Dobrý večer, vítám vás při našem pravidelném online povídání v rámci Duchovní university Bytí. A to, co tady zazní, je vlastně řekněmež upřímná zpověď jednoho z vás. Budu předkládat tak, jak jsem byl učen, a vy sami si uděláte vlastní názor a budete tak aktivní stejně jako vždy jindy. Takže děkuji. Dneska mi bude číst dotazy paní Lucie, za což jí děkuji, a můžeme začít.

PODĚKOVÁNÍ: Jen poděkování. Před týdnem jste před působením řekl, že jste rád, že jsme. Víte, mně nikdo nikdy nic takového neřekl. Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: No, to ale platí nejenom k nám, to platí pro všechno. Svým způsobem je velikou radostí žít mezi vším tím, co bylo stvořeno, mezi vší tou travou, stromy, zvířaty, a tak dále (tedy i mezi lidmi). A i když by člověk někdy myslel, že to úplně není pravda, tak ona to je pravda v každém případě. Takže děkuji a doufám, že i vám to tak někdy připadne.

DOTAZ: Kdokoli z nás, kdo bude ve svém vyšším stupni stát před branami, bude také přinašečem? Musí si to každý z nás na závěr své životní poutě zkusit?

ODPOVĚĎ TP: Vcelku chápu Vaše obavy, protože být přinašečem v lidském druhu rozhodně nepatří k docela snadnému povolání. Protože lidé to vždy vezmou po svém a to, co je pro ně největší nadějí, většinou zničí. Takže ano, budete. Bohužel, nebo bohudík? To už tak nebudete vnímat, jelikož jste již v pásmu, kdy vaše ego je mnohem méně ohraničeno - tedy je tu velké "jsem vše, co jest". Už to tak není důležité. Takže nebojte, bude to v pořádku.

DOTAZ: Bylo by možné pohovořit o myasthenia gravis? Je možné ji úspěšně léčit biotronicky?

ODPOVĚĎ TP: Toť otázka. Patří to z části do rukou lékaře a z části do oblasti jaksi možností hraničících někdy až se zázrakem. Čili to je odpověď.

DOTAZ: Chtěla bych se zeptat na léčbu DMO přístrojem cytotrom, který byl vyvinut v Indii. A zda je i v jiných zemích, pokud máte tyto informace?

ODPOVĚĎ TP: Myslím si, že nemohu odpovědět, protože mi nenáleží komentovat něco, co není mým oborem, co sám neovládám. A jestli je ten přístroj účinný pro DMO, tak je to dobrá zpráva, protože těch různých stupňů poruch poporodních je opravdu relativně dost. Jsou to všechny ty dys-, dys-, dysgrafie, dyslexie, další, jsou to poruchy pozornosti, jsou to jiné poruchy. Čili jestliže se to daří, no tak je to nádherná zpráva, ale bohužel, nemůžu to komentovat.

DOTAZ: Když léčíte lidi, vidíte zároveň v jejich nemocech i jejich chybné jednání? A řeknete jim, čím si svou nemoc způsobili, nebo si to necháváte pro sebe?

ODPOVĚĎ TP: To je hodně složitá otázka. Ona... Jistě, že ta možnost v určitém stupni by tu byla. Ale, víte, věci se nenapravují tak - vždy jen jedním směrem. Tam, kde to je možné, je to možné, tam, kde ne, to možné není. Jistě sami víte ze své zkušenosti, že jsou věci, které jste neslyšeli nebo neslyšíte, a za nějaký čas si uvědomíte, že je slyšíte. Je to krásně vidět při různých jiných příležitostech, kdy vám třeba nějaká Sibyla něco říká. "Překročíš-li tuto řeku, zničíš velkou říši." A pak tomu nějak rozumíme. To je příměr, to je jakoby symbolické, rozumíte. A tak dále. Čili je to velmi složité, velmi delikátní. Podívejte, bude tu člověk, který má za sebou těžkou zátěž, dopustil se třeba v minulých životech opravdu těžkých zločinů a je to prostě jedna velká hrůza. A opravdu si myslíte, že sdělení tohohle typu pomůže? Ne, ne. Nasměřování, aby se ty věci postupně v těch životech rozebíraly, to ano. Ale prosté konstatování té pravdy by vedlo v některých případech k depresivním stavům a podobně, v jiném případě zase strachu z toho co přijde - a bude to neoprávněné, protože ať přijde cokoliv, bude to vlastně ku prospěchu. Čili je to mnohem složitější než černá a bílá.

DOTAZ: Co dělat, když někdo blízký dlouhodobě cíleně negativně působí v určité důležité okamžiky na zdraví a výkon mě i dětí? Tyto útoky jsou čím dál agresivnější, s větším náhlým zdravotním propadem. Na nás to působí pak i tak, že zároveň máme i příznakové přenosy těchto problémů na nám hodně blízké osoby. Již to nejde ignorovat, protože to zásadně ovlivňuje určité životní situace. A stav je čím dál silnější, kde dotyčný to dělá patrně s cílem v důležitý okamžik zmařit důležitý den. Někdy takto útočí i jen po pouhém kontaktu, který je minimální, se snahou se mu vyhnout. Stačí jen to, že mě či děti vidí, a je nám pak moc zle, máme noční můry, fyzické projevy i silné úzkosti.

ODPOVĚĎ TP: Je to složité. Jednak tady může přicházet ke slovu vlastně indukce, kdy sami na základě byť i reálných zkušeností si vytváříme určitý postoj, který potom automaticky nastavíme. Může to být opravdu tak, jak tedy píšete, samozřejmě to tak může být. A může to mít 1 000 různých dalších podob. Může to být i tak, že zde vchází do role i oblast mediální, kdy ten váš škůdce vlastně je zase jaksi prodlouženou rukou něčeho nebo někoho, a tak dále. Je to tedy tak, že každá rodina nebo každý nějaký vztah přináší určité klima nebo určitou silovou podobu, která je dána těm členům. Je dána osudem - bylo to tedy už dávno předtím, než jste se potkali. A Vy tento úkol vlastně teď řešíte. Když se budete nechávat vtahovat do třeba těch nepříjemných stavů, byť by to bylo i vědomé z té druhé strany, tak to budete jenom zhoršovat. Je důležité se dokázat od toho odpojit a neregistrovat je, nerezonovat s tím. To je nejsilnější obrana, protože pak tyto věci sklouznou. Ale to je hezká rada knížecí. Když dojde k těm osobním vztahům, kdy vlastně ti členové té skupinky moc dobře vědí, kde je ta ranka, kam lze vnořit prst, tak je to samozřejmě obtížné. Ale je nějaká jiná cesta? Bude tu vždy svět mentální, svět ducha, který se nedá zastavit dokonce ani nějakým zákonem nebo nařízením, vůbec ne. Nic takového není možné. Ano, ve hmotě ano, ale v duchu rozhodně ne. A proto se to musí vyřešit. A musí se to vyřešit duchovně - tedy myslet na něj v dobrém, s láskou, nevnímat a neupevňovat pozornost k potížím, které vznikají (ať už domnělým či skutečným), a snažit se odvádět tedy stav i mysl do jiné podoby. Často to může být dokonce i tak, že ten reálný pocit, vjem je vlastně složen z mnoha více vlivů, než uvažujete. Žijete teď dobu, kdy je velmi mnoho lidí řekněme v diskomfortu, kdy je mnoho lidí, kteří se bojí, bojí se o existenci, bojí se války, bojí se čeho dalšího. A to vytváří myšlenková pole, která jsou nadrodinná, to jsou vlastně už velká množství lidí. Jsou tu komunity, které nemají pomalu co jíst nebo jinak. No a to všechno je součástí naší společné reality, to jsme my, to je naše - a to všechno na nás tedy působí. Jsou tu tedy dny, kdy bude mnohem více jaksi blíže k tomu negativnímu, co si nepřejeme. Může se to projevit také například mimořádnými činy různých pomatených jedinců, kteří právě v těchto dnech, reagujíc na celkovou kvalitu toho světla, které je v tom prostoru (tedy spíš temnoty v tomhle případě), se dopouštějí třeba různých zločinů a podobně. Je to krásně vidět na těch různých střelcích, kteří se prostě rozhodnou, že prostě to své okolí těžce postihnou. Takže je to život jako každý jiný. Ve svých životech máme lidi, kteří s námi rezonují, přejí nám, mají nás rádi, máme lidi, kteří nás nemusí mít úplně rádi. Máme lidi, kteří vědí, co činí, a máme lidi, kteří činí pouze ze svého ega, protože vnímají jenom sami sebe. Je to jaksi hypertrofované ego, které potom určuje vlastně postoj a pohled toho daného jedince na ten prostor, v kterém se nachází, na vztahy s ostatními lidmi a tak podobně. No, často tu máme také zrcadlení. Někdy je to i tak, že jsme sami byli málo pozorní a teď nás učí ten život, že to je takto. Je to opravdu velmi různé. Hodně síly Vám přeji a snažte se tedy nereagovat, nerezonovat s tím a hlavně se nenechat stáhnout do stejného stejným. Protože vítězstvím zla je, když vlastně se staneme na jeho roveň. Když se třeba jaksi bráníme a budeme přát tomu druhému něco špatného, už jsme v tom a už je to špatně. Prosím.

DOTAZ: Téma, které souvisí. Jak se vypořádat se strachem?

ODPOVĚĎ TP: Ano, to s tím souvisí, protože mnoho věcí v lidské společnosti a v lidských životech je podmíněno touto věcí. Strach je jednou z negativních emocí a vy si ji máte hýčkat v míře rozumné. Strach je vaše pojistka. Učili vás už od mládí, abyste nesahali na kamna, protože jsou horká, a tak dále. A někdy docela pracně a bolestně jste to pochopili. Na druhou stranu se kamen nebojíte tak, abyste nevstoupili do místnosti, kde kamna jsou, protože rádi byste se ohřáli taky. Čili je to o vyvážení toho vlastně přístupu. Se strachem lze pracovat. Jsou lidé, kteří jakoby až geneticky jsou plni strachu. Je to až řekněmež i nejenom výchovou, ale také rodově předané a někdy také samozřejmě v té rodové linii duchovní získané. Když zažíváte sérii nešťastných zrodů, kde o všechno přicházíte a máte těžké pozice, tak to asi nepřidá - určitě ne v tom životním pocitu jistoty, a tak dále. Patří sem také často pocity méněcennosti nebo nedostatečnosti. A těch strachů je mnoho, že jo, je to strach existenční, je to strach vztahový, je to strach jiný, strach o život třeba, strach z nemoci, no, kde co. Čili je to věc, která do života patří. Když se stane příliš silnou, tak vám vlastně dělá pravý opak, čili způsobí to, čeho se bojíme. Nakonec nemusíme ani žít a bude to velmi těžké. Vždycky si řekněte: "No tak co, co se nám může stát? Byli tu jiní, žili to, bylo to pro ně taky těžké, také to žili." A tak dále, no. Tak my, co se vlastně zabýváme duchovními oblastmi anebo máme vlastní osobní zkušenosti třeba s tím umíráním, no tak tam je ten pohled svým způsobem trochu jiný. Když se ocitnete na rozhraní několikrát třeba, tak už vidíte tu zákonitost. Není to něco temného, neviditelného, nějaká "terra incognita" (země neznámá). A prostě víte, že věci se stanou tak, jak se stanou, a že to tak bude správně. Takže zkuste tedy si popsat svoje strachy a zkuste je trochu ignorovat v rozumné míře. Druhým pólem je absence strachu, což je vlastně přímá poukázka k problémům. Protože všichni (i ti nejdobrodružnější) lidé, pokud jsou jaksi vyvážení, tak využívají to riziko s rozumem. Čili na skále se nechytnou kamene, který je viditelně uvolněný, ale hledají nejlepším vědomím a svědomím ta místa, která poskytnou oporu. No, koneckonců, vidíme třeba i existenční strachy, kdy jsou tu rozvody, další věci, kdy se vlastně pak dělí majetky a člověk se dostává do strašných životních situací. A vidíte kolem sebe (dneska snad i polovina), že to nakonec vždycky téměř dopadá nějakým způsobem. A když to nedopadne, tak to dopadne zase přece jenom nějak. Čili nevidíme tady snad (vyjma některých speciálních případů), že by tu někdo umíral na ulici hlady, a tak dále.

DOTAZ: Robotizace dovedla v naší galaxii k zániku již mnoho planet. Kam se to řítíme s tou umělou inteligencí?

ODPOVĚĎ TP: Nevím, jestli mnoho planet. Ale robotizace je vlastně vcelku logický krok určitého směru civilizačního vývoje. Patří tam, kde se hypertrofuje (tedy přesílí) rozum, a ta druhá část našeho vědomí zůstane slabá. Pak se člověk velmi pyšní rozumem a jeho dary, které přichází, ale začíná vlastně nebezpečí, že je nebude užívat ku prospěchu - tedy rovnovážně. /Pardon, já se trošku napiju./ V naší společnosti rezonuje velmi silně jeden velký muž, který byl nejlepším jasnovidcem za posledních několik tisíciletí. Ten muž se jmenoval Karel a k tomu ještě Čapek. A on vám ve svých hrách a jiných dílech popsal základní nebezpečí vývoje společnosti - Bílá nemoc, R.U.R., Továrna na Absolutno, a tak dále, a tak dále. To nejsou utopie. Jsou to brilantní studie, které přesahují rámec doby. V čase, kdy píše R.U.R., bylo prakticky nemožné dohlédnout, kam může vést řekněmež svět digitální a další. A tím pádem... Samozřejmě, byli tu i jiní (třeba jako Orwell nebo další), kteří kritizovali totální kontrolu společnosti. Ale Čapek popsal samotný mechanismus - a to je velmi zásadní. Umělá inteligence je velmi lákavá, protože velmi usnadňuje některé činnosti. Není dokonalá - tedy zatím. Zatím ještě pořád poznáme, jestli daný člověk ve filmu je robot, anebo člověk. Dá se to poznat. Ještě pořád v tom, co získáváme v informačním poli, můžeme často snadno odhalit, kde se jedná o informace relevantní, a kde se jedná spíše o fabulované informace (tedy vymyšlené). To všechno je pravda. Ten systém ale bude dál pokračovat, a jestliže nebude doplněn rovnováhou, samozřejmě bude se chovat jako každý jednostranný systém. Člověk, aby mohl užít těchto darů, musí sám být také aktivní. Jakmile by se spolehnul zcela na vlastně své "snadné myšlení" v uvozovkách (tedy nemyšlení), povede to k jeho zakrňování. Stejně jako když nehýbáte rukou, budete ji držet takhle nahoru dlouho, tak ta ruka úplně uschne a nebude fungovat. Když nebudete úplně jaksi aktivní v té části zde, no tak to také bude chřadnout, a tak dále. Čili dobrý pomocník, zlý pán. Jako vždy chybí podle mého soudu zatím velmi rovnováha. A už to, že vlastně tato oblast je člověku v této chvíli jakoby otevřená všemi směry - tedy ona člověku dokáže pomáhat, a dokáže ho ničit. Pokud zadáte negativní příkaz, může se stát, že bude splněn stejně, jako když zadáte pozitivní příkaz. Čili pak můžeme říkat ano, je to nástroj a záleží na tom, kdo jej používá a k čemu, to jistě ano. Ale nakonec je tu ta konečná pravda - v jakém světě žijeme, jakou míru svobody používáme, jak nás ten svět rozvíjí osobně v naší duševní části i hmotné a kam to všechno vede. Samozřejmě jsou tu rizika, která napadají každého. To znamená algoritmy, které zde pracují, se klidně mohou nakonec obrátit (ať už vědomě, či chybou) do mnohem hlubších struktur a mohou touto inteligencí využívat tedy ten svět, který je dnes propojen digitálně již celý. Prakticky není jediná oblast lidské činnosti, která by nebyla napojena na svět digitální - to znamená, že je ovlivnitelný. A v tom případě, pokud by se toto stalo, tak samozřejmě můžeme mít problém. Myslím si, že Čapek to popisuje docela dobře. A já, když jsem viděl vlastně ten obrovský pokrok ve vývoji procesoru, tak přesně v okamžiku, kdy se objevily první kvantové procesory, jsem si vzpomínal velmi silně na Čapka. No, uvidíme. Mimochodem, ještě je tu jedna poznámka. I kdybyste využívali nejvyšších darů té řekněmež informační umělé inteligence, stále je to nic proti tomu, co je ve vaší bytosti. Sice to nevyužívá tato kultura příliš, ale přesto je to asi tak milionkrát, stomilionkrát mocnější, významnější, hlubší, a tak dále. Čili hmota a její část může dojít do svého směru - jdeme tímto směrem. Ale tento směr není tento směr. A tak jistě úspěchy budou, to lze očekávat, ale nakonec ty úspěchy vyvolají potřebu i tohoto směru, protože to je zákon - není napravo, aby nebylo nalevo. A tak svým způsobem jde jen o to, jak složitě se k tomu poznání dobereme a za jakých okolností. Sám jsem na to zvědav. Děkuji.

DOTAZ: Je Země pokusnou planetou?

ODPOVĚĎ TP: Bezesporu - jako celý vesmír. I když pokus znamená vytvořit něco, co je hazardní, o čem nevíme, co může dopadnout tak, i tak. A to tedy rozhodně ne. Tedy pokud bysme vnímali pokus jako vývoj, jako děj, tak potom ano. Ono je velkou otázkou, jestli chápeme správně vývoj samý. Obecná vědecká představa jest taková, že vývoj pokračuje hazardními stavy, z kterých se vyberou ty nejlepší varianty. A ty potom vedou dál. Bude to (jako vždy) z části pravda, ale jenom z části. A to, se mi zdá, věda zatím nechápe. Tedy sám vývoj má svého ducha, který zdaleka není nahodilý, protože vše v přírodě je podrobeno nějakým zákonitostem, nějakým nastavením. A čím déle jsem na světě (stejně jako mnozí jiní), tím více tato nastavení vidím. Děkuji.

DOTAZ: Je o pohlaví dítěte rozhodnuto v okamžiku plození, nebo později? Jsou na to různé názory, tak mě zajímá ten Váš. Děkuji.

ODPOVĚĎ TP: Obojí je možné. Ale patří sem i to, že o pohlaví dítěte je rozhodnuto dávno předtím, než se narodí. Už v čase, kdy se přibližuje ke zrodu, je rozhodnuto. Případně později, i to je možné. Sehrávají tam roli genetické faktory i jiné. Podstatou je ta duše, viďte, která je jádrem té bytosti, a ta hmota následuje. Čili tak, i tak.

DOTAZ: Jak dochází ke vzniku naší reality?

ODPOVĚĎ TP: Tím, že ji vnímáme, protože ona nevzniká ani nezaniká, ona je. To, co se mění, je naše schopnost ji vnímat. Takže taková je odpověď, nevím, jestli vás uspokojí.

DOTAZ: Když se rozhlédnete okolo sebe v metru, tak uvidíte, že spousta lidí je oblečená komplet v černém. Dříve to byl signál, že v rodině došlo k úmrtí a chodit v černém byla znamení smutku. Také na silnicích moc aut v pastelových barvách neuvidíte, převažuje šedá, černá, stříbrná. Oproti 70. a 80. létům minulého století je to řádový vzestup. Vypovídá to o mentálním stavu společnosti?

ODPOVĚĎ TP: Jistě trochu a také i ta móda je toho vlastně důsledkem. Auta... Vzpomínám si, když jsem přijel svým automobilem žlutým na západ k svým přátelům, tak oni všichni měli už ta černá auta a dívali se na mě jako na exota, že mám barevné auto. Dneska je to mnohem pestřejší a myslím si, že už to mnoho lidí tak nebere. Ale vlastně byly udělány studie, kdy se hledala vlastně psychologie řidičů a jaký typ řidiče si vybírá jaké auto, a tak dále. Mimochodem, to žluté auto bylo krásné, ale mělo jednu vadu - žlutá auta milují "všechny hmyzové". Takže bylo nepříjemné se vyskytovat tam, kde je hodně komárů. Ale to je jen tak pro legraci. Co se týká oblečení, tak samozřejmě je to i věc kulturní tradice. Kdybych já byl v tomto bílém někde na druhé půlce světa, tak právě truchlím, protože tam je barvou truchlení bílá. Na druhou stranu je pravdou, že černá je opakem světla, čili je symbolem temnoty. A tak vlastně někdy, když se podíváme třeba na obrazy duševně řekněme poškozených lidí nebo narušených, tak vidíme vlastně krajiny a obrazy v šedi (prostě takové ty typické), kdežto naopak zase v té opačné části je to jinak. Je to nejlépe vidět třeba krásně na dětských kresbách. Protože to je úžasné dívat se, jak to dítě vlastně ten svět zviditelňuje - a jak je velké dítě, jak je velká maminka, jak je velký tatínek, jestli jsou tam ty věci přírodní nebo něco jiného. A vlastně je to docela krásná studie jak rodiny, tak psychologie toho dítěte. Takže i tady to platí. Je to svým způsobem móda. A každá ta doba se i trochu opakuje, protože ta reinkarnační řekněme doba je samozřejmě úplně různá - od tisíciletí, až po desítky let. Ale tak bývá to někdy 50 let, 60 let, někdy rok, to už... Ale prostě určité vlny módní jsou zde vidět. Když v 30. létech se nosily ty lišky kolem krku, no tak se dá očekávat, že zase někdy jindy se můžou objevit alespoň z části v té společnosti - a ony se skutečně objevily. A tak dále, a tak dále. Čili je to móda, je to i výraz řekněmež stavu duší. No a temná je temná. No, já když se podívám na šatník mě blízký, tak tam většinou bývají když tmavé, tak modré. A jsou tam i jedny černý kalhoty, tak se omlouvám.

DOTAZ: Jaký byl původ Ježíše - pozemský, nebo božský?

ODPOVĚĎ TP: Tak, i tak. Tělo bylo tělem člověka, měl dvě ruce, nohy a všechny znaky člověka. Duch nebyl duší našeho stupně. Takže ten byl hodně blízko toho, nač se ptáte.

DOTAZ: Tělesná smrt je jen přechod do jiné formy bytí. Kde se nachází místopisně ten "Náš domov"?

ODPOVĚĎ TP: Vědomí, myšlenka není hmota. Váš dotaz vychází z hmotného vnímání. Čili rádi byste viděli někde třeba v sousední galaxii nebo kdekoliv jaksi místo, kde se tak jedná. Ale uvědomte si něco jiného. Kolikrát jste jen slyšeli, že při stavech blízké smrti nebo při jiných duchovních stavech bylo vaše vědomí přesunuto a vnímali jste něco, co bylo od vás vzdáleno třeba stovky nebo tisíce kilometrů. A vy jste zde skutečně reálně vnímali ověřený děj, který se skutečně děl. No, co vám to říká? Že váš vjem je nevázaný jen na hmotné smysly, ale že hmotné smysly jsou obrazem vaší duchovní podstaty. A když to vezmeme obráceně, tak to, co vnímáte zde v této chvíli, je stav, který jste pravděpodobně získali doufejme tedy probuzením. Spali jste, něco se vám zdálo třeba. A pak jste otevřeli oči a jste tady a máme tady další den. Teď si představte, že teď a tady, v téhle chvíli, kdykoliv může vaše vědomí vnímat jinou realitu, která bude stejně reálná jako tato. A přísahali byste, že to prostě jinak nemůže být. Stejně jako třeba v tom snu, který mohl být dokonalý, a vy jste nevěděli, že spíte. Vy jste tam něco konkrétního zažívali, cítili, chutnali, a tak dále, slyšeli, viděli a byla to pro vás naprostá realita. Stejně tak i zde. Když se vaše duše vymístí z těla, znamená to, že její vědomí a vědomí řekněmež toho prostoru, v kterém se nachází, pokračuje. Může mít tady zase nejrůznější podobu. Stejně jako zde tady, když se teď v této vteřině věnuji tomuto tématu, tak se může stát, že najednou se moje vědomí octne kdekoliv. Tady je to stejné, a jiné. Čili vědomí nepotřebuje mít místo, stejně jako vaše tělo nepotřebuje mít hmotný smysl proto, aby někde něco vnímalo, rozumíte mi? Čili duch je duch, a hmota je hmota. Naučte se to rozlišovat, protože v dnešní hmotné době je vytrvalá snaha vše převádět do hmoty a do rozumu, což je pochopitelné, protože ta kultura je silně deformována. Děkuji.

DOTAZ: Co je největším tajemstvím templářů?

ODPOVĚĎ TP: To se musíte zeptat templářů. Patřili ke křesťanskému ritu, jak všichni víme. Byli to bojovníci. Dokázali shromáždit obrovský majetek při svých výbojích, ale i tak, že při vstupu do řádu museli vlastně přepsat svůj majetek ve prospěch toho řádu. Bylo to také tajné společenství, které se věnovalo tedy, nechce se mi to ani tak nazvat, ale jakoby duchovní oblasti. A také vidíme, že se stali v jisté fázi nepohodlnými a byli postupně zničeni. Na jedné straně to bylo na východě, kde vybudovali rozsáhlou síť opevněných bodů ve Svaté zemi, kterou ovládali. Ale pak ty "muslimáni" nakonec nad nimi zvítězili. Ale totéž se stávalo i v Evropě, kde upadli svým způsobem v nemilost a byli nakonec... Děkuji.

DOTAZ: Co je to Matrix?

ODPOVĚĎ TP: Matrix je lidský výmysl, který nahrazuje Boží Matrix (jestli to tak stačí).

DOTAZ: Kdo jsem já - přijímač, nebo vysílač? Jestli se cítím jako přijímač, co přijímám? A pokud se k té esenci (frekvenci) naladím, hned se přeladím. Znamená to tedy, že jsem přijímač idealista, který se ladí a ladí a pak je přeladěn a spěchá k vysílači - tedy k Vám? A Vy to s láskou přijmete, vyčistíte, naladíte a jdeme dál?

ODPOVĚĎ TP: To nevím jestli já, to děláme všichni přece, to není jen otázka jednoho člověka. Co je na světě nejcennější ze všeho? Jdeme životy, činíme, myslíme, získáváme zkušenosti a měníme se. Nejcennější je tedy možnost, tu cestu zefektivnit a získat pomoc. To protéká celou společností, celým světem, vesmírem. To není o tom, že někdo tedy to způsobí. Svým způsobem v tom pracují všichni, ať už v dobrém... Někdy pomáhají i opačnou silou - zase těm, kteří musí z nějakých důvodů ty oblasti navštívit. No, když člověk jde životem, tak je svobodný, rozhoduje se. Můžete se stát sektářem, můžete vzývat třeba i zcela na první pohled ne úplně správné myšlenky. Můžete se stát bojovníkem za svoji pravdu, která může být dobrá, ale někdy také ne. Můžete být úplně vedle, a přesto budete s mečem v ruce bojovat a neuslyšíte ani stopu nějakých nářků v pravdě. To všechno můžete potkat. Zázrak duchovního mistra, který nebude nahnutý, nerovnovážný. To všechno je možné. A jelikož jsme svobodní, tak vy vybíráte. A výběr přináší další postup, protože ať je dobrý, nebo špatný, je tu vlastní řád. A ten kupodivu směřuje k jedinému cíli - tedy k té cestě vývoje. Ať chcete, nebo ne. Udělejte, co chcete, stejně to bude část té cesty. Tedy osobní cesta je od slova osobní. Vy rozhodujete a rozhodujete tak, jak jste sami vyvážení - to souvisí třeba s tím sektářem nebo jinak. Tedy je-li nerovnovážný ve své úvaze, ve svém myšlení, no tak bude prostě velmi zásadně hlásat nesmysly. Pak přijde čas, kdy to pochopí zas o krůček (jako my všichni) a půjde se dál. Delegovat ten vývoj ve své podstatě na někoho nelze, vývoj je váš. To, co lze, je poctivě hledat co nejčistší zdroje. Stejně jako student v běžné hmotné vědě hledá co nejlepší učitele, co nejlepší publikace, a tak dále, vybírá si z nich a vytváří třeba na podkladě této další práci, která posune to lidské poznání. Takže i tady - přijímač, nepřijímač. Svým způsobem nemůžete být nepřijímač, protože to, co jste vlastně mohl konzumovat, vnímat, jste nevytvořil. Je součástí něčeho (co budeme nazývat jakkoliv - přírodní zákon, Bůh, prostě to je jedno) a to něco je vlastně tou autoritou. Třeba je to zákon akce a reakce (to je taky autorita) nebo zákon gravitace nebo kterýkoliv jiný. Takže takto bych se vyjádřil. Tu autoritu můžeme poznávat lépe, či hůře - to je ten vývoj. A je logické, že vývoj přináší stále hlubší vnor, stále hlubší poznání - tak je to v pořádku. Čili nejsou jednotné odpovědi. Vždy je tu dualita, čili špatně - dobře, průměrně - průměrněji - nejprůměrněji, a tak dále, světleji - temněji. Ale to všechno jako celek je součást jednoho zákona duality. Tedy i vývoj musí mít tuto charakteristiku i vaše naladění musí mít tuto charakteristiku. A svým způsobem je svoboda podmínkou skutečného vývoje. Kolik jen generací žilo v nějakých -ismech, které jim byly často násilně vnucovány jako to nejlepší, jediné, a tak dále. Byly doby, kdy jste museli opakovat naučené řekněmež fráze a nebylo možno myslet nebo říkat něco jiného. Ostatně, to se táhne lidskými dějinami jako zlatá niť. Je to lidská slabost, která nedokáže pochopit, že největší síla je ve vědomí a vědění, v rovnovážném vědění a že nepotřebujete (ať už jako jedinec nebo skupina), aby ostatní věřili tomu, co vy. Protože vy přece, jste-li na tom dobře, jste objevili něco, co je řádem, co je dokonce nezávislé na vás a co každý, půjde-li rovnovážně v tom dalším zkoumání, musí najít také. Čili nemusíte se ujišťovat tím, že tomu věří 1 000 lidí a že jste teda na správné straně. I kdybyste byli jediní a vaše myšlenka byla rovnovážná, to stačí. Takže děkuji.

DOTAZ: Jednou se mi stalo, že jsem se po cestě z výletu zastavila v jednom městě a na jednom místě mě to přišlo hrozně pěkné a zajímavé. A jenom jsem tak prohodila, že by se mi líbilo tady bydlet. Za tři roky jsem se tam stěhovala - a zrovna k tomu místu, kde jsem to prohlásila. Po letech jsem si na to vzpomněla a řekla jsem si, že to je hodně zajímavé, jak se mi to stalo. Přitom jsem to nějak neplánovala dopředu, a najednou to přišlo - od takové nenápadné myšlenky k uskutečnění. Pak mě napadlo, že to asi bylo předurčené. Co si o tom myslíte? Náhoda přece neexistuje.

ODPOVĚĎ TP: Zaprvé - ta Vaše zpráva je vlastně varování. Takže rozmýšlejte si, co si budete myslet. Ale to je spíš žertem. Samozřejmě, že to tak je. A tady vidíte, že se Vás vlastně dotknul pel toho řádu, řádu existence. Budete-li duchovnější a méně sobecky hmotná, budete tyto věci v životě spatřovat častěji. Život je jich totiž pln - ve všech různých směrech a významech. Čili nemá smyslu tady vyjmenovávat kde všude - vlastně v celém životě. Každá věc, která se děje, je vlastně zákonitá. Nahodilost neexistuje, nahodilost je jaksi pamlsek nevědomých. Ti se jí obrňují proti nevědění. Jak by mohlo být něco hazardního tam, kde je vše, všemi směry v nekonečnu. Naše vědomí není nekonečné, vnímá z toho jen malou část. Ale ve skutečnosti ta realita je jiná. Snad je to i příznivé, protože jestliže to přestěhování... Takhle - ono to je příznivé vždy (abych se vyjádřil), ale je hezké, pokud to místo vám přineslo životní naplnění, radost. A navíc to ještě máte tak jako s tou třešničkou na dortu od toho Pána Boha, to je hezké. Děkuji.

DOTAZ: Jak se dostat ze sebeobviňování? Co to způsobilo? Může stát za úzkostmi?

ODPOVĚĎ TP: Ano, jistě, velmi často. Je to komplex méněcennosti, je to vlastně výraz toho, jestli jednoho z lidí jsme schopni akceptovat. A když to neuděláme u sebe, pak to pravděpodobně neuděláme ani jinde. Čili často je to bipolární. A dá se s tím pracovat. Takže? Na to máme modlitbu přátelé. Je tajná, ale já vám ji řeknu. Můžu si každý večer říct: "Jsem, jaký jsem, a jestli se někomu nelíbím, tak je to jeho chyba." Ale ne abyste to používali jako zdůvodnění své zhůvěřilosti, to ne. Ale v tom pásmu normálnosti ano. Všichni jsou stejní, mají nějaké plus, nějaké minus, chytřejší, hloupější, to je úplně jedno. Každý člověk je sám o sobě dílem Božím. Každé zvíře, každá rostlina, vše je dílem Božím. No, takže nějak tak třeba.

DOTAZ: Proč jde Platónský rok obráceně? To jest - po Rybách přichází Vodnář, čili úplně opačně, než to známe.

ODPOVĚĎ TP: To je logické, protože Platónský rok vychází z pohybu zemské osy, která ve své precesi opisuje obrácený směr. Ona ukazuje do těch znamení dvanácti, ale jde proti směru, který znáte.

DOTAZ: Jaký máte názor na Bibli? Dá se tam najít i dost k inspiraci? Je tam i něco pravdivého, nebo je to již hodně opakované a pozměněné?

ODPOVĚĎ TP: Ale vůbec ne. Je to záznam toho, co lidé dokázali přenést z velkého učení těch, kteří tady stáli (Mojžíš, Ježíš, Abrahám). A je tady problém třeba těch tisíciletí někdy - ne úplně rozumíme zcela přesně těm symbolům pravděpodobně, byla to jiná doba. A ti velcí měli za úkol tu svoji společnost inicializovat a dovést k větší rovnováze, usnadnit jim cestu, a tak dále. Kdyby stačil jeden, tak se narodí jeden a ty ostatní už mají uděláno, mají fajront. Ale po dvou zhruba tisících (ono to není přesné) se rodí vždycky taková velká bytost. My máme za sebou současného přinašeče, tedy Zezulku, což je úžasná zpráva. A i na nás bude záležet, co si s ní jakoby odneseme, co bude k dispozici za 500 let, za 1 000 let, a tak dále. Záleží také na době, v které pracují. Některé doby jsou snazší, jiné jsou obtížnější, někdy velmi obtížné. Podívejte na toho chudáka Mojžíše nebo i jiné. Jak vlastně to bylo těžké, jak vlastně pro to svoje období, které mělo trvat těch 6 000 let, jak se objevily všechny ty zázraky a jak vlastně to pro ty lidi bylo nesmírně silné. A přesto část z nich (a dokonce hodně velká část) s tím Kalifášem začala znovu trdlovat u toho zlatého býčka, a tak dále. No ale u Mojžíše to bylo podobné a u toho Ježíše - no tak tam ho zabili rovnou, že, protože se nehodil. Takže ono to není snadné vždycky. Ale jako svým způsobem se můžeme z tohoto děje poučit, můžeme se těšit a můžeme potlačit svoje osobní lidské zadnosti - tedy egoismus či snahu si uštípnout pro sebe a pak ostatní tím svým kouskem jaksi mlátit po hlavě. Tak uvidíme, jak to dopadne.

DOTAZ: Chtěl jsem se zeptat na padlé anděly. Jak je možné, že tak vysoké duchovní bytosti, které by měly být rovnovážné, se mohou přiklonit ke zlu? Je to jejich pýcha, sobectví, nechuť se podřídit tomu, aby sloužily celku? Byli nejprve kladní, a pak se postupem času změnili? Nebo se zlo s nimi táhlo už z nižších zrodů? Třeba Lucifer (Světlonoš) by měla být alespoň podle jména ryze kladná bytost, ale je ztělesněním zla. Můžete o tom pohovořit?

ODPOVĚĎ TP: Pokusím se. Vývoj nemůže vést nikam jinam než k světlu - a k tomu nejvyššímu světlu nakonec. Nevývoj (tedy temnota) sem nevede. Co nám to tedy říká? Máte-li silnou duchovní negativní bytost, musela se napřed vyvinout, a pak zvrhnout. Odtud výraz (jak správně říká třeba Bible nebo jiní) padlí andělé. Cesta k tomu pádu nemusí být vůbec tak zjevná, jak se zdá. Může to být postupné projevení zpočátku drobných nerovnováh, které přivedou tu bytost na šikmou plochu. Ta se stále více svažuje, až je to pád. Tato bytost nakonec naplní tu druhou část zákona dění. Bude tu dobro na jedné straně, a zlo na straně druhé. Je to vlastně dost podobné i tomu, co pozorujeme v lidské společnosti. Narodí se hoch v nějaké třeba trošku vykřičené čtvrti a začne jeho kariéra. Napřed se s kamarády na ulici trochu pere, pak přijdou první krádeže, první gangy nezletilých, násilí stoupá. A někdy potom přichází třeba první vražda. On k ní musel dojít (k té vraždě). Většinou tedy k tomu je nějaký vývoj. A když není, tak ten vývoj byl udělán jindy, třeba v minulém životě. Čili aby se překonalo světlo v člověku (v té bytosti), aby byl schopen jinému člověku vzít život (a tak dále) a nevnímat jaksi důsledky a nemít z toho špatné svědomí, to vyžaduje určitou práci v přenastavení bytosti. A to je ten pád. Děje se to ve všech možných oblastech. Je to oblast třeba násilných činů ve vojenství, je to oblast jiná a jiná. Koneckonců i války mají svůj charakter, který je poplatný době. Těžko říct, zda by znepřátelené strany dnes byly schopny si na Vánoce vylézt ze zákopů a dát si štamprli. Těžko říct, jestli by to bylo možné. Možná ano, nevím. Takže čím víc se budete vyvyšovat, tím víc se vám to může stát - vy spravedliví, vy bez chyby. Čili je to důsledek svobody. Svobody vývoje a drobné nerovnováhy, která nakonec vede k dalším větším výkyvům, až k těm opravdu velkým. Nakonec i to musí být zpracováno. Vědomí, bytost, která je třeba tou temnou bytostí, černým mágem nebo jinak, nemůže nakonec skončit jinak, než po svém vyrovnání ve světle - to je zákon. Jinak bysme mohli tvrdit, že je tu instituce nebo faktum, které je přesahující to nejvyšší nekonečno, které obsahuje vše. Prostě to je mimo, to je něco, na co ono vlastně nemůže. Ale tím bysme řekli, že nekonečno není nekonečné. Ono to má své důsledky, když řeknete "vše", víte? Vše je vše. Člověk má sklon sjednocovat Nejvyššího s tím, co se děje ve smyslu příčinném. A to je pravda jakoby v řádu osudu, ale ne pravda ve smyslu "uděláš - dostaneš" či jinak. Nevím, zda mi rozumíte, pokouším se. Snad příště. Děkuji.

DOTAZ: Děkujeme za krásný koncert, harfa byla příjemným zpestřením. A teď je tady dotaz. Prokletí u některých osob trvá někdy i celý život? (TP: Nejenom život, i více životů.) Dá se to nějak zrušit nebo odstranit?

ODPOVĚĎ TP: Dá se to jak řekněme přístupem, tak i změnou. Dost záleží na tom, jestli... Prokletí je vždycky temnota. Ten, kdo proklíná (byť právem), někomu jinému přeje újmu - tedy zlo. Tím se stává vlastně partnerem toho zla, kterého se snaží tedy zbavit. To je jeden pohled. Čili nelze proklínat bez viny. Když jsme viděli třeba v minulosti proklínání někoho nebo něčeho pro jiné názory filosofické, náboženské nebo jiné, pak to byla černá magie. Láska, pochopení neproklíná. Brání se tam, kde je potřeba, a zároveň vždy chápe. Ne ve smyslu jaksi schvalování, no. Když máte pejska, který kouše, a vy víte, že v jeho historii byl pán, který ho zkazil, zničil jeho duši psí, tak víte, že to není jenom věc toho pejska, ale že to je ještě jinak. Tak je to všude a vždy. No, ale tím bych dneska skončil a příště, pokud budete chtít, budeme pokračovat. Přeji vám krásný večer, ať se vám všechno daří, ať nejste příliš nešťastní a vůbec... Dobrou noc, na shledanou.