k tomu, co bylo, zřejmě nám to bude vadit v tom, abysme pokračovali čistě a rychle. Když se budem bát neustále toho, co bude, bude to podobné. Budeme plni strachu a naše kroky nebudou naše. Budou to kroky strachu. Člověk má své vědomí a toto vědomí je tady a teď. Toto vědomí může vnímat daleko šířeji, než je dnes běžné. V tom se lišíme od těch počítacích strojů. Naše vědomí může přesahovat hranice času i prostoru. Může být tady a teď, kdekoliv. A to je konečný cíl. Čili až naplníte jednou, možná po miriádách zrodů, tuto podobu, budete někde blízko cíle. To je vše.

DOTAZ: Kdo připravil dobu Zezulky, prosím? Tak jako Jan připravil dobu Ježíše. Čapek, Budha, Dalajláma, Baba Vanga, nebo jsem se ani do jednoho netrefila?

ODPOVĚĎ TP: Ale všichni. Přece ten děj, který tady probíhá, je složen z určitých fazetek. Každá z nich je na svém místě, každá má svůj smysl a cíl. Vy se ptáte zřejmě spíš na tu duchovní oblast a řekl bych, že zde budu používat poněkud řekněmež nečekané souvislosti. Kdesi, řekněme před několika sty lety, se začly objevovat snahy vlastně tu lidskou duchovnost nějakým způsobem posouvat,jaksi vyjadřovat. No a tak tady máme například dobu jednoho z velkých (děkuju pěkně, děkuju) z velkých duchovních mistrů. A ať už to byli předchůdci, ale nakonec i ten náš mistr Jan Hus patří vlastně mezi ty, kteří sem právem patří. Je to totiž tak. Přichází přinašeč, ten udělá své. Buďto je umlčen, zavražděn, nebo není. A pak ta nauka dál pokračuje v čase, přenášena lidmi se vším dobrým i s tím, co přináší to přenášení. Ovšem do toho mezidobí se rodí v určitých periodách ti, kteří patří mezi ty vyspělejší duchovní mistry, kteří často provázeli přinašeče, a kteří přicházejí proto, aby řekněmež opravovali ty nánosy, které se logicky časem někdy tedy objeví na té tradici nebo na té historii. No a většinou tedy špatně dopadnou, to je pravda, stejně jako ten, který je zdrojem toho. Oni nejsou ti propojení a zapojení jako přinášeč přímo, bez jakéhokoliv prostřednictví a naslouchání a čtení a tak dále, ale přesto mají velkou schopnost vnímat tu rovnováhu a snaží se ji tedy napravit. Čili toto jsou velmi významní lidé, kteří vlastně se pokoušejí v historickém kontextu celou tu nauku, nebo chcete-li filosofii, kterou přináší přinašeč, udržet v rovnováze. Čili možná ty bych řadil na první místo. A pak všechny ty ostatní, kteří po svém nějakým způsobem k tomu přispívali. A to bylo strašně moc, strašně moc lidí. Koneckonců i ta řeka, která teče v tom korytě, budeme-li chápat takto osud, je podmíněna kapkami, které tu byly před rokem, před 100 lety, tedy kapkami, které ještě ani nespadly do toho koryta, i těmi, které máme právě v zádech - my, kteří stojíme třeba u té vrbičky. Ale pak následuje další koryto a my zase jsme vlastně předobrazem těch budoucích kapiček, možná 100 km nebo 1000 km před námi. Děkuju.

DOTAZ: Tak teď je to trošku delší popis. (TP: Ano.) Dobrý den, pane Tomáši. Často hovoříte, že Česko před zvednutím mořské hladiny bude uchráněno. Ale co válečný konflikt? Vyhne se Česku? Myslím tím zničení země válkou? Chtě nechtě je Česká republika vlastně zapojená do války v Ukrajině. A vlastně celý svět. Buď se připojili k Rusku nebo k Ukrajině. Připomíná mi to velké světové války. Zároveň něčím mi to připomíná Gomoru a Sodomu či Atlantidu. Mám pocit, že zvednutí mořského dna a zaplavení v uvozovkách "agresivní části planety" vlastně zachrání planetu před zničením. Neboť všichni víme o schopnosti atomové zbraně. A ať už sama Amerika či Evropa, kterou je zavázáno bránit NATO, tedy i Amerika, pokud půjde proti Rusku, podle mě jeden ze států použije atomovou zbraň a možná tím právě odstartuje velký pohyb litosférických desek a již známou potopu. I přesto, že mám naději, plně si uvědomuji závažnost situace i naši blízkost ke Slovensku a následně Ukrajiny. Moc si přeji, aby toto již skončilo. Jako nic jiného. Je mi líto všech těch lidí a zároveň mám strach, aby to nedošlo až k nám do Čech. Nechápu, jak někdo může říkat, že se ho to nedotýká, že si z toho nic nedělá. Já vím, že je dobré se tím netrápit nad určitou mez, ale já to prostě neumím.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to z toho dotazu je dobře pochopitelné. Jenom klid, přátelé. Vše, co se děje, má svůj řád a smysl. Teď se ptáte, jaký bude další vývoj, třeba ve vaší zemi, jak vše bude dál pokračovat. Víte, že to je méně důležité než váš vztah k tomu, co je na počátku všeho? Strach tady nezpůsobí zlepšení situace, naopak, spíše vyvolá ty démony, kterých se bojíme. To, co zde může fungovat - víte, vy máte v zádech strašně silného strejdu, který je nejsilnější ze všeho, co jest - je to samotný dárce struktury děje. Bude-li zde upřímná a čistá snaha nepodporovat válečné běsnění, nepodporovat zmar na všech stranách, to zdůrazňuji, bude jistě velmi obtížné dosáhnout toho, čeho se bojíte. Když přichází období změn, je to vlastně pokaždé stejné. Ve své podstatě jste ani nevyjmenovala nebo jmenoval celou množinu toho obrazu toho, nač se ptáte. Je to mnohem složitější a vlastně dalo by se říci, že člověk méně duchovní by mohl snadno podlehnout. Člověk duchovní - on ví. Tady strach nenajdete. Najdete pevnou osobnost, která stojí na svých nohou a která na nich bude stát, ať se děje cokoliv. Naštěstí se všichni té jaderné zbraně logicky obávají. Z historie víme, že každá zbraň má svoji protizbraň, že každý ochranný systém je překonatelný a tak dále. V období jaderných zbraní je to obzvlášť důležité. Pokuď byste například zasáhli 95 % třeba těch raket, které někam letí, pak to jedno jediné procento, které by zůstalo, je schopno vykonat dílo zkázy. A proto ani systémy obrany v případě jaderných konfliktů nemají až tak velkou účinnost. Jedna jediná raketa je schopná zničit prakticky celou Evropu. To samozřejmě aktéři vědí. A tak do určité míry ta rovnováha strachu tady je. Není nekonečná, já vím. V lidské povaze je to, že za určitých okolností se dokáže člověk přesvědčit až do té míry, že začne být nesoudný a že začne vlastně toto projektovat. Když jsme to měli třeba v minulém režimu, tu doktrínu vojenskou, tak ta počítala zcela samozřejmě s užitím taktických zbraní, ale přesto k tomu nikdy nedošlo, protože ti, kteří byli nad tou rovinou těch plánovačů, věděli příliš dobře, o čem to mluví. Mám poněkud obavy v tom, že v současnosti si lidé plně neuvědomují, stále více si neuvědomují, o čem že to vlastně mluví, co to je jaderný konflikt a jaké má důsledky. Je to věc, která se dnes začíná zdát poměrně jaksi tématem, běžným tématem, tedy alespoň v některých sdělovacích prostředcích. Ve skutečnosti ovšem je všechno, jak to tak bývá, jinak. Ten stav, který se vám nelíbí, by vyžadoval změnu vlastně na všech stranách, příklon k jinému způsobu přemýšlení, zpracování těch výzev, které tady jsou, a také jaksi k větší duchovnosti. Jak jinak. Ono to nastane. Ten děj k tomu nakonec nutně musí vést. Je jen otázkou, v jakém rozměru. Jistě je tu mnoho proroctví, které nám předurčují velmi chmurnou budoucnost. Ano, jistě, může to tak být - ale také nemusí. A je otázkou, jak jsme se přesvědčili už mnohokrát, ony ty proroctví nemusí být až tak jaksi radikální, jak někdy vidíme. V roce 2000 se mnozí zakopali málem 100 sáhů pod zem, protože přijde něco opravdu strašného - a přesto se nestalo nic. Čili stane se jen to, co se státi má. Nemusíte mít obavy. A má-li to být v té nejhorší podobě, pak tomu velmi těžko zabráníte, ale než se to stane, tak se musí odehrát celá řada věcí, skutečností. Když budete souhlasit s modelem jaderné války, pak nastane, ano, jistě. Nebude to poprvé. V Indii naleznete nebo v Gobi nebo jinde celá území, která nesou stopy zvýšené radioaktivity, místa, kde nacházíme spečené písky, čehož lze dosáhnout pouze enormním zdrojem energie, tedy nikoliv klasickým zdrojem, ale zdrojem, který se podobá jaderné bombě. V Bhagavadgítě nacházíme brilantní popisy jaderných útoků a všech následků, které mělo i záření, které provázelo použití těchto zbraní. Na jaksi historickém kontextu už tu podobné věci zřejmě v dávné minulosti vznikly. Těch vlastně indicií pro to je opravdu hodně. Čili, jak už jsem zmínil, nejenom písemné doklady, kterým dnes říkáme báje - no, byly to báje, dokud jsme sami neviděli účinek jaderné bomby. Do té doby si nikdo neuměl představit, jak bude takový útok vlastně vypadat. A dnes už to víme, že ten popis byl přesný. A tak dále a tak dále. Každá doba má svoje výzvy. Zde se ta výzva pojí s vlastně s tím přechodovým obdobím, které přichází jednou za 12 000 let. V Platónském roku, který má zhruba 25 000 let, tak dvakrát dochází k těmto, těmto vlastně řekněmež, jak bych to nazval, k těmto nebezpečím z toho přechodu. Někdy je člověk zesílí, jindy jsou pouze přírodního rázu a nemusí být až tak silné. Čili hodně záleží na tom, jak ten člověk tuto krizi, platónskou krizi, sám posílí. No podívejte, ještě je to dobré. V sámošce mají rohlíky a světlo svítí. Tak si užívejte, dokud to tak je, a doufejte, že to tak zůstane. A je to docela dobře možné. Takže Bůh s námi všemi. Dej, abysme dokázali prozřít, stát se kladnou složkou světa - a potom jsme v nejlepších rukou. Je to jistě pro mnohé utopie myslet si, že stav nás může určovat i děj našich osudů. Ale já jsem o tom přesvědčen. Tedy tam, kde bude převládat dobro, bude také větší naděje. A teď zase už slyším: "A co to je dobro? A jak si to vysvětlovat?" A tak dále. No, je to opak zla. To je všechno. DOTAZ. Tento dotaz se týká obrazu poslední večeře Páně. (TP: Ano.) Tak. Je pravda, že opravdu, co je napsáno o poslední večeři, je podle pravdy? I když popisují, že kolem Ježíše je 12 mužů apoštolů, mám pocit, že po pravici Ježíše vidím ženu a automaticky mě napadla Máří. (TP: Logicky.) Druhá odleva obrazu mě také napadá, že to je žena. Jemný obličej, ženské šaty. Která to může být žena v blízkosti Ježíše? Tedy jestli to je opravdu žena.

ODPOVĚĎ TP: Všimli jste si? Je tam prý jedna ruka navíc na tom obrazu. Zkuste se na to podívat. Už jsem ho dlouho neviděl. A pokud se týká té historie, no tak kolem toho je mnoho teorií. A Ta Máří Magdaléna skutečně mohla být v blízkosti, Mohla být dokonce mezi těmi, kteří poslouchají tu Ježíšovu filosofii. A dokonce jako žena mohla vlastně, téměř jako jediná z těch, kteří byli v blízkosti, se dožít vyššího věku. Její cesta mohla vést někam do Španělska nebo někam tam, kdo ví. No, nechť nám to historici ještě znovu prověří. Samozřejmě, že jaksi pozdější paradigma, které vlastně chápalo řekněme to ženství po svém způsobu, bylo poměrně, poměrně kuriózní. Protože pokuď na jednu stranu vzýváme Boha jako nejvyšší autoritu a počátek všeho, co jest, doslova všeho, pak lze jen velmi těžko vydělit z tohoto procesu třeba muže, nebo ženu, ale dokonce i všechno ostatní - květinu, zvíře a tak dále. Čili musí si každý hledat svůj vlastní názor. A k tomu vám dopomáhej Bůh.

DOTAZ: Co je smyslem života?

ODPOVĚĎ TP: Být kladnou složkou, zapojit se do toho velkého díla, které je boží a které směřuje od zrození do opětného návratu ke svému Otci.

DOTAZ: Telepatie funguje i směrem do minulosti i do budoucnosti?

ODPOVĚĎ TP: Pak tomu nebudem říkat telepatie, ale řekněmež jasnovidnost, čili vidění toho, co není právě nyní naším bezprostředním současným okolím. A samozřejmě funguje. Bylo to prokázáno mnohokrát - a to beze všech pochybností. DOTAZ. Rád bych se zeptal na učení Ramana Maháršiho. To, že učení, které přinesl, dotazování se na: "Kdo jsem já?", přišlo v určité době, znamená, že lidé již byli připraveni, aby se s tímto učením seznámili? Jinými slovy - na Zemi dosáhli mnozí lidé takové rovnováhy, aby s tímto učením mohli pracovat a tím se dál rozvíjet?

ODPOVĚĎ TP: Jen to nepřehánějte. Lidé dosáhli v dávné minulosti, která přesahuje hloupých 30 000 let, již mnohokrát velmi vysokých stupňů svého vývoje a duchovnosti. V každé době naleznete tedy vše. Ti, kteří jsou nepřipraveni zcela, ti, kteří zčásti, ti, kteří velmi a tak dále. Učení třeba tohoto mudrce samozřejmě naprosto neosloví někoho z té první skupiny. Vůbec ho to nebude zajímat nebo to bude považovat za nesmysl a podobně. A bude to tak správně, protože on není ve stavu, kdy by tuto myšlenku mohl použít. Je důležité vidět kontext, protože Šrí Ramana Mahárši vlastně žije a jedná v nějakém typu společnosti, indické společnosti a - která má svoji vlastní mytologii, historii, má velmi výrazné i písemné záznamy v tom starém, v staré verzi sanskrtu a tak dále. Řadí se tedy mezi velkou řadu velmi vyspělých učitelů, kteří vlastně objevovali určité části z toho daru ducha, který zde je, byl a bude, kdykoliv. Přednášel tedy jednu část duchovních praktik, která je velmi významná. Jak byste chtěli pokračovat ve svém snažení, kdybyste nezískali ten bod opory v tom poznání:" Kdo jsem já?" Protože pak můžete být v zajetí mnoha -ismů, mnoha představ, mnoha vlastně šálení. Abyste mohli vystoupit někam odkudkoliv, musíte vědět, kde se nacházíte. To znamená, mapa bez místa vašeho současného bytí je k ničemu, protože vy nevíte potom, kde jste, a ta mapa vám nemůže tedy dát smysluplnou pomoc v tom, kam jít. V tom je smysl tohoto, řekněmež duchovního cvičení, které on propagoval.

DOTAZ: Rád bych se zeptal na vyspělou bytost, která je zároveň nerovnovážná. Domníval jsem se, že když se člověk stává kladnější složkou, tak se stává i vyspělejším člověkem. Tudíž o velmi kladné bytosti můžeme říct, že je to velmi vyspělá bytost. Jak se tedy stane, že je zde ambivalentní stav, kdy je někdo vyspělý, tedy měl by být kladný, a zároveň je nerovnovážný a třeba i škodí?

ODPOVĚĎ TP: No, záleží na tom, do jaké výše míří váš dotaz, ale mohl by to být také trochu fanatismus. Ať už jste téměř v kterékoliv části té cesty, tak vždy nejste hotov. To znamená, že vaše VÍM a vaše poznání a vaše činy jsou úměrné stupni, na kterém stojíte. Čím výše stojíte, tím více je to rovnovážné, ale to slovíčko "více" je důležité. Takže těch dokonalých a těch "úžasných", těch je za korunu pytlík, víte? Akorát to tak úplně není. Jsme tvorové ve vývoji. A tak to, co pro jeden stupeň je, řekněmež něco výborného, pro vyšší stupeň je námět k dalšímu zpracování. A pokud se týká těch padlých andělů, na které se ptáte - ano, to je pravda. Bude to třeba člověk již velmi vyspělý duchovně, pracující a jdoucí po svojí cestě, který ovšem v čase svojí slabosti je rázem z té cesty vyražen a dostává se na šikmou plochu. No a co se děje potom? Je tam ta vyspělost, ale zároveň je tu to negativní - čili se z něj stane velmi výrazný zástupce například temné oblasti. Čili může to být třeba velekněz černé magie. Ano, musí tam být ta dokonalost, která dává tu sílu. Musí tam být také ale propad, tedy to, co umožní, aby tu svou dokonalost použil tímto způsobem. Je jisté, že zas přijde období změn. A nic neroste do nebe. Na konci je rovnováha, ne temnota. To je vše.

DOTAZ: Jak se naučit mít sám sebe rád?

ODPOVĚĎ TP: Hm. Tak se obejměte. Pusu si nedáte, to je, to je docela těžké. Ale proč se nemáte rádi? Možná i proto, že máte o sobě trochu větší mínění, než je normální. A z toho rozporu vzniká to sebehodnocení. Čili - kdo jsem já? Pakliže se pochopím ve svém stupni, vidím jeho možnosti, jeho projevy, vidím sebe a děj, který tedy s tím souvisí. Dokážu jej pochopit z tohoto pohledu. A stejně jako když vidím někoho jiného, který je v nějaké situaci, která úplně není jaksi rovnovážná, tak normální člověk se to snaží pochopit. No. Tak co třeba? Něco hmotného, co je pochopitelné. No - někomu se stane neblahá příhoda a teď najednou uvidíme, že třeba část jeho oděvu nabyla jinou barvu. Tu se může stát komukoliv, že? A teď bude záležet na tom, co uděláte. Buďto začnete zvýrazňovat, že se to stalo, ukazovat všem a řehtat se, anebo decentně věc jaksi ignorujete a snažíte se, aby ten člověk, kterému se to stalo, nebyl příliš jaksi dotýkán, například. No a tak dál. To je vše.

DOTAZ: Moje pozemská realita vlastně není skutečnou realitou? ODPOVĚď TP: Je otázka, co vnímáte jako realitu? Je vaší realitou, která odpovídá vám a vašemu stupni schopnosti do té reality se zapojit. To neznamená, že váš stupeň schopnosti zapojení do reality je absolutní měřítko. Je to váš stupeň. Velmi jistě se bude dále měnit. V tom případě se rozšíří i to, čemu říkáte pozemská realita.

DOTAZ: Kam putuje duše, když opustí hmotné tělo?

ODPOVĚĎ TP: No vidíte, kde to je? Je to nahoře, dole? Je to někde schováno? Je to tady? No, tady se uplatňuje naše zatím malá schopnost pochopit, co je to hmota a co je to duch. Řekněmež tedy, když to zkrátím, že se nachází v oblasti ducha, v oblasti, která není hmotná. To je vše.

DOTAZ: Když se do naší doby zrodila inkarnace Ježíše, zrodila se také inkarnace Máří Magdalény?

ODPOVĚĎ TP:No, myslím si, že to je velmi žádané, protože každá druhá by to jistě chtěla. No, takže kdo ví. Toto ponechme budoucnosti.

DOTAZ: Mám dotaz. Zmiňujete - Ježíš umírá na kříži, ne kam ho dovedl osud, jako ty ostatní, ale je to oběť. Každopádně na kříži mohli zabít i někoho nevinně, někdo, kdo neměl karmu. Ale je pravda, že bylo v osudu například...

ODPOVĚĎ TP: Kdyby to bylo nevinně, tak to byla karma. Jestli rozumíte? Máme velkou úctu před dějem, který nastává a který nechápem ještě. Ještě nevidíme ani za hranici svého nosu, takže opatrně s těmi soudy. Paní Lucie: Já myslím, že jste to zodpověděl už. (TP:Pardon. Tak, poprosím.)

DOTAZ:Je možné, že pan Zezulka jako člověk v některém ze svých životů nebyl přinašečem, ale třeba jen obyčejným Josefem Zezulkou, který neléčil? Nebo je to tak, že tento zrod s tím, s tímto jménem, narozen v Brně, je vždy nachystaný pro přinašeče?

ODPOVĚĎ TP: Hm. Pokud se díváme na všechno to, co provázelo tento výjimečný děj, tak vidíme řád. Ten řád zde je. A vy se ptáte, jestli v jiné rovině osudu by nemusel být přinašečem? Jestli jsem to správně pochopil? Vždycky je vybrán ten, který v tom daném místě může být vlastně k této rovině přiveden. Je zde ta část lidská, to je to tělo, a je to ta část ducha. Proto je tady zmiňován ten 33. rok věku, kdy do té doby, jistě i s velkými řekněmež znameními, ale přesto, dochází k tomu probuzení, kdy se jakoby propojí ta bytost se svým základem, který leží úplně mimo lidskou existenci, a pak z toho vytvoří tu zprávu, která je pro lidi jakž takž pochopitelná - i když jsme dneska i slyšeli, že tak úplně ne a že vám přichází ta myšlenka, knížka Myšlenka a knížka Bytí těžko k pochopení, což je běžné - no, ale prostě s jistým nadhledem nebo s jistou zásobou ještě hlubšího než hlubokého podání, v tom lidském rodu, pak se snaží těm lidem ty myšlenky dát, aby jim vlastně pomohl. Tam ta hmotná část je vlastně vybírána z celé řady kritérií, které musí být naplněny. Takže zaprvé je to vůbec místo, kde se zrodí, do kterého národa, je to čas v tom běhu těch roků, kdy se to má odehrát, a zpravidla to bývá vždycky před jaksi přelomem nějaké doby, protože nemá smysl, aby se takto jaksi inspirovaná bytost rodila ex-post, tedy po, ale musí tu dobu svým způsobem připravit tak, aby v čase, kdy se ta doba začíná otvírat, vše potřebné bylo k dispozici. Alespoň teoreticky. Samozřejmě, že se to podaří vždycky s nějakou mírou úspěchu. Podívejme se na Ježíše. No tak tam ta vražda přišla velmi záhy. Byl záhy udán, zavražděn. A v jiných případech to bylo zase trochu jinak. Zezulka tedy nejenom, že má řadu řekněmež markantů, nebo jak to nazvat, v té své lidské realitě, která se zařazuje do té historizující cesty, která už provázela toho Ježíše, Mojžíše, Abraháma a další. To všechno tam je. Dochází k jakémusi zrcadlení děje. To má příroda také ráda. No a například, když se podíváte na Turínské plátno a podíváte se na Ježíšovu tvář, tak uvidíte na jeho tváři hlubokou jizvu. No,tutéž měl i tento přinašeč. Vznikla z nějakého důvodu, ale byla na stejném místě, jako tomu bylo u toho minulého inkarnačního zrodu. Ale to jistě způsobí u skeptiků mnoho radostí a budou říkat - on to odvíjí od nějaké jaksi anomálie na tváři. Ale ono je toho víc. Takže kdo hledá, ten najde. Ale nejde o to hledat něco, co chci najít. A jde o to hledat to, co mi vychází z té analýzy jako reálné, ať už více či méně. Mělo se tak stát. Osud měl k dispozici tuto podobu. Byla naplněna. To je vše.

DOTAZ: Na jakém dnešním území byla Lemurie? ODPOVĚď TP: Lemurie, ta byla daleko od nás. Můžeme se dívat někam na východ. No.

DOTAZ: Proč jste v jedné z dřívějších přednášek hovořil: "Světská sláva - polní tráva?" Nejsem si jistá významem. TP: Ještě jednou, prosím. Světská sláva? Paní Lucie: polní tráva. Ale není tady teda odkaz na tu souvislost, takže... ODPOVĚď TP: To nevadí. Protože jsem tak byl učen i samotným Zezulkou. Jednou mi takhle říká:„No, podívejte, Tomáši, vy půjdete kolem velkého pomníku a tam bude někdo zobrazen, vytesán z kamene. Vy si budete říkat: To byl ale slavnej člověk nebo významný člověk. No vidíte. A klidně jste to mohl být i vy." Takže - co je jednou, podruhé být nemusí.

DOTAZ: Chci se prosím zeptat, kdo byl přinašečem egyptským? Můžete pohovořit i o dalších, méně známých přinašečích, například z území Ruska, z území Ameriky? Noe byl také přinašečem? 0:18:14.559,0:18:19.559 Dobrý podvečer. Vítám vás při našem pravidelném setkávání. I dnes se budu snažit odpovídat na vaše laskavé podněty, které mi bude číst paní Lucie, kterou nevidíte, ale která je tu vedle mě, a budu se pokoušet poctivě odpovídat tak, jak jsem byl učen, jak znám, ale vy sami si budete dělat vlastní názor tak, abyste nemysleli jako někdo, ale maximálně použili to přednesené jako námět ke svým úvahám. Takže poprosím o první dotaz.

DOTAZ: Vážený pane Pfeiffer, děkuji za kongres, šťastné chvíle při sledování. Jako vždy dokonalé prostředí, nadšení všech. Nové informace, radost z hledání cest, jak pomoci všem. Empatie lidská zažehne srdce, oblaží. Naděje budoucna.

ODPOVĚĎ TP:No ano. Děkuju. Je to i pro mě radost, když vidím, jak ten kongres v Praze proběhl. Vidím, řekněmež i ty příspěvky, které tam zazněly, a jejich kvalitu. Vidím i doprovodné věci, jako je catering a ty akce, čili ano, děkuju, je to radost a doufám, že za dva roky všechno proběhne minimálně podobně.

DOTAZ: Prosím, mohl byste promluvit o knížečce Myšlenka napsanou panem JZ? Je pro mě stejně obtížně pochopitelná jako kniha Bytí. Pochopila jsem opět jen, že všechno je jinak.

ODPOVĚĎ TP: Ano. To je asi přirozené, protože když se noříme do nějaké nové oblasti, ať v kterémkoliv z oborů, tak upřímně řečeno, musíme jakoby se naučit jazyk toho oboru a řekněmež i ten způsob řekněmež uchopení nebo myšlení. Když jsem poprvé dostal od pana Zezulky knížku Bytí, tak jsem byl schopen přečíst maximálně dvě stránky a to bylo tak asi jaksi - to byla hranice, kterou jsem mohl zpracovávat nebo se pokoušet chápat. A vidíte, přece jenom se to po těch letech změnilo. Čili nezoujte, budiž to pro vás jaksi rada, že pokud o tom máte zájem a domníváte se, že v tom nacházíte určitou míru hodnoty, která by stála za to se tomu věnovat, tak vydržte. Uvidíte, že to nebude nepřekonatelné. A jistě chápu, abstrakt zvláště v Myšlence, je velmi značný a - často jsme doposud směřováni takovým tím smyslově jaksi přímým vjem naší existence a toho, co je a není reálné a co je kolem nás, a tento, řekněmež abstrakt v té Myšlence zvláště podaný, vyžaduje jistou cestu, abysme ji pochopili. Je to jako v matematice. Začínáme od jedna a jedna jsou dvě. No a končíme někde u těch jaksi nejhlubších částí. Čili i tady je to tak, jinak to nebude. A držte se. Přeju vám hodně úspěchu.

DOTAZ: Co je to zlatý řez?

ODPOVĚĎ TP: Zlatý řez je něco, co nám dává velmi názorně najevo, že to, v čem se nacházíme, není tak úplně náhoda. Je to samozřejmě vyjádřeno nějakým poměrem, úměrou a je využíván velmi výrazně těmi, kteří jsou schopni jej vnímat, ať už přímo nebo pomocí matematických konstrukcí. Patří sem všichni velcí malíři, které jsme viděli, zvláště, já nevím, Michelangelo a další. A v podstatě to rozvržení těch scén vždy odpovídá zlatému řezu. Zlatý řez se může uplatnit tedy také v architektuře, ale prakticky ve všem, co existuje. Je to například i velmi zajímavé pozorovat, jak se tato přírodní zákonitost projevuje v oběhu planet naší Sluneční soustavy, které jsou vlastně postaveny a posazeny přesně, velmi přesně do poměru zlatého řezu. Zlatý řez vyjadřuje i tvar těla. Znáte Vitruviana, toho pána, který má ty roztažené ruce a nohy. A tak dále a tak dále. Čili něco jako božská matematika. Také to souvisí ovšem s dalším matematickým fenoménem a tou je fraktální geometrie, která rovněž nám jakoby ukazuje cosi za oponou té naší reality. Zlatý řez to dělá také velmi výrazně. Čili najdete ho v poměrech nejrůznějších částí světa, který vnímáte.

DOTAZ: Můžu 1 a půl letým dětem říkat, že se nesmí kopat do pejska nebo z toho nebudou mít rozum? [Smích]

ODPOVĚĎ TP: No, říkat jim, aby nekopaly do pejska 1 a půl leté děti, to jistě můžete, ale já bych považoval za nutné to vzít také přes schopnost empatie, protože dítě těchto empatických jaksi výkonů je schopno. A tak mu říct: "Podívej se, vždyť toho pejska to bolí, proč mu to dělat?" A samozřejmě, že zvláště kluci jsou trošku divocí a mají v sobě určitý náboj. Ale na druhou stranu, já myslím, že každé dítě je schopno vnímat i tu druhou část, která souvisí tedy s tím přiblížením se svého vjemu, toho zvířete nebo rostliny nebo jinak, a že v podstatě záleží jen na tom způsobu, jak to dělat a pak už samozřejmě také na těch danostech, protože žádné dítě není stejné, má jinou historii, dlouhou i tu krátkou a má jinou genetiku, genetiku rodu a tak dále, ale to nevadí. Vždy se s tím dá něco dělat. Takže to je můj názor.

DOTAZ: Můj dotaz zní - pokud se potřebuji očistit od nějakého traumatu, kdy mi někdo ublížil na rukou a dám si je nad svíčku, ten vliv se spálí nebo ne? Co udělat jako očistný rituál, kdy potřebuji ze sebe smýt nějaký vliv?

ODPOVĚĎ TP: Já trochu slabě slyším ty otázky. Ale já se ještě vrátím k tomu předchozímu dotazu, protože samozřejmě tady se nejedná zdaleka jenom o vztah váš a toho dítěte, ale působí tady vlastně celé široké okolí. No tak ve 2 a půl letech asi ještě to nebude tak silné jako ve školním kolektivu, ale samozřejmě, že pak později se ten průměr jakoby, teda se ten stav jakoby zprůměruje a zasahují zde vlivy těch vrstevníků a tak dále. O to je to potom samozřejmě těžší a ne vždy je naděje, že to dítě to v této fázi svého vývoje bude chápat. A často se k tomu vrací až později. A teď k této otázce - pokud se odpustím někomu?

DOTAZ: Můj dotaz zní - pokud se potřebuji očistit od nějakého traumatu, kdy mi někdo ublížil na rukou, a dám si je na svíčku, ten vliv se spálí nebo ne? Co udělat jako očistný rituál? TP: Dám si je na svíčku? paní Lucie: Nad svíčku. Nad svíčku. TP: A co si dá? Paní Lucie: Ty ruce, ty ruce asi myšleno. TP: A teďka úplně nechápu tu souvislost. Čili trauma a ty ruce. paní Lucie: Zřejmě asi to ublížení je na rukou.

ODPOVĚĎ TP: Aha. No tak jistě, že to je rituál, ale domnívám se, že podstata tohoto stavu je tedy ve vědomí, v tom emočním vědomí zejména, že je také přítomna v tom, čemu někteří říkají tedy akáša, čili záznam dějů, a že tedy aby se tento stav vyrovnal, tak je potřeba udělat něco také jaksi sám se sebou. Ten rituál, kdy něco jaksi odhazuji a dávám plynout, má jistě taky svůj význam. A trochu mi tam jakoby ještě chybí ta osobní cesta změny.

DOTAZ: V Bytí se píše: "Nyní nadešla doba, kdy je možné napravit dávnou nerovnováhu." To mohou učinit jen Libuše a Přemysl. Napraví oni tuto nerovnováhu?

ODPOVĚĎ TP: To je historizující citát, kterého jsem se neúplně dopustil já přímo, ale byl mi vlastně podsunut. A myslím si, že svým způsobem ty dějiny se skutečně mají tendenci opakovat a je to asi přirozené, protože jaksi zákon zachování energie a také děje tady stále platí. Čili všechny ty věci, které se odehrávaly, třeba i v dávné minulosti, se stále opakují až do doby, kdy jsou jakoby vyřešeny. To souvisí i s tím předchozím dotazem. Čili nevím, jestli to musí fungovat jaksi v kompatibilitě nějakých těch aktérů toho děje, v podstatě ale vždy musí být vše, co se vytvoří, srovnáno, vyrovnáno.

DOTAZ: Rád bych se zeptal na přítomný okamžik. O přítomném okamžiku hovoří mnohá duchovní literatura i učitelé. Co tedy vlastně znamená žít v přítomném okamžiku? Je to plné soustředění se na činnost a jednání, které v ten okamžik činím? Jakoby neexistovalo nic jiného než toto činění, stát se tou činností a až až tak nevnímat okolí? Anebo naopak vnímat primárně prostor, ve kterém se činnost děje, tedy vnímat především sebe sama a od činnosti a jednání mít odstup a nenechat se do činění vtáhnout.

ODPOVĚĎ TP: Hm. Co to je vnímat sebe sama? Protože tady musíme položit otázku:"Kdo jsem já?" A od toho se odvíjí vlastně i další úvaha. Samozřejmě odpověď bude velmi různá podle toho, koho se zeptáme. Může být velmi vázaná na osobní svět anebo také velmi rozšířená, zvláště u velmi duchovně vyspělých osobností. Nevím tedy z jakého pohledu vzít tu otázku. Vy se ptáte na? Paní Lucie: Tady asi ta primární je, co tedy vlastně znamená žít v přítomném okamžiku?

ODPOVĚĎ TP: Dobře. Všechno má vždycky více významů. Pokud bych nebyl vědom toho, co bylo, toho, co je a i toho, co bude v budoucnosti, nebyla by moje životní rovina úplná. Teď jsem hodně předběhl, protože bytost s tímto druhem vnímání je zatím mezi lidmi opravdu vzácná. Nemá to co dělat s tím, co různí "duchovní mistři" o sobě prohlašují, ale je to naplněno úplně jiným, ale zároveň reálným obsahem. Takže těžká odpověď. Když se budeme na jednu stranu neustále vracet k tomu, co bylo, zřejmě nám to bude vadit v tom, abysme pokračovali čistě a rychle. Když se budem bát neustále toho, co bude, bude to podobné. Budeme plni strachu a naše kroky nebudou naše. Budou to kroky strachu. Člověk má své vědomí a toto vědomí je tady a teď. Toto vědomí může vnímat daleko šířeji, než je dnes běžné. V tom se lišíme od těch počítacích strojů. Naše vědomí může přesahovat hranice času i prostoru. Může být tady a teď kdekoliv. A to je konečný cíl. Čili až naplníte jednou, možná po miriádách zrodů tuto podobu, budete někde blízko cíle. To je vše.

DOTAZ: Kdo připravil dobu Zezulky, prosím? Tak jako Jan připravil dobu Ježíše? Čapek, Budha, Dalajláma, Baba Vanga, nebo jsem se ani do jednoho netrefila?

ODPOVĚĎ TP: Ale všichni. Přece ten děj, který tady probíhá, je složen z určitých fazetek. Každá z nich je na svém místě, každá má svůj smysl a cíl. Vy se ptáte zřejmě spíš na tu duchovní oblast a řekl bych, že zde budu používat poněkud řekněmež nečekané souvislosti. Kdesi, řekněme před několika sty lety se začly objevovat snahy vlastně tu lidskou duchovnost nějakým způsobem posouvat,jaksi vyjadřovat. No a tak tady máme například dobu jednoho z velkých (děkuju pěkně, děkuju) z velkých duchovních mistrů. A ať už to byli předchůdci, ale nakonec i ten náš mistr Jan Hus patří vlastně mezi ty, kteří sem právem patří. Je to totiž tak. Přichází Přinašeč, ten udělá své. buďto je umlčen, zavražděn, nebo není. A pak ta nauka dál pokračuje v čase, přenášena lidmi se vším dobrým i s tím, co přináší to přenášení. Ovšem do toho mezidobí se rodí v určitých periodách ti, kteří patří mezi ty vyspělejší duchovní mistry, kteří často provázeli Přinašeče, a kteří přicházejí proto, aby řekněmež opravovali ty nánosy, které se logicky časem někdy tedy objeví na té tradici nebo na té historii. No a většinou tedy špatně dopadnou, to je pravda, stejně jako ten, který je zdrojem toho. Oni nejsou ti propojení a zapojení jako Přinášeč přímo, bez jakéhokoliv prostřednictví a naslouchání a čtení a tak dále, ale přesto mají velkou schopnost vnímat tu rovnováhu a snaží se ji tedy napravit. Čili toto jsou velmi významní lidé, kteří vlastně se pokoušejí v historickém kontextu celou tu nauku, nebo chcete-li filosofii, kterou přináší Přinašeč udržet v rovnováze. Čili možná ty bych řadil na první místo a pak všechny ty ostatní, kteří po svém nějakým způsobem k tomu přispívali. A to bylo strašně moc, strašně moc lidí. Koneckonců i ta řeka, která teče v tom korytě, budeme-li chápat takto osud, je podmíněna kapkami, které tu byly před rokem, před 100 lety, tedy kapkami, které ještě ani nespadly do toho koryta, i těmi, které máme právě v zádech. My, kteří stojíme třeba u té vrbičky. Ale pak následuje další koryto a my zase jsme vlastně předobrazem těch budoucích kapiček možná 100 km nebo 1000 km před námi. Děkuju.

DOTAZ: Tak teď je to trošku delší popis. (TP: Ano.) Dobrý den, pane Tomáši. Často hovoříte, že Česko před zvednutím mořské hladiny bude uchráněno. Ale co válečný konflikt? Vyhne se Česku? Myslím tím zničení země válkou? Chtě nechtě je Česká republika vlastně zapojená do války v Ukrajině. A vlastně celý svět. Buď se připojili k Rusku nebo k Ukrajině. Připomíná mi to velké světové války. Zároveň něčím mi to připomíná Gomoru a Sodomu či Atlantidu. Mám pocit, že zvednutí mořského dna a zaplavení v uvozovkách "agresivní části planety" vlastně zachrání planetu před zničením. Neboť všichni víme o schopnosti atomové zbraně. A ať už sama Amerika či Evropa, kterou je zavázáno bránit NATO, tedy i Amerika, pokud půjde proti Rusku, podle mě jeden ze států použije atomovou zbraň a možná tím právě odstartuje velký pohyb litosférických desek a již známou potopu. I přesto, že mám naději, plně si uvědomuji závažnost situace i naši blízkost ke Slovensku a následně Ukrajiny. Moc si přeji, aby toto již skončilo. Jako nic jiného. Je mi líto všech těch lidí a zároveň mám strach, aby to nedošlo až k nám do Čech. Nechápu, jak někdo může říkat, že se ho to nedotýká, že si z toho nic nedělá. Já vím, že je dobré se tím netrápit nad určitou mez, ale já to prostě neumím.

ODPOVĚĎ TP: Ano, to z toho dotazu je dobře pochopitelné. Jenom klid, přátelé. Vše, co se děje, má svůj řád a smysl. Teď se ptáte, jaký bude další vývoj, třeba ve vaší zemi, jak vše bude dál pokračovat. Víte, že to je méně důležité než váš vztah k tomu, co je na počátku všeho? Strach tady nezpůsobí zlepšení situace, naopak, spíše vyvolá ty démony, kterých se bojíme. To, co zde může fungovat - víte, vy máte v zádech strašně silného streju, který je nejsilnější ze všeho, co jest - je to se samotný dárce struktury děje. Bude-li zde upřímná a čistá snaha nepodporovat válečné běsnění, nepodporovat zmar na všech stranách, to zdůrazňuji, bude jistě velmi obtížné dosáhnout toho, čeho se bojíte. Když přichází období změn, je to vlastně pokaždé stejné. Ve své podstatě jste ani nevyjmenovala nebo jmenoval celou množinu toho obrazu toho, nač se ptáte. Je to mnohem složitější a vlastně dalo by se říci, že člověk méně duchovní by mohl snadno podlehnout. Člověk duchovní, on ví. Tady strach nenajdete. Najdete pevnou osobnost, která stojí na svých nohou a která na nich bude stát, ať se děje cokoliv. Naštěstí se všichni té jaderné zbraně logicky obávají. Z historie víme, že každá zbraň má svoji protizbraň, že každý ochranný systém je překonatelný a tak dále. V období jaderných zbraní je to obzvlášť důležité. Pokuď byste například zasáhli 95 % třeba těch raket, které někam letí, pak to jedno jediné procento, které by zůstalo, je schopno vykonat dílo zkázy. A proto ani systémy obrany v případě jaderných konfliktů nemají až tak velkou účinnost. Jedna jediná raketa je schopná zničit prakticky celou Evropu. To samozřejmě aktéři vědí. A tak do určité míry ta rovnováha strachu tady je. Není nekonečná, já vím. V lidské povaze je to, že za určitých okolností se dokáže člověk přesvědčit až do té míry, že začne být nesoudný a že začne vlastně toto projektovat. Když jsme to měli třeba v minulém režimu tu doktrínu vojenskou, tak ta počítala zcela samozřejmě s užitím taktických zbraní, ale přesto k tomu nikdy nedošlo, protože ti, kteří byli nad tou rovinou těch plánovačů, věděli příliš dobře, o čem to mluví. Mám poněkud obavy v tom, že v současnosti si lidé plně neuvědomují, stále více si neuvědomují, o čem, že to vlastně mluví, co to je jaderný konflikt a jaké má důsledky. Je to věc, která se dnes začíná zdát poměrně jaksi tématem, běžným tématem, tedy alespoň v některých sdělovacích prostředcích. Ve skutečnosti ovšem je všechno, jak to tak bývá, jinak. Ten stav, který se vám nelíbí, by vyžadoval změnu vlastně na všech stranách, příklon k jinému způsobu přemýšlení, zpracování těch výzev, které tady jsou, a také jaksi k větší duchovnosti. Jak jinak. Ono to nastane. Ten děj k tomu nakonec nutně musí vést. Je jen otázkou, v jakém rozměru. Jistě je to mnoho proroctví, které nám předurčují velmi chmurnou budoucnost. Ano, jistě, může to tak být - ale také nemusí. A je otázkou, jak jsme se přesvědčili už mnohokrát, ony ty proroctví nemusí být až tak jaksi radikální, jak někdy vidíme. V roce 2000 se mnozí zakopali málem 100 sáhů pod zem, protože přijde něco opravdu strašného - a přesto se nestalo nic. Čili stane se jen to, co se státi má. Nemusíte mít obavy. A má-li to být v té nejhorší podobě, pak tomu velmi těžko zabráníte, ale než se to stane, tak se musí odehrát celá řada věcí, skutečností. Když budete souhlasit s modelem jaderné války, pak nastane ano, jistě. Nebude to poprvé. V Indii naleznete nebo v Gobi nebo jinde celá území, která nesou stopy zvýšené radioaktivity, místa, kde nacházíme zpečené písky, čehož lze dosáhnout pouze enormním zdrojem energie, tedy nikoliv klasickým zdrojem, ale zdrojem, který se podobá jaderné bombě. V Bhagavadgítě nacházíme brilantní popisy jaderných útoků a všech následků, které mělo i záření, které provázelo použití těchto zbraní. Na jaksi historickém kontextu už tu podobné věci zřejmě v dávné minulosti vznikly. Těch vlastně indicií pro to je opravdu hodně. Čili, jak už jsem zmínil, nejenom písemné doklady, kterým dnes říkáme báje, - no, byly to báje, dokud jsme sami neviděli účinek jaderné bomby. Do té doby si nikdo neuměl představit, jak bude takový útok vlastně vypadat. A dnes už to víme, že ten popis byl přesný. A tak dále a tak dále. Každá doba má svoje výzvy. Zde se ta výzva pojí s vlastně s tím přechodovým obdobím, které přichází jednou za 12 000 let. V Platonském roku, který má zhruba 25 000 let, tak dvakrát dochází k těmto těmto vlastně řekněmež, jak bych to nazval, k těmto nebezpečím z toho přechodu. Někdy je člověk zesílí, jindy jsou pouze přírodního rázu a nemusí být až tak silné. Čili hodně záleží na tom, jak ten člověk tuto krizi, platonskou krizi, sám posílí. No podívejte, ještě je to dobré. V sámošce mají rohlíky a světlo svítí. Tak si užívejte, dokud to tak je a doufejte, že to tak zůstane. A je to docela dobře možné. Takže Bůh s námi všemi. Dej, abysme dokázali prozřít, stát se kladnou složkou světa a potom jsme v nejlepších rukou. Je to jistě pro mnohé utopie myslet si, že stav nás může určovat i děj našich osudů. Ale já jsem o tom přesvědčen. Tedy tam, kde bude převládat dobro, bude také větší naděje. A teď zase už slyším: "A co to je dobro? A jak si to vysvětlovat?" A tak dále. No, je to opak zla. To je všechno. DOTAZ. Tento dotaz se týká obrazu poslední večeře Páně. (TP: Ano.) Tak. Je pravda, že opravdu, co je napsáno o poslední večeři, je podle pravdy? I když popisují, že kolem Ježíše je 12 mužů apoštolů, mám pocit, že po pravici Ježíše vidím ženu a automaticky mě napadla Máří. (TP: Logicky.) Druhá odleva obrazu mě také napadá, že to je žena. Jemný obličej, ženské šaty. Která to může být žena v blízkosti Ježíše? Tedy jestli to je opravdu žena. ODPOVĚď TP: Všimli jste si? Je tam prý jedna ruka navíc na tom obrazu. Zkuste se na to podívat. Už jsem ho dlouho neviděl. A pokud se týká té historie, no tak kolem toho je mnoho teorií. A Ta Máří Magdaléna skutečně mohla být v blízkosti, Mohla být dokonce mezi těmi, kteří poslouchají tu Ježíšovu filoSofii. A dokonce jako žena mohla vlastně, téměř jako jediná z těch, kteří byli v blízkosti, se dožít vyššího věku. Její cesta mohla vést někam do Španělska nebo někam tam, kdo ví. No, nechť nám to historici ještě znovu prověří. Samozřejmě, že jaksi pozdější paradigma, které vlastně chápalo, řekněme to ženství po svém způsobu, bylo poměrně, poměrně kuriózní. Protože pokuď na jednu stranu vzýváme Boha jako nejvyšší autoritu a počátek všeho, co jest, doslova všeho, pak lze jen velmi těžko vydělit z tohoto procesu třeba muže, nebo ženu, ale dokonce i všechno ostatní, květinu, zvíře a tak dále. Čili musí si každý hledat svůj vlastní názor. A k tomu vám dopomáhí Bůh.

DOTAZ: Co je smyslem života? ODPOVĚď TP: Být kladnou složkou, zapojit se do toho velkého díla, které je Boží a které směřuje od zrození do opětného návratu ke svému Otci.

DOTAZ: Telepatie funguje i směrem do minulosti i do budoucnosti? ODPOVĚď TP: Pak tomu nebudem říkat telepatie, ale řekněmež jasnovidnost, čili vidění toho, co není právě nyní naším bezprostředním současným okolím. A samozřejmě funguje. Bylo to prokázáno mnohokrát a to beze všech pochybností. DOTAZ. Rád bych se zeptal na učení Ramana Mahárišiho. To, že učení, které přinesl, dotazování se na: "Kdo jsem já?", přišlo v určité době, znamená, že lidé již byli připraveni, aby se s tímto učením seznámili? Jinými slovy, na Zemi dosáhli mnozí lidé takové rovnováhy, aby s tímto učením mohli pracovat a tím se dál rozvíjet? ODPOVĚď TP: Jen to nepřehánějte. Lidé dosÁhli v dávné minulosti, která přesahuje hloupých 30 000 let, již mnohokrát velmi vysokých stupňů svého vývoje a duchovnosti. V každé době naleznete tedy vše. Ti, kteří jsou nepřipraveni zcela, ti, kteří zčásti, ti, kteří velmi a tak dále. Učení třeba tohoto mudrce samozřejmě naprosto neosloví někoho z té první skupiny. Vůbec ho to nebude zajímat nebo to bude považovat za nesmysl a podobně. A bude to tak správně, protože on není ve stavu, kdy by tuto myšlenku mohl použít. je důležité vidět kontext, protože Šrí Ramana Maháriši vlastně žije a jedná v nějakém typu společnosti, indické společnosti a - která má svoji vlastní mytologii, historii, má velmi výrazné i písemné záznamy v tom starém, v staré verzi sanskrtu a tak dále. Řadí se tedy mezi velkou řadu velmi vyspělých učitelů, kteří vlastně objevovali určité části z toho daru ducha, který zde je, byl a bude - kdykoliv. Přednášel tedy jednu část duchovních praktik, která je velmi významná. Jak byste chtěli pokračovat ve svém snažení, kdybyste nezískali ten bod opory v tom poznání:" Kdo jsem já?" Protože pak můžete být v zajetí mnoha -ismů, mnoha představ, mnoha vlastně šálení. Abyste mohli vystoupit někam, odkudkoliv, musíte vědět, kde se nacházíte. To znamená, mapa bez místa vašeho současného bytí je k ničemu, protože vy nevíte potom, kde jste a ta mapa vám nemůže tedy dát smysluplnou pomoc v tom, kam jít. V tom je smysl tohoto, řekněmež duchovního cvičení, které on propagoval. DOTAZ. Rád bych se zeptal na vyspělou bytost. která je zároveň nerovnovážná. Domníval jsem se, že když se člověk stává kladnější složkou, tak se stává i vyspělejším člověkem. Tudíž o velmi kladné bytosti můžeme říct, že je to velmi vyspělá bytost. Jak se tedy stane, že je zde ambivalentní stav, kdy je někdo vyspělý, tedy měl by být kladný, a zároveň je nerovnovážný a třeba i škodí? ODPOVĚď TP: No, záleží na tom, do jaké výše míří váš dotaz, ale mohl by to být také trochu fanatismus. Ať už jste téměř v kterékoliv části té cesty, tak vždy nejste hotov. To znamená, že vaše VÍM a vaše poznání a vaše činy jsou úměrné stupni, na kterém stojíte. Čím výše stojíte, tím více je to rovnovážné, ale to slovíčko "více" je důležité. Takže těch dokonalých a těch úžasných, těch je za korunu pytlík, víte? Akorát to tak úplně není. Jsme tvorové ve vývoji. A tak to, co pro jeden stupeň je, řekněmež něco výborného, pro vyšší stupeň je námět k dalšímu zpracování. A pokud se týká těch padlých andělů, na které se ptáte - ano, to je pravda. Bude to třeba člověk již velmi vyspělý duchovně, pracující a jdoucí po svojí cestě, který ovšem v čase svojí slabosti je rázem z té cesty vyražen a dostává se na šikmou plochu. No a co se děje potom? Je tam ta vyspělost, ale zároveň je tu to negativní - čili se z něj stane velmi výrazný zástupce například temné oblasti. Čili může to být třeba velekněz černé magie. Ano, musí tam být ta dokonalost, která dává tu sílu. Musí tam být také ale propad, tedy to, co umožní, aby tu svou dokonalost použil tímto způsobem. Je jisté, že zas přijde období změn. A nic neroste do nebe. Na konci je rovnováha, ne temnota. To je vše.

DOTAZ: Jak se naučit mít sám sebe rád? ODPOVĚď TP: Hm. Tak se obejměte. Pusu si nedáte, to je to je docela těžké. Ale proč se nemáte rádi? Možná i proto, že máte o sobě trochu větší mínění, než je normální. A z toho rozporu vzniká to sebehodnocení.Čili kdo jsem já? Pakliže se pochopím ve svém stupni, vidím jeho možnosti, jeho projevy, vidím sebe a děje, který tedy s tím souvisí. Dokážu jej pochopit z tohoto pohledu. A stejně jako když vidím někoho jiného, který je v nějaké situaci, která úplně není jaksi rovnovážná, tak normální člověk se to snaží pochopit. No. Tak co třeba? Něco hmotného, co je pochopitelné. No - někomu se stane neblahá příhoda a teď najednou uvidíme, že třeba část jeho oděvu nabyla jinou barvu. Tu se může stát komukoliv, že? A teď bude záležet na tom, co uděláte. Buďto začnete zvýrazňovat, že se to stalo, ukazovat všem a řehtat se, anebo decentně věc jaksi ignorujete a snažíte se, aby ten člověk, kterému se to stalo, nebyl příliš jaksi dotýkán, například. No a tak dál. To je vše.

DOTAZ: Moje pozemská realita vlastně není skutečnou realitou? ODPOVĚď TP: Je otázka, co vnímáte jako realitu? Je vaší realitou, která odpovídá vám a vašemu stupni schopnosti do té reality se zapojit. To neznamená, že váš stupeň schopnosti zapojení do reality je absolutní měřítko. Je to váš stupeň. Velmi jistě se bude dále měnit. V tom případě se rozšíří i to, čemu říkáte pozemská realita.

DOTAZ: Kam putuje duše, když opustí hmotné tělo? ODPOVĚď TP: No vidíte, kde to je? Je to nahoře, dole? Je to někde schováno? Je to tady? No, tady se uplatňuje naše zatím malá schopnost pochopit, co je to hmota a co je to duch. Řekněmež tedy, když to zkrátím, že se nachází v oblasti ducha, v oblasti, která není hmotná. To je vše.

DOTAZ: Když se do naší doby zrodila inkarnace Ježíše, zrodila se také inkarnace Máří Magdalény? ODPOVĚď TP:No, myslím si, že to je velmi žádané, protože každá druhá by to jistě chtěla. No, takže kdo ví. Toto ponechme budoucnosti.

DOTAZ: Mám dotaz. Zmiňujete - Ježíš umírá na kříži, ne kam ho dovedl osud, jako ty ostatní, ale je to oběť. Každopádně na kříži mohli zabít i někoho nevinně, někdo, kdo neměl karmu. Ale je pravda, že bylo v osudu například... ODPOVĚď TP: Kdyby to bylo nevinně, tak to byla karma. Jestli rozumíte? Máme velkou úctu před dějem, který nastává a který nechápem ještě. Ještě nevidíme ani za hranici svého nosu, takže opatrně s těmi soudy. Paní Lucie: Já myslím, že jste to zodpověděl už. (TP:Pardon.) Tak poprosím.

ODPOVĚĎ TP:Je možné, že pan Zezulka jako člověk v některém ze svých životů nebyl Přinašečem, ale třeba jen obyčejným Josefem Zezulkou, který neléčil? Nebo je to tak, že tento zrod s tím, s tímto jménem, narozen v Brně, je vždy nachystaný pro Přinašeče?

ODPOVĚĎ TP: Hm. Pokud se díváme na všechno to, co provázelo tento výjimečný děj, tak vidíme řád. Ten řád zde je. A vy se ptáte, jestli v jiné rovině osudu by nemusel být Přinašečem, jestli jsem to správně pochopil? Vždycky je vybrán ten, který v tom daném místě může být vlastně k této rovině přiveden. Je zde ta část lidská, to je to tělo, a je to ta část ducha. Proto je tady zmiňován ten 33. rok věku, kdy do té doby, jistě i s velkými řekněmež znameními, ale přesto, dochází k tomu probuzení, kdy se jakoby propojí ta bytost se svým základem, který leží úplně mimo lidskou existenci. A pak z toho vytvoří tu zprávu, která je pro lidi jakž takž pochopitelná - i když jsme dneska i slyšeli, že tak úplně ne a že vám přichází ta myšlenka, knížka Myšlenka a knížka Bytí těžko k pochopení, což je běžné. No, ale prostě s jistým nadhledem nebo s jistou zásobou ještě hlubšího než hlubokého podání v tom lidském rodu, pak se snaží těm lidem ty myšlenky dát, aby jim vlastně pomohl. Tam ta hmotná část je vlastně vybírána z celé řady kritérií, které musí být naplněny. Takže zaprvé je to vůbec místo, kde se zrodí, do kterého národa, je to čas v tom běhu těch roků, kdy se to má odehrát, a zpravidla to bývá vždycky před jaksi přelomem nějaké doby, protože nemá nemá smysl, aby se takto jaksi inspirovaná bytost rodila ex-post, tedy po, ale musí tu dobu svým způsobem připravit tak, aby v čase, kdy se ta doba začíná otvírat, vše potřebné bylo k dispozici, alespoň teoreticky. Samozřejmě, že se to podaří vždycky s nějakou mírou úspěchu. Podívejme se na Ježíše. No tak tam ta vražda přišla velmi záhy. Byl záhy, udán, zavražděn. A v jiných případech to bylo zase trochu jinak. Zezulka tedy nejenom, že má řadu, řekněmež, markantů, nebo jak to nazvat, v té své lidské realitě, která se zařazuje do té historzující cesty, která už provázela toho Ježíše, Mojžíše, Abraháma a další. To všechno tam je. Dochází k jakémusi zrcadlení děje. To má příroda také ráda. No a například, když se podíváte na Turinské plátno a podíváte se na Ježíševu tvář, tak uvidíte na jeho tváři hlubokou jizbu. No,tutéž měl i tento Přinšeč. Vznikla z nějakého důvodu, ale byla na stejném místě, jako tomu bylo u toho minulého inkarnačního zrodu. Ale to jistě způsobí u skeptiků mnoho radostí a budou říkat - on to odvíjí od od nějaké jaksi anomálie na tváři, ale ono je toho víc. Takže kdo hledá, ten najde. Ale nejde o to hledat něco, co chci najít. A jde o to hledat to, co mi vychází z té analýzy jako reálné, ať už více či méně. Mělo se tak stát. Osud měl k dispozici tuto podobu. Byla naplněna. To je vše.

DOTAZ: Na jakém dnešním území byla Lemurie? ODPOVĚď TP:Lemurie, ta byla daleko od nás. Můžeme se dívat někam na východ. No.

DOTAZ: Proč jste v jedné z dřívějších přednášek hovořil: "Světská sláva - polní tráva?" Nejsem si jistá významem. TP: Ještě jednou, prosím. Světská sláva? Paní Lucie: polní tráva. Ale není tady teda odkaz na tu souvislost, takže... ODPOVĚď TP: To nevadí. Protože jsem tak byl učen i samotným Zezulkou. Jednou mi takhle říká:„No, podívejte, Tomáši, vy půjdete kolem velkého pomníku a tam bude někdo z obrazen vytesán z kamene. Vy si budete říkat: ´To byl ale slavnej člověk nebo významný člověk.´ No vidíte. A klidně jste to mohl být i vy." Takže - co je jednou, podruhé být nemusí.

DOTAZ: Chci se prosím zeptat, kdo byl přinašečem egyptským? Můžete pohovořit i o dalších méně známých přinašečích, například z území Ruska, z území Ameriky. Noe byl také přinašečem?

ODPOVĚĎ TP: To už je hrozně dávno. My můžeme mluvit o řekněme rytmu a ten rytmus by plus mínus mohl odpovídat - i když je třeba říci, že tak, jak uvažujeme dlouhé časové úseky, se ta rovina může již začít poměrně jaksi lišit proti našim představám. Když mluvíme o Platónském roku, tak tam říkáme 24 000 let nebo 25 000 let, můžeme uvažovat i nějakou jinou dobu. Ale když budeme mluvit o další nadřazené třeba periodě, která bude mít mnohonásobně delší trvání, tak ta odchylka těch let už může být velmi, velmi, z našeho pohledu, řekněmež velká. Jistě, budou to procenta, ale v tom dlouhém intervalu každé procento je strašně moc času. Čili možná tak bych vnímal tu odpověď na tu otázku. Odpověděl jsem? Co říkáte, Lucie? Snad. Paní Lucie: Já myslím, že jo. TP: Ano.

DOTAZ: Chci se prosím zeptat, když si omýváte ruce nad ohněm, cítíte horko? Pálí vás ten oheň? V případě, že vás oheň nepálí, je to kvůli tomu, že se musíte nějak naladit?

ODPOVĚĎ TP: Aha. Jestli nechodím po žhavých uhlících. No. Hm. Ne, to patří k mojí profesi, k mojí praxi. Taková biotronika je. Má tento způsob projevu, stejně jako má lékař své vlastní nástroje a způsoby, jak je užívat. Mojím nástrojem jsou ruce a musím se starat, aby ten profesní výkon byl takzvaně lege artis. To znamená, aby nedocházelo k vlastně ztrácení těch patologických, biologických plazmat v prostoru, musí být co nejdokonaleji zničena a na to se nejlépe hodí právě ta plazma toho ohně. Kdyby se ten člověk pokoušel exhibovat, tak se okamžitě spálí.

DOTAZ: Děkuji za krásný kongres všem, kteří se podíleli na jeho realizaci.

ODPOVĚĎ TP: Děkuji všem taky. Bylo to opravdu významné. Těch pomocníků bylo mnoho. Všichni udělali, co mohli, a to ne jenom čtyři dny před kongresem. Byla to velká práce. POKRAČOVÁNÍ DOTAZU: Dosud jsem nestihla zhlédnout všechny příspěvky, ale sledovali jsme přímý přenos celé dny. Bylo tam mnoho zajímavého a inspirujícího. Při přednášce o devastujícím účinku moderního - moderním zemědělstvím na přírodu jsem si vzpomněla na pana pátera Ferdu, který mluvil o zdraví lidí, kteří dřív spali na seně a přítomné bylinky je léčily, a rovnováze mezi rostlinami na přírodní louce, kdy vedle jedovaté rostliny rostla poblíž jiná, s opačnými účinky.

ODPOVĚĎ TP: Souhlasím. Naprostá pravda. Pan profesor Tichavský z Mexika je úžasnou osobností, protože dokázal vytvořit něco velmi fantastického. Nejenom, nejenom tím, že to objevil, to je část, ale on jako vědec zároveň ten svůj objev zkoumal, dokazoval standardními prostředky, statistikou a tak dále. A to není zcela běžné. Čili já osobně ho řadím mezi nejvýznamnější zástupce tohoto oboru, který má, a on vlastně použil homeopatii, tedy obor, který se vnímá jako naprosto nemožný, nesmyslný, použil tento obor v případě tedy agrotechniky - a to velmi úspěšně. Vzpomínám na něj rád. Je to člověk, který vystoupil vlastně již při jedné příležitosti, kdy jsme měli takovou konferenci v poslanecké sněmovně, a on tam vystoupil, byl tam přímo naživo, a tehda jsem ho poprvé vlastně zaznamenal. Teď na našem kongresu vystoupil sice online, protože mu nebylo možno cestovat, ale na druhou stranu i tentokrát to byla úžasná prezentace. Chcete-li, podívejte se na ni.

DOTAZ: Žádal vás někdy pan Zezulka, abyste před ním pokleknul? když se dívám, jak věřící klečí před papežem, králi, Dalajlámou nebo indickými mudrci nebo i politiky, nějak se mi to prostě nezdá.

ODPOVĚĎ TP: No, jsou místa, kde to poklekávání je vnímáno jako standardní - standardní řekněmež jev, děj. Je to vyjadřování úcty a tak dále. Na svých cestách v Indii jsem se s tím setkal často. A když je to zvyklé v Indii, no tak proč ne třeba i někde jinde. Na druhou stranu samozřejmě Zezulka mě tedy o toto nežádal. A pokud přede mnou někdo poklekával, tak jsem se vždy cítil velmi, velmi nekomfortně, zvláště třeba v té Indii, kde to vnímají jako samozřejmost, a tak jsem prostě dělal řekněmež - jak se to říká? - mrtvého brouka. No. Paní Lucie: Teď následují dotazy, které jsou delší, tak nevím, jestli máme ještě časový prostor. TP: Máme už minutu po, takže třeba to necháme zase na příště. Dneska to bylo takové rychlé, vidte, krátké odpovědi. Tak už jsme toho napovídali, myslím, dost a za nějaký čas - sice teď nevím, kdy je další možnost se setkávat - se zase můžeme vidět. Tak se na vás těším. Buďte s boží pomocí a neklesejte na mysli. Vždycky se vlastně dá říct, že každý ten kousíček toho života není ztracen. Všichni v to doufáme, že? Všichni doufáme v to, že tu nebude jaderná válka nebo jiná válka, že všechny ty nebezpečí se nakonec podaří zpracovat a že i krize člověka, která tady bezesporu je a která na nás tlačí stále silněji, bude nakonec zpracována. Vdyť přece naděje umírá poslední a my vlastně jsme do určité míry na tu naději odkázáni, viďte? Takže se těším až zase někdy v příštím životě. No. A tenhle bych rád dožil spolu s vámi. Koneckonců, když se dívám na ty naše mladé dvouleté, tříleté caparty a když se dívám na ty patnáctileté, desetileté - a já jsem ten, který se narodil v minulém století, v půlce minulého století. No to je hrůza, přátelé, rok 1953. No to je, to je skoro, jako tam už byli dinosauři - a teďka oni. A oni mají všechno před sebou, viďte? Mají teďka ten rok 2025 a teďka až jim bude 25, tak jim bude, já nevím, no a tak dále. To bude rok 2048, 2040. No a před koncem tohodle století oni budou kmeti, jako jsme my, i když nejsme ještě kmeti, my jsme mladí. V žádném případě nehodláme tento svět opustit jako zestárlí. To se může stát někomu jinému, ale nám ne přece. :) Takže hodně štěstí, hodně tvořivosti. No a těším se na vás. Na shledanou.