Přednáška Společenství Josefa Zezulky - Praha, 27. 5. 2024

Přihlášení k odběru videí a vysílání BIOVID TV na YouTube:

Zvukový záznam (MP3)

Přepis videa:

Dobrý den, vítám vás pěkně při naší přednášce Duchovní university Bytí nultého stupně. A já poprosím svoji pomocnici paní Lucii, která mi čte dotazy, aby začala s prvním. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Zajímalo by mě, jestli ta doba, kdy lidé jedí maso, trvá už 12 000 let, nebo méně. Vaše knihy (učení pana Zezulky) jsou zajímavé všechny. Jenom se moc neorientuji v těch časových úsecích, o kterých se tam píše. Asi to bude proto, že čas neexistuje. Děkuji za názor. 

ODPOVĚĎ TP: No ano. Když se podíváme na tuto otázku jenom z pohledu posledních 150 let, 200 let, tak vidíme výrazný vývoj - velmi výrazný vývoj. Na počátku století minulého lidé nejedli zdaleka tolik masa jako dnes. Ještě předtím to bylo stejné a maso bylo vyhrazeno v takovém množství spíše pro šlechtu a pro vládnoucí. Také nemoc králů, jak se jí říká (tedy dna), je vázána právě na konzumaci masa. Pak přicházely doby jakéhosi většího blahobytu. A stále ještě to nebylo tak, že bylo maso s masem, ale stalo se častějším jaksi jídelníčkem. Někdy v polovině komunismu, když se jaksi prosadila živočišná výroba, a tak dále, začalo být známkou blahobytu do určité míry i množství toho tovaru v masnách. A skončilo to tím, že v podstatě předpisy pro vyvařování ať už ve školách anebo na závodech začaly být podobné, jak je tomu dnes. To znamená prakticky čtyřikrát, pětkrát, šestkrát v týdnu maso - často s masem. A bylo to tedy velmi monotematické. Došlo to až tak daleko, že v podstatě to nejhorší, co mohly dostávat naše děti, bylo vnímáno jako něco extra. Například, já nevím, paštika z husích jater či podobně, játrové paštiky a podobně. To samozřejmě (v době, kdy se "racionalizovala" v uvozovkách zemědělská výroba a začalo se používat stále více chemie) mělo také svůj negativní dopad. Pokud se týká širšího okruhu Vaší otázky, tak tady jsme si řekli, že i za našich životů jsme mohli vidět velmi výrazný posun ve spotřebě masa. Totéž ale lze říci jaksi i historicky. V určitých obdobích to bylo jaksi více zastoupeno, ale v jiných zase daleko méně. Když se podíváme na některé zprávy například z Evangelia esénů, tak tam dle tohoto zdroje mluví Ježíš jasně proti konzumaci mrtvol nebo živých těl (teda bývalých živých těl). A to je jenom 2000 let zpátky. V dalších dobách ještě vzdálenějších lze předpokládat, že tomu bylo jinak a že lidé vlastně konzumovali masa naprosto mizivě. A snad tedy to postupně dokážou i nálezy. Když se podíváme třeba na ty nejstarší kosterní nálezy, které máme k dispozici, ať už to byla ta sanice Lucy (to je naše vlastně prapraprapra... a teďka kolikrát pra... nevím bába), tak ta jistě mohla něco ukázat a i jiné nálezy. A z nich jasně vyplývá, že prvotní lidé nebyli masožravci, nýbrž býložravci. Pozná se to podle určitých charakteristik zubů, ale hlavně kostí. Takže, tolik k tomu. V podstatě my vidíme nepříznivý vývoj, který se odehrává na poli zdravotním. A my v biotronice tvrdíme, že z určité části (a nemalé) souvisí se současným stavem složení výživy. Takže, to je všechno. Ještě něco - výzkumy, které se v posledních desetiletích dělaly, nakonec přece jenom přinutily ten takzvaně správný názor změnit. A vzpomeňte si, jak to bylo za vašeho a mého mládí, kdy vrcholem byl steak a maso na té výživové pyramidě. A dnes je to přesně naopak. Dneska vám odborníci radí přijímat s velkou tedy uměřeností. A čím více zeleniny, ovoce, a tak dále, tím lépe. Neříká vám to něco? A to je vše. 

 

DOTAZ: Chtěl bych se zeptat, zda přečtení knihy, jako je třeba Mein Kampf, která byla napsána člověkem tak špatným, nás může nějak negativně ovlivnit? 

ODPOVĚĎ TP: To je otázka spíše o tom, kdo čte. Máte tady celou škálu osobnostních profilů - od lidí, kteří jsou vlastně až geniální, velmi inteligentní, schopní rozlišovat, až po jejich opak. Člověk, který přemýšlí, se jistě nenechá ovlivnit ničím negativním, byť je to jakkoliv zabaleno či přineseno v jakékoliv formě. I kdyby ji doporučovali všichni lidé na celém světě, tak by tuto myšlenku nepřijal. Naopak v tom druhém pólu je mnoho lidí, kteří se dají snadno takzvaně utáhnout na vařené nudli. A cokoliv se tvrdí, často přijímají bez kontroly a tím by mohli být samozřejmě snadnou potravou. Platí to i pro duchovní oblasti. Vždyť kdepak se berou všichni ti vlastně zastánci a členové sekt a nejrůznějších směrů, které často hlásají naprosté nesmysly, které logickým rozumem a citem jsou detekovatelné. A někdy si můžeme dokonce říkat, jak tomuhletomu lidé vůbec můžou věřit a jak můžou tohleto chtít cítit. No, vidíte, a ono to je. Takže, jsme lidé pestří, velmi, velmi různí a je to dobře. A z toho plyne teda i ta odpověď - jak kdo. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Možná je to hloupá otázka, ale zajímá mě, co by se stalo, kdyby přinašeč tuto dobu nepřipravil? 

ODPOVĚĎ TP: Stalo by se něco podobného, co se stalo při příchodu minulého přinašeče, který byl zavražděn dřív, než mohl plně ustavit nauku a všechno to, co s tím souvisí - předat lidem vlastně to své poselství. A tak lidé hledali často až staletí poté, co byl zrozen, co kde se událo, co řekl a z toho potom vypracovávali nějaký systém duchovní nauky či..., a tak dále. Někdy tam bylo více Ježíšova, jindy více člověka. Takže, bylo by to asi stejné. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Co přesně je na drátových sluchátkách to nezdravé? Jelikož jsou to pouze drátky spojené k membráně, která vibruje a není nijak bezdrátově připojena. 

ODPOVĚĎ TP: Samozřejmě, že sluchátka připojená přes kabel jsou lepší variantou než sluchátka připojená přes vysokofrekvenční pole. Na druhou stranu, pokud se ptáte na samou podstatu, o které mluvíte, tak to nejsou jenom drátky připojené k membráně, ale je tam magnet a cívka. Tato cívka je napájena střídavým proudem, který pohybuje membránou. Čili, je to drobné elektromagnetické pole v blízkosti našeho mozku, a tak to není úplně přirozené. Ty škody samozřejmě nejsou okamžité a veliké. Tedy nezhynete, když budete chodit po ulici se sluchátky (leda, že byste neslyšeli přijíždějící auto), ale úplně dobře to není, není to přirozené. Naše těla byla zvyklá na elektromagnetický jaksi signál od přírodních zdrojů - ať už to byly probíhající bouřky po celé planetě, ať už to bylo napětí v našem řekněmež prostředí mezi ionosférou a zemským povrchem, ať už to bylo vlastně záření, které přicházelo z kosmu. Tyto zdroje ale byly ve své podstatě (pokud se nejedná o blesk blízko vás) mnohem slabší. A to vlastně v tomto případě ještě mluvíme o něčem velmi slabém. Jsou tu daleko silnější zdroje. Takže, otázka může být zodpovězena takto. Úplně přirozené a tedy neškodné to není. Záleží tedy potom na mnoha dalších vlastnostech. 

 

DOTAZ: Co je z pohledu biotroniky příčinou vysokého krevního tlaku a může biotronika v tomto pomoci? Děkuji za odpověď a za všechno, co pro nás všechny děláte. 

ODPOVĚĎ TP: Ty příčiny můžou být samozřejmě různé. Jednou z častých je například výživa. Budete-li přivádět do těla více sodíku (budete-li více solit), tak to pravděpodobně bude mít tento vliv. Budete-li přivádět více stimulantů (jako je kofein), no, bude to pravděpodobně také tak. Budete-li vytvářet určité napětí psychické, duševní ve svém těle, bude to logický důsledek (vedle zvýšení určitých hormonů) také zvýšení krevního tlaku, které podpoří vlastně to nastavení organismu - dalo by se říct k boji. No, ale pak jsou tady jiné důvody. Cévní systém je ve skutečnosti geniální dílo přírody. Je nesmírně složitý, protože se jedná o kilometry a kilometry cév, vlásečnic, a tak dále. Toto uřídit je velký problém. Tento systém v případě nemoci má své chyby. A znamená to, že někdy se tělo snaží tyto chyby napravit a dopravit životodárnou tekutinu k buňkám tak, jak je třeba - přesto, že tu třeba někde bude ztížený oběh, a tak dále. No a to potom vede k zvyšování krevního tlaku. Jsou tu samozřejmě ještě další důvody. Takže, zřejmě tak. A co se týká té úpravy, v historii při zdravotních intervencích byla pozorována, ale ne vždy. Je to opravdu individuální, jak u koho. 

 

DOTAZ: Mám takový dotaz a tím nechci vůbec zpochybňovat řád vesmíru. Proč Matka Tereza zemřela na rakovinu, když se tolik obětovala pro druhé lidi? Stejně tak výborný bylinkář Pavel Váňa, který svými radami pomohl tolika lidem. Děkuji za váš názor. Přednáška z 10. 5. z Prahy byla super, tleskám. 

ODPOVĚĎ TP: Já už nevím, co jsem tam mluvil, ale děkuji za pochvalu. Nemůžu za to, jsem v tom nevinně. Ale vraťme se k té otázce. Ona vlastně němě vyslovuje představu, že jsme povinni získávat odměnu za to, co činíme, což je hluboký omyl. My máme činit, jak nejlépe dovedeme, a to, co se stane, má často důvody, které jsou daleko za horizontem našeho vidění. Jsem velmi vzdálen toho někoho soudit - natož Matku Terezu nebo kohokoliv jiného. Ale na druhou stranu, vzpomeňte i na jiné a jiné případy, které zde jsou. Mimo jiné platí zásada, že čím více je bytost pro temnotu nebezpečná, tím víc se na ní soustředí, protože je vnímána jako protivník. To je třeba jeden pohled. Pak jsou tu jiné a jiné pohledy. Čili, nesuďte příliš dne před večerem, nechte svět světem tak, jak běží. Například v biotronice je to tak, že ten biotronik pracuje s nádorovým procesem a po určité době, ve stáří, když pomine jeho silové napětí, zpravidla také sám na tuto nemoc odchází. A mohli bysme říct, že stáhl tu nemoc na sebe, ale to není pravda. Prostě je to přirozený běh tohoto řekněmež dění. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Myslíte si, že je to dobrý nápad přestěhovat se do jižní Indie? Jakou má podle Vás budoucnost? Moje dcera se tam chce odstěhovat. Děkuji za Váš názor, přeji Vám hodně zdraví a lásky do dalších let. 

ODPOVĚĎ TP: Děkuji. Rozhodně nechci Vaší dceři číst levity, že se chce odstěhovat do jižní Indie. Neznám ji, neznám její karmu, neznám důvody, proč to chce udělat. Samozřejmě, že bych radil (přesto, že jsem Indii důvěrně poznával v mnoha cestách), aby každý, kdo chce něco takového činit, se velmi jakoby přiblížil důsledkům toho, co udělá. Je to přece jenom přestup do jiné kultury, jiné civilizace, která má nesmírně mnoho předností, ale také nemá jen přednosti. Něco jiného je pozorovat svaté muže z pohodlí Evropana, a něco jiného je to žít a začít se identifikovat s tímto světem. Je docela možné, že Vaše dcera je k tomuto zrozena a zcela připravena, je také možné, že ne. Pro ženu v Indii je situace v té světské oblasti poměrně obtížná a je třeba velmi dobře tu kulturu poznat a zařadit se do ní. Protože chyby, které by se zde mohly objevit, se neodpouští. Čili, musí to být člověk, který je plně v té oblasti vzdělán, ví, proč to dělá a zná ty důvody - a potom jistě. Co se týče toho, co čeká Indii, to bych nerad odpovídal na tomto fóru a tímto způsobem. Jen bych jaksi poprosil za své bratry, které miluji jako všechny bratry na světě a sestry, aby ty dopady a důsledky těch změn, které přichází, jim nebyly až tak těžké. Ono je taky jižní Indie, a jižní Indie, víte? Jsou dva státy, které byly dřív jedním státem - Kerala a hned ten vedle za horama. A je to jako nebe a jaksi... Jedno je zelený ráj, a Tamilnádu je v podstatě poušť. Je to proto, že převládající větry přinesou vláhu na tu stranu druhou, kdežto na té opačné straně skoro neprší. No a tak neříkáte, kam se chce dcera odstěhovat. I to dosti jaksi zasahuje do toho světa. Pokud je plně připravena žít vlastně ten indický způsob života, který je mimochodem mnohdy velmi pozoruhodný, no tak jistě najde pomoc a snad i za čas přijetí, aby tam mohla vlastně, jak bych to řekl, žít naplno. A vím, o čem mluvím. Když jsem na svých cestách, které byly směřovány také vedle propagace Zezulky (ano, je to tak), tak i k rozpoznání té kultury a náboženství a koneckonců i vědy, tak člověk musel se stát Indem - a to velmi rád. Nedělal jsem to jakýsi podvod. A tak jsem se šatil jako indický kněz, chodil jsem tedy v dhótí, jedl jsem indická jídla (South Indian Style) a jedl jsem rukama jako oni. Nedělalo mi to nejmenší potíže, naopak. Musím dnes stále tvrdit, že po návratu, když jsem poprvé vždy vzal do ruky příbor, tak mi to připadalo, jako když beru do ruky jakési kovové klacky, které jsou nepatřičné a velmi to mění jakoby i zážitek z jídla. Člověk, který to nezažil, to nepochopí. Když jíte měsíc, dva jenom rukama, tak si nakonec na to opravdu zvyknete a dokážete pojídat i potravinu velmi těžko uchopitelnou. Ale oni na to mají svůj systém. Takže, ať se všechno podaří nejlépe. Těžko odpovědět zdali ano, nebo ne. 

 

DOTAZ: Jak to, že v Indii vědí většinově aspoň co chtějí, a co ne? Čím to, jak to zjistit, co opravdu chci? 

ODPOVĚĎ TP: Když jsem přijížděl do Indie poprvé, byl jsem Evropan, který byl plný předsudků. Jistě, nebyly to předsudky skálopevné, ale přesto člověk měl nějaký jaksi soubor představ o tom, jak to v Indii je. A zpravidla to bylo o tom, že tam teda lidé umírají na ulici hlady a že jsou takoví nebo makoví, a dále, a dále. Pak jsem samozřejmě pochopil, že je všechno trochu jinak. Ještě jednou tu otázku? Jak to, že v Indii vědí většinově aspoň co chtějí, a co ne? Děkuji. V Indii nevědí všichni, co chtějí, ale žijí to, co mají - v pokoře. V tom je rozdíl oproti řekněme jiným částem světa. Zvláště v poslední době (proto jsem začal mluvit na začátku odpovědi o tom, o těch představách), tak to, co vlastně doznívá v našich představách o indické společnosti, se dneska velmi rychle mění. Indická společnost se velmi jaksi rychle stává společností, která například pojídá maso (tedy speciálně kuřata). Při prvních cestách bylo prakticky nemožné najít nějakou masnu. Možná sem tam ve větším městečku tam na hácích visely ty kusy toho masa. Dnes je prakticky v každé vesnici krámek, v kterém jsou klece, zavřená kuřata, krvavé špalky, na kterých je pro zákazníky usmrtí a prodávají. Je to proto, že jim byla vnuknuta myšlenka, že proteiny jsou důležité. Jdu třeba po největší pláži světa v Chennai a potkám ženu, která jede naproti - a dáme se do řeči. Říká, že její dcera studuje na vysoké škole, bavíme se o tom, jak žijí, co dělají. A mimo jiné přijde řeč i na tu právě stravu. A ona s naprostou jistotou tvrdí, že tedy maso se jíst musí, protože proteiny jsou nezbytnou součástí výživy. Bohužel, tato móda se velmi rozšiřuje. Já jako vegetarián jsem tím samozřejmě byl zaskočen a musel jsem o tom přemýšlet. Také jak kde. Ale to si vemte, že mluvím často i o vesnicích na jihu, který by měl být spíše ortodoxní, než jaksi o velkých centrech. Koneckonců, vidíte to i třeba v našich indických restauracích tady v Praze nebo jinde. Nabízejí často zcela samozřejmě vedle bezmasé stravy i tu masitou přesto, že v původních dobách byla naprostá většina tedy hinduistů bezmasých. Takže, kdo ví. Nechme to vývoji. 

 

DOTAZ: Omlouvám se, pokud dotaz už zazněl. Jak by se mělo zacházet s lidskými ostatky po smrti? Každá kultura na to má trochu jiný názor. Záleží na tom? Děkuji. 

ODPOVĚĎ TP: Už zazněl, dokonce za tu historii přednášek několikrát. Každý máme svůj názor. I já můžu říct svůj, aniž bych ho někomu jakkoliv jaksi chtěl vnucovat nebo se jej jakkoliv dotýkat. Když jsem při své výuce u svého mistra Přinašeče Zezulky poprvé na tuto otázku narazil, přiznám se, že mě odpověď také zarazila. Řekl, že tělo je nástroj, který byl vytvořen pro tu vtělenou část a po odchodu z tohoto světa (té duše) to tělo ztrácí význam. A vlastně řekl totéž, co praktikovali v jiných částech světa. Řekl, že klidně by ho mohli použít jako potravu pro jiné tvory, a tak dále, a tak dále. Naopak jsem pochopil postupně, že představy, které ústí v pokusy balzamovat například těla, aby se nerozkládala, a tak dále, vycházejí všechny (dle mého názoru tedy) bez výjimky z obavy, strachu ze smrti, nebytí a snahy tuto oblast terra incognita (čili země neznámé) nějakým způsobem přiblížit, překlenout a zpracovat. Člověk přirozeně vnímá to, co zde je (tedy vlastní tělo), a snaží se tedy hmotně (je-li hmotný) tuto oblast ošetřit. Ani mně by nezáleželo na tom, co se stane s mým tělem. Má posloužit vědě - no, bude to výborné, bude to ušlechtilé. Má se stát něčím jiným... Nemělo by se stát důvodem poškození přírody - takže, kdo ví, možná jej spálit je nejekologičtější, kdo ví. Takže, rozhodně budu žádat po svých blízkých já osobně, až přijde můj čas, aby mé tělo zmizelo beze stopy a aby nikdo nevěděl kam. Protože bych nerad, aby někdo chodil na můj hrob a ten uctíval, protože jediná dle mne vzpomínka, která má trvalou cenu, je ta, která se nedá rozbít ani ztratit - a ta je v duši, v srdci. Nepotřebuji k tomu tedy kámen, abych mohl vzpomínat na své blízké. Jsou mi bližší kdykoliv a kdekoliv. Čili, můj "hřbitov" (v uvozovkách) může být kdekoliv. I teď můžu vzpomenout na svého Zezulku stejně, jako bych stál u jeho náhrobku - a bude to identické. Nepotřebuji tento hmotný fokus, který mě k němu váže, mé srdce je plně napojeno s ním. Takže tolik. 

 

DOTAZ: Dobrý den. Zdá se mi, že se v dnešní době ti skuteční duchovní učitelé více stahují do sebe. Jakoby je ten okolní svět vyčerpával a měli z něho pocit, že už mu stejně nepomohou, že musí proběhnout, co proběhnout má, a že už je pozdě na nějaká slova, kterým stejně na konci Kalijugy jen málokdo rozumí. Jaký na to máte pohled Vy? Děkuji. 

ODPOVĚĎ TP: Jedna věc je řekněmež pocit frustrace z toho, co je popsáno. Každá doba má nějakou svoji etiku, nějaký svůj způsob vnímání. A jestliže budete mít třeba z pohledu duchovního dobu spíše odchodu k věcem vnějším od těch vnitřních a bude se zdát, že to jinak nebude, no tak to je jistě právo těch lidí nezadatelné a ten duchovní nemá jaksi na to reflektovat tímto způsobem. Byla by to známka ztráty vědomí a také naděje a také poznání. Ti, kteří vědí, vědí, že nic není navěky, že jsou zde jakési výkyvy a jsou tu také jakési doby, které jsou nutné ve všech svých podobách. Má-li přijít populace, která je více hmotná a myslí hmotně, je to v pořádku, protože potřebuje svůj čas. Až přijde její čas, ona to změní. A jsme-li vědoucí, víme, že to tak bude. A nemusíme mít vůbec strach, že to musíme zařídit my tady a teď. A tak člověk má pracovat bez ohledu na úspěch. Úspěch není cíl. Cíl je být tou složkou, která je připravená (řekněmež z našeho pohledu) přinášet nějaké dobré impulzy, které mohou být, a nemusí být použity. Kdybyste zůstali sami na světě a nikdo vás neposlouchal, není to důležité. Je důležité, kdyby ten jeden jediný, který by byl schopen poslouchat, vás chtěl poslouchat - tak to bude důležité. Čili, úspěch není cíl. Cíl je být kladnou složkou. A o tom kdy a jak, o tom rozhoduje s prominutím někdo vyšší, než jsme my. 

 

DOTAZ: Meteorický déšť - jaký je jeho duchovní význam? A co v duchovním smyslu komety do Sluneční soustavy přinášejí a odnášejí ven? 

ODPOVĚĎ TP: Je to podobné jako s dělením zvířat na prospěšné a neprospěšné a tak podobně. Vychází to zatím z poměrně malé lidské inteligence, která není nebo nebyla donedávna schopná vnímat přírodu jako zcela ucelený systém, kdy každá část, každá buňka té přírody má své místo, svůj účel a taky jaksi důležitost. Vesmír je něco jako zase jiný druh systému života a každá jeho část je zcela zákonitá a zcela důležitá - od všech těch procesů které pozorujeme, od dopadu kometek na povrch planety, od pádu meteorických rojů, a tak dále, a tak dále, od výbuchu supernov a tvorby mračen plynu, z kterých se znovu může organizovat (anebo také nemusí) nová část vesmíru. Takže, je to podle mého názoru životní projev, když to trošku řeknu špatně. Ale i vesmír má život stejně jako my. Zdá se nám divné, že my máme nějaké životní zákonitosti, které pozorujeme - od toho, že dostaneme například chřipku až po něco jiného? Budeme mít geniální nápad třeba nebo něco. Takže, je to stejné. Je to přirozené. A je na nás, abysme svou vědou, která nemůže být jenom vědou rozumu, ale také vědou srdce, se pokoušeli zařazovat do tohoto proudu tak, abysme byli vůbec schopni jej pochopit a svým způsobem tedy také se jím stát. Takže tak. 

 

DOTAZ: Chtěla jsem se zeptat, zda-li je nošení měděných šperků na těle prospěšné? Na internetu se píše, že pomáhá proti bolesti kloubů, a tak dále. 

ODPOVĚĎ TP: Zkuste to. Pokud ty šperky nebudou potaženy svým oxidem (tedy měděnkou), no tak to jistě nebude zas až tak hrozné. Je to sice kovový předmět, který bude na sobě indukovat nějaké složky elektromagnetických polí (záleží na délce) a jinak. Čili, jsou to vlastně předměty, které lidé vyrábějí už od dob velmi prastarých. A ony svým tvarem a svojí strukturou také mohou rezonovat s tím řádem toho světa, o kterém jsem před chvílí mluvil. Čili, no, zkuste to, uvidíte. 

 

Tenhle dotaz je z 11. prosince minulého roku. 

DOTAZ: Dobrý den přeji. Blíží se opět 30. březen a mně se vrací vzpomínka na ten letošní deštivý. V promočených botách a šatech jsem strávila asi 7 hodin. Kupodivu, zvládla jsem to ve zdraví. Tehdy mě to připomnělo indický rituál pro čištění karmy. Lidé obchází studny a u každé jim na hlavu vylijí kýbl studené vody - Evropanům opatrně, Indům s plnou vervou. Čím větší pecka, tím se zdál spokojenější Ind. Pršelo nám v březnu štěstí? 

ODPOVĚĎ TP: To, o čem mluvíte, je chrám v Rámešvaramu. A musím říct, že mě osobně jaksi nešetřili, protože jsem byl v indickém oděvu, v tom kněžském. A tak na mě vylívali velmi, velmi usilovně. No, 24 studní, já už nevím, hodně, hodně jich tam je a v každé je trochu jiná voda. A to, co to má za výsledek, jest ten, je to podivné, že když jste na konci toho rituálu, tak je najednou vaše duše lehká jak pírko. Jako by z vás něco bylo smyto (což jaksi pod hydrantem jsem nepozoroval). Možná proto, že to dělají kněží, možná je to očekávání, no, kdo ví. Ale rozhodně je to úžasné. Svým způsobem musíte počítat v ději nejenom se samotnou fyzikou (to znamená - je zima, prší na mě, a tak dále), ale i s tím, co může být tou nadstavbou - třeba i duchovní ochrana a podobně. Možná, že jste v té chvíli měla silnou imunitu, kdo ví, a tak jste to přestála. Koneckonců, pokud můžu soudit, tak jsme v minulosti zmokli už mnohokrát, co říkáte. A nedalo se nic dělat. A zase, byly tu jiné případy, viďte. Vzpomeňte na toho mého milovaného Čapka Josefa, jak tam u toho potůčku získává svůj zápal plic, na který později zemře. A teď proč zemřel? No, možná i proto, že milostivý osud ho odvedl. Už v té době ho jeho bratři z našeho národa pranýřovali, pomlouvali a snažili se ho ničit. A to ještě Němci nebyli v plné kondici. Představte si, jak by to s ním dopadlo. Asi jako s jeho bratrem, viďte. A tak možná, že to na jednu stranu byla ještě milost zemřít v horečkách. Pořád lepší než zemřít rukou katana v koncentráku. Tak nevím, co k tomu říct víc. 

 

DOTAZ: Mohl byste prosím pohovořit o paralelních vesmírech? Žijeme tady ten náš život a zároveň životy v paralelních světech? Moc děkuji za vše, přeji Vám pevné zdraví. 

ODPOVĚĎ TP: No, to je moc hezké od Vás. Ale je to na mnohem delší čas. Když hledáme to, co ještě neznáme, čemu nerozumíme a v čem ještě nemáme ani řádné představy, často se stane, že se spontánně blížíme k pravdě, a jindy spíš jen tak blábolíme nebo blouzníme. A všechno mezi tím. Je to dáno tím způsobem toho hledání té pravdy. Vesmírů je dle mého názoru nekonečné množství. Všechny jsou v sobě navzájem vnořeny. Čili, nemůže být žádná z vesmírných rovin vnímána jako samostatná a oddělená. Jsou trvalou součástí sobě navzájem. Pokud se týká života, pak platí zásada, že vaše vědomí je fokus, je to jiskra. A ta jiskra prochází mnohými osudy. A ve svém čase, který vnímá, je to jediný osud (přesto, že čas není) a zároveň žije nekonečné téměř množství životů. Je to složitá otázka, která se týká konstrukce času a prostoru a hlavně Božího tvoření, toho, co vnímáte v třírozměrném prostoru a co se vám představuje jako jediná a správná realita. Nikoliv proto, že by to sama ta realita chtěla, ale proto, že vaše způsoby vnímání nic jiného nedovolují - zatím (nebo alespoň u většiny z vás). Přesto už dnes se objevují sem tam nadaní jedinci - velmi vzácně. Když odmyslíme řekněmež zase to blouznění a všechny ty omyly a budeme mluvit o skutečnosti, pak je to opravdu vzácné, ale je to. I vás některé v minulosti, v současnosti a v budoucnosti navštíví duchovní řekněmež věda, duchovní poznání, kdy třeba na chvíli budete vyňati ze svého dosavadního třírozměrného pohledu a chviličku třeba vám bude dáno vnímat ten čtyřrozměrný svět. No, ale to je věc svobody. Nesmí být nikdy volána uměle nějakou drogou nebo něčím takovým, protože má přijít v pravý čas. Jinak by to bylo špatně. Každý bod prostoru je nekonečně blízko ke každému jinému bodu prostoru. Toho využívají možná vaši vesmírní bratři, kteří se zde mohou objevit přesto, že jejich domov je od vás často stovky světelných let vzdálen. Což z pohledu klasické lidské fyziky je nemožné, protože všichni víme... Zatím naše velké úspěchy ve spalování kyslíku a vodíku v primitivních kotlích není to, nač bysme mohli uvažovat při komunikaci ve vesmíru. Přesto se dá předpokládat, že můžeme i dnes již nacházet jaksi fyzikální pravdy, které nám umožňují přemýšlet jinak než tou logikou spálených tun paliva. Ale to je věc dalšího vývoje. Dokonce bych řekl, že by bylo velmi zničující, kdybysme na našem stupni nyní získali tuto volnost, protože bysme dobývali svět nejenom zde (tady už ho dobýváme až až), ale dobývali bysme nejenom vesmír nejbližší (tedy měsíc a Mars - to slyšíme na každém kroku, že dobýváme vesmír), ale představte si, že bysme tuto nákazu roznášeli v širokém okruhu třeba naší galaxie. Bylo by to velmi zničující. Člověk je zatím tvor velmi neuvážený, velmi dramaticky agresivní, a tak dále, sobecký, který chce všude jen krást - a to by přineslo velké potíže. A proto jsme uzamčeni na své planetce, abysme se zde hezky v lásce vyvíjeli, poznávali. A až přijde čas, tak se nám otevře i svět této fyziky a my opustíme tuto kolébku a vydáme se do vesmíru - až nebudeme nebezpečím pro své bratry. Takže, snad tak. 

 

DOTAZ: Co si myslíte o tom, že se v České republice probudil Buddha Maitréja, jehož znovuzrození a příchod předpověděl Buddha Gautáma. 

ODPOVĚĎ TP: No tak jestli máte na mysli Zezulku, tak souhlasím všemi deseti. 

 

DOTAZ: Chtěla bych se zeptat na opravdovou podstatu Vánoc a Velikonoc. Děkuji mnohokráte. 

ODPOVĚĎ TP: No, to je krásná příležitost si to rozházet u mnoha lidí, no. Vánoce - čili, velké noce. Je to závěr jednoho cyklu, zima, návrat do kořenů, nejhlubší kontemplace - v ideálním případě. V opačném smrt a ztráta naděje. Ježíš se nenarodil v době, kdy slavíme Vánoce. Dnes už to dokonce přiznaly i autority. Bylo by to i v rozporu s dobovými záznamy. Čili, jeho narození bylo kdesi právě kolem těch Velikonoc. Jsou tady případy, které bysme mohli řešit z pohledu poznání řádu čísel nebo jiných pohledů přírodních rytmů, ale to nechme na příště. 

 

DOTAZ: Proč si vlastně pachy a vůně pamatujeme nejdéle ze všeho? Proč jsou tak blízko našemu emočnímu světu, o čemž svědčí i nervová spojení? Smyslové dráhy nejsou u čichu přepojovány do části mozku, který se jmenuje talamus (jako u jiných smyslů), ale jdou rovnou do těch center, která ovlivňují naše emoce. 

ODPOVĚĎ TP: To máte jednoduché. Když zblajznete něco, co zapáchá a je vám po tom špatně, tak si to dobře pamatujete. Ale je to ještě jiné, je to složitější. Je v tom i určitý prvek, který vidíme i u nižších tvorů. Vidíme, jak mnoho z nich má vysoce vyvinutý čich, který někdy slouží jako zrak, jindy jako doplněk. Když žijeme ve společenství, tak přijímáme svými receptory informace. Vidíme například u svého protějšku jeho svalový tonus, výraz jeho tváře, jiné věci. Vidíme další věci - třeba to, jak mluví, jakými slovy. Ale to, co je nejsilnější, je čichový vjem - i když si to neuvědomujete. Ne nadarmo se říká, že vám někdo voní, nebo že vám někdo nevoní. Mimochodem, na tom jsou založeny i vztahy často. Ti, kteří si nevoní, pravděpodobně nikdy nevstoupí do bližšího svazku. A jsou zase jiní, kteří si velmi voní, i když pro jiné nevoní. Je to tedy jakási chemie, jakýsi radar také. A protože tento radar vyhodnotila příroda jako těžko ovlivnitelný... Vy se můžete různě tvářit a různě se postavit (a tak dále) a používat krásná slova. Jediné, co nemůžete, je změnit pach buněk (což je buněčná záležitost vašeho těla), který se šíří do okolí. A tedy je to velmi důležité, protože je to těžko jinak ovlivnitelné. No a z toho plyne i to, proč to příroda udělala takto. Čili, zkrátila ty cesty tak, aby ten proces co nejlépe sloužil. 

 

DOTAZ: Co je vlastní příčinou vědomí bytosti a uvnitř čeho existuje i neexistuje Podstata? Ona si neklade otázky, když zná všechny odpovědi? 

ODPOVĚĎ TP: Z hlediska Podstaty je nemožné klást otázku. Jestliže klademe otázku, tak zavádíme čas. Něco nevíme, položíme otázku a něco poznáme. Je to tedy rozložení do času. Podstata je jiná forma času, než je naše zkušenost. Je to čtvrtý rozměr. Je tam vše, co kdy bylo, jest a bude - naráz. Je tam veškerý rozměr všeho naráz. Tedy něco jako nulový bod. Není to rozevřené, a přitom to obsahuje vše - absolutně. Jak by potom v takovém stavu mělo smysl klást otázku, jsem-li zároveň otázkou i odpovědí. Jakoby se ty dva póly (tedy otázka a odpověď) sjednotily do jednoho bodu - je to otázkoodpověď. Čili, všechny otázky a všechny odpovědi jsou naráz. Člověk má samozřejmě logickou snahu chápat nejvyšší formu existence (tedy Podstatu, Boha) trochu jako sebe. Není schopen pochopit, jaký by měl být tedy rozměr vědomí tohoto útvaru. Je to logické. Kdyby to byl schopen pochopit, pak by byl Podstatou. A tak si nemyslete, že to je známka nějaké slabosti, ne. Je to vývojový stav. A přesto i tady (jako vždy) existuje tisíce stupňů mezi nevědomím a vědomím. Od řekněmež lidsky motivovaných - takzvaných duchovních, až po skutečně velké osobnosti ducha, které jsou. A všechno mezi tím. Nevím, jestli jsem Vám odpověděl. 

 

DOTAZ: Jaký je to pocit, když se v tomto životě poprvé potkají dvě duše, které se znají již mnoho inkarnací? 

ODPOVĚĎ TP: Tak to bude u každého jinak. Ale pravděpodobně to bude něčím upozorňující, něčím zvláštní. Někdy je to filie, příchylnost jakoby, snaha se přibližovat. Nejde zdaleka jenom o oblasti vztahů, to má mnohem širší význam. Čili, s někým si můžeme rozumět na první dobrou, a s někým třeba celý život ne. No a je to podle mého soudu i něco, co nemusí být úplně na první pohled zřejmé. A přesto tam bude něco, co já nedokážu vyslovit - jakési vědomí ve vědomí. Něco, co je v hlubších vrstvách vašeho jsem, co neumíte pojmenovat, a ono to tam přesto je. A může to být i velmi různé. Někdy to může být přivítání: "Tak tě konečně vítám, nazdar, už jsme se dlouho neviděli, nejmíň 500 let." A může to být radostná událost. Bývá to třeba v těch velmi duchovních společnostech, v řádech, kde skutečně se jedná o duchovní směr. Tady je třeba velmi rozlišovat, v dnešní době zvlášť. Je tady tisíce a tisíce svodů té lidštiny, víte? Ale to opravdové, to je vzácné. To vzdálené lidské spekulaci a manipulaci, to je vzácné. A tak i tady platí ten zákon pyramidy - nejméně těch, a nejvíce těch. Tak.

To byla poslední otázka. Aha, no tak já musím hrábnout do své zásoby takto tady a podat. Děkuji. 

 

DOTAZ: Potřebuji se prosím optat. Známá mi radila, že když je na mne někdo zlý a ubližuje mi, mne se to moc dotýká, že mám vnitřně říct: "To nepřijímám. Ne, to nepřijímám." To k sobě nepustit a myslet na něco pozitivního a to udržet. Není to nepřijímání špatně? Že je to odmítání nějakého pocitu, který ke mně přichází (destrukce, ničení), odmítání sebe? Že když ten pocit vlastně vznikne, tak ho odmítnu? Nebo já to mám říct ještě v tu chvíli, než ten pocit vznikne? Kdybych všechno přijímala, je to anarchismus, bezbřehost, bezhraničnost? Mějte se co nejlépe, moc zdravím a myslím v modlitbě. 

ODPOVĚĎ TP: Aha. Takže, kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. To je podstata té otázky. Každá bytost tohoto vesmíru má stejnou cenu - bez ohledu na její vzdělání, stav, bohatství, inteligenci, cokoliv. Každá se musí rozhodovat ve svém životě a je to složité. Někdy je se třeba bránit a je to dokonce povinnost. Jindy (podle povahy) je lépe se usmát a odejít, netvořit více zla. Záleží tedy na míře závažnosti toho útoku. Jestli půjde někdo na vás s nožem a bude vás chtít bodnout, tak se budete muset rozhodnout jestli utéci, což je nejlepší. Když nebudete umět dost rychle utíkat a nepůjde to jinak, tak se budete rozhodovat, jestli se nechat bodnout, anebo se bránit. Pokud jste člověkem stejným jako váš útočník (má stejnou cenu), pak nemá (v tom nejčistším případně samozřejmě) žádné právo vás bodnout. A vy, kdybyste viděli někoho, kdo je napaden, byste mu možná šli pomoci, abyste ho ochránili. Totéž byste ale měli udělat i sobě. Protože ať už to bude úspěšné nebo ne, vy bráníte jednoho z lidí, který má stejnou cenu. A je to jedno, že jste to vy - prostě jednoho z lidí. Je velmi důležité taky zvážit tedy povahu toho útoku a jeho závažnost. Mnoho věcí se dá odehrát i vtipem. Často společnost se chová tak trošku... Však to známe - dětské kolektivy a později i dospělé. Kdykoliv narazí na něco, co je odlišností nebo slabostí, tak okamžitě cílí hrot svého zájmu právě sem. A jakmile vidí ta společnost, že je to úspěšné, znásobí svoje úsilí. Je to prostě systém, kdy (já nevím) budete mít nemocnou slepici a ostatní ji uklovají. To platí i v lidském rodě. A tak je velmi důležité, abyste nedávali svým protějškům jaksi signály o tom, že jste připraveni býti trpiteli a dobrým cílem. A někdy pomáhá i výsměch, no. Třeba my vegetariáni s tím máme svoje zkušenosti, protože jsme něčím jiní. A přece všichni vědí, že se maso musí jíst. A říká to výživová věda a říká to pan doktor a kdekdo, babička a kdo další. No a někdy jsou to docela jaksi silné diskuse. Pokud si to ubráníte, oni si zvyknou a už si vás nevšimnou. Prostě to je on, to je ten vegetarián - hotovo, co s tím. Když to spadne do jiné roviny - to je ten blázen, to je ten divnej člověk, kterej nejí to maso, pozor na něj - a začneme kolem něj budovat tu hradbu negace, tak to už je zase jiná věc a tomu se musíte bránit. Čili, to, co byste neměli (pokud to půjde dobře, a což nikdy nejde úplně), tak máte nereagovat. Je-li zlo, nemáte reagovat zlem ani proti sobě, protože autodestruktivní zlo je stejné, jako byste ničili jiného. Někdo vás tedy trochu ťafne a vy se začnete litovat třeba. A to už je počátek špatného procesu. Začnete vytvářet proti sobě sami zlo. Nejenom že to nepomůže v té situaci, ale vy se začnete ničit, což je velmi špatně. Máte na všechny myslet dobře, dokonce s pochopením i na ty, kteří to dělají. A když to dosáhne určité míry, máte se bránit, jinak to nejde. Nemůžete-li utéci nebo se té situaci vyhnout (jak už jsem řekl, to je nejlepší nerozviřovat to zlo), no tak... Proto třeba nevykřikuji na každém rohu, že jsem vegetarián, maximálně řeknu, že jsem alergický na maso. A to je pravda, já jsem na něj alergický. Dokonce je mi po něm špatně, kdybych ho jedl. No, a tak dále, a tak dále. Čili, najít tu rovnováhu. Můžete mít určité úrazy, které vás budou potom provázet celý život. A k čemu to bude? Bude to jen k řešení. Budete znovu hledat ten způsob, jak se z toho dokážete vymanit. Budou to úrazy od vašich rodičů, vrstevníků ve škole nebo jinde. No, dokud to nevyřešíte, bude to tady stále. To je vlastnost, víte? Neb co se stane a co je zařazeno do té velké "skutečnosti", to tam je a vy to musíte nějakým způsobem tedy opracovávat. Ono se to stane a vy to opracujete. Takže to je a je to opracováno - hotovo. Takže tak. 

No a to byl poslední dotaz dnešního dne. Ať se vám daří, těším se na příští setkání. A asi je čas k tomu se rozloučit. S pomocí Boží, ať se nám to všem daří, vždyť co jiného. Tak na rozloučenou. 

.Tak, duchovní obřad na rozloučenou je u konce. A ještě jednou krásný zbytek dne. Na shledanou.