Omlouváme se za malé spoždění, ale spoždění patří k životu, jinak to ani nemůže být. A tak vás vítám na druhé části našeho slavnostního programu. A tato druhá část bude zahájena vystoupením našich umělců, na které se velmi těšíme. Jste v duchovním centru, které se zrodilo péčí mnoha lidí. Je to místo, které je nonprofitní, které jste pomohli mnozí (jak svýma rukama, tak i jinak) vybudovat, za což vám všichni děkujeme. Možná, že dosti povídání. A já bych přizval našeho prvního účinkujícího. Pan Josef Bárta - violoncello. A jestli smím? Smím? Můžu? /Nevím co myslíte./ No samé hrozné věci. Rád bych jej představil, protože pan Josef Bárta je někoho synem. A byl to pravděpodobně taky pan Bárta - a toho znáte. A to je důkaz, že Newton měl pravdu, protože jablko nepadá daleko od stromu. To jsou ty zákony gravitace. Teď přijde ke slovu harfa a na tu vám zahraje slečna Linda Čížková. A bude to skladba Alphonse Hasselmanse – Chanson de Mai. Krásné, děkujeme, bylo to krásné. A nyní uslyšíme jednu z nejkrásnějších árií operního světa. Je to tak, Jene? Ano. Takže Jan Vacík a Evžen Zomer na klavír provedou Giacoma Pucciniho, árii z opery Turandot – Nessum Dorma. To byste neřekli, že Jen jenom šeptal. Kdyby se do toho dal... No a teď přichází chvíle pro paní Hanu Holou a její handpan. Bude to vlastní improvizace. Ještě chviličku, než nastavíme mikrofon. Děkujeme, bylo to rovněž krásné, děkuji. A teď poprosím o druhou skladbu na harfu, kterou opět zahraje Linda Čížková. Ještě vteřinku, mikrofon. Je to skladba Pearla Chertoka. Je to první část Suity pro harfu - Around the Clock. Děkujeme. A já bych se chtěl zeptat, jestli tahle skladba je součástí soutěžního repertoáru. /Ano./ Já jsem si to myslel. Slečna Čížková totiž zrovna teď podstupuje asi náročnou soutěž, viďte. No prosím. A to ještě prozradím další věc, nevím jestli se jí to bude líbit. Když jsme připravovali ten program, tak já jsem si tuhle skladbu pro sebe pracovně nazval Gershwin. No, to byste nevěřili, jakou hrůzu jsem způsobil. Už to nikdy neudělám (teda mimo tady našeho setkání). Takže ještě jednou mockrát děkujeme. Je to důkaz, že na harfu se dá hrát úplně všechno, což jsme mnozí nečekali, no. A že to není vůbec nástroj starších, ale že ten nástroj se vlastně probojovává i do moderní muziky. Proč ne, no. Tak já se jenom děsím toho, když takto mladá hrajete takhle, jak budete hrát za 20 let? Ale to už asi neuslyším. Ale to je škoda, protože to bude 20 let zkušeností - a už tohle je úžasné. Tak. No a teď přichází opět chvíle pro romantický klavír a violoncello a možná nějaký i "dobruk" mísy. Jestli teda umělci dovolí a nebudu jim to kazit. A ta skladba je od Ludovica Einaudiho a skladba se jmenuje Indaco. A myslím si, že je to krásná tečka od této jaksi hudební části našeho programu. Tak, budeme potřebovat světlo? Nebudeme. Ono, když jeden smysl omezíme, ten druhý bude o to silnější. Je to tak dobře, je to tak dobře. Všechna slova jsou ničím, protože změna je cíl a smysl. Tak ať se nám to daří všem. Tak. A máme spoždění, tak jak jste na tom s odjezdem autobusu? Kdo jede první, za jak dlouho? /Rozdáme dárky?/ To bychom měli a velmi rádi. Pojď. Pozor, pozor, pozor, pozor. Neprchejte mladý muži. Tak, počkej, dobře. Takže. Poděkování za krásné umění a krásný výkon. Děkuji. A pozor, ještě lepí, je právě z tiskárny - jmenuje se Poselství. Tak možná, že tam bude něco, co člověka zaujme. I Vám z celého srdce děkuji za krásnou, překrásnou chvíli. A... Mně se tak líbí, že bych ji nejradši nedal. /Děkuji./ A rovněž právě oschlý vzorek. /Děkuji./ No a muži to mají vždycky na konec, to je tak. Takže, i já mnohokrát děkuji za krásný, hebký zvuk. Ať... No, ať hezky roste. A tady taky Poselství, kdyby náhodou tam bylo něco, co by bylo zajímavé. Vy ostatní to zčásti znáte, ale je to spojeno do jedné části. A teď tomu nejdůležitějšímu umělci... Počkej, počkej, já jsem... Počkej, nemusíme to dělat nad violoncellem. Jene, mnohokrát Ti děkuji, děkuji příteli. /30 let./ 30 let. No jo. /V Obecním domě./ V Obecním domě, ano, ano, ano, ano. /Pan Pokorný hrál./ Ano, pan Pokorný, vzpomínám. /Tys mi vynadal, že jsem zpíval Ježka./ Ano, no vidíš... /Všechno si pamatuju./ No jo. /Ale tady bylo staveniště./ On už jinej nebude. /Děkuji./ Děkuji. Ať Ti... Já vím, já vím. A děkujeme, že jsi přijel z takové dálky. No a milý Evžene, Ty seš vlastně tady skoro příslušný, domácí. Takže naposled. A děkuji Ti za nádherný klavír. Moc krásně jste to zvládli na to, že se jaksi... /Bez koušky./ Bez koušky, to bylo napoprvé. No a jak to bylo krásně. A tady je zase knížečka, která je teď právě čerstvě nová. Evžene, také děkuji. /Děkuji./ Ano, ano. Takže pojďte sem s košíčkem Karkulko. Karkulka, děkuji, lístečky. A přátelé, kdo by chtěl dárek na dnešní vzpomínku? A možná, že to vnutím rovnou. Počkejte, já jsem takový vnucovač. A teď jsem to udělal špatně. Napřed měly být dámy, tak a tak. Tak. A honem, Evžen a Jen. Jeníku, jeden z dalších znaků. A Evžínku, také děkuji. Děkuji vám. No a kdo by chtěl, tak si přijďte. Jinak všechno je tady k dispozici. Můžete do druhého patra, můžete na dvůr a do jídelny a taky do jeskyně. Přednost by měli mít ti, kteří jedou daleko - tedy Brňáci a... /A Třebíč a Plzeň./ Takže Brno, Třebíč, Plzeň a takhle. No a ostatní, na ty se dostane. Jeskyně (pro ty, kteří neví) je tady v přízemí u té jídelny. Je to výsledek uměleckého projektu, který trval tak 25 let. A je to jeskyně, dokonce tři. No, takže pozvu i umělce, kdyby se chtěli podívat. Pojďte, máte přednost. Pojďte, Jeníku. Pojďte pro znaky, pojď, pojď, pojď. Na - jeden, druhý, třetí, čtvrtý. Ještě dva. Ještě tady, tak na, tak. A ještě jeden, tak, děkuji. Dejte se do rozdávání, já jdu do té jeskyně. Josef Zezulka: "Člověk nesmí jenom něčemu věřit. Musí myslet, přemýšlet - a měnit se."